Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 32/2015 - 29Rozsudek KSBR ze dne 11.01.2017

Prejudikatura

6 Ads 75/2006 - 86

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Ads 45/2017

přidejte vlastní popisek

41 A 32/2015-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce F.P. , ……….., zast. JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Lidická 23b, Brno, proti žalovanému Ministestvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.3.2015, č.j. MPSV-UM/6207/15/4S-JMK, sp.zn. SZ/396/2015/4S-JMK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Ve včas podané žaobě žalobce uvedl, že rozhodnutím žalovaného sp.zn. SZ/396/2015/4S-JMK, č.j. MPSV-UM/6207/15/4S-JMK ze dne 31.3.2015 bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. V platném znění zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Brně ze dne 8.1.2015 sp. zn. ÚP/265366/2014/HN, č.j. 7626/2015/BBA. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto nepřiznat žalobci příspěvek na živobytí, a to na základě jeho žádosti podané dne 15.12.2014.

Proti napadenému rozhodnutí žalobce podává žalobu, neboť rozhodnutí žalované povauje za nezákonné.

Pokud jde o skutkový stav věci uvedl následující:

Dne 13.7.1994 si žalobce půjčil od paní ………, nar. 14.11.1946, částku 500.000,- Kč, kterou měl vrátit do 10 let. Tuto částku vynaložil na rekonstrukci bytu v Brně na ulici Běloruská 20, který užíval a jehož se stal vlastníkem. Dne 14.5.2000 si musel půjčit znovu od paní …….. částku 300.000,- Kč, a to na zaplacení peněžitého trestu, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem soudu. Jen takto se mohl vyhnout přímému výkonu trestu odnětí svobody. Paní ……… tak dlužil částku celkem 800.000,- Kč a tohoto dluhu si byl vždy vědom. Na žádost paní ………. žalobce tento svůj dluh dne 29.6.2004 uznal co do jeho důvodu i výše.

Nutno dodat, že paní ………. je dlouholetou přítelkyní žalobce již z doby dětství, měli spolu vždy blízký vztah a vzájemně si vypomáhali, pokud bylo třeba. Paní …….. byla finančně dobře zajištěna a mohla si v té době dovolit žalobci půjčky v takové výši poskytnout. V roce 2012 začala paní …….. naléhat na vrácení půjčky, neboť finanční prostředky potřebovala s ohledem na nemoc své dcery. Žalobce tedy začal jako slušný člověk hledat řešení jak půjčku …………. vrátit, neboť tato nechtěla nic jiného než jistinu, kterou skutečně půjčila. Snažil se tedy najít kupce svého bytu, aby mohl svůj dluh zaplatit. Prostřednictvím realitní kanceláře pana V. D. tedy byt nabízel, žádného zájemce se mu ovšem nepodařilo najít. Pan V.D.l dokonce půjčil žalobci částku 136.000,- Kč na rekonstrukci koupelny, jejíž instalace byla ve velmi špatném, téměř havarijním stavu, malby a drobné úpravy, aby bylo možné byt lépe nabízet. Tato půjčka byla zajištěna zástavním právem na předmětném bytu, přičemž toto zástavní právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Přes uvedené se byt prodat nepodařilo, neboť se jedná o přízemní byt v panelovém domě, hned u hlavního vchodu. Vše navíc začal komplikovat nepříznivý zdravotní stav žalobce, který onemocněl rakovinou a musel absolvovat onkologickou léčbu.

V druhé polovině roku 2013 se žalobce seznámil s panem …….., který za předmětný žalobcův byt nabídl 850.000,- Kč s tím, že zaplatí daň a všechny poplatky s tímto spojené, nechá žalobce v předmětném bytě doživotně bydlet za částku ve výši 5.355,- Kč. Tato částka byla nižší než běžný nájem obdobného bytu. ………… se v té době již intenzivně domáhala vrácení předmětné půjčky, neboť sama s ohledem na nemoc své dcery peníze potřebovala. Žalobce si nevěděl rady, neboť si byl vědom toho, že pokud by půjčku nevrátil dobrovolně, vystavil by se nebezpečí žaloby a následné exekuce, což by sebou přineslo obrovské náklady a ocitl by se na ulici. Vůbec ho jako slušného člověka nenapadlo jakkoli půjčku paní …………… zpochybňovat. Za této situace nedokázal najít jiné východisko než se dohodnout s panem ………………... Ten totiž žadateli garantoval možnost doživotního užívání bytu, na který byl zvyklý, na který je citově vázán, který mu s ohledem

na jeho zdravotní stav poskytuje vše potřebné, to vše za fixní částku, která by byla nižší než běžný nájem.

S ohledem na výše uvedené se tedy žalobce dohodl se ………. na prodeji bytu. Vzhledem k tomu, že na bytu vázlo zástavní právo pro pana ………., trval ……….. na tom, že nejprve se musí zaplatit dluh, který zástavní právo zajišťovalo. ………. tedy půjčil příjemci částku 140.000,- Kč (viz smlouva o půjčce ze dne 2.12.2013), kterou žadatel předal na zaplacení dluhu panu ………... ………. vystavil dne 3.12.2013 kvitanci s úředně ověřeným podpisem a zástavní právo bylo vymazáno z katastru nemovitostí. Půjčku ……….. …………. žadatel vrátil z kupní ceny, o čemž svědčí potvrzení ze dne 23.12.2013. Je logické, že kupující ……….. chtěl vypořádat zástavní právo, než nemovitost koupil. Z kupní ceny žadatel také vypořádal svůj dluh vůči ……….., byť ne zcela, jak vyplývá z potvrzení o vrácení půjčky ze dne 23.12.2013.

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že ačkoli žadatel získal prodejem bytu částku 850.000,- Kč nezbylo mu z ní nic, neboť ji musel použít na vypořádání svých dluhů, aby se vyhnul soudnímu sporu a následné exekuci. K dnešnímu dni nadále dluží paní ……….. částku 90.000,- Kč.

Žalovaný dopěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že zákon ukládá orgánu pomoci v hmotné nouzi pro účely posuzování stavu hmotné nouze zkoumat sociální a majetkové poměry osoby žádající dávku pomoci v hmotné nouzi. Tím, že žalobce získal z prodeje částku 850.000,- Kč, měl tuto použít na zajištění své výživy a uzavřel, že majetkové poměry žalobce jsou na překážku přiznání sociální dávky.

Podle § 2 odst. 2 zák. č. 111/2006 Sb. (dále jen zákon) osoba se nachází v hmotné nouzi, není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 ods.2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo. Podle § 3 odst. 4 zák. může orgán pomoci v hmotné nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb. Smyslem tohoto ustanovení je vyloučit z okruhu osob naplňujících podmínku hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim podporu ze státních prostředků. Takové osoby totiž ve skutečnosti nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních životních podmínek.

Podle § 15 odst. 2 zák. se celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat.

Žalovaný založil své rozhodnutí na předpokladu (skutkovém zjištění), že stěžovatel disponoval po prodeji bytu částkou 850.000,- Kč. To pokládal za dostačující pro určení, že žalobce podle § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyl osobou v hmotné nouzi. Při zvážení důvodnosti žaloby je namístě zmínit závěry již dříve vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 31.5.2006. č.j. 6 Ads 43/2005-51), jenž se sice týká již zrušeného zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, avšak velmi podrobně se zabývá ústavními aspekty odnětí dávky v hmotné nouzi, jež lze plně vztáhnout na posuzovanou věc. Dle závěru citovaného judikátu nelze při posuzování podmínek pro odejmutí dávky pomoci v hmotné nouzi odhlédnout od ústavní direktivy, která zní: stát je povinen zajistit takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek v situaci, kdy je kdokoliv v hmotné nouzi. Pokud takovou pomoc stát zajistit odepře, pak jde o situaci, kterou z hlediska osoby nacházející se v této situaci nutno posuzovat doslova jako ultima ratio; jestliže je tento výraz v diplomatické řeči užíván k vyjádření faktu přerušení diplomatických styků, zde dává stát najevo, že s takovou osobou „přerušuje“ přátelský a napomáhající kontakt, nebo se dopustila takových zákonem definovaných jednání či opomenutí, že si prostě pomoc nezaslouží. Pokud pak zákon takový stav „ultima ratio“ připouští, musí se tak dít za podmínek, jež jsou definovány naprosto jasně a přehledně, logicky právně bezchybně a ve všech souvislostech právního řádu.

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že správní orgány, potažmo žalovaný těmto požadavkům nedostál, neboť provedl ryze formální interpretaci zákona, přičemž rezignoval zejména na pečlivé zvážení individuálních okolností daného případu, které jsou pro posuzovanou věc rozhodující. Výklad na věc dopadajících ustanovení nesplňuje základní kritéria přiblížení se smyslu a účelu právní úpravy, byť i při zachování nezbytné ostražitosti vůči pokusům o zneužití systému sociálních dávek. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu lze za odůvodněný případ ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi považovat např. situaci, kdy žadatel o dávku v hmotné nouzi sdělí správním orgánům neúplné a zkreslené údaje, čímž zamlčí svůj vlastnický vztah ke stavebnímu pozemku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2013, č.j. 4 Ads 127/2012-34). Zde však správní orgány aplikovaly zmíněné ustanovení na situaci, kdy pokládaly za zjištěné, že žalobce místo toho, aby si ponechal výtěžek z prodeje bytu na saturaci svých potřeb, použil jej celý na úhradu svého vlastního dluhu vůči soukromé osobě.

Nelze přehlédnout, že jednání žalobce, který z výtěžku z prodeje bytu, jak tvrdil, hradil dluh, není jednáním, s nímž by právní řád obecně spojoval negativní následky nebo vznik odpovědnostních vztahů; naopak jednal obecně dovoleným a právem preferovaným způsobem a jeho jednání je co do svého základu, zvolených právních prostředků i cíle či účelu, souladné s pravidly obecné morálky. Právní řád je totiž třeba vnímat a vykládat v celé jeho hmotě a šíři a vnímat v kontextu reálného života a pestrosti kombinací právních vztahů v něm vznikajících provázanost a širší souvislosti mezi jeho instituty.

Žalobce je tedy přesvědčen o nesprávnosti názoru zastávaného žalovaným, na základě něhož žalobci výhradně kvůli řádnému plnění jeho soukromoprávních povinností odňaly nepřiznat příspěvek na živobytí. tj. ústavně zaručenou pomoc pro zajištění jeho základních životních podmínek. Nebylo možné po žalobci spravedlivě žádat, aby rezignoval na řádné splnění své soukromoprávní povinnosti a upřednostnil na úkor věřitele úhradu svých vlastních potřeb. Pouhé konstatování, že prioritou osoby v hmotné nouzi je zajištění její základní výživy, nemůže obstát.

Jednoznačně je třeba odmítnout koncepci, podle níž by osoba v hmotné nouzi v podstatě mohla zadržet jakékoli hmotné prostředky, které se v důsledku civilních právních vztahů ocitnou v jejím držení, s poukazem na to, že je její prioritou zajistit si svou výživu a nikoli plnit své závazky. Taková situace se příčí účelu a smyslu celého sociálního zákonodárství, jehož účelem je vytvořit organizovaný a racionalizovaný veřejný systém pomoci v hmotné nouzi, mající za cíl zajišťovat výživu a základní životní podmínky osob, jež se ocitly v krizové situaci, zákonem pojmenované jako hmotná nouze. Nelze připustit, aby tento úkol stát delegoval na osoby v hmotné nouzi s tím, že je třeba zajistit si tyto životní potřeby svépomocí („exekucí“), zpravidla na úkor jiných soukromých osob.

Více k popsané argumentaci viz rozhodnutí Nejvyššího správní soudu ze dne 27.8.2014, sp. zn. 6 Ads 95/2013.

V důsledku toho, že žalobci není v současné době vyplácen příspěvek na živobytí, je nucen se zadlužovat, aby byl vůbec schopen zajistit své nejzákladnější životní potřeby a dostává se do dluhové pasti, ze které se nebude schopen bez pomoci dostat. To vše jen z toho důvodu, že se zachoval v souladu s pravidly obecné morálky, uhradil své závazky. Navíc se zachoval i racionálně, neboť se v důsledku svého postupu vyhnul soudnímu sporu a dalším zvýšeným nákladům.

Z uvedených skutečností dle žalobce vyplývá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. Navrhoval proto, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 31.3.2015 zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně (dále jen „Úřad práce‘) rozhodl v souladu s ust. § 3 odst. 4, § 10, § 15 a § 21 zák.č 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů nepřiznat příspěvek na živobytí s odůvodněním, že celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mohou žalobci i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních životních potřeb. Žalobce dne 15.12.2014 při podání žádosti sdělil do protokolu, že v jeho majetkových poměrech nedošlo od května 2014, kdy byl příspěvek na živobytí odejmut, k žádným změnám. Orgán pomoci v hmotné nouzi tedy nadále vycházel ze skutečnosti, že žalobce při prodeji bytu získal finanční částku ve výši 850.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal zmocněný zástupce odvolatele dne 20.1.2015 odvolání. V odvolání navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu a vrácení věci k novému projednání. Žalovaná přezkoumala soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydané rozhodnutí předcházelo s právními předpisy a v rozsahu námitek uvedených v odvolání.

Z podnětu odvolání zmocněnce byla přezkoumána spisová dokumentace, ze které bylo zjištěno, že žalobce dne 15.12.2014 uplatnil u Úřadu práce žádost o příspěvek na živobytí. Z žádosti vyplynulo, že odvolatel je rozvedený, pro účely příspěvku na živobytí byl podle ustanovení § 2 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, posouzen samostatně. K žádosti žalobce doložil formulář Prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech, dle kterého nemá žádný movitý ani nemovitý majetek.

Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, je podle ust. § 10 odst. 2 písm. a) zák. o pomoci v hmotné nouzi u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci, tj. měsíc září 2014 až listopad 2014. Podle odst. 5 výše uvedeného ustanovení je rozhodným obdobím, za které se zjišťuje plnění ostatních podmínek v případě podání žádosti o opakující se dávky, kalendářní měsíc předcházející aktuálnímu kalendářnímu měsíci.

Spisová dokumentace obsahuje protokol o ústním jednání ze dne 15.12.2014 sepsaný v den podání žádosti o příspěvek na živobytí; žalobce uvedl, že od května 2014, od kdy byla dávka příspěvek na živobytí odejmuta, nedošlo v jeho majetkových poměrech k žádným změnám, přičemž lze předpokládat, že jako osoba čerpající dávky ze systému pomoci v hmotné nouzi dlouhodobě, si byl svého vyjádření vědom. Žalobce byl s obsahem protokolu dne 15.72.2014 seznámen, což potvrdil svým podpisem.

Ze spisové dokumentace vyplynulo, že Úřad práce rozhodnutím č.j. 284489/2014/BBA ze dne 14.8.2014 příspěvek na živobytí ode dne 1.5.2014 odejmul, neboť podle ust. § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi nebyl žalobci s ohledem na výši svého movitého majetku posouzen za osobu v hmotné nouzi. Proti rozhodnutí Úřadu práce podal zmocněnec odvolání, která odvolací orgán zamítl a rozhodnutí Úřadu práce potvrdil se závěrem a měl tak za prokázané, že žalobce získal z prodeje svého bytu finanční částku ve výši 850.000,- Kč, sníženou o částku odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce (ust. § 321 a § 322 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Tyto prostředky byl žalobce povinen využít k zajištění své výživy a ostatních osobních potřeb a k úhradě nákladů na bydlení. Pokud získané prostředky (movitý majetek) využil jinak, jednalo se samozřejmě o jeho výlučné právo, tuto skutečnost zákon o pomoci v hmotné nouzi zohlednit nedovoluje. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.10.2014;

Pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány.

Žalobce při podání žádosti o příspěvek na živobytí dne 15.12.2014 uvedl, že od května 2014, kdy byla dávka příspěvek na živobytí odejmuta, nedošlo v jeho majetkových poměrech k žádným změnám. Orgán pomoci v hmotné nouzi tedy vycházel ze skutečnosti, že žalobce prodejem bytu získal finanční částku 850.000,- Kč, která je dostatečná k zajištění výživy, uspokojení ostatních základních osobních potřeb a k úhradě nákladů spojených s bydlením.

Podle ustanovení § 15 odst. 2 zákona pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popřípadě po určité době, pro zvýšení příjmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována, a v takovém odůvodněném případě lze podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný konstatuje, že správní orgán rozhodoval na základě skutečností mu známých z předešlých řízení, zejména ze správního řízení o odejmutí příspěvku na živobytí a šlo o takové podklady, které žalobce sám doložil.

Zmocněnec v podaném odvolání vylíčil skutkový stav celé věci, který vedl žalobce k prodeji bytu, za který získal částku 850.000,- Kč se shodným obsahem jako v odvolání proti rozhodnutí o odejmutí příspěvku na živobytí ode dne 1.5.2014.

Podle ustanovení § 50 odst. 4 správní řád pokud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastnici.

Nárok na příspěvek na živobytí má podle ust. § 21 zákona o pomoci v hmotné nouzi osoba v hmotné nouzi podle ust. § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.

Podle ust. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, jestliže její příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejich základních životních potřeb je tak vážně ohroženo.

Zmocněnec dále uvedl, že žalobci není v současné době vyplácen příspěvek na živobytí, je nucen se zadlužovat, aby byl schopen zajistit své nejzákladnější životní potřeby a dostává se do dluhové pasti.

Zákon o pomoci v hmotné nouzi ukládá orgánu pomoci v hmotné nouzi pro účely posuzování stavu hmotné nouze zkoumat sociální a majetkové poměry osoby žádající dávku pomoci v hmotné nouzi. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce získal z prodeje bytu částku 850.000,- Kč, která po odpočtu částky, která podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhá, a to dvojnásobku životního minima jednotlivce ve výši 6.820,- Kč činila částku 843.780,- Kč. Uvedenou částku měl tak žalobce použít na zajištění své výživy a ostatních osobních potřeb a k úhradě nákladů na bydlení. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3.410,- Kč, dle formuláře Informace o bytu činí náklady na bydlení nájemné ve výši 5.355,- Kč měsíčně a 3.678,- Kč měsíční úhrada za služby spojené bezprostředně s užíváním bytu. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry žalobce jsou na překážku přiznání dávky. Byť žalobce od 7.5.2014 není příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkové poměry jsou takové, že i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení žalobci zaručují dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Pokud jde o samotné důvody napadeného rozhodnutí, které má zmocněnec za nepřezkoumatelné, žalovaný konstatuje, že Úřad práce uvedl důvody výroku, proč nebylo vyhověno žádosti žalobce o dávku pomoci v hmotné nouzi.

Z důvodu větší srozumitelnosti má rozhodnutí obsahovat, jak byly splněny jednotlivé podmínky nároku, v tomto konkrétním případě ty podmínky, které ovlivňují posouzení stavu hmotné nouze osoby, a z tohoto pohledu je odůvodnění napadeného rozhodnutí jasné a vztahující se ke konkrétnímu případu. Z důvodu větší srozumitelnosti měl Úřad práce uvést částku životního minima jednotlivce včetně úvahy, jak následně hodnotil majetkové poměry žalobce.

Žalovaný tuto část odůvodnění doplnil, neboť ve vztahu ke všem okolnostem individuální situace odvolatele se s postupem Úřadu práce ztotožnilo, přičemž vycházelo z obecné zásady, že správní řízení na I. a II. stupni tvoří jeden celek. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.12.2003, č.j. 2 Ads 58/2003-75, lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně rozhodující orgán ve věci rozhodl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pojem nepřezkoumatelnosti ve správním řádu není legislativně zakotven, záleží proto na uvážení a výkladu odvolacího správního orgánu, jaké rozhodnutí I. instance bude považovat za nepřezkoumatelné, přičemž se rozlišuje nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Napadené rozhodnutí obsahuje skutkové důvody, které vedly k nepřiznání příspěvku na živobytí, a v tomto ohledu je srozumitelné.

Podle ust. § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, orgán pomoci v hmotné nouzi určil, že žalobce není osobou v hmotné nouzi, neboť jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb. Úřad práce rozhodl se znalostí všech aspektů individuálního případu žalobce v souladu s právní úpravou. Skutečnosti uvedené v odvolání tak nešlo vzhledem k výše uvedenému zohlednit.

Vzhledem k výše uvedenému se žalovaný domnívá, že žaloba není důvodná.

V rozsudku NSS ze dne 25.10.2007, č.j. 6 Ads 75/2006-87, jenž se sice týkal již zrušeného zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, avšak jeho závěry jsou použitelné i za současné právní úpravy, NSS konstatoval, že „(…) by bylo zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdyby správní orgány při posuzování sociální potřebnosti občanů přihlížely k nejrůznějším dluhům a půjčkám, neboť by se do vztahu hmotné nouze dostal každý, kdo by špatně vyhodnotil svou ekonomickou situaci a vypůjčil by si více, než by byl schopen splácet.

Žalobce navíc v předešlém řízení o odejmutí příspěvku na živobytí doložil „smlouvy“ o výpůjčce finanční hotovosti ve výši 800.000,- Kč, tyto však nemají patřičné náležitosti a jejich doložení se navíc jeví i jako silně účelové.

Dne 23.6.2014 žalobce doložil na Úřad práce potvrzení ze dne 13.7.1994, dle kterého si téhož dne půjčil od paní E. CH. částku 500.000,- Kč, zavázal se tuto částku vrátit do 10-ti let. Dále doložil potvrzení o půjčce ze dne 14.5.2000, dle kterého si půjčil od paní Ch. částku 300.000,- Kč, kterou měl použít na zaplacení peněžitého trestu. Dle dokladu nazvaného uznání dluhu ze dne 29.6.2004 uznal žalobce svůj dluh vůči paní ……….. ve výši 800.000,- Kč a zavázal se jej zaplatit do 31.12.2011. Všechny tyto předložené doklady obsahují podpisy výhradně žalobce. Pozoruhodné je i doložené potvrzení, kdy byla částka 710.000,- Kč vrácena paní ……. dne 19.12.2013, přičemž smlouva o převodu vlastnictví jednotky byla uzavřena až 23.1.2014. Prodej předmětného bytu za částku 850.000,- Kč je navíc pozoruhodně nízký, neboť srovnatelné byty v předmětné lokalitě se prodávají i za částky násobně vyšší.

Chování žalobce tedy žalovaný vyhodnotil jako účelové a doklady doložené v předešlém řízení o odejmutí příspěvku na živobytí (na které bylo v předmětném řízení odkazováno) jako neprůkazné. V řízení o nepřiznání příspěvku na živobytí žalovaný vycházel především z protokolu ze dne 15.12.2014, kde žalobce uvedl, že v jeho majetkových poměrech nedošlo od května 2014, kdy byl příspěvek na živobytí odejmut, k žádným změnám.

Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud zjistil s připojených správních spisů tyto skutečnosti.

15.12.2014 žalobce podal u Úřadu práce – Krajské pobočky v Brně žádost o příspěvek na živobytí, k čemuž přiložil prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech, z Informace o užívaném bytě a dokladech o výši měsíčních příjmů, vyplynulo, že žalobce bydlí v bytě č. 1, 2+1 na adrese Brno, X, bydlí zde v nájmu, kde výše měsíčního nájmu činí 5.355,- Kč a výše měsíčních úhrad za služby spojené bezprostředně s užíváním bytu činí 3.678,- Kč. Žalobce je rozvedený a v měsících 9-11 2014 jeho jediným příjmem byl důchod ve výši 1.523,- Kč.

Ze skutečností, které žalobce uvedl v žalobě, i ze skutečností zjištěných z vyjádření žalované k žalobě a rozhodnutí obou správních orgánů (I. stupně i II. stupně) vyplynulo, že žalobce v současné době nemá žádný movitý ani nemovitý majetek, v dřívější době byl vlastníkem bytové jednotky č. 1 v domě ………., tento byt však prodal panu …………, a to za dohodnutou částku 850.000,- Kč, s tím, že pan ……. nechá žalobce v bytě doživotně bydlet za dohodnuté nájemné 5.355,- Kč. Dále pak žalobce uváděl, že si v roce 1994 zapůjčil od své známé z dětství paní ……… částku 500.000,- Kč, kterou měl vrátit do 10-ti let a později v roce 2000 si od stejné známé zapůjčil částku 300.000,- Kč. Částku 500.000,- Kč si zapůjčil na rekonstrukci bytu v Brně na ulici ……….. a částku 300.000,- Kč na zaplacení peněžitého trestu, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem soudu. Celkem, jak uvedl, si od paní ………. zapůjčil částku 800.000,- Kč. Tato žena požadovala peníze vrátit v roce 2012 kvůli nemoci své dcery a žalobce, aby měl na vrácení dluhu byt č. 1 na ………. prodal panu ………., když předtím si ještě půjčil od pana ………… na zrekonstruování koupelny částku 136.000,- Kč. Uvedl, že před prodejem bytu panu V. D. uvedenou částku vrátil, paní ………. však celou částku vrátit nemohl, neboť tolik fin.prostředků již neměl a zatím jí dluží částku 90.000,- Kč.

Žalobce tedy dle toho, co uvedl, nemá žádné fin.prostředky, pobírá pouze důchod ve výši 1.535,- Kč měsíčně a Oznámením z 2.12.2014, jak soud zjistil z podkladů založeného ve spise, byl žalobci přiznán příspěvek na bydlení od 1.10.2014 ve výši 2.928,- Kč.

Dále bylo zjištěno z podkladů ve spise, že žalobce je rozvedený, je tedy posuzován jako samostatná osoba.

15.12.2014 byl sepsaný na Úřadu práce ČR – krajské pobočce v Brně s žalobcem protokol a tento zde uvedl, že od května 2014, od kdy byla dávka příspěvek na živobytí odňata, nedošlo v jeho majetkových poměrech k žádným změnám.

8.1.2015 Úřad práce ČR – krajská pobočka v Brně vydala pod sp.zn. UP/265366/2014/HN, č.j. 7626/2015/BBA rozhodnutí, kdy rozhodla tak, že nepřiznala žalobci příspěvek na živobytí. V odůvodnění rozhodnutí bylo uvedeno, že pro účely posouzení nároku na dávku je v souladu s ust. § 2 zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu ve znění pozdějších předpisů posuzován samostatně (jednotlivec). Rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku je dle ust. § 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi u opakujících se dávek období tří kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci, tedy období září 2014 – listopad 2014. Rozhodným obdobím pro zjišťování plnění podmínek pro účely posouzení vzniku nároku na dávku je dle ust. § 10 odst. 5 zák. o pomoci v hmotné nouzi kalendářní měsíc předcházející aktuálnímu kalendářnímu měsíci, tedy listopad 2014.

V odůvodnění pak dále uvedeno, že při podání žádosti písemně do protokolu žalobce sdělil, že v jeho majetkových poměrech nedošlo k žádným změnám od května 2014, kdy žalobci byl příspěvek na živobytí odejmut, a to rozhodnutím ze dne 14.8.2014. Orgán pomoci v hmotné nouzi určil v souladu s ust. § 3 odst. 4 zák. o pomoci v hmotné nouzi, že žalobce není osobou v hmotné nouzi, neboť jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění obživy a ostatních základních osobních potřeb. Orgán pomoci v hmotné nouzi tedy nadále vychází ze skutečnosti, že žalobce při prodeji bytu získal finanční částku ve výši 850.000,- Kč, tedy pro účely dávky příspěvek na živobytí nebyl uznán za osobu v hmotné nouzi, neboť jeho celkové sociální a majetkové poměry s odkazem na ust. § 3 odst. 4 zák. o pomoci v hmotné nouzi a na ust. § 15 téhož zákona jsou i dále toliko dostatečné, že žalobci zaručují zajištění jeho výživy, uspokojení základních osobních potřeb a i úhradu nákladů spojených s bydlením.

Žalobce s uvedeným rozhodnutím nesouhlasil, podal proti němu odvolání, v němž uváděl tytéž skutečnosti, jaké později uváděl v žalobě.

Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 31.3.2015 sp.zn. SZ/396/2015/4S-JMK č.j. MPSV-UM/6207/15/4S-JMK dle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Z odůvodnění rozhodnutí mj. vyplynulo, že zákon o pomoci v hmotné nouzi ukládá orgánu pomoci v hmotné nouzi pro účely posuzování stavu hmotné nouze zkoumat sociální a majetkové poměry osoby žádající dávku pomoci v hmotné nouzi. Jak již bylo uvedeno výše, odvolatel získal z prodeje bytu částku 850.000,- Kč, která po odpočtu částky, která podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhá, a to dvojnásobek životního minima jednotlivce ve výši 6.820,- Kč činila částku 843.180,- Kč. Uvedenou částku měl tak odvolatel použít na zajištění své výživy a ostatních osobních potřeb a k úhradě nákladů na bydlení. Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 3.410,- Kč, dle formuláře Informace o bytu činí náklady na bydlení nájemné ve výši 5.355,- Kč měsíčně a 3.678,- Kč měsíční úhrada za služby spojené bezprostředně s užíváním bytu. Z výše uvedeného vyplývá, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry odvolatele jsou na překážku přiznání dávky. Byť odvolatel od 1.5.2014 není příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkové poměry jsou takové, že i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení odvolateli zaručují dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

Pokud jde o samotné zdůvodnění napadeného rozhodnutí, které má žalobce za nepřezkoumatelné, žalovaný konstatoval, že ÚP uvedl důvody výroku, proč nebylo vyhověno žádosti odvolatele o dávky pomoci v hmotné nouzi.

Z důvodu větší srozumitelnosti má rozhodnutí obsahovat, jak byly splněny jednotlivé podmínky nároku, v tomto konkrétním případě ty podmínky, které ovlivňují posouzení stavu hmotné nouze osoby, a z tohoto pohledu je odůvodnění napadeného rozhodnutí jasné a vztahující se ke konkrétnímu případu.

Z důvodu větší srozumitelnosti měl ÚP uvést částku životního minima jednotlivce včetně úvahy, jak následně hodnotil majetkové poměry odvolatele.

Žalovaný tuto část odůvodnění doplnil, neboť ve vztahu ke všem okolnostem individuální situace odvolatele, se s postupem ÚP ztotožnil, přičemž vycházel z obecné zásady, že správní řízení I. a II. stupně tvoří jeden celek. V tomto směru pak odkázal na rozsudek NSS ze dne 4.12.2003, č.j. 2 Ads 58/2003-75.

Žalovaný pak uvedl, že dle ust. § 3 odst. 4 zák. o pomoci v hmotné nouzi určil, že žalobce není osobou v hmotné nouzi, neboť jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních potřeb.

Posouzení věci krajským soudem

Žaloba není důvodná.

Podle § 3 odst. 4 zák. o pomoci v hmotné nouzi, orgán pomoci v hmotné nouzi může v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečně zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

Podle § 15 odst. 2 zák. o pomoci v hmotné nouzi pro účely tohoto zákona se celkovými majetkovými poměry rozumí hodnota movitého a nemovitého majetku vycházející z jeho zjištěné ceny, kterého lze využít ihned, popř. po určité době, pro zvýšení přijmu, a to jak krátkodobě k překlenutí přechodného stavu hmotné nouze, tak dlouhodobě, pokud nelze využít jiné možnosti. Z movitého a nemovitého majetku, uvedeného ve větě první, je vyloučen majetek, jehož prodej nebo jeho jiné využití nelze po osobě vyžadovat. Pokud jde podle poměrů osoby o běžný nemovitý nebo movitý majetek, jehož hodnota je zjevně nízká, nebo naopak tak vysoká, že nelze mít pochyby o tom, že majetkové poměry nebrání přiznání dávky nebo naopak jsou na překážku přiznání dávky, nemusí být jeho cena podle zvláštního právního předpisu zjišťována.

Po provedení dokazování správním spisem, tedy údajů z nich zjištěných a skutečností uváděných samotným žalobcem, dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce důvodná není.

Je sice pravdou, že žalobce, který je posuzován jako jednotlivec nemá jiný příjem, než příjem z invalidního důchodu ve výši 1.523,- Kč měsíčně a příspěvku na bydlení 2.928,- Kč, nicméně osobou v hmotné nouzi také dle názoru soudu není.

Žalobce sám stvrdil do protokolu ze dne 15.12.2014, že jeho majetkové poměry jsou stejné od května roku 2014, kdy mu byla dávka příspěvek na živobytí odejmuto, tedy že nedošlo v jeho majetkovým poměrech k žádným změnám.

Soud uvádí, že správní orgány se musely vypořádat se skutečností, že žalobce získal poměrně značné finanční prostředky prodejem svého bytu v …….., který měl předtím ve vlastnictví. Tyto finanční prostředky získal na základě převodu vlastnictví, kdy byt převedl na pana ………., přičemž smlouva o převodu byla sepsána dne 23.1.2014, když z této smlouvy vyplynulo, že dohodnutá kupní cena je 850.000,- Kč a kupní cena byla zaplacena před uzavřením této smlouvy.

Bylo tedy prokázáno, že žalobce získal z prodeje bytu č. 1 X částku 850.000,- Kč. Žalobce však uvádí, že z této částky mu na živobytí či úhradu jeho osobních potřeb či bydlení nezůstala žádná částka a to z toho důvodu, že vrátil dluh paní …….. ………., když si od ní půjčil 800.000,- Kč, z kupní ceny, kterou získal za byt, jí celou částku nezaplatil, zbývá zaplatit ještě 90.000,- Kč a zaplatil také dluh, který měl vůči panu V. D., ve výši téměř 140.000,- Kč.

Uvedl, že měl za to, jako slušný člověk, že je potřeba dluhy vrátit a to ho také vedlo k prodeji zmiňovaného bytu.

Soud na tomto místě uvádí, že rozhodující pro posouzení věci je posoudit celkové majetkové poměry, v souladu s ust. § 15 odst. 2 zák. o pomoci v hmotné nouzi.

Jak soud již uvedl, příjmy žalobce by sice odpovídaly tomu, že by mu náležel příspěvek na živobytí, s ohledem na to, že žalobce získal v roce 2014 finanční prostředky za prodaný byt ve výši 850.000,- Kč, žalobce však není osobou v hmotné nouzi, protože jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že žalobci mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních potřeb.

Soud se neztotožnil se stanoviskem žalobce v tom smyslu, že musel vrátit dluhy, které měl a z kupní ceny za byt a již mu nezbyly žádné finanční prostředky, které by mohl použít na zajištění své výživy nebo ostatních základních osobních potřeb.

Jednak soud uvádí, že skutečnost, že by paní …….žalobci zapůjčila částku 800.000,- Kč a že by jí žalobce tyto finanční prostředky vrátil z kupní ceny za byt po jeho prodeji, v podstatě ničím žalobce nedoložil. Ve správním spise se nachází pouze kopie Uznání dluhu, v níž je uvedeno, že žalobce uznává svůj dluh vůči paní ………… ve výši 800.000,- Kč a zavazuje se ho zaplatit do 31.12.2014, přičemž pod tím je uvedeno datum 29.6.2004 a podpis žalobce. Soud má za to, že pokud by známá žalobce …………. žalobci zapůjčila tak vysokou částku jako je 800.000,- Kč, zřejmě by v tomto směru existoval úplně jiný doklad, a to zejména smlouva o půjčce, podepsaná oběma stranami, a potvrzení ………. o tom, kdy a jakou částku od žalobce přijala.

Navíc pak, dle názoru soudu, v roce 2014 nemohla být kupní cena bytu 2+1 v osobním vlastnictví v Brně – Bohunicích pouze 850.000,- Kč, a to bytu zrekonstruovaného, neboť žalobce uváděl, že si od paní CH. právě na rekonstrukci bytu zapůjčil 500.000,- Kč a dalších téměř 140.000,- Kč, které si později také půjčil, vložil do rekonstrukce koupelny, takže celková cena rekonstrukce bytu by byla téměř 636.000,- Kč a je velmi s podivem, že kupní cena zrekonstruovaného bytu o velikosti 2+1 v Brně by byla pouze o 200.000,- Kč více, než stála pouze rekonstrukce bytu.

Takovéto tvrzení je naprosto neuvěřitelné a ani soud neuvěřil, že za byt 2+1 v osobním vlastnictví v Brně, byt zrekonstruovaný, by žalobce získal pouze o 200.000,- Kč více než stála samotná rekonstrukce bytu.

Toto tvrzení žalobce soud pokládá za tvrzení ryze účelové, tvrzení na základě něhož chtěl žalobce získat příspěvek na živobytí, tedy finanční prostředky od státu.

Navíc se pak soud ztotožňuje se stanoviskem vysloveným NSS v rozsudku č.j. 6 Ads 75/2006-87 ze dne 25.11.2007, který jde vtáhnout i na projednávanou věc, kdy Nejvyšší správní soud ve věci žádosti o přiznání dávky sociální péče k otázce posuzování sociální potřebnosti ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 482/1991 Sb., uvedl… „v případě dluhu stěžovatele se NSS ztotožňuje s vyjádřením žalovaného, že by bylo zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdy by správní orgány při posuzování sociální potřebnosti občanů přihlížely k nejrůznějším dluhům a půjčkám“.

Soud má zato, že ani v této věci k půjčkám žalobce, které vznikly v dřívější době nelze přihlížet, protože občan si má brát takové půjčky nebo mít dluhy do takové výše, aby je dokázal ve lhůtě a řádným způsobem, s ohledem na své majetkové poměry zaplatit, a to že má půjčky v takové výši, které nemůže s ohledem na svou sociální situaci zaplatit, nemůže vést v žádném případě k tomu, že by měl od státu pobírat příspěvek na živobytí. Zajisté takto zákon o pomoci v hmotné nouzi.

Soud tedy vzhledem ke zjištěným skutečnostem dospěl k závěru, že žaloba žalobce důvodná není, a proto ji dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud pak jde o náklady řízení, rozhodnutí odůvodněno ust. § 60 odst. 1 s.ř.s.

Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 11.1.2017

JUDr. Jana Kubenová

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru