Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 55/2010 - 67Rozsudek KSBR ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

2 Afs 81/2004 - 54

9 Afs 58/2007 - 96


přidejte vlastní popisek

31Af 55/2010-67

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně MgA. P. V., zast. Mgr. Janem Hudákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 12.7.2010 u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2010, č.j. 5010/10-1400/705264, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 22.10.2009 – výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem č.j. 274489/09/288968700457 ve výši 27.264,- Kč. V žalobě uvedla, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena na svých právech, neboť napadené rozhodnutí je v některých částech nepřezkoumatelné pro neurčitost a nedostatek důvodů, jako celek je nicotné, z částí, které přezkoumatelné jsou, je zřejmá nezákonnost, neboť žalovaný neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy a ani se s nimi jinak nevypořádal, na základě provedených důkazů dospěl žalovaný k neúplným a nesprávným skutkovým zjištěním, věc byla nesprávně právně posouzena, nebyly vypořádány odvolací námitky v plném rozsahu a řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí a vydání výzvy trpí závažnými procesními vadami. Tyto žalobní námitky pak žalobkyně v žalobě podrobněji odůvodnila a tvrdila, že v zásadě nejsou splněny podmínky ustanovení § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a že naopak jsou dány podmínky pro osvobození od daně dle § 20 odst. 7 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném v rozhodné

době.

Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu se zákonem, odmítl vznesené námitky, odkázal na recentní judikaturu a právní úpravu platnou v rozhodné době, od níž se neodchýlil, a navrhl proto zamítnutí žaloby.

V replice k vyjádření žalovaného setrvala žalobkyně na svém stanovisku.

Krajský soud v Brně poté na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., když účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 6.5.2010, č.j. 5010/10-1400/705264, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 22.10.2009, č.j. 274489/09/288968700457, jímž byla žalobkyně jako daňový ručitel vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka na dani z převodu nemovitostí ve výši 27.264,- Kč.

Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplynulo, že žalobkyně nabyla kupní smlouvou ze dne 20.3.2007 bytovou jednotku č. 45/14 v budově čp. 45 na pozemku p.č. 976/1, zapsanou na LV č. 1656, spoluvlastnický podíl na převáděných společných částech budovy a spoluvlastnický podíl na pozemku, vše zapsané na LV č. 746. Vklad práva do katastru nemovitostí byl zapsán 22.6.2007, právní účinky vkladu vznikly dnem 23.3.2007. Dne 23.4.2008 byl doručen platební výměr na daň z převodu nemovitostí, a to správci konkursní podstaty, neboť na majetek prodávajícího byl prohlášen konkurs. Výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě byla pak správci konkursní podstaty doručena dne 24.6.2008. Dne 2.11.2009 byla žalobkyni doručena výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, proti níž se žalobkyně odvolala a o jejím odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Odvolací námitky žalobkyně byly v podstatě shodné jako námitky uplatněné v žalobě. Žalovaný dospěl k závěru, že odvolání důvodné není, neboť pro osvobození od daně z převodu nemovitostí dle ustanovení § 20 odst. 7 zákona č. 357/1992 Sb. nejsou splněny minimálně dvě podmínky. Protože daňový dlužník byl o zaplacení daňového nedoplatku správcem daně marně upomínán a nelze očekávat úhradu vymáhaného nedoplatku daňovým dlužníkem, jsou naplněny podmínky ustanovení § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Žalobou napadené rozhodnutí se opírá o ustanovení § 57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 57a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravuje vymáhání daňových nedoplatků. Systematicky je zařazeno do šesté části zákona o správě daní a poplatků, označené jako „Placení daní“ a jsou jím vymezovány základní pojmy v oblasti placení daní jako povinnosti veřejnoprávní povahy. Podle § 57a odst. 1 citovaného zákona, ve znění platném pro přezkoumávanou věc, je daňovým dlužníkem každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a sraženou daň odvádět. Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající daňovou povinnost podle tohoto zákona nebo podle zvláštních předpisů.

Podle § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, v aplikovaném znění, jsou daňový nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. K tomu, aby se žalobce jako ručitel stal dlužníkem, je zapotřebí rozhodnutí, kterým je výzva k zaplacení daňového nedoplatku ve smyslu § 57a odst. 1 citovaného zákona, která musí mít náležitosti rozhodnutí podle § 32 tohoto zákona a je vykonatelná za podmínek § 73 tohoto zákona.

Z dikce ustanovení § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pak jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení upravuje sekundární povinnost k úhradě daňové povinnosti jiné osobě než daňovému subjektu. Pro případ, že daňový subjekt nesplnil svůj závazek zaplatit daň, zakotvuje zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit daň jiné osobě, která jinak právní skutečnosti zakládající daňovou povinnost nenaplnila. Za splnění daně, kterou je zásadně a primárně povinen platit daňový subjekt, tak ručí i osoby jiné. Žalobce v tomto případě jako ručitel akcesoricky ručí za daňový dluh daňového subjektu v zákonem stanoveném rozsahu, tj. za nedoplatek na daňové povinnosti. Z povahy podpůrné funkce ručení plyne, že postavení žalobce jako ručitele je závislé na existenci hlavního závazku daňového subjektu vůči správci daně.

V nálezu ze dne 29.1.2008, sp.zn. Pl. ÚS 72/06, který se vztahoval na dřívější právní úpravu ručení zakotvenou v ustanovení § 57 a násl., ve znění před novelou, Ústavní soud vyslovil názor, že by hranice mezi právem veřejným a soukromým neměla být chápána tak ostře jako v době minulé, a lze tedy najít soukromoprávní prvky i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak. Ústavní soud také zdůraznil (stejně jako v nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06), že „z příkazu vnitřní souladnosti a nerozpornosti právního řádu plyne požadavek, aby tentýž právní institut (zde ručení) znamenal totéž, bez ohledu na to, v jakém odvětví práva je zrovna aplikován." Rovněž odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Jedná se o rozsudek ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54 (uveřejněn ve Sb. NSS pod č. 792/2006), v němž bylo vysloveno, že „ručení není institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celého právního řádu (…). Ručení tedy především není vynálezem finančního práva a už vůbec ne českého zákona o správě daní a poplatků. V souladu s principem jednoty právního řádu je proto namístě četné deformace, jimž tento institut v zákoně o správě daní a poplatků a v jeho interpretaci finančními orgány podléhá, napravovat jeho výkladem a používáním v souladu s jeho skutečnou povahou.“ Dalším rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, na něž Ústavní soud upozornil a s jehož závěry se ztotožnil, byl rozsudek ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54 (zveřejněn ve Sb. NSS pod č. 791/2006), ve kterém rozšířený senát poukázal na to, že „právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích“. V neposlední řadě rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, uvedl, že princip jednotnosti a nerozpornosti právního řádu „vyžaduje, aby stejný právní institut, který je vlastní více právním odvětvím, byl pokud možno koncipován a vykládán shodně. S ohledem na institut ručení již rozšířený senát uvedl, že nelze přijmout názor, podle kterého jsou ručení ve veřejném právu a ručení v soukromém právu něco odlišného. Ručení je obecným institutem vlastním celému právnímu řádu, pro který mohou, pokud je to racionální anebo pokud tak zákonodárce výslovně stanoví, existovat v jednotlivých právních odvětvích odlišnosti. Ty ostatně existují i v rámci samotného práva soukromého (srovnej odlišnosti v úpravě ručení dle občanského zákoníku a zákoníku obchodního odůvodněné rozdílnými požadavky na zajištění závazků ve vztazích mezi občany oproti obchodnímu životu). Odlišnosti však nikdy nemohou přesáhnout do samé podstaty tak tradičního institutu, jakým ručení bezesporu odedávna je. Je-li veřejnoprávní úprava strohá, neúplná či rozporná, její výklad v aplikační praxi správních orgánů a soudů by měl hledat shodu, nikoliv vytvářet umělé rozpory“. Z citované judikatury tak vyplývá, že jak Ústavní soud, tak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zastávají názor, že na právo soukromé a veřejné nelze nazírat jako na dva zcela oddělené systémy, ale jako na systémy vzájemně se překrývající.

Obdobný právní názor byl vysloven již v minulosti jak v právní teorii, tak i v judikatuře bývalého Nejvyššího správního soudu (např. Jiří Hoetzel: Slovník veřejného práva československého, svazek I., Brno 1929, str. 499 - 500; nálezy n. s. s. Boh. adm. 1561, 1457884, 1076, 1030), podle něhož používá-li veřejné právo pojmy vytvořené soukromým právem, pak je nutno při výkladu správních zákonů respektovat občanský zákoník a bylo by třeba jasné vůle správního zákona, že jeho pojem, např. vlastnictví, se nekryje s vlastnictví občanského zákona. I podle převažujících doktrinálních trendů poslední doby (např. Maurer: Allgemeines Verwaltungsrecht, 15. vyd., C. H. Beck, München 2004, str. 47 - 51, Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část, 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 21 - 25) je vztah práva soukromého a veřejného chápán jako vztah obecného a zvláštního práva. Soukromé právo upravuje práva a povinnosti subjektů práv bez ohledu na jejich specifickou povahu z hlediska jejich role při výkonu veřejné moci (v tomto smyslu má v právu soukromém stát stejné postavení jako kterákoli jiná právnická či fyzická osoba). Oproti tomu veřejnoprávními je taková podmnožina množiny všech právních vztahů, která je charakterizována tím, že v daném právním vztahu je alespoň jeden z jeho subjektů vykonavatelem veřejné moci. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že, zejména při zapojení dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmové, subordinační, organické v její původní podobě), dokáže normy veřejného a soukromého práva od sebe vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umožňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejnoprávní úprava chybí či je kusá a kde nelze dospět k rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel. Z uvedeného pojetí vztahu soukromého a veřejného práva ostatně vycházel Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Afs 51/2004 - 57, www.nssoud.cz, v němž uvedl, že je-li úprava daňového ručitelství jako zvláštního veřejnoprávního institutu v daňových zákonech kusá, nezbývá než si tam, kde daňové zákony mlčí a kde nelze užít analogii legis v rámci veřejného práva (…), vypomoci analogií iuris ve vztahu k základním principům soukromoprávního institutu ručení, který je upraven zejména v § 546 až § 550 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); takto ostatně k věci přistoupil i Ústavní soud (…), pokud hovořil o „podstatě institutu ručení“, a nutnost pohlížet na veřejnoprávní ručení prizmatem „obecných zásad obligačněprávních vztahů“. Obdobně i v rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 Afs 100/2006 – 59, www.nssoud.cz, uvedl, že k naplnění požadavku, „aby stejný právní institut znamenal totéž v právu veřejném i soukromém“ není nezbytné, aby celá právní úprava práva soukromého, z něhož institut ručení vychází, byla bez dalšího aplikována na ručení v právu veřejném. Je však bezpochyby třeba, aby pro tentýž právní institut, ať už je uplatňován v právu soukromém nebo veřejném, platily vždy jeho základní znaky a principy, které tvoří samotnou podstatu tohoto institutu.

Pokud tedy jedním ze základních principů institutu ručení je princip subsidiarity, tedy, že ručitel je povinen uspokojit pohledávku věřitele teprve tehdy, neuspokojí-li ji dlužník, lze v souladu s tímto principem nepochybně požadovat, aby věřitel svoji pohledávku řádně vymáhal a nezavinil, že ji nebude možno získat přímo od dlužníka. Nelze tak akceptovat, aby věřitel vyvolal situaci, kdy by pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena, např. tím, že by zcela nedůvodně oddaloval její vymáhání až do doby, než by se dlužník zbavil veškerého svého majetku, a následně by její úhradu uplatňoval vůči ručitele. Tento požadavek sice není v daňových předpisech výslovně obsažen, ale lze v této souvislosti poukázat na to, že v právu soukromém je toto výslovně upraveno v ustanovení § 549 o. z. tak, že ručitel může plnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Afs 138/2004 - 115, www.nssoud.cz „institut ručení se vyznačuje dvěma základními znaky: akcesoritou a subsidiaritou. Z akcesority vyplývá, že závazek ručitele je existenčně závislý na závazku hlavním: zanikne-li pohledávka, jejíž splnění ručitel zajišťuje, zanikne též ručitelův závazek, a to právě jako projev zmíněné akcesority. Subsidiarita ručitelského závazku znamená, že ručitel není zavázán vedle hlavního dlužníka coby společný dlužník, nýbrž je povinen uspokojit pohledávku věřitele teprve tehdy, neuspokojí-li dlužník. Ručitel tedy není dlužníkem primárním, nýbrž až sekundárním“. Neudržitelný je tedy názor, který pomíjí akcesoritu a subsidiaritu ručení, tedy názor, který zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2005, č. j. 6 Afs 4/2004 - 70, www.nssoud.cz, na který krajský soud v dané věci odkázal, neboť již byl překonán výše citovanými nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nedostatku předchozí právní úpravy si byl vědom i zákonodárce, který v ustanovení § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků účinném od 1. 6. 2006 a aplikovaném na daný případ, jednoznačně stanovil, že správce daně je oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoli byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. Přijetím novelizace a aplikací ustanovení § 57a odst. 1 citovaného zákona se neměnilo v zákoně nic na podstatě ručení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 Afs 100/2006 – 59, www.nssoud.cz). Přesto, že jistě nelze bez dalšího aplikovat jednotlivá ustanovení občanského zákoníku týkající se ručení v daňovém řízení, je vždy třeba použít obecné principy, které platí pro institut ručení, a to bez ohledu na to, v jakém právním předpisu jsou obsaženy. I ručitel v daňovém řízení tedy může odepřít plnění daňového dluhu,

pokud věřitel (správce daně) zavinil, že tento dluh nemohl být uspokojen dlužníkem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 2 Afs 100/2006 – 59, ). Rovněž podle rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 25/2005 – 62, www.nssoud.czwww.nssoud.cz nesmí správce daně bez zákonného důvodu rezignovat na svou povinnost požadovat uhrazení daňového nedoplatku u primárního daňového dlužníka a přenést odpovědnost za placení daňového nedoplatku zcela na ručitele, a to bez jakéhokoli předchozího úkonu směřujícího k zaplacení daňového nedoplatku primárním dlužníkem.

Ustanovení § 57a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění platném pro přezkoumávanou věc, zakotvuje podmínku předchozí výzvy k úhradě daňového nedoplatku dlužníkovi, současně je založena správci daně pro výkon jeho pravomoci ve vztahu k daňovému ručiteli také podmínka neúspěšného vymáhání nedoplatku po daňovém dlužníkovi. Správce daně je tedy oprávněn ručitele vyzvat pouze tehdy, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem, ačkoliv byl daňový dlužník o jeho úhradu bezvýsledně upomenut a nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. Podmínkou pravomoci správce daně vyzvat ručitele k úhradě nedoplatku je nyní zásadně nutné předchozí bezúspěšné vymáhání nedoplatku, což neplatí, pokud je zřejmé, že by vymáhání bylo „prokazatelně bezvýsledné“.

V přezkoumávané věci je nepochybné a mezi účastníky nesporné, že na majetek daňového dlužníka byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.2008, č.j. 38 K 64/2007. Dále je na jisto postaveno, že platební výměr na daň z převodu nemovitostí doručil správce daně správci konkursní podstaty dne 23.4.2008. Dne 24.6.2008 byla správci konkursní podstaty doručena výzva k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Je tedy zřejmé, že podmínky vyplývající z ustanovení § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků jsou naplněny, neboť nedoplatek daňovým dlužníkem uhrazen nebyl, daňový dlužník byl o úhradu daňového nedoplatku bezvýsledně upomenut a rovněž je splněna poslední podmínka vyjádřená slovy „nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání, pokud není zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné“. K této poslední podmínce lze uvést, že pokud zákon stanoví povinnost předchozího neúspěšného vymáhání a současně stanoví výjimku pro případ, kdy je zřejmé, že by vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné, pak je dostatečně doloženo, že se daňový dlužník ocitl v úpadku podle zákona o konkursu a vyrovnání, z čehož jednoznačně plyne, že vymáhání daně je v tomto případě ve vztahu k dlužníkovi prokazatelně bezvýsledné již jen proto, že po vyhlášení konkursu na majetek dlužníka vymáhat daňový nedoplatek cestou daňové exekuce zákon vylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.6.2010, č.j. 1 Afs 22/2010-44, in: www.nssoud). Z tohoto rozhodnutí vycházel soud také při řešení námitky žalobkyně, že správce daně měl uplatnit svoji pohledávku v rámci konkursního řízení a teprve poté vyhotovit a zaslat žalobkyni výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, až se zjistí, že vymáhání bude prokazatelně bezvýsledné. V této souvislosti se lze dovolat závěrů vyslovených rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18.12.2009, č.j. 31 Ca 16/2009-15, jehož právní závěry potvrdil Nejvyšší správní soud právě v rozsudku sp.zn. 1 Afs 22/2010. Zde se uvádí, že nelze požadovat, aby správce daně byl nucen vyčkávat ukončení konkursního řízení a požadovat po ručiteli pouze částku, která zůstane nezaplacená po ukončení rozvrhového řízení, neboť by se tak správce daně vystavil promlčení svého práva postupovat vůči ručiteli výzvou dle § 57a zákona o správě daní a poplatků. Správnost tohoto právního závěru Nejvyšší správní soud potvrdil výkladem ustanovení § 57a odst. 1 v kontextu s ustanovením § 73 citovaného zákona s tím, že extenzivní výklad termínu „vymáhání“ zakotvený v ustanovení § 57a odst. 1, tedy výklad jdoucí nad rámec definice ustanovení § 73 odst. 3 citovaného zákona, by zcela negoval smysl daňového ručení. Zákon o správě daní a poplatků ani jiný právní předpis nestanoví povinnost správce daně znát nejprve výši uspokojení své pohledávky v konkursním řízení, a až poté se obrátit na ručitele s požadavkem na uspokojení své pohledávky v míře, jež nebude uspokojena v konkursu. Skutečnou výši pohledávky, která bude v konkursním řízení uspokojena je možno znát teprve po skončení konkursního řízení. Opačný výklad, což je i výklad zastávaný žalobkyní, by znamenal, že se ustanovení § 57a v případě konkursu na majetek daňového dlužníka stane v podstatě neaplikovatelným. Ze znění zákona o konkursu a vyrovnání pak vyplývá, že správce daně postupoval v souladu se zákonem, když přihlásil dne 23.4.2008 svou vykonatelnou pohledávku za daňovým dlužníkem ke konkursnímu soudu jako pohledávku dle § 32 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání a vyzval poté žalobce jako ručitele k úhradě daňového nedoplatku v celé jeho výši. Současně zákon o konkursu a vyrovnání upravuje i způsob, jakým se uspokojení svých pohledávek může domoci ručitel, který za úpadce poskytl plnění věřiteli. U konkursního soudu lze ve smyslu § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání přihlásit i pohledávku vázanou na podmínku, což umožňuje přihlásit do konkursu i ty pohledávky, které vzniknou teprve po prohlášení konkursu. Zákon výslovně uvádí přihlášku ručitele, který takto přihlašuje svoji pohledávku, která mu vůči úpadci vznikne, bude-li za něho plnit jeho závazek vůči věřiteli. Jakmile ručitel za úpadce splní jeho závazek, vznikne mu proti úpadci zpravidla pohledávka jako náhrada za plnění poskytnuté jeho věřiteli, event. se ručitel stává sám novým věřitelem úpadce v rozsahu, v jakém za něj splnil jeho závazek. V citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 1 Afs 22/2010, z něhož zdejší soud při hodnocení námitek žalobkyně ve vztahu k aplikovanému ustanovení § 57a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyšel, se jednoznačně uvádí, že ustanovení § 57a odst. 1 nelze v žádném případě vykládat tak, že by v okamžiku výzvy ručiteli k úhradě daňového nedoplatku musel mít správce daně naprostou jistotu o tom, že by vymáhání nedoplatku na daňovém dlužníkovi bylo bezvýsledné. Takový výklad by byl v rozporu s ustanovením § 57a odst. 8, kde zákon výslovně předvídá situace, kdy ručitel zaplatí daňový nedoplatek, jakkoliv došlo nebo dojde k uhrazení daně daňovým dlužníkem. Judikatura se zde dovolává také důvodové zprávy k novele zákona o správě daní a poplatků (zákon č. 270/2007 Sb.), která zakotvila nové znění § 57a odst. 8, jehož cílem je umožnit ručiteli domoci se finančních prostředků, které za daňového dlužníka uhradil, přímo od správce daně, a to zejména v případě, kdy došlo k prominutí daně, úhradě této daně daňovým dlužníkem nebo k jinému zániku daňové povinnosti, za níž ručitel ze zákona ručí.

Důvodné neshledal soud ani námitky vztahující se k výkladu ustanovení § 20 odst. 7 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném pro přezkoumávanou věc. Podle tohoto ustanovení byl od daně z převodu nemovitostí osvobozen první úplatný převod nebo přechod vlastnictví k bytu v nové stavbě a k bytu, který vznikl změnou dokončené stavby a byt nebyl dosud užíván, jde-li o převod bytu podle zvláštního právního předpisu, jestliže převodcem je fyzická či právnická osoba a převod stavby je prováděn v souvislosti s jejich podnikatelskou činností, kterou je výstavba nebo prodej staveb a bytů, nebo jejich předmětem činnosti je výstavba nebo prodej staveb a bytů, a nebo je-li převodcem obec. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že dostála všem zákonným podmínkám pro osvobození od daně z převodu nemovitostí, když šlo o byt, který vznikl změnou dokončené stavby, šlo o první úplatný převod jednotky, byt nebyl dosud užíván a převodcem byla osoba předpokládaná ustanovením § 20 odst. 7 zákona o dani z převodu nemovitostí, neboť šlo o osobu, jejímž předmětem činnosti byla výstavba nebo prodej staveb a bytů. V dané věci je rozhodnou skutečností, že byt žalobkyně nevznikl až změnou dokončené stavby v objektu, ve kterém by dříve žádné byty neexistovaly, ale v zásadě stavební úpravou bytového domu, což fakticky nezpochybňuje ani žalobkyně, neboť bytová jednotka vznikla v domě určeném k bydlení, nešlo o dům nebo stavbu dříve k bydlení neurčenou. Při hodnocení této námitky vyšel soud opětovně z judikatury správních soudů k výkladu zákona o dani z převodu nemovitostí a osvobození od této daně, zejména rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22.3.2006, č.j. 1 Afs 57/2005-61, publ. pod č. 915/2006 Sb. NSS, z něhož plyne, že při posuzování podmínek osvobození od daně z převodu nemovitostí je třeba aplikovat kritérium ekonomické rovnováhy a spravedlivého zdanění, dále rozsudku téhož soudu ze dne 10.2.2010, č.j. 1 Afs 1/2010-59 nebo ze dne 26.9.2008, č.j. 7 Afs 85/2008-77, vše dostupné na www.nssoud.cz, event. též nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11.1.2008, sp.zn. IV. ÚS 814/06. V daném řízení bylo na jisto postaveno, že se jednalo o změny v užívání stavby, které nebyly spojeny se změnou stavby samotné, která před i po stavebních úpravách v domě sloužila dílem k bydlení, dílem v ní byly umístěny nebytové prostory. Nesporné je, že převáděné byty, včetně bytu žalobkyně, vznikly jako samostatná věc v právním smyslu na základě zápisu do katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí o vlastnictví bytu a nebytového prostoru žalobce předložil). Podle kolaudačního rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – sever, odboru územního rozvoje a výstavby ze dne 4.12.2006, č.j. RV/06/0021442 šlo o stavební úpravy a udržovací práce domu a kolaudačním rozhodnutím byla povolena změna stavby před jejím dokončením spočívající ve změně dispozičního řešení jednotlivých pater předmětného objektu a povoleno užívání bytového domu po provedených stavebních úpravách a po provedených změnách dispozice. Okolnost, že byty v předmětném domě, což je i případ bytu žalobkyně, vznikly právně zápisem do katastru nemovitostí, sama o sobě nemůže zakládat závěr, že došlo k nabytí vlastnictví k bytu v nové stavbě nebo k bytu, který vznikl změnou dokončené stavby, která by původně nebyla stavbou sloužící k bydlení. Osvobození od daně lze vztáhnout pouze na takové byty, které nebyly dříve užívány fakticky jako byty, nebo na takové byty, které nově vznikly, nikoliv však z nemovitostí určených k bydlení (domy jako objekty sloužící k bydlení), tedy na takové, které vůbec před svým vznikem nebyly určeny a kolaudovány k bydlení. Byt, který nebyl doposud ve smyslu ustanovení § 20 odst. 7 citovaného zákona užíván, je tedy nutno chápat nikoliv v jeho právním smyslu, ale v jeho materiálním smyslu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2008, č.j. 7 Afs 85/2008-77, www.nssoud.cz). V nyní posuzované věci bylo na jisto postaveno, že byty v objektu určeném k bydlení byly již před vydáním rozhodnutí o povolení změny stavby před jejím dokončením užívány k bydlení. Skutečnost, že by předmětná nemovitost – obytný dům – byl co do způsobu využití evidován jako objekt bydlení, fakticky nezpochybňuje ani sama žalobkyně, která tvrdí, že v objektu právně vznikly namísto bytů původních byty nové, zapsané posléze v katastru nemovitostí. Soud nemá pochyby o tom, že byl předmětný objekt bydlení prostorově vymezen jako bytové jednotky již před tím než došlo k novým zápisům vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro účely výkladu ustanovení § 20 odst. 7 písm. b) zákona o dani z převodu nemovitostí není proto rozhodná právní forma bytu, tedy zda existuje jako samostatný předmět právních vztahů, ale okolnost, že objekt byl jako objekt bydlení fakticky užíván a stejně tak byl předmětem právních vztahů.

Z výčtu zákonem předpokládaných relevantních podmínek pro osvobození od daně je patrné, že naplnění všech předpokladů současně představuje condicio sine qua non a právě z důvodu nesplnění byť i jen jedné jediné ze stanovených podmínek nelze osvobození od daně nárokovat. Jestliže jedna ze zákonem kumulativně stanovených podmínek není splněna, pak nárok na osvobození od daně z převodu nemovitostí nevzniká. Jestliže tedy správce daně zjistil, že nebyly splněny minimálně dvě ze zákonem stanovených podmínek, což je uvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pak nebylo zapotřebí zjišťovat naplnění či nenaplnění podmínek dalších, které zákon uvádí. Vytýká-li žalobkyně žalovanému, že nevypořádal výslovně některé další okolnosti, uvádí k tomu soud, že v situaci, kdy žalovaný na jisto postavil, že nejsou splněny dvě podmínky ze všech zákonem předpokládaných, by ani nebylo účelné zabývat se podmínkami ostatními, neboť jejich zodpovězení by nemohlo nijak změnit jinak věcně správný a se zákonem souladný závěr žalovaného, že na daný případ ustanovení § 20 odst. 7 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění platném pro přezkoumávanou věc, nedopadá. Relevantní a pro věc významné je zjištění, že se žalobou napadené rozhodnutí opírá o nesplnění dvou ze zákonem stanovených podmínek pro osvobození od daně, z nichž pak bez ohledu na případné splnění dalších, je dovozován správný právní závěr. Výklad ustanovení § 20 odst. 7 písm. b) citovaného zákona nesvědčí tedy správnosti tvrzení, že se jednalo o osvobození od daně ani o správnosti v žalobě uplatněné polemiky se závěry žalovaného. Vznesené požadavky na provedení dalších důkazů jako je výslech vlastníků jednotek, připojení spisu ohledně přestavby bytového domu, spisu katastrálního úřadu či spisu Krajského soudu v Ostravě ohledně konkursního řízení či spisu vedeného živnostenským úřadem o podnikatelské činnosti úpadce, které nebyly v řízení provedeny a z nichž dovozuje žalobce nedostatečně zjištěný stav věci, nejsou důkazy, které by mohly zvrátit závěry žalovaného, že změnou dokončené stavby nevznikly byty, které by vmateriálním smyslu v bytovém domě neexistovaly již před provedenou úpravou bytového domu, a že převod stavby nebyl prováděn v souvislosti s podnikatelskou činností převodce, který podle výpisu z živnostenského rejstříku výstavbu a prodej bytů a staveb v předmětu činnosti k datu právních účinků vkladu do katastru nemovitostí neměl. I kdyby požadované spisy v daňovém řízení připojeny byly a vlastníci jednotek byli vyslechnuti, uvedené závěry žalovaného by takové důkazy nebyly způsobilé zpochybnit. Skutečnost, že stavebně upravovaný objekt bydlení byl již dříve prostorově vymezen jako bytové jednotky, a že byty v tomto objektu byly užívány k bydlení, nemůže být zpochybněna.

Pro úplnost nutno dodat, že námitky žalobkyně o nepřezkoumatelnosti či nicotnosti napadeného rozhodnutí shledal soud zcela nedůvodnými. O nicotnost se v dané věci nejedná, neboť podle ustálené judikatury správních soudů se za nicotný považuje takový správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného pokladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, těžké vady příslušnosti, absolutní omyl v osobě, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle, absolutní nedostatek formy a podobně. Rovněž se nejedná o nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť žalobou napadené rozhodnutí, které je předmětem přezkoumání soudem, splňuje všechna kritéria přezkoumatelnosti, jde o rozhodnutí srozumitelné, opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Z rozhodnutí je rovněž jasně seznatelné jakými úvahami se žalovaný řídil, jeho rozhodnutí je

logicky odůvodněno a podpořeno právním závěrem. Ani absence vypořádání těch skutečností, na které poukazuje žalobkyně (výslech vlastníků či nepřipojení spisů) nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným, jak tvrdí žalobkyně.

Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1, větě první, s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 23. 2. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru