Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 18/2015 - 37Rozsudek KSBR ze dne 30.11.2016

Prejudikatura

1 As 118/2012 - 23


přidejte vlastní popisek

41A 18/2015-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: P.P., nar. ..., bytem L. 142, proti žalovanému: Krajskému úřadu Zlínského kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, oddělení dopravy a správních agend, se sídlem Zlín, Tř. Tomáše Bati 21, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne, 9. 1. 2015 č. j.: KUZL-70514/2014, sp. zn. KUSP-70514/2014/DOP/Ků

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce má povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 1 140 Kč do 15-ti od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Včas podanou žalobou žalobce napadal rozhodnutí vydané žalovaným 9. 1. 2015 č. j.: KUZL- 70514/2014, sp. zn. KUSP- 70514/2014/DOP/Ků, kdy žalovaný rozhodl tak, že v souladu s ust. § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí ze dne 14. 2014. 2014 č. j. MMZL/010780/2014-ML-PŘ-OOSA-564/14 zamítl a uvedené rozhodnutí potvrdil.

Správní orgán ve svém rozhodnutí uznal žalobce vinným, že dne 21. 1. 2014, v době okolo 20:05 hod. v obci Zlín na silnici č. I/49 ulice Štefánikova, v místě křižovatky se silnicí č. III/49026 ulice Osvoboditelů, při řízení motorového vozidla tovární značky ……………, registrační značky ……………., na této křižovatce nerespektoval červený signál „Stůj“ pro přímý směr jízdy a nezastavil před dopravní značkou „příčná čára souvislá“, kdy tímto jednáním měl žalobce porušit ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu v návaznosti na ust. § 70 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a tak se dopustit přestupku ve smyslu ust. 125c odst. 1 písm. f) bod 5 téhož zákona.

Žalobce rozhodnutí napadal v celém rozsahu a žádal jeho zrušení. Má totiž za to, že řízení před správním orgánem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí žalovaného spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie obsahující právo na dobrou správu, která je právním principem prezentujícím hodnotu společnou všem státům Evropské unie.

Žalobce především namítá, že nejen správní orgán prvého stupně, ale i odvolací orgán se dostatečným způsobem nezabývali zjištěním stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve smyslu ust. § 3 správního řádu.

Před správním orgánem prvého stupně byla hodnocena na straně jedné svědecká výpověď žalobce a nepředvolané a nevyslechnuté svědkyně K., u níž správní orgán obsah svědecké výpovědi pouze předjímal s tím, že zřejmě potvrdí verzi žalobce.

Na straně druhé správní orgán hodnotil obsah svědecké výpovědi nstržm. Ž. a nstržm. N. a dále obsah dvou na sebe nikterak nenavazujících obrazových záznamů, z jejichž obsahu nelze naznat naplnění skutkové podstaty přestupkového jednání u konkrétní osoby, tedy řidiče konkrétního dopravního prostředku (z obsahu pořízených obrazových záznamů lze jen „nevhodně odvozovat“, o jaký typ vozidla by se mohlo jednat).

Při zjišťování skutkového stavu se správní orgán, následně i žalovaný přiklonil k verzi uvedené příslušníky policie ČR i přes to, že se tato verze se jeví vysoce nepravděpodobná.

Žalobce ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu zdůraznil, že nebyl řidičem vozidla v době údajného spáchání přestupkového jednání, což shodně tvrdil a uvedl do písemnosti „ Oznámení přestupku“ ze dne 21. 2. 2014.

Žalobce současně poukázal na rozpory, jež uvedli vyslechnutí svědci, a dále na obsah a způsob pořízení obrazového záznamu.

Svědek N. ve své svědecké výpovědi uvedl, citace: “Když obviněný projel křižovatkou, svítil na semaforu červený signál „Stůj“ již cca 3 sekundy“, ačkoliv dle pořízeného obrazového záznamu červený signál „ Stůj“ svítil méně než 1 sekundu.

Svědkyně Ž. následně uvedla, že vozidlo, jež bylo zaznamenáno na obrazovém záznamu, bylo pronásledováno a zastaveno po několika minutách.

Žalobce podotýká, že v daném řízení není sporu o tom, kde bylo vozidlo tovární značky ……………, registrační značky …….. kontrolováno, tedy ve Zlíně, ul. Prlovská, kdy tomuto tvrzení odpovídá i obsah v pořadí druhého pořízeného obrazového záznamu.

Spornou otázkou zůstává, zda prvně pořízený obrazový záznam zobrazuje vozidlo tov. zn. ……………, registrační značky ……………, zda toto konkrétní vozidlo mohli svědci jako pozorovatelé ze svého stanoviště bezpečně rozpoznat od vozidla obdobného typu, a dále zda svědci svými smysly, přihlédnutím k okolnostem (snížené viditelnosti, dešti pod.), mohli nad jakoukoliv pochybnost určit řidiče tohoto dopravního prostředku.

Žalobce zdůrazňuje, že obrazový záznam neobsahuje žádné identifikační údaje, základní údaje o datu pořízení apod.

Žalobce rovněž podotýká, že ze svědecké výpovědi zakročujících policistů vyplynulo, že vozidlo zachycené na snímku jelo svižně, byla noční doba a provoz byl slabý.

Mimoto svědek N. uvedl, že vozidlo nerespektovalo signál „Stůj“ i přes to, že svítilo „cca 3 sekundy“, svědkyně Žáčková uvedla, že pronásledování vozidla zaznamenaného na obrazovém záznamu probíhalo „ po několika minut“. Svědecké výpovědi policistů pak obsahují údaje o stylu jízdy vozidla zaznamenaného na obrazovém záznamu a podmínkách, jež panovaly, citace: „ vozidlo se pohybovalo svižně a byl slabý provoz“.

Žalobce má za to, že namítané skutečnosti, resp. rozpory vyplývající z podkladů rozhodnutí mají značný potenciál snížit hodnověrnost skutkového zjištění, jež v průběhu řízení o přestupku správní orgán, následně žalovaný, učinil. Z podkladu rozhodnutí se podává, že ke spáchání přestupkového jednání mělo dojít v místě křížení ulic Štefánikova, Osvoboditelů ve Zlíně, k samotné kontrole vozidla tov. zn. ……….., registrační značky ……….. v ul. Prlovská.

Z průběhů řízení lze dále naznat, že správní orgán, ani žalovaný nemá sebemenší pochybnosti o erudovanosti policistů- úředních osob, naopak tyto považuje za nanejvýš znalé odborníky.

Žalobce podotýká, že pomocí internetového prohlížeče www.mapy.cz, lze snadno seznat, že vzdálenost inkriminované křižovatky (ul. Štefánikova x ul. Osvoboditelů) od místa pořízení v pořadí druhého záznamu, tedy místa kontroly (ul. Prlovská), je 445 metrů a odpovídá době jízdy motorovým vozidlem do 1 minuty.

Žalobce se tak nemůže oprostit od přesvědčení, že obrazové záznamy byly úmyslným jednáním zhotovitele pozměny, neboť v opačném případě by nemohly být z toho či onoho důvodu použity.

Jako mnohem věrohodnější se tak nabízí verze, kdy policisté nad vozidlem, jež bylo zaznamenáno na obrazovém záznamu, ztratili vizuální kontakt, po několikaminutovém pátrání „ objevili“ žalobce vč. již odstaveného obdobného dopravného prostředku, v místě vzdáleném cca 450metrů od údajného přestupku.

Žalobce uvádí dále, že je mu znán obdobný průběh zaznamenaného přestupkového jednání, resp. obvinění, kdy shodný policista (svědek) nstržm. N., na totožném místě , užil stejného neobjektivního „vícedílného“ obrazového záznamu jako podpůrného důkazu s dodatečným vysvětlením o neúmyslné chybné manipulaci se záznamovým zařízením (Magistrát města Zlín, spis. zn. MMZL-87698/2014-LG-PŘ-OOSA-4039/14)

Správní orgán prvého stupně však předložené důkazy a svědecké výpovědi obsahující rozpory ve skutkovém zjištění bez dalšího akceptoval, žalovaným byl bez rozpaků aprobován, ačkoliv žalobce ve svém odvolání namítal nejen nedostatečně zjištěný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ale i procesní vady, kdy z údajné zásady procesní ekonomie, kterou správní orgán nadřadil nad zásadou vyšetřovací, nepředvolal svědkyni, její výpověď predikoval a o takto vykonstruovanou výpověď částečně opíral své úvahy pro vydání rozhodnutí.

Žalobce je toho mínění, že nelze přijmout názor, aby účastník byl zbaven možnosti účinně hájit svá práva.

Žalobce dále připomíná, že je vždy zapotřebí přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu, což se mimo jiné dotýká i samotné hodnověrnosti svědeckých výpovědí policistů.

Žalobce připouští, že v obecné rovině je zapotřebí nahlížet na příslušníky policie ČR pohledem „vysoké hodnověrnosti“, ale jako každá mez i tato má svou míru.

Žalobce má za to, že žalovaný ve svém odůvodnění odkazuje na více než desítku rozsudků NSS, přičemž platí, že méně, znamená více. Publikovaná rozhodnutí jsou bezprostředně závazná pouze pro rozhodnutí v konkrétní věci, nemají charakter precedentu. O co více odkazů na judikaturu žalovaný uvedl, o to méně se zabývala konkrétními okolnostmi daného případ, zda policisté vůbec mohli za panujících podmínek jednoznačně určit vozidlo, řidiče vozidla, zda mohli zaznamenat případnou výměnu osádky uvnitř vozidla, zda obrazový záznam alespoň v zásadních bodech koreluje se svědeckou výpovědí a okolnostmi (kontrola provedena ve vzdálenosti 450metrů, méně než 1 minutu jízdy motorovým vozidlem).

Pokud odvolací orgán hovoří o úředních osobách, které řádně vykonávají svoji pracovní činnost, jsou přinejmenším zarážející ty skutečnosti, že obrazové záznamy neobsahují obligatorní náležitosti jako je datum a čas, nejsou celistvé, nezachycují co možná nejvíce detailů či samotný průběh případného pronásledování, a dále svědecké výpovědi obsahují flagrantní odlišnosti od obrazového záznamu (v délce intervalu znamení „Stůj“ na světelném signalizačním zařízení, v délce pronásledování vozidla).

Žalobce namítá, že brojit proti žalovanému, jenž přestupkové řízení považuje za čistě formální a více méně vždy obstrukční ze stran obviněného namísto toho, aby bylo účastníkům fakticky umožněno chránit práva a oprávněné zájmy v souladu se zásadou vstřícnosti a součinnosti s dotčenými osobami, je téměř nemožné.

Žalobce namítá, že z doposud vedené dokumentace nelze bez důvodných pochybností dospět k jednoznačnému závěru, že vozidlo zaznamenané na obrazovém záznamu, je vozidlem, které pozorovali svědci (příslušníci policie) ze svého stanoviště, resp., že se jedná o totéž vozidlo, které bylo kontrolováno v ul. Prlovská cca 450metrů od inkriminované křižovatky.

Současně nelze vyvrátit verzi žalobce jen na základě toho, že policisté provádějí kontrolní činnost na základě zákonného zmocnění, resp., že jsou nadáni vysokou mírou důvěryhodnosti, kdy od tohoto stavu se odvíjí i další dokazování, lépe řečeno „přehlížení“ argumentů a námitek stran obviněného z přestupku.

Žalobce je přesvědčen, že pokud by správní orgán, následně žalovaný řádně přihlédl k námitkám žalobce, které byly vzneseny v průběhu řízení, dozajista by se zabýval (např. dodatečnou svědeckou výpovědí zakročujících policistů), z jakého důvodu pronásledování vozidla zaznamenaného na obrazovém záznamu trvalo po několik minut, důvody nepořízení uceleného obrazového záznamu tak, aby nevzbuzoval pochybnosti, uvážení dojezdového času z místa přestupkového jednání do místa kontroly, možnosti výměny osádky či faktického výslechu svědkyně, nikoliv její fiktivní verzi.

Žalobce má za to, že užitím zdravého rozumu lze nepochybně dospět ke zjištění, že byla-li jízda vozidla na pořízeném obrazovém záznamu svižná, provoz v inkriminovanou dobu slabý a místo kontroly vzdáleno cca 450 metrů od údajného přestupkového jednání, tedy několik vteřin jízdy, je více než jisté, že svědci nemohli s výše uvedeným vozidlem udržovat neustálý vizuální kontakt, neboť ulice Hluboká ve Zlíně, která předchází ul. Prlovská, je od inkriminované křižovatky vzdálená pouhých cca 290 metrů, nemohlo tak dojít k pronásledování vozidla po dobu několika minut.

Naopak vozidlo tovární značky ---------, registrační značky ------------, mohlo bez potíží zastavit, mohlo dojít k bezproblémové výměně osádky, dokonce k vystoupení osádky, nadto žalobce si nebyl ničeho vědom, což ostatně uvedl již v písemné podobě v místě kontroly do listiny „Oznámení přestupku“.

Žalobce připomíná, že na nesplnění zákonných povinností správních orgánů při prováděném dokazování upozornil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn I. ÚS 864/11, kde naznal, citace: Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, reps. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [viz. nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05). Podle názoru Ústavního osudu musí obecný soud dodržet vysoký standart, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Právě z tohoto důvodu Ústavní soud zformuloval určité principy vážící se k provádění a hodnocení důkazů, např. princip opomenutého důkazu, princip možnosti verifikace důkazů směřující proti obžalovanému či zásadu zákazu deformace důkazů, v němž jde o zákaz vyvozování z důkazů takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporovány ani obecnou zkušeností [nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73)].“, a dále též na rozsudek NSS č. j. 7 As 102/2010, ze dne 22. 7. 2011, citace: „Kvůli důkazním obtížím však nelze rezignovat na podmínku naplnění důkazního standardu požadovaného pro postih za trestní obvinění ve smyslu Úmluvy, neboť v opačném případě by byly mnohdy postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. Něco takového je z ústavních hledisek zcela nepřijatelné. Právní stát raději v určitých případech rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl nevinného.

Žalobce podotýká, že přestupkové řízení je nutno vést konformním způsobem dle zákonných norem, jež řízení (proces) upravují, a dále má za to, že skutkový stav, z něhož při svém rozhodování správní orgán vycházel, nebyl dostatečně zjištěn (v rozporu s ust. § 3 správního řádu); skutkový stav, tak jak byl správním orgánem zjištěn, nemá oporu ve spisové dokumentaci, neboť ve výše popsaných směrech nebylo dokazování vůbec vedeno.

Žalobcem tvrzenou variantou skutkového děje vzal žalovaný za nepravdivou pouze na základě toho, že ji rozporně s výpověďmi policistů tvrdil, aniž by se důsledně zabýval řádným objasněním průběhu skutkového děje.

Žalobce dále pak namítá, že správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí nedostatečně odůvodnil uložení sankce, mj. nevymezil subjektivní stránku zavinění a společenskou škodlivost protiprávního jednání, přičemž úmyslné či nedbalostní zavinění a společenská škodlivost daného jednání, tedy porušení zájmu chráněného zákonem, podle ust. § 4 zákona o přestupcích, jsou obligatorní znaky pro určení výše sankce v souladu s ust. § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, kdy při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.

Žalobce je přesvědčen, že jako každý znak skutkové podstaty přestupku jsou i znaky subjektivní stránky předmětem dokazování. Závěr o tom, zda skutek je zaviněný či nikoliv, a pokud je zaviněný, o jakou formu zavinění se jedná, musí být podložen skutkovými zjištěními na podkladě dokazování, právě tak jako závěr o objektivních znacích přestupku. Jestliže chybí zavinění, třeba jen ve vztahu k jedinému ze znaků, na něž se musí vztahovat, není skutková podstata naplněna po subjektivní stránce a je tedy vyloučena odpovědnost za takové protiprávní jednání, neboť přestupkem podle ust. §2 odst. 1 zákona o přestupcích, může být zaviněné jednání.

Tímto směrem však dokazování nebylo nikterak vedeno, správní orgán prvého stupně dokazováním v dané věci neprováděl vůbec, neozřejmil jakoukoliv přezkoumatelnou úvahu, žalovaný se pak na základě odvolacích námitek omezil ve svém odůvodnění ve dvou větách na konstatování, že žalovaný jednal z vědomé nedbalosti, aniž by přezkoumatelně a přiléhavě ozřejmil, jakým způsobem k těmto úvahám dospěl (polehčující, přitěžující okolnosti, míra zavinění ve smyslu ust. § 2 a ust. § 4 přestupkového zákona apod.), v tomto směru lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž ve svém rozsudku, č. j. 60A 1/2014, v souzené věci žalobce T. M. vs. Krajský úřad Libereckého kraje, naznal pochybení správních orgánů týkající se nedostatečného odůvodnění uložené sankce, resp. uvedení míry zavinění apod.

Žalobce má za to, že pokud bylo za toho stavu přestupkové řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím, bez dalšího nutného dokazování, bylo rozhodnutí žalovaného stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, resp. nezákonností.

Žalobce namítá, že správní orgán prvého stupně, následně žalovaný v průběhu řízení o přestupku jednal v rozporu se základními procesními pravidly, nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dále jednal za užití libovůle, čímž byla žalobci upřena základní práva, která mu nepochybně přísluší.

Navrhoval proto, aby krajský soud rozsudkem rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2015 zrušil a dále aby zavázal žalovaného žalobci nahradit náklady řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že při posuzování odvolání podaného žalobcem se opíral o správní spis zpracovaný Magistrátem města Zlína, dále vzal v potaz veškerá tvrzení, námitky a argumenty žalobce, která v průběhu řízení předkládal správnímu orgánu I. stupně a samozřejmě i to, co uvedl žalobce ve svém odvolání.

Žalovaný nesouhlasí s obsahem podané žaloby, dle něj zde není dán žádný důvod k tomu, aby soud jeho rozhodnutí zrušil.

K provedení a hodnocení důkazů uvedl, že v prvé řadě poukazuje na fakt, že žalobní námitky žalobce se z velké části kryjí s námitkami odvolacími, se kterými se žalovaný vypořádal v žalobou napadeném rozhodnutí. V bodě III. žaloby žalobce napadá, že se žalovaný i správní orgán I. stupně přiklonil k verzi prezentované zasahujícími policisty a videozáznamům, které jsou součástí spisového materiálu. Žalobci se tato verze jeví jako vysoce nepravděpodobná. Žalovaný však tento názor nesdílí. Správním orgánem I. stupně byl proveden výslech obou zasahujících policistů a dále vyšel ze dvou videozáznamů, kdy jeden zachycuje samotný přestupek a druhý začátek silniční kontroly. Policistka nstržm. Ž. při svědecké výpovědi potvrdila, že oba videozáznamy pořídila v téže věci, a správní orgán I. stupně ani žalovaný nenašel důvod, proč o její svědecké vypovědí pochybovat a domnívat se, že toto není pravda nebo že videozáznam byly pozměňovány. Koneckonců ani žalobce nikdy neuvedl, z čeho tato jeho domněnka pramení. Ve vlastnostech těchto videozáznamů je pak uvedeno, že byly vytvořeny dne 22. 1. 2014 v 8:23 hod. a dále nebyly upravovány. Tato informace však sama sobě nevypovídá o tom, že by videozáznamy nezachycovaly události kolem dokazovaného přestupku ze dne 21. 1. 2014, neboť tyto informace, pokud nejsou opatřeny časovým razítkem, což se v tomto případě nestalo, není obtížné upravit a mohou tak například odpovídat době, kdy byly soubory z videozáznamu vypáleny na CD.

Žalovaný uvádí, že i jemu je známo řízení sp. zn. 87698/2014-LG-PŘ- OOSA-4039/14, kde taktéž k prokázání stejného druhu přestupku spáchaného na tomtéž místě a pozorovaného policisty ze stejného stanoviště, bylo užito dvou videozáznamů, kdy policista nstržm. M. N. omylem vypnul nahrávání (v nyní projednávaném případě však videozáznamy pořizovala nstržm. M. Ž.). Žalovaný v odvolacím řízení rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, jež bylo ve výše uvedené věci vydáno. I v tomto řízení byla tvrzena manipulace s videozáznamy, kdy ani zde tyto námitky nebyly blíže konkretizovány.

Zpochybnění svědeckých výpovědí policistů žalobce staví na jejich špatném odhadu času. Konkrétně se jedná o odhad, jak dlouho již na semaforu svítil signál červené barvy „Stůj!“, když vozidlo žalobce RZ ... projelo světelnou křižovatkou a dále odhad doby pronásledování vozidla žalobce RZ ... policisty. Žalovaný nijak nepopírá, že odhad nstržm. M. N., podle něhož signál červené barvy „Stůj!“ svítil na semaforu již cca 3 vteřiny, když kolem něj vozidlo žalobce projíždělo, se rozchází s videozáznamem, kde je zachyceno, že signál červené barvy „Stůj!“ svítil na semaforu teprve cca 1 vteřinu. Dle žalovaného tento rozpor nijak nezmenšuje důvěryhodnost svědecké výpovědi policisty nstržm. N., neboť subjektivnost je imanentní součást lidského vnímání. Naopak tato skutečnost svědčí o tom, že tento policista si videozáznam před ústním jednáním, při němž byl vyslechnut jako svědek, nepřehrál.

Dle žalobce nebylo v řízení prokázáno, že přestupek byl spáchán tímtéž vozidlem, které bylo v ulici Prlovská zastaveno. Žalovaný jako odvolací orgán se při rozhodování opřel o souladné svědecké výpovědi policistů, kdy oba policisté shodně uvedli, že vozidlo od spáchání přestupku až do jeho zastavení neztratili z dohledu. Podle policistky Ž. bylo služební vozidlo v danou chvíli nastartováno a policisté se vydali ihned za ním po zjištění přestupku. Oba policisté rovněž vyloučili záměnu s jinou osobou, neboť na tento manévr nebyl dostatečný čas a museli by to zaregistrovat. Dle žalovaného není podstatnou otázkou, zda policisté mohli ze svého stanoviště a za stížených světelných podmínek bezpečně rozpoznat konkrétní vozidlo od vozidla obdobného typu a zda mohli vidět řidiče tohoto vozidla. Dějová souvislost j totiž zachována tím, že oba policisté potvrdili, že vozidlo měli od spáchání přestupku až do jeho zastavení na dohled, takže záměna vozidla nebyla možná.

Policisté rovněž vyloučili, že by se osoby ve vozidle mohly vyměnit, protože nejenže by to policisté museli zaznamenat, ale především k údajné výměně spolujezdce za řidiče nebyl dostatek času. Žalovaný připouští, že se policistům mohlo pronásledované vozidlo na okamžik ztratit, to však v žádném případě nemohlo vést k jeho záměně nebo dokonce k výměně osádky vozidla. Policisté uvedli, že jeli přímo za vozidlem obviněného. Záměna s jiným vozidlem by byla možná jen tehdy, kdyby za obviněným jelo další vozidlo …………, stejné barvy a stejného provedení karoserie.

Odpověď na námitku žalobce, co dělalo jeho vozidlo RZ ... mezi projetím křižovatky ulici Štefánikova a Osvoboditelů a místem silniční kontroly je prostá- i toto vozidlo jelo, neboť se muselo na místo silniční kontroly nějak dostat. Tím tak žalovaný nepovažuje ze relevantní námitku žalobce, že po zastavení měli s V. K. dostatek času vystoupit z vozidla a vyměnit si místa.

Dle žalobce taktéž svědkyně Ž. špatně odhadla čas, a to dobu pronásledování vozidla žalobce RZ ... Žalobce poukazuje na to, že dle mapového portálu www.mapy.cz je vzdálenost inkriminované křižovatky ulic Štefánikova a Osvoboditelů od místa kontroly na ulici Prlovské 445 metrů, což odpovídá době jízdy motorovým vozidlem do 1 minuty, proto pronásledování nemohlo trvat několik minut, jak uvedla svědkyně Ž. K tomu žalovaný uvádí, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno přesné místo silniční kontroly. Žalovaný souhlasí s žalobcem, že začátek ulice Prlovská je od křižovatky ulic Štefánikova a Osvoboditelů vzdálen podle výše uvedeného mapového portálu 445 metrů. Žalobce ovšem opomněl dodat, že dle téhož mapového portálu je tato ulice dlouhá téměř 660 metrů. Celková vzdálenost mezi křižovatkou ulic Štefánikova a Osvoboditelů a koncem ulice Prlovská je tak asi 1 100 metrů, což podle mapového portálu odpovídá době jízdy motorovým vozidlem 3 minuty. Pokud by tedy silniční kontrola proběhla až na konci této ulice, bylo by několikaminutové pronásledování vozidla žalobce dobře možné. Podle názoru žalovaného svědecké výpovědi policistů tvoří společně s videozáznamy ucelený důkazní rámec dostatečně prokazující skutkový děj.

Naproti tomu žalobce tvrdí, že - vozidlo RZ ... při průjezdu světelnou křižovatkou neřídil

- na místě silniční kontroly se vyměnil se slečnou K., neboť předpokládali běžnou kontrolu ze strany policie a slečna K. u sebe neměla doklady

- videozáznamy nezachycují totéž vozidlo

- policisté ztratili s vozidlem, jímž byl spáchán přestupek, vizuální kontakt a po několikaminutovém pátrání objevili již odstavené vozidlo RZ ...

- vozidlo zachycené na videozáznamu není jeho vozidlem, neboť on v místě před křižovatkou přejížděl z levého pruhu do pravého, kdežto vozidlo na videozáznamu jede stále v pravém jízdním pruhu

Žalovaný považuje tvrzení žalobce za vnitřně rozporná. Ačkoliv žalobce spáchání přestupku od samého začátku popíral, po celou dobu řízení před správním orgánem I. stupně věc prezentoval tak, jakoby vozidlo řídil on, tvrzení žalobce ohledně výměny se slečnou V. K. se objevuje až v odvolání v závěru argumentace týkající se zjištění stavu věci.

Jakkoli žalobce v pozici obviněného může být procesně pasivní a „trumfy z rukávu“ vytáhnout teprve v odvolacím řízení, žalovaný připomíná rozsudek NSS č. j. 1 As 83/2013-60, v němž byl přijat závěr, že: „Je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již v prvním stupni přestupkového řízení. Jinak se stěžovatel připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová. V každém případě však platí, že obviněný z přestupků může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání; přičemž omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku nedopadá“.

Má-li žalovaný parafrázovat tvrzení žalobce, vyplývá z toho, že v blíže neuvedený čas slečna V. K. projížděla vozidlem RZ ... světelnou křižovatkou ulic Štefánikova a Osvoboditelů. Ačkoliv byl žalobce pouze spolujezdec, zapamatoval si, že vozidlo RZ ... v místě před křižovatkou přejíždělo z levého pruhu do pravého (ve výpovědi žalobce z ústního jednání dne 19. 2. 2014 je uvedeno výslovně: „Namítám, že na videozáznamu není vidět, jaké vozidlo projelo na červenou, mé vozidlo to nebylo, jelikož jsem před křižovatkou přejížděl z levého pruhu do pravého pruhu, kdežto vozidlo na videu jede stále v pravém jízdním pruhu“. Proto podle žalobce videozáznamy nezachycují totéž vozidlo, ale zároveň se domnívá, že videozáznamy byly pozměněny, ačkoliv blíže neosvětluje, proč by se tak mělo stát. Poté, co slečna V. K. projela výše uvedenou křižovatkou, odbočila na ulici Prlovská, kde z neznámých důvodů zastavila. Pak se, protože u sebe neměla doklady, vyměnili se žalobcem a očekávali příjezd hlídky. Pravděpodobně slyšeli houkačku policejního vozidla, protože jinak by neměli důvod očekávat blízkost policejního vozidla a běžnou silniční kontrolu. K výměně však došlo dříve, než policejní vozidlo vůbec uviděli, protože jen tak si lze vysvětlit, že policisté přijeli již k odstavenému vozidlu, aniž by výměnu V. K. se žalobcem zaznamenali.

Žalovaný vyslovil názor, že výše popsaná verze událostí, jak ji lze z jednotlivých tvrzení žalobce zrekonstruovat, je sama osobě natolik krkolomná a úsměvná, že k ní nikdy nemohlo dojít.

Žalovaný se ohradil proti tvrzení žalobce, že k přestupkovému řízení přistupuje čistě formálně a ze strany obviněných je považuje vždy za obstrukční, vzhledem ke specifickému postavení žalovaného ve správních řízeních je pravdou spíše opak.

K namítaným nedostatkům odůvodnění uložené sankce pak žalovaný uvedl, že odkazuje rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75 o nepřezkoumatelnosti z důvodu dílčích nedostatků odůvodnění rozhodnutí, kde Nejvyšší správní soud uvádí, že i v otázce existence zavinění postačí důvody skutkové vyplývající ze spisu. Žalovaný nicméně s ohledem na zásadu jednotnosti řízení, jež v přestupkovém řízení panuje, odůvodnění sankce doplnil, kde zejména uvedl, že vědomá nedbalost žalobce s ohledem na okolnosti a rychlosti jízdy zachycené na videozáznamu hraničila s nepřímým úmyslem a upřesnil, že zde bylo i vysoké riziko dopravní nehody s ohledem na velkou pravděpodobnost srážky s jiným vozidlem nebo chodcem.

Navrhoval proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud v Brně ve věci na žádost žalobce nařídil jednání na den 30. 11. 2016, kdy žalobce byl řádně a včas k jednání předvolán, k tomuto se však bez omluvy nedostavil. U nařízeného jednání zástupce žalovaného uvedl, že trvá na tom, že skutkový stav byl zjištěn náležitě a provádění dalšího dokazování výslechem svědkyně K. podkládá za nadbytečné, když žalovaný se s námitkou žalobce v tomto směru dostatečně vypořádal ve svém rozhodnutí. Pokud jde o žalobce, ten v průběhu správního řízení svá stanoviska měnil, a to, že v okamžiku spáchání přestupku nebyl řidičem on, ale slečna K., uvedl až v odvolání proti prvostupňovému správnímu orgánu. Správní orgán I. stupně, přestože to podkládal za nadbytečné, chtěl žalobci umožnit výslech navržené svědkyně, a sdělil žalobci, že pokud on výslech svědkyně požaduje, může jí s sebou přivést k nařízenému jednání a správní orgán výslech provede. Žalobce však svědkyni k nařízenému jednání nepřivedl a správní orgán si ji již dále nepředvolával, neboť to vzhledem k provedeným důkazům podkládat za nadbytečné. Žalobce není osobou, která by nevěděla, jak se v takovýchto situacích chovat a jak má jednat, neboť se jedná o bývalého policistu. V tomto směru odkázal zástupce žalovaného na rozsudek NSS sp. zn. 8 As 19/2011, kde se NSS vypořádává s otázkou provádění důkazů. Pokud žalobce tvrdí, že nebyl řidičem vozidla, které mělo projet na červenou, žalovaný neví, proč se zabývá otázkou, zda se jednalo o jednání úmyslné či nedbalostní. K otázce uložení sankce žalobci za přestupkové jednání zástupce žalovaného poukázal na to, že i z judikatury NSS vyplývá, že řízení před správním orgánem I. stupně a žalovaným tvoří jeden celek. Pokud se správní orgán I. stupně dle žalobce nedostatečným způsobem vypořádal s uloženou sankcí, žalovaný uvádí, že to byl on, který ve svém rozhodnutí stanovisko správního orgánu I. stupně k uložené sankci doplnil, takže má za to, že odůvodnění uložené sankce je srozumitelné a řádné a také v souladu se zákonem. V tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, kde se žalovaný podrobně uloženou sankcí zabýval a to i s odkazem na rozhodnutí NSS, jež jsou v rozhodnutí citovány. Nesouhlasí tedy s tím, že otázka uložené sankce by nebyla dostatečně správními orgány zdůvodněna. Pokud pak jde o otázku výměny řidičů, jedná o běžně používanou procesní strategii v průběhu správního řízení zejména v přestupkových řízení, kde jsou řidiči zastupováni zmocněnci specializujícími se na tuto činnost. Zástupce žalovaného pak poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 6 As 25/2013, dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci králové sp. zn. 51A 19/2013, potvrzený rozsudkem NSS sp. zn. 7 As 105/2015, kdy se soudy otázkou tzv. výměny řidičů zabývaly. Jak již zdůraznil, jedná se o jakousi procesní strategii žalobce a o tvrzení, které není třeba jakkoliv vyvracet, protože je absurdní.

Posouzení věci Krajským soudem

Žaloba není důvodná

Krajský soud na tomto místě uvádí, že není nic neobvyklého, naopak je spíše pravidlem, že v přestupkových řízení stojí proti sobě dvě verze přestupkového děje, přičemž správní orgány a následně i soud musí posoudit, která verze se jeví jako verze pravdivá a proč a proč je zpochybňována druhá verze příběhu.

Takováto situace je i v daném případě.

První podklad, který je ve správním spise založen, je Oznámení přestupku Policiie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Zlín, Dopravní inspektorát, kdy tento dne 21. 1. 2014 sděluje, že P.P. (uvedeno datu narození, bydliště, registrační značka vozidla) je podezřelý z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona čísl. 361/2000 Sb., porušením ust. § 4 písm. c), § 70 odst. 2 písm. a) zákona čísl. 361/2000 Sb., neboť dne 21. 1. 2014 ve 20:05 hod. bylo v obci Zlín, křižovatka Osvoboditelů hlídkou DI Zlín zastaveno a kontrolováno vozidlo tovární značky …………., registrační značky …………, které řídil shora uvedený řidič a nezastavil vozidlo na křižovatce před světelným signalizačním zařízením na červený světelný signál „Stůj!“ na světelné tříbarevné soustavě (semaforu). Řidič s přestupkem nesouhlasil, proto je věc oznámena správnímu orgánu. Na tomto oznámené přestupku v kolonce „vyjádření řidiče“ je uvedeno žalobcem, jeho vlastní rukou Dne 21. 1. 2014 jsem byl ve svém vozidle se svojí přítelkyní nevhodně za nepříznivého počasí zastaven hlídkou policie, když jsem si nebyl vědom žádného přestupku a byl jsem přemlouván, abych si vybral jeden nebo druhý přestupek, který jsem přitom nespáchal, a nechtěli mě ukázat kamerový záznam“. Dne 28. 1. 2014 bylo zahájeno přestupkové řízení proti obviněného z přestupku P.P., v němž je uvedeno, jaké přestupkové jednání a ze kterého dne se mu klade za vinu, a byl předvolán k ústnímu projednání přestupku na den 19. 2. 2014 ve 13:00 hod.

K tomuto přestupkovému jednání se P.P. dostavil, odpovídal na otázky správního orgánu, přičemž přestupkové jednání popíral, nicméně z protokolu jednoznačně vyplývá, že uvedeného dne a hodinu řidičem motorového vozidla ………….., registrační značky ... byl žalobce, když např. hovoří o tom že… s přestupkem nesouhlasím, nejsem si vědom, že bych nějaký spáchal, … ve vozidle jsem jel s přítelkyní V. K., nar. ..., její adresu neznám z hlavy, ale jsem schopen ji zaslat do tří dnů správnímu orgánů… žádám její výslech, neboť ani já ani ona jsme neviděli a nejsme si jisti, že bych spáchal nějaký přestupek… v době přestupku jsem netrpěl žádnou duševní poruchou, neodvracel jsem žádný hrozící, nebo trvající útok ani hrozící nebezpečí, ale uvádím, že přestupek jsem nespáchal,… „policisté mě navíc nabídli, že jsme jel i rychle a že si tedy mám vybrat, na co to mají vypsat, zda na červenou či rychlost“. Soud citoval z protokolu o ústním jednání proto, že žalobce sice hovoří o tom, že ve vozidle s ním jela přítelkyně V. K., ani jednou neuvedl, že ona by byla v inkriminovanou dobu řidičkou vozidla ………….., registrační značky ………………, naopak, z toho jak žalobce na dotazy správního orgánu odpovídal, je i soudu zcela jednoznačně patrno, že žalobce nepopírá, že byl řidičem shora uvedeného vozidla, popírá pouze, že by se nějakého přestupkového jednání dopustil.

Žalobce poprvé uvádí, že řidičem nebyl on, ale svědkyně V. K., teprve v doplnění odvolání 21. 11. 2014. Do té doby, ač v mezidobí bylo nařízeno další jednání před správním orgánem a to na den 24. 7. 2014, kdy byli vyslýcháni jako svědkové policisté N. a Ž., nikdy takovouto skutečnost správnímu orgánu, např. písemně, emailem či jinak, nesdělil.

To, že žalobce sděluje, že v inkriminovanou dobu kdy měl jet tzv. na červenou, nebyl řidičem vozidlem řidiče on, ale V. K., sdělil až po deseti měsících od spáchání přestupku.

Tuto skutečnost si soud nemůže vykládat jinak, než jako účelové tvrzení žalobce, když téměř rok od spáchání přestupku volí takovou procesní strategii, že označí někoho jiného než sebe za řidiče v inkriminovanou dobu, neboť ví, že v případě, že by snad bylo zahájeno přestupkové řízení proti V. K., v jednoroční prekluzivní lhůtě by již nešlo přestupek pravomocně projednat a nemohly by jí být uloženy za přestupkové jednání žádné sankce a přestupkové řízení by muselo být zastaveno.

Soud, jak již uvedl, v tomto spatřuje určitou procesní strategii ze strany žalobce, kdy chce tvz. „přehrát“ přestupek, pokud by byl prokázán, na někoho jiného, neboť ví, že za této situace by již k potrestání nikoho nemohla dojít.

Pokud pak žalobce zpochybňuje výpovědi policistů (ženy a muže), soud s jeho stanoviskem nesouhlasí.

Soud tedy uzavírá tuto žalobní námitku tak, že v inkriminovanéí době, tedy den 21. 1. 2014, okolo 20:05 h. ve Zlíně na křižovatce ulic Štefánikova a Osvoboditelů řídil motorové vozidlo, tov. zn. ……………, registrační značky ………………. žalobce a dále soud pokládá za jednoznačně prokázané, že na této křižovatce řidič nerespektoval červený signál „Stůj!“ pro přímý směr jízdy a nezastavil před dopravní značkou „příčná čára souvislá“.

K této druhé skutečnosti, resp. k tomuto závěru soud dospěl z podkladů založených ve správním spise.

Bylo totiž prokázáno, že v uvedený den a hodinu vykonávali v těsné blízkosti této křižovatky službu policisté M. N. a M. Ž., a z jejich souhlasné výpovědi vyplynulo, že v tento den a hodinu byli veleni do služby pro sledování toho, zda řidiči sledují na křižovatce světelné signalizační signály a zda je také dodržují.

Vysloveně na tuto činnost byli tehdy zaměřeni a je tedy jisté, že právě dodržování signálů na semaforu výslovně sledovali. Oba shodně uvedli, v jaké vzdálenosti od křižovatky stáli, přičemž v tomto směru mezi nimi nebyly rozpory a oba shodně také uvedli, že ve výhledu na signalizační zařízení a vozidla jim nic nebránilo, přestože se jednalo o sledování ve večerní hodině (okolo 20hod.), za deštivého počasí, nicméně se jednalo o sledování signalizačního zařízení a vozovky ve velkém městě, které je ve večerních hodinách osvětlené.

Soud v tomto uzavírá, že bylo prokázáno z výpovědi policistů, co měli při výkonu služby sledovat, a není důvod policistům nevěřit, že by řádně předmětnou křižovatku nesledovali, když to bylo tehdy jejich povinností. Oba shodně uvedli, že vozidlo ……………. si nemohli splést se jiným vozidlem. Na silnici v uvedenou dobu, jak oba uvedli, byl slabý provoz a dále pak oba uvedli shodně, že za vozidlem ………….. poté, kdy řidič vozidla nerespektoval červený signál „Stůj“, se ihned vydali a vozidlo sledovali až do jeho zastavení v jedné z bočních ulic a to v ulici Prlovská.

Pokud žalobce namítá, že policista N. uvedl, že vozidlo nerespektovalo signál „Stůj“ i přesto, že tento svítil již cca 3 sekundy, přičemž z pořízeného videozáznamu se mělo jednat o 1 sekundu, soud uvádí, že z těchto dvou rozdílných údajů se nelze dívat na výpovědi svědka N. jako na výpověď nevěrohodnou. Spíše naopak. Je evidentní, že před svědeckou výpovědí si svědek nepustil pořízenou nahrávku, aby se o délce času svícení červené na semaforu přesvědčil. Pokud svědek uvedl svícení cca 3 sekundy namísto 1 sekundy, soud zde uvádí, že se jedná o tak krátký časový úsek, že svědek svými smysly nemohl ani zaregistrovat, s ohledem právě na krátký časový úsek (3 sekundy x 1 sekunda), zda se jedná o jednu dvě nebo tři sekundy svícení červeného signálu. Soud tedy s ohledem na tuto skutečnost rozhodně nemůže výpověď svědka N. zpochybnit, když se měl splést o 2 sekundy ve svícení červeného signálu na semaforu.

Pokud pak žalobce zpochybňuje výpověď svědkyně Ž., když tato měla uvést, že od křižovatky ulice Štefánikova - ulice Osvoboditelů do místa kontroly žalobce na ulici Prlovská, žalobce sledovali několik minut a toto dle žalobce nemůže být pravdou, když dle policistů měl jet „svižně“ a při svižné jízdě do místa kontroly, kde je to 445 metrů, by toto odpovídalo době jízdy motorového vozidla do 1 minuty.

Soud uvádí, že nebylo prokázáno, v které části uvedené ulice Prlovské vozidlo žalobce zastavilo a bylo kontrolováno, zda na počátku či na konci, nebo uprostřed, když z toho, co je ve spise uvedeno, vyplývá, že se jedná poměrně o dlouhou ulici a navíc se značným časovým odstupem si dle názoru soudu svědkyně M. již rozhodně nemusela pamatovat, zda za žalobce jeli minutu dvě čí více, když od doby, kdy mělo dojít k přestupkovému jednání žalobce a výslechu svědkyně u správního orgánu, již uběhla poměrně dlouhá doba. Svědkyně od té doby již zajisté plnila řadu jiných služebních povinností a rozhodně si detaily této akce již nemusela přesně pamatovat.

K dané věcí je však pro soud rozhodující to, že v zásadních věcech se oba policisté shodli a oba shodně uvedli, že od uvedené křižovatky, kde žalobce přejel na červený signál „Stůj“, jeli za žalobcem až do místa, kde ho kontrolovali, přičemž jim nic ve výhledu na vozidlo ………….. nebránilo, nemohli si ho splést s žádným jiným vozidlem, tedy nespustili vozidlo z očí a nemohlo dle slyšených svědků dojít k výměně řidiče a spolujezdce, což by museli zpozorovat, zvláště, když vozidlo ……………….. by na krátkou dobu zastavilo, aby se řidič a spolujezdkyně vyměnili.

Soud zde uvádí, že od křižovatky, kde měl svítit světelný signál červená „Stůj“ na ulici Prlovská to není daleko, výměna řidiče a spolujezdce není tak jednoduchý úkon, který by bylo možno provést např. za pět až deset sekund, aby byl takový to úkon nezpozorován za vozidlem jedoucími policisty.

Soud tedy neuvěřil, že došlo k výměně žalobce a svědkyně K., aniž by to svědkové - policisté zpozorovali a dle názoru soudu k tomu ani nebyl důvod. Pokud žalobce jako důvod uvádí to, že k výměně došlo proto, že V. K. neměla u sebe doklady k řízení vozidla a že očekávali běžnou policejní kontrolu, toto je také nelogické. Soud neví, proč by měli hypoteticky tedy on a svědkyně K. očekávat policejní kontrolu a žalobce ani neuvedl, proč by jmenovaná žena vozidlo …………… řídila, když u sebe neměla příslušné doklady, které jsou nutné, aby řidič u sebe měl při řízení motorového vozidla.

Soud tedy uvádí, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného vyjádřeného v jeho rozhodnutí i písemném vyjádření k žalobě, neboť zde nejsou žádné skutečnosti, které by výpovědi policistů zpochybňovaly.

Bylo na žalobci, pokud chtěl prokazovat, že on nebyl řidičem vozidla …………….. v inkriminovanou dobu a že to byla svědkyně K., aby se jednání před správním orgánem zúčastnil, když byl k němu řádně a se značným časovým předstihem předvolán a věděl navíc z textu předvolánky, že u jednání budou vyslechnuti svědkové. Mohl tedy přednést svou verzi příběhu, své argumenty, kláste svědkům otázky at.

Nebylo tedy nic jednoduššího, než aby se žalobce k nařízenému jednání dostavil, a navíc mohl s sebou přivést i svědkyni V. K., když o této možnosti od správního orgánu věděl, zvláště za situace, kdy správní orgán sdělil, že dle jeho názorů není třeba navrženou svědkyni vyslýchat a nebude proto předvolávána (ale bude vyslechnuta, pokud se ke správnímu orgánu dostaví.)

Soud zde uzavírá, že výpovědi svědků N. a Ž., soud, tak jako žalovaný i správní orgán I. stupně pokládá za výpovědi objektivní a pravdivé a nic nenasvědčuje tomu, že by úmyslně tito svědkové vypovídali v neprospěch žalobce a v rozporu se skutečnostmi, které při silniční kontrole zjistili.

Soud uvádí, že má skutkový stav za náležitě zjištěný, a se stanoviskem žalobce se neztotožňuje. Svědkové N. a Ž. byli osoby, kteří uvedeného dne, kdy bylo přestupkové jednání žalobce zjištěno, konali pouze svoji služební povinnost, která jim byla uložena, žalobce neznali, alespoň to z ničeho nevyplynulo, neměli k němu vztah ani pozitivní ani negativní a pokud jde o drobné rozpory, které se ve výpovědích objevily, jedná se skutečně o věci nepodstatné, věci, které si již se značným časovým odstupem policisté nemuseli ani přesně pamatovat (a ve zjištěném skutkovém stavu nehrály žádnou roli), když v zásadních věcech a skutečnostech, důležitých pro posouzení věci, se policisté naprosto shodli.

Naopak, jak soud již uvedl, má za to, že v případě žalobce se jednalo o jím jakousi zvolenou taktiku a strategii přestupkového řízení, když žalobce, přes řádné předvolání se ani ke správnímu jednání, kdy byli vyslýcháni policisté, nedostavil, v průběhu správního řízení nezpochybňoval, že to byl on, kdo uvedený den a hodinu řídil vozidlo ……………... a teprve v doplňku odvolání (když odvolání bylo nejprve podáno pouze jako odvolání blanketní) a to teprve na výzvu k odstranění nedostatků podání ze strany správního orgánu, žalobce své odvolání doplnil a teprve tehdy poprvé sdělil, že to nebyl on, kdo vozidlo řídil.

Takováto procesní strategie není nic ojedinělého v řízení, kde přestupce je ve správném řízení zastupován jedním ze skupiny obecných zmocněnců, kteří takovouto procesní taktiku a strategii volí.

Výpověď obviněného z přestupku pak působí naprosto nevěrohodně. Soud tedy uzavírá, že má za prokázáno, že důkazy, které byly provedeny ve správním řízení, byly důkazy dostatečné k naprosto bezpečnému zjištění skutkového stavu, tedy toho, že žalobce se přestupkového jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil.

Pokud pak žalobce namítá v žalobě nedostatečné zdůvodnění uložené sankce, když dle něho nebyla vymezena správním orgánem I. stupně subjektivní stránka zavinění a společenská škodlivost protiprávního jednání, soud se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného, že řízení před správním orgánem I. stupně a žalovaným tvoří jeden celek a pokud se dle žalobce správní orgán prvého stupně nedostatečně vypořádal s uloženou sankcí, byl to žalovaný, který ve svém rozhodnutí stanovisko správního orgánu prvého stupně rozvinul a doplnil a soud se ztotožňuje, že odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně uložené sankce je naprosto srozumitelné, že rozvíjí úvahy správního orgánu prvého stupně a že je toto zdůvodnění souladné se zákonem.

Soud shrnuje, že žaloba žalobce není důvodná ani pokud jde o zjištění skutkového stavu, když tento soud pokládá za náležitě zjištěny ani v otázce zdůvodnění uložené sankce.

Žalobu jako nedůvodnou soud proto dle § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s“) zamítl.

Pokud jde o náklady řízení, žalobce ve věci neměl úspěch, náklady řízení mu tedy v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s nebyly přiznány. Pokud pak jde o žalovaného, ten ve věci úspěch měl a požadoval úhradu nákladu řízení a to jízdného ze sídla žalovaného, tedy ze Zlína do Brna k jednání soudu a zpět. Žalovaný nařízení jednání nežádal, byl to žalobce, kdo požadoval nařízení soudního jednání a ač byl řádně a včas k soudu předvolán, se k jednání nedostavil. Za této situace tedy soud přiznal žalovanému náhradu nákladu řízení a to jízdné Zlín Brno a zpět a parkovné u budovy soudu, celkem v částce 1 140 Kč, které má povinnost zaplatit mu žalobce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Jana Kubenová, v.r.

Za správnost vyhotovení:
samosoudkyně Veronika Smékalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru