Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 42/2014 - 112Rozsudek KSBR ze dne 20.08.2015

Prejudikatura

1 As 118/2012 - 23

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 226/2015

přidejte vlastní popisek

41A 42/2014-112

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce L. C., narozeného ………., bytem ………….., zastoupeného Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Dejvice, Evropská 2189/33b, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.4.2014, vypraveného dne 28.4.2014, č.j. KUZL-71368/2013, sp.zn. KUSP-71368/2013/DOP/Ti,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravy a správních agend, vydané dne 24.4.2014, vypravené dne 28.4.2014, č.j. KUZL-71368/2013, sp.zn. KUSP-71368/2013/DOP/Ti sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný má povinnost žalobci zaplatit na nákladech řízení 16.950 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Tomáše Máchy, advokáta se sídlem advokátní kanceláře Praha 6 –Dejvice, Evropská 2189/33b.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí žalovaného vydaného dne 24.4.2014, vypraveného dne 28.4.2015 pod č.j. KUZL-71368/2013, sp.zn. KUSP-71368/2013/DOP/Ti, kdy tento orgán rozhodl v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 13.8.2013, č.j. MeUKM/049993/2013 se mění v jeho výroku o sankci následovně:

I. Uložená sankce pokuty ve výši 40.000 Kč se snižuje na částku 32.000 Kč. II. Uložená sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců se snižuje na dobu 16 měsíců.

Podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se výše uvedené rozhodnutí správního orgánu v jeho zbytku potvrzuje, výrok o vině i výrok o náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku zůstává beze změny.

Žalobce dne 5.5.2014 žalobu doplnil následovně.

Poukazoval na to, že dle jeho názoru nebyl správně a řádně veden spis správního orgánu, kdy na několika stranách žaloby rozepisoval, v čem konkrétně nesprávné vedení správního spisu spatřuje. Sdělil, že tyto a další skutečnosti dokreslují nezákonný postup správního orgánu, který extrémně vybočuje z mezí stanovených zákonem, zcela úmyslně a záměrně ve spise uvádí nepravdivé údaje a vytváří smyšlené konstrukce „skutkového“ děje, čímž fakticky bezprecedentním způsobem zasahuje do fair procesu, tedy práva žalobce na spravedlivý proces a zneužívá své postavení jako orgán státní moci.

Namítá, že v průběhu správního řízení před správním orgánem I. stupně a následně žalovaným, došlo k mnohacíleným a naprosto bezprecedentním postupům proti osobě žalobce.

Přestupkové řízení bylo ovládáno, v rozporu se základními zásadami správního řízení, ojedinělou, neuváženou snahou správního orgánu I. stupně, následně žalovaného, uznat osobu žalobce vinnou, a to za užití jakýchkoliv nezákonných prostředků.

Žalobce je přesvědčen, že řízení o přestupku před správním orgánem bylo ztiženo vadami, které mohly mít vliv na vydání správného a zákonného rozhodnutí jako vrcholného aktu přestupkového řízení, kdy správní orgán zvolenými postupy a libovůlí jednal zcela nad rámec zákonných pravidel.

Žalobce ve své velmi rozsáhlé žalobě vytýká tedy správnímu orgánu celou řadu vad a nezákonných postupů v průběhu správního řízení, které pak shrnul právní zástupce žalobce ve svém závěrečném návrhu tak, že uvedl, v čem spočívá dle jeho názoru nesprávné rozhodnutí odvolacího orgánu (vyjádřil se ke všem námitkám uváděných v žalobě).

Sdělil, že pokud odvolací orgán po podaném odvolání dospěl k závěru, že je třeba doplnit dokazování, přihlédl nepochybně k námitkám žalobce, pak jeho rozhodnutí zvolit postup podle ust. § 13 správního řádu, tedy doplnit dokazování dožádáním u orgánu, který rozhodoval v I. stupni, nebyl na místě. Logika věci, ale i správní řád, v tomto případě předpokládá napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit orgánu I. stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Ust. § 13 odst. 1 správního řádu definuje, z jakého důvodu se provádí dožádání: Příslušný správní orgán může usnesením dožádat podřízený nebo nadřízený správní orgán nebo jiný věcně příslušný správní orgán o provedení úkonu, který by sám mohl provést jen s obtížemi nebo s neúčelnými náklady, anebo, který by nemohl provést vůbec.

Dožádat jde každý takový úkon, který by mohl správní orgán sám provést pouze s obtížemi nebo neúčelnými náklady, anebo, který by dokonce nemohl provést vůbec. Pro srovnání uvádí, že soudní řád správní § 10 vymezuje dožádání slovy: „úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo neúčelnými náklady, anebo, které v jeho obvodu provést nelze, provede podle jeho dožádání okresní soud nebo specializovaný senát krajského soudu“. Základní předpis občanského práva procesního, občanský soud řád, důvody pro dožádání definuje v § 39 jako „úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady, nebo které v jeho obvodu provést nelze“. Je zřetelné, že konstrukce relevantních důvodů pro dožádání je v porovnávaných procesních předpisech takřka totožná.

Ust. § 89 správního řádu pak definuje, jednak kdo přezkoumání provádí, tedy nejblíže nadřízený správní orgán a zároveň co odvolací orgán přezkoumává.

Nestanoví-li zákon jinak, je odvolacím správním orgánem nejblíže nadřízený správní orgán. Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.

Je třeba se zamyslet jednak nad tím, zda zde byly podmínky pro dožádání, tak jak jsou definovány zákonem, a zda tak vůbec mohl odvolací orgán učinit.

Pokud cca 30 km vzdálenost z krajského města do okresního splňuje podmínky, že doplnění dokazování je spojeno s tím, že by ho sám mohl provést jen s obtížemi nebo s neúčelnými náklady, anebo, který by nemohl provést vůbec, toto ve světle dalšího počínání odvolacího orgánu nepřipadá v úvahu.

Sama skutečnost, že nakonec doplnění dokazování provedl odvolací orgán přímo v Kroměříži (tedy v Nemocnici Kroměříž) sám, za účasti dožádaného orgánu, tedy orgánu, který v I. stupni sám rozhodoval, zcela zpochybňuje obtíže nebo neúčelné náklady s doplněním dokazování spojených.

Lze jen těžko dovodit, že zákonodárce měl u dožádání úkonu, ať podle správního řádu, s.ř.s. či o.s.ř. na mysli konání ústního jednání, v rámci kterého bude vyslechnuto bezpočet svědků, včetně obviněného.

Je zde zcela patrné, že na místo dožádání měl žalovaný orgán napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc správnímu orgánu I. stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.

Provádění důkazů nadřízeným odvolacím orgánem společně se správním orgánem, který ve věci rozhodoval, nemá oporu ani v zákoně o přestupcích ani ve správním řádu a vytrácí se zde nestrannost rozhodování nadřízeného správního orgánu a rovnost zbraní v rámci řízení.

Porušení jak přestupkového zákona, tak správního řádu bylo bezprecedentní chování zástupce Krajského úřadu ve Zlíně a asistující vedoucí oddělení dopravy a silničního hospodářství, odboru občansko-správních agend MÚ Kroměříž v nemocnici, kde byl žalobce hospitalizován a byl doslova nucen podrobit se jednání správního orgánu.

Z videozáznamu, který správní orgán pořídil, zda správní orgán odvolací nebo I. stupně – nelze seznat, je patrné, že ze strany Mgr. T. došlo k nátlaku na žalobce, za účasti a podpory vedoucí oddělení dopravy a silničního hospodářství MÚ v Kroměříži.

Ust. § 74 o přestupcích definuje, že ústní jednání o přestupku koná správní orgán v I. stupni. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Ust. § 49 odst. 2 správního řádu pak definuje ústní jednání jako neveřejné, pokud zákon nestanoví nebo správní orgán neurčí, že jednání nebo jeho část jsou veřejné. Při určování veřejného ústního jednání dbá správní orgán na ochranu utajovaných informací a na ochranu práv účastníka, zejména práva na ochranu osobnosti, jakož i na ochranu mravnosti. To, že se jedná o jednání veřejné, prováděné v nemocnici, ale žádné rozhodnutí neexistuje.

Ust. § 73 zákona o přestupcích definuje zásadu, že na občana obviněného z přestupku, se hledí, jako by byl nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím.

Obviněný z přestupku má právo nejen se vyjádřit ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani doznání nesmí být donucován.

Pravidlo obsažené v § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, že k výpovědi a doznání nesmí být obviněný z přestupku donucován, není procesním právem obviněného z přestupku, o kterém by musel být v přestupkovém řízení poučen, ale jde o jednu ze základních zásad přestupkového řízení. Přesto, že odvolacímu orgánu (Mgr. T.) měly být tyto skutečnosti nepochybně známy, vtrhl do kroměřížské nemocnice v doprovodu Mgr. D. a dalších pracovníků přímo na pokoj, kde byl žalobce hospitalizován, a byli přítomni další pacienti a nutili žalobce k výpovědi a účasti u ústního jednání, ačkoliv se žalobce písemně z jednání omluvil. Zajímavá je skutečnost, že žalobce byl hospitalizován v přerovské nemocnici a byl, aniž by mu to bylo zdůvodněno, převezen RZS do Nemocnice Kroměříž za aplikace infuze (viz zpráva přerovské nemocnice).

Ze spisového materiálu rovněž nevyplývá, jak se správní orgán dozvěděl, že žalobce je hospitalizován v kroměřížské nemocnici, kam byl večer před zásahem správního orgánu převezen z nemocnice přerovské.

Žalovaný v usnesení ze dne 4.3.2014 podle ust. § 13 odst. 1 správního řádu žádá orgán I. stupně o provedení následujících úkonů, výslech zasahujících policistů prap. B., pprap. K., nstržm. K., kteří by uvedli, zda a kdo se na místě zásahu vůči žalobci dne 6.5.2013 v 11:10 hod. v obci Záříčí zdržoval a dále výslech pracovníků podatelky a výpis ze spisové služby MěÚ v Kroměříži ze dne 7.6.2013 ohledně potvrzení toho, zda skutečně v ten den bylo doručováno podání od žalobce obsahující doplnění omluvy z ústního jednání ze dne 5.6.2013. O provedení těchto úkonů Vás odvolací orgán žádá proto, že v rozhodnutí o odvolání je třeba se s odvolacími námitkami obviněného náležitě a dostatečně vypořádat.

O provedení těchto úkonů Vás žádáme z důvodu účelnosti a hospodárnosti, neboť svědci mají své služební povinnosti v blízkosti Vašeho správního obvodu, a bylo by neekonomické je předvolávat k výslechu k nadřízenému orgánu. Tím není dotčeno další doplnění dokazování podle § 86 odst. 2 správního řádu … Obviněného předvolejte k ústnímu jednání podle ust. § 74 přestupkového zákona. Rovněž tak obviněnému dejte možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu.

Pokud odvolací orgán v rámci usnesení poučuje dožádaný orgán, co a jakým způsobem má provést, zvláště pak poučení podle § 86 odst. 2 a § 36 odst. 3 správního řádu a § 74 přestupkového zákona, jedná se o poučení správního orgánu jednajícího v I. stupni, tedy nikoliv doplnění stávajícího stavu spisu po odvolání, ale po jeho zrušení a vrácení k novému projednání i rozhodnutí. I přesto nakonec odvolací orgán provádí doplnění dokazování, ve skutečnosti řádné ústní jednání sám za jeho účasti.

Zvláštní je i ta skutečnost, že pokud byl žalobce poučen o možnosti vyjádřit se ke všem podkladům získaným v rámci nového dokazování ve lhůtě 5 pracovních dnů u příslušného správního orgánu – MÚ Kroměříž, po dostavení mu toto právo bylo upřeno s tím, že se spis, tedy nové důkazy a podklady pro vydání rozhodnutí, nachází ve Zlíně, byť žalobce postupoval v souladu s daným poučením správního orgánu I. stupně.

To byl také důvod, proč žalobce navrhoval novou lhůtu k seznámení se s novými podklady, avšak bez odpovědi správního orgánu. Správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že se spis nachází u odvolacího orgánu.

Je tedy nepochybné, že žalobce byl zkrácen na svých právech na řádný proces, správními orgány obou stupňů, neboť se nemohl vyjádřit před vydáním rozhodnutí ke všem doplněným podkladům a způsobu jejich pořízení (§ 36 správního řádu).

Výše sankce uložená žalobci byla likvidační (i po formálním snížení druhostupňového správního orgánu), zcela výjimečná, ojedinělá a vymykající se rozhodovací praxi nejen příslušného správního orgánu, ale i ostatních správních orgánů na území ČR, tedy v rozporu s legitimním očekáváním, neexistovaly totiž žádné okolnosti, ze spisové dokumentace nejsou patrné (např. způsob spáchání přestupku, následek jako dopravní nehoda apod., či vznik jiné majetkové újmy) žádné přitěžující okolnosti, jež by mohly odůvodnit stanovenou výši sankcí.

Stanovená sankce zjevně vybočila z uvedených mezí, neboť neměla oporu nejen v následcích přestupku, ale ani v oblastech správního trestání, resp. rozhodovací praxi správních orgánů.

V rozsudku ze dne 30.9.2010, č.j. 7As 71/2010-97, publ. pod č.j. 2209/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, „že ukládání trestu je založeno na dvou základních principech – principu zákonnosti trestu a individualizace trestu. Soud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy, zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu, a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té míře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená“.

Pokud by skutečně došlo ke spáchání přestupku, je i přesto sankce zcela nepřiměřená s ohledem na to, jak bylo spáchání přestupku popsáno v obou rozhodnutích. Došlo i k fatálnímu neužití ze strany správních orgánů, když v odůvodnění se odvolávají na četnost přestupků žalobce, ačkoliv je to v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu 60A 1/2013-49 - Správní trestání: výše sankce za přestupek; zahlazení odsouzení.

Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.

Pokud by byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení (analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009) hledět jakoby nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupku nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“.

Žalobce je přesvědčen, že správní orgán I. stupně ani žalovaný se dostatečně nevypořádali se všemi námitkami, jež žalobce v průběhu řízení o odvolání namítal, tedy že:

- nejedná se o podpis svědka B., ústní jednání dne 5.6.2013 tak nemohlo probíhat za osobní přítomnosti svědka; odvolací orgán pak v odůvodnění konstatoval, že podpisy policisty B. odvolací orgán zkoumat nebude, neboť jemu rozdílné nepřipadají, navíc ten pravost svého podpisu nijak nezpochybnil. Cituji z druhého výslechu: „Byl jste přítomen ústnímu jednání z 5.6.2013?“, odpověď: „Ano je to v těch dokumentech, bylo to spíš odpoledne, blíže si nepamatuji, neboť chodíme více na svědecké výpovědi a už je to dlouho“. Vzhledem k tomu nechal žalobce vypracovat znalecký posudek z oboru grafologie s tím, že měl pouze jeden originální podpis a zbytek byly fotokopie podpisů. Znalec se vyjádřil, že podpisy ze dne 5.6.2013 jsou nesouladné, oba provedeny dvěma tahy, naproti ostatním včetně originálního, které jsou provedeny jedním tahem. Nadto správní orgán nemůže odborné otázky týkající se pravosti podpisu nahrazovat vlastním úsudkem, jednou větou v jinak obsáhlém odůvodnění.

- nepokusil se řádně objasnit skutkový stav tak, aby nebylo pochyb, že tento stav tak, jak byl uveden svědky, lze bez důvodných pochybností přijmout, aniž by odporoval elementárním fyzikálním zákonům.

- žalobci neumožnil dostatečně seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí po ústním jednání konaném dne 20.3.2014, ačkoliv se žalobce dostavil k příslušnému orgánu ve stanovené lhůtě

- žalovaný nenapravil vady ve vedení spisové služby tak, aby nevyvstaly důvodné pochybnosti o nezákonné manipulaci s podklady rozhodnutí.

Žalobce je přesvědčen, že v průběhu řízení o přestupku došlo k takovým vadám řízení, které měly za následek vydání nezákonného rozhodnutí, správní orgán i žalovaný v mnoha případech opakovaně překročil zákonem stanovené mezi správního uvážení nebo je zneužil.

Žalobce je si vědom skutečnosti, že správní řád soudní umožňuje krajským soudům provádět při jednání dokazování, jako projev plné soudní jurisdikce, která vyjadřuje oprávnění soudu doplnit skutkový stav věci zjištěný správními orgány, kdy v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem.

Řízení před správním soudem však rozhodně nelze vnímat tak, jako to činí žalovaný, tedy jako pokračování správního řízení, nýbrž soudní kontrolou jeho zákonnosti, vystavěnou na kasačním principu.

Dle žalobce proto neobstojí listinné podklady a návrhy žalovaného, jež nebyly v rámci správního řízení uplatněny, nadto se jedná o soubor rozhodnutí správních orgánů či soudů, jež rozhodovaly nejen po údajném spáchání přestupkového jednání dne 6.5.2013, ale dokonce po vydání pravomocného rozhodnutí.

V žádném případě tak nelze tyto podklady (zejména rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, č.j. 2T 95/2014-82) brát v potaz či odůvodňovat postup žalovaného vůči žalobci či dokonce výši sankce. Správní soudy rozhodně nenahrazují činnost správních orgánů.

Žalovaný argumentuje konečně tím, že byla z jeho strany zachována rovnost zbraní, čemuž lze jen stěží přisvědčit, neboť žádný z návrhů žalobce v průběhu řízení nebyl stran žalovaného akceptován.

Soud pak uvádí ještě, že v žalobě žalobce poukazoval k otázce zjišťování skutkového stavu věci výslechem zakročujících policistů následující:

Je nesporné, že žádný jednotlivec není nadán schopnostmi vše dokonale popsat a vypovídat, neboť plynutím času dochází k jisté ztrátě paměti, je však přirozené, že opěrné body určité prožité události budou neměnné.

Z ústního jednání, které proběhlo bezprostředně po samotné události dne 6.5.2013, vyplynulo, že žádný z vypovídajících policistů nevypověděl, či se alespoň nezmínil o skutečnosti, že v místě události se nacházela (dle policistů) jistá osoba, dle žalobce několik osob.

Naopak při opakovaném ústním jednání dne 20.3.2014, všichni zúčastnění policisté uvedli, že se na místo kontroly dostavil muž, který přišel z restaurace K. (bezprostředně vzdálené) a vyzvedl si po dohodě s žalobcem osobní zavazadlo z vozidla. Svědek B. vypověděl, citace: „… ve směru od K. přišel muž ve věku do 30 let a tento přišel k autu, že řekl panu C. – L., já tam mám ještě batoh“.

Nejenže se nabízí otázka, proč nebyl uvedený muž ztotožněn, pokud si s odstaveného vozidla odebral určité věci, nadto v případě, kdy žalobce byl podle slov policistů ve stavu vylučujícím způsobilost, tedy nemohl racionálně rozhodovat a uvažovat a dále, kdy byl zajištěn mimo jiné za užití pout (stěží ve stavu vylučujícím způsobilost jednoduše otevřít vozidlo, nadto v případě spoutání horních končetin). Zarážející je dále skutečnost, že uvedená tvrzení se objevují až v průběhu ústního jednání nařízeného 10 měsíců po události.

Dle žalobce je nemyslitelné, aby „jistý muž“ (v odvolání proti rozhodnutí označen J. N.), který se v průběhu kontroly dostavil k vozidlu z místa bezprostředně vzdáleného (z restaurace K.) a žalobci sdělil, že má ve vozidle „ještě batoh“, není nejen ztotožněn, ale současně není v rámci dokazování předvolán jako svědek.

Tak jako si ani jeden ze svědků nevzpomněl na uvedenou osobu v době konání ústního jednání dne 5.6.2013, naopak všichni shodně popsali jednání této osoby dne 20.3.2014, a to dokonce detailně, tedy kdy se osoba dostavila a co požadovala.

Následná obvinění ze strany příslušníků PČR, poté správního orgánu byla naprosto absurdní a vykonstruovaná. Žalobce ani v nejmenším nepředpokládal takto bezprecedentní nátlak a šikanu proti jeho osobě. Byl si jist, že se přestupkového jednání nedopustil, neboť vozidlo neřídil. Nadto policisté na místo kontroly přijeli v naprosto odlišném čase, než uvádějí ve svých výpovědích, žalobce o jejich přítomnosti v obci věděl.

Žalobce je toho mínění, že má právo dát vyslechnout svědky podporující jeho obhajobu, tedy dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch, za stejných podmínek jako svědků proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. b), c) a d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

V průběhu ústního jednání se policisté shodli, že jedna hlídka byla zaparkována u prodejny COOP, druhá u Obecního úřadu. Tato tvrzení nejsou pravdivá, neboť policisté zaujali stanoviště tak, aby mohli reagovat na případný újezd jedním nebo druhým směrem z obce.

Nicméně je naprosto liché domnívat se, že pokud by hlídka PČR měla dobrý výhled na auto žalobce, shodný výhled by neměl žalobce na stanoviště této hlídky. Uvedené je nutné uvést již jen z toho důvodu, kdy policisté upravovali svá stanoviště v průběhu přestupkového řízení tak, aby byli žalobci „co možná nejblíže“.

Svědek B. v uvedené lokalitě vyrůstal, je tak naprosto nepředstavitelné, aby původní stanoviště uvedl chybně (nejprve obecní úřad), a poté místo, které není z logiky věci vůbec možné, neboť policisté by samozřejmě měli skvělý výhled, ovšem stejně skvělý výhled by se naskytl i samotnému žalobci na hlídku PČR. Stanoviště Obecného úřadu uvedl i svědek K.

Zúčastnění policisté se shodli, že hlídka PČR Hulín přijela a zastavila před vozidlem žalobce u boční strany restaurace K. Je však fakticky vyloučeno, aby svědek K. viděl to, co popsal ve své výpovědi ze dne 20.3.2014, citace: „Levou nohu měl ještě na místě řidiče a vystoupil ven z vozidla ze strany spolujezdce“.

Uvedenému „očividnému svědectví“ nejenže brání přední část osobního vozidla, ale i případný úhel pohledu. Toto tvrzení mají přesvědčit „vyšetřující orgány“ o pravdivosti, naopak způsobují více to, co by si přáli vidět, zásadním způsobem se ovšem odchylují od skutkového stavu. Upravování skutečného stanoviště v průběhu ústního jednání ze dne 20.3.2014, dokládá jen snaha o co možná nejvyšší míru věrohodnosti.

U Obecního úřadu policisté stáli zřejmě z toho důvodu, že měli za to, že žalobce bude s vozidlem ujíždět. Žádný ze zakročujících policistů neočekával, že dojde pouze k přeparkování vozidla žalobce a k následnému opuštění vozidla.

Současně příslušníci PČR nemohli být svědky toho, co se skutečně událo. Žalobce si byl naprosto jistý svou nevinou, neměl důvod vozidlo opouštět.

Svědek K. u ústního jednání dne 5.6.2013 uvedl, citace: „sedl na místo řidiče a odjel s vozidlem po hlavní silnici a asi po 30 m odbočil vlevo. V té uličce byl zastaven naší hlídkou za pomocí světelného a výstražného zařízení. Na znamení STOP zastavil a začal si přesedat z místa řidiče na místo spolujezdce“.

Dne 20.3.2014 v rámci ústního jednání svědek K. uvedl, citace: Nasedl do vozidla, prudce se rozjel a za penzionem odbočil vlevo, kde jsme ho dostihli zhruba v polovině cesty mezi další křižovatkou, kde sám dobrovolně zastavil a po jeho vystoupení ze strany spolujezdce přijela na místo hlídka OO Hulín“.

Svědek K. ke skutkovému ději mimo jiné uvedl, citace: „V tu chvíli jsme vyrazili za ním tak, aby byl neustále pod vizuálním dohledem“.

Žalobce k tomu uvádí, že popis tohoto děje je zcela nemožný, nereálný s ohledem na místní okolnosti, neboť pokud vozidlo žalobce prudce akcelerovalo (dle svědecké výpovědi), muselo okamžitě brzdit; skutečně ujetá vzdálenost vozidla byla max. 25 m (od místa odjezdu před restaurací K. do místa zastavení vedle Restaurace K.). Uvedené jednání by pak trvalo 2 až 3 sekundy.

Příslušníci PČR by tak na vzniklou situaci nebyli schopni nikterak reagovat, resp. dojet současně, nadto dle prvotní verze došlo k zastavení vozidla žalobce za pomoci výzvy k zastavení „STOP“, co je fakticky vyloučeno dobou jízdy a ujetou vzdáleností vozidla žalobce (25 m), neboť si nelze představit, že by služební vozidlo PČR vyjelo z boční ulice s nutností dát přednost případným přijíždějícím vozidlům, tedy alespoň zpomalit a přesvědčit se, zda je možno bezpečně pokračovat v jízdě, odbočit doleva, poté odbočit opět doleva, jet „souběžně“ se zastavovaným vozidlem a přitom dát znamení „STOP“ a zastavit. Tyto úkony nelze učinit během okamžiku, ale postupně, je nutno si uvědomit, že vozidlo se musí nejprve rozjet, zpomalit (přesvědčit se, zda je možno bezpečně pokračovat), opakovaně se rozjet, dát znamení o zastavení, brzdit, a poté zastavit. Na soubor těchto úkonů je nepochybně nutná určitá minimální vzdálenost, což se v daném případě nestalo.

Rovněž není fakticky možné, aby vozidlo žalobce po prudké akceleraci bylo pod neustálým vizuálním kontaktem, neboť tomuto brání samotná budova restaurace K.

Aby byl náležitě a objektivně zjištěn skutkový stav v poměrech projednávaného řízení, považoval za nezbytné, aby bylo provedeno dokazování formou ohledání místa skutkového děje, rekonstrukce či místní šetření, neboť jen z takto ověřených podkladů lze seznat, že nejenže není fakticky možné, aby příslušníci postupovali při „zajištění“ žalobce způsobem, jak popisují.

Policisté zřejmě očekávali jízdu žalobce vozidlem minimálně po delší dobu, tato činnost se však neuskutečnila, neboť došlo k pouhému přeparkování vozidla, nadto ne osobou žalobce.

Žalobce namítá, že smyšlenost příběhu příslušníků PČR dokládá a umocňuje i ta skutečnost, že nebylo užito žádného důkazního prostředku, ať již v podobě písemného „Oznámení přestupku“, fotodokumentace místa přestupku, rovněž tak o jakémkoliv úkonu hlídka dopravního inspektorátu PČR Kroměříž nesepsala, byť jen úřední záznam, a to i přesto, že to měla být právě hlídka dopravní policie, která byla jako první na místě zákroku a dá se předpokládat, že k těmto úkonům minimálně byla speciálně vyškolena, neboť se jedná o dopravní policisty.

Dále pak uvedl, že v průběhu řízení je zřejmé, že jakákoliv obhajoba žalobce nebyla ze strany správního orgánu ale následně i žalovaného akceptována, žalobce neměl možnost způsobilým a konformním postupem řádně a účelně vést svou obhajobu, neboť v průběhu celého řízení byl vystavován nátlaku, jak ze strany PČR, tak správních orgánů obou stupňů. Jak žalobce již uvedl, efektivní uplatnění všech těchto práv předpokládá, že obviněnému z přestupku budou vytvořeny podmínky pro to, aby v průběhu řízení mohl vést řádně svou obhajobu, nikoliv však způsobem, jenž uplatňoval nejen správní orgán I. stupně, ale i žalovaný. Z tohoto důvodu také čl. 36 Listiny základních práv a svobod prohlašuje právo každého na spravedlivý proces. Namítá, že pokud by byl skutečně řádně přezkoumán skutkový stav porovnáním reálné situace a obsahu svědeckých výpovědí zakročujících policistů, nemohl by správní orgán I. stupně a následně žalovaný rozhodnout tak, jak rozhodl, neboť verzi podávanou příslušníky PČR nelze v daném konkrétním případě jakkoliv naplnit, je fakticky neuskutečnitelná.

Žalobce pak v žalobě také namítal k otázce oznámení rozhodnutí žalovaného, že toto nebylo správné a zákonné.

Uvedl zejména, že na straně jedné žalovaný vynakládal nepřiměřené náklady, a to nejen po stránce finanční a časové v případě doručování rozhodnutí žalovaného, „zapříčinil“ také zaneprázdnění jiných nezúčastněných osob a orgánů (doručování probíhalo za přítomnosti úřední osoby žalovaného, úřední osoby Magistrátu hl.m. Prahy, včetně služebního vozidla apod.), na straně druhé se o to méně zabýval skutkovými zjištěnými. Tento zcela zřejmý nepoměr lze vysvětlit pouze tím, že na straně jedné převažuje nezájem o zjištění skutkového stavu, na straně druhé abnormální zájem o doručení rozhodnutí, a to v případě, kdy doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by bylo zřejmě nejúčinější.

Správní orgán doručoval dne 25.4.2014, v 10:10 hod. na adrese …….., toho času na adrese trvalého bydliště žalobce, poté údajně na adresu doručovací, rozhodnutí ve věci.

Ze spisové dokumentace je dále zřejmé, že k údajnému vyvěšení písemnosti, která vykazuje známky přepisování, a jež měla být připevněna na domovní vývěsku domu č.p. ….., došlo téhož dne 25.4.2014 v 11:05 hod.

Žalobce namítá, že z písemnosti „Poučení o uložení doručované zásilky do vlastních rukou doručované podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, adresát: L. C., nar. …., ….…., byl seznámen dne 7.5.2014 při nahlédnutí do spisové dokumentace v sídle žalovaného tak, jako z rozhodnutím žalovaného.

Žalobce namítá, že povinností žalovaného bylo případné oznámení o uložení doporučené zásilky vložit do domovní schránky, kterou žalobce na adrese ……… měl toho času řádně označenou tak, jako doposud, neboť veškeré jemu doručené písemnosti jsou do jeho domovní schránky (označené jménem a příjmením) vloženy.

Žalobci není znám důvod, proč žalovaný vyvěšoval (údajně) na domovní vývěsce na adrese pro doručování, poučení o uložení doručované písemnosti, a to i přes to, že žalobce měl (a má) označenou domovní schránku. O vyvěšení písemnosti byl žalobce spraven až v den nahlédnutí do spisové dokumentace dne 7.5.2014.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že s obsahem žaloby nesouhlasí, neboť má za to, že jeho rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci v souladu s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a že k dokazování bylo použito všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, a které jsou v souladu s právními předpisy. Žalovaný má za to, že správní orgán I. stupně spolehlivě zjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Žalovaný se při posuzování odvolání podaného žalobcem opírá o spis Policie ČR, č.j. KRPZ-48189-3/PŘ-2013-150812, a dále se opíral o důkazy ve formě svědeckých výpovědí zasahujících policistů, které si správní orgán I. stupně opatřil v průběhu přestupkového řízení, jakož i z dokazování v průběhu odvolacího řízení a z obsahu odvolání.

K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl následující:

I. Oznámení rozhodnutí

Žalovaný předně tvrdí, že žalobci bylo rozhodnutí žalovaného řádně oznámeno, a to i přesto, že žalobce sám činil vše proto, aby tomu tak nebylo. Žalovaný připomíná, že žalobce si v průběhu řízení aktivoval datovou schránku, aby ji na začátku dubna 2014 opět deaktivoval. Dále žalobce dne 10.4.2014 změnil bydliště z adresy …………. Žalovaný zjistil z veřejně dostupných údajů v katastru nemovitostí, že na této adrese vlastní jeden z bytů i S. Š., který v daném řízení při jednotlivých úkonech asistoval, a který nabízí své služby (spolu s advokátem T. M.) na stránkách …….. Dne 24.4.2014, tedy v době, kdy podepsaná úřední osoba žalovaného, Mgr. M. T., byl na cestě vlakem ze Zlína do Prahy se stejnopisem rozhodnutí připraveným k doručení, a kdy byl ukončen pokus o doručení na adrese ….., došlo k tomu, že žalobce si změnil trvalý pobyt, jakož i doručovací adresu dle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel ve znění pozdějších předpisů. Ještě v 8:16 hod. dne 25.4.2014 měl žalobce adresu trvalého pobytu tak, jak je posledně uvedeno. V 10:28 hod. proběhlo další ověření Městským úřadem v Kroměříži, přičemž bylo zjištěno, že nová adresa zní: …………. Tuto informaci Mgr. T. obdržel telefonicky a s ohledem na to, že měl k dispozici více stejnopisů rozhodnutí ve vícero obálkách, jakož i vícero poučení o následcích nespolupráce adresáta, reagoval tak, že se zásilku pokusil doručit i na této nové adrese. Mgr. T. spolu s J. Š., zaměstnancem Magistrátu hl.m. Prahy, prověřili všechny schránky v daném vchodě, a zjistili, že žádná není označena jmenovkou žalobce ani pana Š. Námitka přepisování údajů je čistě licoměrná, neboť skutečně nebylo v silách oprávněně úřední osoby si sebou vozit mobilní tiskárnu a zajišťovat tisk nové obálky, když ke změně adresy došlo během doručování. Fakt, že kamerový záznam možná nezabírá schránky dostatečně ostře, nebo dostatečně dlouho, na tom nic nemění. I na této adrese je vlastníkem bytové jednotky jmenovaný S. Š. Žalovaný vycházel toliko z veřejně dostupných údajů na stránkách ……… Je skutečně pokrytecké (žalovaný užívá v tomto směru slova žalobce) se domnívat, že v takové situaci by bylo efektivní posílat zásilku poštou, když doručovatel by na daném místě při absenci popsané schránky jen těžko zanechal výzvu s poučením, a doručení by tak ani fikcí nemohlo proběhnout.

Pokud v tom žalobce spatřuje jistou „nepřiměřenou horlivost“, žalovaný poukázal na rozsudek NSS, č.j. 4As 86/2014-10, v němž v obdobném případě soud dospěl k závěru, že „Pokud bylo motivací správních orgánů nenechat marně uplynout prekluzivní lhůtu pro projednání přestupku, jednaly v souladu s veřejným zájmem (§ 2 odst. 4 správního řádu), důsledně se snažily o naplnění účelu přestupkového zákona (§ 1 přestupkového zákona), a oproti závěrům stěžovatele se svojí službou snažily se ctí dostát svým povinnostem při výkonu veřejné správy“. Uvedený rozsudek se týkal rozhodovací činnosti jak Městského úřadu v Kroměříži, tak i žalovaného, již rovněž přezkoumával Krajský soud v Brně.

Rozhodnutí v nyní řešené věci tak bylo postupem dle § 24odst. 1. právního řádu oznámeno dne 5.5.2014, kdy rovněž nabylo právní moci. Úkon vložení do schránky, který měl následovat, žalovaný nečinil, neboť dne 7.5.2014 se žalobce v doprovodu Stanislava Šípa přišel seznámit se spisovým materiálem, a tudíž smysl, který vložení doručované zásilky po uplynutí úložní doby má, byl naplněn, neboť ten den byl žalobce seznámen s celým spisovým materiálem, včetně podkladů pro dané řízení, tedy i včetně doručovaného rozhodnutí.

II. Dokazování v odvolacím řízení.

Žalovaný uvedl, že doplňování dokazování po podaném odvolání je v ust. § 86 odst. 2 správního řádu umožněno správnímu orgánu I. stupně, který právě na základě obsahu podaného odvolání nebo na základě vyjádření ostatních účastníků řízení (v přestupkovém řízení tohoto typu bývá zpravidla pouze jediný účastník řízení) může doplnit řízení, čímž se pochopitelně myslí i doplnění dokazování. „Důvodem pro případné doplnění řízení bude zpravidla tvrzení či námitky obsažené v odvolání či vyjádření účastníků k odvolání. Přitom má být dodržena lhůta 30 dnů pro postoupení spisu odvolacímu správnímu orgánu, či pro vydání rozhodnutí v autoremeduře. Účelem tohoto ustanovení je procesně ekonomické hledisko, neboť prvostupňový správní orgán má zpravidla blíže k účastníkům řízení, či dokazovaným skutečnostem a může doplnit řízení s nižšími náklady. Správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může tímto způsobem také předejít vrácení věci k novému projednání odvolacím správním orgánem z důvodu doplnění dokazování. S veškerými novými podklady pro vydání rozhodnutí, které doplnil správní orgán, musí být účastníci řízení seznámeni ve smyslu § 36 odst. 3 před vydáním rozhodnutí v autoremeduře, či odvolacím správním orgánem“. (Jemelka L., Ponděličková, K., BohadloD: Správní řád, komentář 4. vydání Praha: C.H.Beck, 2013, s844).

Tímto postupem nedochází k porušení dvojinstančnosti správního řízení, neboť dokazování v odvolacím řízení, nebo po vydání rozhodnutí správním orgánem I. stupně lze provádět trojím způsobem, a sice, buď tak činí prvostupňový orgán sám ze své vlastní iniciativy podle posouzení odvolacích námitek a stavu řízení v době, kdy obdrží včas podané a přípustné odvolání, nebo toto dokazování provede odvolací orgán sám, nebo jím z důvodů dle § 13 správního řádu formou dožádání pověří správní orgán I. stupně.

Pokud žalobce polemizuje s tím, zda dokazování vést i v odvolacím řízení, žalovaný je toho názoru, že takový postup předpokládá správní řád i v ust. § 93 odst. 1, který normuje, že pokud v této hlavě (hlava VII. odvolací řízení) není stanoveno jinak, pro řízení o odvolániíse obdobně použijí ustanovení hlav I. až IV., VI. a VII. této části (část druhá - obecná ustanovení o správním řízení). Hlava VI. uvedené části zahrnuje i ustanovení upravující dokazování. Obdobné použití právní normy znamená její použití jako celku a bez výhrad. Určité právní vztahy se tedy příslušnou právní normou mají řídit v plném rozsahu. Výjimku bude tvořit pouze situace, kdy ustanoveni hlavy VII. části druhé správního řádu stanoví jinak.

Dokazování v odvolacím řízení je umožněno nejen správním řádem, ale zároveň i ust. § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, kde je výslovně stanoveno, „že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn.“

Žalovaný připomíná, že podle rozsudku NSS, č.j. 9As 28/2013-45 ze dne 23.1.2014 není možno zásadu dvojinstančnosti řízení vykládat ve smyslu nároku na dvě správní instance při posuzovaného každého z podkladů pro vydání rozhodnutí. Uvedený závěr dopadá i na úvahy a argumentaci správních orgánů. Postup odvolacího orgánu není v režimu kasačním, tj. není omezen pouze na zamítnutí odvolání, nebo zrušeni napadeného rozhodnutí. Odvolací řízení tak není čistě přezkumné, ale z povahy věci také nalézací. Jeho nosným principem je princip apelační, odvolací orgán tak může odstraňovat jak skutkové, tak i právní vady rozhodnutí prvoinstančního, když je vázán pouze zásadou dvojinstančnosti, tedy zákazem překvapivosti svého rozhodnutí a odebráním možnosti se odvolat. Výsledkem odstraňování vad v odvolacím řízení tak nemůže být horší stav pro účastníka řízení, a v případě správního trestání ani stav, který by byl překvapivý pro obviněného z hlediska způsobu vedení obhajoby. Žalobce ostatně ani neuvedl, v čem konkrétně jej měla poškodit situace, kdy v odvolacím řízení byl opětovně proveden výslech zasahujících policistů.

Došlo-li tedy k situaci, že žalovaný nejprve měl v úmyslu provést dokazování v odvolacím řízení formou dožádání a následně se tohoto vlastního úkonu sám aktivně účastnil, nezakládá takový postup žádnou vadu řízení. Pro úplnost žalovaný poznamenává, že usnesení o dožádání podle § 13 správního řádu se účastníku řízení neoznamuje, naopak se oznamuje pouze dožádanému správnímu orgánu.

Dokazování v odvolacím řízení v daném případě bylo nezbytně nutné, neboť bylo třeba prověřit otázku pravosti doložení omluvy žalobce z ústního jednání, které se mělo konat dne 5.6.2013, jakož i vlastních odvolacích námitek.

Fakt, že nakonec nebyly prověřeny všechny plánované důkazy, na věci nic nemění. Žalovaný v naříkaném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že jemu zjištěný skutkový stav bohatě postačuje. Zejména si žalovaný učinil obrázek o tom, že doplnění omluvy žalobce z ústního jednání dne 5.6.2013 má falešné prezentační razítko Města Kroměříž. K tomu, aby tuto skutečnost zjistil, mu bohatě postačovala fotodokumentace razítka a provedení otisku, jakož i výpovědi pracovnic z každé podatelny a výpis ze spisové služby MÚ Kroměříž. Z toho žalovaný učinil závěr, že žalobce v onu dobu žádný dokument správnímu orgánu I. stupně nezaslal, a že doručení onoho doplnění omluvy podle všeho neuměle zfalšoval, čímž byly dány podmínky k projednání věci v nepřítomnosti žalobce ve smyslu § 74 odst. 1 přestupkového zákona.

III. Úkony správního orgánu v nemocnici

Co se týče vlastního procesu dokazování, tedy ústního jednání provedeného v nemocnici, žalovaný může zopakovat argumentaci v naříkaném rozhodnutí, na níž plně odkazuje. Argumentace se nalézá na str. 5 naříkaného rozhodnutí a je založena na opakované indispozici žalobce, kdykoliv se měl dostavit k ústnímu jednání. Navrhoval, aby krajský soud oslovil Okresní soud v Kroměříži a vyžádal si kopii spisového materiálu v trestní věci sp.zn. 2T 95/2014, v níž je žalobce obžalován z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 trestního zákona, zda náhodou se zde podobná situace nevyskytuje rovněž.

Žalobce se tedy opakovaně v řízeních odvolával na svůj zdravotní stav, který se zhoršil vždy krátce před nařízeným ústním jednáním.

Povinnost vést ústní jednání o přestupku se vztahuje pouze na řízení v prvním stupni, jak uvádí ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Dokazování tak mohlo proběhnout v nepřítomnosti žalobce, ať již byl na jeho straně důležitý důvod či nikoliv. V každém případě žalobce byl dne 20.3.2014 ošetřujícím lékařem jako schopný se jednáni účastnit, uznán, jak vyplývá ze zprávy, která je součástí spisového materiálu. Na tento termín byl také v dostatečném předstihu předvolán.

Je třeba rovněž zdůraznit, že při diabetu má na zdravotní stav nemocného velmi zásadní vliv jeho životospráva a disciplína. Je proto otázkou, zda se s režimem pacienta s diabetem slučuje např. požívání alkoholu, pod jehož vlivem byl žalobce přistižen dne 6.5.2013 a rovněž i dne 2.6.2014. Je také velmi obtížné za takových okolností a souvislostí považovat hospitalizaci žalobce ve dnech 19.- 21.3.2014 (v době ústního jednání) za skutečnost, která nastala bez přičinění žalobce samotného.

IV. Seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí

Žalované správní orgány neupřely žalobci právo vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Je pravdou, že žalobce se domníval, že spisový materiál se nachází na Městském úřadu v Kroměříži, nicméně následně mu bylo sděleno, kde konkrétně se spisový materiál nachází, přičemž Mgr. D. domluvila, že ještě ten den bude jak žalobci, tak i jeho příležitostnému zmocněnci panu Š. realizace jeho práva umožněna. Pro žalobce to znamenalo přibližně 25 minut cesty z Kroměříže do Zlína (viz zvukový záznam). Tvrzení, že žalobce nebyl seznámen s tímto záznamem jako s podkladem pro vydání rozhodnutí, je rovněž licoměrné. Skutečnosti na záznamu uváděl sám žalobce, resp. jeho zmocněnec, nebo také Mgr. D., jejíž slova byla jak žalobci, tak zmocněnci adresována. Nejedná se tedy o skutečnost, s níž by musel správní orgán žalobce ještě extra seznamovat, neboť oba dva tomuto jednání byli přítomni. Správní orgány tak v takové situaci nebyly povinny stanovovat novou lhůtu pro realizaci práv žalobce.

Pokud zmocněnec žalobce argumentuje tím, že již neměl časový prostor k tomu, aby se za necelou půlhodinu přesunul do Zlína, nejedná se o ospravedlnitelný důvod k tomu, aby mu byla nová lhůta k seznámení se s podklady pro rozhodnutí stanovena.

K tvrzení o obstrukcích při nahlížení do spisového materiálu dne 7.5.2014 žalovaný uvádí, že opět se jedná o žalobcem, resp. jeho zmocněncem vytvořený problém. Dne 6.5.2014 v ranních hodinách telefonoval žalobce Mgr. Z. (dotyčná seděla s Mgr. T. v kanceláři), zda se může přijít seznámit se spisovým materiálem zítra (7.5.2014). Ta dotyčnému měla sdělit, že zítra to zřejmě možné nebude, neboť Mgr. T. má jednání u soudu, nicméně, ať se žalobce domluví přímo s Mgr. T. Následně Mgr. T. přijal telefonát, v němž zaslechl, jak žalobce uvádí, že by se chtěl přijít seznámit se spisem dnes (6.5.2014 cca ve 12:00 hod.). Mgr. T. tedy přizpůsobil program předpokládané návštěvě, která toho dne neproběhla.

Druhý den se žalobce dostavil spolu s panem Š. v době, kdy Mgr. T. byl skutečně u soudu. Mgr. T. chtěl být věci přítomen osobně, a proto nejprve pracovníci Mgr. Z. a Mgr. M. sdělili, že mu nahlížení do spisu neumožní, neboť byl domluven zcela jiný termín, a oba měli naplánované jiné pracovní úkoly. Po telefonátu s Mgr. T. bylo nakonec domluveno, že ten cca za 20 minut přijede. Jak žalobce, tak jeho zmocněnec tedy čekali na Mgr. T. cca 20 minut a mezitím jim kolegové kopírovali nahrávky záznamů a fotek na přinesené externí disky.

Jakkoliv žalovaný nemůže dokázat, že se jedná o záměrně připravenou provokaci ze strany žalobce, má pro takový závěr důvodné domněnky. Žalobce si rozhovor s Mgr. T. nahrával, přičemž nešlo o žádný konfliktní úkon, žalobce byl usvědčen z toho, že předložil omluvu s „upraveným“ (zfalšovaným) prezentačním razítkem Městského úřadu v Kroměříži. Žalobce tedy prokázal, že on nebo jeho zmocněnec jsou schopni manipulovat a účelově vytvářet neexistující doklady, tudíž není důvod, proč by nemohli sestavit z nahrávek jednotlivých hovorů záznam s odpovídajícím obsahem. Je to samozřejmě pouhá spekulace žalovaného, nicméně žalovaný je připraven doložit svědeckou výpovědí, že se nejedná o první situaci, kdy konkrétně S. Š. nestandardně manipuloval s listinami od správních orgánů.

I kdyby tomu tak nebylo, a Mgr. T. se skutečně v telefonu přeslechl, pak pro žalobce ani pro S. Š. uvedená skutečnost neměla žádný významný negativní dopad. Oba jsou si toho zřejmě vědomi, ale i tak danou situaci popisují jako obstrukci žalovaného správního orgánu, tedy jako jeho vědomé úsilí směřující k zabránění nahlížení do spisu.

V. Vlastní skutkový stav

Žalovaný uznává, že v nánosu dalších okolností, z nichž některé jsou žalobcem uměle zveličovány, tak trochu uniká podstata věci. Žalobce byl přistižen, jak vchází do vozidla, rozjel se a následně byl zastaven. Žalovaný rovněž provedl (byť po skončení řízeni) rekonstrukci celé události a může k tomuto vyjádření připojit odpovídající filmový záznam. Žalovaný také rovněž upozorňuje, že jízda všech zúčastněných aktérů v rámci vyšetřovacího pokusu probíhala se značnou dávkou opatrnosti a bez zkušeností a výcviku zasahujících policistů v přímém výkonu služby. Policista jedoucí v policejním vozidle byl npor. R. Š., vedoucí Obvodního oddělení PČR v Hulíně. Žalovaný může jen zopakovat svoje závěry z naříkaného rozhodnutí. Je technicky možné, aby policisté měli žalobce v dohledu tak, že jej viděli usedat do vozidla a následně jet a zastavovat s vozidlem. Jestli v nějaké konkrétní situaci došlo k tomu, že žalobce se na tři nebo čtyři vteřiny ztratil z dohledu, pak je tato prodleva naprosto nevýznamná, protože za tuto dobu nemohlo dojít k výměně řidiče. Policisté tedy měli přehled o tom, kdo usedá do vozidla na místo řidiče, a kdo z něj vysedá. Bylo naopak chybou žalobce, že v dané situaci, pokud skutečně se popisovaný děj měl odehrát jiným způsobem, neuvedl v souladu s rozsudkem 2As 52/2011-47 svojí verzi příběhu. Je sice pravdou, že žalobce v postavení obviněného má právo jakkoli taktizovat a schovávat si určité skutečnosti až do samotného závěru řízení, může se ovšem stát, že toto jeho taktizování jeho verzi příběhu znehodnotí.

Ze závěrečného návrhu žalovaného pak soud cituje následující:

Žalovaný již zdůvodnil, proč dožádal správní orgán I. stupně o provedení výslechu zasahujících policistů a pracovnic podatelny. K tomu dodává, že všichni svědci pracovali v Kroměříži, bylo tedy hospodárnější a účelnější provést výslech v Kroměříži. Nadto připomíná, že ke svědecké výpovědi byly předvolány všechny pracovnice podatelny Městského úřadu Kroměříž. Pokud by je žalovaný předvolal na výslech do Zlína, byly by obě podatelny úřadu na jeden den zcela vyřazeny z provozu, což žalovaný považoval za nepřiměřený zásah do chodu úřadu, který neospravedlňuje zajišťování důkazů v jednom přestupkovém řízení. To, že se žalovaný dokazování nakonec sám zúčastnil, přitom nezakládá vadu řízení, je pouze reakcí na situaci, která nastala.

V rámci dokazování měl být vyslechnut také žalobce, kterému mělo být zároveň umožněno seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí. Protože žalovaný ze zprávy zaslané přímo žalobcem zjistil, že má být hospitalizován v nemocnici, měly být výslechy prováděny přímo v prostorách nemocnice. Mgr. D. volala do spádových nemocnic, což považuje žalovaný za nejpřirozenější, a zjistila, že žalobce je hospitalizován právě v Kroměříži.

Žalovaný si nejprve u ošetřujícího lékaře zjistil, že je žalobce schopen účastnit se výslechu svědků, zdravotní stav mu v tom nebránil. V nemocničním pokoji, kde se nacházeli další dva pacienti, jak žalobce uváděl, žádný výslech prováděn nebyl. Zde se úřední osoby žalobci pouze představily a požádaly jej, aby s nimi odešel do jídelny nemocnice, která byla po dohodě s personálem nemocnice připravena k provedení výslechu svědků bez přítomnosti dalších osob. To, že je na nahrávce slyšet v pozadí vysavač, neznamená, že jednání bylo veřejné, jak žalobce tvrdil. Úklid byl prováděn v některé z vedlejších místností, což samozřejmě neveřejnost řízení nijak nepoznamenalo. Do jídelny nikdo nepřicházel a personál zajistil, aby tam nebyli nikým rušeni. Navíc, pokud byl slyšet vysavač, znamená to, že těžko někdo mohl přes hluk vysavače poslouchat na chodbě obsah rozhovoru. Neveřejnost správního řízení neznamená jeho naprostou intimitu, již z povahy nelze zajistit toto např. při místním šetření, vyšetřovacích pokusech atp. Žalobce navíc výslech v nemocnici odmítal pro svůj zdravotní stav (vyvráceno ošetřujícím lékařem) a nikoliv proto, že by mu vadila indiskrétnost. S ohledem na situaci žalovaný zajistil maximální možnou diskrétnost jednání, a v situaci, kdy žalobce se další účasti na jednání vzdal, přemístil výslechy dalších svědků již do budovy MÚ Kroměříž.

Žalobce také zpochybňoval svědecký výpověď svědka B., resp. zpochybňoval přítomnost svědka u výslechu dne 5.6.2013, a pokud výslechu přítomen byl, pak žalobce tvrdil, že svědeckou výpověď osobně nepodepsal. Žalobce uváděl, že výslech tohoto svědka zpochybňoval zejména proto, že v prvotním výslechu se objevovaly jiné vzdálenosti vozidel policie od vozidla, ve kterém měl sedět žalobce. Žalovaný zdůrazňuje, že svědek B. žádné takové vzdálenosti neuváděl, ani při prvním výslechu dne 5.6.2013, ani při podávání svědecké výpovědi dne 20.3.2014. Při druhém výslechu pak svědek potvrdil, že se dne 5.6.2013 osobně dostavil ke správnímu orgánu I. stupně za účelem podání svědecké výpovědi, kdy také vypověděl, že protokol o svědecké výpovědi osobně podepsal. Zpochybňování výslechu svědka B. tak žalovaný s ohledem na tyto skutečnosti považuje za ryze účelové a ničím neopodstatněné.

Jde-li o skutkový stav, pak žalovaný trvá na tom, že byl zjištěn řádně a náležitě. Má za to, že verze nabízená žalobcem, tedy, že vozidlo neřídil on, ale jeho známý, byla spolehlivě vyvrácena. Zasahující policisté shodně vypověděli, že když přijeli k vozidlu žalobce, bylo prázdné. Z tohoto důvodu na žalobce čekali v blízkosti penzionu U K., odkud žalobce také posléze vrávoravou chůzí vyšel. Žalobce znali policisté již z dřívější doby, jednoznačně jej tedy poznali. Žalobce byl sám a všichni svědci shodně vypověděli, že jej viděli nasednout do vozidla na místo řidiče, a poté z místa odjet. Obě hlídky se za ním ihned vydaly a následně jej zastavily. Ve vozidle se žalobce nacházel sám i v době zastavení vozidla. Policisté spatřili žalobce, jak přelézá na sedadlo spolujezdce, odkud následně také z vozidla vystoupil. Poté byl žalobce vyzván k dechové zkoušce, protože z jeho dechu byl silně cítit alkohol. Dechovou zkoušku však odmítl.

I kdyby snad verze žalobce byla pravdivá, pak žalovaný připomíná, že proto, aby policisté byli oprávněni učinit výzvu konkrétní osobě k absolvování dechové zkoušky, postačí pouze jejich důvodné podezření, že ta osoba je řidičem vozidla. V tomto směru žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 2As 1/2011. V situaci, kdy policisté viděli žalobce, jak nastupuje do vozidla a rozjíždí se s ním, a jak sice po zastavení vystupuje z dveří u spolujezdce, ale jednu nohu má ještě v prostoru řidiče, byli nepochybně oprávněni učinit výzvu k absolvování dechové zkoušky. Žalobce navíc v minulosti od hlídek ujížděl, a proto policisté přijali odpovídající opatření. Účelem zásahu dvou hlídek bylo zabránit žalobci v odjetí.

Dle názoru žalovaného je zcela vyloučeno, aby všichni policisté, kteří se soustředili výhradně na vozidlo žalobce, přehlédli přítomnost další osoby – údajného řidiče vozidla. Stejně tak je vyloučeno, aby si žalobce spletli s jinou osobou, neboť jej policisté znali již z dřívějška a na základě této znalosti jej ztotožnili jako řidiče vozidla. Verze předestřená žalobcem je tak zcela absurdní a byla spolehlivě vyvrácena svědeckými výpověďmi zasahujících policistů.

Žalovaný pak závěrem uvedl, že si snad mohl v některých úkonech v rámci řízení počínat neobratně, ale ponechává na rozhodnutí soudu, zda jeho neobratnost má vliv na zákonnost rozhodnutí. Sdělil, že právo (ani to psané) není hodnotově neutrální a naopak jeho zdrojem jsou právě jiné normativní systémy odrážející hodnoty, z nichž konkrétní lidská civilizace vychází, a na nichž buď funguje, nebo ví, že by fungovat měla.

Žalovaný proto nemůže vykonávat správní činnost na svěřeném úseku bez toho, že by měl v patrnosti existenci hmotněprávní lhůty k projednání přestupku. Došel-li žalovaný k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí může být potvrzeno či změněno a potvrzeno, pak takovýto krok může být smysluplný jen tehdy, pokud je učiněn (včetně nabytí právní moci) právě ve lhůtě, kdy trvá odpovědnost pachatele za přestupek. Žalovaný tedy skutečně je motivován uzavřít přestupkové řízení v této lhůtě, neboť ostatně pro tuto činnost je společností zřízen a daňovými poplatníky financován. Žalovaný nemůže rušit odvoláním napadená rozhodnutí prvostupňových správních orgánů jen proto, že by to bylo řešení méně konfliktní a zcela bez problémů. Je si vědom toho, že práce v této oblasti je velmi citlivá a plná konfliktů a kontroverzní a nemůže a priori rozhodovat tak, aby se těmto konfliktům vyhýbal, pak by totiž rezignoval na svoji úlohu, která je mu v rámci veřejné správy dána a byl by jen výrobcem nepotřebných hromad popsaného papíru. Z toho důvodu žalovaný rozhodl tak, jak rozhodl a zvolil způsob doručení normovaný správním řádem tak, aby dosáhl účelu jím vedeného řízení, přičemž dle svého soudu literu zákona naplnil. Tím zároveň žalovaný jednou pro vždy vylučuje, že by upřednostnil neoprávněný zásah do práv žalobce vydáním chybného rozhodnutí před základními zásadami správního řízení. Žalovaný naopak vnímá jako potřebné, aby zajišťoval působení práva i v těch případech, kdy se to neobchází zcela bez komplikací, neboť cílem správního trestání je represe i výchovné působení u všech osob, které se prokazatelně dopustí protiprávního činu bez ohledu na rozsah či komplikovanost jejich obhajoby nebo procesní strategie.

Žalovaný takovéto masivní kombinaci obstrukcí a procesních min, zfalšovaných omluv, změn adres během doručování, zneužívání zdravotního stavu účastníka řízení pro zmaření řízení a zastrašování čelil v takovém rozsahu, v takové intenzitě a v takové kombinaci poprvé a dlouhou dobu si nevěděl rady, jak tento případ vyřešit. Zatím stále takovéto jednání není standardem v přestupkových řízeních, i když lze i v této oblasti pozorovat zcela živelný vývoj. Lze tak dát za pravdu žalobci, že s výslechem v nemocnici se jeho advokát nesetkal zatím ani v trestním řízení, a že se jedná o něco mimořádného. Žalovaný připomíná, že trestní řízení není ovládáno žádnou prekluzivní lhůtou, ale pouze lhůtami promlčecími, které jsou odstupňovány podle závažnosti trestných činů. Pokud je navíc trestní řízení zahájeno, pak se tato promlčecí lhůta přerušuje. Výslechy v nemocnici tak zpravidla nejsou potřeba, pokud se nejedná o neopakovatelné úkony, kdy např. stav svědka vyžaduje dlouhodobou léčbu, nebo je třeba zajistit okamžitě poznatky k pátrání po pachateli trestného činu.

Žalovaný však musí pracovat s jednou prekluzivní jednoroční lhůtou, která je stejná jak pro banální přestupky spočívající v chybném parkování, tak i pro přestupky tak závažné, jakého se dopustil třeba právě žalobce. Rozsah dokazování a možnost zásahu do práv obviněného je přitom nesrovnatelný.

Žalovaný tedy s ohledem na všechny skutečnosti, jež uváděl, navrhoval žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

Posouzení věci krajským soudem.

Žaloba je důvodná.

Soud uvádí, že s připojených správních spisů pro rozhodnutí ve věci byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti.

Městský úřad Kroměříž, odbor občansko-správních agend 13.8.2013 vydal rozhodnutí, kdy rozhodl tak, že žalobce je vinen, že 6.5.2013 v 11:11 hod. v obci ………. k místnímu hřbitovu, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. ………… a přitom neměl u sebe řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu a současně se bezdůvodně odmítl na výzvu Policie ČR OO Hulín podrobit dechové zkoušce a lékařskému vyšetření ke zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholickými nápoji, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Svým jednáním porušil ust. § 5 odst. 1 písm. f), ust. § 6 odst. 8 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ust. § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupků:

- dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a písm. g) odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyla ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření není spojeno s nebezpečím pro její zdraví

- dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písm. a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II. tohoto zákona a

- dle dle ust. § 16 odst. 1 písm. c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako řidič vozidla v rozporu s § 17 odst. 1 nepředloží zelenou kartu nebo doklad o zahraničním pojištění.

Za tato jednání byla žalobci uložena v souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, v souladu s ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. b), c) zákona o přestupcích tyto sankce:

- pokuta ve výši 40.000 Kč

- zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 20 měsíců. Zákaz činnosti běží jmenovaného od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil, podal do něho ve lhůtě stanovené zákonem odvolání.

Poté, kdy správní spis byl postoupen žalovanému, tedy odvolacímu orgánu, tento 4.4.2014 pod č.j. KUZL-13823/2014 vydal usnesení, kterým podle ust. § 13 odst. 1 správního řádu požádal MěÚ Kroměříž, odbor občansko-správních agend (dožádaný správní orgán) o provedení následujících úkonů:

- Výslech zasahujících policistů prap. B., pprap. K., nstržm. K., kteří by uvedli, zda a kdo se na místě zásahu vůči panu C. dne 6.5.2013 v 11:10 hod. v obci …. zdržoval.

- Výslech pracovníků podatelny a výpis ze spisové služby Městského úřadu v Kroměříži ze dne 7.6.2013 ohledně potvrzení toho, zda skutečně v ten den bylo doručováno podání od L. C. obsahující doplnění omluvy z ústního jednání ze dne 5.6.2013.

Uvedeno dále, že o provedení těchto úkonů žádá žalovaný prvostupňový správní orgán proto, že v rozhodnutí o odvolání je třeba se s odvolacími námitky obviněného náležitě a dostatečně vypořádat a dále pak v odůvodnění usnesení je uvedeno, „obviněného předvolejte k ústnímu jednání podle ust. § 74 přestupkového zákona. Rovněž tak obviněnému dejte možnost vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí dle ust. § 36 odst. 3 s.ř.“.

Městský úřad Kroměříž žalobce předvolal k ústnímu jednání, které proběhne, jak uvedl, ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích dne 20.3.2014 v 7:30 hod. a sdělil, kam se má v uvedený den a hodinu žalobce dostavit. Sdělil, že při ústním jednání proběhne dokazování svědeckou výpovědí zasahujících policistů a pracovníků podatelny a současně bylo žalobci dáno na vědomí, že v souladu s ust. § 36 odst. 3 správní řád má žalobce ve lhůtě pěti pracovních dnů po ústním jednání možnost seznámit se s podklady spisového materiálu a vyjádřit se k nim. Po marném uplynutí lhůty, bude ve věci vydáno rozhodnutí.

Dne 18.3.2014 zaslal žalobce na Městský úřad Kroměříž, odbor občansko-správních agend omluvu z nařízeného jednání, v níž uvedl, že 14.3. (pátek) vyhledal lékařskou péči a dnes, tj. 18.3.2014 po kontrole praktické lékařky mu byla předepsána hospitalizace v nemocničním zařízení. Sdělil, že svého práva osobně se zúčastnit ústního jednání se nechce vzdát, neboť trvá na své nevině. Jednání chce být přítomen, chce naslouchat všem zúčastněným osobám a klást doplňující otázky, nyní je ovšem ve stavu, který není slučitelný s možností řádně hájit svá práva a oprávněné zájmy. Současně zaslal poukaz na vyšetření a diabetologickou zprávu.

Tuto omluvu, zasílanou prostřednictvím e-mailu, přijala podatelna Města Kroměříž dne 19.3.2014.

Žalovaný ve svém závěrečném návrhu sdělil, že pracovnice prvostupňového správního orgánu Mgr. D. pak zjišťovala, zda žalobce se skutečně nachází v nemocnici a zjistila, že je opravdu hospitalizován v Nemocnici v Kroměříži a zástupce žalovaného Mgr. T. po dohodě s Mgr. D. pak rozhodl, že výslech žalobce bude proveden přímo v této nemocnici dne 20.3.2014, když zjišťovali u ošetřujícího lékaře, zda zdravotní stav žalobce je takový, aby se výslechu mohl zúčastnit.

Z podání žalobce, přednesu jeho právního zástupce i ze sdělení žalovaného pak vyplynulo, že do Nemocnice v Kroměříži přišel Mgr. T. a Mgr. D. společně s předvolanými svědky, žalobci se představili v nemocničním pokoji, kde ležel s dalšími dvěma pacienty, a poté ho požádali, aby je následoval do nemocniční jídelny, kde měl výslech proběhnout. Žalobce pak s někým telefonoval, výslech v nemocnici odmítl. Na to mu bylo pracovníky správních orgánů sděleno, že odmítl být osobně účasten u výslechu svědků, tedy vzdal se osobní účasti u jednání, a proto pracovníci správních orgánů se svědky odjeli do budovy MěÚ Kroměříž, kde výslechy svědků proběhly.

Soud zde konstatuje, že je sice správné stanovisko žalovaného, že správní orgány musí, aby nedošlo k prekluzi přestupkového jednání, přestupek projednat, a tento musí zároveň i nabýt právní moci do jednoho roku ode dne, kdy k přestupkovému jednání došlo, což je v některých případech nesmírně složité.

Zrovna toto byl dle žalovaného i případ žalobce, a proto tento volil i některé, ne zcela standardní metody.

Soud sice chápe, že aby byla činnost správních orgánů smysluplná, s ohledem na prekluzi stanovenou v § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, musí tyto jednat, tedy zjišťovat skutkový stav rychle. Soud také chápe, že v určitých případech, což byl i případ žalobce, je často obtížné rozhodnutí žalobci doručit tak, aby lhůta stanovená v zákoně byla dodržena.

Nicméně však soud uvádí, že i za takovýchto situací je nezbytně nutné ze strany správních orgánů, ale samozřejmě i účastníků přestupkového řízení dodržovat zákon, tedy zákon přestupkový a správní řád, kde jsou zcela jednoznačně pro přestupková řízení vymezena pravidla.

Soud uvádí, že když žalovaný požádal prvostupňový správní orgán o provedení úkonů, které v usnesení uvedl, tj. výslech svědků policistů a pracovníků podatelny, sdělil mu, že jednání je třeba provést v souladu s ust. § 74 přestupkového zákona. Podle tohoto zákonného ustanovení, jeho odst. 1, o přestupku koná správní orgán v I. stupni jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Toto usnesení (o dožádání), jak soud uvedl, bylo vydáno 4.3.2014, přičemž přestupkového jednání se měl žalobce dopustit dne 6.5.2013, takže v době, kdy žalovaný vydával usnesení, kterým žádal dožádaný správní orgán o provedení potřebných úkonů, bylo vydáno vpodstatě dva měsíce před tím, než měla uplynout jednoroční prekluzivní lhůta.

Správním orgánům tedy v této době již nezbývalo mnoho času k tomu, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, poté, aby byla dána možnost žalobci seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, následně poté, aby byl spis vrácen žalovanému a ten mohl vydat rozhodnutí v přestupkové věci a toto rozhodnutí žalobci doručit.

Ústní jednání bylo nařízeno správním orgánem I. stupně na 20.3.2014 a byli k němu předvoláni i požadovaní svědkové a o této skutečnosti byl v usnesení ze 4.3.2014 žalobce uvědoměn (svědkové – policisté + pracovnice podatelny).

Žalobce se z nařízeného jednání dva dny předtím, než jednání mělo proběhnout, omluvil s odůvodněním, že zdravotní stav mu nedovoluje jednání se zúčastnit, neboť se zhoršil a nastupuje hospitalizaci, sdělil však, že chce být osobně u ústního jednání přítomen, aby mohl klást svědkům otázky.

Správní orgán ověřil, že žalobce je skutečně hospitalizován a po dohodě obou správních orgánů měl výslech proběhnout 20.3.2014 v Nemocnici Kroměříž, nikoliv u správního orgánu, ke kterému byl žalobce předvolán.

Žalobce v nemocnici výslech odmítl, poté pracovníci správních orgánů se svědky, kteří přijeli s nimi do nemocnice, odjeli do budovy správního orgánu v Kroměříži a tam jejich výslech proběhl, a poté bylo vydáno žalovaným rozhodnutí.

V době, kdy bylo žádáno ze strany žalovaného, správní orgán I. stupně jako dožádaný orgán o výslech svědků a listinný důkaz, měl žalovaný za to, že nebyl zatím zjištěn náležitě skutkový stav věci tak, aby mohl o přestupku žalobce žalovaný vydat rozhodnutí, a to bylo také důvodem pro to, aby bylo znovu ve věci přestupku žalobce jednáno, a aby proběh výslech policistů a pracovnic podatelny správního orgánu I. stupně.

Vzhledem k tomu, že žalobce se omluvil zhoršením zdravotního stavu a v důsledku jeho hospitalizace, soud uvádí, že jeho omluva byla náležitá a také, že se omluvil z důležitého důvodu, neboť tím, že dne 20.3.2014 byl hospitalizován, je zcela zřejmé, že byl ve svém pohybu omezen, takovýto důvod, tedy hospitalizaci, zcela jednoznačně uznává i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře jako důležitý důvod omluvy. V případě ústního jednání o přestupku, kdy mělo být zopakováno prakticky celé dokazování a navíc měly být slyšeny pracovnice podatelny k otázce doplnění omluvy žalobce z ústního jednání před prvostupňovým správním orgánem 5.6.2013, což byla pro řízení také důležitá skutečnost, muselo být v každém případě respektováno ust. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, dle něhož obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky a k výpovědi ani k doznání nesmí být nucen.

To, že žalovaný za přítomnosti pracovnice správního orgánu I. stupně chtěl provést výslech žalobce a za jeho přítomnosti vyslýchat svědky dne 20.3.2014 v Nemocnici Kroměříž, kde byl žalobce hospitalizován, je naprosto nestandardní situace, kterou soud chápe z důvodů časových, neboť jinak by běžně bylo na místě, aby rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo žalovaným zrušeno a vráceno správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení, když nebyl dle žalovaného zatím náležitě zjištěn skutečný stav věci. Výslech žalobce v nemocnici, pokud mu to zdravotní stav dovoloval, a pokud by s tím souhlasil samotný žalobce, i když by se jednalo o úkon naprosto nestandardní, by však dle názoru soudu nezákonnost rozhodnutí nezpůsobil.

Soud však má za to, že v daném případě je situace jiná. Žalobce se řádně omluvil z nařízeného jednání na 20. března 2014, jako důvod sdělil svou hospitalizaci a toto také doložil, což bylo skutečně také potvrzeno s tím, že tohoto jednání se nemůže zúčastnit, chce však se dalšího jednání zúčastnit a klást svědkům otázky. Nesouhlasil s tím, aby byl vyslýchán v nemocnici.

Soud má za to, že v tomto případě žalovaný nerespektoval ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, ale ani ust. § 73 odst. 2 správního řádu.

V případě, že by se žalobce zúčastnil jednání 20.3.2014 u správního orgánu, měl možnost si zvolit např. právní zastoupení, za účasti právního zástupce se vyjádřit ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, ke všem provedeným důkazům a navrhovat další důkazy na svou obhajobu.

Tyto skutečnosti však žalovaný nerespektoval, přestože žalobce se omluvil z důležitého důvodu.

Soud má za to, že za této situace bylo povinností správního orgánu řádnou omluvu žalobce respektovat, protože důvod omluvy byl důležitý, zjistit délku předpokládané hospitalizace žalobce, a poté ve věci nařídit jednání, k němuž by znovu žalobce předvolal a předvolal také svědky, o jejichž výslech žalovaný prvostupňový orgán žádal.

Soud uvádí, že i za situace, kdy věc byla komplikovaná, a to zřejmě z důvodu časové tísně i jednáním samotného žalobce (což vyplývá např. i z toho, že při doručování rozhodnutí žalovaného, které soud ale nepokládá za nezákonný způsob doručení, nastaly také komplikace, kdy v důsledku toho, že žalobce si ve velmi krátké době měnil adresu svého pobytu, přičemž tuto skutečnost správním orgánům sám neoznámil), takto jednat žalovaný nemohl.

Pokud pak jde o další vadu řízení, má soud za to, že žalobci nebylo ani umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť když přijel ke správnímu orgánu I. stupně, který mu sděloval, že do pěti dnů se může s podklady rozhodnutí seznámit, což žalobce chtěl realizovat, spisový materiál se u Městského úřadu Kroměříž nenacházel.

Je sice pravdou, že správní orgán I. stupně dohodl, že v den, kdy žalobce přijel k seznámení se s podklady rozhodnutí, se s nimi může seznámit u Krajského úřadu ve Zlíně, kam však žalobce již nejel, má soud za to, že žalobci měla být poskytnuta nová lhůta, aby se mohl seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, neboť žalobce sám nezpůsobil, že správní spis se u MěÚ Kroměříž nenacházel.

Soud tedy uzavírá, že v případě žalobce bylo porušeno právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že bylo vydáno rozhodnutí žalovaného, aniž by byl náležitě zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky uvedenými v § 2, když dle § 2 odst. 1 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

Žalovaný, jak soud uvedl, zatím nezjistil skutečný stav, když na omluvu žalobce z jednání 20.3.2014, která byla omluvou důvodnou, zareagoval tak, že výslech tohoto dne provedl v nemocničním zařízení, kde mínil vyslýchat i předvolané svědky, nerespektoval tedy důvodnou omluvu žalobce, který výslech v nemocnici odmítal a chtěl se jednání, kde měli být svědkové vyslýcháni, zúčastnit u správního orgánu v jiný termín, než v době hospitalizace.

Tuto možnost však žalobce nedostal, neboť žádné další jednání než 20.3.2014 se již nekonalo a žalovaný vydal rozhodnutí, takže žalobce neměl možnost zúčastnit se jednání případně i se zvoleným zmocněncem, neměl možnost klást vyslýchaným svědkům otázky a vyjádřit k listinným důkazům, přičemž ani pokud jde o seznámení se s podklady pro rozhodnutí, žalobce neměl možnost se s nimi seznámit, neboť správní spis se u příslušného správního orgánu, který žalobce vyzýval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, nenacházel a žádný další termín správní orgán s žalobcem nedohodl.

Krajský soud v Brně proto rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 4 s.ř.s.) a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení s tím, že žalovaný je (§ 78 odst. 5 s.ř.s.) vázán právním názorem soudu v tom směru, že žalovaný náležitě zjistí skutkový stav věci, když bude nutné nařídit ústní jednání o přestupku za účasti žalobce i svědků policistů i pracovníků podatelny MěÚ Kroměříž a předložení listinného důkazu, výpisu ze spisovém služby MěÚ v Kroměříži ze dne 7.6.2013, aby žalobce mohl klást svědkům otázky, a vyjádřit se k listinnému důkazu, případně navrhnout další důkazy. Poté bude dána žalobci možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.

Teprve po takto provedeném dokazování bude možno ve věci znovu vydat rozhodnutí.

Pokud jde o náklady řízení, soud rozhodl v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu náleží náhrada nákladů řízení, a to zaplacený soudní poplatek 1.500 Kč a dále pak náklady právního zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby a za jeden úkon ve výši 1/2, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis právního rozboru věci, 2x účast u soudního jednání po 3.100 Kč za 1 úkon a 1.550 Kč za účast u vyhlášení rozsudku, 5x režijní paušál po 300 Kč, a to dle vyhl. č. 177/1996 Sb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 20. srpna 2015

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru