Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 27/2006 - 77Rozsudek KSBR ze dne 07.09.2011

Prejudikatura

1 Aps 2/2008 - 76


přidejte vlastní popisek

31Ca 27/2006 - 77

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. K. Š., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 5. 12. 2005, č. j.

3181/05/FŘ 110-0107, se z rušuje a věc se v rací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 2.000,- Kč, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce včas podanou žalobou brojil proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 5. 12. 2005, č. j. 3181/05/FŘ 110-0107, a jemu předcházejícímu rozhodnutí, platebnímu výměru č. 1040000477 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2002, vydanému Finančním úřadem Brno II (dále jen „správce daně“) dne 9. 12. 2004, č. j. pokračování
31C- 2 -
a 27/2006

178259/04/289913/9780, domáhal se jejich zrušení, provedení obnovy řízení a přiznání náhrady nákladů řízení. V žalobě uvedl, že v roce 2002 obchodoval jako fyzická osoba – podnikatel s cennými papíry a účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví. V pololetí roku 2002 byla provedena novela zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) obsahově zcela nesouvisejícím zákonem č. 206/2002 Sb., s účinností od 1. 9. 2002, přičemž touto novelou došlo ke zcela zásadní změně v účtování cenných papírů pro poplatníky účtující v jednoduchém účetnictví. Změna byla dle přechodných ustanovení zákona provedena retroaktivně, tj. se zpětnou platností k 1. 1. 2002 a zjevně v neprospěch poplatníka účtujícího v jednoduchém účetnictví. Dále zdůraznil, že rok 2002 účtoval v jednoduchém účetnictví, kde celý rok použil kumulativní kompenzaci ztrát a zisků jako u ostatních daňových subjektů, přičemž mu v daňovém přiznání za rok 2002 vznikla ztráta 924.974,- Kč, což mu správce daně při vytýkacím řízení odmítl uznat. Žalobce ovšem nemohl předpokládat, že v druhém pololetí roku 2002 dojde ke zcela zásadní změněn pravidel pro účtování cenných papírů u osob – podnikatelů účtujících v jednoduchém účetnictví, a to se zpětnou platností k 1. 1. 2002. Pokud by tato změna pravidel byla známa před začátkem roku 2002, tj. před začátkem nového účetního období, mohl žalobce již od 1. 1. 2002 účtovat v podvojném účetnictví. V rámci daňového řízení byl žalobce postupem daňových orgánů zkrácen na svých právech garantovaných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, přičemž tento postup vedl k vydání nezákonného rozhodnutí správce daně a následně i žalovaného. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR z důvodu nepřijatelnosti retroaktivity zákona v neprospěch daňového poplatníka účtujícího v jednoduchém účetnictví. Proto současně navrhl, aby krajský soud podal Ústavnímu soudu návrh na posouzení ústavní konformity ustanovení čl. V bodu 1. věty druhé zákona č. 260/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 121/2000 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobu nepovažuje za důvodnou a navrhl, aby byla soudem zamítnuta. Poukázal na skutečnost, že jako orgán moci výkonné nebyl v daňovém řízení oprávněn posoudit soulad předpisu nižší právní síly se zákonem ani soulad zákona s ústavním pořádkem, ač to bylo v daňovém řízení žalobcem požadováno. Žalovaný jako správní orgán není legitimován k podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení a zákon nedovoloval žalovanému, stejně jako ani správci daně, jiný postup při posuzování čl. V bodu 1 věty druhé zákona č. 260/2002 Sb., neboť výklad uvedeného ustanovení je jednoznačný.

V souladu s návrhem žalobce, soud usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 31 Ca 27/2006 – 52, řízení přerušil do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, podaného krajským soudem v této právní věci, a pokračování
31C- 3 -
a 27/2006

týkající se posouzení ústavní konformity ustanovení čl. V bodu 1. věty druhé zákona č. 260/2002 Sb.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, vyhlášeným v částce 85, ročníku 2011, Sbírky zákonů České republiky pod č. 236, Ústavní soud vyhověl návrhu krajského soudu a zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ke dni 19. 8. 2011) ustanovení čl. V bodu 1. věty druhé zákona č. 260/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 121/2000 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, že v projednávané věci došlo k zásahu do právního postavení (a tím k znevýhodnění) plátce daně z příjmů, přičemž daňový poplatník se tomuto zásahu do právní kvalifikace jeho právního jednání nemohl ani dodatečně přizpůsobit s ohledem na to, že by tak musel učinit ještě před zákonem pevně stanoveným účetním a zdaňovacím obdobím za rok 2002. Současně Ústavní soud shledal, že důvody pro výjimečný závěr o ústavní nepřípustnosti nepravé retroaktivity jsou dány, neboť v projednávané věci zákonodárce nedoložil, že zde existovaly závažné důvody, proč stanovil, že jako daňovou ztrátu mohou prodej akcií se ztrátou uplatňovat za blíže stanovených podmínek pouze účetní jednotky účtující v soustavě podvojného účetnictví. Pouze na ně se měla vztahovat pravidla § 27 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), která určují, co je třeba rozumět reálnou hodnotou cenných papírů (tržní hodnota, ocenění kvalifikovaným odhadem nebo posudkem znalce, není-li tržní hodnota k dispozici nebo tato nedostatečně představuje reálnou hodnotu, nebo ocenění stanovené podle zvláštních právních předpisů, nelze-li postupovat podle pravidel určení tržní hodnoty nebo na základě posudku znalce). Naopak na účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví se měla napříště (avšak již pro zdaňovací období roku 2002) vztahovat zákonem č. 260/2002 Sb. novelizovaná pravidla § 24 odst. 2 písm. w) zákona o daních z příjmů, kdy se mělo vycházet z nabývací (tzv. historické) ceny akcie nebo nabývací ceny podílu na společnosti s ručením omezeným nebo na komanditní společnosti anebo na družstvu, a to jen do výše příjmů z prodeje této akcie nebo tohoto podílu. Pro jejich případ zákonodárce zpětně vyloučil, aby tyto účetní jednotky mohly zohlednit ztrátový prodej cenných papírů. Do té doby mohly daňové subjekty účtující v soustavě jednoduchého účetnictví při svých právních jednáních (obchodování s cennými papíry) očekávat, že budou moci uplatnit ztrátu z prodeje cenných papírů v následujících třech letech jako výdaj ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V důsledku napadeného ustanovení se však každá jednotlivá ztráta z prodeje akcií stala daňově neuznatelnou a stejně tak již nebylo možno při prodeji více akcií ve zdaňovacím období kumulativně kompenzovat ztráty a zisky ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. Dále pak ústavní soud zdůraznil, že pokud ukládá zákonodárce plátcům daně a účetním jednotkám např. povinnost dodržovat pravidla, která si zvolili pro stanovené účetní a zdaňovací období na jeho počátku (zde vedení účetnictví v určité soustavě, podávání daňového přiznání na základě účtování v předem zvolené soustavě, pokračování
31C- 4 -
a 27/2006

nemožnost podat dodatečné daňové přiznání v průběhu daňové kontroly, jak to plynulo ze zákona o účetnictví, ze zákona o daních z příjmů a zákona o správě daní a poplatků ve znění platném pro rok 2002 a z prováděcích předpisů k nim vydaných), musí sám zákonodárce v podmínkách právního státu tato pravidla pro takové období rovněž respektovat a neměnit je bez závažných důvodů k tíži plátce daně, který během tohoto účetního a zdaňovacího období jedná s důvěrou v právo. Zákonodárce proto musí respektovat tuto zvláštnost daňového práva s ohledem na to, jaké potíže by vedení účetnictví a výběru daní působilo odlišné hodnocení povahy daňově relevantních skutečností v průběhu účetního roku a zdaňovacího období. Přitom zdůraznil, že stejně tak nemůže odlišné hodnocení právních skutečností rozhodných pro výpočet daně a daňového zatížení založit pouze na tom, v jaké účetní soustavě vede daňový poplatník své účetnictví. Ústavní soud tedy návrhu krajského soudu vyhověl a ustanovení čl. V bodu 1. věty druhé zákona č. 260/200 Sb., zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 19. 8. 2011.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní, a mezi účastníky řízení zcela nesporné skutečnosti.

Dne 9. 12. 2004 vydal správce daně platební výměr č. 1040000477 na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2002 ve výši 87. 028,- Kč,

Odvolání žalobce proti výše uvedenému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 12. 2005, č. j. 3181/05/FŘ 110-0107, zamítl. V odůvodnění pak zdůraznil, že dne 24. 5. 2002 byl schválen zákon č. 260/2002 Sb., který s účinností ode dne 1. 9. 2002, v čl. IV změnil některá ustanovení zákona o daních z příjmů. Dle čl. V bodu 1. zákona č. 260/2002 Sb., se ustanovení čl. IV tohoto zákona použijí poprvé pro zdaňovací období roku 2002. Kromě jiného došlo ke změně ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) a písm. w) zákona o daních z příjmů, kdy výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů je hodnota cenného papíru při prodeji zachycená v účetnictví v souladu se zvláštním právním předpisem, tj. zákonem o účetnictví, ke dni jeho prodeje s výjimkou, kdy daňovým výdajem je nabývací cena akcie, která není oceňována v souladu se zvláštním právním předpisem (zákon o účetnictví) reálnou hodnotou, a to jen do výše příjmů z prodeje této akcie. Dle ustanovení § 15 odst. 6 zákona o účetnictví, ve znění platném pro rok 2002, účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví neoceňují cenné papíry reálnou hodnotou ve smyslu ustanovení § 24 zákona o účetnictví. Tato novelizace zákona o daních z příjmů znamenala zásadní změnu v účtování o těchto majetkových hodnotách v jednoduchém účetnictví. Od roku 2002 nelze kompenzovat jednotlivé zisky a ztráty z prodeje těchto akcií a ani nelze tuto jednotlivou daňově neuznatelnou ztrátu uplatnit jako daňový výdaj v některém z následujících období. Žalovaný tedy uzavřel, že novelizovaná ustanovení § 24 odst. 2 písm. r) a písm. w) zákonem č. 260/2002 Sb., kterým byl změněn zákon o daních z příjmů, jsou pro zdaňovací období roku 2002 platná zákonná ustanovení. Správce daně ani žalovaný proto nemohou při svém rozhodování postupovat v rozporu s platnými právními předpisy, a proto nebylo možno odvolání žalobce vyhovět.

pokračování
31C- 5 -
a 27/2006

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobkyně uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Krajský soud v prvé řadě zdůrazňuje, že v projednávané věci je podstatné, že nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, vyhlášeným v částce 85, ročníku 2011, Sbírky zákonů České republiky pod č. 236, Ústavní soud vyhověl návrhu krajského soudu a zrušil ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ke dni 19. 8. 2011) ustanovení čl. V bodu 1. věty druhé zákona č. 260/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 121/2000 Sb., zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

S přihlédnutím k této skutečnosti bude tedy na žalovaném, aby se s ohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu věcí znovu zabýval, posoudil a zohlednil jeho důsledky v právním postavení žalobce jako daňového subjektu, který ve zdaňovacím období roku 2002 účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví.

Soudu tedy nezbylo než žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit pro nezákonnost z důvodů nesprávné právní kvalifikace skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. Podmínky ke zrušení rozhodnutí správce daně shledány nebyly, neboť v daňovém řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stádia a vytýkané lze napravit v odvolacím řízení. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 – 76, publ. ve Sb. NSS pod č. 1997/2010 a dostupné in: www.nssoud.cz. V dalším řízení je žalovaný ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku.

Jen pro úplnost soud uzavírá, že předpoklady pro obnovu řízení ve věci shledány nebyly, neboť obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem a přezkoumávaná věc byla vrácena do stádia odvolacího řízení, tj. do režimu řádného opravného prostředku. V uvedeném směru je nutno požadavek žalobce hodnotit jako předčasný.

pokračování
31C- 6 -
a 27/2006

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci úspěšný žalobce uplatnil na náhradě nákladů řízení toliko částku vynaloženou na uhrazený soudní poplatek za žalobu, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 2.000,- Kč, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Stanovenou lhůtu považuje soud za přiměřenou platebním poměrům a možnostem žalovaného, který je subjektem veřejné správy.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 7. září 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru