Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

36 A 37/2011 - 19Rozsudek KSBR ze dne 04.10.2011

Prejudikatura

1 As 119/2011 - 39

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 As 16/2012 (zrušeno + zrušeno)

přidejte vlastní popisek

36 A 37/2011-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Zuzany Bystřické a JUDr. Jany Kubenové, v právní věci žalobce G. L., zast. Mgr. Jaroslavem Větrovským, právníkem Asociace pro právní otázky imigrace, Moravská 9, P.O.Box 16, 120 00 Praha 2, proti žalované Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, Pod Zámkem 922, 691 42 Valtice, o prodloužení zajištění za účelem správního vyhoštění, o žalobě proti rozhodnutí č.j. KRPB-57777-53/ČJ-2011-060027-SV ze dne 24.8.2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutí ze dne 24.8.2011 č.j. KRPB-57777-53/ČJ-2011-060027-SV žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., prodloužila dobu zajištění za účelem správního vyhoštění stanovenou rozhodnutím Policie České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, odborem cizinecké policie, Pod Zámkem 922, 691 42 Valtice, ze dne 31.5.2011 podle § 125 odst. 1zákona o pobytu cizinců o 60 dnů. V odůvodnění žalovaná uvedla, že již při rozhodování o zajištění bylo zřejmé, že se zajištěný dopustil jednání, které lze označit za narušení veřejného pořádku a to závažným způsobem. Správní orgán tehdy vycházel z jednání zajištěného, který přicestoval na území smluvních států a následně i do České republiky bez cestovního dokladu a víza nebo jiného povolení k pobytu. Šlo o vědomé úmyslné porušení jak přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského Parlamentu a rady (ES) č. 562/2006 (Schengenský hraniční kodex), tak i zákona č. 326/1999 Sb., neboť sám uvedl do protokolu o vyjádření účastníka řízení, že věděl že k pobytu na území smluvních států potřebujete mít cestovní doklad a vízum. Přesto za pomoci jiné osoby, které zanechal svůj cestovní doklad, překročil vnější hranici EU a následně i České republiky. V tomto jednání spatřoval správní orgán nebezpečí narušení veřejného

pořádku i do budoucna. Je to dáno právě skutečností, že vstoupil na území EU nelegálně a po překročení vnější hranice se neohlásil úřadům a v dalších dnech pobýval na území smluvních států neoprávněně, a to až do doby kdy byl zajištěn policií. Od počátku věděl, že vstup a pobyt bude nelegální, a proto nemohl očekávat, že pobyt bude nějakou formou legalizován.

Dovodil, že nemá zábrany k jednání porušujícímu právní předpisy a obdobným způsobem, jak postupoval v minulosti, je schopen realizovat své záměry i v budoucnu. Proto bylo vydané dne 31.5.2011 rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 1, písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. na 90 dnů s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, což zahrnuje prověření tvrzené uvedené totožnosti u orgánů domovského státu a následně vydání nového cestovního dokladu, protože v té době žádným dokladem

nedisponoval, aby bylo uskutečnitelné vyhoštění v době trvání zajištění. Vzhledem k tomu, že se v době, po kterou byl dosud zajištěn, i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, nepodařilo toto realizovat z důvodu, že se doposud orgány Indie nevyjádřily k tomu, zda prověřily totožnost, rozhodl správní orgán o tom, že prodlužuje dobu zajištění, a to v souladu s ustanovením § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., neboť je to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění a podle výše uvedeného ustanovení zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 60 dnů, považuje za zcela přiměřené důvodům zajištění.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, neboť jeho vydáním byl zkrácen na svých právech. Žalobce se domnívá, že žalovaná vydáním napadeného rozhodnutí porušila ust. § 68 odst. 3 správního řádu (č.500/2004 Sb.), podle kterého se v odůvodnění rozhodnutí uvedou mj. důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů

ve spojení s ust. § 124 odst. 1 ZPC, čl. 15 odst. 1 a 4 tzv. návratové směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí) a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech z r. 1950 (dále jen „Evropská mluva“). Porušení výše uvedených ustanovení spatřuje žalobce ve skutečnosti, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat, zda a proč se žalovaná domnívá, že veškeré podmínky pro další trvání jeho zajištění zůstávají i nadále splněny. Z čl. 15 odst. 4 návratové směrnice a z čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy vyplývá identický požadavek, aby zajištění cizince za účelem vyhoštění trvalo pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že cizinec může být do své země v době trvání zajištění skutečně vyhoštěn a orgány státu s náležitou pečlivostí činí všechny kroky nezbytné k tomu, aby takové vyhoštění bylo realizováno. S ohledem na § 68 odst. 3 správního řádu pak splnění obou těchto podmínek musí být z odůvodnění příslušného rozhodnutí seznatelné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pouze zřejmé, že vyhoštění žalobce není možné realizovat z důvodu, že se doposud nepodařilo získat od orgánů Indie ověření jeho totožnosti a nebyl mu vydán cestovní doklad, to však bez dalšího ještě neznamená, že důvody pro zajištění žalobce i nadále trvají. Ověření totožnosti žalobce a získání cestovního dokladu představuje podmínku, jejíž splnění je pro realizaci vyhoštění nezbytné, ale zajištění žalobce může být považováno za zákonné pouze v případě, že existuje reálný předpoklad, že k ověření totožnosti a vydání cestovního dokladu dojde během doby, po kterou může zajištění ještě trvat. V napadeném správním rozhodnutí však v tomto směru není uveden jediný relevantní údaj. Z rozhodnutí není zřejmé, proč se doposud totožnost žalobce nepodařilo ověřit, ačkoliv od jeho zajištění uplynulo již 90 dnů, zda v tomto ohledu indické orgány poskytují nezbytnou součinnost a proč se tedy lze důvodně domnívat, že během následujících 90 dnů dojde v tomto ohledu k nějaké podstatnější změně a cestovní doklad bude žalobci vydán. Žalobce si je vědom, že podání žádosti o mezinárodní ochranu není samo o sobě důvodem pro ukončení zajištění (§ 127 odst. 2 ZPC). Nicméně jedná se o důležitý údaj pro posouzení, zda předpoklad jeho vyhoštění v době, po kterou může být zajištěn, je reálný, neboť až do skončení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu není možné vyhoštění žalobce realizovat. Podle žalobce lze na jeho věc analogicky vztáhnout případ projednávaný v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.8.2011, č.j. 3 A 168/2011-19, ze kterého cituje: „Druhý důvod nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí je dán absencí úvahy o tom, zda správní vyhoštění, za jehož účelem byl žalobce zajištěn, bude vůbec realizovatelné.“ Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15.4.2009, č.j. 1 As 12/2009-61 (…), uvedl, že ,je třeba trvat na tom, aby správní orgány při rozhodování o zajištění cizince zvážily,, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný. Byť se citovaný rozsudek vztahuje k rozhodnutí o zajištění, je třeba tím spíše trvat na imperativu v něm vysloveném, jedná-li se o rozhodování o prodloužení zajištění, neboť již samotný fakt, že se v původně stanovené době zajištění nepodařilo správní vyhoštění vykonat, signalizuje problematičnost výkonu správního vyhoštění a nastoluje otázku vlastní realizovatelnosti správního vyhoštění. Otázka realizovatelnosti správního vyhoštění je v posuzované věci bytostně aktuální, neboť (…) žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně. Z § 119 odst. 6 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců pak vyplývá, že správní vyhoštění nelze vykonat do nabytí právní moci (příslušného) rozhodnutí (o mezinárodní ochraně).“ Podle další podmínky může zajištění trvat pouze tehdy, pokud orgány státu (policie) s náležitou pečlivostí činí všechny kroky nezbytné k tomu, aby jeho vyhoštění mohlo být úspěšně realizováno. Ani splnění této podmínky však není z napadeného rozhodnutí seznatelné. Z odůvodnění pouze implicitně vyplývá, že žalovaný podal prostřednictvím zastupitelského úřadu Indie žádost o ověření totožnosti žalobce a o vydání cestovního dokladu. Rovněž je z něho zřejmé, že orgány Indie zůstaly v tomto ohledu doposud zcela nečinné, není zřejmé co žalovaná učinila, aby této nečinnosti indických orgánů zamezila, zda svoji žádost nějakým způsobem urgovala, zda je v kontaktu s příslušnými orgány (zejména zastupitelským úřadem), popř. jaké jiné kroky směřující k úspěšné realizaci vyhoštění žalobce již vykonala. Pouhé podání žádosti o ztotožnění jako jediný úkon učiněný žalovaným v průběhu předchozích 90 dnů nemůže z hlediska kritéria „náležité pečlivosti“ obstát. Podle ustanovení § 124 odst. 1 ZPC je při rozhodování o zajištění cizince policie povinna zabývat se též otázkou, zda v daném případě by nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Takovýmto zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je podle § 123b odst. 1 písm. a) mj. povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě jí stanovené. Úvaha, proč v daném případě nepostačilo ve vztahu k žalobci uložení zvláštního opatření za účelem vycestování namísto prodloužení jeho zajištění, však v napadeném rozhodnutí chybí. Ze ZPC přitom nevyplývá, že povinnost zkoumat naplnění podmínek pro postup podle § 123b odst. 1 písm. a) ZPC by žalovaná měla mít pouze v případě vydání prvního rozhodnutí o zajištění a i v případě vydání dalších rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Naopak, podle § 126 písm. a) ZPC je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají po celou dobu pobytu cizince v ZZC. Skutečnost, že v daném případě není možné uplatnit mírnější donucovací prostředky, je přitom podmínkou, bez které k zajištění cizince

vůbec nelze přistoupit (§ 124 odst. 1 ZPC). Otázka možné aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování musí být zkoumána nejen v prvním rozhodnutí o zajištění cizince, ale po celou dobu jeho pobytu v ZZC a též při rozhodování o prodloužení doby jeho zajištění. Tomuto výkladu ZPC nasvědčuje i znění návratové směrnice v čl. 15 odst. 1, 4. Na základě pouhého jazykového výkladu článku 15 odst. 4 je zřejmé, že zajištění cizince nemůže trvat, pokud lze namísto toho uplatnit stejně účinná, avšak mírnější, opatření. Bylo proto povinností žalované vyjádřit se v napadeném rozhodnutí též k otázce, proč se v případě žalobce jeví mírnější donucovací prostředky ve smyslu § 123b odst. 1 ZPC jako neúčinné či dokonce jako zcela neaplikovatelné bez ohledu na skutečnost, že žalobce v době vydání napadeného rozhodnutí již zajištěn byl a rozhodováno bylo pouze o prodloužení tohoto zajištění. Je totiž zřejmé, že situace cizince se v průběhu zajištění může změnit natolik zásadním způsobem, že aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování se stane možná až následně. Tak tomu je i v případě žalobce, který podáním žádosti o mezinárodní ochranu nabyl práva být ubytován v některém z pobytových středisek ministerstva vnitra. V tomto pobytovém středisku pak bude nahlášen k pobytu (§ 77 odst. 1 zákona o azylu) a nic mu tak nebrání plnit si veškeré požadavky stanovené § 123b odst. 1 písm. a) ZPC. Bylo tedy povinností žalované vypořádat se v napadeném rozhodnutí i s otázkou možného uložení zvláštních opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b ZPC a svůj závěr náležitě zdůvodnit, což žalovaná neučinila a její rozhodnutí je v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dne 31.5.2011 bylo žalobci oznámeno rozhodnutí č.j. KRPB-57777-4/ČJ-2011-060027-SV ze dne 31.5.2011, kterým mu bylo uloženo správní vyhoštění z členských států Evropské unie na dobu 3 let, neboť pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyl oprávněn. V rámci správního řízení si žalovaná vyžádala od Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, ze kterého je zřejmé, že vycestování žalobce do země jeho státního občanství je možné. Téhož dne rozhodnutím č.j. KRPB-57777/ČJ-2011-060027-SV rozhodl žalovaný správní orgán podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu

cizinců“) o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody ( do 26.8.2011).

Jak je patrné ze správního spisu, ihned po zajištění žalobce učinila žalovaná všechny úkony nezbytné pro realizaci správního vyhoštění. Předně bylo nutné ověřit jeho totožnost a zabezpečit náhradní cestovní doklad, neboť v době svého zajištění žádným dokladem

nedisponoval. Za tímto účelem byly žalobci sejmuty daktyloskopické otisky prstů, pořízeny obrazové záznamy a byly s ním vypsány tiskopisy stanovené pro ověření totožnosti osoby indické národnosti. Totožnost žalobce byla dále prověřována v informačních systémech Policie České republiky a rakouské policie. Po shromáždění všech potřebných podkladů bylo cestou Ředitelství služby cizinecké policie požádáno dne 19.6.2011 Velvyslanectví Indie o ověření totožnosti žalobce a o vystavení náhradního dokladu. Žalovaná tak vyvinula

veškeré možné úsilí, aby zabezpečila náležitosti potřebné pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce do domovského státu. Z ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že policie může dobu trvání zajištění prodloužit a to opakovaně, pokud je to nezbytné pro pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění. Jelikož v průběhu měsíce srpna 2011 žalovaná stále ještě nedisponovala náležitostmi požadovanými od Velvyslanectví Indie, bez nichž však není možné žalobce vyhostit a bylo tedy zřejmé, že výkon rozhodnutí nebude možné realizovat v 90 denní lhůtě zajištění, rozhodla žalovaná rozhodnutím č.j. KRPB-57777/ČJ-2011-060027-SV ze dne 24.8.2011 o prodloužení doby zajištění o 60

dnů.

Pokud se týká námitek žalobce, žalovaná uvádí, že vycestování žalobce z České republiky do Indie je možné, což vyplývá ze závazného stanoviska k možnosti vycestování cizince, které si žalovaná vyžádala od příslušného správního orgánu v rámci řízení o správním vyhoštění. Je tedy zřejmé, že v jeho případě nemohlo dojít k bezdůvodnému

omezení osobní svobody. Ověření totožnosti cizince a následně vystavení cestovního dokladu státem, do kterého bude cizinec vyhošťován, je nutným předpokladem pro realizaci správního vyhoštění. V případě žalobce učinila žalovaná bez prodlení všechny kroky k tomu, aby tento předpoklad byl splněn a zajištění žalobce tak mohlo být v co možná nejkratší době ukončeno. Z úřední činnosti je žalované známo, že státy afrického a asijského kontinentu, Indie nevyjímaje, si při přebírání vlastních občanů a vyřizování agendy s tím související, počínají značně liknavě. Žalovaná však nemá žádné sankční či obdobné možnosti, jak si na Velvyslanectví Indie, které je ve všech ohledech zcela autonomním subjektem, vynutit rychlejší postup při ověření totožnosti, resp. vystavení cestovního dokladu pro své občany. Z uvedeného však rozhodně nelze dovozovat, že by vystavení cestovního dokladu pro žalobce a tedy jeho vyhoštění z České republiky, bylo jakkoli nereálné a jeho zajištění tím bezpředmětné. Byl to právě žalobce, kdo vstoupil, a to zcela vědomě, na území České republiky bez cestovního dokladu či jiného dokladu totožnosti a víza, musel tedy počítat s tím, že bude za toto své protiprávní jednání postižen. Je zřejmé, že i zákonodárce si uvědomuje časovou náročnost spojenou s přípravou realizace správního vyhoštění, když v souladu s příslušnými právními předpisy Evropské unie stanovil dobu pro trvání zajištění vyhošťovaných cizinců až 180 dnů a při splnění taxativně stanovených podmínek až 545 dnů (§ 125 odst. 1,2 zákona o pobytu cizinců).

Žalobce svým jednáním - vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu a platného víza, ačkoli věděl, že k tomu není oprávněn a po několikadenním nelegálním pobytu v hlavním městě Praze, kde setrvával na nehlášené adrese, hodlal – a to opět nelegálně – vycestovat do Rakouské republiky - neskýtá žádné záruky, že se hrozícímu vyhoštění dobrovolně podvolí. Česká republika, jež je vázáná směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemích, má povinnost zabezpečit vycestování cizince (žalobce) mimo území členských států Evropské unie. Žalované pak nelze vytýkat, pokud ke splnění této povinnosti využije zákonných oprávnění.

Pokud se týká námitky v souvislosti s podanou žádostí o mezinárodní ochranu, sám žalobce ve své námitce správně konstatuje, že podání žádosti o mezinárodní ochranu v průběhu zajištění není důvodem pro ukončení zajištění (§ 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). V opačném případě by se zajištění stalo pouze formálním a zcela nadbytečným ustanovením, neboť všichni cizinci by se domohli svého okamžitého propuštění pouhou účelově podanou žádostí o mezinárodní ochranu. Zákonodárce explicitně vyjádřil, že cizinec, který požádal o mezinárodní ochranu až v době svého zajištění, musí počítat s tím, že bude i nadále omezen na osobní svobodě. Žalobce měl dostatek možností dostavit se dobrovolně

během svého – byť nelegálního – pobytu na cizineckou policii či odbor azylové a migrační politiky a učinit prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu, měl-li o takový druh

ochrany v České republice zájem. Z toho, že tak učinil až v době, kdy byl ohrožen správním vyhoštěním a za tímto účelem zajištěn, se lze důvodně domnívat, že pohnutkou k tomuto kroku nebyla snaha žalobce získat v České republice ochranu před pronásledováním v jeho domovském státě, ale pouze snaha se uloženému vyhoštění účelově vyhnout. Tomuto nasvědčuje i okolnost, že jeho žádost byla příslušným správním orgánem posouzena jako zjevně nedůvodná. Žalovaná tak setrvává na svém názoru, že pro přípravu výkonu správního vyhoštění žalobce je nezbytné, aby zůstal i nadále zajištěn.

Žalobce dále namítá, že žalovaná nečiní s náležitou pečlivostí všechny kroky k tomu, aby jeho vyhoštění mohlo být úspěšně realizováno. Pouhé podání žádosti o ztotožnění jako jediný úkon učiněný žalovaným v průběhu předchozích 90 dnů nemůže, podle žalobce, z hlediska kritéria „náležité pečlivosti“ obstát. Jak již bylo shora uvedeno, žalovaná vyvinula veškeré úsilí, aby totožnost žalobce ověřila v co možná nejkratším termínu. Žalobci byly sejmuty daktyloskopické otisky prstů, pořízeny obrazové záznamy a byly s ním vypsány tiskopisy stanovené pro ověření totožnosti osoby indické národnosti. Totožnost žalobce byla prověřována i ve všech informačních systémech, jimiž disponuje Policie České republiky a dále byla provedena cestou Centra policejní spolupráce Mikulov – Drasenhofen prověrka i v informačních systémech provozovaných rakouským bezpečnostním sborem. Zde je opět namístě zdůraznit, že Policie České republiky nemá zákonné možnosti jakkoli donutit Velvyslanectví Indie k pružnějšímu vyřizování žádostí. Jistou možností pro urychlení ověření totožnosti a tím i vystavení cestovního dokladu, by mohl být osobní pohovor konzula Velvyslanectví Indie s žalobcem, který se v obdobných případech provádí. V případě žalobce však z důvodu doposud probíhajícího azylového řízení není toto možné. Stanovení termínu realizace správního vyhoštění, resp. ukončení zajištění, je tak do značné míry závislé i na právních krocích, které bude žalobce nadále podnikat v souvislosti s azylovým řízením.

K námitce, že se žalovaná měla v napadeném rozhodnutí zabývat otázkou, zda v tomto případě nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, je žalovaná toho názoru, že povinnost zkoumat naplnění podmínek pro uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území (§ 123b zákona o pobytu cizinců) je dána pouze v případě řízení o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (dle § 124 odst. 1,2 zákona o pobytu cizinců) a v řízení o prodloužení zajištění (§ 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců) se tím správní orgán již nezabývá, neboť o těchto podmínkách bylo již rozhodnuto v prvním řízení o zajištění. Správní orgán pouze zkoumá, zda je pro úspěšné pokračování přípravy správního vyhoštění nezbytné, aby byl cizinec nadále zajištěn. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plné šíři zamítnuta.

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně.

Podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců doba zjištění nesmí překročit 180 dnů.

Krajský soud v Brně posoudil námitky žalobce takto: žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění podle shora citovaných zákonných ustanovení, včetně čl. 15 odst. 1,4 návratové směrnice a čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy. Reálný předpoklad, že cizinec bude moci být do své země skutečně vyhoštěn v době trvání zajištění dovodila ze sdělení Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky z jeho stanoviska k možnosti vycestování cizince.

Reálnost takového předpokladu nemohla žalovaná zkoumat více vzhledem ke skutkovému stavu, z něhož musela v době zajištění a prodloužení zajištění vycházet. Ten spočíval v tom, že žalobce vstoupil na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza, pobýval zde proto nelegálně na nehlášené adrese a navíc měl v úmyslu nelegálně vycestovat do Rakouské republiky. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná byla ve věci nucena za účelem realizace vyhoštění učinit v důsledku nezákonného jednání cizince všechny kroky nezbytné k jeho vyhoštění, z nichž nejdůležitější je ověřování totožnosti cizince, který se nachází na území ČR od orgánu cizího státu, v projednávané věci Indie a vystavení cestovního dokladu. Za tím účelem provedla příslušné úkony, jejichž realizace závisí na spolupráci a činnosti Zastupitelského úřadu Indie v ČR. Je třeba si uvědomit, že žalovaná nemá žádný právní nástroj, jak donutit tento orgán k činnosti směřující k potvrzení identity žalobce a tato skutečnost v žádném případě nemůže jít k tíži žalované a naopak ve prospěch žalobce, neboť to byl on, který svým jednáním zavdal důvod takto konat. Pokud se týká výtky, že má žalovaná s náležitou pečlivostí postupovat k získání identity žalobce, soud shledal, že žalovaná provedla úkony v nutném rozsahu, jak jen lze za dané skutkové situace po ní požadovat a nelze jí v tomto směru ničeho vytknout. Proč se doposud nepodařilo ověřit totožnost žalobce je z rozhodnutí zřejmé – indické úřady dosud nevyhověly žádosti o ověření totožnosti žalobce v dosud stanovené lhůtě zajištění v délce 90-ti dnů, proto žalovaná prodlužuje zajištění žalobce o dalších 60 dnů, kdy očekává vyhovění žádosti o ověření totožnosti žalobce. Pokud by žalovaná striktně vycházela z žalobcem citované návratové směrnice a Evropské úmluvy v reálnosti předpokladu vyhoštění v době trvání zajištění a požadavku náležité pečlivosti přípravy pro realizaci takového vyhoštění, podle soudu za

skutkové situace v této věci a obdobných by prakticky nemohla zajistit žádného cizince, byť nelegální stav cizinec zavinil. Pokud se týká podání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v době zajištění žalobce, jde sice o důležitý údaj, nemůže však být důvodem pro ukončení zajištění, což také vyplývá ze zákona (§ 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a nelze k ní přihlédnout ani v případě prodloužení zajištění. Jde o benevolenci zákonodárce spočívající v tom, že umožňuje i v době zajištění, jehož předpokladem je vždy porušení právního předpisu pro pobyt na území ČR, podat žádost o mezinárodní ochranu, ač k podání takové žádosti by mělo logicky dojít ihned poté, co cizinec vstoupí na území státu, kde se hodlá mezinárodní ochrany domáhat. Že podáním žádosti o mezinárodní ochranu žalobce získá adresu místa pobytu a tím i možnost aplikace ust. § 123b odst. 1 písm. a) je vyloučeno ust. § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Naplněním podmínek pro postup podle

§ 123b odst. 1 písm. a) se žalovaná zabývala v řízení, které vyústilo v podání prvního rozhodnutí o zajištění ze dne 31.5.2011 a zákon jí ukládá v § 126 písm. a) povinnost zkoumat, zda důvody zajištění po celou dobu pobytu cizince v zařízení trvají. Představa žalobce, že podáním žádosti o mezinárodní ochranu by získal právo ubytování v některém pobytovém středisku ministerstva vnitra, kde by byl hlášen k pobytu a tím by plnil veškeré požadavky stanovené v § 123b odst. 1 psím a) ZPC je mylná, neboť pak by institut zajištění ztratil svůj smysl a navíc jak bylo shora uvedeno zákonodárce v ust. § 127 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jasně stanovil, že podání žádosti o mezinárodní ochranu není důvodem pro ukončení zajištění.

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žádné námitce nelze přisvědčit, žalovaná rozhodla o prodloužení zajištění žalobce v souladu se zákonem rozhodnutím, které je sice odůvodněno stručně, ale vyplývá z něho, že činí úkony k ověření totožnosti žalobce, aby mohlo dojít k realizaci správního vyhoštění, na kterém má stát zájem. Konstatování jaké učinil kroky pro získání ověření totožnosti žalobce a z čeho dovozuje, že správní vyhoštění bude realizováno v prodloužené době zajištění je bez právního významu. Z rozhodnutí žalované jednoznačně vyplývá nezbytnost prodloužení zajištění za účelem ověření totožnosti žalobce, vystavení náhradních dokladů pro realizaci správního vyhoštění. Soud v postupu žalované neshledal pochybení a přezkoumávané rozhodnutí posuzuje jako správné a v souladu se zákonem. Žalobu proto ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítá.

Úspěšná žalovaná by měla ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení, náklady řízení nad běžný rámec její úřadní činnosti jí v tomto řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku, který nabývá právní moci dnem doručení (§ 54 odst. 5 s.ř.s.) je přípustná kasační stížnost za podmínek stanovených v § 102 a následujících s.ř.s., která musí být podána do dvou týdnů po doručení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve dvojím vyhotovení. Stěžovatel, který nemá vysokoškolské právnické vzdělání,musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.)

V Brně dne 4. října 2011

JUDr. Milada Haplová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru