Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 62/2011 - 46Rozsudek KSBR ze dne 26.02.2013

Prejudikatura

8 Afs 15/2007 - 75

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 27/2013 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 62/2011 – 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce VIKTORIAPLAY, a.s., se sídlem Liberec, Nitranská 1, zastoupeným Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem AK Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, odboru ekonomickému, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, č. j. KUJI 26085/2011, OE 34/2011, a rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, č. j. KUJI 26090/2011, OE 34/2011,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

[1] Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 5. 2011 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru ekonomického (dále jen „žalovaný“), ze dne 31. 3. 2011, č. j. KUJI 26085/2011, OE 34/2011, jemu předcházející rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru finančního (dále jen „správce poplatku“), ze dne 15. 2. 2011, č. j. OF/691/2010-9, ve spojení s rozhodnutím správce poplatku ze dne 28. 12. 2010, č. j. OF/691/2010-5, dále rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, č. j. KUJI 26090/2011, OE 34/2011, jemu předcházející rozhodnutí správce poplatku ze dne 15. 2. 2011, č. j. OF/691/2010-10, ve spojení s rozhodnutím správce poplatku ze dne 28. 12. 2010, č. j. OF/691/2010-6, a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími žalovaného byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí správce poplatku, a to autoremedurní rozhodnutí správce poplatku ve spojení s platebním výměrem č. 5/2010 na místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za 7 ks jiných technických herních zařízení za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 v celkové částce 35.000,- Kč a platební výměr č. 5/2010/P na zvýšení místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí za 7 ks jiných technických herních zařízení za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 v celkové částce 70.000,- Kč.

II. Obsah žaloby

[2] Žalobu odůvodnil tím, že napadená rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval posouzením předmětu poplatkové povinnosti a neprovedl k němu odpovídající šetření. Meritem sporu je otázka, zda předmětem „místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ je funkčně nedělitelné technické herní zařízení – centrální loterijní systém (dále jen „CLS“) nebo každý jednotlivý na něm závislý koncový videoloterijní terminál (dále jen „VLT“).

[3] Podle názoru žalobce je příslušným technickým zařízením podléhajícím poplatkové povinnosti každý jednotlivý CLS a jednotlivé VLT předmětem poplatkové povinnosti nejsou. V případě žalobce bylo Ministerstvem financí dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26451/2007, vydáno povolení k provozu loterie či jiné podobné hry prostřednictvím funkčně nedělitelného technického zařízení – Centrálního loterijního systému „MULTIVEGAS“ tvořeným centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními videoloterijními terminály, kdy tento systém tvoří po funkční stránce nedělitelný celek. Ministerstvo financí v rozhodnutí povolilo provoz jednoho technického herního zařízení. Ministerstvo financí provoz dalších VLT připojených ke shora uvedenému systému a neuvedených v rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, nepovolilo dalším samostatným rozhodnutím, ale pouze ve dnech 10. 9. 2009 a 23. 4. 2010, rozhodlo o doplnění rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26451/2007, o umístění nových VLT. Jestliže Ministerstvo financí nepovažuje VLT za samostatná technická herní zařízení, a o provozu každého z nich nerozhoduje samostatným povolením, pak v žádném případě nelze tyto terminály považovat za další technické herní zařízení, které mají být předmětem místního poplatku. Vyslovený názor, že se jedná o jedno technické herní zařízení žalobce podpořil odkazem na vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu ze dne 16. 9. 2010, zn. 227-210/2010.

[4] Dále žalobce namítl, že v napadených rozhodnutích spatřuje rovněž zásah do svých práv zaručených mu Listinou základních práv a svobod, a to zejména článkem 11 odst. 5, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, a obecněji pak článkem 4 odst. 1, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. V postupu správních orgánů obou stupňů lze spatřovat prvky svévole, když na žalobce uvalily poplatkovou povinnost bez dostatečných podkladů na základě volného uvážení.

[5] Žalobce rovněž namítl, že autoremedurní rozhodnutí správce poplatku jsou nicotná, neboť rozhodnutí, které doplňuje odůvodnění původního rozhodnutí, není rozhodnutím správního orgánu. Navíc tímto postupem došlo vadě řízení, a to k porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení.

III. Vyjádření žalovaného

[6] Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že se v žalobou napadených rozhodnutích podrobně zabýval důvody, které vyústily ve vydání těchto rozhodnutí, proto v podrobnostech na jejich odůvodnění a obsah předkládaného správního spisu odkázal.

[7] Zdůraznil, že správce poplatku postupoval v souladu s obecně závaznou vyhláškou č. 4/2010 vydanou zastupitelstvem města Pelhřimov. Orgánem, který dohlíží na správnost vydávaných obecně závazných vyhlášek je Ministerstvo vnitra (odbor dozoru a kontroly). Pokud Ministerstvo tuto vyhlášku nezpochybnilo, tzn. že nebyla vydána v rozporu s právními předpisy, je pro poplatníky závazná.

IV. Posouzení věci krajským soudem

[8] Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

[9] Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), sám přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o žalobě rozhodnuto bez nařízení jednání. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

[10] Soud v prvé řadě považuje za podstatné zdůraznit, že žalobou napadaná rozhodnutí podrobil přezkumu v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s., tj. vycházel ze skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování žalovaného. K takto zdůrazněnému hledisku soudního přezkumu ve správním soudnictví soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2008 - 76, č. j. 1 Afs 89/2008 – 76, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „... při přezkoumání rozhodnutí vychází soudy ve správním soudnictví ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Principem soudního přezkoumání rozhodnutí správních orgánů je kasační kontrola správního rozhodnutí soudem, a proto je rozhodující objektivně existující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud zkoumá, zda zjištěný skutkový stav, který tu byl v době vydání správního rozhodnutí, skýtá oporu výroku z hlediska požadavků zákona. Jeho úkolem je k žalobním námitkám zkoumat zákonnost postupu správních orgánů a to ke skutkovému i právnímu stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. “

[11] Podstata věci je založena na zodpovězení otázky, zda předmětem místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu je funkčně nedělitelné technické herní zařízení – CLS nebo každý jednotlivý na něm závislý koncový VLT.

[12] Zákonem č. 183/2010 Sb., kterým byl změněn zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 183/2010 Sb.“), byla s účinností od 16. 6. 2010 provedena změna zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon o místních poplatcích“) v ustanovení § 1 a v ustanovení § 10a, a uvedená ustanovení zákona o místních poplatcích zněla takto:

[13] Podle ustanovení § 1 písm. g) zákona o místních poplatcích, obce mohou vybírat tyto místní poplatky (dále jen „poplatky“): poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu15). Přičemž obsah indexu 15) a poznámky pod čarou znamenal odkaz na zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“).

[14] Podle ustanovení § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku.

[15] Podle ustanovení § 10a odst. 2 zákona o místních poplatcích, poplatek za výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel.

[16] Podle ustanovení § 10a odst. 3 zákona o místních poplatcích, sazba poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč.

[17] Novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 183/2010 Sb., umožnila obcím, že s účinností od dne 16. 6. 2010 mohly vybírat místní poplatek „za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“. Přes skutečnost, že zákon o loteriích pojem jiné technické herní zařízení výslovně neuvádí ani nedefinuje, z příslušných ustanovení tohoto zákona (hru lze provádět „pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení“ – viz ustanovení § 1 odst. 1 věta třetí zákona o loteriích ve znění účinném do 31. 12. 2011), lze učinit závěr, že systém provozování sázkových her pomocí CLS s koncovými VLT je nutné považovat za „jiné technické herní zařízení“ a jeho každou byť funkčně nedělitelnou část tohoto systému, za předmět místního poplatku.

[18] Standartně dostupné internetové stránky charakterizují VLT takto: „V praxi se můžeme setkat se třemi základními druhy výherních automatů, tedy klasickými mechanickými VHP, dále pak s automaty digitálními (většinou s dotykovou LCD obrazovkou) a nakonec s VLT. Systém VLT terminálů pracuje na principu sázkové hry s fixně danou pravděpodobností výhry (tzv. Fixed odds betting), kterou lze na systému provozovat. Princip je založen na propojení libovolného počtu videoloterních terminálů po internetové síti s centrálním servrem. Spuštěním každé jednotlivé hry na videoloterním terminálu se spustí interaktivní komunikace mezi centrálním servrem, který odešle zpět terminálu číslo, vygenerované generátorem náhodných čísel. Terminál toto náhodné číslo převede na konkrétní výsledek dané hry. Případná výhra je připočtena ihned automaticky hráči do jeho kreditu na přístroji. Tyto přístroje jsou taktéž nazývané VLT, Videoloterijní terminály nebo Video Lottery Terminal.“ Srov. např. www.wikipedia.cz nebo www.vyherni-automaty.info.

[19] Jednotlivé koncové VLT tedy umožňují hráčům účastnit se hry, tzn. jsou schopny realizovat celý herní proces podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o loteriích, a současně bylo povoleny rozhodnutím Ministerstva financí (viz ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích), tzn. logicky podléhají místnímu poplatku podle ustanovení § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích. V přezkoumávaném případě se jedná o rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26451/2007, ve znění doplňujících rozhodnutí ze dne 10. 9. 2009 a 23. 4. 2010, rozhodlo o doplnění rozhodnutí ze dne 31. 12. 2007, s konkrétním uvedením zejména provozovny (typ, název a adresa), modelu a výrobních čísel jednotlivých koncových VLT. S přihlédnutím k jednoznačnému znění ustanovení § 10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, je pak argumentace žalobce, byť podpořená technickým vyjádřením Elektrotechnického zkušebního ústavu, v přezkoumávané věci nepatřičná. Naplnění kritéria „jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí podle zákona o loteriích“ je třeba v jednotlivých případech vždy posuzovat podle obsahu konkrétního povolení vydaného Ministerstvem financí podle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích.

[20] Předmět místního poplatku byl tedy vymezen v ustanovení § 10a odst. 1 věta prvá zákona o místních poplatcích slovy „každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Z jazykového a gramatického výkladu vyplývá, že předmětem místního poplatku podle tohoto ustanovení jsou: za a) povolené hrací přístroje (obecním úřadem, krajským úřadem nebo Ministerstvem financí) a za b) jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí.

[21] Smysl a účel novely zákona o místních poplatcích provedený zákonem č. 183/2010 Sb., jednoznačně směřoval k zajištění finančních prostředků do rozpočtu obcí, a to především vytvořením možnosti zpoplatnit tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Prezentovaný úmysl zákonodárce zřetelně zohlednil, když návrh zákona schválil (srov. metodické sdělení Ministerstva financí ČR ze dne 1. 9. 2010, č. j. 26/68 323/2010 – 262). S tvrzením žalobce o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného se soud s přihlédnutím k výše uvedené argumentaci neztotožnil, neboť žalovaný se v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí dostatečně zabýval posouzením předmětu poplatkové povinnosti.

[22] Ani žalobní námitku spočívající v tvrzení, že správní orgány postupovaly svévolně, když na žalobce uvalily poplatkovou povinnost bez dostatečných podkladů na základě volného uvážení, čímž zasáhly do ústavních práv žalobce, soud důvodnou neshledal. Místní poplatky jsou zahrnovány do oblasti daní, které směřují do rozpočtu obce, tudíž při správě místních poplatků je z procesního hlediska postupováno podle ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“).

[23] V přezkoumávané věci bylo tedy pro správce poplatku při vedení daňového řízení relevantní, zda „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ je předmětem místního poplatku a za jakých podmínek podléhá místnímu poplatku (ustanovení § 1 ve spojení s ustanovením 10a zákona o místních poplatcích), zda existuje obecně závazná vyhláška vydaná na základě zákonného zmocnění (zde obecně závazná vyhláška města Pelhřimova č. 4/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu) a zda bylo „jiné technické herní zařízení“ Ministerstvem financí povoleno (ustanovení § 50 odst. 3 zákona o loteriích – zde rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26451/2007, ve znění doplňujících rozhodnutí ze dne 10. 9. 2009 a 23. 4. 2010). Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným má soud za prokázané, že v případě žalobce byly splněny všechny tři zákonné předpoklady k tomu, aby byl podroben místnímu poplatku za „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Správce poplatku i žalovaný v přezkoumávané věci řádně zjistili skutkový stav věci a následně realizovali správnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona, přičemž v jejich postupu soud žalobcem namítanou nezákonnost neshledal.

[24] Soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalobce týkající se nicotnosti autoremedurních rozhodnutí správce poplatku. K pružnosti daňového procesu v odvolacím řízení bezpochyby přispívá i institut částečné autoremedury [ustanovení § 113 odst. 1 písm. b) daňového řádu], spočívající v tom, že správce poplatku, jehož rozhodnutí je napadeno, odvolání částečně vyhoví. Proti tomuto autoremedurnímu rozhodnutí se lze odvolat, přičemž částečné autoremedurní rozhodnutí musí být odůvodněno. V přezkoumávaném případě správce daně využil možnosti částečné autoremedury a odůvodnění obou platebních výměrů doplnil o konkrétní uvedení pomůcky, kterou si obstaral pro správné a spolehlivé stanovení místního poplatku. Správní teorie ani správní judikatura nezapovídá v zájmu hospodárnosti řízení možnost realizovat částečnou autoremeduru ve vztahu ke všem podstatným náležitostem správního rozhodnutí, tj. i ve vztahu k jeho odůvodnění. Opačný postup by byl nepochybně projevem přepjatého formalismu.

[25] Teorie považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha, 2003, s. 136-141).

[26] Právním pojmem nicotnosti se podrobně se zabýval např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 1 Afs 9/2005 – 74, dostupný na www.nssoud.cz, se závěrem, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat jakákoliv práva či povinnosti subjektů. Z hledisek pro hodnocení nicotnosti vyplývá, že se musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou. Rozhodnutí je nicotné jen ve výjimečných případech výše uvedených, přičemž následky nicotnosti rozhodnutí nelze svévolně spojovat s instituty jinými (nezákonnost, neplatnost). Z judikatury Ústavního soudu lze v souvislosti s právním pojmem nicotnosti poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 108/2000, publikované ve Sb. ÚS sv. 18 č. 17, s. 423 nebo na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 728/01 publikovaný ve Sb. ÚS sv. 28 č. 125, s. 79, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz. Autoremedurní rozhodnutí správce poplatku, soud s přihlédnutím výše uvedeným předpokladům nicotnosti, nicotnými neshledal.

[27] Soud se dále neztotožnil s námitkou žalobce týkající se vady řízení spočívají v porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení. Autoremedurní rozhodnutí správce poplatku obsahovala zákonně souladné znění poučení o odvolání, přičemž následně byla napadená rozhodnutí správce poplatku podrobena odvolacímu přezkumu před žalovaným. K porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení fakticky nedošlo. K vyslovenému závěru srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „V případě autoremedury částečné je odvolání přípustné a v tom případě rozhodnutí podléhá přezkumu druhoinstančním orgánem. Správce daně může využít možnosti autoremedury jak v případě odvolání proti dani stanovené dokazováním, tak i v případě daně stanovené podle pomůcek.“

V. Shrnutí a náklady řízení

[28] Při přezkumu žalobou napadených rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, soud nezjistil, že by došlo ze strany správních orgánů k chybné aplikaci hmotného práva či k chybné aplikaci procesního práva. Naopak s žalobcem uplatněnou argumentací se soud z důvodů uvedených shora neztotožnil.

[29] Pro úplnost argumentace k namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí soud závěrem připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 1 Afs 9/2005 – 74, dostupný na www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76 odst. 1 soudního řádu správního), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) soudního řádu správního); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“ Soud uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nenaplňují definiční znaky nezákonného rozhodnutí.

[30] Za tohoto stavu věci soudu nezbylo, než žalobu v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.

[31] Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá, úspěšnému žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 26. února 2013

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru