Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 55/2007 - 60Rozsudek KSBR ze dne 26.11.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 35/2009 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Ca 55/2007-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., v právní věci žalobce společnosti KCK Cyklosport-Mode, s.r.o., se sídlem Zlín, U Tescomy 250, zastoupené JUDr. Evou Zemanovou, advokátkou se sídlem Brno, Přívrat 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody. 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2007, č.j. 1544/07-1200-

701607, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 29.3.2007 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25.1.2007, č.j. 1544/07-1200-701607, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18.4.2006, č.j. 102036/06/303916/6490. Rozhodnutím prvostupňového správce daně, ve spojení s rozhodnutím žalovaného, byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 312.170,- Kč.

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že po provedené daňové kontrole bylo správcem daně zjištěno, že si žalobce neoprávněně, v rozporu s ust. § 23 odst. 3 a § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) uplatnil do daňově účinných výdajů (na

základě přijaté faktury 12/2001 ve výši 303.810,-Kč a přijaté faktury 21/2001 ve výši 703.560,-Kč ) náklady na reklamní služby v celkové výši 1.007.370,-Kč, neboť žalobcem v daňovém řízení nebylo prokázáno faktické uskutečnění reklamní služby, tak jak bylo uvedeno na žalobcem, k tomuto obchodnímu případu, předložených dokladech.

Žalobce spatřuje rozhodnutí žalovaného nezákonným z následujících důvodů:

Žalovaný nesprávně vyhodnotil žalobcem předložené důkazy, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 3). Uskutečnění služby žalobce prokázal předloženými doklady, svědek Luska a Hořák ve svých výpovědích poskytnutí služby potvrdili; u svědka Hořáka nelze zpochybnit jeho výpověď pouze z toho důvodu, že si místo a čas, kdy pořizoval fotodokumentaci, nepamatuje; podstatné je, že ani jeden ze svědků poskytnutí služby nepopřel. Žalovaný v rozporu s ust. § 16 odst. 8 d.ř. a § 31 odst. 2 d.ř. svůj závěr neuznání většiny důkazů řádně neodůvodnil, zejména se to týká výpovědí svědků Lusky, Hořáka a Kmenty. Ze skutečnosti, že matrice není k dispozici a svědek Luska při promítání nebyl a provedení nezkontroloval, nelze činit závěr, že služba se nemohla uskutečnit. Sdělení ÚMČ Praha 11, nevyvrací faktické uskutečnění služby a mělo by být vyloučeno z důkazů. Propočet promítacích časů provedený správcem daně nemůže najisto vyvrátit důkazy žalobce a měl být z důkazů vyloučen.

Žalovaný odmítl provést důkaz účetnictvím firmy Brase. Žalovaný se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobcem předložené formální důkazy, byť ne jednotlivě, ale ve vzájemné souvislosti, žalobcova tvrzení prokazují (§ 50 odst. 7 d.ř.).

Poté, co žalobce předložil řadu důkazů, se důkazní břemeno přesunulo ve smyslu § 31 odst. 8 d.ř. na správce daně, a ten měl dle uvedeného ustanovení žalobcem předložené důkazy vyvrátit.

Nedostatek náležitostí rozhodnutí - absence konkrétního ustanovení ZDP ve výroku. V závěru žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo pro procesní vady a nepřezkoumatelnost zrušeno. V závěru podané žaloby žalobce navrhl, aby v rámci veřejného projednání žaloby soud vyslechl svědky, kteří mohou potvrdit faktické uskutečnění služby, a které žalobce vyhledal inzercí přes internet.

V písemném vyjádření k podané žalobě se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám a v závěru uvedl, že žalobcem v průběhu daňového řízení předložené dokumenty pouze formálně prokazují uzavření smlouvy o dílo a vystavení faktur, vazba na prokázání faktického uskutečnění předmětných plnění však chyb, nebo-li k uskutečnění plnění, nemohlo dojít takovým způsobem, který vyplývá z předložených listin. Uvedené vyplývá, ze spisového materiálu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V replice k vyjádření žalovaného uvádí žalobce argumenty obdobné jak v žalobě a k námitce týkají se neplatnosti rozhodnutí pro absenci konkrétního ustanovení ve výroku rozhodnutí žalovaného, odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku zdejšího soudu sp.zn. 31Ca 186/2005, rozsudku NSS sp.zn. 6 A 76/2001.

V rámci nařízeného jednání setrvali účastníci na svých stanoviscích vyjádřených v písemných podáních.

Krajský soud přezkoumal v rozsahu žalobních bodů napadené rozhodnutí (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Stěžejní žalobní námitkou je tvrzení žalobce, že správce daně pochybil v hodnocení jednotlivých důkazů, a také žalobcem předložené důkazy nehodnotil ve vzájemné souvislosti jak mu to ukládá ust. § 2 odst. 3 d.ř., dále pak, že i formální důkazy ve vzájemné souvislosti jsou způsobilé prokazovat žalobcova tvrzení. Žalobce má za to, že uskutečnění služby žalobce prokazují kromě předložených písemných dokladů, také výpovědi svědků Lusky a Hořáka. Přičemž je dle žalobce podstatné, že ani jeden ze svědků poskytnutí služby nepopřel a žalovaný v rozporu s ust. § 16 odst. 8 d.ř. a § 31 odst. 2 d.ř. svůj závěr o neuznání těchto důkazů řádně neodůvodnil, zejména to platí, pokud jde o výpověď svědků Lusky, Hořáka a Kmenty.

Spornou je v projednávaném případě skutečnost, zda-li žalobcem předložené důkazy prokazují jeho tvrzení, že se v případě fakturované služby jednalo o výdaj sloužící na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a při zkoumání této skutečnosti, vyhodnotil-li správce daně žalobcem předložené důkazy v souladu se zákonem tzn. s ust. § 31 odst. 4 a ust. § 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen d.ř.).

Podle ustanovení § 2 odst. 3 d.ř. poplatků hodnotí správce daně při rozhodování důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle ustanovení § 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá d.ř. lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Po provedeném důkazním řízení pak správce daně osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem.

Ve smyslu základní zásady daňového řízení, která je upravena v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků (jedná se o zásadu volného hodnocení důkazů), jsou finanční orgány povinny při své rozhodovací činnosti hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pravdivý a úplný obraz důkazního řízení, včetně detailního uvedení všech použitých a nutných úvah ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, je povinen žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést.

Podle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem, přičemž ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Ustanovení tedy zakládá povinnost daňovému subjektu, jenž si uplatnil výdaj snižující základ daně prokázat, že obchodní případ ve skutečnosti proběhl, že sloužil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů přičemž primárně leží důkazní břemeno na něm. Žalobci se nepodařilo prokázat, že k výdaji ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů vůbec došlo, a že byl tento výdaj použit pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce. Správce daně jakož i žalovaný žalobcem předložené listiny jako důkaz neosvědčil a v odůvodnění (na str. 3 až 5 žalobou napadeného rozhodnutí) uvedl proč tak učinil.

K prokázání uskutečnění daň ovlivňujícího výdaje žalobce v daňovém řízení předložil následující doklady a listiny, které jsou součástí správního spisu a soud při rozhodování ve věci z nich vycházel. Ve Smlouvě o dílo uzavřené dne 25.8.2001 mezi společností BRASE s.r.o. jako zhotovitelem a žalobcem jako objednatelem, se zhotovitel zavazuje provádět v dohodnutém čase, v měsících září až prosinec, v Praze, promítání reklamního loga. Ve smlouvě se objednatel zavázal předložit návrh promítací matrice nejméně 14 dní před zahájením promítání, a také bylo dojednáno, že návrh matrice zůstává i po skončení platnosti smlouvy v majetku zhotovitele. Dále se ve smlouvě zhotovitel zavázal, že uskutečnění promítání před fakturací zkontroluje. Tuto smlouvu předložil žalobce jako důkaz, prokazující, jak měla být služba poskytnuta. Hodnoceno v souvislosti s tímto důkazem pak skutečnosti, které vypověděl svědek Luska (jednatel zhotovitele), jsou se zněním této smlouvy v rozporu, neboť svědek ač obecně uvedl, že služba byla poskytnuta, uvedl, že byla realizována dodavatelsky prostřednictvím dalších subjektů, jejichž jména a názvy neuvedl, nezkontroloval si uskutečnění služby, přestože se k tomu výslovně smluvně zavázal, matrici kterou dle smlouvy měl mít v držení, správci daně neposkytl, nebo-li jeho výpověď žádným konkrétním tvrzením nepodpořila tvrzení žalobce, že služba se uskutečnila tak, jak bylo sjednáno. Obdobně to platí pro výpověď svědka Hořáka, zaměstnance žalobce, ten rovněž neuvedl žádnou konkrétní skutečnost (čas, místo, kdo promítal reklamu), přestože tvrdil, že promítání reklamy přímo vyfotil, z fotek jím pořízených není patrno místo, přitom nebyl problém vyfotit také okolí, zařízení, které promítalo reklamu a rovněž pořídit fotografie s uvedením času a data focení. Takže hodnoceno jednotlivě i ve vzájemné souvislosti těmito důkazy žalobce neprokázal faktické uskutečnění služby a tento závěr žalovaného soud shledal oprávněným a hodnocení důkazů odůvodněno v souladu se zásadami logického uvažování.

Záznam o provedení promítání a Doklad o služební cestě jednatele namísto promítání jsou doklady vyhotovené žalobcem a sami o sobě ještě uskutečnění služby neprokazují. Pokud jde o daňový doklad od p. Kudličky za grafický návrh reklamního světelného loga a doklad o úhradě a Smlouvu o vytvoření webových presentačních stránek společnosti – tyto doklady reálné promítání rovněž neprokazují, nebo-li neprokazují, že tento návrh byl pro promítání skutečně použit. Čestné prohlášení (p.Vuchtrlové) není v daňovém řízení důkazem jestliže nebylo podepřeno žádným konkrétním důkazem. Fotodokumentaci světelné reklamy, jak již bylo uvedeno černobílé kopie fotografií neprokazují naplnění předmětu smlouvy, neboť neprokazují žádnou konkrétní skutečnost (místo, čas provozovatele, promítací zařízení).

Vyjádření jednatele žalobce do protokolu ze dne 28.1.2005, p. Kmenty, si v tvrzení odporuje, proto je důvodná pochybnost správce daně o jeho věrohodnosti, když jednatel uvedl, že viděl promítání ale nezajímal se o vozidlo, z kterého mělo být promítáno, uvedl, že bylo promítáno 15. září v 15 hod., ale po upozornění správce daně, že s ohledem na světelné podmínky v tu dobu by takové promítání bylo nemožné, výpověď změnil.

Správce daně není povinen všechny předložené důkazy jako důkazy osvědčit, je oprávněn je prohlásit za nevěrohodné nebo tvrzení uvedené ve svědeckých výpovědích za vzájemně si odporující, ale musí uvést důvod jejich neprůkaznosti nebo nevěrohodnosti, a to se v projednávaném případě u každého z důkazů stalo. Z žalobcem předložených důkazů ani ze svědeckých výpovědí nebylo prokázáno faktické uskutečnění sjednané služby tak, jak byla specifikována ve smlouvě.

Úvaha správce daně i žalovaného, pokud jde o věrohodnost daňovým subjektem předložených důkazních prostředků, odpovídá správcem daně zjištěným skutečnostem a je jejich logickým vyústěním. Při hodnocení této žalobní námitky soud vycházel ze všech žalobcem předložených dokladů a porovnal skutečnosti zjištěné v nich s hodnocením těchto důkazů provedeným správcem daně a dospěl k závěru, že námitka žalobce není důvodná, neboť při hodnocení důkazů, ať už jednotlivě nebo ve vzájemné souvislosti správce daně ani žalovaný nepochybili a své stanovisko proč jednotlivé důkazy faktické uskutečnění předmětné služby neprokazují náležitě odůvodnili.

Námitku uvádějící, že žalovaný odmítl provést důkaz účetnictvím firmy Brase, neshledal soud důvodnou. Žalovaný se s touto odvolací námitkou vypořádal na str. 7 napadeného rozhodnutí tak, že firma zhotovitele přijala v září až prosinci faktury za „ služby dle smluv o dílo“ od firem M Color Brno s.r.o. a Trio Brno s.r.o., ale smlouvy o dílo předloženy nebyly, takže nebylo možno dovodit, zda-li služby byly vůbec poskytnuty ve prospěch žalobce.

Tvrzení žalobce, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobcem předložené formální důkazy byť ne jednotlivě ale ve vzájemné souvislosti žalobcova tvrzení prokazují (§ 50 odst. 7 d.ř.), není podepřeno o sdělení, které konkrétní formální důkazy má žalobce touto námitkou na mysli, což je předpokladem přezkumné činnosti soudu.

Žalobce míní, že poté co předložil řadu důkazů, se důkazní břemeno přesunulo ve smyslu § 31 odst. 8 d.ř. na správce daně, a ten měl dle uvedeného ustanovení žalobcem předložené důkazy vyvrátit. Tato domněnka vychází z nepochopení důvodů obou rozhodnutí, které vycházejí primárně ze závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno dle § 24 odst. 1 d.ř., které zakotvuje povinnost žalobce doložit výdaje ovlivňující základ daně. Správce daně nebyl povinen tvrzení a důkazy žalobce vyvracet, jestliže daňový subjekt oprávněnost výdaje dle § 24 odst. 1 d.ř., neprokázal. Žalovaný není povinen vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch žalobce. V situaci, kdy žalobce nepředložil důkaz potvrzující oprávněnost zaúčtování výdaje dle § 24 odst. 1 d.ř., ve spojení s ustanovením § 31 odst. 9 d.ř., podle kterého je povinen k výzvě soudu prokázat skutečnosti daňovým subjektem tvrzené, neboť předložené doklady nebyly osvědčeny jako důkazy, což bylo u každého z dokladů odůvodněno, nedošlo k přesunu důkazního břemene na správce daně, jenž pak nebyl ani povinen dle § 31 odst. 8 d.ř. důkazy předložené žalobcem zpochybňovat, a pokud tak činil, činil tak nad rámec své povinnosti. Formální důkazy faktické uskutečnění služby ani ve vzájemné souvislosti neprokazují, již z jejich názvu vyplývá, že se jedná o důkazy založené na pouhém tvrzení, z čehož vyplývá, že nejsou způsobilé sami o sobě prokázat, že skutečnosti v nich uvedené reálně nastaly. Obecné a nekonkrétní tvrzení svědků Lusky a Hořáka tvrzení žalobce (uvedené ve smlouvě o poskytnutí reklamní služby) neprokázali. Svědek Luska, ačkoli byl povinen dle smlouvy mít promítací matrici v držení, ji nepředložil, přestože se zavázal dle smlouvy provedení služby zkontrolovat, neuvedl ani které třetí osoby reklamní služby měli provádět. Kopie fotografií neobsahovaly webové stránky a e-mailovou adresu jak uváděl p. Kmenta. Z fotek není zřejmý čas datum ani místo promítání.

Další žalobní námitkou byl vytýkaný nedostatek náležitostí rozhodnutí spočívající v absenci konkrétního ustanovení zákona o daních z příjmů. Z dikce ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) d.ř., vyplývá, že je zde uvedena povinnost uvést pouze „právní předpis“, uvedení konkrétního ustanovení ve výroku rozhodnutí ze zákona nevyplývá. Ostatně tato otázka je konstantně a shodně s tímto názorem řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu; V rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp.zn. 6 A 76/2001-96, je uvedeno, že „neplatnost rozhodnutí podle § 32 odst. 7 d.ř. nelze vykládat formálně či dokonce formalisticky. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí, uvedených v § 32 odst. 2 s.ř., tak nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí: k tomu musí tento

nedostatek dosahovat určité intenzity“. Zákon uvedení konkrétního ustanovení výslovně neukládá, byť by to bylo vhodné v zájmu srozumitelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení, v žádném případě takový nedostatek nemůže dosahovat té intenzity, která by byla způsobilá zasáhnout hmotná práva žalobce, neboť konkrétní ustanovení a také důvod rozhodnutí (§ 24 odst. 1 d.ř.), je uveden v odůvodnění v předposledním odstavci str. 8 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, takže ani v tomto případě nehledal soud důvod pro vyslovení nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí.

Soud žalobcem vytýkané procesní vady a nepřezkoumatelnost neshledal, a proto žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnul. K návrhu žalobce o provedení výslechu svědků, kteří mohou potvrdit faktické uskutečnění služby, a které žalobce vyhledal inzercí přes internet, soud uvádí, že již z tvrzení uvedeného v návrhu, vyplývá, že svědky jichž žalobce při jednání požaduje vyslechnout získal až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, z čehož je zřejmé, že se nejedná o výslech svědků, které by navrhoval v daňovém řízení a finanční orgány tento výslech neprovedly (tuto skutečnost žalobce také netvrdí), což by bylo jediným důvodem, pro který by bylo lze, za splnění dalších podmínek, žalobci vyhovět. Soud je povinen ve smyslu ust. § 75 odst. 1 s.ř.s. vycházet při přezkumu rozhodnutí žalovaného ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a proto k důkazům, které nebyly žalobcem předloženy nebo navrženy nejpozději do okamžiku rozhodování žalovaného, nemůže soud přihlížet, a proto navržené výslechy neprovedl.

Vzhledem k uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem, a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), jako nedůvodnou zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 26.11.2008

JUDr. Jaroslava Skoumalová
předsedkyně senátu

V.K. : doruč:- žalobci prost. zástupce ( VI) - žalovanému (VI) V Brně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru