Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Az 3/2016 - 34Rozsudek KSBR ze dne 09.01.2017

Prejudikatura

4 Azs 99/2007 - 93

2 Azs 100/2007 - 64

5 Azs 28/2008 - 68

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 56/2017

přidejte vlastní popisek

33 Az 3/2016-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobkyně: D. K., nar. ………….., st. přísl. Ukrajina, t. č. pobytem ………………………., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2016, č.j. OAM-921/ZA-ZA04-LE23-2015,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2016, č.j. OAM-921/ZA-ZA04-LE23-2015, s e zrušuje a věc sevrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobou ze dne 18. 2. 2016, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) dne 22. 2. 2016, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2016, č. j. OAM-921/ZA-ZA04-LE23-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

II. Obsah napadeného rozhodnutí

Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně podala dne 26. 10. 2015 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedla, že je ukrajinské národnosti, ateistka, a ona sama ani nikdo z členů její rodiny není a nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo organizace. Je svobodná a bezdětná, její rodiče a bratr žijí v obci M.v D. oblasti na Ukrajině. Do července roku 2014 a poté v období od ledna do srpna roku 2015 zde žila i žalobkyně. Od července 2014 do ledna 2015 a poté od srpna roku 2015 do 18. 10. 2015, kdy odcestovala do ČR, žila ve městě Č. ČR je její cílovou zemí, ráda by se tu usadila a pokračovala ve studiu. Vlast opustila, protože je tam válka. Žalobkyně žila na východě země, kde probíhají válečné operace. Všude se pohybují ozbrojenci a není tam bezpečno. Zákony neplatí, panuje tam násilí, před kterým ukrajinské občany nikdo nechrání.

S žalobkyní byl za přítomnosti tlumočníka proveden pohovor k podané žádosti o mezinárodní ochranu, v rámci něhož uvedla, že k rozhodnutí opustit Ukrajinu ji vedla skutečnost, že nedaleko jejich domu v M. se nacházelo vojenské zařízení, odkud se střílelo, a to i do obytných zón, a současně byla na toto místo i opětována palba. Střílelo se celý den, obzvláště děsivé to bylo ale v noci. V nedávné době se tam stalo, že byl zasažen autobus plný lidí. Jednalo se o autobus, kterým žalobkyně jezdívala pravidelně do školy, avšak kvůli aktuální situaci byla výuka zrušena, proto se v něm žalobkyně nenacházela. Po městě se pohybují různé ozbrojené skupiny, které si vzájemně vyřizují účty. Zákony tam vůbec neplatí a člověk může být klidně zabit přímo na ulici. Nadto se stávalo, že ozbrojenci unášeli mladé dívky a znásilňovali je. Život žalobkyně byl každý den v ohrožení. S ohledem na situaci ji rodiče poslali do Č., kde však byla pro žalobkyni situace také velmi obtížná, protože zde lidi z východu nemají v oblibě. Kvůli tomu se jí nedařilo nalézt práci. Nakonec se jí podařilo práci získat alespoň neoficiálně (roznášela letáky) a se známými z Doněcka si společně pronajali byt. Na počátku roku 2015 se žalobkyně rozhodla vrátit, protože jí matka sdělila, že už se v M. střílí méně. Nicméně po jejím návratu se situace ještě zhoršila. Podruhé odjela do Č. v srpnu 2015 s cílem vyřídit si vízum do ČR. Na dotaz žalovaného, proč svoji situaci neřešila trvalým přestěhováním do Č. nebo jiného města na Ukrajině, žalobkyně sdělila, že je to obtížné, protože ukrajinská vláda lidi z Donbasu neochraňuje a místní je nemají rádi. Žalobkyně nemohla najít žádnou práci, nikde na Ukrajině nikoho nemá a bez podpory je přestěhování takřka nemožné. Uvedla, že její přátelé se přestěhovali do různých měst na Ukrajině a říkali, že na západě Ukrajiny je to hrozné, lidé je osočují, nadávají jim do separatistů, říkají jim, že když chtěli Rusko, tak se mají přestěhovat tam. Obdobné zkušenosti má i samotná žalobkyně, nejvíce se to projevilo při hledání zaměstnání, neboť jakmile potenciální zaměstnavatelé zjistili, že pochází z východu, ztratili zájem s ní o práci jednat. V Č. si každý myslí, že všichni lidé z Donbasu se chtějí připojit k Rusku. To ovšem není pravda. V Č. měla žalobkyně potvrzení o tom, že je přesídlenou osobou, bez něj by se nedostala zpátky domů. Od státu žalobkyně nedostávala žádné peníze. Měla sice možnost zažádat si s ohledem na její postavení přesídlené osoby o finanční podporu, ale ta by trvala pouhé dva měsíce. Přestože mají být na uprchlíky vyčleněny finanční prostředky, systém nefunguje a pomoc se k uprchlíkům nedostane. Žalobkyně má za to, že její situace na Ukrajině je v tuto chvíli neřešitelná, tamější vláda myslí pouze na vlastní prospěch, blaho občanů ji nezajímá. Pokud by se situace na Ukrajině zlepšila, ráda by se domů vrátila, ale za stávajících okolností nevidí ze své tíživé situace na Ukrajině žádné východisko. Rodiče zůstali v M., protože nemohou opustit prarodiče žalobkyně, kteří jsou staří a nemocní a z jejich domu nechtějí odejít.

Žalovaný shrnul, že důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je obava z válečného konfliktu v místě trvalého bydliště žalobkyně v Doněcké oblasti na Ukrajině a s tím související obava o její život, potíže spojené s přesídlením do jiné části Ukrajiny, zejména problémy se získáním zaměstnání, a všeobecná nespokojenost se stavem právního státu na Ukrajině.

Při posouzení oprávněnosti žádosti žalobkyně vycházel žalovaný z jejích výpovědí, z jí doložených materiálů a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Konkrétně vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, a ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP, z informace Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“) – Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, aktualizace č. 3 ze září 2015, informace Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva (dále jen „OHCHR“) - Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině, 16. května až 15. srpna 2015, ze dne 15. 8. 2015, Výroční zprávy Freedom House Svoboda ve světě 2015 – Ukrajina ze dne 28. 1. 2015, a dále ze zpráv organizací Human Rights Watch a Amnesty International a z informací ČTK. Dne 11. 1. 2016 žadatelka doložila několik fotografií zobrazujících poničené budovy v centru Doněcku a v Makijevce a autobusové nádraží, které v únoru 2015 zničila střela.

Žalovaný nejprve posuzoval naplnění podmínek pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, přičemž dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by udělení této formy mezinárodní ochrany odůvodňovaly. Především nebylo zjištěno, že by žalobkyně vyvíjela ve své vlasti činnost spočívající v uplatňování politických práv, za niž by byla azylově relevantním způsobem pronásledována.

Stejně tak žalovaný neshledal, že by mohla žalobkyně ve své vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Přitom zde uvedený výčet je taxativní, což znamená, že při posuzování nároku na azyl dle citovaného ustanovení nelze zohlednit žádné další skutečnosti. Probíhající vojenský konflikt na Ukrajině dopadá na všechny obyvatele, bez ohledu na jejich rasu, pohlaví či jiné důvody vyjmenované v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu.

Pokud se jedná o tvrzení žalobkyně ohledně obtíží spojených s přestěhováním do Č., pak žalovaný uvedl, že přímo z výpovědi žalobkyně vyplývá, že se jí podařilo v místě pronajmout byt a získat zaměstnání, byť pouze neoficiálně. Je tedy zřejmé, že její původ z východní části země nebyl v tomto směru na překážku. Tvrzení žalobkyně, že oficiální zaměstnání nezískala právě z důvodu, že pochází z Doněcké oblasti, je pouze její domněnkou, která však nemá ve zjištěných skutečnostech žádnou oporu. Pokud by místní zaměstnavatelé odmítali poskytovat práci lidem z východních oblastí, nečinili by tak ani neoficiálně. Je zjevné, že důvody neoficiálního zaměstnávání žalobkyně byly zcela jiné, kupř. skutečnost, že takový zaměstnanec je pro zaměstnavatele „levnější“. Tvrzení žalobkyně, že ukrajinská vláda neochraňuje lidi z Donbasu a nepomáhá jim, je v rozporu s výše citovanou informací UNHCR, podle níž přijal ukrajinský parlament zákon o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob, který se zabývá mimo jiné ochranou proti diskriminaci, pomocí při dobrovolných návratech, ekonomickými a sociálními službami apod. Sama žalobkyně uvedla, že měla potvrzení, že je přesídlenou osobou, a mohla dostávat finanční podporu, čehož však nevyužila. Žalovaný uzavřel, že důvodem pro udělení azylu není ani všeobecná nespokojenost žalobkyně se stavem právního státu na Ukrajině, a proto se jí azyl dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu neuděluje.

Dále žalovaný konstatoval, že neexistují důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ust. § 13 zákona o azylu, neboť ze zjištěných informací nevyplývá, že by byl v ČR udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyně.

Žalovaný posuzoval rovněž naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu. V této souvislosti se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, avšak nedospěl k závěru, že by v průběhu správního řízení vyplynuly takové zřetele hodné důvody, které by svědčily pro udělení humanitárního azylu.

Vzhledem k tomu, že nebyly shledány důvody pro udělení azylu, zabýval se dále žalovaný možným naplněním podmínek pro udělení nižší formy mezinárodní ochrany, která je představována institutem doplňkové ochrany.

Žalovaný se postupně zabýval tím, zda žalobkyni nehrozí nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů uvedených v ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu. V této souvislosti předně žalovaný poznamenal, že žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí uložení nebo vykonání trestu smrti. Dále žalovaný zkoumal možnou existenci nebezpečí vážné újmy podle ust. § 14a odst. 2 písm. b) spočívající v nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení. Při posuzování této otázky do značné míry pouze zopakoval své dřívější závěry učiněné ve vztahu k naplnění podmínek pro udělení azylu. Zejména zdůraznil, že nic nenasvědčuje tomu, že by byla žalobkyni skutečnost, že pochází z východu Ukrajiny, překážkou pro nalezení bydlení a zaměstnání v Č. Tvrzení žalobkyně, o nemožnosti získat legální zaměstnání, nemá oporu ve zjištěných skutečnostech. Obecně neutěšenou socioekonomickou situaci, která na Ukrajině vládne, přitom nelze považovat za újmu ve smyslu citovaného ustanovení. Žalovaný opětovně poukázal na zprávu UNHCR, z níž podle jeho názoru vyplývá, že přesídleným osobám je poskytována dostatečná ochrana prostřednictvím zákona o zajištění práv a svobod vnitřně vysídlených osob. Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pak není ani obecná nespokojenost s poměry na Ukrajině.

Dále se žalovaný zabýval tím, zdali žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný v této souvislosti konstatoval, že stav zhoršené bezpečnostní situace panuje ve dvou oblastech Ukrajiny, a to v Doněcké a Luhanské oblasti. Ve zbytku země je podle dostupných informací bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní. Žalobkyně pochází z města M. v D. oblasti, tedy z místa, které je postiženo ozbrojeným konfliktem. Současně však nelze pominout, že žalobkyně má možnost využít vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny, jak již ostatně dočasně učinila, když v období od července 2014 do ledna 2015 a poté od srpna 2015 do odjezdu z vlasti žila ve městě Č. ve střední části Ukrajiny. Tato oblast je klidná a nachází se pod plnou kontrolou ukrajinské vlády. Žalobkyni se podařilo zajistit si v místě bydlení i zaměstnání. Žalovaný opětovně zdůraznil, že tvrzení žalobkyně, že přesídlené osoby ukrajinské vláda žádným způsobem neochraňuje, je v rozporu se zprávou UNHCR, z níž žalovaný vycházel. Na Ukrajině byl přijat zákon o zajištění práv a svobod vnitřně přesídlených osob, který tuto oblast komplexně upravuje. Žalobkyně měla mimo jiné možnost požádat o finanční podporu, čehož se rozhodla nevyužít. Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyně může pro řešení své situace využít vnitřního přesídlení a usadit se v bezpečnější oblasti Ukrajiny, než je ta, z níž pochází. Z tohoto důvodu žalovaný vyhodnotil, že žalobkyni na území jejího domovského státu nehrozí vážná újma ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

V neposlední řadě není případné vycestování žalobkyně ani v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Vzhledem k tomu, že žalobkyni nehrozí nebezpečí vážné újmy tak, jak ji definuje ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu, rozhodl žalovaný, že se žalobkyni doplňková ochrana neuděluje.

Konečně žalovaný dospěl také k závěru, že v případě žalobkyně nejsou dány ani důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu ust. § 14b zákona o azylu.

III. Žaloba

V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně uvádí, že žalovaný dle jejího názoru postupoval v rozporu s právními předpisy, zejména s ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť nezjistil stav věci takovým způsobem, aby o něm nepanovaly významné pochybnosti. Žalovaný v rozporu s ust. § 50 odst. 4 správního řádu při hodnocení podkladů k vydání rozhodnutí nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a nesprávně tak posoudil žádost o udělení mezinárodní ochrany.

Žalobkyně konkrétně namítá, že žalovaný nedostatečně posoudil existenci hrozby vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Ačkoliv naznal, že žalobkyně pochází z místa postiženého ozbrojeným konfliktem, dospěl k závěru, že svoji situaci může řešit vnitřním přesídlením. To však žalobkyně odmítá. Žalovaný se odvolává na informaci UNHCR, podle níž ukrajinská vláda přijala zákon o zajištění práv a svobod vnitřně přesídlených osob, avšak zcela ponechává stranou, zda je tento zákon v praxi efektivně uplatňován a zda tedy mají přesídlené osoby skutečně přístup k sociálním a ekonomickým službám garantovaným zmiňovaným zákonem. Ostatně i samotná žalovaným odkazovaná zpráva UNHCR obsahuje informace, že finanční prostředky vyčleněné na programy finanční pomoci jsou nedostatečné pro krytí základních potřeb, finanční pomoc je omezená a je spojená s mnoha administrativními a praktickými překážkami.

Pokud se týče tvrzení žalovaného, že žalobkyni se podařilo nalézt v Č. byt a zaměstnání, a že mohla požádat o finanční pomoc, což neučinila, žalobkyně uvádí, že její příjem ze zaměstnání (formou krátkodobých brigád) nepostačoval ani ke krytí základních potřeb. Humanitární pomoc je pak poskytována zejména rodinám s dětmi a seniorům, ostatní na ni zpravidla nemají nárok.

Žalobkyně tedy shrnuje, že dle jejího mínění není v jejím případě reálné využít vnitřního přesídlení, neboť bez ohledu na deklarovanou státní pomoc je možnost nalézt si v jiné oblasti Ukrajiny zaměstnání a zajistit si tak prostředky na živobytí zcela mizivá, finanční podpora je krátkodobá a její získání je spojeno s mnoha překážkami. Nadto v ukrajinské společnosti panuje celkový negativní postoj k osobám přesídleným z východních oblastí, místní obyvatelstvo jim klade za vinu zvýšenou kriminalitu a celkové zhoršení bezpečnostní situace.

V neposlední řadě žalobkyně dodává, že dle dostupných statistických údajů žalovaný v jiných případech žadatelům o mezinárodní ochranu z východních oblastí Ukrajiny doplňkovou ochranu udělil, a proto by mělo být obdobně postupováno i v případě žalobkyně.

Ze všech v žalobě uvedených důvodů navrhuje žalobkyně, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

K obsahu žaloby se žalovaný vyjádřil s tím, že trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí. Dle jeho mínění byl skutkový stav zjištěn takovým způsobem, že o něm nepanují žádné pochybnosti. Za účelem zjištění skutkového stavu byl s žalobkyní veden pohovor, v jehož průběhu jí byl poskytnut prostor, aby uvedla všechny relevantní skutečnosti. Průběh pohovoru byl zachycen v protokolu, s nímž byla žalobkyně seznámena a jehož správnost stvrdila svým podpisem. Za účelem posouzení azylové žádosti žalovaný shromáždil širokou paletu podkladů vypovídajících o aktuální situaci na Ukrajině.

Stran námitky ohledně nedostatečného posouzení bezpečnostní situace na Ukrajině žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s tímto aspektem náležitě vypořádal, a to konkrétně na s. 5-6 a 9-10 napadeného rozhodnutí. Žalovaný dodává, že nepopírá složitost bezpečnostní situace na východě Ukrajiny, nicméně se nejedná o klasický vnitřní ozbrojený konflikt, v jehož důsledku by žalobkyni hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Konfliktem jsou zasaženy toliko 2 z celkových 24 administrativních oblastí. Místem trvalého pobytu žalobkyně je sice Doněcká oblast, kde se ozbrojený konflikt odehrává, avšak žalobkyně nevyužila možnosti vnitřního přesídlení, tj. možnosti, jíž jiní ukrajinští občané běžně využívají. Jako poslední oblast pobytu navíc žalobkyně uvedla Č. oblast, která je plně pod kontrolou ukrajinské vlády premiéra J., a která není střety mezi vládními bezpečnostními silami a separatisty žádným způsobem zasažena. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž tento dospěl k závěru, že situaci na Ukrajině nelze klasifikovat jako „totální konflikt“, v jehož důsledku by byl každý civilista již jen z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Za těchto okolností bylo na žalobkyni, aby prokázala, z jakého důvodu právě jí závažná újma hrozí. Takto by tomu bylo příkladmo za situace, kdy by vážnou újmu již v minulosti utrpěla, nebo kdyby byla nebezpečí vážné újmy vystavena proto, že konflikt probíhá v regionu, v němž pobývá, a současně by nebylo možné nalézt účinnou ochranu v jiné části země, či kdyby existovaly jiné důvody (např. osobní, rodinné), které zvyšují riziko, že terčem násilí bude právě ona. Žalobkyně však žádné takové skutečnosti neprokázala. Žalobkyně pouze namítala ztíženou možnost získat zaměstnání v případě vnitřního přesídlení a nevraživost obyvatel Ukrajiny vůči osobám pocházejícím z východu země. Žalovaný nepopírá možnou existenci negativních projevů tamějších obyvatel vůči přesídleným osobám. Tvrzení žalobkyně ovšem považuje za natolik obecná, že z nich nelze dovodit důvodnou obavu z vážné újmy, která by hrozila přímo žalobkyni. Žalovaný zopakoval, že ukrajinská vláda činí kroky za účelem pomoci přesídleným osobám, avšak žalobkyně dostupných možností (poskytnutí finanční podpory) z vlastní vůle nevyužila. Proto žalovaný navrhuje, aby krajský soud žalobu jakožto nedůvodnou zamítl.

V. Nové skutečnosti

V průběhu řízení bylo krajskému soudu dále ještě doručeno podání žalobkyně ze dne 10. 8. 2016, v němž tato poukázala na několik informačních zdrojů, které dokumentují aktuální situaci na Ukrajině. K vývoji ozbrojeného konfliktu odkázala na webové zpravodajství news-front, které dne 8. 8. 2016 informovalo o střetu, k němuž došlo zhruba 15 km od místa bydliště žalobkyně. K situaci vnitřně osídlených osob žalobkyně upozornila na dvě aktuálnější zprávy OHCHR, a to zprávy ze dne 15. 5. 2016 a 3. 3. 2016, které mimo jiné mapují situaci vnitřně přesídlených osob na Ukrajině. Dále žalobkyně poukázala na článek neziskové organizace Highway Liberty s názvem Stigmatization and general discrimination against IDPs in Ukraine – an existing problem a na článek Ukraine´s Discplaced People Remain Discriminated-Against Second Class Citizens, uveřejněný na webových stránkách Russia-Insider. Žalobkyně je toho názoru, že všechny jí dokládané zdroje vypovídají o obtížích přesídlených osob, které jsou nuceny potýkat se s diskriminací přicházející jak od tamějších obyvatel, tak přímo od vlády, která není schopna zajistit pro přesídlené osoby důstojné podmínky.

VI. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě stanovené ust. § 32 odst. 1 zákona o azylu.

V souladu s ust. § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. červenci 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

Povinnost soudu zohlednit shora citovaný čl. 46 procedurální směrnice je zřejmá zejména s ohledem na skutečnost, že žalobkyně v průběhu řízení před krajským soudem doložila dokumenty mapující aktuální vývoj na Ukrajině, jejichž obsahu se dovolávala. V konečném důsledku však krajský soud naznal, že provádění žalobkyní předkládaných důkazů v tomto soudním řízení by bylo poněkud nadbytečné, neboť již po prostudování správního spisu a obsahu podání účastníků řízení je zjevné, že napadené rozhodnutí trpí zásadními nedostatky ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pročež krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Ze správního spisu krajský soud zjistil, že jsou v něm založeny veškeré písemnosti odkazované žalovaným v napadeném rozhodnutí, zejména žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 10. 2015, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany z téhož dne, žalobkyní poskytnuté podklady (nájemní smlouva, fotografie zachycující situaci v centru Doněcku) a všechny žalovaným shromážděné a v napadeném rozhodnutí citované podklady k situaci v zemi původu žalobkyně. Jedná se o informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, a ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP, informaci UNHCR – Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, aktualizace č. 3 ze září 2015, informaci OHCHR - Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině, 16. května až 15. srpna 2015, ze dne 15. 8. 2015, jakož i další podklady – zprávy organizací Freedom House, Human Rights Watch, či Amnesty International. Po formální stránce tedy správní spis nevykazuje žádné nedostatky, neboť obsahuje veškeré podklady, na něž se žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazuje a na nichž vystavěl svoji argumentaci. Krajský soud však při konfrontaci obsahu správního spisu (především shora vyjmenovaných zpráv o situaci v zemi původu) s odůvodněním napadeného rozhodnutí zjistil, že skutkový stav tak, jak jej žalovaný v napadeném rozhodnutí prezentuje, jednoznačně nevyplývá z podkladů obsažených ve správním spisu a vyžaduje tak rozsáhlé či zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s.). Aby však mohl krajský soud toto své zjištění blíže rozvést, považuje nejprve za nezbytné ve zkratce poukázat na relevantní právní úpravu stanovující podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, včetně judikatury správních soudů, která způsob posuzování naplnění těchto podmínek dále zpřesňuje.

Právní úprava mezinárodní ochrany formou azylu je na vnitrostátní úrovni upravena v ust. § 12 až § 14 zákona o azylu, institut doplňkové ochrany je pak zakotven v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. Z obsahu žaloby je patrné, že žalobkyně nebrojí proti napadenému rozhodnutí jako celku, ale zpochybňuje závěry žalovaného pouze v rozsahu posouzení naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, a to dokonce pouze co do existence vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Proti závěrům stran zbylých forem mezinárodní ochrany (azyl, humanitární azyl, azyl či doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) nesměřuje žádná z žalobních námitek. Krajský soud tedy nepovažuje za nezbytné se v tomto rozsahu přezkumem napadeného rozhodnutí blíže zabývat, přičemž pouze ve stručnosti konstatuje, že závěry žalovaného ohledně nenaplnění podmínek pro udělení těchto forem mezinárodní ochrany považuje za věcně správné. Za klíčové však krajský soud ve shodě s žalobkyní považuje přezkum posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany, na nějž se také zaměřil.

Dle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že „[d]oplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

Dle odst. 2 citovaného ustanovení se pak „[z]a vážnou újmu podle tohoto zákona považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“

K podstatě institutu doplňkové ochrany, jakož i k rozdílům oproti institutu azylu se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, který kupříkladu v rozsudku ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 – 99 (všechny citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz) uvedl, že „[i]nstitut doplňkové ochrany obecně zakotvuje ve vnitrostátní právní úpravě zásadu non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě, není-li mu z různých důvodů udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ust. § 14a zákona o azylu neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 7 Azs 260/2014).

Podmínky pro vznik nároku na udělení doplňkové ochrany jsou z převážné části seznatelné přímo z citovaného ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu, přičemž komentářová literatura je v zásadě shrnuje následovně: 1) žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu, 2) žadatel se nachází mimo zemi svého původu, 3) žadatel má důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí v zemi původu, 4) žadateli hrozí vážná újma ve smyslu ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu, 5) žadatel nemůže nebo není ochoten využít ochrany své země původu, tzn. selhání ochrany v zemi původu, 6) na žadatele se nevztahuje vylučující klauzule (v podrobnostech viz KOSAŘ, D.; MOLEK, P.; HONUSKOVÁ, V.; JURMAN, M.; LUPAČOVÁ, H.: Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 683. ISBN 978-80-7357-476-5 – bod II komentáře k ust. § 14a).

V daném případě v napadeném rozhodnutí zcela absentuje podrobnější rozbor naplnění těchto podmínek, nicméně implicitně z něj vyplývá, že žalovaný v zásadě uznává naplnění prvních tří podmínek a současně není pochyb o tom, že na žalobkyni se nevztahuje ani vylučující klauzule. Za spornou lze tedy považovat pouze podmínku existence závažné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu a dále podmínku selhání vnitrostátní ochrany ze strany země původu. Jak již bylo zmíněno výše, žalobkyně svůj tvrzený nárok na doplňkovou ochranu opírá o názor, že jí hrozí vážná újma ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tzn. vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. V této souvislosti žalovaný v napadeném rozhodnutí nezpochybnil, že žalobkyně pochází z oblasti přímo postižené ozbrojeným konfliktem, avšak zdůraznil, že jí nic nebrání v tom, aby využila možnosti vnitřního přesídlení. Byť tedy žalovaný v tomto směru své závěry nikterak blíže neodůvodnil (např. se nezabýval mírou individuálního ohrožení žalobkyně - k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68) a setrval pouze na strohém tvrzení, že Doněcká oblast je zasažena ozbrojeným konfliktem, lze se domnívat, že žalovaný považoval existenci závažné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu za prokázanou. Důvodem pro neudělení doplňkové ochrany pak byla pouze skutečnost, že žalobkyně nevyužila ochrany svého státu, ačkoliv tak dle názoru žalovaného učinit mohla a měla.

K problematice vnitřní ochrany existuje bohatá a již poměrně konstantní judikatura správních soudů, která vychází zejména ze zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93, Nejvyšší správní soud dovodil, že „[p]ři posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení. Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení“ (obdobně též např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 Azs 147/2015-52). Ačkoliv se zde citovaná rozhodnutí vztahují primárně na posuzování podmínek pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu, uplatní se shodně i pro institut doplňkové ochrany [viz čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, tzv. (nové) kvalifikační směrnice]. Přímo ve vztahu k doplňkové ochraně se k dané problematice vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, v němž formuloval následující čtyři kritéria, která by měl vzít správní orgán rozhodující o udělení mezinárodní ochrany v potaz: „(1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv.“ Pro učinění závěru, že je možné vnitřní ochrany využít, musí být přitom všechna tato kritéria naplněna kumulativně.

Jak je patrné z obsahu správního spisu, žalobkyně ve své žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i v průběhu pohovoru k podané žádosti, setrvale namítala, že je vyloučeno, aby využila vnitřního přesídlení, přičemž na podporu svého tvrzení uvedla množství zcela konkrétních argumentů (neexistence státní podpory přesídlených osob, nemožnost nalézt zaměstnání, diskriminace ze strany ukrajinských obyvatel apod.). Žalovaný s naprostou samozřejmostí vyhodnotil veškerá tvrzení žalobkyně jako nepravdivá, potažmo nemající oporu ve zjištěných skutečnostech. V této souvislosti se odvolal na obsah jím citovaných zpráv o situaci v zemi původu žalobkyně. Krajský soud však při studiu předmětných zpráv zjistil, že žalovaný s nimi pracoval značně účelově a pouze selektivně z nich vybíral informace, které konvenují s jeho názorem o možnosti využití vnitřního přesídlení. Jestliže tedy žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí kupříkladu opakovaně uvádí, že práva přesídlených osob jsou dle zpráv UNHCR dostatečně chráněna, a to zákonem o zajištění práv a svobod vnitřně přesídlených osob, nelze ponechat bez povšimnutí, že tatáž zpráva hodnotí opatření přijatá ukrajinskou vládou jako neefektivní a v praxi z velké části nerealizovaná. V bodech 17–18 informace UNHCR – Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině, aktualizace č. 3 ze září 2015, se mimo jiné uvádí, že „[d]opad zákona o vnitřně vysídlených osobách je však podmíněn přijetí[m] různých vyhlášek a prováděcích předpisů pro uplatnění různých ustanovení tohoto zákona. (…) Určitá usnesení, která zpočátku nebyla v souladu se zákonem o vnitřně přesídlených osobách, byla vládou přepracována, aby byla posílena soudržnost právního rámce pro ochranu vnitřně vysídlených osob. Jiná ustanovení nejsou uplatňována z důvodu neexistence regulatorních opatření a finančních zdrojů pro místní a oblastní orgány, což je například případ ustanovení, které zaručuje bezplatné bydlení pro vnitřně vysídlené osoby na šest měsíců. V březnu 2015 vláda prodloužila program finanční pomoci (…). Avšak ve většině případů poskytovaná částka údajně nestačí k úhradě ubytování, stravy, oblečení, léků a dalších životních nákladů. Finanční pomoc je také poskytována pouze po omezenou dobu, a protože zde existuje mnoho administrativních a praktických překážek ztěžujících dostupnost této pomoci, mnoho vnitřně vysídlených osob se nadále potýká s finančními potížemi při uspokojování základních potřeb.“ Obdobným způsobem přitom vyznívají i další ve spise obsažené zprávy (např. zpráva OHCHR ze dne 15.8.2015). Oporu v předmětných zprávách nachází rovněž tvrzení žalobkyně o diskriminaci přesídlených osob ze strany zbylého ukrajinského obyvatelstva, včetně obtíží s hledáním zaměstnání a bydlení.

Krajský soud tedy uzavírá, že skutkový stav, jak jej zjistil žalovaný v napadeném rozhodnutí, považuje za poněkud zkreslený, přičemž takto zjištěný skutkový stav nachází oporu ve správním spisu pouze částečně. To je dáno tím, že žalovaný s informacemi obsaženými v předmětných podkladech nepracoval ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů, tedy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, a tendenčně upřednostnil ty poznatky o možnosti vnitřní ochrany na Ukrajině, které vyznívají pro neudělení doplňkové ochrany žalobkyni. Přitom krajský soud tímto netvrdí, že by bylo na základě podkladů obsažených ve správním spisu jednoznačně prokázáno, že v případě žalobkyně existují důvody pro udělení doplňkové ochrany. Bylo však povinností žalovaného náležitě vyhodnotit jí uváděné skutečnosti v pravdivém kontextu ve spise založených zpráv o situaci v zemi původu, a v případě potřeby rovněž doplnit dokazování o další poznatky tak, aby byl skutkový stav zjištěn takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Přitom by měl žalovaný vycházet i z kritérií posuzování efektivnosti a dostupnosti vnitřní ochrany, jak byly formulovány soudní judikaturou. Žalovaný se může jen stěží spokojit s tvrzením, že ukrajinská vláda přijala zákon, který by měl zajistit podporu přesídleným osobám, aniž by se jakkoliv dále zabýval tím, zda nezůstává údajná podpora vnitřně přesídlených osob pouze tzv. „na papíře“ (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007-64). Žalovaný by si měl tedy zejména položit otázku, zda jsou v dotčeném zákoně zakotvená opatření na podporu přesídlených osob v praxi reálně uplatňována a zda je přesídleným osobám zajištěn náležitý standard lidského žití.

Krajský soud ve smyslu relevantní judikatury nijak nezpochybňuje, že v případě vnitřního přesídlení je přípustné, dojde-li k určitému snížení životního standardu žadatele o mezinárodní ochranu, vždy však musí být zachována alespoň minimální úroveň ochrany lidských práv, tak aby nebyl žadatel v důsledku vnitřního přesídlení uvržen do nedůstojných podmínek nevhodných pro život. Pakliže přitom portfolio shromážděných podkladů pro jednoznačné vyhodnocení situace v zemi původu nepostačuje, nic žalovanému nebrání, aby si opatřil i jiné zdroje. Jakkoliv žalovaný ve své správní praxi vychází dlouhodobě a předvídatelně z určitého okruhu zdrojů (zejm. zpráv Ministerstva zahraničí ČR, Vysokého komisaře UNHCR, Amnesty International a dalších organizací), nelze ponechat bez povšimnutí, že existuje množství jiných, a to i veřejně přístupných, zdrojů informací (např. pokud se jedná o problematiku vnitřního přesídlení lze zmínit zprávy The Internal Displacement Monitoring Centre, dostupné na www.internal-displacement.org), které by rovněž žalovaný bezesporu mohl při své rozhodovací činnosti využívat a ve kterých lze nalézt aktuální informace specificky o možnostech vnitřního přesídlení na Ukrajině.

VII. Závěr a náklady řízení

Vzhledem k tomu, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je založen na selektivním hodnocení podkladů obsažených ve správním spisu a vyžaduje rozsáhlé či zásadní doplnění, nezbylo krajskému soudu než toto rozhodnutí ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Pro úplnost lze přitom dodat, že jakkoliv byly nedostatky napadeného rozhodnutí krajským soudem shledány pouze v souvislosti odůvodnění rozhodnutí co do posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, dílčím způsobem se promítají i do jiných částí rozhodnutí (např. posouzení podmínek pro udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu). Krajský soud se touto skutečností blíže nezabýval, neboť žalobkyně způsob posouzení zbylých forem mezinárodní ochrany nijak nenapadla, a nadto nemohly tyto dílčí nedostatky nic změnit na tom, že samotný závěr o nenaplnění jiných forem mezinárodní ochrany než právě doplňkové ochrany byl zcela správný, neboť žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly udělení některé z těchto forem mezinárodní ochrany odůvodňovat. Přesto však krajský soud tyto skutečnosti zmiňuje, neboť je na místě, aby žalovaný při dalším rozhodování ve věci zjištěné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odstranil a uvedl tak odůvodnění do souladu s obsahem správního spisu.

V dalším řízení pak bude na žalovaném, aby situaci žalobkyně posoudil podle aktuálního stavu věcí na Ukrajině ve vztahu k možnosti využití tzv. vnitřní ochrany a přihlédl tak rovněž k jí zmiňovaným podkladům ohledně vývoje situace na Ukrajině (viz bod V. odůvodnění tohoto rozsudku), případně aby doplnil dokazování i o další opatřené zdroje. Přitom je povinen vyhodnotit autenticitu a věrohodnost jednotlivých zdrojů a informací v nich obsažených, a následně zvážit dopad zjištěných skutkových závěrů o možnostech vnitřní ochrany na Ukrajině na situaci žalobkyně.

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Úspěšné žalobkyni nevznikly žádné náklady řízení a ani jejich přiznání nepožadovala. Proto krajský soud žádnou náhradu nákladů úspěšné žalobkyni nepřiznal. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z uvedených důvodů bylo o náhradě nákladů rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 9. ledna 2017

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru