Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 170/2009 - 65Rozsudek KSBR ze dne 19.01.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2009 - 122


přidejte vlastní popisek

31Ca 170/2009-65

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce M. J. H., zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem, se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalovanému Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 9. 2009, č.j.

12383/09-1100-706807, sez rušuje a věc se v rací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 12. 260,- Kč k rukám Ing. Radka Lančíka, daňového

poradce, se sídlem v Brně, Divadelní 4, do 30-ti dnů o právní moci

rozsudku.

pokračování
31C- 2 -
a 170/2009

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 9. 2009, č. j. 12383/09-1100-706807, jemu předcházejí rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně (dále jen „správce daně 1. stupně“) ze dne 3. 3. 2009, č. j. 54941/09/303911704607, a žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že obě napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť právo daňových orgánů vymáhat daňový nedoplatek na důchodové dani za rok 1992 se ke dni 31. 12. 2002 prekludovalo a částka ve výši 426 661,- Kč přijatá správcem daně 1. stupně je bezdůvodným obohacením, protože byla přijata od tehdejšího správce konkursní podstaty žalobce dne 11. 10. 2004. Zdůraznil, že vzhledem k prekluzi důchodové daně ke dni 31. 12. 2002 nemá žalobcovo konkursní řízení v roce 2003 žádný vliv na prodloužení prekluzivní lhůty u důchodové daně a částka ve výši 426 661,- Kč je přeplatkem na důchodové dani.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že v případě důchodové daně byl poplatník povinen podle ustanovení § 14 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani a o změnách zákona č. 172/1988 Sb., o zemědělské dani, a zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice (zákon o důchodové dani – dále jen „ZoDD“) podat přiznání k této dani vykonávajícímu správci daně po uplynutí zdaňovacího období (zdaňovacím obdobím byl kalendářní rok – ustanovení § 13 ZoDD), a to do 15. února po uplynutí zdaňovacího období. Běh prekluzívní lhůty upravené v ustanovení § 22 ZoDD počal tedy dle žalovaného běžet od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, tedy do 31. 12. 1993 a skončil dne 31. 12. 2003. Přihlášení daňového nedoplatku na dani důchodové správcem daně v procesním postavení konkursního věřitele do konkursního řízení v září 2003 pak vyvolalo účinky upravené v ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZoKV“), tedy stavění běhu prekluzívní lhůty upravené v ustanovení § 22 ZoKV. Žalovaný uzavřel, že z uvedeného vyplývá, že částka ve výši 426 661,- Kč nebyla správci daně poukázána po prekluzi jeho práva důchodovou daň vybrat a vymáhat.

Žalobce v následných písemných podáních poukazoval na recentní soudní judikaturu a zdůrazňoval, že k prekluzi došlo ke dni 31. 12. 2002 při počítání režimu 3 + 0. Svůj názor o počítání běhu prekluzívní lhůty k úhradě důchodové daně v režimu 3 + 0 žalobce opřel i o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2010, č. j. 5 Afs 15/2009 – 122.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující ve věci relevantní skutečnosti. pokračování
31C- 3 -
a 170/2009

Žádostí doručenou správci daně 1. stupně dne 22. 12. 2008, č. j. 101532/08, požádal žalobce podle ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP“) o vrácení přeplatku ve výši 426 661,- Kč.

Rozhodnutím správce daně 1. stupně ze dne 3. 3. 2009, č. j. 54941/09/303911704607, byla žádost žalobce o vrácení přeplatku zamítnuta s tím, že na osobním daňovém účtu žalobce nebyl ke dni podání žádosti evidován vratitelný přeplatek a tento ani nevznikl ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti (ustanovení § 64 odst. 4 ZSDP). V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak správce daně 1. stupně uvedl, že částka 426 661,- Kč (oddělené uspokojení z konkursní podstaty) byla správcem konkursní podstaty poukázána dne 11. 10. 2004 na účet správce daně 300031-7629661/0710 a byla použita na úhradu pohledávek přihlášených do konkursního řízení, neboť dle ustanovení § 20 odst. 8 ZoKV má přihláška pohledávky pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (tzn. nedojde k tomuto způsobu zániku práva, pokud přihláška byla podána v průběhu lhůty k uplatnění práva).

Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2009, č.j. 12383/09-1100-706807, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně 1. stupně zamítnuto. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný zdůraznil, že pro věc je podstatné vyřešení otázky prekluze důchodové daně ve vazbě na vedené konkursní řízení. Poukázal na to, že pokud by na daňový subjekt nebyl prohlášen konkurs a správce daně by svou pohledávku nepřihlásil včas do konkursního řízení, právo vymáhat daňový nedoplatek na důchodové dani za zdaňovací období roku 1992, u něhož marně uplynula lhůta vymezená ZoDD, by bylo nutno považovat za zaniklé ke dni 31. 12. 2003, a to bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o nedoplatek zajištěný zástavním právem. Dále uvedl, že konkurs na majetek žalobce byl prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2003, č. j. 10 K 33/2003 – 24. Správce daně přihlásil své pohledávky za dlužníkem ve lhůtě 30 dnů ode dne vyvěšení usnesení na úřední desce soudu, který prohlásil konkurs. K podání přihlášky pohledávky u konkursního soudu došlo dne 17. 9. 2003, to znamená 106 dnů před uplynutím prekluzívní lhůty vymezené ZoDD. Jestliže přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro zánik práv stejné účinky jako uplatnění práv u soudu, dnem 17. 9. 2003 se běh lhůty pro vymáhání důchodové daně přerušil a lhůta opět začala běžet ode dne 23. 11. 2007) od pravomocně ukončeného konkursního řízení). Běh lhůty pak skončil po uplynutí zmiňovaných 106 dnů, tzn. dne 8. 3. 2008. Bylo prokázáno, že právo správce daně vymáhat daňový nedoplatek na důchodové dani za rok 1992 zaniklo dne 8. 3. 2008. Žalovaný uzavřel, že v žádném případě nedošlo v rámci konkursního řízení k převodům na důchodovou daň po její prekluzi, takže nemohlo dojít ani k namítanému bezdůvodnému obohacení správce daně.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

pokračování
31C- 4 -
a 170/2009

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Podstatou sporu je zodpovězení otázky, zda právo správce daně 1. stupně vymáhat daňový nedoplatek na důchodové dani za rok 1992 zaniklo ke dni 31. 12. 2002 či ke dni 31. 12. 2003.

Soud proto postupoval při posouzení žalobcem vznesené námitky prekluze dle níže uvedených zákonných ustanovení:

Podle ustanovení § 14 odst. 1 věta prvá ZoDD (ve znění účinném do 31. 12. 1992) poplatník je povinen podat přiznání k důchodové dani a dani z objemu mezd (dále jen "přiznání") tomu orgánu vykonávajícímu správu daně, v jehož odvodu měl po uplynutí zdaňovacího období, a to do 15. února po uplynutí zdaňovacího období a připojit k němu účetní závěrku a další potřebné podklady.

Podle ustanovení § 22 odst. 1 ZoDD důchodovou daň, daň z objemu mezd a penále nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník povinen podat přiznání, popřípadě dlužník srazit důchodovou daň nebo zálohu na tuto daň.

Podle ustanovení § 22 odst. 2 ZoDD je-li v této lhůtě proveden úkon k vyměření nebo vymáhání důchodové daně, daně z objemu mezd nebo penále, běží lhůta pro vyměření nebo vymáhání znovu od konce roku, ve kterém byl poplatník, popřípadě dlužník o tomto úkonu zpraven; vyměřit a vymáhat důchodovou daň, daň z objemu mezd a penále lze však nejpozději do deseti let počítaných od konce zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání, popřípadě dlužník srazit důchodovou daň nebo zálohu na tuto daň.

Procesním právním předpisem, který upravoval až do 31. 12. 2010 řízení ve věcech daní a poplatků, byl ZSDP, jehož ustanovení § 47 upravující lhůty pro vyměření daně bylo formulováno obdobně.

Podle ustanovení § 47 odst. 1 ZSDP (ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného) pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle ustanovení § 47 odst. 2 ZSDP byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a pokračování
31C- 5 -
a 170/2009

doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat .

Závazný výklad zákonného pojmu „konec zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání“ realizoval Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, in: http://nalus.usoud.cz, takto: „Nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá. Zákonný pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode 31. 12. 1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou.“ Ústavní v něm vyložil ustanovení § 47 ZSDP tak, že tříletá prekluzívní lhůta pro vyměření nebo doměření daně počíná běžet od konce zdaňovacího období , v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Popřel tak model počítání lhůt označovaný „1 + 3“, přičemž za správný považuje model „0 + 3“. Podle něj kda ňové prekluzi dochází po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nikoli od konce roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.

Dále pak z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č.j. 5 Afs 15/2009 – 122, in: www.nssoud.cz, vyplývá, že: „Výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.“

Mezi účastníky není sporu o tom, že posuzovaným obdobím byl rok 1992 a proto s ohledem na výše uvedenou argumentaci konec zdaňovacího období rozhodného pro počátek běhu lhůty ohledně důchodové daně byl den 31. 12. 1992 a tudíž zákonná desetiletá lhůta pro vymožení této vyměřené daně skončila ke dni 31. 12. 2002. V daném případě právo daňových orgánů vymáhat po žalobci daňový nedoplatek na důchodové dani za zdaňovací období roku 1992 se ke dni 31. 12. 2002 prekludovalo, přihláška pohledávky v konkursním řízení byla učiněna až po marném uplynutí této lhůty, a následná platba částky 426 661,- Kč realizovaná tehdejším správcem konkursní podstaty žalobce dne 11. 10. 2004 se stala bezdůvodným obohacením. Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, in: http://nalus.usoud.cz, podle něhož: „Základy teorie práva rozumí pod pojmem „prekluze“ stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzívní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení“. Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je proto nezákonné.

K tomuto závěru srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Podle imperativu pokračování
31C- 6 -
a 170/2009

ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.

Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nezákonnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je pak žalovaný v souladu s ustanovením § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vyjádřeným v tomto zrušujícím rozsudku, tj. musí přihlédnout k prekluzi práva vymáhat daňový nedoplatek na důchodové dani za rok 1992 po datu 31. 12. 2002 a ve věci znovu rozhodnout. Podmínky pro současné zrušení rozhodnutí správního orgánu 1. stupně (jak bylo navrhováno žalobcem) nebyly v daném případě shledány, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí vydanému podle ZSDP a není důvodu, aby s odvolacím rozhodnutím bylo zrušeno i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, neboť v řízení bude dále pokračováno. K tomu srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008– 76, in: www.nssoud.cz.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch nemě lve spojení s ustanovením § 35 odst. 2 věta druhá s. ř. s., podle něhož za zastupování náleží odměna; nestanoví-li zvláštní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb. Náklady ve věci úspěšného žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč, z odměny za zastoupení daňovým poradcem, a to podle sazby vyplývající z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 2 100,- Kč za jeden pokračování
31C- 7 -
a 170/2009

úkon právní služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 29. 10. 2009, 2. písemné podání soudu ze dne 29. 10. 2009, 3. písemné podání soudu ze dne 24. 7. 2010 - ve výši ½ v souladu s ustanovením § 11 odst. 2,3 AT (k tomuto srov. rozsudek VS v Praze ze dne 30.1.1998, sp. zn. 6 A 205/95, SJS 531/1999), 4. písemné podání soudu ze dne 28. 10. 2009, ze 4 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1,3 AT a dále z 20% DPH ve výši 1 710,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem se jedná o částku ve

výši 12 260,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám Ing. Radka Lančíka, daňového poradce žalobce, se sídlem v Brně, Divadelní 4. Ke splnění této povinnosti pak soud stanovil lhůtu 30-ti dnů od právní moci rozsudku, neboť tuto považuje za přiměřenou.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 19. ledna 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru