Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 A 84/2016 - 30Rozsudek KSBR ze dne 18.05.2018

Prejudikatura

1 As 96/2008 - 115

2 Ads 58/2003


přidejte vlastní popisek

33 A 84/2016-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci

žalobce: A. K., narozen dne ………..

bytem ……………… zastoupen advokátem JUDr. Ludvíkem Stloukalem sídlem nám. Svobody 9/13, 678 01 Blansko

proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2016, č. j. JMK 82166/2016, sp. zn. S – JMK 65841/2016/ODOS/Ša,

takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) svou žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2016, č. j. JMK 82166/2016, sp. zn. S – JMK 65841/2016/ODOS/Ša (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Blansko, odboru vnitřních věcí, ze dne 18. 4. 2016, č. j. DP 21/2016, sp. zn.: SMBK 2732/2016/VNV-31 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit

pokračování
2 č. j. 33 A 84/2016

tím, že se dne 15. 1. 2016 ve 22:15 hod. na silnici č. 377 v obci Šošůvka u domu č. p. 63 jako řidič osobního vozidla tov. zn. …………….., odmítl během silniční kontroly prováděné hlídkou Policie ČR v rozporu s ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, podrobit na základě předcházející výzvy a poučení odbornému měření ke zjištění přítomnosti alkoholu v dechu přístrojem Dräger a následně lékařskému vyšetření s odběrem krve nebo moči, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro zdraví. Za spáchání uvedených přestupků byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný poukázal na skutečnost, že důkazní materiál tvoří kromě policejní dokumentace z místa silniční kontroly rovněž svědecké výpovědi zasahujících policistů a dalších dvou osob, vypovídajících ve prospěch žalobce. K tomu žalovaný doplnil, že v přestupkovém řízení není výjimečné, pokud proti sobě stojí svědecké výpovědi policistů a tvrzení obviněného, podpořené dalšími důkazy. Podle názoru žalovaného je v takovém případě možno v souladu s judikaturou pochybovat o věrohodnosti svědeckých výpovědí policistů pouze za předpokladu, že jsou dány důvodné pochybnosti o jejich nezaujatosti. V projednávané věci však nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že policisté postupovali při provedení silniční kontroly nestandardním způsobem, popř. že by na věci byli jakkoliv zainteresováni. Žalovaný tedy měl stejně jako prvostupňový správní orgán za prokázané, že žalobce byl řidičem kontrolovaného vozidla, přičemž se odmítl podrobit vyšetření na přítomnost alkoholu v dechu, což v řízení ani sám nerozporoval.

Žalovaný nepovažoval za hodnověrnou skutkovou verzi žalobce, že nebyl řidičem vozidla, neboť jej policisté bezprostředně viděli přelézat po zastavení vozidla na jeho zadní sedadlo, což vylučuje závěr o tom, že se přímo neúčastnil silničního provozu a nemusel se tak podrobit vyšetření ke zjištění toho, zda byl při řízení vozidla ovlivněn alkoholem či nikoliv. Žalovaný v tomto ohledu akcentoval, že policisté vystupovali v řízení v postavení úřední osoby, přičemž byly jejich svědecké výpovědi navzájem konzistentní, nezaujaté a dostatečně osvědčující skutkový stav věci tak, jak byl zachycen v policejní dokumentaci. Naproti tomu považoval žalovaný za nevěrohodnou a zaujatou svědeckou výpověď bratra žalobce J. K., který měl být dle svých tvrzení řidičem vozidla, ze kterého po zastavení vozidla policisty utekl. Žalovaný v tomto ohledu připomněl, že oba policisté jednoznačně vyloučili, že by se ve vozidle nacházeli další osoby, resp. že by z vozidla po jeho zastavení kdokoliv vystoupil a z místa utekl. Verzi skutkového děje popsanou svědkem J. K. žalovaný vyhodnotil jako absolutně nereálnou, neboť svědek by se musel bez otevření dveří z vozidla doslova „vypařit“ během tří vteřin, přičemž by bylo dost bizarní, kdyby se žalobcem seděl na místě řidiče také jeho bratr. Pokud se jedná o spolujezdce, pana R., ten byl dle své vlastní výpovědi rovněž dost opilý, nedokázal popsat průběh jednání s policisty a jako řidiče měl na místě označit právě žalobce. Žalovaný tedy považoval provedené dokazování za dostatečné a prokazující spáchání přestupku, který je žalobci kladen za vinu.

III. Žaloba

V žalobě žalobce předně namítal, že žalovaný se dostatečně nezabýval posouzením otázky, kdo byl ve skutečnosti řidičem vozidla. V projednávané věci proti sobě totiž stály dvě protichůdné verze skutkového stavu. Zatímco policisté shodně tvrdili, že žalobce byl řidičem vozidla a po jeho zastavení si na zadní sedadlo pouze přesedl, ten spolu s dalšími dvěma svědky naopak uvedl, že vozidlo řídil po celou dobu jeho bratr J. K., který po zastavení z místa utekl. Žalobce žalovanému především vytýkal, že upřednostnil svědecké výpovědi policistů a obsah jimi zpracované dokumentace, přestože dle judikatury nelze nestrannost policistů automaticky

pokračování
3 č. j. 33 A 84/2016

presumovat, ale je naopak potřeba ji v každém případě individuálně posuzovat. Stejně tak nelze podle názoru žalobce použít pro účely dokazování úřední záznam o tom, že byl spáchán přestupek, neboť se nejedná o hodnověrný důkazní prostředek.

V této souvislosti žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť dostatečně nezdůvodnil, proč preferoval právě svědecké výpovědi policistů, resp. proč označil svědeckou výpověď jeho bratra J. K. za zaujatou a svědka R. za nevyváženou. Podle názoru žalobce nelze v souladu s dotčenou judikaturou označit svědka za zaujatého jen proto, že má příbuzenský vztah s obviněným. Pokud se jedná o svědka R., nelze odkazovat na obsah již uvedeného úředního záznamu, neboť není důkazem a svědek jej navíc ani nepodepsal. Následně žalobce poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích policistů, které dle jeho názoru s ohledem na okolnosti provedení silniční kontroly (noční doba a špatné osvětlení) nasvědčují tomu, že ani jeden z policistů nemohl vidět, zda žalobce byl či nebyl řidičem vozidla, resp. zda z vozidla někdo vystoupil a místo bezprostředně opustil. Navíc žalobce doplnil, že dle tvrzení svědka R. byla mezi zastavením vozidla a započetím silniční kontroly prodleva 1-2 minuty.

Žalobce závěrem připomněl, že již během silniční kontroly a po celou dobu řízení konzistentně tvrdil, že nebyl řidičem vozidla, což potvrdili dva svědci, včetně jeho bratra J. K. , který vypověděl, že byl řidičem vozidla, přičemž byl schopen přesně popsat místo provedení silniční kontroly. Z toho důvodu žalobce nepovažoval skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností a dovolával se uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť je evidentní, že skutkový děj se mohl odehrát jinak. Současně pak v tomto kontextu upozornil na skutečnost, že danou námitku uplatnil již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ale nebyla dostatečně vypořádána, což má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Podle jeho názoru postupoval stejně jako prvostupňový správní orgán v souladu se zákonem, přičemž se v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal s žalobcem uplatněnými námitkami. Z toho důvodu se žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal a pouze zdůraznil, že nepreferoval za účelem zjištění skutkového stavu pouze svědecké výpovědi policistů, ale hodnotil naopak všechny provedené důkazy komplexně. Stejně tak se žalovaný neztotožnil s námitkou žalobce, že nebyla dostatečně vypořádána námitka vůči neuplatnění zásady in dubio pro reo, neboť byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou dány důvodné pochybnosti. S ohledem na tyto skutečnosti tak žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

Ve správním spisu se nachází ručně psané oznámení přestupku a dále strojově psané oznámení přestupku a úřední záznam, podle nichž měl být žalobce v rozhodný den zastaven ve svém vozidle policejní hlídkou, přičemž se při jejím příchodu k vozidlu snažil náhle dostat ze sedadla řidiče na místo zadního spolujezdce a předstíral, že spí. Ve vozidle se v danou dobu nacházela pouze jedna další osoba na místě spolujezdce, a to pan A. R., nar. ………, přičemž před započetím silniční kontroly z vozidla nikdo nevystoupil. Žalobce se poté po výzvě a poučení odmítl podrobit odbornému měření na přítomnost alkoholu v dechu s odůvodněním, že vozidlo neřídil. Ze stejného důvodu se poté odmítl podrobit rovněž vyšetření spojeného s odběrem krve nebo moči. Poučení ohledně povinnosti podrobit se danému vyšetření a ručně sepsané oznámení přestupku žalobce odmítl na předepsaných místech podepsat, ale uvedl do něj, že nebyl řidičem vozidla.

pokračování
4 č. j. 33 A 84/2016

Kromě výše uvedeného je ve spisu dále založen výpis z evidenční karty řidiče a oznámení o zahájení řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání na den 22. 2. 2016. Ústní jednání pak proběhlo v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, který sice žádal o jeho odročení, ale ani přes výzvu prvostupňového správního orgánu důvod omluvy nijak nedoložil. Stejně tak se k ústnímu jednání nedostavil ani předvolaný svědek A. R., který byl při provádění silniční kontroly spolujezdcem. Správní orgán tedy provedl důkaz čtením obsahu listin založených ve spisu. Následně nařídil ústní jednání na den 15. 3. 2016, ke kterému předvolal kromě žalobce rovněž pprap. M. J., prap. P. H. a spolujezdce A. R. Žalobce poté prvostupňovému správnímu orgánu písemně sdělil, že přizval k ústnímu jednání rovněž svého bratra J. K.

Pokud se jedná o obsah svědeckých výpovědí, prap. H. k věci uvedl, že spolu s kolegou zastavili vozidlo žalobce pomocí výstražného zařízení na odstaveném parkovišti. Svým vozidlem zastavili těsně za ním, aniž by z vozidla žalobce kdokoliv nastoupil či vystoupil. Když přistoupili k vozidlu žalobce, tak viděli, jak osoba řidiče přesedá do zadní části vozidla a následně předstírá, že spí. Ve vozidle se dále nacházel ještě jeden spolujezdec. Žalobce sám sdělil, že požil alkohol, ale neřídil, přičemž řidič z vozidla po zastavení utekl. Dechovou zkoušku na alkohol odmítl. Co se týče spolujezdce, ten za řidiče vozidla opakovaně označil žalobce. K položeným dotazům poté prap. Hudec mimo jiné doplnil, že si je jistý v osobě řidiče, kterého měl po celou dobu stále na očích. Policejním vozidlem zastavili s kolegou asi 4 metry za vozidlem. Žalobce i spolujezdec byli podle jeho hodnocení ve stavu podnapilosti.

Obdobně vypověděl rovněž pprap. J., když mimo jiné uvedl, že za vozidlem zastavili po jeho odstavení pomocí majáku s nápisem STOP na vzdálenost asi 3 metry. Pprap. J. jasně viděl, jak osoba řidiče přelézá na zadní sedadlo, na kterém po otevření dveří seděl žalobce. Ten se poté odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol s odůvodněním, že neřídil. Ve vozidle se dále nacházel jen spolujezdec R., který žalobce jako řidiče označil. Dále pprap. J. k dotazům upřesnil, že žádná jiná osoba na místě nebyla. Současně vyloučil, že by někdo z vozidla vystoupil. K vozidlu se po jeho zastavení s kolegou dostavili v několika sekundách.

Následně byl vyslechnut svědek R., který byl spolujezdcem. K věci uvedl, že si vozidlo stopnul u hospody. Jeho řidičem byl J. K. . Zastavili na parkovišti a řidič z vozidla vystoupil. Zhruba 2-3 minuty poté svítili do vozidla baterkou policisté. Následně otevřeli zadní dveře za řidičem a vytáhli žalobce ven. Na co byl během silniční kontroly dotazován, si svědek R. přesně nepamatoval. K následně položeným dotazům nicméně uvedl, že po celou dobu byl řidičem J. K. . On sám policejní vozidlo během jízdy nezaregistroval, byl hodně opilý, přičemž neví, zda J. K. z místa po vystoupení z vozidla odešel. Jako řidiče jej identifikoval podle způsobu promluvy a obličeje, přestože měl na hlavě čepici.

Pokud se jedná o svědeckou výpověď J. K. , ten k věci uvedl, že byl řidičem vozidla a jeho bratr (žalobce), seděl na zadním sedadle, neboť předtím požíval alkoholické nápoje. Po cestě poté do vozidla nastoupil jako spolujezdec svědek R.. Jakmile měl J. K. zahlédnout policejní maják, vozidlo zastavil a z místa utekl. Důvodem byla skutečnost, že měl strach z policistů, kteří mají podle jeho informací mlátit lidi. K dotazu nedokázal přesně říci, v jaké vzdálenosti bylo policejní vozidlo, když zastavil na parkovišti. Následně do přiložené mapky zakreslil orientační místo zastavení vozidla. Do protokolu o ústním jednání ze dne 15. 3. 2016 se dále vyjádřil žalobce, přičemž uvedl, že v rozhodný den poprosil bratra, aby jej odvezl, neboť požil alkoholické nápoje. Seděl na zadním sedadle, usnul, a probudil jej až policista, který ho vytáhl z vozidla. Jeho bratr již na místě nebyl a on odmítl dechovou zkoušku na alkohol, protože neřídil. Nástup svědka R. do vozidla nezaregistroval. Ve vztahu k provedeným důkazům pak žalobce doplnil, že nebylo prokázáno, že by byl řidičem vozidla a neměl tak povinnost podrobit

pokračování
5 č. j. 33 A 84/2016

se danému vyšetření na přítomnost alkoholu v dechu. Svědecké výpovědi policistů jsou navíc pouze doprovodným důkazem.

Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. V rámci jeho odůvodnění bylo zdůrazněno, že k zastavení vozidla došlo za nízkého provozu v nočních hodinách, přičemž svědek J. K. by musel policejní vozidlo jako řidič vidět přímo za sebou, nikoliv v dále po odbočení k hospodě, která je za zástavbou. Policisté popsali skutkový děj podrobně a konzistentně, aniž by byly dány pochybnosti o jejich nestrannosti. Jejich výpovědi navíc korespondují s pořízenou dokumentací ohledně provedení silniční kontroly. Oba policisté jednoznačně uvedli, že viděli žalobce přesedat z místa řidiče do zadní části vozu, přičemž rovněž svědek R. žalobce jako řidiče výslovně označil. Naopak prvostupňový správní orgán hodnotil jako rozporuplnou a mlhavou výpověď svědka R., když nekoresponduje s tvrzením policistů a listinami založenými ve spisu. Současně si daný svědek podrobně pamatoval průběh jízdy, ale nebyl schopen zodpovědět otázky týkající se jeho komunikace s policisty v době silniční kontroly. Stejně tak považoval příslušný správní orgán za nevěrohodnou svědeckou výpověď bratra žalobce J. K. , a to s odkazem na nepřesnosti v popisu jízdy, popř. skutečnost, že bylo jeho vystoupení z vozidla vyvráceno dvěma očitými a nestrannými svědky. V řízení tak bylo dle názoru prvostupňového správního orgánu zejména na základě svědeckých výpovědí policistů a ostatních listin založených ve spisu dostatečně prokázáno, že se žalobce přestupku dopustil. Žalobce se následně proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal.

VI. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili svůj výslovný nesouhlas s tímto postupem) a krajský soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

Žaloba není důvodná.

Žalobce předně namítal, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, kdo byl řidičem vozidla. Podle jeho názoru postupovaly správní orgány nesprávně, pokud automaticky preferovaly svědecké výpovědi policistů, přestože proti nim stála nejen výpověď žalobce jako obviněného z přestupku, ale také dalších dvou očitých svědků. Své závěry navíc správní orgány v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů přezkoumatelně nezdůvodnily. Krajský soud předně uvádí, že v rámci dokazování před prvostupňovým správním orgánem byli vyslechnuti nejen zasahující policisté, ale také žalobce, spolujezdec R., který byl na místě legitimován, a bratr žalobce J. K. , který měl podle tvrzení žalobce být řidičem vozidla, přestože tuto skutečnost vyvrací svědecké výpovědi policistů a jimi zpracovaná dokumentace. V projednávané věci se tedy jedná o případ, kdy proti sobě stojí dvě odlišné verze skutkového stavu, podpořené zejména odlišnými svědeckými výpověďmi. Stejně jako žalovaný, také krajský soud je toho názoru, že se nejedná o výjimečnou situaci, ale naopak o poměrně častý důsledek projednání přestupku, který není s ohledem na svoji povahu či specifické okolnosti případu zaznamenán fotograficky či audiovizuálním záznamem. Je poté přirozené, že správní orgán nemá jinou možnost, než na pokračování
6 č. j. 33 A 84/2016

základě uplatnění zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ust. § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, favorizovat jednu ze skutkových verzí, které z provedeného dokazování vyplynuly. Vždy bude zajisté nezbytné přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a jednotlivé důkazy hodnotit nejen samostatně, ale také ve vzájemné souvislosti.

Jak již bylo uvedeno, správní orgány považovaly skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností, přičemž v rámci odůvodnění svých rozhodnutí vycházely zejména z toho, že zasahující policisté podrobně a konzistentně popsali průběh skutkového děje, resp. provedení silniční kontroly, přičemž výslovně vyloučili, že by se ve vozidle před jeho zastavením a provedením silniční kontroly nacházela další osoba. Naopak jednoznačně uvedli, že měli vozidlo po celou dobu bezprostředně na dohled a zřetelně viděli, jak žalobce po zastavení vozidla přelézá z místa řidiče na zadní sedadlo. Obsah svědeckých výpovědí policistů navíc korespondoval s obsahem pořízené dokumentace. Naproti tomu byla jako zaujatá hodnocena svědecká výpověď bratra žalobce J. K. , který vypověděl, že byl řidičem vozidla, ale z místa utekl, neboť měl strach z případného agresivního chování policistů. Krajský soud však v tomto ohledu připomíná, že prvostupňový správní orgán nehodnotil svědeckou výpověď J. K. jako zaujatou pouze z důvodu, že je s ním v příbuzenském poměru, ale zejména proto, že považoval jeho výpověď za rozporuplnou. Důvodem byla nejen skutečnost, že jeho výpověď nekorespondovala se skutkovou verzí policistů, ale také proto, že popsal průběh skutkového děje v rozporu s realitou silničního provozu a místními podmínkami. Uvedl totiž, že spatřil v dálce policejní vozidlo, resp. maják, až ve chvíli, kdy odbočil na předmětné parkoviště, kde došlo k zastavení vozidla. V danou denní dobu však byl nízký provoz a spatření policejního vozidla po odbočení bránila přilehlá zástavba. Podobně pak prvostupňový správní orgán argumentoval ve vztahu ke svědecké výpovědi spolujezdce R., který potvrdil, že byl v podnapilém stavu, nebyl schopen upřesnit obsah komunikace s policisty a průběh jízdy vozidlem do chvíle jeho zastavení či potvrdit útěk J. K. z místa silniční kontroly. Z obsahu policejní dokumentace a svědeckých výpovědí policistů navíc vyplynulo, že žalobce jako řidiče vozidla na místě opakovaně označil.

Pokud se tedy jedná o namítanou preferenci svědeckých výpovědí policistů, krajský soud v kontextu již uvedeného dodává, že nelze považovat za problematické, pokud není ohledně jejich tvrzení o nevystoupení žádné osoby z vozidla a přemístění žalobce z místa řidiče na zadní sedadlo pořízena žádná fotodokumentace či videozáznam, neboť se nepochybně jedná o okamžitý skutkový děj , který je s ohledem na skutkové okolnosti případu pozorovatelný pouhým okem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 7 As 273/2016 – 45; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Co se pak týče věrohodnosti svědecké výpovědi policistů, ta je obecně odvozována od toho, že v řízení vystupují v pozici nestranné úřední osoby, která nemá žádný zájem na výsledku řízení. Z toho důvodu lze presumovat, že policisté nemají důvod vypovídat nepravdivě, ať už ve prospěch či neprospěch obviněného z přestupku. Mohou zajisté nastat excesivní situace, kdy je policista na výsledku řízení z různých důvodů zainteresován, o čemž může rovněž vypovídat nejen jeho osobní vztah k některému z účastníků řízení, ale také nestandardní průběh při provádění silniční kontroly (např. přílišná horlivost, šikanózní jednání apod.). Žádná taková skutečnost však během řízení nevyšla najevo a ostatně ani sám žalobce nestrannost policistů z konkrétních důvodů nezpochybňoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 4 As 223/2016 – 27).

Současně lze pravdivost svědeckých výpovědí policistů zpochybnit za předpokladu, pakliže jsou v nich samotných nebo navzájem dány rozpory. V projednávané věci však oba policisté podrobně popsali průběh pronásledování vozidla a provedení silniční kontroly. Ve vztahu k určení osoby řidiče pak shodně uvedli, že sledované vozidlo měli neustále na dohled a po jeho zastavení na vzdálenost několika metrů jasně viděli, že z vozidla nikdo nevystoupil a řidič pokračování
7 č. j. 33 A 84/2016

přelezl na zádní sedadlo, přičemž byl bezprostředně ztotožněn jako žalobce. Pokud žalobce poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích policistů pouze proto, že jej neviděli jako řidiče, ale pouze blíže neurčenou osobu přelézat z místa řidiče na zadní sedadlo, krajský soud se s tímto závěrem neztotožňuje. V případě akceptace skutkové verze policistů se skutkový děj odehrál tak, že zastavili za vozidlem, které měli neustále na dohled, na vzdálenost několika metrů v místě, kde je pouliční osvětlení. Oba výslovně vyloučili, že by z vozidla někdo vystoupil a svědek R. seděl po celou dobu na sedadle spolujezdce vedle řidiče, což ostatně sám potvrdil. Je poté možno logicky dovodit, že osoba na zadním sedadle musel být žalobce, neboť se nikdo jiný na místě nenacházel. Ve vztahu k určení osoby řidiče je tedy nepodstatně, zda policisté viděli za jízdy jeho obličej či nikoliv. Pokud žalobce dále argumentuje časovou prodlevou 1-2 minuty, tento údaj vyplývá ze svědecké výpovědi spolujezdce R., která byla s ohledem na již uvedené důvody (podnapilost, nevybavení si obsahu komunikace s policisty atd.) správními orgány hodnocena jako rozporuplná a účelová. K nemožnosti tak velké časové prodlevy, resp. vzdálenosti mezi policejním a sledovaným vozidlem, se ostatně zabýval prvostupňový správní orgán rovněž ve vztahu k hodnocení svědecké výpovědi bratra žalobce J. K. .

Současně policisté uvedli, že žalobce označil opakovaně jako řidiče rovněž spolujezdec R., což je sice v rozporu se zbývajícími svědeckými výpověďmi, ale v souladu s policejní dokumentací. V tomto ohledu se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce, že nelze úřední záznam o přestupku použít v řízení jako důkazní prostředek. Pokud je v tomto ohledu v žalobě argumentováno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115, krajský soud upozorňuje na skutečnost, že v odkazované věci nebylo hodnoceno, zda lze v rámci dokazování úřední záznam použít, resp. jej zohlednit ve vztahu k hodnocení pravdivosti svědeckých výpovědí osob, které jej sepsaly. Nejvyšší správní soud v odkazované věci pouze s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že úřední záznam není sám o sobě dostatečným podkladem pro vydání rozhodnutí za předpokladu, že je možné v řízení provést důkaz svědeckou výpovědí. V projednávané věci však byli vyslechnuti jako svědci nejen oba zasahující policisté, ale také další dvě osoby svědčící ve prospěch žalobce. Úřední záznam pak byl použit pouze podpůrně, a to za účelem jeho porovnání se skutkovou verzí policistů, popř. obsahem dalších svědeckých výpovědí.

Pokud se poté jedná o související námitku žalobce ohledně porušení zásady in dubio pro reo, který po celou dobu řízení tvrdil, že nebyl řidičem vozidla, což ostatně uvedl již do na místě silniční kontroly sepsaného oznámení přestupku, krajský soud k tomu připomíná, že se daná zásada uplatní pouze za předpokladu, že jsou ohledně skutkového stavu dány důvodné pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 9 As 55/2010 – 158). Je pravdou, že v řízení byly kromě zasahujících policistů vyslechnuty rovněž další dvě osoby, které svědčily ve prospěch žalobce. To ovšem automaticky neznamená, že je na místě uplatnění výše uvedené zásady a zastavení řízení s odůvodněním, že se přestupek nestal nebo jej nespáchal obviněný. Vždy bude záviset na konkrétních okolnostech případu a přesvědčivosti jednotlivých důkazů, které musí být hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Pokud by totiž byla úvaha žalobce o mechanické uplatňování zásady in dubio pro reo v případě existence jakýchkoliv protichůdných důkazů dovedena do absurdních důsledků, pak by byly některé typy přestupků, jejichž spáchání lze z povahy věci dokázat pouze prostřednictvím svědeckých výpovědí zasahujících policistů, podpořené na místě či ex post sepsanou dokumentací, prakticky nepostižitelné. Krajský soud zajisté nezpochybňuje, že existence protichůdných svědeckých výpovědí a výpovědi žalobce klade zvýšené požadavky na to, aby správní orgány důsledně uplatnily zásadu volného hodnocení důkazů a v širších souvislostech uvedly, z jakého důvodu považují některé důkazy za více či méně věrohodné. Podle názoru krajského soudu však správní orgány této povinnosti v projednávané věci dostály, neboť nevyšly jen ze svědeckých výpovědí policistů, ale podrobně a přezkoumatelně hodnotily, byť kriticky, také další důkazy, které jsou pokračování
8 č. j. 33 A 84/2016

součástí spisové dokumentace (k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75).

Jelikož krajský soud po pečlivém posouzení věci nepovažoval skutkovou verzi žalobce jako pravděpodobnou, neshledal námitky žalobce směřující výhradně ke zjištění skutkového stavu správními orgány jako důvodné. S ohledem na to bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 18. května 2018

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: K. M.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru