Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 A 59/2018 - 68Rozsudek KSBR ze dne 29.05.2020

Prejudikatura

3 As 114/2016 - 46

2 As 322/2016 - 39

44 A 16/2018 - 21


přidejte vlastní popisek

33 A 59/2018-68

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci

žalobkyně: X

IČ X sídlem X

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, 602 00 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018, č. j. JMK 124745/2018, sp. zn. S-JMK 86240/2018/OD/Kš,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018, č. j. JMK 124745/2018, sp. zn. S-JMK 86240/2018/OD/Kš, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče, odboru dopravy, ze dne 9. 5. 2018, č. j. MUH/ 31799/18/142, sp. zn. dop/19031/17/61, se zrušuje.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

pokračování
2
č. j. 33 A 59/2018

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně napadla u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) svou žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018, č. j. JMK 124745/2018, sp. zn. S-JMK 86240/2018/OD/Kš (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 9. 5. 2018, č. j. MUH/ 31799/18/142, sp. zn. dop/19031/17/61 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit tím, že dne 29. 9. 2017 v 15:57 hod., na pozemní komunikaci ul. Bratislavská, u budovy č. 868, č. p. 195, v obci Hustopeče (GPS 0˚44´1624.492“ E, 48˚56´06.426“ N), jako

provozovatel motorového vozidla RZ: X v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

2. Ve výše uvedenou dobu a místě bylo zjištěno, že předmětné vozidlo, jehož je žalobkyně provozovatel, překročilo nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více, kdy v místě, kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost jízdy na 50 km/h, mu byla automatizovaným technickým prostředkem RAMET 10T, výrobní číslo 15/0183, používaným bez obsluhy, naměřena okamžitá rychlost jízdy 75 km/h (po odečtu stanovené odchylky měřidla ± 3 km/h). Toto jednání blíže neustanoveného řidiče, kterým bylo porušeno ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, vykazuje znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona.

3. Za spáchání přestupku provozovatele vozidla byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

4. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval skutkový stav věci a dosavadní průběh řízení. Následně se již vyjadřoval k námitkám, které byly žalobkyní v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uplatněny. Konkrétně žalovaný uvedl, že řízení o přestupku provozovatele vozidla bylo zahájeno v souladu se zákonem, neboť žalobkyni bylo prostřednictvím příslušné výzvy umožněno, aby sdělila údaje nezbytné ke zjištění totožnosti řidiče vozidla, což neučinila. Její pasivitu nelze klást k tíži správnímu orgánu. Samotné učinění výzvy nelze považovat za porušení práva obviněného na odepření výpovědi.

5. Kromě toho žalovaný doplnil, že ve správním řízení bylo postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a to rovněž ve vztahu k posouzení objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Řidič vozidla se dopustil jednání majícího znaky přestupku, který lze podle zákona projednat příkazem na místě.

6. Ve vztahu k namítaným nedostatkům měření rychlosti žalovaný uvedl, že bylo provedeno za účelem zvyšování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to v místě, které odpovídá schváleným úsekům měření rychlosti ze strany PČR. Skutečnost, že vybrané pokuty jsou příjmem obecního rozpočtu, vyplývá přímo ze zákona. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že k měření byl použit řádně ověřený a nastavený rychloměr, který byl umístěn v souladu s návodem k obsluze. Správnost provedeného měření podle žalovaného vyplývá z výstupní

pokračování
3
č. j. 33 A 59/2018

fotografie, na které je vozidlo zachyceno v radarovém svazku. Naplnění formálních znaků přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti tak bylo prokázáno.

7. Podle názoru žalovaného se prvostupňový správní orgán nezabýval materiální stránkou přestupku řidiče vozidla, protože byl předmětem řízení přestupek provozovatele, což koresponduje s judikaturou Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti žalovaný doplnil, že existuje příčinná souvislost mezi nezajištěním dodržením pravidel silničního provozu a jejich porušením. Provozovateli vozidla je tak kladeno k tíži nezajištění žádoucího stavu, tedy dodržování pravidel silničního provozu řidičem výše uvedeného vozidla.

8. Stejně tak se žalovaný neztotožnil s argumentací žalobkyně, že došlo v jejím případě k liberaci provozovatele vozidla. Konkrétně žalovaný uvedl, že zákon o silničním provozu umožňuje zproštění se odpovědnosti provozovatele vozidla pouze při naplnění jednoho ze dvou liberačních důvodů, jejichž naplnění nebylo žalobkyní prokázáno. Jedná se o speciální právní úpravu vůči obecné právní úpravě liberace zakotvené v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový přestupkový zákon“).

9. Žalovaný se dále neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že byla porušena zásada legitimního očekávání, resp. že by prvostupňový správní orgán v řízení postupoval jinak než v obdobných případech. Co se týče uloženého správního trestu, žalovaný zdůraznil, že zákon o silničním provozu výslovně stanovuje, že za spáchání přestupku provozovatele vozidla se ukládá pokuta, což vylučuje uložení napomenutí nebo jiného druhu správního trestu. Samotná výše pokuty pak byla podle žalovaného dostatečně zdůvodněna.

III. Žaloba

10. Krajský soud předně uvádí, že argumentace žalobkyně je ve své podstatě založena na zpochybnění ústavní konformity právní úpravy sekundární odpovědnosti provozovatele vozidla podle ust. § 125f odst. 1 ve spojení s ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. V této souvislosti pak žalobkyně na více místech žaloby kritizuje závěry Nejvyššího správního soudu ohledně podmínek, za kterých může být odpovědnost provozovatele vozidla za jednání neznámého řidiče uplatněna. Žalobkyně považuje za problematický rovněž institut výzvy k uhrazení určené částky ve smyslu ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, pročež krajskému soudu navrhla, aby za účelem posouzení ústavnosti daného ustanovení věc předložil Ústavnímu soudu podle čl. 95 Ústavy ČR.

11. Ve vztahu nyní projednávané věci žalobkyně namítala, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla, neboť došlo ze strany prvostupňového správního orgánu k porušení zásady subsidiarity. Příslušný správní orgán neučinil nezbytné kroky za účelem zjištění totožnosti řidiče vozidla. Samotné zaslání výzvy provozovateli vozidla k úhradě určené částky navíc nebylo v souladu se zákonem, protože přestupek řidiče nebylo možné projednat příkazem na místě. Žalovaný se k této skutečnosti přezkoumatelně nevyjádřil.

12. Kromě toho žalobkyně poukázala na procesní pochybení správních orgánů, když nebylo o jejím návrhu na nařízení ústního jednání ve věci v souladu se zákonem rozhodnuto. V této souvislosti žalobkyně rovněž namítala, že prvostupňový správní orgán na uplatněné námitky nereagoval a přímo vydal rozhodnutí o přestupku. Žalobkyni nemohlo být známo, že dokazování ve věci již bylo ukončeno, pročež jí bylo znemožněno, aby se vyjádřila ke všem eventuálním podkladům pro rozhodnutí.

pokračování
4
č. j. 33 A 59/2018

13. Kromě toho žalobkyně namítala, že byla zkrácena na svém právu namítat podjatost oprávněné úřední osoby. Žalovaný její žádost o sdělení údaje o tom, kdo bude o podaném odvolání rozhodovat, vyhověl až společně s doručením napadeného rozhodnutí. K tomu žalobkyně dodala, že ve věci rozhodoval Mgr. Bc. J. X, kterého již dříve označila za nekompetentní osobu, ovlivněnou zjevnou snahou prodlužovat řízení.

14. Dále žalobkyně poukázala na chybný výrok prvostupňového správního orgánu, podle kterého měla jako provozovatel vozidla zanedbat nějakou povinnost stanovenou zákonem. Podle jejího názoru se jedná o nesprávný výklad ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť provozovatel je za jednání neznámého řidiče pouze subsidiárně odpovědný, jak ostatně potvrdil také Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. Pl. ÚS 15/16.

15. Další sérií námitek žalobkyně brojila proti provedenému měření rychlosti vozidla. Konkrétně namítala, že nebyly splněny podmínky podle ust. § 79a zákona o silničním provozu, neboť nebylo prokázáno, že účelem měření rychlosti bylo zvyšování bezpečnosti silničního provozu, a to za součinnosti s PČR. V této souvislosti žalobkyně poukázala na skutečnost, že se neměla možnost seznámit s originálem stanoviska PČR, které vymezuje místa schválená pro účely měření rychlosti vozidel obecní policií.

16. Kromě toho žalobkyně zpochybnila překročení nejvyšší dovolené rychlosti řidičem vozidla, což je nezbytným předpokladem k naplnění skutkové podstaty přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Konkrétně žalobkyně namítala nepřesnost provedeného měření, a to proto, že probíhalo v mírné zatáčce a citlivost použitého rychloměru byla nastavena na 60 metrů, což výrobce doporučuje pouze při mimořádně nepříznivých meteorologických podmínkách. Kromě toho žalobkyně poukázala na možný vznik tzv. dvojité reflexe, pokud se v místě měření nacházelo jiné vozidlo. Měřené vozidlo je navíc na výstupní fotodokumentaci zachyceno ve chvíli, kdy vyjíždí z radarového svazku.

17. Současně žalobkyně argumentovala tím, že měřící zařízení má být přesouváno mezi několika stanovišti, jak vyplývá z ověřovacího listu, který je ve správním spisu založen. Za účelem zachování kalibrace rychloměru je proto nutné zajistit jeho pravidelnou údržbu, což nebylo ve správním řízení prokázáno. Naopak byla do správního spisu založena pouze kopie ověřovacího listu rychloměru, čímž může být jeho pravost zpochybněna. K uvedeným námitkám se žalovaný podle žalobkyně dostatečně nevyjádřil, pročež je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

18. Stejně tak žalobkyně namítala neexistenci materiálního znaku přestupku provozovatele vozidla. Podle jejího názoru nelze akceptovat závěr správních orgánů, že společenskou škodlivost lze dovozovat ze samotného naplnění formálních znaků přestupku. Kromě toho žalobkyně argumentovala tím, že mělo ke spáchání přestupku řidičem vozidla dojít na přehledném úseku pozemní komunikace. Správní orgány tedy na jednu stranu nesprávně hodnotily společenskou škodlivost přestupku provozovatele vozidla v kontextu jednání neznámého řidiče, ale současně se nezabývaly okolnostmi, za kterých byla nejvyšší dovolená rychlost překročena.

19. Ve vztahu k posouzení odpovědnosti žalobkyně jako provozovatele vozidla bylo v žalobě rovněž namítáno, že žalovaný nesprávně posoudil naplnění zákonem stanovených liberačních důvodů. Podle názoru žalobkyně splnila podmínky ke zproštění se odpovědnosti provozovatele vozidla podle ust. § 21 nového přestupkového zákona, neboť její zaměstnanci (potenciální řidiči vozidla) absolvovali pravidelná školení a poučení ohledně dodržování povinností řidiče a pravidel silničního provozu.

20. Žalobkyně rovněž namítala porušení zásady legitimního očekávání, a to s odkazem na skutečnost, že prvostupňový správní orgán v jiné věci žalobkyně řízení o přestupku provozovatele vozidla zastavil, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Stejně tak měl

pokračování
5
č. j. 33 A 59/2018

žalovaný v jiné věci žalobkyně přistoupit ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně z důvodu toho, že jí nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí.

21. Závěrem žalobkyně poukázala na chybné stanovení a odůvodnění správního trestu, který byl prvostupňovým správním orgánem uložen. Podle názoru žalobkyně správní orgány nezohlednily všechny zákonem stanovená kritéria, přičemž vycházely z nesprávného závěru o tom, že za přestupek provozovatele vozidla podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu nelze uložil správní trest napomenutí.

22. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému povinnost nahradit náklady soudního řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

23. Ve svém vyjádření žalovaný uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí, protože bylo napadené rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný dále doplnil, že žalobkyni bylo umožněno, aby se seznámila s konečnými podklady pro vydání rozhodnutí. Současně žalovaný vyloučil, že by existovaly důvody podjatosti oprávněné úřední osoby, kterou bylo o podaném odvolání rozhodováno.

24. Pokud se jedná o posouzení odpovědnosti žalobkyně jako provozovatele vozidla, žalovaný uvedl, že bylo postupováno v souladu se zákonem a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalobkyni byla prostřednictvím učiněné výzvy dána možnost, aby totožnost řidiče vozidla sdělila, což neučinila. Z policejních podkladů žádné jiné indicie vedoucí ke zjištění totožnosti pachatele přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti nevyplývaly. Jednalo se navíc o přestupek, který lze ze zákona projednat příkazem na místě, čímž byla podmínka podle ust. § 125h odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu splněna.

25. Podle žalovaného byla v rozhodnutí o přestupku uvedena všechna dotčená ustanovení zákona o silničním provozu. Pokud se jedná o samotné měření rychlosti, proběhlo v souladu se zákonem, a to řádně ověřeným rychloměrem. Správnost provedeného měření prokazuje skutečnost, že se vozidlo na záznamu přestupku nachází v radarovém svazku. Tvrzení žalobce ohledně přemisťování rychloměru považoval žalovaný za účelové. Stejně tak bylo podle jeho názoru dostatečné, pokud byla do správního spisu založena pouze kopie ověřovacího listu rychloměru.

26. Ve vztahu k naplnění materiální stránky přestupku žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž zdůraznil, že v řízení o přestupku provozovatele vozidla není nutné zkoumat společenskou škodlivost jednání řidiče vozidla. Kromě toho žalovaný uvedl, že existuje příčinná souvislost mezi nezajištěním žádoucího jednání řidiče vozidla a porušením pravidel silničního provozu. Současně žalovaný připomněl, že k liberaci provozovatele vozidla může dojít pouze při splnění jednoho ze dvou důvodů stanovených v zákoně o silničním provozu.

27. Závěrem žalovaný uvedl, že prvostupňový správní orgán postupoval v řízení tak, aby ve vztahu ke skutkově shodným nebo podobným případům nevznikaly nedůvodné rozdíly. Co se týče uloženého správního trestu, pokuta byla uložena na samotné spodní hranici stanovené zákonem. Uložení správního trestu napomenutí dotčená právní úprava neumožňuje. Proto žalovaný krajskému soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

pokračování
6
č. j. 33 A 59/2018

V. Replika žalobkyně

28. K vyjádření žalovaného podala žalobkyně repliku, ve které zejména uvedla, že požadavek na provádění údržby měřícího zařízení není podmíněn pouze tím, zda je dané zařízení přemisťováno či nikoliv. Jedná se o nutnou podmínku k platnosti ověření daného měřidla.

29. Kromě toho žalobkyně zdůraznila, že správní orgány měly povinnost zabývat se materiální stránkou přestupku provozovatele vozidla, která podle jejího názoru neexistuje. Zákon o silničním provozu navíc stanovuje pouze subsidiární odpovědnost provozovatele, nikoliv jeho povinnost zajistit dodržování pravidel silničního provozu. Podle názoru žalobkyně je poté věcí správního uvážení, zda bude za přestupek uložena pokuta nebo napomenutí. Proto žalobkyně na podané žalobě v plném rozsahu setrvala.

VI. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

30. S ohledem na skutečnost, že krajský soud považoval podanou žalobu za důvodnou pouze ve vztahu k námitce ohledně procesního pochybení správních orgánů, bude v rámci rekapitulace průběhu přestupkového řízení a obsahu správního spisu věnována pozornost pouze těm okolnostem a podkladům, které jsou v tomto směru relevantní.

31. Na základě policejní dokumentace byla žalobkyni jako provozovateli vozidla doručena výzva k úhradě určené částky nebo sdělení totožnosti řidiče v době spáchání přestupku ze dne 11. 10. 2017. Jelikož žalobkyně na uvedenou výzvu nereagovala, bylo řízení ve věci spáchání přestupku neznámým pachatelem (řidičem vozidla) odloženo a vůči žalobkyni byl vydán příkaz ze dne 13. 12. 2017, proti kterému podala ve lhůtě odpor.

32. V důsledku toho žalobce zaslal žalobkyni výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018, v rámci které ji vyrozuměl o provádění důkazů mimo ústní jednání dne 25. 4. 2018. V této souvislosti byly do správního spisu založeny dva protokoly o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 25. 4. 2018. Součástí jednoho z nich bylo mimo jiné poučení o tom, že žalobkyně může jako obviněný z přestupku žádat nařízení ústního jednání podle ust. § 80 odst. 2 nového přestupkového zákona. Daný protokol zástupce žalobkyně (jednatel) nepodepsal, přičemž uvedl, že se k věci písemně vyjádří.

33. Následně bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno písemné vyjádření žalobkyně ze dne 2. 5. 2018, ve kterém bylo mimo jiné navrženo, aby v případě pokračování v řízení došlo k dodatečnému nařízení ústního jednání, a to za účelem provedení důkazů svědeckou výpovědí osob, které jsou schopny objasnit okolnosti ustavení měřícího zařízení. Prvostupňový správní orgán poté vydal rozhodnutí o přestupku, proti kterému se žalobkyně odvolala. Kromě jiného namítala rovněž skutečnost, že prvostupňový správní orgán její návrh na dodatečné nařízení ústního jednání neakceptoval a nepostupoval v souladu se zákonem, neboť o daném návrhu nerozhodl samostatným usnesením.

34. Současně žalobkyně zaslala dne 17. 6. 2018 žalovanému prostřednictvím prvostupňového správního orgánu samostatnou žádost o sdělení informace o oprávněné úřední osobě, která bude o podaném odvolání rozhodovat. Tato žádost byla žalovanému usnesením ze dne 19. 6. 2018, č. j. MUH/ 42940/18/142, postoupena. Žalobkyni bylo sdělení žalovaného obsahující požadovanou informaci doručeno dne 3. 9. 2018, tedy společně s napadeným rozhodnutím. Kromě toho se ve správním spisu nachází také záznam o určení oprávněné úřední osoby odvolacího správního orgánu ze dne 20. 6. 2018.

pokračování
7
č. j. 33 A 59/2018

VII. Posouzení věci krajským soudem

35. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

36. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

37. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

38. Žaloba je důvodná.

39. Krajský soud předně uvádí, že žalobkyně v žalobě sdružila větší množství námitek, kterými z různých důvodů brojila proti nezákonnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí. V rámci odůvodnění rozhodnutí se zdejší soud zaměřil nejprve na tu část argumentace, ve které byla zpochybněna ústavní konformita samotné právní konstrukce odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a to zejména ve vztahu ke stanovení a výkladu požadavků na dodržení principu subsidiarity. Následně se již krajský soud zaměřil na vypořádání námitek procesního charakteru, neboť byly částečně posouzeny jako důvodné.

A) Ústavnost aplikované právní úpravy (přestupek provozovatele vozidla)

40. Pokud se nejprve jedná o posouzení ústavnosti výše uvedené právní konstrukce odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče, jehož totožnost nebyla správními orgány zjištěna, zdejší soud se k argumentaci žalobkyně již v minulosti vyjadřoval (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2019, č. j. 33 A 19/2018-62).

41. V tomto ohledu krajský soud připomíná, že právní názor Ústavního soudu, který vyslovil ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je pro něj závazný. Dotčená právní úprava byla Ústavním soudem posouzena jako ústavně konformní, neboť ve své podstata nepředstavuje porušení zásady presumpce neviny ani nevytváří faktickou překážku uplatnění práva na odepření výpovědi

42. Přestože se právní závěry Ústavního soudu vztahují primárně k ust. § 125f odst. 1 a ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, bylo při jejich formulaci nepochybně přihlédnuto také k souvisejícím ustanovením a přípustnosti zákonného postupu učinění výzvy k úhradě určené částky nebo sdělení totožnosti řidiče podle ust. § 125h téhož zákona. V samotném textu odůvodnění daného nálezu (bod 47.) je ostatně v tomto ohledu uvedeno, že: „při výkladu napadených ustanovení nelze pominout ani navazující ustanovení zákona o silničním provozu, konkrétně jeho § 125g a 125h.“

43. S ohledem na tuto skutečnost krajský soud uvádí, že právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla nebyla ve svém celku či podstatě posouzena jako protiústavní, pročež není důvodu k tomu, aby byla tato otázka Ústavnímu soudu opětovně předkládána, jak bylo v žalobě s odkazem na ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu navrhováno. To samozřejmě nijak nevylučuje možné pochybení správního orgánu v konkrétní věci, pakliže při projednání přestupku provozovatele vozidla postupuje v rozporu se zákonem (např. porušení požadavku subsidiarity), což bude dále krajským soudem v mezích žalobních bodů řádně posouzeno.

pokračování
8
č. j. 33 A 59/2018

44. V této souvislosti krajský soud dodává, že není podobně jako správní orgány v zásadě oprávněn rozporovat či dokonce překonávat právní názory Nejvyššího správního soudu, který se k výkladu dotčených ustanovení v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyjádřil. Tento závěr lze dovodit rovněž z ust. § 12 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého platí, že: „Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.“

45. Z výše citovaného ustanovení zákona a samotného účelu Nejvyššího správního soudu, které je vrcholným orgánem soustavy soudů rozhodujících ve správním soudnictví, tedy vyplývá, že jeho judikatura je ve vztahu ke krajským soudům závazná. Přestože se pak tato forma závaznosti na správní orgány bezprostředně nevztahuje, je znalost a reflexe ustálené judikatury při rozhodování ve správním řízení žádoucí, neboť přispívá mimo jiné k posílení jednoty rozhodování a v důsledku také zásady legitimního očekávání (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, č. j. 17 A 8/2012 - 63; odkazovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).

B) Procesní podmínky pro uplatnění přestupkové odpovědnosti provozovatele

46. Pokud se jedná o žalobkyní tvrzená procesní pochybení správních orgánů, krajský soud nepovažoval za důvodnou námitku, že nebyly splněny zákonné podmínky pro učinění výzvy vůči provozovateli vozidla podle ust. § 125h odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť nebylo možné projednat přestupek řidiče vozidla příkazem na místě.

47. Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že byla výše uvedená podmínka splněna, neboť se v posuzované věci neznámý řidič dopustil jednání majícího znaky přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, za který bylo v rozhodné době možné uložit podle odstavce 7 písm. c) téhož ustanovení zákona pokutu příkazem na místě až do výše 2 500 Kč. Úmyslem zákonodárce naopak nemohlo být považovat tuto podmínky za splněnou jen tehdy, pokud je (neznámý) řidič vozidla schopen a ochoten pokutu na místě zaplatit, neboť se jedná o ze své podstaty nelogickou situaci, která navíc zcela vylučuje možnost uplatnění sekundární odpovědnosti provozovatele vozidla.

48. Co se dále týče zákonného požadavku na učinění nezbytných kroků za účelem zjištění totožnosti řidiče vozidla (pachatele jednání majícího znaky přestupku) podle ust. § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, krajský soud neshledal v postupu prvostupňového správního orgánu žádného pochybení.

49. Jak již bylo výše uvedeno, nelze považovat za problematické učinění výzvy vůči provozovateli vozidla, který by si měl být vědom toho, komu bylo jeho vozidlo v rozhodnou dobu svěřeno. Příslušný správní orgán může mít sice v některých případech k dispozici také další indicie vedoucí ke zjištění totožnosti řidiče vozidla (na základě policejní dokumentace), což se však v nyní projednávané věci neukázalo. Samotná výzva pak podle názoru zdejšího soudu obsahovala dostatečné údaje ohledně místa, doby, způsobu spáchání a právní kvalifikaci jednání majícího znaky přestupku.

50. Žalobkyně samozřejmě měla jako provozovatel vozidla právo na učiněnou výzvu nereagovat. V důsledku toho však správnímu orgánu nezbylo nic jiného, než řízení o přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu odložit, neboť nemohlo být vůči konkrétní osobě zahájeno (srov. např. rozsudky Nevyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2019, č. j. 2 As 33/2016 – 53, a ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016 – 46).

pokračování
9
č. j. 33 A 59/2018

C) Postup prvostupňového orgánu v přestupkovém řízení

51. Stejně tak se zdejší soud neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že byla ze strany správních orgánů porušena zásada legitimního očekávání. V této souvislosti žalobkyně sice odkázala na jiná řízení vedená před prvostupňovým správním orgánem a žalovaným, ale jejich souvislost s nyní projednávaným případem dostatečně nezdůvodnila. Zatímco v odkazované věci pod sp. zn. dop/5314/15/306 mělo dojít k zastavení řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek, napadené rozhodnutí nabylo právní moci před uplynutím zákonem stanovené promlčecí lhůty.

52. Porušení principu předvídatelnosti práva pak nelze dovozovat ani z toho, že žalovaný měl údajně v jiné právní věci zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto, že bylo obviněnému z přestupku znemožněno vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Podstatná je skutečnost, že žalobkyně byla v předcházejícím řízení o přestupku o svých procesních právech opakovaně poučena, a to včetně možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně se provádění důkazů mimo ústní jednání osobně zúčastnila a ve věci podala podrobné písemné vyjádření. Správní spis následně nebyl o žádné další podklady doplňován.

53. Kromě toho žalobkyně brojila proti procesnímu postupu žalovaného, který jí na žádost podle ust. § 15 odst. 4 správního řádu poskytl informaci o tom, kdo bude ve věci oprávněnou úřední osobou, až společně s doručením napadeného rozhodnutí, v důsledku čehož nemohla být účinně uplatněna námitka podjatosti.

54. K tomu krajský soud uvádí, že žádost žalobkyně o informaci o oprávněné úřední osobě ze dne 17. 6. 2018, byla žalovanému prvostupňovým správním orgánem postoupena dne 20. 6. 2018, tedy více jak dva měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu se lze ztotožnit se žalobkyní v tom, že žalovaný pochybil, pokud na danou žádost reagoval až sdělením ze dne 31. 8. 2018, tedy ve chvíli, kdy již bylo doručováno rozhodnutí o odvolání.

55. Přestože lze v postupu žalovaného spatřovat procesní pochybení, je nutné zabývat se dále tím, zda by mělo samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti bylo opakovaně judikováno, že zásah do procesních práv obviněného z přestupku a související nezákonnost rozhodnutí ve věci nelze zásadně dovozovat pouze na základě absence či opožděného sdělení identifikačních údajů oprávněné úřední osoby. Naopak musí být ze strany obviněného z přestupku ve správním řízení nebo v žalobě (typicky v návaznosti na okamžik zjištění, kdo bude ve věci rozhodovat) uplatněny konkrétní důvody, ze kterých lze možnou podjatost oprávněné úřední osoby dovozovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52, ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 – 39, a ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 313/2016 – 30).

56. V tomto ohledu krajský soud uvádí, že žalobkyně v žalobě dovozovala možnou podjatost Mgr. Bc. J. X jako oprávněné úřední osoby pouze na základě toho, že je nekompetentní a uplatňuje účelové praktiky s cílem dosáhnout prodlužování řízení. Podle názoru zdejšího soudu se nejedná o tvrzení, které by naplňovalo výše uvedené (judikaturou dovozené) požadavky na konkrétnost důvodů podjatosti, pro které může mít opožděné sdělení informací o oprávněné úřední osobě vliv na zákonnost rozhodnutí.

57. Žalobkyně zůstala pouze v rovině obecných a ničím nepodložených tvrzení, když nespecifikovala žádné konkrétní řízení či podání, ve kterém se měla podjatost Mgr. Bc. J. X vůči žalobkyni projevit. Současně žalobkyně nezpochybnila nestrannost oprávněné úřední osoby z jiných důvodů, mezi které typicky patří osobní zájem na výsledku řízení, který může být dán zejména existencí osobní vazby k účastníku řízení nebo jeho zástupci.

pokračování
10
č. j. 33 A 59/2018

58. Nad rámec uvedeného krajský soud uvádí, že oprávněnou úřední osobu nelze považovat a priori za podjatou pouze proto, že nerozhoduje podle představ obviněného z přestupku, který ve své podstatě zpochybňuje samotný institut sekundární odpovědnosti provozovatele vozidla a způsob, jakým je podle zákona před zahájením řízení o přestupku (v rámci zjišťování totožnosti řidiče vozidla) postupováno.

D) Ústní jednání – vada řízení

59. Krajský soud ovšem považoval za důvodnou námitku, že prvostupňový správní orgán postupoval v rozporu se zákonem a zasáhl do procesních práv žalobkyně jako obviněné z přestupku, pokud o zamítnutí jejího návrhu na dodatečné nařízení ústního jednání řádně nerozhodl.

60. Podle ust. § 80 odst. 1 a 2 nového přestupkového zákona platí, že: „Správní orgán může nařídit ústní jednání. Správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen. Správní orgán nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Správní orgán prvního stupně nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li obviněným mladistvý.“

61. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že v rámci řízení o přestupku není obecně nutné nařizovat ústní jednání, a to s výjimkou případů, kdy se jedná o řízení vůči mladistvému pachateli nebo je-li to nezbytné ke zjištění stavu věci. Za předpokladu, že je splněna jedna z uvedených podmínek, správní orgán musí ústní jednání nařídit, a to i bez výslovného návrhu obviněného z přestupku. Naproti tomu správní orgán disponuje určitou mírou uvážení ohledně posouzení toho, zda je nařízení ústního jednání nezbytné k uplatnění práv obviněného, a to zejména v kontextu návrhů na provedení dalších důkazů.

62. V této souvislosti nový přestupkový zákon stanovuje dvě podmínky. Předně musí být obviněný o právu žádat o nařízení ústního jednání poučen. Pokud správní orgán následně jeho návrhu nevyhoví, musí ho zamítnout usnesením, které se doručuje pouze obviněnému a musí být řádně zdůvodněno Obecně možnost podání odvolání proti usnesení ve správním řízení upravuje správní řád. Podle ust. § 76 správního řádu platí, že: „Proti usnesení se může odvolat účastník, jemuž se usnesení oznamuje. Odvolání proti usnesení nemá odkladný účinek. Proti usnesení, které se pouze poznamená do spisu, a proti usnesení, o němž to stanoví zákon, se nelze odvolat.“

63. Skutečnost, že proti usnesení o zamítnutí žádosti obviněného z přestupku o nařízení ústního jednání je přípustný opravný prostředek, svědčí o tom, že zákonodárce usiloval o zakotvení kontrolního mechanismu proti zneužití diskrece správního orgánu v přestupkovém řízení. Jeho smyslem je mimo jiné zamezení tomu, aby docházelo ke zneužívání institutu správního uvážení v natolik zásadních otázkách, jako je garance a uplatnění procesních práv obviněného z přestupku. Nelze navíc opomenout, že dokazování by mělo být podle ustálené judikatury primárně prováděno v rámci ústního jednání, což klade zvýšené požadavky na dodržení zákonem stanoveného postupu za předpokladu, že nebude k projednání věci a provedení důkazů nařízeno (srov. Jemelka L., Vetešník P. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020).

64. V nyní projednávané věci žalobkyně výslovně požádala o dodatečné nařízení ústního jednání ve svém písemném vyjádření ze dne 2. 5. 2018. Prvostupňový správní orgán však o její žádosti samostatně nerozhodl a přímo vydal rozhodnutí o přestupku. V rámci jeho odůvodnění se pak zaměřil pouze na skutečnost, že žalobkyně byla o právu žádat nařízení ústního jednání podle ust. § 80 odst. 2 nového přestupkového zákona poučena, a to v rámci protokolu o provedení dokazování mimo ústní jednání ze dne 25. 4. 2018. Takové poučení prvostupňového orgánu vtělené do protokolu o provedení důkazu mimo ústní jednání (které žalobce nerozporuje) bylo však provedeno zcela nesprávně a pozdě, neboť takové poučení by

pokračování
11
č. j. 33 A 59/2018

měl obviněný obdržet spolu s oznámením o zahájení řízení nebo později, ale rozhodně nikoliv až při provádění důkazu mimo ústní jednání. V případě, že by obviněný požadoval ústní jednání, by již takové dokazování mělo být provedeno při tomto jednání, anebo musí být vydáno usnesení o zamítnutí tohoto procesního návrhu.

65. Ačkoliv tedy krajský soud dává správním orgánům za pravdu v tom, že žalobkyně byla o svém procesním právu poučena, což bylo v rozhodnutí o přestupku podrobně zdůvodněno, byla následně zcela zřejmě krácena na svém právu bránit se proti výše uvedenému postupu prvostupňového správního orgánu (nenařízení ústního jednání či nevydání usnesení o zamítnutí učiněné žádosti) odvoláním, přičemž vydání usnesení je zde zákonem výslovně předvídáno. Je třeba upozornit na to, že citované ustanovení právo účastníka požádat o nařízení ústního jednání nijak nelhůtuje, takže lze vycházet z toho, že jej lze uplatnit až do doby vydání rozhodnutí ve věci. Prvostupňový orgán se tak předmětným postupem dopustil pochybení ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., tedy takové vady řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.

66. Vliv daného procesního pochybení na zákonnost rozhodnutí o přestupku zesiluje rovněž skutečnost, že žalovaný se touto otázkou v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, a to přesto, že bylo porušení ust. § 80 odst. 2 nového přestupkového zákona výslovně namítáno rovněž v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. V tomto směru tak napadené rozhodnutí navíc vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

67. S ohledem na skutečnost, že zdejší soud posoudil výše uvedenou námitku procesního pochybení správních orgánů jako důvodnou, vypořádáním zbývajících žalobních námitek se dále nezabýval.

VIII. Závěr a náklady řízení

68. Po důkladném přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, tedy krajský soud shledal žalobní námitku procesního pochybení správních orgánů ve vztahu k posouzení žádosti o nařízení ústního jednání obviněné z přestupku jako důvodnou a nezbylo mu tak, než napadené rozhodnutí zrušit ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), c) s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (výrok I.), přičemž s přihlédnutím k charakteru zjištěného pochybení shledal krajský soud nezbytným též zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ve výroku II. tohoto rozsudku (§ 78 odst. 3 s. ř. s.).

69. V této souvislosti krajský soud příslušnému správnímu orgánu ukládá, aby v navazujícím řízení opětovně posoudil žádost žalobkyně o nařízení ústního jednání. Pokud dospěje k závěru, že žádost není důvodná, musí o jejím zamítnutí řádně rozhodnout, a to způsobem uvedeným v ust. § 80 odst. 2 nového přestupkového zákona.

70. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla plný úspěch ve věci žalobkyně, pročež má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyni vznikly náklady řízení pouze za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni na náhradě nákladů řízení nahradit částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho pokračování
12
č. j. 33 A 59/2018

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 29. května 2020

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v. r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: K. M.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru