Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 6/2016 - 29Rozsudek KSBR ze dne 31.05.2017

Prejudikatura

7 Azs 9/2012 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 220/2017

přidejte vlastní popisek

32 Az 6/2016-29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: A. Y., nar. …….., státní příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. OAM-334/ZA-ZA11-ZA16-2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

Žalobce se domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu jednání.

II.
Žaloba

Žalobce předně uváděl, že dle rozhodnutí žalovaného předvolání do armády nespadá po výčet důvodů pro udělení azylu a osoba není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze nebo strach z boje. Žalobce v této souvislosti citoval odstavce 170, 171, 172, 173 a 174 Příručky UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků (dále jen Příručka). Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2015, sp. zn. 10 Azs 174/2015 bod 31. Žalobce totiž ve své žádosti uvedl, že vyznává křesťanství. Tato skutečnost pak nebyla v rámci pohovoru s ohledem na možné odmítnutí výkonu vojenské služby pro náboženské přesvědčení ani hodnocena. Náboženské přesvědčení žalobci zapovídá účast ve válečném konfliktu (křesťanské desatero – nezabiješ). Nebyla hodnocena ani skutečnost, že by žalobce mohl odmítnout výkon vojenské služby z důvodu morálního přesvědčení nebo svědomí, což Ukrajina uznává. Žalobce se nechce zúčastnit ozbrojeného konfliktu, ve kterém byl nucen zabíjet lidi. Důkazem ryzostí jeho přesvědčení je pak skutečnost, že vlast a rodinu opustil, aby se vyhnul vojenské povinnosti. Vyžaduje-li žalovaný další důkazy o ryzosti jeho přesvědčení, pak se na ně měl dotázat v rámci pohovoru resp. doplňkového pohovoru. Žalovaný má povinnost zjistit pravý skutkový stav, neboť nesmí vyhostit nebo navrátit osobu do země, kde by byl ohrožen její život nebo svoboda. Žalobce rovněž uvedl, že výkon náhradní civilní služby ukrajinské zákony umožňují jen církevním představitelům.

Dále namítal, že ani západ Ukrajiny již není z pohledu bezpečnostní situace klidné, neboť zde proběhly politicky motivované útoky (odkázal na článek www.novinky.cz). Navíc i Ministerstvo zahraničních věcí rozšířilo oblast na Ukrajině, kam nedoporučuje cesty českým občanům z důvodu bezpečnostní situace. Navíc tato skutečnost není z jeho pohledu relevantní, neboť byl povolán k výkonu vojenské služby a do oblasti konfliktu by tudíž byl vyslán. Žalobce přitom pochází z Chmelnické oblasti na západu země.

Žalobce dále uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu by mu byl povolávací rozkaz neprodleně doručen, přičemž by z důvodů uváděných v pohovoru dne 12.4.2016 k výkonu vojenské služby nenastoupil. Tato skutečnost by měla za následek odnětí svobody, což plyne i z informace MZV ČR č.j. 115045/2015-LPTP. Hrozí mu tedy trestání ve smyslu § 14 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.7.2é15, č.j. 5 Azs 100/2014-68. Žalovaný však v rozhodnutí nevychází z žádné relevantní informace o zemi jeho původu a tudíž ani nemohlo dojít k objektivnímu posouzení hrozny vážné újmy ve smyslu § 14 a zákona o azylu. Ve správním spise pak není obsažen ani jeden dohledatelný zdroj, dle kterého žalobci v případě návratu nehrozí vážná újma dle § 14 a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného je tudíž nepřezkoumatelné.

Žalobce dále namítal, že nechce vykonávat vojenskou službu také z proto, že se bojí o život. Odkázal na zprávu UN News Service ze dne 2.3.2015, podle níž počet obětí během ukrajinského konfliktu dosáhl počtu 6 000 osob. Odkázal i na „Pokyny k mezinárodní ochraně č. 10: Žádosti o udělení právního postavení uprchlíka související se službou v armádě v kontextu s Úmluvou 1951 a Protokolem z roku 1961, o právním postavení uprchlíků ze dne 3.12.2013, jejímž pokyny se žalovaný neřídil.

III.
Vyjádření žalovaného

Žalovaný v písemném vyjádření především uvedl, že se v průběhu pohovoru nedotazoval na náboženskou příslušnost žalobce v souvislosti s odmítnutím výkonu vojenské služby, neboť takovou skutečnost vůbec neuváděl. Žalovaný vycházel z důvodů uvedených žalobcem a ze skutkového stavu zjištěného řádným procesním postupem. Důkazní břemeno vyplývá z břemene tvrzení, které je odvislé o samotného žadatele o azyl a je na něm, aby věrohodně doložil své pronásledování. Argumentace uvedená v žalobě působí účelově s cílem připodobnit příběh azylové relevantním důvodům. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potencionální ohrožení žadatele o azyl v zemi původu je nereálná. V průběhu řízení tedy musí žadatel sám uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých správní orgán jeho žádost posoudí. Žalovaný zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27.9.2011, č.j. 8 Azs 10/2001-89. Žalovaný rovněž upozornil na znovuzavedení institutu alternativní služby, který lze vykonávat v nemocnicích v případě odmítnutí vykonání služby z náboženských důvodů (zpráva MZV ČR č.j. 115045-LPTP ze dne 9.10.2015). Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2015, č.j. 6 Azs 86/2015-31, dle kterého odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby nebo branné povinnosti nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu, zejména pokud není odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.

Žalovaný dále uvedl, že probíhající konflikt na Ukrajině nelze považovat za mezinárodní či vnitřní ozbrojený konflikt (odkázal zde na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.3.2015, č.j. 3 Azs 259/2014-26. Odkazem na doporučení MZV ČR a odkazem na článek o událostech ve Lvově, pak žalobce doložil, že je situace napjatá i v západní části země, což žalovaný ani nezpochybnil. Tyty excesivní události nesly znaky kriminální činnosti (vyřizování si účtů mezi zločinci) a státní orgány proti nim zakročily v zájmu nastolení pořádku. Jedná se přitom o události z loňského roku, které se po potlačení státními orgány již neopakovaly.

Žalovaný závěrem uvedl, že ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.7.2015, č.j. 5 Azs 100/2014-68 není případný, neboť žalobce až v žalobě interpretuje obavy z trestního stíhání nebo trestu za odepření výkonu vojenské služby, pokud by výkon vojenské služby zahrnoval válečné zločiny nebo jednání spadající mezi důvody uvedené v čl. 12 odst. 2 tvz. kvalifikační směrnice. Žalovaný dodal, že Ukrajina nemá zájem takové činy tolerovat a podřídila se jurisdikci mezinárodního trestního soudu v Haagu, čímž umožnila vyšetřování válečných zločinů během proruského povstání na východě země, a to zpětně od února 2014.

Žalovaný neshledal ve svém postupu a ve svých závěrech pochybení, a proto navrhl zamítnutí žaloby.

IV.
Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Soud předně k věci uvádí, že žadatel o mezinárodní ochranu musí uvést skutečnosti a důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu, již ve správním řízení. Správní orgán není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel uvedl jako důvody, pro které Českou republiku žádá o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003, čj. 3 Azs 23/2003 - 61 nebo ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 24/2003 - 42).

V posuzovaném případě je tak třeba vycházet ze skutečností, které žalobce uvedl v průběhu řízení před žalovaným, zejména tedy v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a při pohovoru k této žádosti. Z nich vyplynulo, že žalobce měl na území ČR v letech 1998 až 2014 pobyt legalizován formou dlouhodobého pobytu. Jeho žádost o trvalý pobyt byla zamítnuta a proti zamítnutí podal odvolání. Dříve o mezinárodní ochranu nepožádal, neboť si myslel, že dostane povolení z Prahy. V březnu v roce 2016 byl kontrolován policií v Brně. Byl odvezen na služebnu a druhý den proběhl soud a žalobci bylo uděleno správní vyhoštění z území ČR na dobu 3 let. Datum opuštění ČR bylo stanoveno dne 8. 4. 2016. Na Ukrajině absolvoval základní vojenskou službu, ale nechce jít do války. Žádný povolávací rozkaz nepřevzal. Jeho manželka řekla osobám, které mu přinesly povolávací rozkaz, že on není doma a ona nic nepřevezme. Zakarpatská oblast, kde žalobce žil a stále žije jeho manželka, pak není ohrožena probíhajícím konfliktem. Probíhají zde, ale odvody do armády a i pro něj by si přišli. Ve vlasti neměl žádné potíže ani problémy se státními úřady. Obavy z války a získání trvalého pobytu na území ČR jsou jediné důvody jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Na Ukrajinu by vrátil, pokud by tam nebyla válka.

Soud k věci tedy uvádí, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán je povinen k tvrzením uvedeným v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48). Z konstantní judikatury vyplývá, že správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 – 41).

Dle názoru soudu žalobce měl v průběhu správního řízení možnost uvést vše, co považuje za relevantní z hlediska udělení mezinárodní ochrany. Byl s ním veden pohovor a byl poučen o povinnosti uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti nezbytné pro úplné zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí. Doplnění podkladů pro rozhodnutí žalobce nežádal. Rozhodnutí žalovaného je v nyní pojednávané věci z hlediska všech žalobcem tvrzených skutečností podrobně odůvodněno.

Žalobce zejména tvrdil, že se bojí, že by musel do války a že by jej na Ukrajině v souvislosti s válkou mohli zabít. K těmto důvodům shromáždil žalobce relevantní informace

o zemi původu žalobce (k požadavkům na kvalitu podkladových informací o zemi původu srov. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81, publ. č. 1825/2009 Sb. NSS). Konkrétně vycházel z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR, č. j. 98848/2015-LPTP

ze dne 21. 5. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP ze dne 9.10.2015, z informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině- aktualizace č. 3 ze září 2015 a výroční zprávy Human Rights Watcg 2016- Ukrajina ze dne 27. ledna 2016. Z těchto informací je pak zřejmé, že probíhají různě intenzívní ozbrojené střety mezi ukrajinskými a bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná a zcela stabilní.

Obavy z války na Ukrajině pak soud nepovažuje relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Soud zde odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26). Stejně tak odmítá chápat brannou povinnost v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, včetně „hrozby“ mobilizace, jako azylově relevantní okolnost (srov. např. rozsudky ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a ze dne 23. 4. 2015, č. j. 3 Azs 28/2015 - 24).

Soud souhlasí se žalovaným, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu po více, než půlročním nelegálním pobytu v CŘ, poté, co byl kontrolován cizineckou policií a byl mu uložen trest soudního vyhoštění na dobu 3 let. Takové jednání lze skutečně považovat za účelové. Soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004 - 44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl: „Potřeba další legalizace pobytu žalobce, který na území České republiky pobýval legálně […], není zákonným důvodem pro udělení azylu (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Tento právní názor ještě víc zdůraznil v rozsudku NSS ze dne 24. 2. 2005, čj. 2 Azs 216/2004 - 60, kde uvedl: „Žadatel o udělení azylu zjevně patří do mocné skupiny osob toužících pobývat v České republice z víceméně soukromých pohnutek, spadajících svojí podstatou do režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ovšem nesplňujících relativně tvrdší podmínky tohoto zákona, a proto se uchylujících do režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Vzniklá disparita mezi těmito zákony v otázce přístupnosti pro jednotlivé cizince vyvolává nevhodnou nerovnováhu ve struktuře cizinců, kteří se do řízení podle těchto dvou zákonů zapojují, neúměrně zatěžující azylové řízení.“ O účelovosti žádosti o azyl o to víc svědčí, pokud byla „podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění“ (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2005, čj. 4 Azs 395/2004 - 68). Z jednání žalobce je tedy zřejmé, že institutu mezinárodní ochrany využívá pouze jako nejzazší možnosti k legalizaci svého pobytu poté, co se mu nepodařilo legalizovat jeho pobyt v rámci řízení o žádosti o udělení příslušné formy pobytu podle zákona o pobytu cizinců.

Až v žalobě žalobce uvedl, že by výkon vojenské služby mohl odmítnout i z náboženských důvodů. S ohledem na výše uvedené soud uvádí, že tyto skutečnosti měl tvrdit již v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany. Z kontextu podání žádosti o mezinárodní ochranu, tj. poté, co na území ČR pobýval nelegálně, byl mu udělen trest soudního vyhoštění a nepodařilo se mu nadále splnit podmínky zákona o pobytu cizinců, lze dovodit, že takové jeho tvrzení lze považovat za účelové. Soud k tomu nadto uvádí, že dle informace MZV č.j. 115045-LPTP ze dne 9.10.2015 byl na Ukrajině znovuzaveden institut alternativní služby, kterou lze vykonávat i v nemocnicích. Základní vojenskou službu lze proto odmítnout například z náboženských důvodů a nastoupit alternativní službu. Soud souhlasí se žalovaným, že žalobce má možnost takto svou situaci vyřešit.

Žalobce v žalobě dále namítal neochotu zúčastnit se bojů na východě země z důvodu výhrady svědomí a odporu proti páchání zločinů podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Žalobce však v průběhu nepoukazoval na výhradu svědomí ani neochotu účastnit se války z důvodu možné účasti na páchání takových zločinů. Jak je shora uvedeno, tak primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Nelze proto žalovanému vytýkat, že se nezabýval otázkou odmítnutí vojenské služby (a případně s tím spojeným trestem) z důvodu hrozby účastni na válečných zločinech a jiného porušování mezinárodního, resp. humanitárního práva. Žalobce tedy v průběhu správního řízení netvrdil, obavy z trestu za odepření výkonu vojenské služby, pokud by výkon služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající pod čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Žalovaný postupoval správně, pokud žádost o mezinárodní ochranu z hlediska těchto dalších obav neposuzoval. Nejvyšší správní soud v obdobném případě naopak vyslovil, že pokud soud považoval tento postup žalovaného správního orgánu za nezákonný a napadené rozhodnutí zrušil, pak pochybil (srov. rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 – 32).

Soud k věci znovu uvádí, že Nejvyšší správní soud již ve svém ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, uvedl, že „[s]amotné odmítání branné povinnosti odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Branná povinnost je tedy legitimní povinností občana vůči domovskému státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a povinnost služby v armádě při mobilizaci (případně trest za její nesplnění) rozhodně nelze považovat za azylově relevantní. Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevantnost branné povinnosti například také v usneseních Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34, nebo ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Azs 141/2016 - 32. Soud v této souvislosti odkazuje i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, ve kterém uvedl, že „[p]okud stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě Ukrajiny, je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě odůvodňoval.“

Soud se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu nebezpečí vážné újmy dle § 14 a odst. 2 zákona o azylu. Soud k tomu uvádí, že i trest za nevykonání občanské povinnosti výkonu vojenské služby je uznáván za legitimní dle Ženevské konvence, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento trest tedy nelze považovat za vážnou újmu podle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť nemůže být sám o sobě vnímán jako nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce neuvedl žádný důvod, proč by právě v jeho případě tento trest představoval vážnou újmu. Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, dle jehož právní věty [h]rozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní, pokud osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (§ 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu, např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ Z informací zjištěných žalovaným v posuzovaném případě přitom nevyplývá, že by případné odmítnutí nastoupení do armády na Ukrajině bylo přímo spojeno s porušováním lidských práv, a to zejména zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.

K postihu za nenastoupení výkonu vojenské služby soud Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 3 Azs 396/2005 – 88, rovněž konstatoval, že „obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být trestně stíhán za vyhýbání se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest hrozící za vyhýbání se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter (…) Vyhýbání se vojenské službě je tak obecně chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován za persekuci. Výkon vojenské služby je považován za povinnost plynoucí ze státoobčanského vztahu, a proto povolání k výkonu základní vojenské služby není samo o sobě skutečností zakládající pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení.“

K obecné bezpečnostní situaci na Ukrajině pak soud odkazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině. NSS konstatoval, že se nejedná o tzv. totální konflikt, a žadatelé o mezinárodní ochranu tedy musejí prokázat dostatečnou míru individualizace dopadů probíhajícího ozbrojeného konfliktu. NSS uvedl, že „probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“ (usnesení NSS ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014-17, či ze dne 25. 3. 2015, čj. 3 Azs 259/2014-26). Žalobce naposledy bydlel v Zakarpatské oblasti ve městě Chust (západní část Ukrajiny) tedy mimo oblasti zasaženou ozbrojeným konfliktem. Žalobce sám uvedl, že situace v místě jeho bydliště je bezpečná. Odkaz na článek o událostech ve Lvově se pak netýká přímo žalobce, ale jednalo se o kriminální činnost, navíc v jiné části země původu.

Soud tedy neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný), jak namítal žalobce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, je seznatelné, z jakých skutkových zjištění správní orán vycházel, stejně jak jednotlivé důkazy (zprávy o zemi původu, výpověď žalobce) hodnotil.

V.
Závěr a náklady řízení

Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Petr Polách, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru