Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 A 23/2015 - 44Rozsudek KSBR ze dne 31.10.2016

Prejudikatura

7 As 9/2009 - 66

7 As 28/2009 - 99


přidejte vlastní popisek

33 A 23/2015-44

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: P. N., nar. ……………., bytem …………………, zast. Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2015, č. j. KUJI 13629/2015, sp. zn. OOSČ 35/2015 OOSC/11,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 24. 2. 2015, č. j. KUJI 13629/2015, sp. zn. OOSČ 35/2015 OOSC/11, a rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 12. 11. 2014, č. j. MMJ/OD/19676/2014-8, JID: 189005/2013/MMJ se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Plicky, advokáta se sídlem Národní 58/32, Praha 1.

I. Vymezení věci

Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2015, č. j. KUJI 13629/2015, sp. zn. OOSČ 35/2015 OOSC/11 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 12. 11. 2014, č. j. MMJ/OD/19676/2014-8 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že dne 11. 8. 2014 v 21.32 hod. jako řidič motorového vozidla ………………. překročil nejvyšší povolenou rychlost nejméně o 29 km/h. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a současně mu byla stanovena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

Proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu brojil žalobce odvoláním ze dne 7. 1. 2015, v němž se ohradil vůči skutečnosti, že ústní jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z jednání z důvodu nemoci řádně omluvil. Rovněž pak zdůraznil, že ve věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nadto prvostupňový správní orgán nerespektoval zásadu hospodárnosti, neboť věc nepostoupil k vyřízení správnímu orgánu v místě bydliště žalobce, byť o to žalobce žádal. V neposlední řadě prvostupňový správní orgán dle názoru žalobce překročil při ukládání sankce meze správního uvážení, neboť nevycházel ze všech relevantních skutečností a zejména nezohlednil, že žalobce má průměrný roční nájezd cca 60 000 km.

II. Napadené rozhodnutí

Žalovaný se s argumentací žalobce neztotožnil a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil. Průběh řízení před prvostupňovým správním orgánem shledal řádným. Pokud se jedná o požadavek na postoupení věci jinému správnímu orgánu, žalovaný konstatoval, že k projednání přestupku je místně příslušný správní orgán, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán. Postoupení jinému správnímu orgánu je přípustné pouze tehdy, existuje-li pro to důležitý důvod a jsou-li naplněny všechny zákonné podmínky. V daném případě prvostupňový správní orgán vyhodnotil požadavek žalobce jako neopodstatněný, s čímž se žalovaný ztotožnil a zdůraznil, že na postoupení věci do místa trvalého pobytu účastníka řízení není právní nárok.

K námitce žalobce ohledně projednání věci v jeho nepřítomnosti žalovaný uvedl, že obviněný z přestupku má právo být přítomen ústnímu projednání věci, ledaže by se odmítl, ač byl předvolán, k ústnímu jednání dostavit, nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. V daném případě se přitom žalobce k ústnímu jednání nedostavil, byť byl s dostatečným předstihem předvolán. Omluva z ústního jednání byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena až po termínu ústního jednání dne 12. 11. 2014, přičemž ji žalobce odeslal teprve předchozího dne a odůvodnil ji tím, že je nemocen. K omluvě byl přiložen doklad o pracovní neschopnosti vystavený dne 23. 10. 2014. Žalovaný v této souvislosti konstatoval, že předvolání bylo žalobci doručeno fikcí dne 6. 11. 2014 a již tento den se tedy mohl z ústního jednání omluvit. Pokud tak učinil až dne 11. 11. 2014 a omluva byla správnímu orgánu doručena dokonce až po termínu ústního jednání, nelze dle názoru žalovaného omluvu považovat za včasnou, neboť se žalobce neomluvil neodkladně. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23, který vymezuje podmínky, jež musí omluva splňovat, aby k ní mohl správní orgán přihlédnout. V posuzovaném případě pak tyto podmínky dle názoru žalovaného naplněny nebyly. Žalovaný má především za to, že je zodpovědností obviněného z přestupku, aby správnímu orgánu omluvu doručil s dostatečným s předstihem. Správní orgán zcela logicky nemůže vycházet z omluvy, která mu není známa. Přitom žalobce nic nelimitovalo co do formy omluvy, bezesporu se tedy mohl správnímu orgánu omluvit i telefonicky, e-mailem či jiným vhodným způsobem tak, aby správní orgán omluvu obdržel ještě před zahájením ústního jednání. Pro úplnost žalovaný dodal, že za náležitou omluvu se zpravidla považuje omluva, k níž lze přihlédnout již před ústním jednáním. Jen výjimečně lze přijmout i omluvu pozdější, avšak to pouze za situace, že je omluva opřena o důležitý důvod. Existenci důležitého důvodu, který by žalobci znemožňoval se jednání účastnit, však žalovaný v daném případě neshledal, neboť žalobce nepostihlo žádné náhlé onemocnění, ale v pracovní neschopnosti byl již od 23. 10. 2014.

Obdobně pak neshledal důvodnou námitku žalobce, že mu bylo znemožněno seznámit se s podklady řízení, vyjadřovat se k nim a případně navrhovat nové důkazy. Žalobce byl o možnosti seznámit se s poklady řízení v předvolání řádně poučen s tím, že důkazy budou prováděny při ústním jednání. Možnosti seznámit se s podklady pro rozhodnutí však žalobce nevyužil, neboť se k jednání nedostavil. Žalovaný se rovněž neztotožnil s tím, že by bylo nezbytné provést v rámci předmětného správního řízení důkaz svědeckými výpověďmi příslušníků Policie ČR. Žalovaný zdůraznil, že to, jaké důkazy budou ve věci provedeny, je na uvážení správního orgánu. V daném případě byl přitom přestupkový děj dostatečně ozřejmen na základě jiných důkazů a provedení svědeckých výpovědí se tedy jevilo poněkud nadbytečným, neboť by nemohlo přinést žádné nové poznatky.

Žalovaný nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, že mu prvostupňový správní orgán stanovil nepřiměřeně vysokou sankci. Žalobci hrozila za spáchaný přestupek pokuta v rozmezí od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Pokuta ve výši 2 000 Kč tedy byla stanovena zcela v zákonném rozmezí, přičemž bylo přihlédnuto k míře překročení povolené rychlosti, jakož i k individuálním okolnostem daného případu (k jednání došlo za snížené viditelnosti). Ve prospěch žalobce nevypovídá ani evidenční karta řidiče, v níž jsou uvedeny za období od 9. 3. 2008 do 21. 9. 2013 čtyři záznamy, přičemž poslední záznam je evidován pro obdobný

přestupek, jaký byl projednáván v tomto případě. Skutečnost, že roční nájezd žalobce činí zhruba 60 000 km, pak vyhodnotil žalovaný jako irelevantní. Ve prospěch žalobce naopak svědčilo, že z pořízeného videozáznamu přestupkového děje nikterak nevyplývá, že by svým jednáním žalobce jakkoliv omezil či dokonce ohrozil ostatní účastníky silničního provozu.

III. Obsah žaloby

V žalobě ze dne 11. 5. 2015 žalobce především namítá, že byl krácen na svém právu účastnit se ústního jednání. Žalobci bylo dne 7. 11. 2014 do schránky vhozeno předvolání k ústnímu jednání. Jednání bylo stanoveno na 12. 11. 2014 v 9:00 hodin. Žalobce se z tohoto jednání řádně a včas omluvil, avšak jeho omluva nebyla prvostupňovým správním orgánem akceptována a bylo bez dalšího vydáno prvostupňové rozhodnutí. Tento postup posvětil v napadeném rozhodnutí i žalovaný, který v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 25/2013-23, který vymezuje podmínky, za nichž lze omluvu považovat za náležitou. Žalobce má za to, že všechny tyto podmínky bezezbytku naplnil. Předně žalobce uvádí, že měl původně v plánu se k nařízenému jednání dostavit, nicméně jeho zdravotní stav se dne 10. 11. 2014 neočekávaně zhoršil, a proto byl nucen navštívit ošetřující lékařku, která mu vystavila potvrzení o pracovní neschopnosti. Žalobce po návratu od lékařky sepsal omluvu, kterou obratem zaslal prvostupňovému správnímu orgánu. Jeho omluva tedy bezesporu splňuje podmínku bezodkladnosti. Omluva pak byla rovněž odůvodněná, neboť žalobci v účasti na jednání bránila nemoc, přičemž tento důvod žalobce současně také řádně doložil potvrzením o pracovní neschopnosti. Prvostupňový správní orgán tedy postupoval v rozporu se zákonem, neboť byl povinen jeho omluvu akceptovat. Namísto toho však omluvu nezohlednil a konal ústní jednání v nepřítomnosti žalobce a ještě tentýž den vydal ve věci i rozhodnutí. Žalobci nejen, že bylo znemožněno účastnit se ústního projednání přestupku, ale současně mu byla odepřena i možnost seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim.

Dále se žalobce domnívá, že jako důkazní prostředek byl v přestupkovém řízení nezákonně použit videozáznam pořízený měřícím zařízením zn. PolCam PC 2006. Nezákonnost tohoto důkazního prostředku žalobce dovozuje ze skutečnosti, že si není vědom toho, že by policisté použili výstražné světlo. Přitom i podle Ministerstva dopravy, které vydalo vyhlášku č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je povinností policie, aby tak učinila, jinak dochází k porušení zákona.

Žalobce byl taktéž krácen na svém právu označit důkazy k prokázání své neviny. Přitom dle názoru žalobce nebyl v dané věci zjištěn skutkový stav takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Pochybení prvostupňového správního orgánu spatřuje žalobce zejména v tom, že mu neposkytl příležitost se k věci vyjádřit. Nadto nebylo ve věci provedeno ani dokazování výslechem zasahujících policistů, byť bylo možné tento požadavek vyčíst z žalobcovy omluvy z ústního jednání. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že výslech policistů by byl nadbytečný, neboť je právem žalobce klást dotazy svědkům a znalcům. V daném případě však bylo řízení vedeno v zásadě kabinetním způsobem bez možnosti konfrontovat svědky otázkami, které by vedly k osvětlení jejich postupu. Uvedeným jednáním správní orgány porušily mimo jiné i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Žalobce se rovněž domnívá, že se správní orgány dostatečně nezabývaly jeho požadavkem na postoupení věci orgánu v místě jeho trvalého pobytu. Tento požadavek byl přitom zcela racionální a odůvodněný jak zdravotním stavem žalobce, tak snahou o minimalizaci nákladů.

V neposlední řadě má žalobce za to, že v jeho případně nebyl naplněn materiální znak přestupku a správní orgány se navíc ani této otázce ve svých rozhodnutích náležitě nevěnovali, pročež jsou v tomto rozsahu předmětná rozhodnutí nepřezkoumatelná. Žalobce uvádí, že se v době údajného spáchání přestupku pohybovat po přehledném úseku dálnice, provoz byl zcela minimální, toho času nebyla žádným způsobem snížena viditelnost a žalobce svým jednáním ani nikterak neomezil či neohrozil zbylé účastníky silničního provozu. Na podporu svého názoru žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45. Pro dokreslení situace žalobce poukazuje na skutečnost, že Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR schválila návrh na zvýšení povolené rychlosti na dálnicích na 150 km/h. Jízda touto rychlostí tak zřejmě není považována za společensky škodlivé jednání.

Žalobce shrnul, že dle jeho názoru jsou prvostupňové rozhodnutí, jakož i napadené rozhodnutí nezákonná a dílem též nepřezkoumatelná. Z tohoto důvodu navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí, potažmo i rozhodnutí prvostupňové, zrušil.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě pouze odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru žalobce uplatňuje tytéž námitky, které již byly obsahem jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný trvá na tom, že správní řízení nebylo zatíženo žádnou vadou, a proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Na vyjádření žalovaného dále žalobce reagoval replikou, v níž však neuvedl žádné nové skutečnosti a pouze v obecné rovině zopakoval své dřívější argumenty.

V. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s.

V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Ve věci rozhodoval krajský soud bez jednání, neboť účastníci řízení s tím souhlasili a krajský soud nepovažoval v dané věci nařízení jednání za nezbytné. Po důkladném posouzení všech žalobních námitek dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, k čemuž jej vedly následující úvahy.

Za stěžejní krajský soud v daném případě považoval posouzení námitky týkající se neakceptování omluvy žalobce z ústního jednání před prvostupňovým správním orgánem, v důsledku čehož nebylo žalobci umožněno zúčastnit se ústního projednání přestupku, z jehož spáchání byl obviněn. S tím pak úzce souvisí též další námitky žalobce ohledně nemožnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a poskytnout k nim své vyjádření či nemožnosti navrhovat důkazy na svou obhajobu.

Ze správního spisu v této souvislosti vyplývají následující skutečnosti. Přestupkové řízení bylo zahájeno na základě oznámení přestupku prvostupňovému orgánu ve smyslu ust. § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), ze strany Policie ČR, Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina. Ve věci bylo prvostupňovým správním orgánem nejprve rozhodnuto příkazem ze dne 17. 9. 2014, č. j. MMJ/OD/19676/2014-3, proti němuž však podal žalobce včasný odpor. Následně byl přestupek projednán ve standardním správním řízení. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobci bylo prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb zasláno předvolání k ústnímu jednání. Ve spise však absentuje standardní doklad o doručení (dodejka) a není jednoznačně patrné, jakým způsobem byla zásilka žalobci doručována (zda byla určena do vlastních rukou apod.). K listině je nicméně připojen výtisk z webové služby sledování zásilek (Track & Trace), podle něhož byla zásilka žalobci doručována dne 27. 10. 2014, jelikož však nebyl zastižen, byla téhož dne uložena a připravena k vyzvednutí. Vzhledem k tomu, že si žalobce zásilku v úložní době nevyzvedl, byla mu dne 7. 11. 2014 dodána do poštovní schránky. Z výsledku reklamačního řízení u poskytovatele poštovních služeb, jehož zahájení prvostupňový správní orgán inicioval, dále vzešla informace potvrzující, že zásilka byla vložena do poštovní schránky žalobce dne 7. 11. 2014. Ústní jednání proběhlo dne 12. 11. 2014 od 9 hod., a to bez přítomnosti žalobce. Ještě téhož dne bylo ve věci vydáno rozhodnutí, které bylo následně vypraveno na adresu žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl při pokusu o doručení zastižen, byla mu zanechána výzva k vyzvednutí zásilky. Zásilka byla připravena k vyzvednutí dne 18. 11. 2014; ke dni 28. 11. 2014 pak nastala fikce doručení prvostupňového rozhodnutí, neboť žalobce si zásilku v úložní době nevyzvedl. Zásilka byla žalobci vložena do schránky dne 1. 12. 2014. Na č. l. 23–24 správního spisu je založena omluva žalobce z ústního jednání, datovaná ke dni 11. 11. 2014, včetně kopie rozhodnutí ošetřujícího lékaře o dočasné pracovní neschopnosti. Omluva byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena dne 12. 11. 2014.

Dle ust. § 74 odst. 1 o přestupcích platí, že „[o] přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

Řízení o přestupku je tedy v prvním stupni koncipováno jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Právo obviněného z přestupku účastnit se projednání věci je ostatně garantováno i v ústavněprávní rovině, a to konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, „aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“. Dopad tohoto ustanovení i na přestupkové řízení, které je svou povahou řízením správním, a nikoliv soudním, byl již opakovaně judikatorně potvrzen s ohledem na extenzivní výklad pojmu „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02, dostupný na http:\\nalus.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66, dostupný na www.nssoud.cz).

Je tedy zjevné, že povinnost správního orgánu provést v prvním stupni přestupkového řízení ústní jednání a umožnit obviněnému, aby se tohoto jednání zúčastnil, představuje realizaci jednoho z esenciálních práv obviněného z přestupku. Toto právo však není bezbřehé a zákon blíže stanovuje, že za určitých okolností je možné provést ústní jednání i v nepřítomnosti obviněného. Podmínky, za nichž tak lze učinit, jsou pak dále zpřesňovány v rámci rozhodovací činnosti správních soudů. Účastníci řízení ve svých podáních učiněných vůči krajskému soudu poukazovali zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013-23 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž byly formulovány tři podmínky, které musí být splněny, aby bylo možno akceptovat omluvu obviněného z ústního jednání. Těmito podmínkami jsou včasnost omluvy, existence důvodu znemožňujícího dostavit se na jednání (přičemž tento důvod musí být v omluvě uveden) a věrohodné doložení důvodů omluvy. Byť se lze s těmito kritérii v základních rysech ztotožnit, nelze je dle názoru krajského soudu vnímat jako neprolomitelné dogma a s nesplněním některé ze shora uvedených podmínek bez dalšího spojovat důsledek neakceptování omluvy z jednání. K posuzování omluv z ústního jednání totiž nelze přistupovat paušálně, ale je nezbytné citlivě přihlížet i ke konkrétním okolnostem každého jednotlivého případu. Klíčový význam má také pořadí omluvy, přičemž jak vyplývá i z relevantní judikatury, na první omluvu z jednání budou zpravidla kladeny nižší nároky než na omluvy další (viz kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009-99, dostupný na www.nssoud.cz). V této souvislosti lze dodat, že shora citovaný a účastníky řízení akcentovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se vztahoval na situaci, která byla charakterizována opakovanými omluvami obviněného z přestupku z účasti na ústním jednání. Takto tomu však nebylo v posuzovaném případě, kdy se jednalo o první omluvu žalobce z jednání.

Žalovaným, jakož i prvostupňovým správním orgánem, byla zpochybňována zejména včasnost žalobcovy omluvy, neboť tato byla doručena až po provedení ústního jednání (byť ještě téhož dne) a prvostupňový správní orgán k ní proto nemohl přímo při jednání přihlédnout, neboť toho času se domníval, že se žalobce bez omluvy nedostavil. V této souvislosti krajský soud poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009-66 (dostupný na www.nssoud.cz), podle něhož „[z] § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a § 59 správního řádu z roku 2004, které hovoří nikoliv o ,omluvě předem, ale o ,náležité omluvě, resp. o ,bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů, nelze dovozovat, že tato omluva musí být nezbytně učiněna před provedením samotného úkonu správního orgánu. Právě naopak, i omluva s určitým odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání (např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které bránily uvedené omluvě), může podle konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“

V daném případě správní orgány vycházely z toho, že předvolání k ústnímu jednání bylo žalobci doručeno fikcí dne 6. 11. 2014. Již od tohoto okamžiku měl tedy žalobce možnost se z jednání omluvit, pakliže mu v účasti na něm bránily důležité důvody. Skutečnost, kdy se žalobce reálně s písemností seznámil, považovaly správní orgány za irelevantní. Povinností účastníka řízení je omluvit se z jednání bezodkladně. Vzhledem k tomu, že podle potvrzení od lékaře, které žalobce ke své omluvě z jednání doložil, trvala pracovní neschopnost žalobce již od 23. 10. 2014, nic mu nebránilo v tom, aby se z jednání omluvil ihned po doručení předvolání. Pakliže tak učinil až dne 11. 11. 2014 a omluva tak byla doručena až v den konání ústního jednání (a po jeho provedení), byla dle názoru správních orgánů zjevně opožděná. S těmito úvahami se však krajský soud nemůže ztotožnit.

Předně je nutno podotknout, že již samotná okolnost doručování předvolání k ústnímu jednání je opředena jistými nejasnostmi, neboť ve spise není založena doručenka. Je pravdou, že prvostupňový správní orgán inicioval za účelem zjištění data doručení předvolání reklamační řízení, krajský soud má však za to, že ani na základě dokladů z tohoto reklamačního řízení nelze postavit zcela na jisto, zda byla písemnost žalobci doručována řádně. Byť je pravděpodobné, že pochybení vzniklo na straně poskytovatele poštovních služeb, a nikoliv samotného prvostupňového správního orgánu, je krajský soud přesvědčen, že nejasnosti kolem doručování nelze vykládat k tíži žalobce. Za těchto okolností není tedy na místě odvíjet doručení písemnosti žalobci od okamžiku, kdy by za jiných okolností nastala fikce doručení, neboť absentuje-li ve spise náležitý doklad o doručení, nelze s jistotou tvrdit, že byly naplněny všechny zákonné předpoklady fikce doručení. Žalobce nicméně ve svých podáních připouští, že zásilka mu byla vhozena do schránky dne 7. 11. 2014 (pátek) a lze tedy mít za to, že nejpozději tohoto dne se měl žalobce možnost s písemností seznámit.

Dále považuje krajský soud za nezbytné vyzdvihnout, že ačkoliv byl žalobce v pracovní neschopnosti již ode dne 23. 10. 2014, z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je patrné, že žalobce se k lékaři dostavil opětovně dne 11. 11. 2014, kdy lékař rozhodl, že pracovní neschopnost nadále trvá a stanovil datum další kontroly na den 25. 11. 2014. Vzhledem k tomu, že si žalobce nemohl být jist, zda mu bude doba trvání pracovní neschopnosti prodloužena, či zda již naopak nebude uschopněn, jeví se jako zcela pochopitelné, že žalobce nejprve navštívil lékaře a teprve následně se na základě výsledku vyšetření z plánovaného ústního jednání omluvil. Žalobce nadto v žalobě proti napadenému rozhodnutí uvedl, že měl nejprve v úmyslu se jednání zúčastnit a teprve poté, co se jeho zdravotní stav zhoršil, byl nucen navštívit ošetřujícího lékaře. Vzhledem k tomu, že omluvu žalobce zaslal ještě v den vyšetření, považuje ji krajský soud za včasnou, byť byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena až v den ústního jednání a po jeho provedení. K tvrzení žalovaného, že žalobce o své pracovní neschopnosti věděl již ode dne 23. 10. 2014, pak krajský soud dodává, že podle potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se žalobce měl dostavit k první kontrole již dne 31. 10. 2014 (tedy takřka dva týdny před datem ústního jednání), je pak tedy otázkou, zda by byl správní orgán vůbec ochoten omluvu uznat za situace, kdy by žalobce lékaře nenavštívil a tento by mu pracovní neschopnost neprodloužil. I z tohoto hlediska je tedy krajský soud přesvědčen, že pokud trpěl žalobce zdravotními obtížemi, nezbývalo mu než lékaře navštívit (což učinil v zásadě bezprostředně poté, co obdržel předvolání k ústnímu jednání) a následně se na prvostupňový správní orgán obrátit s omluvou. Krajský soud připouští, že by bylo s ohledem na časovou tíseň vhodnější, kdyby žalobce svoji omluvu nejprve avizoval telefonicky či e-mailem, nicméně pouhá skutečnost, že žalobce nezvolil nejoptimálnější postup, nemůže dle názoru krajského soudu vyústit ve zbavení jeho osoby jednoho ze základních procesních práv – účasti na ústním jednání. To platí zejména s přihlédnutím k tomu, že se jednalo se o první omluvu žalobce z jednání. Pokud by se žalobce z jednání za obdobných podmínek omlouval opakovaně, nepochybně by již bylo na místě posuzovat jeho jednání přísněji.

Pokud se jedná o splnění dalších dvou podmínek pro akceptaci omluvy, tj. existence důležitého důvodu bránícího účasti na ústním jednání a doložení takového důvodu, nemá krajský soud pochyb o tom, že je žalobce naplnil. Nemoc žalobce, zejména s ohledem na nezanedbatelnou vzdálenost sídla prvostupňového správního orgánu od bydliště žalobce, je zcela jistě omluvitelným důvodem ospravedlňujícím nedostavení se k ústnímu jednání. Skutečnost, že je žalobce v pracovní neschopnosti, přitom byla prvostupňovému správnímu orgánu řádně doložena potvrzením od lékaře.

Krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že provedení ústního jednání bez přítomnosti obviněného by mělo být spíše výjimkou, nikoliv pravidlem. Smyslem ust. § 74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích je zajistit, aby mohlo být ústní jednání bez přítomnosti obviněného provedeno tehdy, nemá-li tento zájem se projednání věci účastnit, případně snaží-li se opakovanými omluvami z účasti na jednání přestupkové řízení paralyzovat; bezesporu však nemůže být pouhým prostředkem ulehčení práce správním orgánům. Pakliže nemá správní orgán důvod se domnívat, že cílem obviněného je v řízení obstruovat, pak nelze spatřovat žádného rozumného důvodu, pro který by první omluvě z jednání nemohlo být vyhověno, byť by to mělo znamenat, že bude muset správní orgán (jako by tomu bylo v tomto případě) ústní jednání zopakovat. Žalobce vyjádřil ve své omluvě zájem zúčastnit se ústního jednání a požádal správní orgán o stanovení nového termínu ústního projednání věci. Nic přitom nenasvědčovalo tomu, že by žalobce jednal účelově s cílem zmařit přestupkové řízení, proto se odepření práva účasti na ústním projednání věci jeví v daném případě jako svévolné. To i s odkazem na základní zásady činnosti správních orgánů formulované v hlavě II zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jimiž by měly být postupy správních orgánů korigovány, zejména pak v daném případě na zásadu vyjádřenou v ust. § 4 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož „veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.“ Nutno zdůraznit, že provedení nového ústního jednání v daném případě nebránila ani obava z uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, neboť ústní jednání bylo nařízeno pouze několik týdnů po zahájení přestupkového řízení a nadto v době, kdy do prekluze přestupku zbývalo takřka osm měsíců.

Lze tedy shrnout, že postup prvostupňového správního orgánu byl zatížen vážnou procesní vadou ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., v jejímž důsledku bylo žalobci znemožněno zúčastnit se ústního jednání a která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Za povšimnutí stojí rovněž skutečnost, že prvostupňový správní orgán ihned po provedení ústního jednání (s ohledem na pořadí listin ve spise zřejmě ještě dříve než obdržel omluvu z jednání) vyhotovil a vypravil rozhodnutí ve věci. Žalobci lze tedy přisvědčit v tom směru, že jednotlivé kroky prvostupňového správního orgánu v souhrnu vedly k tomu, že mu bylo znemožněno, aby se jakkoliv vyjádřil k podkladům pro rozhodnutí a navrhl důkazy k prokázání své neviny.

Pro úplnost považuje krajský soud za nezbytné vyjádřit se rovněž k námitce žalobce týkající se skutečnosti, že správní orgán nevyhověl jeho žádosti na postoupení věci jinému správnímu orgánu. V této souvislosti krajský soud pouze stručně konstatuje, že na postoupení z důvodu vhodnosti ve smyslu ust. § 131 odst. 5 správního řádu není právní nárok a je na uvážení správního orgánu, zda návrhu účastníka řízení vyhoví či nikoliv. V daném případě žalobce ani netvrdil žádné natolik závažné důvody, pro něž by bylo vhodné věc postoupit jinému věcně příslušnému správnímu orgánu. Důvod pro postoupení totiž bezesporu nelze spatřovat výhradně v tom, že věc projednává správní orgán, jehož sídlo je pro účastníka řízení hůře dostupné. Krajský soud tedy nespatřuje nic svévolného na tom, že správní orgány žádosti žalobce nevyhověly.

Zbylými námitkami žalobce se pak s ohledem na důvod zrušení rozhodnutí krajský soud nemohl zabývat, neboť by tím nahrazoval činnost správního orgánu, který dosud ve věci neprovedl řádné ústní jednání a neumožnil tak žalobci seznámit se s podklady řízení (včetně žalobcem zpochybňovaného videozáznamu) a vyjadřovat se k nim, jakož ani předložit důkazní návrhy za účelem prokázání jeho neviny. Bude tedy na správních orgánech, aby se s těmito námitkami žalobce případně vypořádaly v dalším řízení, a to se zřetelem ke všemu, co během řízení vyjde najevo.

VI. Závěr a náklady řízení

Jak je patrné ze shora uvedeného, postup správních orgánů byl zatížen závažnými vadami, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.. S přihlédnutím k charakteru zjištěných pochybení přitom shledal krajský soud nezbytným postupovat ve smyslu ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. a zrušit nejen napadené rozhodnutí, ale i jemu předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. V dalším řízení bude tedy na něm, aby ve věci opětovně nařídil ústní jednání a postupoval směrem k zákonnému rozhodnutí o věci samé.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl plný úspěch ve věci žalobce, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a právnímu zástupci žalobce vznikly náklady za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a sepsání žaloby po 3.100 Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Krajský soud si je vědom toho, že právní zástupce žalobce ve věci zaslal ještě podání ze dne 21. 7. 2015, které označil jako repliku k vyjádření žalovaného. Vzhledem k tomu, že však toto podání neobsahuje žádné nové skutečnosti a pouze rekapituluje argumentaci obsaženou v žalobě, nebyly žalobci za tento úkon náhrada nákladů přiznány. Dále má žalobce nárok na 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je právní zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, byla odměna právního zastoupení zvýšena o částku odpovídající DPH ve výši 21 % Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení nahradit částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 31. října 2016

JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru