Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 232/2006 - 26Rozsudek KSBR ze dne 17.07.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Afs 111/2008 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31 Ca 232/2006-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEMREPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a JUDr. Davida Rause, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. Jan Padrnos, bytem Třebíč, Karlovo nám. 42/31, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24 .10. 2006, čj. 14689/06-1300-704581, sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soud v Brně dne 15. 12. 2006 domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 24 .10. 2006, čj. 14689/06-1300-704581, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 27. 4. 2006, čj. 62452/06/330911/6455, platebnímu výměru, kterým byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2005 ve výši 106 957 Kč nadměrného odpočtu.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného pro nesprávné právní posouzení věci, na jehož základě žalovaný i prvostupňový správce daně neuznali žalobcem uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty u „technického zhodnocení“ budovy. Dle žalobce je tzv. technické zhodnocení obchodním majetkem ve smyslu ust. § 4 odst. 3 písm. c)

zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, neboť se jednalo o dodávku montáž věcí v právním slova smyslu, kterými se žalobce snažil zmodernizovat svůj majetek sloužící k podnikání. Dle žalobce žalovaný nesprávně aplikoval na případ ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Žalovaný zaslal soudu vyjádření k žalobě, doručené soudu 5. 4. 2007, ve kterém navrhl žalobu zamítnout a uvedl, že technické zhodnocení je generálně vymezeno ust. § 33 zákona o daních z příjmů. Dle názoru žalovaného je technické zhodnocení samostatným hmotným majetkem pouze pokud nezvyšuje vstupní cenu a zůstatkovou cenu hmotného majetku. Dle žalovaného se u žalobce, který prováděl stavební práce na nemovitosti určené k dosahování příjmů z pronájmu, jednalo v souzené věci o přijetí jednotlivých služeb a nejednalo se ani o hmotný majetek žalobce ani o obchodní majetek ve smyslu ust. § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty.

Žalobce zaslal soudu repliku k vyjádření žalovaného, ve které setrval na svém žalobním návrhu a uvedl, že interpretace dotčených ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty žalovaným porušuje základní principy zdanění v jednotlivých státech Evropské unie a pro posouzení celé věci je významný obsah šesté směrnice Evropské komise.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem soudu vyslovili souhlas.

Z obsahu správního spisu a z dokladů v něm založených, tedy faktur dodavatele Vladimíra Kuby, IČ 15205509, se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou, Příložany 19, pro žalobce jako odběratele, má soud za prokázané, že pro žalobce prováděl částečnou adaptaci domu v Třebíči, Karlovo nám. 31, a to vč. dodávek hliníkových výplní, dodávky a montáže plastových oken, dodávky a montáže okenních parapetů a dodávky systému SIKA FLOOR.

Dle ust. § 4 odst. 3 písm. c) zákona o dani z přidané hodnoty je obchodním majetkem souhrn majetkových hodnot, který slouží nebo je určen osobě povinné k dani k uskutečňování ekonomických činností a o kterém je tato osoba povinna účtovat nebo jej evidovat.

Dle ust. § 33 odst. 1 se pro účely zákona o daních z příjmů technickým zhodnocením rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a u, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím modernizace majetkobdobí 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb) zákona o daních z příjmů. Dle odst. 4 téhož ustanovení jsou technickým zhodnocením také výdaje podle odstavce 1, pokud je hradí budoucí nájemce na cizím hmotném majetku v průběhu jeho pořizování za podmínky, že se stane nájemcem tohoto hmotného majetku nebo jeho části, a vlastník tohoto hmotného majetku nezahrne výdaje vynaložené budoucím nájemcem do vstupní ceny.

Dle ust. § 26 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 26 odst. 2 písm. f) zákona o daních z příjmů se hmotným majetkem pro účely zákona o daních z příjmů rozumí technické hodnocení a výdaje na otvírky nových lomů, pískoven a hlinišť, pokud nezvyšuje vstupní cenu a zůstatkovou cenu hmotného majetku.

V souladu s ust. § 29 odst. 3 zákona o daních z příjmů technické zhodnocení zvyšuje vstupní cenu (dále jen „zvýšená vstupní cena“) a zároveň u majetku odpisovaného podle § 32 i zůstatkovou cenu (dále jen „zvýšená zůstatková cena“) příslušného majetku v tom zdaňovacím období, kdy je technické zhodnocení dokončeno a uvedeno do stavu způsobilého obvyklému užívání; přitom poplatník, který samostatně eviduje a odpisuje technické zhodnocení hmotného majetku podle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů nebo výdaje vymezené v § 26 odst. 3 písm. c) téhož zákona zvyšuje o každé další technické zhodnocení dokončené na původním majetku vstupní cenu a zároveň u majetku odpisovaného podle § 32 zákona o daních z příjmů i zůstatkovou cenu již evidovaného jiného majetku v tom zdaňovacím období, kdy je technické zhodnocení dokončeno a uvedeno do stavu způsobilého obvyklému užívání. Ustanovení předchozí věty se nepoužije u technického zhodnocení v případech uvedených v odstavcích 1, 4 a 6 a u technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce odpisovaného podle § 30 odst. 6 cit. zák. nebo u technického zhodnocení provedeného na hmotném majetku vyloučeném z odpisování. Povinnost zvýšit vstupní cenu samostatně evidovaného a odpisovaného technického zhodnocení o každé další technické zhodnocení dokončené na původním majetku se nevztahuje na technické zhodnocení provedené na nemovité kulturní památce, které se odpisuje podle § 30 odst. 6 cit. zák. vždy samostatně.

V souzené věci je zásadní stížní námitkou, že technické zhodnocení je obchodním majetkem žalobce, resp. že se v souzené věci jednalo především koupi takových předmětů, které si žalobce nebyl schopen nainstalovat sám a o jejichž hodnotu se zvýšil obchodní majetek žalobce.

Soud se shoduje se žalobcem potud, že zákon o dani z přidané hodnoty neobsahuje definici technického zhodnocení, nicméně nesouhlasí se závěrem žalobce, že tedy nutně je třeba vycházet z definice obchodního majetku dle ust. § 4 odst. 3 písm. c) cit. zák.

Základním majetkem, který slouží žalobci k podnikání je nemovitost na Karlově náměstí v Třebíči. Tato nemovitost slouží osobě povinné k dani (žalobci) k uskutečňování ekonomických činností a tato osoba (žalobce) je o ní povinna účtovat nebo jí evidovat. Žalobce sám v žalobě opakovaně uvádí, že na základě odebraného zboží a k němu se vztahujících prací se zvýšila vstupní cena této nemovitosti (cit. „Zastávám názor, že tzv. technické zhodnocení je obchodním majetkem podnikatele ve smyslu shora citovaného ustanovení. V mém případě se jedná o určitou majetkovou hodnotu, kterou se zvyšuje vstupní cena budovy sloužící k mé ekonomické činnosti“ str. 2 žaloby, nebo cit. „Rovněž považuji pak za nesporné, že tato plnění mají svoji majetkovou hodnotu, neboť zvyšují vstupní cenu mé nemovitosti“ str. 3 žaloby).

Z pohledu definice technického zhodnocení tak, jak ji poskytuje pro své účely zákon o daních z příjmů došlo k naplnění všech znaků této definice obsažené v ust. § 33 cit. zák., tedy jedná se o stavební úpravy, příp. rekonstrukci či modernizaci nemovitosti (provedení schodišťového ramene, výměna oken z plastová, použití hliníkových výplní atd.), dále je správním spisem prokázané, že celková částka převýšila minimální práh požadovaný cit. zákonem a ani žalobce nečiní sporným fakt, že se těmito činnostmi zvýšila hodnota jeho nemovitosti, tedy vstupní nebo zůstatková cena hmotného majetku.

Ze správního spisu navíc dále vyplývá, že žalobce si u svého dodavatele objednal celou rekonstrukci či modernizaci své nemovitosti a v žalobě odděleně uplatňuje jednotlivé movité věci jako části svého obchodního majetku. Soud se s takovýmto hodnocením věci neztotožnil. Za obchodní majetek žalobce považuje soud celou předmětnou nemovitost, která slouží k jeho ekonomické činnosti (neboť žalobce má příjmy z pronájmu této budovy) a o které je povinen účtovat nebo ji evidovat a nikoliv její dílčí součásti, jako hliníkové výplně, případně plastová okna, které nejsou za výše uvedených podmínek technického zhodnocení samostatným hmotným majetkem. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že v souzeném případě se jedná o přijetí služby dle zákona o dani z přidané hodnoty a touto službou bylo právě provedení technického zhodnocení, kterým se zvýšila vstupní, resp. zůstatková cena nemovitosti, která je, dle názoru soudu, obchodním majetkem žalobce. Technické zhodnocení budovy tak není evidováno jako samostatný hmotný majetek a nemůže být tedy ani součástí obchodního majetku jako takového.

Samostatným hmotným majetkem by bylo technické zhodnocení pouze v případě, že by nezvyšovalo vstupní nebo zůstatkovou cenu majetku [srov. výše ust. § 26 odst. 3 písm. a) ve spojení s ust. § 26 odst. 2 písm. f) zákona o daních z příjmů], tedy obvykle v případě, že je prováděno osobou odlišnou od vlastníka nemovitosti, což v souzené věci nebylo prokázáno.

Námitky, které žalobce uvedl ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 2008 musí soud odmítnout jako opožděné, když rozšiřovat žalobní body je možné pouze ve lhůtě stanovené ust. § 71 odst. 2 s. ř. s., navíc tyto námitky postrádají konkrétní tvrzení, která by soud mohl přezkoumat, když neobsahují ani konkrétní označení právních předpisů, k jejichž porušení mělo činností žalovaného dojít, ani jejich konkrétní porušení.

Žaloba byla proto z výše uvedených důvodů ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jako nedůvodná.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly, proto soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2, 4 s. ř. s.).

V Brně dne 17. 7. 2008

JUDr. Jaroslav Tesák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru