Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 69/2010 - 37Rozsudek KSBR ze dne 19.01.2011

Prejudikatura

2 Afs 25/2010 - 89

1 Afs 139/2006 - 108


přidejte vlastní popisek

31Af 69/2010-37

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Jarmily Ďáskové, v právní věci žalobce K. B., zast. Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 12. 2009, č.j. 20235/09-1100-709857, se z rušuje a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Mgr. Martina Chrásteckého, advokáta se sídlem Zlín, U Sokolovny 121.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal mimo jiné zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2009, č.j. 20235/09-1100-709857, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). V žalobě uvedl, že správce daně nepostupoval v souladu se zákonem, když doručoval rozhodnutí veřejnou vyhláškou, ač pro to nebyly splněny předpoklady. Podle přesvědčení žalobce byl správce daně povinen z úřední povinnosti vyšetřit místo, kde bylo možno doručovat, v okamžiku vyvěšení vyhlášky neměl správce daně na jisto postaveno, zda se daňový subjekt zdržuje či nezdržuje na adrese uvedené správci daně při registraci. Žalobce tvrdí, že mu nikdy nebylo doručováno do místa, kde by si mohl převzít platební výměry a kde se zdržoval. Správce daně měl povinnost doručovat jen na adresu bydliště, které bylo v té době na adrese u družky žalobce, což je místo, kde žalobce skutečně bydlel. Místem pobytu nebyla obec V., kde byla vyhláška vyvěšena, ale U. H., kde žalobce naposledy přebíral písemnosti. V žalobě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci 2 Afs 158/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu ČR ve věci II. ÚS 23/03.

Žalovaný ve svém vyjádření odmítl uplatněné námitky stím, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zákonem a řízení nebylo stiženo namítanými vadami. Proto navrhl zamítnutí žaloby v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodné. Žalovaný se ve svém vyjádření podrobně zabýval všemi námitkami žalobce, a s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah správního spisu shledal žalobní námitky jako nedůvodné.

K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 5.5.2010 doplnil a upřesnil žalobu.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

V dané věci je žalobou napadeno rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2009, č.j. 20235/09-1100-709857, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně č.j. 135119/09/303931705782 ze dne 28. 5. 2009, kterým bylo žalobci podle § 49 odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků zamítnuto jako opožděné odvolání ze dne 26. 6. 2009 proti platebnímu výměru č.j. 250014/08/303913/2569 ze dne 4. 11. 2008, na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Rozhodnutí žalovaného se opírá o ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podstatou žalobou napadeného rozhodnutí bylo konstatování opožděnosti odvolání žalobce a jeho zamítnutí.

Žalobce v žalobě tvrdí, že výrok o zamítnutí odvolání podle § 50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků je nezákonný, neboť nebyly splněny podmínky pro doručení platebního výměru správce daně veřejnou vyhláškou podle § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, že správce daně nesplnil své povinnosti a nepostupoval při vydání veřejné vyhlášky v souladu se zákonem.

Předtím, než soud v dané věci přistoupil k přezkoumání rozhodnutí žalovaného v rámci uplatněných žalobních bodů, byl povinen podle dnes již konstantní judikatury Ústavního soudu, posoudit rozhodnutí žalovaného z hlediska možné existence zjevných a závažných procesních vad, které soud musí zkoumat ex offo, i bez uplatněné žalobní námitky, jakou je, kromě nicotnosti, absolutní neplatnost právního úkonu, a jiných závažných procesních vad, také prekluze práva.

Prekluze je teorií práva charakterizována jako zánik práva uplynutím času, při prekluzi nezůstává ani právo samo jako naturální obligace. Jestliže je právo prekludováno, musí k této skutečnosti ve smyslu ust. § 50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, přihlížet finanční orgány z úřední povinnosti, neboť vyměření daně po uplynutí zákonné lhůty je zásadní okolností mající vliv na výrok rozhodnutí.

K povinnosti soudů a to i soudů rozhodujících věci ve správním soudnictví zkoumat prekluzi z moci úřední se již několikrát vyslovil Ústavní soud, např. v rozhodnutí ze dne 1. 7. 2008, sp.zn. III. ÚS 1420/07, ze dne 17. 7. 2008, sp.zn. IV. ÚS 545/07, ze dne 5. 2. 2009,

sp.zn. II.ÚS 1416/07 a ze dne 26. 2. 2009, sp.zn. I.ÚS 1169/07 (dostupné na .). http://nalus.usoud.czKrajský soud v Brně přistoupil k výkladu této otázky v souladu s názorem opakovaně judikovaným Ústavním soudem, respektujíc tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. A to zejména, pokud i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2008 ve věci sp.zn. 8 Afs 48/2006 s odkazem na judikaturu Ústavního soudu podal, že "Korektní je též v této věci souvislosti dodat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích (nálezy ze dne 16.5.2005, sp.zn. IV. ÚS 493/06 a ze dne 17.7.2007, sp. zn. IV. ÚS 545/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyjádřil opakovaně názor, že k otázce daňové prekluze by mělo být správními soudy přihlédnuto ex officio.“ V rozhodnutí Ústavního soudu z 5.února 2009, ve věci vedené pod sp.zn. II. ÚS 1416/07, Ústavní soud uvedl, že zamítl-li Nejvyšší správní soud rozhodující tuto věc kasační stížnost, „aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.

V posledním rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, vedeného ve věci sp.zn. I. ÚS 1169/07, je postoj Ústavního soudu k povinnosti soudů rozhodujících ve správním soudnictví zkoumat prekluzi ex offo vyjádřen a argumentován nejpregnantněji a je vněm uvedeno:

… Ohledně povahy lhůty k vyměření nebo doměření daně podle § 47 d. ř. se judikatura shoduje na závěru o její prekluzívní povaze (včetně shora citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu). To ostatně odpovídá i důvodové zprávě k tomuto ustanovení. Jde-li o lhůtu prekluzívní, pak je nutno trvat na požadavku uplatnění shora uvedených pojmových znaků prekluze, samozřejmě nejsou-li omezeny či modifikovány zákonem nebo povahou práva na vyměření či doměření daně.

… Nelze se rovněž domnívat, že by povaha práva na vyměření či doměření daně coby subjektivního veřejného práva státu vůči daňovému subjektu měla vylučovat či modifikovat shora vyloženou konstrukci, za níž k prekluzi dochází (uplynutí lhůty a neuplatnění práva), následky prekluze v podobě zániku samotného práva, či dokonce povinnost přihlížet k ní z úřední povinnosti (závěr, že k prekluzi soukromého práva se přihlíží ex offo, zatímco k prekluzi veřejného práva nikoliv, je zjevně absurdní a neodpovídající povaze těchto práv). … Lze tedy usuzovat, že k prekluzi subjektivního veřejného práva státu na vyměření či doměření daně podle § 47 d. ř. dochází marným uplynutím tam uvedené lhůty. Následkem je zánik samotného subjektivního práva, přičemž k tomuto následku se přihlíží z úřední povinnosti. …Ústavní soud považuje za nutné poukázat rovněž na fakt, že zatímco u prekluze rozhodnutí rozšířeného senátu tvrdošíjně popírá princip, podle nějž k prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti, u absolutní neplatnosti povinnost soudu - dovozovanou teorií i praxí - přihlížet k ní ex offo, správně respektuje… též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 d. ř., aniž v ní byla daň pravomocně (viz citované rozhodnutí rozšířeného senátu) vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.“

Podle citované judikatury Ústavního soudu je v daném případě nerozhodné, zda-li daňový subjekt namítal prekluzi dle § 47 zákona o správě daní a poplatků, neboť jak správní orgány, tak i soudy mají povinnost přihlížet k zániku práva z moci úřední.

Potřeba nového posouzení prekluze práva vyvstala také v důsledku změny judikatury ohledně výkladu prekluzivní lhůty podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Soudy nyní jsou povinny věc posoudit ve světle průlomového rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, z něhož ostatně vychází i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Afs 139/2006, stvrzené posledně rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp.zn. 1169/07.

Podle ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle ust. § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, jestliže byl před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

V rozhodnutí ze dne 2. 12. 2008 ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 1611/07, které představuje změnu v dosud praxí zastávaném výkladu ust. § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, který konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, vykládala tak, že se jedná o zdaňovací období, v němž daňový subjekt podává daňové přiznání. Tento výklad Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2.12.2008 posoudil jako nepřípustně extenzívní, kterým dochází k faktickému prodloužení zákonem stanovené lhůty o jeden rok.

Ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je zdejším soudem i s ohledem na výše citovanou judikaturu tedy vyloženo tak, že za konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání je nutno považovat konec zdaňovacího období, za které je daň vyměřována, nikoliv konec zdaňovacího období, v němž je podáváno daňové přiznání za předmětné vyměřované zdaňovací období.

V projednávané věci se jednalo o daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Z předloženého správního spisu zdejší soud ověřil, že u žalobce byla zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 dne 7. 3. 2008. Současně z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by správce daně učinil vůči žalobci jakékoliv úkony, které by se vztahovaly k jeho daňové povinnosti za rok 2004, přede dnem 7. 3. 2008, a které by se vztahovaly ke splnění jeho vlastní daňové povinnosti. Jednání

správce daně se žalobcem, k němuž mělo před tímto datem dojít, tedy ústní jednání na základě předvolání ze dne 5. 11. 2007 a 28. 11. 2007, se týkalo jednání souvisejícího s daňovým řízením u jiného daňového subjektu. K tomuto jednání tedy ve vztahu ke splnění daňové povinnosti žalobce za rok 2004 nemohl soud přihlédnout jako k úkonu způsobilému přerušit běh prekluzivní lhůty pro doměření daně žalobci. Tříletá preklezivní lhůta pro doměření daně žalobci za zdaňovací období roku 2004 tedy uplynula v přezkoumávané věci dne 31.12.2007. Je tak zjevné, že daňová kontrola jakožto první úkon správce daně způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty byla dne 7.3.2008 zahájena již po uplynutí zákonné lhůty pro doměření daně a jejím zahájením tak nemohlo dojít k přerušení lhůty ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Daň doměřená žalobci za zdaňovací období roku 2004 byla tedy doměřena nezákonně, a to bez dalšího.

S ohledem na vyslovené závěry stran prekluze daňové povinnosti je v dané věci zdejší soud povinen vyslovit nepřezkoumatelonost napadeného rozhodnutí žalovaného, který nevypořádal otázku daňové prekluze, ačkoliv byl povinen z úřední povinnosti, a to i při absenci výslovné námitky, k této právní skutečnosti přihlížet. Pokud by se žalovaný otázkou daňové prekluze zabýval, nemohl by dojít k jinému závěru, než že právo státu na doměření daně v posuzovaném případě prekludovalo.

Za této situace by dále postrádalo jakýkoli smysl posuzovat důvodnost dalších v žalobě uplatněných žalobních námitek, neboť je-li právo daň vyměřit či doměřit prekludováno, je zcela bezpředmětné zabývat se dalším hmotněprávním posouzením této věci.

Nezbylo proto soudu než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 s.ř.s.), v němž bude žalovaný vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch

neměl. Žalobce v řízení úspěšný má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proto mu soud přiznal právo na náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem za dva úkony právní služby a dvakrát režijní paušál, to je 4.800,- Kč, a částku 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, celkem 6.800,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat kasační stížnost do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 19. 1. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru