Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 20/2015 - 35Rozsudek KSBR ze dne 30.11.2016

Prejudikatura

1 As 118/2012 - 23


přidejte vlastní popisek

41A 20/2015-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: P.P., nar. ……………, bytem ……………., proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, Oddělení dopravy a správních agend, se sídlem Zlín, Tř. Tomáše Bati 21, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne, 29. 1. 2015 č. j.: KUZL- 4866/2015/, sp. zn. KUSP- 4866/2015/DOP/Ků

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí vydané Krajským úřadem Zlínského kraje ze dne 29. 1. 2015, č. j.: KUZL- 4866/2015/, sp. zn. KUSP- 4866/2015/DOP/Ků. Uvedl, že rozhodnutí žalovaného předcházelo odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně Městského úřadu Holešov, sp. zn. DC-784/2014-76 ze dne 27. 11. 2014.

Na podkladě odvolání žalobce žalovaný postupem podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, rozhodnutí správního orgánu prvého stupně změnil následujícím způsobem (citace):

P.P., nar. ……., bytem ………….., ……………… (dále jen „obviněný“) je vinen tím, že dne 5. 3. 2014 v 9:36 hod. na silnici č. II./ 438 v obci M………… ve vzdálenosti 279,6 metrů od hřbitovní brány, ve směru vjezdu od centra obce na obec Machová, v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/hod, jako řidič řídil motorové vozidlo tov. zn. ………….., ………………., nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla policisty Policie ČR- Dopravní inspektorát Kroměříž ověřeným silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI, naměřena rychlost jízdy 103 km/h, kdy po odečtu 3% tolerance radarového zařízení byla nejméně 100 km/h a tím překročil nejvýše dovolenou rychlost jízdy 50 km/h. Tímto jednáním P.P. porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím se dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod. 2 zákona o silničním provozu. Za spáchání uvedeného přestupku se obviněnému P………. ukládá: V souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona sankci: - pokuta ve výši 7 000 Kč, v souladu s ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. b) a § 14 přestupkového zákona sankci:- zákaz činnosti na dobu šest měsíců, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, jenž nabývá účinnosti dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se výše uvedené rozhodnutí správního orgánu v jeho zbytku potvrzuje, tj. výrok o náhradě nákladů řízení zůstává beze změny“.

Žalobce uvedl, že žalobou napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a žádá zrušení uvedeného rozhodnutí.

Má totiž za to, že řízení před správním orgánem bylo ztíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, jenž je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 41 Listiny základních práv Evropské Unie, obsahující právo na dobrou správu, která je právním principem reprezentujícím hodnotu společnou všem státům EU.

Žalobce má za to, že rozhodnutí žalovaného neobstojí testem zákonnosti a přezkoumatelnosti. Z výrokové části rozhodnutí nelze seznat (není výslovně uvedeno), zda se odvolání žalobce zamítá, resp. do jaké části je žalovaným odvolání žalobce zamítnuto a dále výroková věta obsahuje v části týkající se sankce zákazu činnosti odkaz na ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, tedy že za přestupek „ lze uložit pokutu“.

Z výrokové věty rozhodnutí správního orgánu prvého stupně se tak podává, že sankce zákazu činnosti na 6 měsíců spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel byla uložena v souladu s ust. § 11 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, bez dalšího uvedení ustanovena zákona a přestupcích, podle kterého správní orgán postupoval.

Naproti tomu žalovaný jako odvolací orgán výrokovou část změnil mimo jiné tím, že zákaz činnosti na dobu 6 měsíců uložil na základě ust. § 11 odst. 1 písm. b) a § 14 zákona o přestupcích, tedy do výroku o sankci zákazu činnosti změnil zákonné ustanovení za (zřejmě) nesprávné, a dále do výroku o sankci doplnil ustanovení, podle kterého správní orgán při ukládání sankce postupoval.

Žalobce je přesvědčen, že uvedení (správného) hmotněprávního ustanovení, podle kterého je rozhodováno, je nezbytné z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí, kdy musí být dána možnost posoudit, zda byla provedena správná právní kvalifikace při ukládání sankce- v daném případě zákazu činnosti, která na tento stav opravdu dopadá; což se v daném případě nestalo.

Žalobce zdůrazňuje, že výroková část rozhodnutí musí být správná, přezkoumatelná a přesvědčivá tak, aby obstála v konfrontaci s právními předpisy, jimiž je žalovaný vázán (ust. § 2 odst. 2 správního řádu- základní zásady činnosti správního orgánu), v souladu s ust. § 77 zákona o přestupcích, a dále s ust. § 68 odst. 2 správního řádu.

Žalobce je toho názoru , že rozhodnutí žalovaného změnilo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nepřípustným způsobem (viz. rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002- 27, či usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006-73).

Žalobce má za to, že výroková část musí být dozajista bez vad, navíc musí být podepřena vyložením důkazního a právního stavu, vycházet z podkladů rozhodnutí, spisové dokumentace atd.

Žalobce je přesvědčen, že žalovaný této povinnosti nedostál, neboť je třeba trvat na tom, aby byl výrok zcela správný, konkrétní, jednoznačný a srozumitelný.

Mimo ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, o které se žalovaný při ukládání sankce zákazu činnosti nesprávně opírá, nelze souhlasit s konstatováním, že žalobci byla naměřena laserovým rychloměrem rychlost nejméně 100 km/h, a tím měl překročit nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 50 km/h.

Žalovaný tak sice zohlednil odchylku měření, ale podle vlastních úvah, jež nekorespondují s právními předpisy. Právní řád České republiky v tomto ohledu odkazuje na předpis EHK/OSN č. 39 a evropskou směrnici 75/443/EHS.

Uvedeným normám odpovídá stanovisko Ministerstva dopravy, spiz. zn. 89/2006-160-LEG/1, ze dne 4. 8. 2006, adresovány „ Všem obecním úřadů obcí s rozšířenou působností a KÚ“, které správním orgánům ukládá postup při výpočtu rychlosti, citace: “Při zpracování rozhodnutí ve věci přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2, 3 nebo 4 zákona č. 200/1990Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (v ojedinělých případech i při nedodržení nejnižší povolené rychlosti- jednalo by se o přestupek podle § 22 odst. 1 písm. 1)zákona o přestupcích) je nutno ve výrokové části rozhodnutí vždy uvést, jaké rychlost byla naměřena a jaká tolerance byla vzata v úvahu. Při stanovení tolerance u rychlosti nad 100 km/h se provádí zaokrouhlení na celé kilometry ve prospěch řidiče (145 km/hod. naměřeno na radaru, 3% tolerance je 4, 35 km/hod., uvažovaná odchylka je tedy 5 km/hod.)“.

Z podkladů rozhodnutí však vyplývá, že správní orgán i žalovaný provedli výpočet naměřené rychlosti podle vlastních úvah, aniž by postupovali výše předepsaným způsobem.

Správný postup při určení rychlosti vychází z uvedeného výpočtu: naměřená rychlost ˉ¹jízdy 103 km/h - 3:100= 3,09; zaokrouhleno na celé kilometry ve prospěch řidiče=4.

Výsledná hodnota rychlosti jízdy ve výrokové části rozhodnutí tak měla být správně uvedena 99 km/hod (nikoli 100 km/h), resp. nejvyšší dovolená rychlost jízdy překročena o 49 km/h (nikoli 50km/h.).

Žalovaný tak dle svých slov upřesnil výrok o vině v tom smyslu citace: „že rychlostí nejméně 100 km/h v obci překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 50 km/h, což ovšem nelze považovat za tvrzení správné a pravdivé“.

Žalobce podotýká, že závěr správního orgánu i žalovaného vyplývá ze spisové dokumentace, nelze tak přistoupit k případné argumentaci o „formálním pochybení“, nadto správní orgán ani žalovaný blíže neozřejmily, jakým způsobem výslednou hodnotu rychlosti vypočítaly, odhlédneme- li od obecného konstatování „zvážení možné odchylky měření“.

Lze tak učinit závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů.

Z průběhu řízení o přestupku je dále nesporné, že žalovaný v odvolacím řízení postupoval v rámci aplikace ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

Žalovaný tak připouští (změnou výroku rozhodnutí), že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v odvolacím řízení neobstálo, sám však rozhodnutí zatížil vadami.

Žalovaný souhlasil s odvolací námitkou ve vztahu k principu zahlazení odsouzení, citace: „ Ač lze souhlasit s obviněným, že k těmto přestupkům došlo již před delším časovým obdobím, a tedy se na ně vztahuje princip zahlazení odsouzení, uložená sankce není nepřiměřená, i kdyby jich nebylo. Odvolacímu orgánu je totiž z věci, kterou řešil pod sp. zn. KUSP-70514/2014/DOP/Ků známo, že obviněný se dne 21. 1. 2014 dopustil přestupku, který spočíval v nerespektování červeného signálu „Stůj“, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu č. j. KUZL-70514/2014 nabylo dne 19. 1. 2015 právní moci. Za těchto okolností by uložení nižší sankce nemělo dostatečný prevenčně- výchovný efekt… Jen na okraj odvolací orgán poznamenává, že i v případě ze dne 21. 1. 2014 policisté zaznamenali, že obviněný jel „svižně“, je to patrné i na videozáznamu, ovšem v uvedenou dobu rychlost vozidla obviněného neměřili, a proto jej z přestupku, který by spočíval v překročení nejvyšší povolené rychlosti, neobvinili“.

Žalobce tak zdůrazňuje, že žalovaná jako odvolací orgán v odvolacím řízení vycházel z nových podkladů, které si sám pořídil, aniž by postupoval v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, resp. v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu, flagrantně tak porušil princip právního státu, který je zakotven v čl. 1 Ústavy ČR, a práva na soudní ochranu a na soudní přezkum, vyplývající v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud žalovaný nedal možnost obviněnému vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu.

Žalobce dále k tomu podotýká, že odvolání proti rozhodnutí správního orgánu bylo prostřednictvím držitele poštovní licence podáno (doplněno) právě dne 19. 1. 2015, resp. doručeno správnímu orgánu prvého stupně dne 20. 1. 2015.

Připustíme-li, že postup správních orgánů v průběhu řízení o přestupku byl objektivní a legitimně konformní, kdy nejprve správní orgán měl povinnost zvážit, zda existují podmínky pro autoremeduru (§87 správního řádu), předat spis odvolacímu orgánu se svým stanoviskem (§ 88 správního řádu), následně žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí; správnost v rozsahu námitek uvedených v odvolání (§89 správního řádu), a dne 29. 1. 2015 vypravil napadené rozhodnutí, je uvedené fakticky nerealizovatelné, neboť vše mělo být učiněno v rámci osmi pracovních dnů.

Žalobce má za to, že tomu tak rozhodně být nemohlo, ostatně jako v obdobných případech v rámci „ dodržování zákonnosti“. Správní orgán prvého stupně tak bez znalosti odvolacích námitek popřel postup ve smyslu ust. § 87 správního řádu (autoremedura), předal spisovou dokumentaci odvolacího orgánu (žalovanému) s návrhem odvolání zamítnout a rozhodnutí správního orgánu potvrdit.

Žalobce dále namítá, že podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích „ o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednávání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu“. Citované ustanovení navazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jako součást ústavního pořádku České republiky, který každému zajištuje právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Jak přitom dovodil Ústavní soud, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze vztáhnout i na řízení o přestupcích před správním orgánem.

Žalobce má za to, že uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného správně předvolat k jednání. To se však přihlédnutím k ust. § 59 správního řádu, v případě prvního předvolání k ústnímu jednání na den 31. 3. 2014, nestalo, neboť správní orgán nerespektoval zákonná pravidla (dostatečný, zpravidla nejméně pětidenní předstih předvolání k ústnímu jednání).

S ohledem k uvedenému lze hovořit o řádném předvolání až v případě ústního jednání konaného dne 12. 5. 2014.

Žalobce dne 7. 5. 2014 vyhledal lékařskou pomoc vzhledem k jeho neuspokojivému zdravotnímu stavu, následujícího dne vypravil správnímu orgánu emailové podání- omluvu ze zdravotních důvodů, následně bylo podání potvrzeno zákonem předvídaným způsobem, doručením písemnosti oprávněné úřední osoby do vlastních rukou dne 12. 5. 2014, vypraveno dne 10. 5. 2014 (dne 8. 5. 2014 byl Státní svátek, dne 10. -11. 5. 2014 dny pracovního volna, resp. klidu).

Správní orgán následně obviněného bezmála po 90 dnech vyrozuměl, prostřednictvím písemnosti „Sdělení“, že jeho omluva nebyla akceptována a to z důvodu opožděnosti a nevěrohodnosti, tedy, že nebyla doručena včas, kdy správní orgán nezaznamenal omluvu ze dne 8. 5. 2014 prostřednictvím veřejné datové sítě- emailem.

Proti tomuto tvrzení však stojí výpis emailové komunikace obviněného ze dne 8. 5. 2014 v 21:50:16, elektronická adresa: ...

Žalobce dále podotýká, že „podklady o věrohodnosti“ omluvy doložil bezodkladně v době, kdy se o neakceptaci omluvy a o důvodech neuznání, dozvěděl.

Žalobce má nicméně za to, že pokud správní orgán měl pochybnosti o pravosti omluvy, bylo na něm, aby si věrohodnost lékařské zprávy ověřil (jednoduchým telefonickým dotazem u ošetřujícího lékaře), pokud tak neučinil, nelze než vycházet z předpokladu o její pravosti.

Žalobce současně bezodkladně, jakmile o neakceptaci omluvy ze strany správního orgánu dozvěděl (v rámci vyjádření), uvedl příčiny obsahu lékařské zprávy, dokonce zajistil vyjádření lékařky MUDr. V., které nelze považovat za nepodstatný podklad pro uznání původní omluvy.

Žalovaný však postup správního orgánu v odvolacím řízení aproboval a dodal, že obviněný „otálel s omluvou jeden den“.

Ve věci „otálení“ správního orgánu jednat v souladu s právními předpisy, však jedním dechem konstatuje, citace: „Skutečnost, že správní orgán obviněného informoval o tom, že jeho omluvu neuznal, až přípisem ze dne 4. 8. 2014, je sice možné považovat za vadu řízení, ovšem nejedná se v daném případě o vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Uvedené platí i pro skutečnost, že správní orgán napadené rozhodnutí vydal až dne 27. 11. 2014, tj. více než šest měsíců po ústním jednání dne 12. 5. 2014. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 11. 2004, č. j. 6 As 50/2003-41 konstatoval, že „lhůta 60 dnů podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení, nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.“

Žalobce souhlasí s názorem žalovaného v souvislosti s nedodržením pořádkové lhůty, nesouhlasí však s tím, jak je průběh řízení o přestupku žalovaným „prezentován“, neboť dozajista nelze na straně jedné žalobci vytýkat údajné „jednodenní otálení s omluvou“, argumentovat obstrukčním jednáním či zánikem odpovědnosti za přestupek, na straně druhé bezostyšně tolerovat nedůslednost a liknavost správního orgánu, který byl nečinný po téměř šest měsíců od nařízeného termínu ústního jednání, odmyslíme-li jediný úkon a to „Sdělení“ obviněnému po bezmála devadesáti dnech.

Nadto z úřední činnosti musí být žalovanému nepochybně známo, že žalobce se ke všem nařízeným ústním jednání vždy dostavil (ať již před nebo v průběhu řízení o přestupku), nelze tak hovořit o obstrukčním jednání, kterým by správní orgán, následně žalovaný, svůj zvolený postup, mohl odůvodnit.

Žalobce připomíná, že správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá, to předpokládá, jak její bezodkladnost, tak i relevanci důvodu, o něž se opírá. To poskytuje možnost obviněnému z přestupku dosáhnout odročení jednání z důvodů spočívajících na jeho straně.

Žalobce má za to, že v postupu správního orgánu prvého stupně, který provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného, jenž byl řádně předvolán, ale k jednání se nedostavil s uvedením náležité omluvy (důležitého důvodu) nelze spatřovat zákonný postup. Pokud se správní orgán rozhodl omluvu neuznat pro její nevěrohodnost, měl svá tvrzení doložit, např. pouhým dotazem na ošetřujícího lékaře, sídlícím v krajském městě.

Správní orgán neprojevil jakoukoliv snahu o součinnost ve smyslu ust. § 2, § 4 odst. 2, 4 a dále § 6 odst. 1 správního řádu, naopak tvrdil, že obviněný omluvu prostřednictvím datové sítě- emailu dne 8. 5. 2014 nedoručil.

Žalobce v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009-99, ve kterém NSS dospěl k závěru, citace: “ důležitost důvodu omluvy obviněného z přestupku z neúčasti u ústního jednání je třeba posuzovat z hlediska jejího pořadí, obsahu, v jakém stadiu řízení byla omluva uplatněna (doba o zahájení správního řízení nebo doba do zániku odpovědnosti za přestupek), zda ze spisu či jiných skutečností nevyplývá jakákoliv obstrukční snaha či potřeba obviněného z přestupku působit průtahy v řízení, nebo dosáhnout zániku odpovědnosti za spáchání přestupku. Hodnocení tedy provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení “.

V projednávaném řízení je bezesporu zřejmé, že nenastala žádná z předvídaných okolností pro neuznání omluvy obviněného, neboť se jednalo o první omluvu (přihlédnutím ke skutečnosti, že první nařízený termín nebyl správním orgánem nařízen tak, jak předpokládá ust. § 59 správního řádu), řízení o přestupku bylo na počátku, ze spisové dokumentace nevyplynula jakákoliv obstrukční snaha žalobce či působit průtahy, následně žalovaný disponoval informacemi, že ke všem nařízeným jednání se žalobce jako obviněný dostavil (v rámci působnosti žalovaného). Jednalo se o první omluvu ze zdravotních důvodů.

Žalobce současně odkázal na judikaturu, podle níž je dodržovaní zákona při výkonu veřejné správy esencí materiálního právního státu (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2008, čj. 1 As 12/2008-67) či na čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie, obsahující právo na dobrou správu, která je právním principem prezentujícím hodnotu společnou všem státům EU.

Pokud totiž správní orgán prvého stupně, následně žalovaný tvrdí možnou účelovost v postupu žalobce (pátá strana odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně), je jeho povinností tvrzenou účelovost prokázat, zabývat se nejen samotnou omluvou, ale dalšími okolnostmi, mimo jiné i postupem samotného správního orgánu.

Žalobce dále namítá, že výtka žalovaného o tom, že žalobce měl z důvodu blízkosti státního svátku (8. 5. 2014) a víkendu (dny 10. -11. 5. 2014) vycházet z předpokladu, že dojde „k jakémusi propojení dovolené a těchto volných dnů“, je z pohledu jednotlivce, resp. občana právního státu, zcela neakceptovatelná.

Žalobce ke skutkovému stavu uvádí, že tento neměl možnost jakkoliv rozporovat a zdůraznil, že byl nezákonným postupem správního orgánu, následně žalovaným připraven o možnost být přítomen ústního jednání tak, aby mohl označit, navrhnout či doplnit dokazování, dohlédnout na řádnou protokolaci, klást svědkům doplňující dotazy atd., resp. v pravý okamžik a účelně uplatnit všechny skutečnosti, okolnosti i způsoby obhajoby ve svůj prospěch a tím „pečovat“, aby v řízení byly náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny. Z uvedeného důvodu se tak rozsáhle nevyjadřoval ke skutkovému stavu, který byl zjištěn, a to s ohledem ke skutečnosti, že nemohl své konkrétní námitky uplatňovat v průběhu ústního projednání; z uvedeného důvodu se tak nachází v nevýhodném postavení, kdy je jeho obhajoba omezena nejen ve smyslu základních principů ústnosti a bezprostřednosti, kterým je přestupkové řízení ovládáno, ale i v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listinou základních práv a svobod a dalších.

Navrhoval proto, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného vydané dne 29. 1. 2015 zruší.

V písemné vyjádření k žalobě, k jednotlivým žalobním námitkám, žalovaný uvedl:

A. Zákonnost a přezkoumatelnost rozhodnutí

Žalovaný nesouhlasí s domněnkou žalobce, že rozhodnutí žalovaného neobstojí v testu zákonnosti a přezkoumatelnosti. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) v ust. § 90 vcelku pregnantně stanoví postup odvolacího orgánu poté, co přezkoumá napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Odvolací řízení stojí na principu apelačním, který odvolacímu orgánu umožňuje nejen napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání, zjistí-li pochybení správního orgánu, ale může rozhodnout o věci samé. Této možnosti využil rovněž žalovaný, který výrok o vině a výrok o sankci napadeného rozhodnutí změnil a výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil, tj. ponechal jej beze změny.

Upřesnil, že správní řád z povahy věci neukládá a ani neumožňuje, aby odvolací orgán ve výrokové části rozhodnutí rozlišoval, do jaké části je odvolacím orgánem odvolání účastníka řízení zamítnuto, mění-li napadené rozhodnutí. Podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu, (n)eshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odst. 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní, nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí. Toto a contrario znamená, že zamítnutí odvolání přichází v úvahu pouze v případě, potvrzuje-li odvolací orgán napadené rozhodnutí jako celek.

Žalovaný připouští, že výrok rozhodnutí napadeného žalobou obsahuje zřejmou chybu v psaní, kdy ve výroku o sankci žalovaný odkázal na ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), na místo ust. § 11 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Tuto chybu v psaní napravil vydáním opravného rozhodnutí dne 13. 5. 2015, č. j. KUZL- 29357/2015, KUSP- 4866/2015/DOP/Ků, které je součástí spisového materiálu. Tímto opravným rozhodnutím bylo ve výroku o sankci ve větě, kterou se obviněnému ukládá sankce zákazu činnosti sousloví „ust. § 11 odst. 1 písm. b)“ nahrazeno textem „ust. § 11. odst. 1 písm. c)“ Z napadeného rozhodnutí však i před vydáním tohoto opravného rozhodnutí bylo zcela zřejmé, že žalobci byla uložena sankce pokuty a rovněž i zákaz činnosti. Ostatní odkazy na právní ustanovení ve výrokové větě rozhodnutí v části týkající se sankce zákazu činnosti směřují právě do sankce zákazu činnosti, rovněž i ustanovení, které žalovaný do výroku o sankce doplňoval, kvůli čemuž ke změně výroku o sankci přistupoval, se vztahovalo právě k sankci zákazu činnosti. V odůvodnění napadaného rozhodnutí je evidentní, že změna výroku o sankci rozhodnutí Odboru dopravního a správního Městského úřadu Holešov ze dne 27. 11. 2014, č. j. DS- 784/2014-76 se týkala pouze toho, že žalovaný do výroku o sankci doplnil toliko údaj o tom, že sankce zákazu řízení je rovněž ukládána v souladu s ust. § 14 odst. 1 přestupkového zákona, a tedy že i z tohoto hlediska se jedná o sankci zákonnou. Jiné změny ve výroku o sankci, jak vyplývá i z odůvodnění, učiněny nebyly.

Judikatura NSS dlouhodobě stojí na tom, že je-li z celkového kontextu rozhodnutí zřejmé, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů bylo rozhodováno, nejedná se o vadu, která by měla za vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalovaný v tomto odkázal např. na rozsudek NSS sp. zn. 7 As 51/2006 ze dne 31. 7. 2007: „Nejvyšší správní soud vychází ze své ustálené judikatury, z níž vyplývá, že rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku- s přihlédnutím k obsahu spisu i k úkonům správních orgánů a účastníku- pochyby o jeho významu“. Z novější judikatury NSS je možnost zmínit např. rozsudek sp. zn. 8 As 93/2014 ze dne 16. 1. 2015, nebo rozsudek sp. zn. 9 As 84/2012 ze dne 1. 8. 2013.

Dále žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v nesprávném zaokrouhlení a odečtu relativní chyby měření od rychlosti, která byla vozidlu žalobce naměřena. Ověřeným silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI byla vozidlu žalobce v obci Míškovice, tj. v místech, kde je obecnou úpravou provozu stanovena nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, naměřena rychlost jízdy 103 km/h. Radary jsou v ČR schvalovány jednotnou odchylkou + 3 km/h, pokud je zjištěny rychlost do 100 km/h, resp. + 3% při rychlostech nad 100km/h. Při rychlosti jízdy 103km/h tak tato odchylka činní + 3, 09 km/h. Při zohlednění maximální odchylky radaru, tak obviněný jel rychlostí 99, 91km/h až 106, 06 km/h. Ačkoliv je žalovanému známo doporučení Ministerstva dopravy zn. 89/2006-160-LEG/1 ze dne 4. 8. 2006, žalovaný poznamenává, že zaokrouhlí-li správný orgán I. stupně minimální rychlost vozidla obviněného 99, 91 km/h na 100 km/h, nemohl rozdíl 0,09km/h žalovaného nijak poškodit na jeho právech. V projednávaném případě se nejedná o hraniční hodnotu mezi kvalifikací skutkových podstat přestupku, uvedený rozdíl se ani neprojevil ve výši uložené sankce. I kdyby rychlost vozidla byla po odečtu maximální odchylky radaru zaokrouhlena na 99km/h, pro žalovaného by se nic nezměnilo. Fakt, že žalobce mohl jet nejnižší rychlostí 99, 91 km/ namísto 100km/h, nemění nic na tom, že žalobce nejvyšší dovolenou rychlost pro jízdu v obci překročil o 40km/h a více. Již takové překročení rychlosti v obci naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 125 ods. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Žalovaný pak upozornil, že rychlost znázorněná v tu chvíli na rychloměru vozidla žalobce byla ještě vyšší.

Technické požadavky na rychloměry silničních vozidel totiž normuje předpis EHK/OSN č. 39 a směrnice 75/443/EHS ve znění pozdějších změn a doplnění, které jsou ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a jeho prováděcí vyhlášky č. 341/2002 S., o schvalování technické způsobilosti vozidel, ve znění účinném do 31. 12. 2014 součástí tzv. předpisové základny. V příloze č. 1 uvedené vyhlášky je stanoveno, že pro vozidla kategorii M, N, L, O, T, OT a S platí homologační předpisy Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů a technické dokumenty (směrnice, rozhodnutí a nařízení) Evropského společenství, které tvoří předpisovou základnu. Pokud není v názvu technického předpisu uvedena kategorie vozidla, jedná se o předpis, který se vztahuje na všechny kategorie vozidel. Předmětná předpisová základna je součástí právě zmiňované přílohy č. 1 uvedené vyhlášky a zahrnuje právě předpis EHK/OSN č. 39. Jednotná ustanovení pro homologaci vozidel z hlediska jejich vybavení rychloměrem včetně jeho montáže, jakož i směrnice Rady č. 75/443/EHS ze dne 26. června 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zpětného chodu a rychloměrného zařízení motorových vozidel. Tato směrnice v bodě 4.4 své přílohy II. uvádí vzorec, podle něhož se přípustná odchylka rychloměru určuje, a to (0 ≤ V1-V2 ≤ V2/10+4 km/h) kdy V1 představuje údaj rychloměru a V2 znázorňuje skutečnou rychlost. Žalobci tak rychloměr v okamžiku přestupku mohl ukazovat podle uvedeného výpočtu hodnotu mezi 114 a 120 km/h.

Ve světle uvedené argumentace je tato žalobní námitka nejen čistě účelová, ale poskytuje i obraz osoby žalobce, který sice vytýká správnímu orgánu, že jeho nepřiměřenou rychlost posoudil o 0, 09 km/h rozdílně, sám se však nepozastavuje nad tím, že řídí vozidlo v obci s ručičkou na rychloměru pohybující se okolo číslice 110 nebo 120km/h.

B. Nové podklady pro rozhodnutí

Žalovaný se ohrazuje proti žalobní námitce žalobce, že v odvolacím řízení ve vztahu k uložené sankci vycházel z nových podkladů pro rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný jako odvolací orgán musel vypořádat s odvolací námitkou žalobce, že ze spisového materiálu je zřejmé, že poslední přestupek, za který byl žalobce pravomocně uznán vinným je ze dne 13. 6. 2009. Toto tvrzení žalobce se však nezakládalo na pravdě, neboť žalovanému bylo z věci, kterou řešil pod sp. zn. KUSP-70514/2014/DOP/Ků, známo, že obviněný se dne 21. 1. 2014 dopustil přestupku, který spočíval v nerespektování červeného signálu „Stůj“, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu č. j. KUZL-70514/2014 nabylo dne 19. 1. 2015 právní moci. Žalovaný sankci jako takovou žalobce neukládal ani v tomto směru neprováděl žádné dokazování, toliko přezkoumával zákonnost sankce uložené žalobci rozhodnutím správního orgánu I. stupně. Pouze na okraj (jak je ostatně i citováno v žalobě), tj. nikoli jako závěr z provedeného dokazování ve vztahu k sankci, a navíc až po skončení přezkumu správnosti uložené sankce, žalovaný zmínil, že i na videozáznamu ze dne 21. 1. 2014 je patrné, že obviněný jel „svižně“.

C. Nelegitimní postup správních orgánů po podání odvolání

Žalobce dále brojí proti tomu, že ačkoli teprve dne 20. 1. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno doplnění odvolání (původně podané odvolání bylo blanketní), žalovaný již dne 29. 1. 2015 vydal napadené rozhodnutí, ač je toto prakticky nerealizovatelné. Správní orgán I. stupně tak dle žalobce popřel postup podle § 87 správního řádu, a ani žalovaný nemohl dostát řádně svým povinnostem. Tato žalobní námitka se žalovanému jeví jako nesmyslná. Ze spisového materiálu je zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalobci doručeno do datové schránky na základě fikce doručení dne 12. 12. 2014. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal poslední den odvolací lhůty blanketní odvolání, na jehož doplnění si vyhradil lhůtu 20dnů. Správní orgán jej proto vyzval, aby odvolání doplnil do tří dnů od doručení tohoto usnesení, kdy i toto usnesení bylo žalobci doručeno do datové schránky na základě fikce doručení dne 16. 1. 2015. Po té, co doplnění odvolání bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 20. 1. 2015, jej správní orgán I. stupně obratem postoupil s odvoláním žalovanému jako odvolacímu orgánu.

Správní řízení je ovládáno zásadou rychlosti řízení, kdy tato zásada je akcentována v přestupkovém řízení ještě i tím, že správní orgány mají pro projednání přestupku stanovenou jednoletou prekluzivní lhůtu. Prekluze projednávaného přestupku měla nastat již dne 5. 3. 2015. Proto se nelze divit správními orgánu, že ačkoliv se v řízení, které vedl, dopouštěl časových prodlev, poté, co si přečetl odvolací námitky a shledal, že v tomto případě pro použití autoremedury není důvod, odvolání spolu se spisovým materiálem postoupil odvolacímu orgánu. Přečtení odvolacích námitek a jejich zhodnocení není úkonem, který by si vyžádal několikadenní studium. Stanovisko správního orgánu je sice strohé, nicméně lze z něj vyčíst názor správního orgánu I. stupně na projednávanou věc. Není však pravdou tvrzení žalobce, že toto stanovisko obsahuje návrh odvolání zamítnout a rozhodnutí správního orgánu potvrdit.

Stejně tak se žalovaný domnívá, že i jeho postup po převzetí odvolání byl v plně pořádku. Ostatně, o tom, že se všemi odvolacími námitkami žalobce podrobně zabýval, svědčí i poměrná rozsáhlost napadeného rozhodnutí, které má 13 stran. Skutečnost, že věc vyřídil s ohledem na blížící se zánik odpovědnosti žalobce za přestupek přednostně, nemůže být žalovanému v žádném případě kladena k tíži. Žalovaný v tomto ohledu připomíná věc, o níž NSS rozhodoval rozsudkem sp. zn. 4 As 85/2014 ze dne 17. 7. 2014, kdy žalovaný jako odvolací orgán ve věci také s ohledem na blížící se zánik odpovědnosti přestupce rozhodl ještě týž den, kdy odvolání přestupce společně se spisovým materiálem obdržel. „Pokud bylo motivací správních orgánů nenechat marně uplynout prekluzivní lhůtu pro projednání přestupku, jednaly v souladu s veřejným zájmem (§2 odst. 4 správního řádu), důsledně se snažily o naplnění účelu přestupkového zákona (§1 přestupkového zákona) a oproti závěrům stěžovatele se svojí službou snažily se ctí dostát svým povinnostem při výkonu veřejné správy. O možné podjatosti příslušných úředních osob by naopak mohlo svědčit to, pokud by v důsledku své nečinnosti nechaly uplynout roční prekluzivní lhůtu a připustily by tak zánik odpovědnosti stěžovatele za předmětný přestupek“.

Ačkoli zájmům žalobce by více vyhovovalo, kdyby správní orgán I. stupně i žalovaný nechaly prekluzivní jednoletou lhůtu marně uplynout, tento postup by zcela jistě nebyl v souladus veřejným zájmem.

D. Předvolání k ústnímu jednání

Již v napadeném rozhodnutí žalobce vyslovil názor, že nebyl včas předvolán k ústnímu jednání na den 31. 3. 2014. Nicméně na toto je třeba nahlížet optikou ust. § 89 odst. 2 správního řádu, který autoritativně určuje, že k vadám řízení, o niž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Toto ustanovením tak jinými slovy normuje, že vždy je třeba se zabývat otázkou, zda zjištěné procesní nedostatky mohly důvodně způsobit, že rozhodnutí vydané následně bylo v rozporu s právními předpisy.

Námitkou žalobce směřující do ústního jednání, které se mělo konat dne 31. 3. 2014, se žalovaný zabýval na straně 6 napadeného rozhodnutí a svůj názor, že zvolený postup nepoškodil žalobce natolik, aby to mělo za následek nezákonnost rozhodnutí, žalovaný nezměnil. V tomto konkrétním případě žalovaný vyhodnotil, že se nejedná o vadu, která by mohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, neboť žalobce o nařízeném ústním jednání prokazatelně věděl. Z ústního jednání se omluvil a byť jeho omluva nebyla včasná a ani důkazně podložena, správní orgán ji uznal a nařídil nový termín ústního jednání na den 12. 5. 2014.

Žalovaný nemá informace o tom, že by žalobce kdy vysvětlil, v čem jej pozdější doručení předvolání, než předpokládá zákon, k ústnímu jednání, které se nikdy nekonalo, mělo zkrátit na jeho procesních právech, a nečiní tak ani v žalobě.

E. Provedené ústního jednání v nepřítomnosti

Řádností omluvy žalobce z ústního jednání, které se uskutečnilo dne 12. 5. 2014, se žalovaný velmi podrobně zabýval na stranách 6-10 napadeného rozhodnutí. Dle názoru žalovaného je třeba v projednávané věci rozlišovat dvě věci:

1) zda omluva obviněného byla řádná

2) zda postupem správního orgánu, ač jistě nebyl bezvadný, nebylo upřeno právo žalobce na spravedlivý proces.

Tyto dvě otázky nelze směšovat. Ve vztahu k řádnosti omluvy obviněného lze shrnout, že obviněný byl k ústnímu jednání, které se mělo konat v pondělí 12. 5. 2015 v 8:00 hod., řádně předvolán v dostatečném předstihu. V předvolání byl seznámen s obsahem ústního jednání a poučen, že omluvu je nutno učinit bezodkladně, dále o formě omluvy a o tom, že důvod neúčasti je nutno doložit. Ve středu 7. 5. 2014 žalobce navštívil lékaře, který vystavil dvě lékařské zprávy, v nichž MUDr. Š. H. konstatoval, že obviněný není schopen nástupu do práce a návštěvy ÚP, aniž by toto nějak blíže konkretizoval. Lékařské zprávy obsahovaly takové znaky, že vzbuzovaly pochybnosti o své pravosti. Ve čtvrtek, v den státního svátku 8. 5. 2014 v pozdních večerních hodinách žalobce zaslal správnímu orgánu emailovou zprávu, v níž se omlouval z ústního jednání z důvodu svého nepříznivého zdravotného stavu. Přílohou emailové zprávy měly být i ony lékařské zprávy, ale nebyly. Ty žalobce zaslal správnímu orgánu až dne 10. 5. 2014 společně s písemným doplněním omluvy, takže se do dispozice správního orgánu dostaly až v den nařízeného ústního jednání. Žalovaný tak konstatoval, že zde sice na straně žalobce byl důležitý důvod, ale žalobce neunesl ve vztahu k důvodnosti omluvy břemeno důkazní.

Žalovaný je v duchu konstantní judikatury, jíž v hojné míře užil v napadeném rozhodnutí a na niž odkazuje, toho názoru, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní leželo především na žalobci. Bylo tak především na něm, aby v tomto směru vyvinul aktivitu, aby jeho omluva byla uznána a toto si následně ověřil. Nelze spatřovat porušení práva žalobce na spravedlivý proces v tom, že správní orgán sám aktivně nezjišťoval, zda lékařské zprávy jsou skutečně pravé, důkazy předložené žalobcem měly být v takové kvalitě, aby toto správní orgán nemusel vůbec činit. Zde je zásadní rozdíl oproti dokazování skutkového stavu, kdy má-li správní orgán pochybnosti o pravosti nějakého důkazu, je povinen toto prověřit z úřední povinnosti, a to i bez návrhu obviněného.

Nikdo nerozporuje, že správní orgán I. stupně se v několika bodech provinil proti tomu, jak by mělo být správní řízení vedeno. Zcela jistě se jedná o zásadu rychlosti řízení a i zásadu vstřícnosti. Žalovaný však po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že jakkoli měl dát správní orgán I. stupně žalobci na vědomí již po uskutečnění ústního jednání, že jeho omluvu neuznal, nijak jim nepoškodil právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobci tím nijak neznemožnil, aby důkazy svědčící o důvodnosti omluvy doplnil, správní orgán I. stupně se s nimi i ve svém rozhodnutí vypořádal, kdy tuto jeho argumentaci v napadeném rozhodnutí rozvinul žalovaný. Pokud by správní orgán I. stupně se žalobcem komunikoval dříve, nijak by to vyhodnocení omluvy neovlivnilo, protože ani doplněné důkazy nejsou sto zastřít fakt, že v době konání ústního jednání byla omluva žalobce natolik vágní a důkazy natolik nepřesvědčivé, že z nich nebylo možno vycházet. Samotná prezentace omluvy byla pak dávkována natolik liknavě, že ji nelze považovat za včasnou.

Žalovanému v rozporu s tvrzením žalobcem není známo, že by se žalobce vždy dostavoval k ústnímu jednání. V projednávané věci se konalo pouze jedno ústní jednání, u něhož žalobce přítomen nebyl. Ve věci sp.zn. KUSP-70514/2014/DOP/Ků zmiňované výše, se žalobce, ač byl řádně předvolán, k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil.

F. Rozporování skutkového stavu

Není pravdou tvrzení žalobce, že nikdy skutkový stav nerozporoval ani se k němu nevyjadřoval. Jednou z odvolacích námitek žalobce bylo také to, že sice byl dne 5. 3. 2014 kontrolován na silnici č. II/438, ale pro běžný dopravní prostředek a netuší, jakým způsobem bylo podezření ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) dob 2 zákona o silničním provozu přiřazeno právě jemu. Žalovaný této námitce neuvěřil pro její absurditu a rozpor s důkazním materiálem a vypořádal se s ní na str. 10 napadeného rozhodnutí. Spáchání přestupku řidičem vozidla ……………. bylo dostatečně spolehlivě prokázáno fotografickým snímkem č. 8960. Toto vozidlo pak bylo chvíli poté zastaveno policisty, kteří ve svých svědeckých výpovědích nezmiňovali projednání jakéhokoli jiného přestupku se žalobcem. Při silniční kontrole pak byly zasahujícími policisty pořízeny fotografie a videozáznamy, na nichž je zachyceno vozidlo ………… i sám žalobce. Ve vlastnostech těchto fotografií a videozáznamu je pak uvedeno, že byly vytvořeny dne 5. 3. 2014, tedy v den spáchání přestupků.

V závěru pak žalovaný uvedl, že vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby soud žalobu žalobce zamítl a uložil žalobci uhradit náklady řízení, které mu vznikly nařízením ústního jednání, na němž však žalovaný nijak netrval.

Krajský soud v Brně měl k dispozici správní spisy obou správních orgánů, v nichž mimo jiné je založeno i rozhodnutí správního orgánu I. stupně- Městského úřadu Holešov sp. zn. DS-784/2014-76, kdy z výroku rozhodnutí vyplývá, že žalobce je uznán vinným tím, že dne 5. 3. 2014 na silnici č. II/438 v obci Míškovice, ve směru jízdy od centra obce Míškovice na obec Machová, v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50km/h, jako řidič řídil motorové vozidlo tov. zn. ……….. …….., RZ (SPZ) ………….. nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla policisty Policie ČR- Dopravní inspektorát Kroměříž ověřeným silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI, naměřena rychlost jízdy 103 km/h, kdy po odečtu 3% tolerance radarového zařízení byla nejméně 100 km/h.

Tímto jednáním obviněný Pospíšil porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a tím se dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu.

Za spáchání uvedeného přestupku se obviněnému ukládá:

V souladu s ust. § 125c odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona sankcí: pokuta ve výši 7 000 Kč, v souladu s ust. § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu a ust. § 11 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona sankce.

Zákaz činnosti na dobu šest měsíců spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, jež nabývá účinností dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

Ve výroku pak bylo rozhodnuto také o povinnosti žalobce nahradit státu náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

Na žádost žalobce Krajský soud ve věci nařídil jednání na den 30. 11. 2016 v 10: 00 hod. Žalobce byl řádně a včas k tomuto jednání předvolán. Doručeno do datové schránky, doručeno- vyzvednuto fikcí, datum doručení 16. 10. 2016. K nařízenému jednání soudu se však žalobce bez omluvy nedostavil. Proto soud jednal bez jeho přítomnosti.

K jednání se dostavil zástupce žalovaného, který u soudního jednání k věci uvedl, že žalovaný se odvolává na odůvodnění svého rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě a dodal, že pokud jde o žalobce, ten v podstatě svými žalobními námitkami nemíří do skutkového stavu, respektive neuvádí žádnou konkrétní námitku týkající se skutkového stavu, jeho námitky směřují do změny výroku rozhodnutí žalovaného, kdy má za to, že žalovaný tak, jak změnil výrok prvostupňového správního rozhodnutí, ze zákona postupovat nemohl. Žalovaný je však opačného názoru, má za to, že rozhodnutí správního orgánu bylo změněno pouze v tom, že bylo upřesněno místo, kde k přestupkovému jednání žalobce došlo a pak o citaci zákonných ustanovení týkající se uložení sankce. Žalobce pak zejména namítá, že byl zkrácen na svých procesních právech a to tím, že nebylo odročeno jednání před správním orgánem I. stupně, které bylo nařízeno na den 12. 5., ač o to žádal. Tato námitka je zvláštní zejména proto, že do skutkového stavu, jak již bylo řečeno, žádné konkrétní námitky žalobce neměl. Pokud jde o omluvu žalobce k nařízenému jednání na den 12. 5. 2014, žalovaný má za to, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když 12. 5. věc projednal. Žalobce sdělil správnímu orgánu emailem dne 8. 5. ve večerních hodinách, že dne 7. 5. navštívil lékaře, že má zdravotní problémy a žádal odročení jednání. Když zasílal žalobce tuto omluvu dne 8. 5., v uvedený den žádnou lékařskou zprávu nedoložil. Mezi dnem 8. 5 a nařízeným jednáním na den 12. 5., byl pouze jeden pracovní den, neboť dny 10-11. 5. byla sobota a neděle, tedy dny pracovního klidu a následovalo pondělí, kdy se již mělo konat jednání. Žalobce musel vědět, když zasílal omluvu 8. 5. ve večerních hodinách, že je s omluvou v časové tísni a bylo tedy na něm, aby si za této situace ověřil, zda správní orgán jeho omluvu akceptuje či nikoliv a ne, že by v tomto krátkém časovém úseku jednoho pracovního dne měl správní orgán zjišťovat, zda omluva žalobce ze zdravotních důvodů je řádná, či nikoli. Když žalobce navštívil lékaře, jak sám tvrdil, dne 7. 5., z následně zaslaného dokladu od lékaře vyplývá, že žalobce navštívil lékaře ve Zlíně. I pokud by žalobce tento den neměl u sebe telefon, v tak velkém městě jako je Zlín, měl řadu možností, jak telefonicky zajistit kontakt na příslušného pracovníka správního orgánu, sdělit mu skutečnost o nemoci a zjistit, zda omluva ze zdravotních důvodů bude správním orgánem akceptována či nikoliv. Nic takového však žalobce neučinil, čekal celý následující den a teprve ve večerních hodinách následujícího dne zaslal emailem omluvu, aniž by ji doložil lékařskou zprávou. Za této situace žalobce nemohl očekávat, že jeho omluva bude respektována, zvláště, když na den 12. 5. byli předvoláni k výslechu ke správnímu orgánu jako svědkové policisté, kteří mají spoustu jiných úkolů, jež mají plnit, než trávit čas u správního orgán a je proto obtížné jednání odročovat na jiný termín. Zástupce žalovaného zdůraznil, že mezi 8. 5 a 12. 5 byl pouze jeden pracovní den a to den 9. 5, pátek, kdy většina zaměstnanců čerpá v tento den dovolenou, aby si prodloužili dny volna. Za takovéto situace bylo tedy na žalobci, aby si zjistil, zda jeho omluva došla a zda byla akceptována tak, že by snad došlo k odročení jednání. Žalovaný má za to, že skutkový stav byl zjištěn řádně a náležitě a nebylo pochyb o spáchání přestupku ze strany žalobce a věc byla správním orgánem I. stupně také správně právně zhodnocena.

Pokud pak jde o výrok rozhodnutí žalovaného týkající se uložení sankce, pokud je v něm uváděné ust. § 11 odst. 1 písm. b) a to celkem dvakrát, citování tohoto ustanovení není podmínkou výroku rozhodnutí, a pokud v jednom případě bylo uvedeno místo § 11 odst. 1 písm. c), § 11 odst. 1 písm. b) jedná se o vadu odstranitelnou a stav byl také již napraven a to vydáním opravného usnesení, čímž tedy nemohlo dojít k nezákonnosti výroku žalovaného. K věci samé odkázal rovněž na rozhodnutí NSS sp. zn. 7 As 303/2015, 9 As 90/2012 a 9 As 69/2015. Setrval tedy na stanovisku, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Posouzení věci Krajským soudem

Žaloba není důvodná

Krajský soud v Brně po prostudování správných spisů dospěl k závěru, že ani jedna z námitek žalobce důvodná není.

Soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že pokud jde žalobní námitky žalobce, tyto námitky nesměřují do zjištění skutkového stavu, když žalobce nic konkrétního ohledně „nedostatečného zjištění skutkového stavu neuvádí“, pouze pod bodem IV. žaloby uvádí obecně, že nebyl správními orgány zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ostatní jeho žalobní námitky jsou námitkami procesními, uvedenými pod body I. až III. žaloby.

Soud zde uvádí, že žalobce svou námitkou míří zejména proti výrokové části druhostupňového rozhodnutí, tedy rozhodnutí žalovaného, když dle žalobce byl výrok prvostupňového rozhodnutí změněn v rozporu se zákonem.

S tímto stanoviskem se soud neztotožnil, žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu s ust. § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, dle něhož, jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem.

Soud má za to, že žalovaný postupoval v souladu ze shora uvedeným zákonným ustanovením a to proto, že ve výroku rozhodnutí pouze upřesnil místo spáchání přestupku v obci Míškovice, přičemž vyšel ze skutečností uvedených ve správním spise, které byly zjištěny právním orgánem prvého stupně. Pouze toto byla v podstatě změna ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak aby místo přestupku bylo zcela jednoznačně stanoveno a nebylo zaměnitelné.

Samotný žalobce ani neuváděl v žalobě, že místo spáchání přestupku by bylo jinde v obci Míškovice, než jak je nově ve výroku rozhodnutí žalovaného upřesněno. Žalobní námitka žalobce tedy důvodná není.

Pokud pak žalobce namítá, že po odpočtu 3% tolerance nejel rychlostí 100km/h v obci, tak jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, ale že jeho rychlost by byla 99, 91 km/hod, tedy že ohledně rychlosti žalobce nebyla ve výroku rozhodnutí žalovaného tato skutečnost uvedena přesně.

Soud zde uvádí, že naměřená rychlost v případě žalobce byla 103 km/h, pod odpočtu tolerance rychlosti 3% by se jednalo o rychlost 99, 91 km/h, tedy o 0,09 km/h méně než uvedená rychlost 100km/h.

Soud uvádí, že skutečnost, že správní orgán prvého stupně zaokrouhlil rychlost na 100km/h a neuvedl ji úplně přesně, (že by se mělo jednat o rychlost 99, 91 km/h), nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí žalovaného a pro žalobce žádnou újmu nepředstavuje.

Soud uvádí, že podle § 125 odst. 1 písmena f) bod 2 zák. č. 361/2000 Sb. fyzická osoby se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40km/h a více nebo mimo obec o 50km/h a více.

Přestupkového jednání, které je žalobci kladeno za vinu, by se tento dopustil i v případě, že by jel rychlostí 90 km/h a více, tedy pro naplnění skutkové podstaty uvedeného přestupku není podstatné, zda byla uvedena rychlost 100km/h po odpočtu tolerance, nebo jestli by byla uvedena rychlost 99, 91 km/h. V případě žalobce a jeho přestupkového jednání by to tedy žádnou roli nehrálo. Zaokrouhlení rychlosti na 100km/h nepředstavuje nezákonný výrok rozhodnutí.

Žalobce pak namítá, že ve výroku rozhodnutí žalovaného bylo nesprávně v jednom případě použito ust. § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona a to u uložené sankce zákazu činnosti na dobu šesti měsíců., týkající se zákazu řízení všech motorových vozidel.

Soud zde uvádí, že z výroku rozhodnutí žalovaného zcela jednoznačně vyplývá, jaké sankce a jaká její výše byla žalobci uložena. Šlo o pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti, která spočívá v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šest měsíců. Toto je zcela jednoznačně a konkrétně ve výroku rozhodnutí uvedeno, pouze je uvedeno v jednom případě místo ust. § 11 odst. 1 písm. c), ust. § 11 odst. 1 písm. b). Soud uvádí, že v tomto případě se dle jeho názoru jedná zcela jednoznačně pouze o písařskou chybu, která byla napravena vydáním opravného rozhodnutí 13. 5. 2015, když z tohoto opravného usnesení zcela jednoznačně vyplývá, že nesprávně uvedené písmeno b) bylo nahrazeno c).

Toto, však nemohlo v žádném případě způsobit nezákonnost rozhodnutí žalovaného.

Z obsahu § 90 odst. 1 písm. c) nevyplývá, že pokud orgán odvolací mění rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle tohoto zákonného ustanovení, že by ve výroku rozhodnutí mělo být uváděno, zda se napadené rozhodnutí potvrzuje či zrušuje, ale že se mění a v čem změna spočívá.

Soud tedy tyto procesní námitky žalobce shrnuje tak, že výrok rozhodnutí žalovaného pouze upřesňuje místo přestupkového jednání žalobce v obci Míškovice, jinak výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nemění, takže žalobci muselo být zřejmé z výroku rozhodnutí žalovaného, jak bylo ve věci jeho přestupkového jednání rozhodnuto. Pokud se domnívá, že mělo být uvedeno, že rychlost překročil nikoliv o 50km/h, ale o 49km/h, to jak byla rychlost zaokrouhlena, je v daném případě zcela nepodstatné, protože i pokud by bylo uvedeno místo 50km/h, 49km/h, v případě žalobce by to vůbec žádnou roli nehrálo a přestupkové jednání by bylo stejně posouzeno dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2, a pokud jde o uvedení v jednom případě ust. § 11. odst. 1 písm. b) na místo písm. c), tato písařská chyba byla opravena v usnesení, které soud citoval a jež je založeno ve správním spise.

Soud tedy uzavírá, že nic z této žalobní námitky není důvodné a posuzuje ji tak, že se v daném případě jedná pouze o účelové tvrzení žalobce.

Pokud pak jde o žalobní námitky týkající se ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a jeho porušení ze strany správního orgánu I. stupně, soud nesouhlasí ani s touto žalobní námitkou.

Podle ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Pokud jde o nařízené jednání na den 31. 3., ze správního spisu soud zjistil, že žalobce se k tomuto jednání omluvil a žádal nařízení jednání na jiný termín, jeho omluvu správní orgán přijal, uvedeného dne se nejednalo a jednání nařídil na den 12. 5. 2014 v 8:00 hod. Žalobci bylo předvolání k nařízenému jednání doručeno řádně a včas, což žalobce ani nepopírá a navíc to vyplývá z doručenek založených ve správním spise. V předvolání k nařízenému jednání na 12. 5. bylo uvedeno, že dne 12. 5. bude proveden i výslech svědků, to znamená policistů Policie ČR- Dopravní inspektorát Kroměříž, nstržm. K., nstržm S. a nstržm V., dokumentujících a oznamujících výše uvedený přestupek.

Pokud jde o nařízené jednání na den 12. 5. 2014, bylo prokázáno, že k tomuto jednání byl žalobce řádně a včas předvolán.

8. 5. 2014 v 21:50 hod. zasílá žalobce pracovníkovi správního orgánu prvého stupně, který má jeho přestupek projednávat, omluvu z nařízeného jednání na 12. 5. 2014 v 8:00 hod a to z důvodu, že aktuální zdravotní stav mu nedovoluje vykonávat běžnou činnost či aktivity, nad to v případě, kdy má být proveden důkaz svědeckou výpovědí. Žádal o stanovení nového termínu ústního jednání.

12. 5. 2014 byla doručena na Městský úřad v Holešově omluva z jednání a dvě lékařské zprávy.

Ve spise jsou založeny dvě lékařské zprávy, obě ze dne 7. 5. 2014, 13:55 hod., kde v jedné je uvedeno, že žalobce ze zdravotních důvodů není schopen kontroly na ÚP s tím, že potvrzení je vystaveno pro ÚP ve Zlíně a pod tím uvedeno MUDr. H. Š., podpis nečitelný. Pokud pak jde o druhé potvrzení z téhož dne i hodiny, je ve věci žalobce vystaveno ještě jedno potvrzení, v němž je uvedeno, že ze zdravotních důvodů není schopen nástupu do práce a potvrzení vystaveno pro zaměstnavatele a pod tím uvedeno MUDr. H. Š. a podpis nečitelný. Obě zprávy a omluva zasílány poštou 10.5.2014 na MěÚ Holešov.

Soud zde uvádí, že po srovnání těchto dvou kopií lékařských zpráv vystavených téhož dne, tedy ve stejný den 7. 5. 2014 lékařem MUDr. Š. H., pokud jde o podpisy pod těmito dvěma potvrzeními, podpis na jednom potvrzení je zcela odlišný od podpisu na potvrzení druhém.

4. 8. 2014 oznamuje Městský úřad Holešov odbor dopravní a správní žalobci, že jako obviněný ze přestupku, který je popisován, je mu dána v souladu s ust. § 36 ods.3 správní řád možnost seznámit se s obsahem spisového materiálu a vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, což může učinit do 5 dnů od obdržení tohoto sdělení na Městském úřadě Holešov. Dále bylo žalobci sdělováno, že ve stanoveném termínu ústního jednání 12. 5. 2014 byly provedený svědecké výpovědi policistů ČR, kteří jsou tam jmenováni a tyto výpovědi jsou součástí spisového materiálu. Dále mu bylo sdělováno, že jeho omluva ze dne 9. 5. 2014 týkající se omluvy a nemožnosti dostavit se k ústnímu jednání 12. 5. 2014 v 8:00 hod., která správnímu orgánu byla doručena 12. 5. 2014, nebyla správním orgánem akceptována z důvodu jejího řádného nedoložení a její nevěrohodnosti. Bylo mu sdělováno také, že pokud svého práva nevyužije v daném termínu, bude v dané věci rozhodnuto.

Ve spise se pak nachází záznam o nahlédnutí do spisu ze dne 18. 8. 2014, z něhož vyplývá, že žalobci bylo umožněno nahlédnout do přestupkového spisu, kdy po seznámení s přestupkovým spisem sdělil, že si na místě přestupku nebyl vědom toho, že by nějaký přestupek vůbec spáchal a potvrdil, že mu bylo umožněno nahlédnout do spisu.

Soud musel tedy posoudit, zda omluva žalobce byla náležitá nebo z důležitého důvodu, když, jak bylo uvedeno shora, žalobce byl k nařízenému jednání 12. 5. 2014 předvolán řádně a včas.

Soud celou situaci shrnuje tak, že 12. 5. se správní orgán prvého stupně dozvěděl od žalobce, tedy z jeho omluvy a přiložených dvou lékařských potvrzení, že žalobce se omlouvá z nařízeného jednání na 12. 5. ze zdravotních důvodů. Jsou připojeny dvě kopie lékařských zpráv ze 7. 5. 2014 z 13. 55 hod., se sdělením, že potvrzení je vystaveno pro zaměstnavatele a úřad práce a vydal je MUDr. Š. H. Pod nimi jsou nečitelné podpisy, přičemt tyto podpisy na první pohled jsou zcela rozdílné.

Soud uvádí, že ani jedno toto potvrzení nebylo vydáno jako omluva pro řízení před správním orgánem, ale pro úřad práce a zaměstnavatele, přičemž ve spise jsou založeny pouze kopie těchto potvrzení, a ani na jednom tomto potvrzení není razítko uvedeného lékaře.

Soud pak uvádí, že den 7. 5. 2014 byl běžný pracovní den přede dnem státního svátku 8. 5., poté následoval den 9. 5., a to pátek, běžný pracovní den a další dny pak následovaly 10. 5. sobota, 11. 5. neděle a poté následoval den 12. 5. pondělí, kdy jednání mělo proběhnout v 8:00 hod.

Žalobce, jak ze spisu vyplývá, dne 7. 5. navštívil lékaře. Věděl, že následující den je státní svátek 8. 5., poté pátek, následuje sobota a neděle a pak je již den jednání, tohoto dne neučinil nic pro to, aby omluvu správnímu orgánu doručil. Jak soud již uvedl, 7.5. se jednalo se o běžný pracovní den a ve 14:00 hod, by zajisté na Městském úřadě Holešov buďto zastihl pracovníka, který měl v pondělí 12. 5. jeho přestupek projednávat, nebo někoho z jeho kolegů, kterému by omluvu předal a sdělil mu, že by se v pátek 9. 5. informoval, zda jeho omluva byla uznána či nikoliv, (nemuselo to být osobně, např. telefonem, e-mailem…)

Žalobce však evidentně dne 7. 5. neučinil vůbec nic, a 8. 5., tedy v den státního svátku, zasílá emailem omluvu, bez toho, aby přiložil lékařskou zprávu, přičemž omluvu zasílá až ve 21:00 hod. Toto jednání žalobce je pro soud zcela nepochopitelné. Žalobce omluvu z jednání nařízeného na 12. 5. učinil až ve večerních hodinách dne 8. 5. Musel však vědět, že na úřadě nikdo nemůže být, neboť to bylo pozdě večer a navíc v den státního svátku. Bylo by zcela obvyklé a pochopitelné při komunikaci ze správním orgánem, aby alespoň v pátek 9. 5. v ranních hodinách na Městském úřadě v Holešově si zjistil, zda jeho omluva byla doručena a jak na ni bylo reagováno. Žalobce však nic neučinil ani 9. 5. a teprve 10. 5. 2014 prostřednictvím pošty ze Zlína znovu zasílá omluvu z jednání s přiložením dvou kopií lékařských zpráv ze 7. 5. 2014, přičemž omluva dle podacího razítka byla doručena na Městský úřad Holešov 12. 5. 2014, kdy již v 8:00 hod. mělo jednání započít.

Navíc žalobce věděl z předvolání k jednání, že u tohoto jednání mají vypovídat jako svědkové tři policisté, kteří přestupek žalobce šetřili a oznamovali.

Způsob a čas omluvy, který žalobce zvolil, nemůže být rozhodně považován za omluvu včasnou. Omluva není ani náležitá. Je to z toho důvodu, že soud, tak jako správní orgán, má pochybnosti o dvou lékařských zprávách ze dne 7. 5. 2014. Tyto lékařské zprávy byly zasílány v kopii, což by nemuselo vzbuzovat pochybnosti, nicméně ani pod jednou z těchto lékařských zpráv, které navíc nebyly vystaveny pro správní orgán, není razítko uvedeného lékaře a je zcela evidentní, že když se srovnají podpisy na těchto dvou lékařských zprávách, které jsou vydávány obě v den 7. 5. a ve stejnou hodinu, jsou podpisy již na první pohled naprosto rozdílné.

Soud má za to, že tuto omluvu žalobce správní orgány správně posoudily tak, že se nejedná o omluvu náležitou a včasnou, a proto mohl správní orgán v souladu se zákonem a to ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, věc projednat bez přítomnosti žalobce.

Soud se neztotožňuje se stanoviskem žalobce, že to měl být správní orgán, pokud měl jakoukoliv pochybnost o náležitosti omluvy či důležitém důvodu, kontaktovat se sám na lékaře, který je uveden pod zprávami ze 7. 5. 2014 a informovat se o tom, zda uvedený lékař tyto zprávy vystavil a zda je schopen žalobce se dostavit ke správnímu orgánu 12. 5 a jednat.

Stanovisko, které zaujímá žalobce soud nesdílí, neboť vzhledem k velké časové tísni, kdy žalobce 7. 5. 2014 nijak nereagoval, ač věděl, že do 12. 5. 2014, pokud nic neučinil 7. 5., zbývá pouze jeden pracovní den a to pátek 9. 5. a musel si být vědom toho, že skutečně v uvedený den si spoustu zaměstnanců bere dovolenou, aby si prodloužili dny odpočinku, od čtvrtku do neděle a jeho omluva již správnímu orgánu do 8:00 hod., 12.5. nepřijde.

Soud i v tomto spatřuje účelovost v jednání žalobce, jakousi jeho procesní taktiku, jak jednání zdržovat a dosáhnout naplnění jednoroční prekluzivní lhůty k projednání přestupku.

Uzavírá tedy, že správní orgán prvého stupně postupoval správně a v souladu se zákonem, když 12. 5. 2014 jednal a provedl i důkazy, o jejichž provedení žalobce informoval. V tomto tedy ze strany správního orgánu zákon porušen nebyl. Je nutno připustit, že následujícím postupu správního orgánu I. stupně byl liknavý, když teprve 4. 8. 2014 sděloval žalobci, že dne 12. 5. ve věci jeho přestupku jednal, když následně žalobci sdělil, že před vydáním rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu se může před vydáním rozhodnutí seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Je tedy pravdou, že správní orgán prvého stupně byl po určitou dobu nečinný. Tato nečinnost však nemá za následek nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.

Nezákonnost rozhodnutí nelze spatřovat ani v tom, že ve věci pak rozhodl poměrně rychle žalovaný, neboť samozřejmě v zájmu žalovaného, bylo, aby věc přestupkového jednání žalobce byla projednána do jednoho roku, aby nedošlo k prekluzi, neboť přestupek musí být projednán do jednoho roku od jeho spáchání, když ke spáchání přestupku došlo 5. 3. 2014. Po rychlém nastudování spisu bylo možno tedy žalovaným vydat rozhodnutí, když tento měl skutkový stav za náležitě zjištěný.

Žalobce tedy na jedné straně zdůrazňuje liknavost správního orgánu prvého stupně, na druhé straně pak rychlost jednání žalovaného. Ani jedno z toho však nezákonnost rozhodnutí nemůže způsobit.

Soud uzavírá, že ani jedna z žalobních námitek žalobce důvodná není a proto žalobu dle ust. § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.ř“) zamítl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu proto nebyly přiznány, úspěšný žalovaný náklady řízení nežádal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Veronika Smékalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru