Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 3/2009 - 40Rozsudek KSBR ze dne 27.10.2009


přidejte vlastní popisek

31Ca 3/2009-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Milana Procházky, v právní věci žalobce FAMKO, spol. s r.o., se sídlem Preslova 2, Brno, zast. Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 1.10.2008, č.j. 16452/08-1200-706502, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Mgr. Zbyňka Vančury, advokáta se sídlem Čechyňská 23, Brno.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. ze dne 13.2.2008, č.j. 46594/08/288914/9900, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 310.310,- Kč.

Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že důvodem doměření daně byla podle správce daně skutečnost, že žalobce neoprávněně nezahrnul do základu daně částku 1.001.050,23 Kč a jednal tak v rozporu s ust. § 18 a § 23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

V žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že je prodejcem nových vozidel tovární značky Peugeot. V rámci této činnosti uskutečňuje i zprostředkování leasingových smluv pro leasingové společnosti. Za tuto činnost žalobce inkasuje provize od leasingových společností. Děje se tak na podkladě smluvních vztahů, kdy smlouva vždy upravuje mimo jiné podmínky nároku na provizi a způsob a podmínky jejího vyplacení žalobci. U žalobce v minulosti pracoval jako zaměstnanec Ing. Vladimír Klescht. Tento zaměstnanec se dopustil při výkonu své funkce trestné činnosti, čímž způsobil škodu na majetku žalobce (ve výši více jak 2.000.000,- Kč). Za toto své jednání byl jmenovaný zaměstnanec pravomocně odsouzen a byla mu uložena povinnost k náhradě škody ve výši 2.110.108,- Kč. Po právní moci rozhodnutí bývalý zaměstnanec po nějaký čas splácel žalobci škodu po částkách 500,- Kč měsíčně a v rámci exekuce byla pro žalobce vymožena částka 80.000,- Kč. Veškeré částky, které žalobce obdržel na náhradě škody, řádně a včas zdanil daní z příjmů právnických osob. Finanční úřad se však domnívá, že žalobce měl zdanit celou částku, byť ji dosud žalobce na formou náhrady škody dosud celou neobdržel. Správce daně argumentoval tím, že žalobce vystavil faktury k proplacení provizí, což považoval za důvod k odvedení daně z příjmů. V trestním řízení však bylo pravomocně rozhodnuto, že faktury vystavené zaměstnancem byly falešné a vždy byly mimo časovou řadu faktur žalobce. Odsouzený zaměstnanec též leasingovým společnostem neuvedl čísla bankovního účtu žalobce, ale nechal si jím fakturované provize posílat na svůj soukromý účet. Žalobce tedy nikdy neobdržel příslušné provize, nevznikl mu ani na tyto provize nárok, jelikož žalobce faktury nikdy nevystavil, protože nebyly splněny podmínky smluv o zprostředkování, mimo jiné odsouhlasení obchodních případů od leasingových společností. Tyto podklady údajně odsouzený zaměstnanec zadržoval, nicméně je žalobci nikdy nepředložil. Na základě těchto podkladů pak odsouzený zaměstnanec vystavoval faktury pod hlavičkou žalobce a požadoval proplacení fakturovaných částek na svůj soukromý účet. Žalobce v souladu s právními předpisy zdanil částky na náhradě škody dosud skutečně vymožené. Pokud by tedy zůstaol v platnosti napadené rozhodnutí, žalobce by musel odvést daň dvakrát. V závěru žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný mimo jiné uvedl, že není pochyb o tom, že zaměstnanec si nechal, na základě faktur jím vystavených, navíc mimo číselnou řadu žalobce, posílat provize na své soukromé účty, čímž žalobci způsobil celkovou škodu ve výši 2.110.178,- Kč. Tento zaměstnanec však jednal za společnost a byl oprávněn komunikovat s leasingovými společnostmi z titulu svého pracovního zařazení obchodního ředitele společnosti žalobce, na základě zplnomocnění žalobce a na základě latentního souhlasu majoritního vlastníka firmy. Pokud zaměstnanec rozsah svého zákonného zmocnění překročí, je společnost jeho jednáním dle ustanovení § 15 a § 16 obchodního zákoníku vázána. Žalovaný tedy shrnul, že na předmětné doklady je zcela jednoznačně nutno hledět jako na doklady vystavené žalobcem a žalobce na dokladech fakturovanou částku do zdanitelných příjmů roku 2002 nezahrnul. V závěru žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 s.ř.s., neboť rozhodnutí žalovaného bylo pro vady řízení zrušeno.

Podle judikatury Ústavního soudu, akcentovanou zejména jeho posledními rozhodnutími, je povinností soudu předtím, než přistoupí k přezkumu rozhodnutí žalovaného v rámci uplatněných žalobních bodů, posoudit rozhodnutí žalovaného zhlediska možné existence zjevných a závažných procesních vad, které soud musí zkoumat ex officio, (tj. i bez uplatněné žalobní námitky), jakými jsou, kromě nicotnosti, absolutní neplatnosti právního úkonu, a jiných závažných procesních vad, také prekluze práva.

Prekluze je teorií práva charakterizována jako zánik práva uplynutím času, při prekluzi nezůstává ani právo samo jako naturální obligace. Jestliže je právo prekludováno, musí k této skutečnosti ve smyslu ust. § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přihlížet finanční orgány z úřední povinnosti, neboť vyměření daně po uplynutí zákonné lhůty je zásadní okolností mající vliv na výrok rozhodnutí.

K povinnosti soudů a to i soudů rozhodujících věci ve správním soudnictví zkoumat prekluzi z moci úřední se již několikrát vyslovil Ústavní soud, např. v rozhodnutí ze dne 1.7.2008, sp.zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 17.7.2008, sp.zn. IV. ÚS 545/07, ze dne 5.2.2009, sp.zn. II. ÚS 1416/07 a ze dne 26.2.2009, sp.zn. I. ÚS 1169/07 (dostupné na ). http://nalus.usoud.cz

V rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, vedeného ve věci sp.zn. I. ÚS 1169/07, je postoj Ústavního soudu k povinnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví zkoumat prekluzi ex offo vyjádřen a argumentován nejpregnantněji a je v něm uvedeno: „…Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu. Lze se s ním setkat v právu soukromém (např. prekluze práv plynoucích z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě; viz § 626 odst. 1 občanského zákoníku), ale též v právu veřejném (např. zánik nároku na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely podle § 118a odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Předmětem prekluze může být nejen majetkové právo, ale též možnost učinit určitý procesní úkon (v této souvislosti se používají prekluzívní lhůty za účelem zavedení určitých prvků koncentrace řízení). Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti; tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu. …Ústavní soud považuje za nutné poukázat rovněž na fakt, že … též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. …K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.“ Pokud tato právní otázka je opakovaně shodně řešena judikaturou Ústavního soudu, který staví její řešení najisto, Krajský soud v Brně respektujíc tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, bude z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu vycházet. V systému kontinentálního práva je třeba vycházet ze znění zákonných norem a jestliže právní norma nejvyšší právní síly ukládá výslovnou závaznost vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu, nespatřuje zdejší soud prostor pro odchýlení se od takového jasně formulovaného názoru. Soud má povinnost zánik nároku uplynutím času a případný postup žalovaného v této věci přezkoumat i bez ohledu na to, zda je žalobcem namítána či nikoliv, což je jedním ze základních rozdílů mezi promlčením a prekluzí práva.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9.2008 ve věci vedené pod sp.zn. 8 Afs 48/2006 „v případě, kdy je daň prokazatelně vyměřena mimo zákonem stanovenou lhůtu, jde o takovou vadu řízení, která ze své povahy vylučuje možnost jakéhokoli pokračování daňového řízení uzavřeného rozhodnutím, které bylo předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem.“

Potřeba nově posuzovat prekluzi vyvstala také v důsledku změny judikatury ohledně výkladu prekluzívní lhůty podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud nyní je povinen věc posoudit ve světle průlomového rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2.12.2008, ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, z něhož ostatně vychází i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4.2.2009, č.j. 1 Afs 139/2006, stvrzené posledně rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, sp.zn. I. ÚS 1169/07.

Podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jestliže byl před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

V rozhodnutí ze dne 2.12.2008 ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, které představuje změnu v dosud praxí zastávaném výkladu ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, který konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, interpretoval tak, že se jedná o zdaňovací období, v němž daňový subjekt podává daňové přiznání. Tento výklad Ústavní soud v citovaném posoudil jako nepřípustně extenzívní, kterým dochází k faktickému prodloužení zákonem stanovené lhůty o jeden rok.

Ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je zdejším soudem i s ohledem na výše citovanou judikaturu tedy vyloženo tak, že za konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání je nutno považovat konec zdaňovacího období, za které je daň vyměřována, nikoliv konec zdaňovacího období, v němž je podáváno daňové přiznání za předmětné vyměřované zdaňovací období.

Soud proto přistoupil k přezkumu postupu žalovaného dle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, a zjištění, přihlédl-li v řízení k zániku práva správce daně daň vyměřit.

Ze správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti:

V projednávané věci byla správcem daně doměřována daň za zdaňovací období roku 2002. Prekluzívní lhůta ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků počala běžet dnem 1.1.2003 a skončila ke dni 31.12.2005. Podle dokladů obsažených ve správním spise správce daně neučinil do 31.12.2005 žádný úkon splňující požadavky ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.

Prvním úkonem způsobilým znovu obnovit běh prekluzívní lhůty by byl až úkon daňové kontroly dne 2.3.2007 (výzva k dokazování), neboť až tento úkon vyhověl požadavkům ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a spočívajícím mimo jiné ve skutečnosti, že až tento úkon fakticky směřoval k prověření daňového základu, a tím k vyměření nebo doměření daně. Tento úkon však byl správcem daně proveden až po uplynutí prekluzívní lhůty dle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, pro vyměření daně. I formální zahájení daňové kontroly, které se uskutečnilo dne 11.8.2006 bylo úkonem provedeným až po uplynutí prekluzívní lhůty podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Vzhledem k výše uvedené povinnosti soudu přihlížet k prekluzi z moci úřední, soud konstatuje, že právo správce daně vyměřit, resp. doměřit daň z příjmů právnických osob za rok 2002 ke dni 31.12.2005 zaniklo.

Daň vyměřená rozhodnutím žalovaného jakož i rozhodnutím prvostupňovým byla vyměřena v rozporu se zákonem (ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), a byla takto vyměřena mimo zákonem stanovenou lhůtu, jde tedy o takovou vadu řízení, která ze své povahy vylučuje možnost jakéhokoli pokračování daňového řízení uzavřeného rozhodnutím, které bylo předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem (sp.zn. 8 Afs 48/2006).

Soudu tak nezbylo, než napadené správní rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, neboť správní rozhodnutí bylo vydáno v řízení stiženém podstatným porušením aplikované procesní normy za podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalovaného bylo soudem zrušeno, vyslovil soud současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. větě první, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že měl žalobce plný úspěch, přiznal mu soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věta první s.ř.s. náhradu nákladů řízení. Soud uložil žalovanému, aby žalobci nahradil prostřednictvím jeho právního zástupce částku 6.800,- Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměnu za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), částku k náhradě výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300,- Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 27.10.2009

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r. Kristýna Pejčochová
předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru