Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Ca 137/2009 - 55Rozsudek KSBR ze dne 09.03.2011

Prejudikatura

2 Afs 180/2004


přidejte vlastní popisek

31Ca 137/2009-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zast. Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem, se sídlem Havlíčkův Brod, Havlíčkovo náměstí 1963, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 7. 2009, č. j.

10096/09-1100-709857, sez rušuje a věc se v rací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 10.640,- Kč k rukám Mgr. Ing. Josefa Chlubny, advokáta,

se sídlem Havlíčkův Brod, Havlíčkovo náměstí 1963, do 30-ti dnů o

právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 2. 7. 2009, č. j. 10096/09-1100-709857, a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že došlo k zásahu do jeho vlastnictví spočívající v překročení lhůty k vyměření daně. Žalobci vznikla daňová povinnost týkající se daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ke dni 31. 12. 2001, tříletá lhůta pro vyměření daně a pro vyměření penále uplynula dne 31. 12. 2004. Finanční úřad v Ledči nad Sázavou (dále jen „správce daně 1. stupně“) zahájil kontrolu zdaňovacího období roku 2001 až dne 22. 9. 2005, dodatečný platební výměr vydal dne 9. 8. 2006 a platební výměr na daňové penále za zdaňovací období roku 2001 vydal dne 23. 2. 2009. Těmito rozhodnutími byla žalobci neústavním způsobem stanovena daňová povinnost zatěžující jeho majetek a vko nečném důsledku došlo k porušení jeho vlastnického práva, které požívá ústavní ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V podrobnostech argumentačně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2089/09 s tím, že o jeho ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2009, č. j. 7 Afs 30/2009 – 129, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2016/09 nebylo dosud rozhodnuto.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že žalobní námitku týkající se uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro dodatečné vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, považuje z hlediska předmětného daňového řízení za irelevantní. Penále vzniká ze zákona a platebním výměrem se jeho výše daňovému subjektu pouze sděluje. Podle ustanovení § 58 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) je penále příslušenstvím daně, ke které se vztahuje a sleduje její osud. Žalobu podanou ve správním soudnictví ve věci předmětné dodatečně vyměřené daně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, č.j. 31 Ca 138/2007 – 104, zamítl, kasační stížnost podaná žalobcem proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č. j. 7 Afs 30/2009 – 129, rovněž zamítnuta. V podrobnostech žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání žalobce, jakož i na předložený spisový materiál.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující ve věci relevantní skutečnosti.

Daňovou kontrolu u žalobce týkající se daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 zahájil správce daně 1. stupně u žalobce dne 22. 9. 2005, a to na základě protokolu o ústním jednání č. j. 21654/05/225930/9800.

Dodatečným platebním výměrem č. 1060000275, ze dne 9. 8. 2006, správce daně 1. stupně dodatečně vyměřil žalobci daň ve výši 576.000-, Kč s odkazem na zprávu o daňové kontrole ze dne 9. 8. 2006, č. j. 17154/06/225930/9800.

Platebním výměrem na daňové penále ze dne 23. 2. 2009, č. j. 5086/09/225970705764, sdělil správce daně 1. stupně žalobci předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 v celkové výši 636.766,- Kč.

O odvolání žalobce proti uvedenému platebnímu výměru na daňové penále rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 2. 7. 2009, č. j. 10096/09-1100-709857, tak, že jej zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že penále sleduje osud daně, dodatečný platební výměr je pravomocný, daňová povinnost jím stanovená nebyla ve lhůtě splatnosti uhrazena, tedy základní podklad pro předpis penále existoval.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70

s. ř. s.).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Procesním právním předpisem, který upravoval až do 31. 12. 2010 řízení ve věcech daní a poplatků, byl zákon o správě daní a poplatků.

Podle recentní soudní judikatury penále je příslušenstvím daně, sdílí její osud a v daňovém řízení se nikdy nevyskytuje samostatně, nýbrž je vázáno na daň již vyměřenou a splatnou. Penále není daní, proto se nevyměřuje; kj eho výši dospívá správce daně prostou matematickou operací, kterou daňovému subjektu sděluje formou platebního výměru (§ 63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů). Nezjišťují se zde skutečnosti rozhodné pro určení výše původní daňové povinnosti, tak jak je tomu u daně při vyměřovacím řízení, vytýkacím řízení či daňové kontrole, neboť v každém okamžiku daňového řízení nastalém po splatnosti daně lze penále vypočíst na základě již učiněného rozhodnutí o dani. Daňový dlužník je o výši penále pouze „vyrozuměn“ a platební výměr na penále z prodlení s placením splatné částky daně podle § 63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků je pouze deklaratorním správním aktem. Srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 96/2007 – 43.

Ve věci je však podstatnější, že ve věci výkladu ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků došlo k zásadnímu judikaturnímu obratu, a to v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, podle něhož zákonem stanovená lhůta pro vyměření či doměření daně se počítá již od konce roku, za který se daňové přiznání podává, a nikoli až od konce roku, vně mž se podává. Opačný (tedy do té doby převážně zastávaný výklad) dle Ústavního soudu „prodlužuje jasně stanovenou tříletou lhůtu na lhůtu čtyřletou“, přičemž výsledkem je prodloužení nejistoty daňového subjektu.

Námitka žalobce spočívající v překročení lhůty k dodatečné vyměření daně z příjmů fyzických osob podávajících přiznání za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 je tedy důvodná, neboť k prekluzi došlo ke dni 31. 12. 2004. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č.j. 5 Afs 15/2009 – 122, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Výklad § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.“

V daném případě tříletá prekluzívní lhůta pro doměření daně počala běžet od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, tj. od 31. 12. 2001 a při aplikaci modelu „0 + 3“ marně uplynula dne 31. 12. 2004, neboť daňovou kontrolu u žalobce týkající se daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 zahájil správce daně 1. stupně až dne 22. 9. 2005. Jestliže marně uplynula prekluzívní lhůta pro doměření daně, byla stanovená daňová povinnost nezákonná, stejně jako na ni navazující deklaratorní správní akt - platební výměr na daňové penále.

Mezi účastníky není sporu o tom, že posuzovaným obdobím je rok 2001, a s přihlédnutím k výše uvedené argumentaci lze uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné.

K tomuto závěru srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy, kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci tak musí existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci, kterou Ústavní soud považuje za protiústavní.

Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než rozhodnutí žalovaného ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro nezákonnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení je pak žalovaný v souladu s ustanovením § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vyjádřeným vto mto zrušujícím rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady ve věci úspěšného žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000-, Kč, z odměny za právní zastoupení advokátem, a to podle sazby vyplývající z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen „AT“) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 31. 8. 2009, 2. písemné podání soudu ze dne 31. 8. 2009, 3. písemné podání soudu ze dne 22. 9. 2009, ze 3 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1, 3 AT a dále z 20% DPH ve výši 1.440,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem se jedná o částku ve výši 10.640,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Ing. Josefa Chlubny, advokáta, se sídlem Havlíčkův Brod, Havlíčkovo náměstí 1963. Ke splnění této povinnosti pak soud stanovil lhůtu 30-ti dnů od právní moci rozsudku, neboť tuto považuje za přiměřenou.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou

týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 9. března 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru