Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 28/2009 - 30Rozsudek KSBR ze dne 03.11.2009

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 47/2010 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

31Ca 28/2009-30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Jany Jedličkové, v právní věci žalobce FAMKO, spol. s r.o., se sídlem Preslova 2, Brno, zast. Mgr. Zbyňkem Vančurou, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 16.9.2008, č.j. 15788/08-1500-708772, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Mgr. Zbyňka Vančury, advokáta se sídlem Čechyňská 23, Brno.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2008, č.j. 15788/08-1500-708772, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. ze dne 16.4.2008, č.j. 117678/08/288914/9900, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 17.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené ust. § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu požadovaném v odvolání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ze spisového materiálu odvolací orgán shrnul skutkové okolnosti pro danou věc podstatné a uvedl, že v průběhu daňové kontroly, která byla s daňovým subjektem zahájena dne 11.8. 2006, byly zjištěny okolnosti nasvědčující tomu, že došlo k porušení povinnosti stanovené zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Konkrétně dne 19.5.2006 žalobce poskytl platbu v hotovosti v celkové výši 500.000,- Kč. Tato skutečnost je zachycena výdajovým pokladním dokladem v rozhodnutí specifikovaném číslem. Účelem platby mělo být vrácení částky společníkovi žalobce a to na základě smlouvy o půjčce peněžních prostředků ze dne 10.1.1992 uzavřené mezi žalobcem a panem Josefem Kopeckým. Žalovaný se v rozhodnutí vypořádal s odvolacími námitkami žalobce tak, že k námitce žalobce, že došlo k poskytnutí prostředků „sám sobě“ uvedl, že z obchodního rejstříku je zřejmé, že Josef Kopecký je jednatelem a zároveň společníkem obchodní firmy žalobce, kterážto okolnost v dané věci nemá právní význam, neboť se jedná o osoby v právním slova smyslu odlišné. Pokud jde o tvrzení, že uzavřením smlouvy o půjčce došlo ke vzniku „nevymahatelné povinnosti půjčit peněžní prostředky“ druhému smluvnímu účastníku, žalovaný uvedl, že po předání finanční hotovosti dochází ke vzniku samotného závazku ze smlouvy o půjčce. K tvrzení žalobce, že předmětná platba byla platbou dle zvláštního předpisu (zákon č. 61/1966 Sb.), žalovaný uvedl, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je stanovit některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a tento účel naplňuje právě spojení tohoto zákona se zákonem č. 61/1996 Sb., rozhodně nelze pak tvrdit, že zákon č. 61/1966 Sb., stanovuje nějaké výjimky z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti. K tvrzení žalobce, že žádná platná zákonná norma mu neukládá zřídit si běžný účet, žalovaný uvedl, že závazek uhradit bezhotovostně lze i jinými způsoby než pomocí běžného účtu.

Skutkové a právní důvody tvrzené nezákonnosti koncentroval žalobce do následujících žalobních bodů:

Podle žalobce se žalovaný dopustil nesprávného výkladu pojmu "platba" užitého v ust. § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a také nesprávně posoudil předmětnou platbu na základě které vyměřil žalobci pokutu. Platbou se dle názoru žalobce rozumí přesun finančních prostředků mezi různými právními subjekty z důvodu úhrady jedním subjektem za poskytnutá plnění druhým subjektem, za plnění v podobě dodání zboží či provedení služeb. Finanční výpomoc od společníků do vlastní firmy nelze v žádném případě definovat jako platbu za zboží nebo služby tak, jak je platba definována v ustanoveních zákona č. 254/2004 Sb.

Je také zřejmé, že zákon č. 254/2004 Sb., má přímou návaznost na zákon č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a izolované posuzování jednotlivých ustanovení citovaných zákonů by bylo v rozporu s účelem této právní úpravy. Podle ustanovení § 1a odst. 7 písm. l) zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, je „osobou povinnou mimo jiné i právnická nebo fyzická osoba uvedená pod písmeny a) až k), pokud je podnikatelem, jestliže v rámci jednotlivého obchodu nebo dražby přijímá platbu hotovostí v hodnotě převyšující částku 15000 eur.“ Tato osoba povinná dle citovaného právního předpisu je oprávněna provádět v hotovosti částky převyšující částku 15.000 eur, ovšem je povinna tyto transakce náležitým způsobem dokladovat. Pokud tedy právní předpis připouští možnost hotovostní platby i nad stanovený rámec, pak je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, zda daný subjekt mohl poznat, že se jedná o peníze pocházející z trestné činnosti. V posuzovaných případech pak společnost zcela jistě věděla, že peníze společníka nepochází z trestné činnosti. Pokud by se žalovaný a správce daně řídili ustanoveními právních předpisů výše uvedenými, jistě by museli dospět k závěru, že nelze žalobci ukládat sankce za jeho jednání, tj. přijímání hotovostních částek přesahujících 15.000 eur od společníků na pokladně žalobce.

Dále je nutné vzít do úvahy, že žádný právní předpis neukládá společníkům obchodních společností, aby vlastnili bankovní účet, proto ani není možné vyžadovat, aby v případech vkládání peněz od společníků firmy činily tyto transakce formou bezhotovostních převodů.

Podle názoru žalobce nelze svévolně vykládat právní normy k tíži daňových subjektů. Právní úprava směřuje proti legalizaci výnosů z trestné činnost ia o tom, že vlastní obchodní společnost, tj. žalobce, ví, že peníze od společníka nepocházejí z trestné činnosti není nutné pochybovat či polemizovat. Žalobce klade otázku, jaký je tedy faktický rozdíl mezi tím, kdy společník složí hotovost na pokladně své firmy, oproti situaci, kdy stejný obnos složí v pokladně banky vedoucí účet této jeho firmy. Žalobce se domnívá, že smysl právní úpravy, pokud by první jednání bylo sankcionované jako jednání v rozporu s právní normou a druhé by byl považováno za jednání v souladu se zákonem, by byl pochybný.

Žalobce je tedy toho názoru, že žalovaný nesprávně právně věc posoudil a v důsledku tohoto pochybení by mělo být rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušeno, jakožto rozhodnutí nezákonné, pro rozpor s ustanoveními § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2, 4, 9 zákona o správě daní a poplatků, a dále pak ustanovením § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a s ustanovením § 1 odst. 7 písm. l) zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Žalovaný zaslal soudu písemné vyjádření k žalobě a k jednotlivým žalobním námitkám uvedl:

Tvrzení žalobce, že předmětná platba není platbou ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti není podložené konkrétními důkazy, žalobce poskytuje pouze vlastní definici zákona o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon však poměrně jasně definuje pro své účely pojem bezhotovostní platby a to ve svém ustanovení § 2.

K druhé žalobní námitce žalovaný uvedl, že rozhodně nelze tvrdit, že zákon č. 61/1976 Sb., stanoví nějaké výjimky z ustanovení § 4 zákona o omezení plateb v hotovosti, a které, jak tvrdí žalobce, neumožňují uhrazování závazků i nad stanovený zákonný limi. Žtalovaný má za to, že naopak vhodně doplňuje zákon o omezení platby v hotovosti ve smyslu uložení oznamovací povinnosti případných podezřelých nadlimitních plateb, tedy ve svém důsledku navíc pokrývá oblasti i mimo působnost zákona o omezení plateb v hotovosti a přispívá tak k naplnění účelu obou zmíněných zákonů, tedy zejména k potírání šedé ekonomiky.

K třetí námitce žalovaný uvedl, že tato byla již vyřešena v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

V závěru svého vyjádření žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 s.ř.s.

O žalobních námitkách uvážil soud takto:

Podle judikatury Ústavního soudu, akcentovanou zejména jeho posledními rozhodnutími, je povinností soudu předtím, než přistoupí k přezkumu rozhodnutí žalovaného v rámci uplatněných žalobních bodů, posoudit rozhodnutí žalovaného z hlediska možné existence zjevných a závažných procesních vad, které soud musí zkoumat ex officio, (tj. i bez uplatněné žalobní námitky), jakými jsou, kromě nicotnosti, absolutní neplatnosti právního úkonu, a jiných závažných procesních vad, také prekluze práva.

Prekluze je teorií práva charakterizována jako zánik práva uplynutím času, při prekluzi nezůstává ani právo samo jako naturální obligace. Jestliže je právo prekludováno, musí k této skutečnosti ve smyslu ust. § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přihlížet finanční orgány z úřední povinnosti, neboť vyměření daně po uplynutí zákonné lhůty je zásadní okolností mající vliv na výrok rozhodnutí.

K povinnosti soudů a to i soudů rozhodujících věci ve sprvníám soudnictví zkoumat prekluzi z moci úřední se již několikrát vyslovil Ústavní soud, např. v rozhodnutí ze dne 1.7.2008, sp.zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 17.7.2008, sp.zn. IV. ÚS 545/07, ze dne 5.2.2009, sp.zn. II.ÚS 1416/07 a ze dne 26.2.2009, sp.zn. I.ÚS 1169/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V posledním rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2009, vedeného ve věci sp.zn. I. ÚS 1169/07, je postoj Ústavního soudu k povinnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví zkoumat prekluzi ex offo vyjádřen a argumentován nejpregnantněji a je v něm uvedeno: „…Institut prekluze využívají prakticky všechna odvětví právního řádu. Lze se s ním setkat v právu soukromém (např. prekluze práv plynoucích z odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě; viz § 626 odst. 1 občanského zákoníku), ale též v právu veřejném (např. zánik nároku na vrácení, popřípadě náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely podle § 118a odst. 3 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Předmětem prekluze může být nejen majetkové právo, ale též možnost učinit určitý procesní úkon (v této souvislosti se používají prekluzívní lhůty za účelem zavedení určitých prvků koncentrace řízení). Ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit. Mezi ně lze v prvé řadě počítat konstrukci prekluze, založenou na dvou právních skutečnostech: na uplynutí doby a na neuplatnění práva v této době. Důsledkem prekluze je dále vždy zánik samotného subjektivního práva. Konečně za společný rys prekluze lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti; tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny. Účelem jakéhokoliv procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu. …Ústavní soud považuje za nutné poukázat rovněž na fakt, že … též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. …K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.“ Pokud tato právní otázka je opakovaně shodně řešena judikaturou Ústavního soudu, který staví její řešení najisto, Krajský soud v Brně respektujíc tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, bude z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu vycházet. V systému kontinentálního práva je třeba vycházet ze znění zákonných norem, a jestliže právní norma nejvyšší právní síly ukládá výslovnou závaznost vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu, nespatřuje zdejší soud prostor pro odchýlení se od takového jasně formulovaného názoru. Soud má povinnost zánik nároku uplynutím času a případný postup žalovaného v této věci přezkoumat i bez ohledu na to, zda je žalobcem namítána či nikoliv, což je jedním ze základních rozdílů mezi promlčením a prekluzí práva.

Krajský soud byl proto povinen (z výše uvedených důvodů) se nejdříve zabývat přezkumem rozhodnutí žalovaného z pohledu možné prekluze práva, což znamená, jde-li o rozhodnutí o uložení pokuty dle zákona č. 254/2004 Sb., přezkoumat dodržení prekluzívní lhůty dle ust. § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., z pohledu práva správce daně řízení o uložení pokuty vůbec zahájit.

Ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., zní takto: „Řízení o uložení pokuty lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy se kontrolní orgán o porušení povinnosti dozvěděl; nejpozději lze pokutu pravomocně uložit do 10 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.“

Při výkladu pojmu „den, kdy se kontrolní orgán o porušení povinnosti dozvěděl“ se lze opřít o ustálenou judikaturu správních soudů týkající se vymezení subjektivních prekluzivních lhůt (srovnej například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.4.1996, sp. zn. 6 A 103/94, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.2.1997, sp.zn. 7 A 167/94, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.2.1995, sp. zn. 7 A 147/94, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3.6.2004, č.j. 5 A 1/2001 - 56, publikovaný pod č. 329/2004 Sb. NSS), k závěru, že určení počátku běhu jednoroční subjektivní prekluzívní lhůty se odvíjí od výkladu pojmu „zjistit porušení zákona“, který však „neznamená, že již v tom okamžiku musí být najisto postaveno, že k porušení povinnosti došlo, nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Prokázání, že k porušení povinnosti došlo a kdo je za porušení povinnosti odpovědný, je předmětem příslušného řízení. Proto zjištění o porušení zákona je vázáno na určitou skutečnost, z níž plyne důvodné podezření, že k porušení došlo. Den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu známa, je den, kdy správní orgán zjistil porušení zákona, tj. seznal, že došlo k jednání, obsaženému v zákonem vymezené skutkové podstatě deliktu, jež zákon za splnění dalších podmínek definuje jako správní delikt.“ (Srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008 - 98). Nejvyšší správní soud rovněž neopomněl ve shora citovaném rozhodnutí zdůraznit, že „ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního orgánu, resp. jeho pracovníků o porušení zákona. Pokud by se totiž počátek běhu subjektivní lhůty odvíjel od subjektivních postojů pracovníků příslušného orgánu k těmto zjištěním, tedy jejich myšlenkového postupu, při kterém dospěli k závěru, že určitá zjištěná skutečnost je porušením právních předpisů a kterých, byl by počátek běhu subjektivní lhůty odvislý od právně zcela neuchopitelných postojů pracovníků, např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti, ale i od personálního obsazení příslušného správního úřadu apod. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 1997, sp.zn. 7 A 167/94, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94). S takovými právně irelevantními skutečnostmi však zákon počátek běhu lhůt stanovených pro výkon veřejné správy nespojuje, neboť by tím popřel nejenom ústavněprávní požadavek právní jistoty, ale i další zásady činnosti správních orgánů (viz zejména ust. § 2 a násl. správního řádu). Shora zmiňované "zjištění porušení zákona" proto musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení příslušného řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona.“

Soud zaměřil přezkum na zjištění (pro posouzení možné prekluze dle § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb.), relevantních skutečností, kterými jsou označení dne, kdy se kontrolní orgán o porušení povinnosti dozvěděl a označení dne, kdy bylo řízení o uložení této konkrétní pokuty zahájeno, kteréžto údaje musí nezbytně obsahovat jak prvostupňové, tak i rozhodnutí žalovaného.

Po přezkumu rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí prvostupňového, soudu nezbývá, než konstatovat, že označení dne, kdy se kontrolní orgán o porušení povinnosti dozvěděl a označení dne, kdy bylo řízení o uložení této konkrétní pokuty zahájeno, se v žádném z uvedených rozhodnutí nenachází. V prvostupňovém rozhodnutí je pouze uvedeno, že dne 29.11.2007, dle protokolu o ústním jednání „porušení zákona č. 254/2004 Sb. bylo projednáno se zástupcem společnosti“ a dne 8.7.2005 došlo k porušení sankcionované povinnosti. V rozhodnutí žalovaného je pak pouze uvedeno, že „v průběhu daňové kontroly, která byla s daňovým subjektem zahájena dne 11.8.2006, byly zjištěny okolnosti nasvědčující tomu, že došlo k porušení povinnosti stanovené ZOPH“ (zákona č. 254/2004 Sb., omezení plateb v hotovosti - pozn. soudu). Údaje, které by byly použitelné pro výše uvedenou zákonem požadovanou specifikaci dodržení lhůty dle § 6 odst. 3 zákona č. 254/2004 Sb., však zjevně ani jedno z rozhodnutí neobsahuje. Rozhodnutí žalovaného jakož i rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů již z pohledu možné prekluze práva zahájit řízení o uložení pokuty.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9.2008 ve věci vedené pod sp.zn. 8 Afs 48/2006 „v případě, kdy je daň prokazatelně vyměřena mimo zákonem stanovenou lhůtu, jde o takovou vadu řízení, která ze své povahy vylučuje možnost jakéhokoli pokračování daňového řízení uzavřeného rozhodnutím, které bylo předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem.“

Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je judikaturou správních soudů vykládána dlouhodobě konstantně, a zdejší soud z ní také v projednávané věci vychází. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 9.6.2004, č.j. 5 A 157/2002 - 34 dospěl k tomuto závěru: „Nejvyšší správní soud má za to, že veškerá zjištění správního orgánu, týkající se skutečností rozhodných pro uložení pokuty a její výše musejí být s náležitou přesností a přesvědčivostí podány v odůvodnění správního rozhodnutí.“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008 č. j. 2 As 34/2006 - 73 dospěl, mimo jiné, k těmto závěrům:“ V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím spáchaný delikt spočívá.“

„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“(Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaného pod č. 244/2004 Sb. NSS).

Podle názoru zdejšího soudu lze aplikovat výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i pro správní delikty postižitelné dle zákona č. 256/2004 Sb., a s uvedenými závěry se proto zdejší soud ztotožnil a nezbylo než zrušit žalobou napadené rozhodnutí jako

nepřezkoumatelné dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s..

Je nezbytné konstatovat, že řízení o daňové kontrole a řízení o správním deliktu dle zákona č. 256/2004 Sb., jsou dvě oddělená a samostatná řízení. Problematikou návaznosti kontrolního řízení a řízení o správním deliktu se zabýval již Vrchní soud v Praze např. v rozsudku ze dne 30.8.2001, č.j. 7 A 59/99-45 (viz. např. ASPI nebo Soudní judikatura č. 900/2001), na který konečně odkazuje i např. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30.5.2008, č.j.4 As 21/2007-80 (www.nssoud.cz). Vrchní soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že „V projednávané věci úřad práce ani žalovaný především důsledně nerozlišil a nerespektoval právní úpravu stanovenou zákonem ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a právní úpravu stanovenou správním řádem, tedy procesním předpisem, podle něhož měl postupovat v následném řízení o uložení správní sankce (správní trestání), byť podkladem (podnětem) pro zahájení takového řízení byly výsledky kontroly provedené v předchozím samostatném kontrolním řízení.“

Správní orgán v situaci, kdy týž orgán vede jak kontrolní řízení tak i řízení o správním deliktu, jak je tomu v souzené věci, musí nutně rozlišovat mezi jednotlivými z nich. Správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že „…V řízení tak bylo prokázáno, že došlo k porušení § 4 zákona č. 256/2004 Sb. …,“ Z citovaného textu lze dovodit jedině informaci, že bylo snad vedeno nějaké řízení o pokutě, ovšem nelze z odůvodnění rozhodnutí žalovaného seznat (ani z rozhodnutí o uložení pokuty), kdy bylo řízení o uložení pokuty zahájeno, na základě jakého zjištění (o jehož existenci musí být doklad také ve správním spise), a kdy se kontrolní orgán o porušení povinnosti dozvěděl.

Zahájením řízení o správním deliktu se tedy zahajuje originální řízení, jehož účelem je rozhodnout, zda byl nebo nebyl spáchán správní delikt. Soud při svém rozhodování není vázán pouze zákonem, nýbrž i mezinárodními smlouvami. Ostatně Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73 jasně uvedl, že „Nelze opomenout, že i na rozhodování o jiných správních deliktech dopadají požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Ve vztahu k trestání za správní delikty upravované zákonem o odpadech byly ostatně standardy této Úmluvy aplikovány již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002 (publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS), kde bylo mimo jiné uvedeno: „Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu.“

Uvedená Úmluva v čl. 6 odst. 3 písm. a) jasně stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva - být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu (obdobně srov. např. ustanovení § 91 zákona 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a zejména ustanovení § 160 odst. 1 téhož zákona, dle kterého nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.).

Na základě výše uvedeného lze dovodit, že z oznámení o zahájení správního řízení ve věci správního deliktu musí být mimo vší pochybnost jasné, z jakých skutků je účastník řízení podezřelý, zejména tedy musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení správního deliktu, který je v tomto skutku spatřován; účastník řízení musí být označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě v rozhodnutí a v oznámení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Uvedené náležitosti jsou nutné i s ohledem na ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) citované Úmluvy, dle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva - mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby, neboť v případě, že nebude účastníku řízení dostatečně jasně a zřetelně sdělen skutek, ze které je viněn, nelze dostatečně kvalitně připravit procesní obranu. Soud znovu opakuje, že správní řízení je řízením samostatným, a proto musí jako samostatné řízení být zahájeno dostatečně přesným a určitým úkonem, aby účastník mohl připravit obranu, kterou bude směřovat proti uložení sankce za správní delikt.

Aniž by soud, veden svou rolí v přezkumu správních rozhodnutí, nahrazoval činnost žalovaného, má za to, že lze nad rámec rozhodnutí hodnotit v obecné rovině žalobní námitky, zejména pokud se dotýkají formulace rozhodnutí správních orgánů a jejich procesního postupu.

Z citovaného textu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vyplývá, že ve výroku rozhodnutí není uvedena právní kvalifikace („ povinnost jste porušili tím, že jste …poskytli …platbu v hotovosti …“), ta se nachází až v odůvodnění rozhodnutí „že došlo k porušení § 4 zákona č. 256/2004 Sb. Dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., uloží kontrolní orgán poskytovateli platby, který poruší povinnost provést platbu bezhotovostně, pokutu až do výše 5 000 000,-Kč, nejméně však 10 000,-Kč.“ Neúplná právní kvalifikace je uvedena pouze v záhlaví výroku, kde je uvedeno, že finanční úřad žalobci „ukládá pokutu za porušení povinnosti stanovené v § 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů“… .

Ohledně nepřezkoumatelnosti výroku prvostuňového rozhodnutí je třeba konstatovat, že žalobce vady výroku, kterým byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu výslovně v žalobě neuplatnil. V obecné rovině však lze citovat z usnesení rozšířeného senátu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73: „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z ustanovení § 47 odst. 2 starého správního řádu, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“, přičemž uvedeným právním názorem se bude žalovaný řídit v dalším řízení při hodnocení výrokové části prvostupňového rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů soud zrušil rozhodnutí žalovaného dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. V dalším řízení je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán žalovaný právním názorem zdejšího soudu

Přestože se žalobce domáhal též zrušení prvostupňového rozhodnutí, soud má za to, že bude na žalovaném, aby v obnoveném řízení na soudem zjištěné vady reagoval .

Pro úplnost soud považuje za vhodné vyjádřit se k námitce žalovaného vznesené v rámci jeho vyjádření k žalobě, ve které nesouhlasil s rozhodnutím soudu o vyloučení žalob k samostatnému projednání (usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 31 Ca 186/2008, ze dne 4.2.2008). Tento postup soudu je zcela v souladu s konstantní judikaturou správních soudů ve věcech přezkoumávání správních deliktů (z nichž některé jsou citovány v tomto rozhodnutí). Byť po rozhodnutí věci soud zjistil, že žalovaný i správní orgán prvého stupně se dopustili stejných procesních vad v každé přezkoumávané věci, toto zjištění nebylo možno před samotným meritorním projednáním věci předjímat.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. větě první, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že měl žalobce plný úspěch, přiznal mu soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věta první s.ř.s. náhradu nákladů řízení. Soud uložil žalovanému, aby žalobci nahradil prostřednictvím jeho právního zástupce částku 6.800,- Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměnu za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), částku k náhradě výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300,- Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 3.11.2009

Za správnost vyhotovení:
JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r. Kristýna Pejčochová
předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru