Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

41 A 12/2021 - 44Rozsudek KSBR ze dne 04.05.2021

Prejudikatura

1 As 93/2011 - 79

1 Azs 143/2020 - 48

8 As 33/2013 - 35

1 Azs 5/2016 - 25

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 171/2021

přidejte vlastní popisek

41 A 12/2021-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci

žalobce: K. S.

st. příslušnost: ……… t. č. neznámého pobytu zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava

proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje se sídlem Kounicova 24, 611 32 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 2. 2021, č. j. KRPB-201688-58/ČJ-2020-060022-SVZ

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 6, 702 00 Ostrava se přiznává odměna ve výši 6.800 Kč, kterou mu soud vyplatí do 30 dní od právní moci rozhodnutí na bankovní účet číslo 2114899404/2700.

Odůvodnění:

I. Podstata věci

1. Žalovaná podruhé prodloužila zajištění žalobce za účelem jeho vyhoštění do Turecka o 40 dnů. Žalobce namítá, že dobu prodloužení zajištění stanovila nepřezkoumatelně. Neposoudila také, zda existuje reálný předpoklad jeho vyhoštění. Krajský soud proto musel posoudit, jestli mu rozsah odůvodnění doby prodloužení zajištění umožňuje přezkoumat, zda stanovení této doby odpovídá individuálním okolnostem případu a nebylo svévolné. Dále se zabýval otázkou, jestli žalovaná dostála své povinnosti zdůvodnit existenci reálného předpokladu vyhoštění.

II. Rozhodnutí o zajištění žalobce a související skutkové okolnosti

2. Žalovaná původně zajistila žalobce na 60 dnů dne 25. 10. 2020. Účelem jeho zajištění byla realizace správního vyhoštění. Důvodem pak nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění [§ 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, („zákon o pobytu cizinců“)]. Následně žalovaná toto prvotní zajištění dne 22. 12. 2020 prodloužila o 50 dnů. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 10. 2. 2021, č. j. KRPB-201688-58/ČJ-2020-060022-SVZ („rozhodnutí žalované“) žalovaná zajištění žalobce prodloužila o dalších 40 dnů, do 22. 3. 2021.

3. Zajištění žalobce předcházela jeho policejní kontrola v nákladním automobilu na dálnici D1. Jejím výsledkem bylo zjištění, že žalobce do ČR přicestoval bez platného cestovního dokladu a povolení k pobytu. Chtěl se dostat do Německa. Přes ČR pouze tranzitoval. Do Turecka se odmítl vrátit, protože mu tam coby členovi kurdské politické strany HDP hrozí zatčení a mučení.

4. Dne 21. 1. 2021 pravomocně skončilo v mezičase zahájené řízení o správním vyhoštění žalobce. Ředitelství služby cizinecké policie („ŘSCP“) částečně změnilo a částečně potvrdilo rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u krajského soudu, který ji usnesením ze dne 15. 2. 2021 (tedy po vydání rozhodnutí žalované), č. j. 41 A 4/2021-20, odmítl.

5. K délce prodloužení zajištění žalovaná poukázala na to, že realizaci vyhoštění brání probíhající soudní řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce. Žalovaná přihlédla k tomu, že soud musí o žalobě rozhodnout do 60 dnů. Dále přihlédla k tomu, že pro samotné vyhoštění je nezbytné zajistit přepravní doklady – obstarat letenku nebo vyjednat průvoz cizince přes jiné státy EU. S tím souvisí nutnost zajistit policejní eskortu přes dotčený stát a komunikovat s domovskou zemí o přijetí cizince (§ 163 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Žalovaná z běžné praxe ví, že v případě žalobce existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění ve stanovené době trvání zajištění. Není zde překážka trvalejší povahy, která by vyhoštění bránila.

6. Ze správního spisu dále vyplývá, že dne 24. 11. 2020 žalovaná požádala ŘSCP o ověření totožnosti žalobce a zajištění náhradního cestovního dokladu. V návaznosti na to ŘSCP dne 8. 2. 2021 (tj. dva dny před vydáním rozhodnutí žalované) informovalo žalovanou, že se dne 8. 12. 2020 prostřednictvím Velvyslanectví Turecké republiky v ČR obrátilo na tureckou stranu se žádostí o readmisi žalobce podle čl. 3 Dohody mezi Evropskou unií a Tureckou republikou o zpětném přebírání neoprávněně pobývajících osob („readmisní dohoda“). Dne 4. 2. 2021 ŘSCP telefonicky zjišťovalo stav ověřování totožnosti žalobce. Velvyslanectví Turecka mu sdělilo, že zatím nemají od příslušných tureckých orgánů žádné informace. ŘSCP konstatovalo, že se v minulosti při postupu podle readmisní dohody v obdobných případech povedlo ověřit totožnost a vystavit náhradní cestovní doklad.

7. Dne 21. 3. 2021 proběhlo letecké vyhoštění žalobce z ČR do Turecka.

III. Žaloba

8. Žalobce namítá, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné ve vztahu ke stanovení doby prodloužení zajištění. Není z něj zřejmé, proč bylo nutné prodloužit zajištění žalobce právě o 40 dnů. Žalovaná nezjišťovala, zda je vyhoštění žalobce proveditelné. Z rozhodnutí neplyne, zda a jaké kroky žalovaná činí za účelem realizace vyhoštění žalobce. Vyhoštění přitom brání objektivní překážka spočívající v soudním přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění.

9. Důvody trvání zajištění musí mít odraz v probíhajícím řízení o správním vyhoštění. Z procesního postupu žalované musí být zřejmé, že existují racionální argumenty pro prodloužení zajištění a že zajištění směřuje k naplnění předpokládaného cíle. Judikatura dovodila, že žalovaná musí ve vztahu k době zajištění uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Lze také požadovat, aby na základě svých předchozích zkušeností upřesnila svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého z těchto úkonů.

10. Dále žalobce namítá, že žalovaná nezvážila uskutečnitelnost jeho vyhoštění do Turecka. Vyšla pouze ze závěru, že mu v zemi původu nic nehrozí. Žalobce ale uváděl, že se obává pronásledování pro své politické přesvědčení coby člen kurdské strany HDP. V jeho případě vyvstala potenciální překážka realizace vyhoštění. Žalovaná proto měla povinnost se jí zabývat.

IV. Vyjádření žalované k žalobě

11. Žalovaná má za to, že stanovenou dobu prodloužení zajištění zdůvodnila sice stručně, ale přezkoumatelně. V době vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce trvala dočasná překážka jeho realizace. Proto musela zajištění prodloužit. Při stanovení jeho délky vycházela zejména z lhůty, kterou má krajský soud k rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Přihlédla také k nutnosti obstarat žalobci přepravní doklady, až tato překážka odpadne. Důvody prodloužení zajištění žalobce o 40 dnů jsou z jejího rozhodnutí dostatečně zřejmé.

12. Otázkou realizovatelnosti účelu zajištění se žalovaná zabývala. Dospěla k závěru, že žalobci v domovské zemi nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Neexistovala trvalejší překážka bránící jeho vyhoštění. Touto otázkou se navíc žalovaná důkladněji zabývala v rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, které si v rámci tohoto řízení vyžádala, vyplynulo, že vycestování žalobce je možné. V době rozhodnutí o prodloužení zajištění nevyvstaly žádné nové skutečnosti, které by tento závěr zpochybnily. Existenci reálného předpokladu pro vyhoštění dodatečně stvrdilo vyhoštění žalobce z ČR.

V. Posouzení věci krajským soudem

13. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“) v zákonné lhůtě (§ 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců).

14. O žalobě krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez nařízení ústního jednání. Žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud neshledal jednání jako nezbytné.

15. Žaloba není důvodná.

16. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve dvou ohledech: (a) ve vztahu k stanovení délky prodloužení zajištění a (b) ve vztahu k uskutečnitelnosti účelu zajištění, tj. správního vyhoštění žalobce do Turecka. Krajský soud námitky v uvedeném pořadí vypořádá.

a. Délka prodloužení zajištění

17. Zajištění cizince nesmí být svévolné. V prvé řadě musí sledovat konkrétní účel – v tomto případě uskutečnění správního vyhoštění. Pokud by v době vydání rozhodnutí o zajištění či jeho prodloužení bylo pravděpodobné, že jeho účel nepůjde naplnit ve stanovené době trvání zajištění, pak by takové rozhodnutí odporovalo zákonu. Ke sledovanému účelu zajištění se úzce váže i přípustná délka jeho trvání. Zákon o pobytu cizinců v § 125 odst. 1 sice stanovuje, že doba zajištění nesmí (až na výjimky) přesáhnout 180 dnů. To však neznamená, že zajištění cizince za účelem správního vyhoštění lze pokaždé prodlužovat až na tuto maximální dobu. Délka každého jednotlivého zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem ke sledovanému cíli.

18. Zároveň je nezbytné, aby příslušný orgán, který nese odpovědnost za uskutečnění vyhoštění, vedl toto řízení s náležitou pečlivostí (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 6. 2018 ve věci Kahadawa Arachchige a ostatní proti Kypru, stížnosti č. 16870/11, 16874/11 a 16879/11, § 58). Zajistí-li správní orgány cizince za účelem jeho správního vyhoštění, musí poté postupovat aktivně a svědomitě v řízení o správním vyhoštění, aby tím ospravedlňovaly důvody trvajícího zajištění. Pokud však tento řádný postup směřující k vyhoštění cizince bez rozumného důvodu nepřetrvává po celou dobu zajištění, zajištění cizince pozbývá svou oprávněnost (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 12. 2020 ve věci Shiksaitov proti Slovensku, stížnosti č. 56751/16 33762/17, § 56).

19. V kontextu prodloužení zajištění to znamená, že pokud policie cizince již jednou zajistila za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, pak nelze jeho zajištění libovolně prodlužovat až do maximální doby zajištění pouze s odkazem na to, že trvají obavy z možného maření účelu správního vyhoštění. Policie musí v rozhodnutí o prodloužení zajištění zdůvodnit, jaké kroky směřující k vyhoštění dosud učinila a proč nemohla vyhoštění realizovat.

20. V odůvodnění vedlejšího výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, musí policie také uvést, „jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011-79).

21. Následným úkolem soudu je přezkoumat, zda policie postupuje v řízení o správním vyhoštění s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů, a zda zajištění cizince směřuje k jeho primárnímu cíli (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 1 Azs 143/2020-48, bod 24). Soud musí také posoudit, zda rozhodnutí o prodloužení zajištění obsahuje dostatečně konkrétní úvahy (podložené obsahem spisu) o krocích, které má žalovaná v plánu učinit směrem k uskutečnění vyhoštění, a zda se tyto úvahy odráží ve stanovené délce prodloužení zajištění. Soud tedy musí mít možnost přezkoumat, zda stanovení konkrétní doby trvání omezení svobody odpovídá individuálním okolnostem případu a zda nebylo svévolné.

22. Krajský soud souhlasí se žalobcem, že odůvodnění rozhodnutí žalované těmto požadavkům stoprocentně nevyhovuje. Chybí v něm především konkrétnější určení budoucích kroků, které mají vést k dosažení účelu zajištění, jakož i jejich časové vymezení. Zároveň se však krajský soud domnívá, že to v konkrétních okolnostech této věci nezakládá vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované. Výše uvedené požadavky nelze vykládat absolutně, tj. tak že by například absence časového odhadu provedení každého ze specifikovaných úkonů žalované při stanovení délky zajištění automaticky vedla k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Vždy je třeba přihlížet ke specifickým okolnostem každého jednotlivého případu.

23. Je nesporné, že v době vydání rozhodnutí žalované existovala překážka realizace vyhoštění žalobce v podobě běžícího soudního přezkumu rozhodnutí o jeho správním vyhoštění. V souladu s § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má totiž žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění odkladný účinek. Krajský soud má zároveň povinnost rozhodnout o této žalobě do 60 dnů (§ 172 odst. 8 zákona o pobytu cizinců). Během této doby žalovaná logicky nemůže činit veškeré obvyklé kroky směřující k realizaci vyhoštění. Není totiž zřejmé, kdy a případně zda vůbec bude možné vyhoštění uskutečnit. Na druhou stranu to však neznamená, že by musela zajištění ukončit. Soudní přezkum rozhodnutí o vyhoštění sice brání jeho realizaci, jedná se však o překážku dočasnou. Pokud pořád trvá zákonný důvod zajištění cizince (který v tomto případě žalobce nezpochybňuje), lze jej přiměřeně prodloužit. I s přihlédnutím k předpokládané době trvání soudního přezkumu.

24. Žalovaná přitom nemohla vědět, jak dlouho bude soud reálně o žalobě rozhodovat. Opřít se mohla pouze o zákonem stanovenou lhůtu 60 dnů. Žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění došla soudu dne 1. 2. 2021. Na její rozhodnutí proto měl čas do 6. 4. 2021. Krajský soud by akceptoval prodloužení doby zajištění žalobce odpovídající této době. Žalovaná zvolila o něco kratší dobu zajištění, pouze do 22. 3. 2021. To však podle krajského soudu není vada. Stanovení kratší doby zajištění jde k prospěchu žalobci. Žalovaná mu tím umožnila iniciovat soudní přezkum zákonnosti dalšího případného prodloužení zajištění v kratším časovém intervalu.

25. Žalovaná ve svém rozhodnutí sice neuvádí, jaké konkrétní kroky doposud podnikla za účelem realizace vyhoštění žalobce. Ze správního spisu však plyne, že nebyla nečinná. Nedlouho po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalovaná započala proces ověřování totožnosti žalobce prostřednictvím ŘSCP, které bezprostředně poté komunikovalo s tureckým zastupitelským úřadem. Několik dnů před vydáním rozhodnutí žalované ŘSCP telefonicky kontrolovalo stav ověřování totožnosti žalobce. Podle sdělení ŘSCP nic nenapovídalo tomu, že by ověření totožnosti žalobce a následné vystavení náhradního cestovního dokladu nemělo být úspěšné.

26. Krajský soud proto shledal, že žalovaná postupovala s náležitou pečlivostí, aktivně, svědomitě a bez zbytečných průtahů. Rozhodnutí žalované vykazuje dílčí nedostatky ve vztahu k odůvodnění dalších kroků žalované směřujících k realizaci správního vyhoštění žalobce do Turecka. Bylo by vhodnější, pokud by žalovaná v rozhodnutí popsala, že se zatím přes její aktivitu nepodařilo ověřit totožnost žalobce a vystavit mu náhradní cestovní doklad. Krajský soud by také ocenil, pokud by žalovaná na základě svých předešlých zkušeností nastínila určitý časový odhad procesu vydávání náhradního cestovního dokladu občanům Turecka, obstarávání letenky, zajištění policejní eskorty a komunikace s přijímacím státem.

27. Jak ovšem krajský soud konstatoval výše, tyto dílčí nedostatky podle něj v tomto případě nezpůsobují nepřezkoumatelnost výroku o délce zajištění. Učinit uvedené kroky by totiž žalovaná mohla teprve poté, co krajský soud rozhodl o žalobě ve věci správního vyhoštění. Pokud však žalovaná stanovila dobu prodloužení zajištění v délce kratší, než je lhůta, kterou pro rozhodnutí o žalobě disponuje krajský soud, lze tuto dobu považovat za přiměřenou okolnostem daného případu. Konkrétnější časové vymezení dalších kroků by žalovaná nutně musela učinit, teprve pokud by i po uplynutí této doby bylo nezbytné zajištění žalobce opětovně prodloužit. Nebo v případě, že by v napadeném rozhodnutí stanovila dobu delší, než je předpokládaná doba trvání soudního přezkumu rozhodnutí o vyhoštění.

28. Krajský soud tedy měl možnost přezkoumat, zda prodloužení zajištění o 40 dnů odpovídá individuálním okolnostem případu žalobce. Dospěl přitom k závěru, že nebylo svévolné. Žalované lze dát za pravdu, že i přes svou stručnost je její odůvodnění doby zajištění přezkoumatelné.

b. Uskutečnitelnost vyhoštění

29. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že povinnost (předběžně) posoudit překážky správního vyhoštění spočívající v možné existenci důvodu znemožňujícího vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců v řízení o zajištění cizince žalovaná má, pouze pokud správní orgán teprve zahájil řízení o správním vyhoštění a dosud nevydal rozhodnutí ve věci samé. Pokud ovšem toto rozhodnutí již vydal, nadto jej potvrdil odvolací orgán, pak si správní orgán při rozhodování o zajištění již nemusí činit (předběžný) úsudek o možných překážkách vyhoštění. Může v tomto směru vyjít z pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013-35, či ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016-25, bod 22).

30. Žalobce se sice proti rozhodnutí ŘSCP o jeho odvolání bránil podáním žaloby ke zdejšímu soudu, o které k datu vydání rozhodnutí žalované soud nerozhodl. To však podle krajského soudu nic nemění na tom, že žalovaná již díky pravomocnému (a v důsledku podání žaloby pouze nevykonatelnému) rozhodnutí o správním vyhoštění neměla povinnost zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění. Tuto otázku řešilo v té době již pravomocné „primární“ rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, o které se žalovaná ve svém rozhodnutí mohla opřít. Až do doby případného zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění soudem platí presumpce jeho správnosti.

31. Pokud žalovaná neměla povinnost ověřovat existenci reálného předpokladu vyhoštění ve vztahu k důvodům znemožňujícím vycestování žalobce, tak ji ani nemohla porušit. Její stručné odůvodnění uskutečnitelnosti vyhoštění proto obstojí.

VI. Závěr a náklady řízení

32. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Neúspěšný žalobce pak nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly (§ 60 s. ř. s.).

33. Ustanovený zástupce vyčíslil svoji odměnu a žádá částku ve výši 6.800 Kč. Ta se skládá z odměny za dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí věci podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb č. 177/1996 Sb. („advokátní tarif“) a sepisu podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tarifní hodnota úkonu podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí 50.000 Kč. Odměna za jeden úkon právní pomoci proto podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu činí 3.100 Kč. K tomu je třeba připočíst paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za dva úkony právní služby po 300 Kč. Krajský soud se s takto uplatněným vyčíslením nákladů ztotožňuje. Plně odpovídá použitelným právním předpisům i skutkovým okolnostem věci. Proto je v souladu s tímto vyčíslením ustanovenému zástupci přiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu. Pokud kasační stížnost proti tomuto rozsudku nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, pokud má stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie.

Brno, 4. května 2021

Martin Kopa, v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru