Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 181/2009 - 61Rozsudek KSBR ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

5 Afs 40/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 51/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Ca 181/2009 – 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce Cyrex - elektro s.r.o., se sídlem Velké Meziříčí, Čermákova 1926/2, IČ 25315609, zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem AK Žďár nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce včas podanou žalobou brojil proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 10. 2009, č. j. 15713/09-1200-700284, a jemu předcházejícímu rozhodnutí Finančního úřadu ve Velkém Meziříčí (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 2. 2009, č. j. 8804/09/353920706130, neboť je přesvědčen, že jimi pokračování
31C- 2 -
a 181/2009

byl zkrácen na svých právech vyplývajících z konkrétních ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Navrhl, aby soud tato rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a žalovaného zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaný, jakož i správce daně, dle názoru žalobce nepostupovali při hodnocení důkazní povinnosti v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 a odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, provedené důkazy nezhodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 a odst. 3 zákona o správě

daní a poplatků a postup správce daně navíc odporoval ustanovení § 55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Nezákonnost napadených rozhodnutí argumentačně shrnul do celkem čtyř žalobních bodů. V prvním žalobním bodu zdůraznil, že pokud správce daně rozhodoval o výměru daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 v podstatě již třikrát a důvody přezkumu měnil, jednalo se o výrazný zásah do právní jistoty žalobce jako daňového subjektu. V dalším žalobním bodu namítl, že správce daně v přezkumném řízení neobjevil žádné nové skutečnosti a neprovedl žádné podstatné nové důkazy, přesto dospěl ke zcela opačným závěrům. Důkazy hodnocené jak v průběhu daňové kontroly, tak v průběhu přezkumného řízení, byly v podstatě stejné a jediný rozdíl spočíval ve způsobu jejich hodnocení. Takový postup nelze považovat za legitimní, neboť zásada volného hodnocení důkazů v žádném případě neznamená libovůli a není možné, aby stejný orgán dospěl ve své úvaze o hodnocení důkazů ke zcela rozdílným závěrům. V třetím žalobním bodu uvedl, že správce daně i žalovaný nepostupovali při hodnocení důkazní povinnosti v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 a odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a provedené důkazy nehodnotili v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 a odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Daňový subjekt není povinen nést důsledky event. podvodného jednání svého obchodního partnera, v projednávaném případě dodavatele a správce daně není oprávněn tyto důsledky přenášet na daňový subjekt. Svědek G. nemohl být vyslechnut jako svědek, navíc věrohodnost jeho výpovědi byla podstatně snížena. Pokud správce daně trval na tom, že daňový subjekt nesplnil svoji důkazní povinnost, měla být daňová povinnost stanovena podle pomůcek. V závěrečné žalobní námitce poukázal na to, že další rozhodnutí o přezkoumání dodatečného platebního výměru bylo vydáno v roce 2009, tedy po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků, když vydání tohoto rozhodnutí mělo předcházet nové zahájení řízení o přezkoumání původního rozhodnutí.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že dle jeho názoru žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K úvodní žalobní námitce uvedl, že přezkoumání dodatečného platebního výměru na dani z příjmů právnických osob za rok 2004 bylo zahájeno jeho rozhodnutím ze dne 10. 10. 2007, č. j. 166612/07-1200-700284, v zákonem stanovené lhůtě podle ustanovení § 55b odst. 2 a vs ouladu s ustanovením § 55b odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, proto nemohlo dojít k zásahu do právní jistoty žalobce. V pořadí k druhé žalobní námitce zdůraznil, že k nařízení přezkoumání dodatečného platebního výměru došlo v souladu s ustanovením § 55b zákona o správě daní a poplatků. Jde o mimořádný opravný prostředek v daňovém řízení, u kterého se vychází z právního a skutkového stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, které je předmětem mimořádného opravného pokračování
31C- 3 -
a 181/2009

prostředku (viz § 56a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků). V přezkumném řízení se proto nemůže jednat o nové důkazy a objevování nových skutečností, ale o hodnocení těch důkazů, které byly známy již v době vydání dodatečného platebního výměru. V přezkumném řízení správce daně hodnotil i ty důkazní prostředky, které nebyly vzaty v úvahu při kontrole daně z příjmů právnických osob za rok 2004, ačkoliv byly v době provádění kontroly známy. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce neprokázal, že by mu zboží dodala společnost CARFAX spol. s r.o., jejíž název byl uveden na fakturách. Žalobce neprokázal, který subjekt mu dodal zboží, jehož prodej měl zahrnut v příjmech. V této souvislosti žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. č. j. 5 Afs 40/2005 - 72, č. j. 2 Afs 31/2006 - 68, in: www.nssoud.cz. K třetí žalobní námitce žalovaný zdůraznil, že zastává názor, že postupoval v souladu se zásadou zákonnosti i volného hodnocení důkazů a rovněž unesl i důkazní břemeno dle ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Naopak žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, neboť konkrétně neprokázal, že jeho dodavatel společnost CARFAX spol. s r.o. byla dodavatelem fakturovaného zboží. V této souvislosti uvedl, že trestní řízení je na rozdíl od daňového řízení ovládáno zásadou vyšetřovací a důkazní břemeno je plně na orgánech činných v trestním řízení, kdežto v daňovém řízení tíží primárně daňový subjekt. Soulad mezi stavem formálně vykazovaným fakturami a stavem faktickým byl povinen doložit žalobce. V daném případě nebyly naplněny zákonné předpoklady pro použití způsobu stanovení daně podle pomůcek podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, jelikož daňovou povinnost bylo možné stanovit dokazováním podle ustanovení § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků. K nedůvodnosti poslední žalobní námitky žalovaný v podrobnostech odkázal na průběh daňového řízení vyplývající z daňového spisu a odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující ve věci relevantní skutečnosti:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2007, č. j. 16612/07-1200-700284, bylo z podnětu správce daně nařízeno přezkoumání dodatečného platebního výměru správce daně ze dne 6. 9. 2006, č. j. 47587/06/353920/6130, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2004 ve výši 1.120,- Kč.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 28. 2. 2008, č. j. 12244/08/353931/1398, vyplývá, že jednatel žalobce T. H. byl seznámen s výsledkem přezkumného řízení provedeného podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků.

Rozhodnutím správce daně ze dne 13. 2. 2009 o přezkoumání dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004, č. j. 8804/09/353920706130, byla žalobci změněna daň z příjmů právnických osob z částky 1.120,- Kč na částku 4.471.040,- Kč.

Odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 10. 2009, č. j. 15713/09-1200-700284, zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pokračování
31C- 4 -
a 181/2009

zejména zdůraznil, že jediný společník a jednatel společnosti CARFAX spol. s r.o. (dodavatel žalobce) P. G. byl v době, kdy bylo vyhotoveno 26 faktur na dodávku zboží v celkové výši 15.963.372,39 Kč a kdy mělo být toto zboží dodáno žalobci, ve výkonu trestu odnětí svobody, on sám jako společník nejmenoval jinou osobu jednatelem společnosti, tudíž společnost CARFAX spol. s r.o. nemohla uskutečnit dodávku zboží žalobci. Žalobce tedy neprokázal podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), že by faktury za dodané zboží v celkové výši 15.963.372,39 Kč, na nichž byla jako dodavatel uvedena společnost CARFAX spol. s r.o. a jako vystavitel uveden P. G., byly výdaji (náklady) vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Zákonné předpoklady pro použití způsobu stanovení daně podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků nebyly v daném případě dány, neboť daňovou povinnost bylo možné stanovit dokazováním podle ustanovení § 31 odst. 1 až 4 zákona o správě daní a poplatků.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

K úvodní žalobní námitce namítající výrazný zásah do právní jistoty žalobce, soud zdůrazňuje, že ji nepovažuje za důvodnou. Z obsahu předloženého daňového spisu nevyplynulo, že by postupem správce daně v návaznosti na postup žalovaného došlo k porušení ústavního principu právní jistoty jako jednoho z atributů právního státu (článek 1 Ústavy ČR). Řízení o přezkoumání daňového rozhodnutí podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků se rozpadá do 2 fází: v prvé se rozhoduje (na vyšším stupni soustavy finančních orgánů) o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno; ve druhé fázi – a to jen tam, kde přezkoumání je vůbec povoleno či nařízeno a původní řízení tedy znovu „otevřeno“– rozhoduje orgán, který v původním řízení rozhodoval v posledním stupni o to, zda původní (přezkoumávané) rozhodnutí bude změněno, zrušeno či nahrazeno jiným – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2006, č.j. 1 Afs 21/2006 – 52, in: www.nssoud.cz. Činnost jak orgánu přezkoumání povolujícího, tak i orgánu přezkoumání provádějícího, je třeba považovat za jediné řízení, pro které platí, že může být zahájeno do dvou let následujících po roce, ve kterém nabylo přezkoumávané rozhodnutí právní moci.

Z obsahu předloženého daňového spisu je zřejmé, že přezkoumání dodatečného platebního výměru správce daně ze dne 6. 9. 2006, č. j. 47587/06/353920/6130, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 2004 ve výši 1.120,- Kč, bylo nařízeno rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2007, č. j. pokračování
31C- 5 -
a 181/2009

16612/07-12000-700284, tedy v zákonné lhůtě vyplývající z ustanovení § 55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V rámci přezkumného řízení došlo ze strany správce daně nejprve k vydání neplatného rozhodnutí ze dne 31. 3. 2008, č. j. 25899/08/353920/6130, (viz ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků) neboť ve výroku tohoto rozhodnutí chyběla základní náležitost rozhodnutí – na jaký účet má být žalobcem zvýšená daň zaplacena. Z tohoto důvodu bylo odvolání žalobce ze dne 30. 5. 2008 proti výše uvedenému rozhodnutí o přezkoumání žalovaným vráceno zpět správci daně, který nejprve rozhodnutím ze dne 29. 1. 2008, č. j. 55868/08/353920/6130, osvědčil splnění podmínek pro neplatnost rozhodnutí a následně rozhodnutím ze dne 29. 12. 2008, č. j. 55871/08/353920/6130, řízení dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. g) zákona o správě daní a poplatků zastavil, neboť odpadl důvod řízení. Poté správce daně vydal dne 13. 2. 2009 napadené rozhodnutí o přezkoumání dodatečného platebního výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004, č. j. 8804/09/353920706130. Námitka žalobce o výrazném zásahu do jeho právní jistoty nebyla shledána důvodnou, neboť přezkoumání dodatečného platebního výměru bylo zahájeno v zákonem stanovené lhůtě a o jeho změně bylo řádně rozhodnuto pouze jednou.

Ani v pořadí druhou žalobní námitku týkající se způsob hodnocení důkazů neshledal soud důvodnou. Daňové řízení je ovládáno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkazní břemeno nastává na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, ten je pak povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Je proto nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění výdaje, ale i to, zda toto plnění uskutečnil právě ten subjekt, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uveden v dokladu, který daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č.j. 5 Afs 40/2005 – 72, in: www.nssoud.cz.

Závěr správce daně následně potvrzený žalovaným, že celkem 26 sporných faktur vystavených společností CARFAX spol. s r.o. nepředstavuje doklady prokazující žalobcem uplatněné výdaje, je naprosto správný; ovšem vté to souvislosti nebylo vyloučeno, aby existenci a daňovou uznatelnost těchto výdajů prokázal žalobce pro účely daňového řízení jinak, což však neučinil. Není to správce daně, kdo by měl povinnost vyhledávat důkazy k tvrzení daňového subjektu o uskutečnění výdajů, nejde o součást jeho povinnosti podle ustanovení § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Na správci daně spočívá pouze povinnost, aby v rámci řádného zjištění skutečného stavu věci ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků navržené důkazní prostředky provedl, objektivně posoudil a řádně vyhodnotil jejich důkazní hodnotu. Soud se zcela ztotožňuje se závěrem daňových orgánů, že žalobce neprokázal, že by mu zboží dodala společnost CARFAX spol. s r.o., jejíž označení bylo uvedeno na sporných fakturách. Žalobce tedy neprokázal, který subjekt mu dodal zboží, jehož prodej zahrnul ve svých příjmech, tudíž neprokázal výdaje ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

pokračování
31C- 6 -
a 181/2009

K posouzení daňových dokladů jako neúčinných lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 – 72, in: www.nssoud.cz podle něhož: „účetní doklad vystavený jinou osobou než tou, která ve skutečnosti plnění uskutečnila, nemůže být relevantním důkazem; na „pravost“ takového důkazního prostředku nemůže ničeho změnit ani žádná svědecká výpověď ani znalecký posudek. Prokazování uskutečnění daňového výdaje fakturami, u nichž bylo nadevší pochybnost prokázáno, že nebyly vystaveny tím, kdo je na nich jako vystavovatel uveden, nemůže vést k závěru o prokázání výdaje ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Již sám o sobě nemůže být věrohodný doklad, obsahuje-li údaj, že není pravdivý. Nemohl – li takový důkazní prostředek obstát, bylo na stěžovateli, aby ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Nabídl důkazní prostředky jiné, avšak takové, které by jím tvrzené skutečnosti mohly prokázat.“

Rovněž třetí žalobcem uplatněnou žalobní námitku neshledal soud důvodnou. V tomto směru je třeba zdůraznit, že pouhá existence účetních dokladů, i když formálně bezvadných, nemůže sama o sobě prokázat, že závazkový vztah, který je jejich předmětem, byl fakticky realizován. Argumentace žalobce nemůže být v tomto směru úspěšná, neboť v daňovém řízení spočívá důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků na daňovém subjektu. Mezi daňovou odpovědností a trestněprávní odpovědností tak existuje kvalitativní rozdíl, neboť daňová odpovědnost je založena na objektivním principu, na rozdíl od trestněprávní odpovědnosti, která je pojata subjektivně, neboť ze své podstaty směřuje jen vůči individuálním fyzickým subjektům. V trestním řízení je tedy důkazní povinnost nastavena odlišně, než je tomu v řízení daňovém – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č.j. 1 Afs 15/2008 – 100, in: www.nssoud.cz.

Výslech bývalého jednatele společnosti CARFAX spol. s r.o. byl bezesporu jedním z důležitých důkazů, které správce daně provedl souladně se zákonem a o něž opřel své rozhodnutí. Postup správce daně, který jej vyslýchal jako svědka byl řádný, daňové řízení tedy nebylo zatíženo procesní vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost ve věci vydaného rozhodnutí, věrohodnost podané svědecké výpovědi byla správcem daně objektivně vyhodnocena, námitka žalobce proto byla vt omto směru soudem shledána jako nepřípadná, s argumentací správce daně i žalovaného se soud ztotožňuje a považuje za nadbytečné tuto obsáhle opakovat. Jen pro úplnost pak soud dodává, že žalobce konkrétně neuvedl, v jakém procesním postavení měl být dle jeho názoru bývalý jednatel Pavel Gaura vyslechnut.

V této souvislosti si soud dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č.j. 4 As 3/2008 – 78, in: www.nsssoud.cz, podle něhož: „… správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá, procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také (…) musí vymezení žalobního bodu – a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení – pokračování
31C- 7 -
a 181/2009

garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak, i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto argumentům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a v případě – v mezích této formulace – v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“

Pro úplnost je třeba dále uvést, že k vyměření daně podle pomůcek nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky, neboť dokazování má vd aňovém řízení přednost, a pokud má daňový subjekt k dispozici převážně řádně vedené a věrohodné účetnictví, nelze jej pominout a použít metodu zjevně náhradní. Upřednostnění stanovení daňové povinnosti dokazováním před stanovením daně pomůckami nebo sjednáním daně je logické, neboť prvně uváděný způsob má největší předpoklad k tomu, aby odrážel skutečnou realitu příjmů a výdajů daňového subjektu. Odkaz žalobce na rozhodnutí ESD ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 je ve věci nepřípadný, neboť žalobce nebyl schopen prokázat od jakého dodavatele zboží získal a tudíž nelze z jeho strany vyvozovat případné předcházející plnění zatížené podvodným jednáním vystupujícího subjektu. Soud tedy uzavírá, že stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek je metodou náhradní a tato by přicházela vú vahu až po vyloučení možnosti stanovit daň dokazováním. Žalobcem namítané porušení zásady zákonnosti zakotvené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků či

případně namítané porušení zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, soud vpr ojednávaném případě skutečně neshledal.

Ani závěrečná žalobní námitka týkající se uplynutí prekluzivní lhůty není důvodná, přičemž soud v rámci jejího vypořádání argumentačně plně odkazuje na první žalobní námitku. Znovu připomíná, že přezkoumávání daňových rozhodnutí je realizováno ve dvou stádiích, a to jako procesní rozhodnutí o povolení (či nepovolení) přezkumu a jako samotné meritorní rozhodnutí o přezkumu daňového rozhodnutí. Jde přitom o jediné řízení, pro které platí, že může být zahájeno do dvou let následujících po roce, ve kterém nabylo přezkoumávané rozhodnutí právní moci (viz ustanovení § 55b odst. 2 zákona o správě daní o poplatků). Lze tedy jen připomenout základní fakta projednávané věci: přezkoumávaný dodatečný platební výměr nabyl právní moci v roce 2006, jeho přezkoumání bylo nařízeno rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 10. 2007, č. j. 16612/07-12000-700284, řádné meritorní rozhodnutí o přezkumu vydal správce daně dne 13. 2. 2009 pod č. j. 8804/09/353920706130. Lze tedy učinit jasnou a logickou úvahu, že k uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo. Dále soud připomíná, že v přezkoumávané věci bylo dle obsahu daňového spisu provedeno rozsáhlé dokazování, způsob jakým správce daně a žalovaný vyhodnotily výsledky provedeného přezkumu byl zákonný, má oporu v daňovém spisu a je výsledkem pokračování
31C- 8 -
a 181/2009

logického uvažovaní opřeného o řádně získané důkazy, které byly vyhodnoceny jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu a tvoří dostatečnou oporu skutkovému stavu tak, jak byl správcem daně a posléze žalovaným objektivně zjištěn.

Na závěr k žalobcem namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí si soud ještě dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č.j. 6 A 76/2001 - 96, in: na www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76 odst. 1 s.ř.s.), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s.); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“

Soud neshledal důvod, pro který by přisvědčil žalobci ohledně jím tvrzené nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí, neboť jak již je uvedeno výše při přezkumu napadených rozhodnutí a při přezkumu daňového řízení, které jejich vydání předcházelo, soud neshledal, že by došlo k chybné aplikaci hmotného práva či k chybné aplikaci procesního práva. Za tohoto stavu věci proto soud rozhodl tak, že v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1, věta prvá, s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo

pokračování
31C- 9 -
a 181/2009

člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru