Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Az 51/2020 - 95Rozsudek KSBR ze dne 18.02.2021

Prejudikatura

3 Azs 12/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 114/2021

přidejte vlastní popisek

32 Az 51/2020-95

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci

žalobce: J. S. P., nar. X

st. přísl. X
t. č. bytem X
zastoupen Mgr. Pavlem Štanglem,
advokátem se sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí ze dne ze dne 12. 8. 2020, č. j. OAM-140/LE-LE05-LE05-R2-2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Ustanovenému tlumočníkovi Mgr. Romanu Madeckému, Ph.D., bytem X, se přiznává náhrada nákladů ve výši 700 Kč, která mu bude vyplacena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Dne 25. 2. 2019 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále jen „ČR“). V žádosti uvedl, že je státním příslušníkem Polska, polské národnosti, katolického vyznání, svobodný, ale má nezletilého syna žijícího s matkou. Před příchodech do ČR se zdržoval převážně ve Varšavě, kde má trvalý pobyt, od roku 2014 byl dva roky v Ostravě, kde pomáhal otci, od května 2016 do srpna 2017 v Itálii, od té doby v ČR. Svou vlast opustil v roce 2014, protože pomáhal otci v podnikání v ČR a pracoval pro společnost Casino Moravia. Ke zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že se v letech 2014 – 2016 léčil v Polsku, neboť mu byla diagnostikována bipolární afektivní porucha s ultrarychlými změnami cyklů, jejíž léčba vyžaduje dlouhodobé užívání léků, dále trpí depresemi, občas slyší hlasy, které mu říkají, aby něco udělal, aniž by to chtěl udělat, zapomíná a má kolísané nálady. Žalobce byl dne 15. 1. 2019 zadržen Policií ČR na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem ve Varšavě dne 15. 10. 2015 za účelem jeho předání do Polska k trestnímu stíhání pro trestné činy nelegální výroby a obchodu s narkotiky a nelegálního obchodu se zbraněmi a municí. Jeho obvinění spočívá v tom, že měl v roce 2012 – 2014 za účelem vlastního obohacení dovézt do Polska nejméně 60 kg marihuany, podílet se na obchodu se značným množstvím omamných a psychotropních látek, když měl s cílem další distribuce nakoupit nejméně 930 g kokainu a 2,5 kg amfetaminu. V roce 2014 se pak měl ve Varšavě podílet na obchodu se zbraněmi, přičemž měl v ČR koupit dvě zbraně kalašnikov a pistoli s municí, které měl prodat v Polsku. Žalobce popřel, že by se daných jednání dopustil s tím, že drogy kupoval vždy jen pro vlastní potřebu a nikdy v uvedeném množství. Žalobci hrozí trest odnětí svobody až na 15 let a má důvodné obavy, že jeho proces bude politicky motivován, nebudou dodržena lidská práva, především právo na spravedlivý proces. Trestní stíhání je spjato se sporem žalobcova otce s bývalým polským ministrem financí Kapicou, na něhož podal otec žalobce v roce 2011 trestní oznámení pro podezření ze spáchání velmi závažné kriminality, na základě čehož je proti němu vedeno trestní stíhání a byl odvolán z funkce. V souvislosti s tímto stíháním měl být žalobce kontaktován polskou kontrarozvědkou AWB s žádostí o spolupráci na zjištění důkazů proti Kapicovi, přičemž jako protislužba bylo žalobci přislíbeno zastavení účelového trestního stíhání proti jeho osobě. Žalobce poskytl součinnost, načež byl Kapica zadržen, kontrarozvědka následně spolupráci ukončila, aniž by dodržela svou část dohody. Kapica je nyní na svobodě, jelikož byl propuštěn z vazby na kauci, a proto se žalobce obává msty v důsledku své spolupráce. Dle žalobce je nepochybné, že jeho stíhání má přímou souvislost se sporem jeho otce s Kapicou a spoluprací s kontrarozvědkou, což dokládá i skutečnost, že pověřený státní zástupce se s Kapicou zná. Žalobce tak nemá zaručen nezávislý a nestranný postup při vyšetřování, neboť měl Kapica v minulosti při osobním setkání s rodiči žalobce výslovně prohlásit, že se jeho otci pomstí „na nejslabším článku rodiny“, tedy žalobci. Žalobce měl v době konfliktu otce s Kapicou psychické potíže, užíval léky, byl závislý na omamných látkách, požíval v nadměrném množství alkohol, ale podařilo se mu vyléčit ze závislosti na alkoholu, omamných látkách i gamblerství. Dalším důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je současný spor matky žalobce se stávajícím ministrem spravedlnosti Polska, Ziobrovem. V případě vydání k trestnímu stíhání do Polska to bude právě Ziobrov jakožto nejvyšší představitel rezortu, kdo bude mít ve věci žalobce poslední slovo. Žalobci rovněž hrozí nelidské či ponižující zacházení při případném výkonu trestu a lze očekávat politicky motivované pronásledování jeho osoby nejen ze strany polských úřadů. O žalobce by v Polsku nebylo náležitě postaráno z hlediska jeho zdravotních potíží. Žalobce poznamenal, že Soud EU rozhodl, že polská justice nezaručuje spravedlivý proces, a proto ostatní členské státy nemají povinnost vydávat do země stíhané občany. Žalobce dále uvedl, že v roce 2017 za ním přišli z vojenské služby a nabídli mu spolupráci. Několikrát se potkal s vojenskými zpravodajci, dával dokumenty na Kapicu, jel na několik schůzek do Varšavy, v Budapešti předal o Kapicovi informace, od koho bere peníze a o jeho spolupráci s ruskými službami. Co se týká trestního stíhání žalobce, není žádný důkaz, telefonické rozhovory ani fotky, svědkové jsou nevěrohodní, neboť jsou to feťáci a nemohou si pamatovat, co bylo včera, natož před 4 – 5 lety. Některým svědkům prokurátor nabídl, že když budou proti žalobci svědčit, budou mít sami nižší tresty. Žalobce se nikdy neskrýval, odjel z Polska, protože je nevinný a nechtěl do vazby, jeho advokát nabídl kauci, ale prokurátor ji odmítl. Je zřejmé, že se žalobce podílel a rozsáhle spolupracoval s vysoce postavenými polskými státními orgány, kterým na základě jejich žádosti poskytl významné informace včetně důkazů, a tyto orgány mu na oplátku slíbily milost. Na to žalobce z obav nepřistoupil a požádal o „železný list“, který však nedostal a tím vzájemná spolupráce skončila. Žalobce se tímto stal pro polský stát nepohodlným, v důsledku čehož je vystaven účelovému trestnímu stíhání. Žalobce vystupoval proti Kapicovi a Ziobrovi, tedy osobám se značným politickým a faktickým vlivem i na oblast justice, a celé trestní stíhání je rozporuplné.

3. V průběhu pohovoru konaného dne 28. 3. 2019 žalobce nad rámec již uvedeného sdělil, že neuvedl všechny důvody, protože má strach je uvést, neboť kdyby se dostaly věci, o kterých mluvil, do Polska, měl by problémy, hrozil by mu větší trest a žalobce se obával o život, neboť měl informace na vysoce postavené funkcionáře mající vliv v trestní kauze. Dne 12. 4. 2019 zástupce žalobce do protokolu konstatoval, že poté, co bude žalobci udělena mezinárodní ochrana, bude připraven poskytnout veškerou součinnost a svá tvrzení a důkazy dále doplní o zásadní skutečnosti, které nyní z důvodu obav z navrácení do země původu neposkytl, přičemž tyto informace mohou být zajímavé pro ČR.

4. Dne 29. 4. 2019 vydal žalovaný ve věci rozhodnutí, kterým zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany dle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu, neboť shledal žádost žalobce nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 10a odst. 1 písm. a) zákona o azylu, protože byla podána občanem EU. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 62 Az 9/2019, toto rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť v případě Polska nastaly podmínky stanovené právem EU, které způsobují to, že žádost o mezinárodní ochranu nelze automaticky považovat za nepřípustnou, třebaže se jedná o členský stát EU, a takovou žádost je třeba posoudit. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že Evropská komise dne 20. 12. 2017 aktivovala postup dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o EU, když předložila Radě návrh na rozhodnutí, že v Polsku existuje nebezpečí závažného porušení zásad právního státu, a o návrhu nebylo dosud rozhodnuto. Tím byla naplněna podmínka Protokolu č. 24 ke smlouvě o EU a SFEU o poskytování azylu státním příslušníkům členských států EU.

5. V průběhu pohovorů konaných dne 30. 10. 2019 a 30. 10. 2019 žalobce specifikoval svá tvrzení týkající se jeho spolupráce s rozvědkou, aktivit směřujících proti Kapicovi a Ziobrovi, které soud s ohledem na jejich rozsáhlost netranskriboval. Ke svým tvrzením žalobce rovněž předložil řadu písemností a návrhů dokazování.

6. Žalovaný při posouzení žádosti žalobce vycházel především z jeho výpovědí a vyjádření jeho právního zástupce, a z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv Polsku. K žalobcem navrženému dokazování výslechem matky žalobce a vyžádáním spisu ve věci trestního stíhání Kapicy od příslušných polských orgánů žalovaný uvedl, že těmto návrhům nevyhověl. Svědecká výpověď matky žalobce by byla zcela nadbytečná, neboť by nemohla přinést žádná nová zjištění či informace. Nadto žalobce doložil písemné prohlášení své matky a nelze předpokládat, že by její výpověď mohla obsahovat v porovnání s jejím písemným vyjádřením nové skutečnosti. K návrhu vyžádat si od polských státních orgánů trestní spis, žalovaný konstatoval, že nemůže s ohledem na nemožnost v souvislosti se správním řízením ve věci mezinárodní ochrany kontaktovat orgány veřejné moci v zemi původu žalobce. Jako podklady pro rozhodnutí poté žalovaný nepřijal ani doložené písemnosti, které se netýkají žalobce a jeho případu, a ani údajně výhrůžné SMS zprávy, které měl obdržet otec žalobce od pana X, neboť se jednalo o dvě zprávy ze dne 19. 5. 2020 ve znění „Říkal jsi, že, umíš psát“, a „Zaslechl jsem, že dokumenty z Ostravy jsou atraktivní a hodně lidí se už na ně ptá a snad budou staženy do Polska“, neobsahovaly tedy žádné výhrůžky a není z nich zřejmá souvislost s případem žalobce.

7. Žalovaný neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod dle ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce výslovně uvedl, že nebyl politicky aktivní a neměl potíže spojené s uplatňováním politickým práv a svobod. Ačkoliv žalobce prohlašoval, že jeho stíhání v Polsku je politicky motivované a také soudní proces může být politicky ovlivněn, neuvedl žádnou skutečnost, která by o důvodnosti těchto tvrzení svědčila. Z jeho tvrzení vyplynulo, že své stíhání dává do souvislosti s údajnou snahou o pomstu jeho otci ze strany bývalého náměstka ministra financí Taková osobní snaha o pomstu za potíže, které mu měl otec žalobce způsobit podáním trestního oznámení, však nespadá pod důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 12a zákona o azylu, neboť nesouvisí s aktivitami žalobce, natož aktivitami směřujícími k uplatňování politických práv a svobod. Samotné tvrzení o údajné pomstě Kapicy a o vykonstruovanosti stíhání žalobce, stejně jako tvrzení o pomstě polské rozvědky za odmítnutí spolupráce, jsou poměrně nepravděpodobná.

8. Žalovaný v případě žalobce rovněž neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Trestní stíhání samo o sobě, ani hrozba umístění do vazby či výkonu trestu odnětí svobody, nemůže být důvodem pro udělení azylu, neboť nepředstavuje azylově relevantní pronásledování. Jednání, pro které je žalobce v Polsku stíhán, je trestné i v ČR a ani trest, který žalobci hrozí, se s ohledem na uvedený rozsah neliší od trestu, který by bylo možné za takové jednání uložit v ČR. Žalovanému nepřísluší posuzovat výtky směřující proti tomuto stíhání, neboť není v jeho pravomoci posuzovat otázku, zda žalobce spáchal v zemi původu trestné činy, pro něž je na území ČR vedeno řízení o jeho extradici, či zda je jeho trestní stíhání vykonstruované. Žalobce nadto přes výhrady k trestnímu stíhání neuvedl žádnou skutečnost, z níž by vyplývalo, že trestní řízení proti němu je v Polsku vykonstruované, nespravedlivé, nezákonné nebo zmanipulované a představuje porušení jeho práv. Žalobce pouze obecně uvedl, že v Polsku nebude mít zaručen spravedlivý rozsudek, což dával do souvislosti s justiční reformou. Kapica byl náměstkem ministra financí v koaliční vládě Občanské platformy (PO) a Polské lidové strany (PSL). V roce 2015 po volbách, které vyhrála strana PiS, vládnoucí až do současnosti, byl ze své funkce odvolán a posléze již další veřejné funkce nevykonával. Stíhání žalobce bylo zahájeno v únoru 2015, nicméně pokud by bylo vykonstruované na objednávku tehdejšího náměstka ministra financí, po změně vlády, odvolání Kapicy a opětovném zahájení jeho vyšetřování i stíhání neměly příslušné orgány žádný zájem na pokračování v nezákonném vykonstruovaném stíhání žalobce. Vládnoucí garnitura by naopak měla zájem na stíhání exponenta PO. Perzekvovat osobu, díky níž je Kapica stíhán a veřejně obviňován z korupčního jednání představitel politického oponenta vlády, by nedávalo smyslu. Žalobce nesdělil žádnou skutečnost, z níž by plynulo, že trestní stíhání Kapicy bylo umožněno díky jeho pomoci žalobce polským státním orgánům či pomoci jeho otce. Z jím předloženého trestního oznámení jeho otce na Kapicu z listopadu 2011 totiž vyplývá, že se týká zcela odlišných skutečností, než podezření na možné korupční jednání a způsobení škody státnímu rozpočtu v roce 2009, z nichž je Kapica viněn. V dané věci nebyla zjištěna ani žádná skutečnost, který by svědčila o zájmu Kapicy o osobu žalobce či jeho otce a o konstruování či ovlivňování trestního stíhání žalobce.

9. Jako nevěrohodná vyhodnotil žalovaný rovněž tvrzení o obavách z pomsty polské vojenské rozvědky, když trestní stíhání žalobce bylo zahájeno již v roce 2015 a k prvnímu kontaktu s rozvědkou došlo až v roce 2018. Z vyjádření žalobce vyplynulo, že fakticky byl navázán kontakt z jeho strany na popud jeho rodičů, a to ve snaze docílit zastavení svého již probíhajícího stíhání, před nímž se v té době ukrýval v zahraničí. Žalobce nadto nejprve uváděl, že zájem rozvědky směřoval k důkazům proti Kapicovi, následně mělo jít o informace z českého podnikatelského prostředí a o významných osobách ČR, o snahu ovlivňovat přes společnost Biosolution, kde byl žalobce zaměstnán, situaci v ČR. Pak by se jednalo o sledování vládních představitelů ČR. Ke sledování A. Babiše žalobce tvrdil, že rozvědce poskytl počátkem roku 2018 informace o jeho jednání s ČSSD a komunisty o sestavení vlády ČR, což mělo rozvědku zaujmout. Žalovaný konstatoval, že tato informace byla všeobecně známa a byla široce diskutována v českých médiích. K nevěrohodnosti výpovědi žalobce přispělo rovněž to, že ji žalobce označoval různorodě – rozvědka, kontrarozvědka, vojenská služba, civilní služba, AWB, Vojenská zpravodajská služba WSI. Vojenská informační služba WSI byla současnou polskou vládou rozpuštěna. Ani ze strany již neexistující tajné služby tak žalobci nemůže hrozit nebezpečí. Žalovanému poté nepřísluší hodnotit důkazy v trestním řízení žalobce a tedy ani svědecké výpovědi a jejich hodnověrnost.

10. K tvrzenému obecnému porušování lidských práv v Polsku, především v oblasti justice a vězeňství, žalovaný uvedl, že ačkoliv Evropská komise vyjádřila obavy z rizika porušení práva na spravedlivý proces v Polsku kvůli ohrožení nezávislosti a nestrannosti polských soudů v důsledku justiční reformy z roku 2017, co se týká podmínek výkonu vazby či trestu odnětí svobody, nevyvstaly zde žádné pochybnosti. Podmínky výkonu vazby a trestu odnětí svobody jsou v Polsku zcela odpovídající mezinárodním standardům a nelze je považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. V případě justiční reformy v Polsku z roku 2017 se jednalo o přijetí nového zákona o polském Nejvyšším soudu, který snižoval hranici odchodu do důchodu soudců tohoto soudu, jakož i ustanovení umožňující nově prezidentu republiky na žádost soudce odložit celkem až o šest let tento nucený odchod do důchodu a prodloužit tak dobu výkonu funkce soudce, přičemž nebyly záruky toho, že by toto ustanovení nemohlo být zneužito k ovlivnění personálního složení soudu ze strany prezidenta. Žalobce nebyl schopen specifikovat, jak by mohly vytýkané vady polského soudního systému negativně ovlivnit jeho trestní stíhání a vést k porušení jeho práv a svobody, a to ani na přímé dotazy žalovaného. Justiční reforma v Polsku se nijak netýkala postavení a funkce státního zastupitelství a veškerá tvrzení o posilování jeho vlivu v soudním řízení je zcela nepravdivá. Novelou zákona o Nejvyšším soudu byla navíc sporná ustanovení zrušena. Veškerá tvrzení žalobce jsou tedy nevěrohodná, a pokud by žalobce přesto takové obavy pociťoval, má v Polsku možnosti, které mu poskytuje polský právní řád a justiční systém, jak se případným porušením svých práv bránit a domoci se nápravy.

11. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce nesplňuje ani důvody pro udělení azylu dle ustanovení § 13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.

12. Následně žalovaný zkoumal, zda žalobci nelze udělit azyl z humanitárních důvodů dle ustanovení § 14 zákona o azylu. Zabýval se rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu. Z výpovědí žalobce v průběhu správního řízení nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Žalobce je dospělý a plně právně způsobilou osobou. Ke zdravotnímu stavu žalobce sdělil, že se léči psychicky, jinak je v pořádku. Žalobce zpochybnil dostupnost zdravotní péče v Polsku, když vyslovil domněnku, že by o žalobce v Polsku nebylo náležitě postaráno z hlediska jeho zdravotních potíží. Žalovaný nevyloučil, že v případě žalobce může být trvalá medikace nezbytná, nicméně je zřejmé, že o této eventualitě musí rozhodnout na základě příslušného vyšetření odborný lékař. Žalobce sdělil, že ve věznici nedostává žádnou medikaci. Vzhledem k tomu, že v ČR by mu byla zdravotní péče v případě potřeby poskytována, lze předpokládat, že trvalou medikaci jeho zdravotní stav nevyžaduje. V Polsku je vězněným osobám dostupná zdravotní péče na stejné nebo velmi podobné úrovni jako v ČR. Z výpovědi žalobce i jím doložených zpráv dále vyplynulo, že se v Polsku opakovaně léčil a příslušná léčba mu byla poskytována. Sám žalobce přitom léčebný režim evidentně nerespektoval, když konzumoval jak velké množství alkoholu, tak také marihuany, ačkoliv tyto látky zhoršují průběh nemoci. Žalobce nesdělil, proč by v Polsku neměl náležitou zdravotní péči. Žalovaný proto uzavřel, že zdravotní stav žalobce nevyžaduje žádnou specializovanou či ve vlasti nedostupnou péči a v případě žalobce neshledal existenci zvláštního zřetele hodného důvodu pro udělení azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu. Případ žalobce rovněž není případ, kdy by byla jeho situace natolik výjimečná, že neudělení azylu by v jeho případě bylo v zásadě nehumánní.

13. Současně žalovaný zkoumal, zda žalobce nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nezjistil nic, z čeho by bylo možné dojít k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozila vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, a to již proto, že právní řád Polska jako členského státu EU neumožňuje uložit ani vykonat trest smrti. Žalovaný rovněž neshledal, že by žalobci hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalovaný zopakoval argumentaci, dle které považoval tvrzení o údajné pomstě Kapicy a jeho ovlivňování trestního stíhání, stejně jako o obavách z pomsty polské vojenské rozvědky za nevěrohodná a nepravdivá a obavy z pomsty Kapicy či rozvědky za nedůvodné a nepravděpodobné. Trestní stíhání samo o sobě, ani hrozbu umístění do vazby či výkonu trestu odnětí svobody, nelze hodnotit jako skutečně hrozící vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Podmínky výkonu vazby a trestu odnětí svobody jsou v Polsku zcela odpovídající mezinárodním standardům a nelze je považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný rovněž zopakoval svou argumentaci týkající se tvrzeného porušování lidských v Polsku v oblasti justice. Žalovaný poté uzavřel, že na trestní řízení žalobce justiční reforma, jejíž některé prvky shledal SD EU v rozporu s právem EU, konkrétně právem na spravedlivý soudní proces před nezávislým a nestranným soudem, naprosto nedopadá a v souvislosti s ní mu nehrozí vážná újma dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Tvrzení žalobce o jeho údajném ohrožení pomstou pomocí vykonstruovaného trestního stíhání a dalšího ovlivňování tohoto stíhání jsou nevěrohodná a jeho obavy nedůvodné Pokud by žalobce přesto pociťoval obavy, má v Polsku možnosti, které mu poskytuje polský právní řád a justiční systém, jak se případným porušením svých práv bránit a domoci se nápravy. Nelze konstatovat, že by žalobci příslušné státní orgány jeho země původu odmítly poskytnout ochranu jeho osoby, či že by ji nebyly schopny poskytnout, pokud by se na ně obrátil s žádostí o takovou ochranu. Z informací plyne, že Polsko je funkčním státem, jehož úřady a bezpečnostní aparát mají území státu zcela pod kontrolou. Občané Polska mají možnost obrátit se v případě poškození trestnou činností či porušování jejich práv a svobod na příslušné orgány státní pomoci. Mezinárodní ochrana může být žalobci poskytnuta teprve v případě, kdy mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnost či tato ochrana nebyla ze strany příslušných státních orgánů poskytnuta v odpovídající míře K tomu, aby mohl být učiněn takový závěr, je nutné, aby žalobce využil prostředků, které právní řád Polska k ochraně práv a svobod jednotlivce poskytuje. Žalobce přitom neuvedl žádnou překážku, která by mu v tom bránila. Jinou hrozbu v souvislosti s návratem do vlasti žalobce neuvedl a žalovaný ani nezjistil. Žalovaný proto nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

14. Žalovaný posuzoval otázku, zda žalobci po návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Žalovanému bylo známo, že na území Polska neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

15. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR.

16. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu.

17. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje důvody ani pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu, neboť nebylo zjištěno, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, nebyl mu udělen ani tento typ doplňkové ochrany.

II. Obsah žaloby

18. Žalobce ve své žalobě ze dne 9. 9. 2020, namítl, že napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci a není náležitě odůvodněno, což odporuje ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, v čemž žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Rovněž výroková část napadeného rozhodnutí dle žalobce nedostála požadavků na přesnost a určitost

19. Žalobce měl za to, že žalovaný nedostatečně posoudil jednotlivé důvody pro udělení azylu a neodůvodnil své závěry. Žalovaný nezohlednil jím shromážděné podklady a tyto nevázal k aktuální situaci žalobce.

20. Závěry a názory žalovaného při posouzení důvodnosti udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu svědčí o nezájmu žalovaného posoudit důvodnost žádosti žalobce a nepochopení tohoto institutu a podmínkách jeho aplikace. Uplatňování politických práv a svobod neznamená, že by musel být žalobce politicky činný, či snad členem politické strany. Mezi politická práva je řazeno především právo na spravedlivý soudní proces, jakož i svoboda v přístupu ke státním institucím a možnost obracet se na nezávislé orgány k pošetření vlastních záležitostí, stejně jako záležitostí rodiny. Žalovaný se zaměřil pouze na zkoumání, zda jsou v Polsku potlačována základní lidská práva, což nadto hodnotil chybně. Žalobce přitom poukazoval na to, že je na území Polska pronásledován pro to, že on a jeho rodina má trvalý konflikt s bývalým náměstkem ministra financi Kapicou, který má stále velký vliv na státní orgány, konkrétně na orgány činné v trestním řízení. Žalovaný se však těmto skutečnostem nevěnoval. Žalobce poukazuje na nemožnost domoci se spravedlnosti a získat potřebné informace od orgánů státní správy. K tomuto politickému právu nezaujal žalovaný žádné stanovisko, neboť se spokojil s tím, že žalobce nebyl členem politické strany. Obtížnost vymahatelnosti práva v Polsku přitom potvrdila i Evropská komise, která dne 20. 12. 2017 aktivovala postup podle článku 7 odst. 1 Smlouvy o EU. Dále byl dne 24. 6. 2019 vydán rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-619/18, kdy soud v plném rozsahu žalobě Evropské komise vyhověl, z čehož vyplývá, že Polsko absentuje v zajištění ochrany zaručených práv jeho občanů ve smyslu článku 47 Listiny, tedy že každý má právo na účinnou právní ochranu, spravedlivý proces, právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. V Polsku je tedy dána existence zřejmého závažného porušení zásad právního státu. Žalovaný své rozhodnutí nepodpořil žádnými důkazy, ale pouhými dohady a spekulacemi.

21. Žalobce připomněl, že ve vztahu k udělení azylu dle ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je ohledně břemena důkazního v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu ve vztahu k udělení azylu zapotřebí tzv. přiměřené pravděpodobnosti. Žalovaný však výrazně vychýlil důkazní břemeno v neprospěch žalobce, opřel svůj názor a nepodložené a nepřezkoumatelné domněnky a neunesl své důkazní břemeno, když nezjistil bez důvodných pochybností okolnosti tvrzené žalobcem.

22. Žalovaný byl také přepjatě formalistický, přičemž Ústavní soud mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. S těmito závěry se ve své judikatuře ztotožnil i Nejvyšší správní soud.

23. Dále žalobce vznesl námitku porušení ustanovení § 23 písm. c) zákona o azylu, neboť žalovaný nevycházel z dostatečně přesných a aktuálních informací. Přinejmenším od konání druhého pohovoru se mj. nabízelo vyslechnout také matku žalobce. Napadené rozhodnutí nebralo v potaz ani aktuální vývoj situace. Žalovaný neprovedl velké množství důkazů, které žalobce obstaral, tj. výslech matky, doložené SMS a ni další listinné důkazy. Od zrušení prvotního rozhodnutí krajským soudem v Ostravě přitom žalovaný neučinil ve věci žádný relevantní úkon. Žalobce přitom upozornil na to, že příslušná forma mezinárodní ochrany se cizinci udělí, bude-li v řízení zjištěno, že cizinec splňuje podmínky pro udělení této formy ochrany stanovené. Pokud tedy v případě žalobce žalovaný neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu, byl povinen přezkoumat, zda nebyly splněny náležitosti pro udělení jiné formy mezinárodní ochrany, příkladně humanitárního azylu dle ustanovení § 14 zákona o azylu.

24. Žalovaným rovněž nebyla náležitě posouzena aktuální situace v zemi původu žalobce. Líčení situace ze strany žalobce bylo žalovaný považováno za irelevantní a nebylo z něj vycházeno. Žalobce přitom dostatečně popsal, že jeho trestní stíhání je politicky motivované v souvislosti se sporem otce žalobce s bývalým ministrem financí Polska Kapicou. Žalobci v současné době hrozí s ohledem na jeho spolupráci s rozvědkou odsouzení až na 25 let, přestože tak vysoký trest by obecně v jeho případě nemohl padnout. Politický tlak poté vyplývá i ze sporu matky žalobce se stávajícím ministrem spravedlnosti Polska, Ziobrovem. Žalobci také hrozí nebezpečí ze strany polské rozvědky. Obecné důvody pro udělení azylu vyplývají ze skutečnosti, že v návaznosti na změnu v justičním systému jsou v Polsku porušována základní lidská práva. Žalobce k tomu odkázal na řadu internetových článků, které jsou jasnými důkazy, že v Polsku nejsou dodržována základní lidská práva, na základě čehož již některé země nevydávají občany Polska do domovského státu. K tomu žalobce uvedl rozhodnutí soudu v Karlsruhe.

25. Žalobce následně navrhl provedení výslechů svědků X, X, Xa a X, kteří mohou vypovídat jak ke stavu justice v Polsku, tak i k osobním důvodům podané žádosti o mezinárodní ochranu. Dále žalobce navrhl výslech svědka, jehož totožnost nechtěl prozradit, jelikož byl členem rozvědky a v případě spojení jeho osoby s případě žalobce by mu mohlo přinést taktéž perzekuci.

26. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

27. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost žalobních námitek a současně s nimi nesouhlasil, přičemž odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, informace o zemi původu a na velmi podrobně odůvodněné napadené rozhodnutí. Žalovaný zjistil skutečný stav věci dostatečným způsobem, zabýval se všemi okolnostmi, které žalobce sdělil a opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, které považoval za dostatečné, objektivní i aktuální.

28. Žalovaný v průběhu řízení nezjistil, že by žalobce neměl v Polsku právo na spravedlivý soudní proces a že by byl v Polsku pronásledován ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, či že by mu toto v případě návratu hrozilo. Žalovaný se zabýval i osobou Kapicy, s nímž měli mít žalobce a jeho rodina potíže, přičemž žalovaný považoval tvrzení žalobce v tomto směru za nevěrohodná a nepravdivá. Již v roce 2015 byl Kapica po volbách ze své funkce odvolán a v současné době se proti němu vede od roku 2018 na území Polska trestní stíhání. Žalobce se v Polsku v souvislosti s vedeným trestním řízením může také obrátit na pomoc zkušeného advokáta, který jej bude zastupovat a hájit jeho zájmy. Žalovaný rovněž srozumitelně a logicky odůvodnil neopodstatněnost obav žalobce z pomsty za nespolupráci polské vojenské rozvědky. Žalovaný se taktéž vyjádřil i ke kontroverzní justiční reformě v Polsku z roku 2017. Na trestní řízení žalobce justiční reforma, jejíž některé prvky byly shledány v rozporu s právem EU, konkrétně právem na spravedlivý proces před nezávislým soudem, nedopadá. V napadeném rozhodnutí žalovaný vysvětlil žalobcem zmiňované informace, že některé členské státy měly reagovat na reformu tak, že nevydávají občany do Polska, nadto ostatní členské státy se k této reakci nepřipojily. Z jakého důvodu si žalovaný neobstaral trestní spis Kapicy, nepřijal některé doložené písemnosti jako podklad pro rozhodnutí a neprovedl navrhovaný výslech matky žalobce, žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně vysvětlil.

29. V napadeném rozhodnutí se žalovaný taktéž zabýval možností, zda je možno žalobci udělit azyl dle ustanovení § 14 zákona o azylu, avšak po posouzení jeho rodinné, sociální a ekonomické situace neshledal opodstatněnost pro jeho udělení, neboť žalobce žádné mimořádné okolnosti neuváděl a tyto nebyly ani zjištěny.

30. V průběhu řízení žalovaný ani nezjistil, že by žalobci v zemi původu hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy tak, jak je požadováno v ustanovení § 14a zákona o azylu. Pokud by v Polsku docházelo k závažnému porušování zásad právního státu, včetně práva na spravedlivý soudní proces, nemohla by tato země ani být jedním z členů EU.

31. Závěrem měl žalovaný za to, že napadené rozhodnutí je zcela přezkoumatelné.

32. Dle názoru žalovaného tedy nebyl žalobce v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech, přičemž žalobou nebylo zpochybněno napadené rozhodnutí, kterým byla žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako nedůvodná.

33. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Průběh ústního jednání

34. Krajský soud nařídil na den 11. 2. 2021 ústní jednání.

35. Žalobce nad rámec podané žaloby považoval za zásadní pochybení žalovaného, že bez dalšího považoval Polsko za bezpečnou zemi. S Polskem byl přitom v roce 2017 aktivován postup dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unie, což znamená, že Polsko nemůže být považováno za bezpečnou zemi. Žalovaný neprováděl žalobcem navrhované důkazy, nezjišťoval podstatné skutečnosti případu a jednal v rozporu s právními předpisy. Žalobci není zaručen spravedlivý soudní proces, což doložil mnoha důkazy.

36. Žalovaný plně odkázal na napadené rozhodnutí a na vyjádření k podané žalobě.

37. Žalobce navrhl k důkazu výslech svědků, a to X, dlouholetého přítele, který byl podobně jako žalobce obviněn toutéž osobou bez důkazů. V jeho případě mu prokurátor řekl, že buď bude proti Jackovi vypovídat, nebo má zvážit, že má dceru, které je rok a půl. X řekl žalobci, že proti němu vypovídat nebude, ve věci nebyly žádné důkazy. Dalším navrhovaným svědkem měl být X, bývalý důstojník polské rozvědky, který zná osoby, o kterých žalobce mluvil ve svých výpovědích. Dalším svědkem měl být X, který byl přímým nadřízeným X, a mohl by osvětlit, jaký vliv mají dané osoby na polské soudy, prokuraturu. V současné době svádí rodina žalobce boj s panem X, podali proti němu několik trestních oznámení, avšak soudy se těmito oznámeními nezaobírají s ohledem na vazby X na polského premiéra a polskou rozvědku. Žalobci bylo panem X sděleno, že pokud se vrátí do Polska, za všechno se mu pomstí. Za další svědky žalobce označil své rodiče, kteří mají řadu dokumentů, které mohou předložit, dále disponují řadou trestních oznámení podaných na zmíněné osoby. Mohou tedy objasnit to, co žalobci hrozí po návratu do Polska.

38. Soud k důkazu provedl novinový článek z periodika Gazeta Wyborcza ze dne 22. 10. 2020 s názvem „To rozvědka stála za nákupem roušek, které neměly žádnou hodnotu“, předložený žalobcem, ve kterém bylo zmíněno jméno matky žalobce ve smyslu, že matka žalobce bojuje se zmíněným X. Novinový článek obecně pojednával o nákupu roušek pro zdravotnický personál, kdy tento obchod měl být ve skutečnosti operací funkcionářů rozvědky.

39. Další důkazy, které žalobce navrhoval k provedení, soud neprováděl, neboť měl za to, že jejich provedení není pro rozhodnutí soudu nutné.

V. Posouzení věci krajským soudem

40. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

41. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

42. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

43. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“

44. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb.n.u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „… je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

45. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007-34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

46. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný), ostatně žalobce žádnou konkrétní argumentaci stran tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v podané žalobě neuvedl.

47. Soud proto nemůže přisvědčit žalobci v jeho obecném odkazu na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaný srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná.

48. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

49. V žalobě nebyl ve vztahu k ustanovení § 13 a § 14b zákona o azylu uveden žádný konkrétní žalobní bod. Soud tedy obecně konstatuje, že se žalovaný správní orgán s ohledem na tvrzení žalobce ve vztahu k výše citovaným ustanovením zákona o azylu dostatečně vypořádal s veškerými zjištěnými skutečnostmi a podrobně je posoudil. Zabýval se všemi okolnosti případu a srozumitelným způsobem odůvodnil, proč nebylo možné žalobci udělit některou z výše citovaných forem mezinárodní ochrany. Ve věci tedy nebyly zjištěny žádné důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu shora zmíněných ustanovení zákona o azylu. Soud k věci dále doplňuje, že institut azylu slouží osobám, které jsou v zemi původu pronásledovány ze zákonem stanovených důvodů a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoliv problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Udělení mezinárodní ochrany lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005-43).

50. Na základě zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.

51. Krajský soud předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

52. Před vlastním hodnocením existence důvodů pro udělení mezinárodní ochrany žalobci považuje krajský soud za vhodné vypořádat se nejprve s žalobcovou námitkou, že žalovaný nepřihlížel pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, zejména k informacím o zemi původu.

53. Této výtce nemůže krajský soud přisvědčit. Není pravdou, že by žalovaný vycházel z nedostatečně prokázané situace v Polsku. Žalovaný si opatřil jako podklady pro své rozhodnutí aktuální materiály týkající se nejen politické a bezpečnostní situace v zemi, ale i zprávy týkající se problematické situace justice v zemi původu žalobce, jakož i informace zaměřené na prověření skutečností, jež žalobce tvrdil stran účelovosti jeho trestního stíhání. Tyto podklady nebyly v době rozhodování správního orgánu zastaralé a věrně odrážely situaci v zemi původu žalobce. Na těchto závěrech nezměnily nic ani podklady, jež předložil správnímu orgánu sám žalobce. Jestliže žalobce v podané žalobě v této souvislosti namítal, že žalovaný neprovedl velké množství žalobcem navrhovaných důkazů (výslech matky žalobce, SMS zprávy a další listinné důkazy), je nutné poznamenat, že se žalovaný k neprovedení těchto důkazů výslovně vyjádřil na stranách 15 a 23 napadeného rozhodnutí, kdy zdůvodnil, z jakého důvodu nepovažoval navrhované důkazy za vhodné, ekonomické či přínosné pro zjištění stavu projednávané věci. Tomuto postupu přitom neměl krajský soud cokoliv vytknout a zcela se s tímto závěrem, jakož i důvody, na základě kterých k němu bylo dospěno, ztotožnil. Žalovaný, shodně jako krajský soud, nezastíral, že situace stran justice v Polsku je v současnosti hodnocena jako problematická, to však samozřejmě neznamená, že by každý žadatel o mezinárodní ochranu pocházející z této země splňoval automaticky podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, ať už azylu či doplňkové ochrany. Každou žádost je naopak nutno posuzovat individuálně.

54. Žalovaný následně obsah opatřených podkladů a informací dle názoru krajského soudu také s ohledem na žalobcova skutková tvrzení přiléhavým a správným způsobem vyhodnotil, jak plyne z níže uvedeného hodnocení soudu.

55. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

56. Podle § 12 zákona o azylu v platném znění se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

57. Soud proto v prvé řadě připomíná ustálená pravidla ohledně břemena tvrzení a břemena dokazování: „Pokud jde o břemeno tvrzení v řízení o azylu, to stíhá žadatele o azyl. Jistá procesní aktivita je ovšem požadována i po žalovaném, který by měl v průběhu pohovoru vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení žadatele podle toho klasifikovat. Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel, ani žalovaný schopen doložit, či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70). Z judikatury zdejšího soudu je dále zřejmé, že není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie a jeho výpovědi lze i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet.“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 Azs 32/2020 - 36, bod 17).

58. Žalovaný se věrohodností výpovědi žalobce v napadeném rozhodnutí zabýval a dostatečně a srozumitelně vysvětlil důvody, pro které výpověď žalobce nepovažoval za věrohodnou, přičemž krajský soud se s tímto zdůvodněním ztotožnil a pro stručnost na něj odkazuje.

59. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že má nárok na udělení azylu na základě ustanovení § 12 zákona o azylu, protože „má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu uplatňování politických práv a svobod.“ Existenci jiných důvodů, pro které by udělení azylu dle § 12 citovaného zákona přicházelo v úvahu, žalobce nenamítal.

60. Ze skutkových tvrzení žalobce, která učinil jak ve správním řízení, tak při jednání soudu, však nevyplynulo, že by žalobce byl v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by mohl mít odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný se této problematice, ať už ve vztahu k ustanovení § 12 písm. a) či ve vztahu k ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, věnoval na str. 15 až 21 napadeného rozhodnutí, a to způsobem velmi podrobným a pečlivým. S jeho závěry skutkovými i právními se krajský soud ztotožňuje a dovolí si je ve stručnosti shrnout, aby stejnými slovy neříkal totéž.

61. Z tvrzení žalobce předně plyne, že se politické činnosti v zemi svého původu aktivně a soustavně vůbec nevěnoval. Nebyl členem žádné politické strany ani politického sdružení, nezastával žádné funkce politické nebo funkce v rámci orgánů veřejné správy. Své přesvědčení o tom, že byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod staví žalobce na tom, že mezi politická práva mj. patří právo na spravedlivý soudní proces. Se žalobcem lze nepochybně souhlasit, že právo na spravedlivý soudní proces se bez dalšího řadí mezi politická práva jednotlivce, nicméně v případě žalobce je nutno podotknout, že se žalobce tohoto svého práva v zemi původu nikterak aktivně nedomáhal a ani jej neprosazoval, a je tudíž zjevné, že za uplatňování tohoto politického práva nemohl být za daných okolností logicky ani pronásledován. V případě posuzování důvodnosti udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu tudíž nebylo povinností žalovaného zabývat se blíže otázkou fungování justice v Polsku po justiční reformě v roce 2017. Jestliže žalobce poukazoval na své trestní stíhání, musí soud souhlasit se závěry žalovaného, že tyto skutečnosti nijak nesouvisí s aktivitami žalobce samotného, natož aktivitami směřujícími k uplatňování jeho politických práv a svobod.

62. Žalobce dále své domněnky o pronásledování jeho osoby z politických důvodů dokládal na údajně vykonstruovaném trestním stíhání. K otázce účelového trestního stíhání žalobce na základě msty bývalého náměstka ministra financí Kapicy a současného ministra spravedlnosti Ziobrova za aktivity jeho otce a matky a msty ze strany vojenské zpravodajské služby v zemi původu žalobce, které mělo být jeho důsledkem, krajský soud uvádí, že se problematikou trestního stíhání již zabýval ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 - 46, uvedl: „Z citovaných ustanovení vyplývá, že hrozbu pronásledování nevytváří sama o sobě skutečnost, že proti žadateli o udělení mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno, nebo dokonce již bylo zahájeno, trestní stíhání v právním a institucionálním prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. Takový komfort v poskytování azylové ochrany je totiž nemyslitelný, neboť by v podstatě znamenal, že každému trestně stíhanému v zemích, kde úroveň ochrany lidských práv nedosahuje západních standardů, má být poskytnut azyl. Azyl je však, jak již opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, institutem výjimečným, majícím chránit před pouze závažným porušováním lidských práv ze zákonem stanovených důvodů (k minimální intenzitě útrap, jež mohou být azylově relevantní, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS). Mezinárodní ochrana jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení negativních důsledků trestního stíhání v zemi původu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní, pokud osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (§ 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu, např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“

63. Nutno dodat, že za určitých okolností může hrozba pronásledování (případně vážné újmy), které je vystaven rodinný příslušník žadatele o mezinárodní ochranu, založit i právo na udělení azylu (případně doplňkové ochrany) u tohoto žadatele. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 4. 10. 2018, C-652/16, ve věci Ahmedbekova, tímto způsobem vyložil úpravu obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění) (dále jen „kvalifikační směrnice“). Ke stejným závěrům nutně musí vést i (eurokonformní) výklad zákona o azylu.

64. Podle Soudního dvora na jednu stranu platí, že každé rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany musí být založeno na individuálním posouzení, na jehož základě je třeba určit, zda jsou s přihlédnutím k osobní situaci žadatele splněny podmínky pro přiznání takového postavení či statusu. Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, požadované čl. 4 kvalifikační směrnice, má za cíl určit, zda žadatel (případně osoba, jejímž jménem podává žádost) má odůvodněné obavy, že je osobně pronásledován nebo je osobně vystaven reálné hrozbě vážné újmy. Z toho vyplývá, že žádosti o mezinárodní ochranu nelze vyhovět pouze z důvodu, že rodinný příslušník žadatele má odůvodněné obavy z pronásledování nebo je vystaven reálně hrozbě vážné újmy. Na druhou stranu je ale třeba přihlédnout k hrozbám, jimž je vystaven rodinný příslušník žadatele, aby bylo možné určit, zda je z důvodu rodinné vazby k uvedené ohrožené osobě sám vystaven hrozbám pronásledování nebo vážné újmy. Jak zdůrazňuje bod 36 odůvodnění kvalifikační směrnice, i rodinným příslušníkům ohrožené osoby zpravidla hrozí, že se ocitnou ve zranitelné situaci (viz body 47-51 rozsudku Soudního dvora ve věci Ahmedbekova).

65. Žalobce odvozuje své obavy z pronásledování, kterému by byl vystaven v Polsku (resp. z nebezpečí vážné újmy, které by mu zde hrozilo), výhradně z možné msty bývalého náměstka ministra financí Kapicy či ministra spravedlnosti Ziobrova za aktivity svých rodičů, kteří proti těmto osobám ve vysoké politice Polska vystupovali, případně z možné msty polské vojenské kontrarozvědky za nespolupráci. Krajský soud v tomto ohledu konstatuje, že se žalovaný všemi skutečnostmi, jež žalobce v této souvislosti v průběhu správního řízení uváděl, velmi podrobně zabýval, když na základě dostupných podkladů ze země původu a zcela logické argumentace vyvracející domněnky žalobce dospěl k závěru, že osoby, které zmiňoval, nemohli mít vliv na jeho trestní stíhání v zemi původu. Žalovaný, shodně jako zdejší soud, nemůže posoudit oprávněnost či účelovost trestního stíhání žalobce, nicméně ze skutečností zjištěných v průběhu azylového řízení neplyne, že by trestní stíhání doposud probíhalo nestandardním způsobem a bylo jakýmkoliv způsobem vykonstruované. Ostatně žalobce doposud ničím konkrétně nedoložil, že by trestní stíhání jeho osoby mělo být účelové a politicky motivované. Informace o tom, že byli rodiče žalobce v minulosti ve sporu s osobami ve vysoké politice Polska, kteří mají údajně zájem se rodičům žalobce mstít na „nejslabším článku rodiny“ (tj. žalobci), sama o sobě nestačí k tomu, aby se dalo uvažovat o tom, že se budou tyto osoby mstít žalobcovým rodičům prostřednictvím trestního stíhání žalobce. Krajský soud přitom neopomněl, že žalobce nikterak nezmínil, že by msta označených vlivných osob v polské politice směřovala přímo proti rodičům žalobce, ačkoliv by se tento postup zdál jako prvotní a logický. Své závěry žalobce navíc dovozoval z velmi obecných a poměrně nejasných indicií.

66. Z ničeho rovněž nevyplývá, že by žalobci byly odepřeny služby advokáta a znemožněna právní pomoc při jednání s orgány činnými v trestním řízení. Z žalobcovy výpovědi je navíc zřejmé, že na ochranu před těmito osobami ze strany státních orgánů žalobce v podstatě rezignoval a svou situaci spojenou s trestním stíháním se rozhodl vyřešit odcestováním ze země. Žalobce tedy nemůže bez dalšího tvrdit, že se žalovaný nevěnoval právu žalobce domoci se spravedlnosti a získat informace od orgánů státní správy, když sám v tomto směru neučinil žádné aktivní jednání a tudíž nemůže doložit, zda tento problém v jeho vlasti skutečně nastává či nikoliv. Žalovaný však z provedených podkladů pro vydání rozhodnutí nezjistil, že by se polská justiční reforma z roku 2017 jakkoliv projevila na fungování polského státního zastupitelství či orgánů státní správy obecně, přičemž taková skutečnost nevyplynula ani z tvrzení a podkladů, jež uváděl v průběhu řízení sám žalobce. Lze doplnit, že žalobce po zahájení trestního stíhání proti jeho osobě cestoval a pobýval v několika evropských zemích, aniž by požádal o mezinárodní ochranu, s tím, že se zamýšlel usadit s rodinou v ČR, což nasvědčuje tomu, že potřeba dostat se z důvodu vážného ohrožení pod ochranu jiného bezpečného státu nebyla tak silná. K výše uvedeným závěrům viz obdobně usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 377/2017 - 45.

67. Žalovaný se přitom na stranách 19 a 20 napadeného rozhodnutí podrobně věnoval taktéž kontroverzní polské justiční reformě z roku 2017, když posuzoval, zda tato reforma může mít vliv na zákonnost trestního řízení vedeného proti žalobci, tj. zda bude mít žalobce v zemi původu právo na účinnou právní ochranu, spravedlivý proces, právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Žalovaný správně konstatoval, že žalobce nebyl schopen (a to ani v podané žalobě) nikterak konkrétně specifikovat, jak by mohly vady, jež jsou polskému soudnímu systému vytýkány, negativně ovlivnit jeho trestní stíhání a vést k porušení jeho práv a svobod. Z podkladů, ze kterých vycházel při svém rozhodování pak nevyplynulo, že by se justiční reforma dotkla postavení a funkce státního zastupitelství a jeho oprávnění v soudním řízení. Dle názoru krajského soudu tedy žalovaný zcela správně a na základě dostatečné a logické argumentace dospěl k závěru, že polská justiční reforma z roku 2017 se žádným způsobem nedotkne trestního řízení vedeného proti žalobci, resp. že žalobce nebude nikterak zkrácen na svém právu na spravedlivý soudní proces před nezávislým a nestranným soudem. Žalovaný se přitom v této souvislosti neopomněl věnovat taktéž podmínkám vězeňství a justice v Polsku, přičemž ani v tomto ohledu neshledal nic, z čeho by žalobci vyplývala hrozba porušení jeho práv a svobod. Současně žalovaný uvedl na pravou míru tvrzení žalobce, že některé členské státy EU reagovaly na reformu tak, že nevydávají občany zpět do Polska, přičemž krajský soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a necítil potřebu jej nikterak dále doplnit.

68. Zdejší soud tedy souhlasil s argumentací žalovaného, že tvrzení žalobce o jeho údajném ohrožení pomstou bývalého náměstka ministra financí, ministra spravedlnosti, dnes již neexistující vojenské zpravodajské služby, a to formou vykonstruovaného trestního stíhání a dalšího ovlivňování trestního stíhání nejsou příliš věrohodná. Je však opět nutné připomenout, že v případě, kdy by žalobce přesto takové obavy pociťoval, nabízí se mu v Polsku možnosti, které mu poskytuje polský právní řád a justiční systém, jak se případným porušením práv a svobod bránit a domoci se nápravy. Krajský soud tak uzavírá, že s ohledem na důvody, které žalobce uvedl jako příčinu odchodu z Polska, nelze aplikovat ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu ani § 12 písm. b) téhož zákona.

69. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu (tzv. humanitární azyl), jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

70. Udělení humanitárního azylu je zcela na volné úvaze správního orgánu, na jeho získání není právní nárok. Krajský soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl univerzálním nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo nehumánní azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60). Pokud jde o humanitární azyl, shrnul obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 81/2017- 32: „K námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené judikatury na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).“ Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

71. Žalovaný v rámci své úvahy velmi obsáhle a dostatečně zhodnotil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobce, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu a neshledal v jeho případě důvody pro udělení humanitárního azylu. Jak vyplývá z obsahu spisu i rozhodnutí žalovaného, žalobce je dospělý, svéprávný a schopný se o sebe samostatně postarat. Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že trpí bipolární afektivní poruchou, která vyžaduje dlouhodobou medikaci. Z jeho výpovědi ani z ostatních podkladů ve správním spisu však nevyplynulo, že by rodinná, sociální či ekonomická situace žalobce byla natolik špatná či výjimečná, aby se dalo hovořit o případu hodném zvláštního zřetele. Žalovaný i krajský soud si je vědom určitých zdravotních problémů žalobce, avšak nejedná se o natolik závažné zdravotní komplikace, které by nebylo možné léčit i v Polsku. Rovněž žalovaný dovodil, že by žalobci s ohledem na standardy podmínek vězeňství v Polsku byla potřebná zdravotní péče řádně poskytována taktéž ve výkonu případného trestu. Žalovaný správně uzavřel, že situace žalobce není natolik výjimečná, že by neudělení azylu v jeho případě bylo v zásadě nehumánní, proto ani v tomto případě neshledal, že by měl žalobce nárok na udělení azylu z humanitárního důvodu. Byť se může zdát, že bylo toto zdůvodnění žalovaného poněkud strohé, je nutno brát v potaz, že se žalovaný situací žalobce ve všech podrobnostech zabýval, přičemž z jeho zjištění evidentně nevyplynuly žádné okolnosti, které by udělení humanitárního azylu osvědčovaly. Soud tak uzavírá, že žalovaný při posouzení důvodů dle § 14 zákona o azylu nevybočil z mezí stanovených zákonem, jeho rozhodnutí je i v souladu s ustálenou judikaturou.

72. Následně soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá ustanovení § 28 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu.

73. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

74. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

75. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území ČR těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Žalovaný se odůvodnění neudělení doplňkové ochrany ve smyslu citovaného ustanovení věnoval na stranách 22 až 27 napadeného rozhodnutí. Žalobce neuvedl a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobci mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti. Právní řád Polska jako členského státu EU neumožňuje uložit ani vykonat trest smrti. Žalovaný se rovněž zabýval otázkou, zda žalobci hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, vyložená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobcem popisované problémy v zemi původu nelze podřadit pod výše definovanou hrozbu vážné újmy. Žalobcem tvrzené nebezpečí tedy nelze dle názoru žalovaného, jakož i zdejšího soudu, považovat za skutečné a bezprostředně hrozící. Trestní stíhání samo o sobě, ani hrozbu umístění do vazby či výkonu trestu odnětí svobody nelze hodnotit jako skutečně hrozící vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Jednání, pro které je žalobce v zemi původu stíhán, tedy podezření ze spáchání trestných činů dovozu, vývozu, koupě nebo dodání omamných a psychotropních látek uvnitř Společenství ve značném množství, uvedení do oběhu do omamných látek ve značném množství a výroby, obchodu a vlastnění střelných zbraní nebo munice bez povolení, je trestné i v ČR. Trest, který žalobci hrozí, se s ohledem na rozsah výrazně neliší od trestu, který by bylo možné za takové kriminální jednání uložit v ČR. Je přitom povinností orgánů činných v trestním řízení podezření ze spáchání trestného činu náležitě vyšetřit, avšak žalovanému nepříslušelo posuzovat výtky žalobce směřující proti tomuto stíhání. I přes výhrady žalobce k trestnímu stíhání neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z níž by vyplynulo, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě je vykonstruované a zmanipulované. Co se týká podmínek výkonu vazby či trestu odnětí svobody nevyvstaly žalovanému z dostupných podkladů žádné pochybnosti a žalovaný tak dospěl k závěru, že v Polsku jsou ve věznicích pro uvězněné osoby zaručené takové podmínky, které plně odpovídají evropským standardům. K žalobcem tvrzenému obecnému porušování lidských práv v Polsku, obzvláště v oblasti justice, žalovaný dovodil, že ani v tomto případě žalobce neuvedl nic, z čeho by konkrétně vyplývala hrozba porušení jeho práv a svobod. Na trestní řízení žalobce vytýkaná polská justiční reforma nijak nedopadá a v souvislosti s ní žalobci nehrozí vážná újma dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný přitom znovu zopakoval, že tvrzení žalobce o jeho údajném ohrožení pomstou bývalého náměstka ministra financí, ministra spravedlnosti, dnes již neexistující vojenské zpravodajské služby, a to formou vykonstruovaného trestního stíhání a dalšího ovlivňování trestního stíhání jsou nevěrohodná a obavy, které žalobce vyjádřil, správně označil za neodůvodněné. Je však opět nutné připomenout, že v případě, kdy by žalobce přesto takové obavy pociťoval, nabízí se mu v Polsku možnosti, které mu poskytuje polský právní řád a justiční systém, jak se případným porušením práv a svobod bránit a domoci se nápravy.

76. Po zhodnocení výpovědi žalobce o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho motivů k odchodu z vlasti a aktuálních informačních pramenů nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

77. Správní orgán rovněž posuzoval otázku, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu se závěrem, že na území Polska neprobíhá žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

78. Po provedeném přezkumu má soud za to, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a dovoluje si na ně odkázat, jak ostatně připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 07. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, dle kterého: „Je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou.“

VI. Závěr a náklady řízení

79. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

80. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

81. Ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 s.ř.s. krajský soud rozhodl ve výroku IV. tohoto rozsudku o odměně tlumočníka ustanoveného usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 32 Az 51/2020 - 61. Soudem ustanovenému tlumočníkovi tedy soud přiznal dle ustanovení § 17 vyhl. č. 37/1967 Sb. odměnu za dvě hodiny tlumočení, a to při jednání a při vyhlášení rozsudku. Náklady vynaložené na tlumočné platí stát (§ 59 odst. 2 s.ř.s.) a proto krajský soud rozhodl o povinnosti vyplatit určenou odměnu za tlumočnický úkon za podmínek uvedených ve výroku IV. tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů
ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních
u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho
zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 18. února 2021

JUDr. Petr Polách, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: K. M.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru