Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 52/2010 - 34Rozsudek KSBR ze dne 19.10.2011

Prejudikatura

8 Afs 8/2006

8 Afs 78/2007 - 47

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Afs 88/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31Af 52/2010 – 34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce NICOMA s.r.o., se sídlem Slavičín, Osvobození 54, zastoupeným JUDr. Radkem Foralem, advokátem, se sídlem AK Napajedla, Masarykovo náměstí 220, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 24. 5. 2010, č. j. 7884/10-1300-704581, věc byla žalovanému vrácena dalšímu řízení a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že nesouhlasí se závěry žalovaného, že nedoložil skladovou evidenci, byť ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“) a ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“) toto vyžaduje, a tedy nebylo možno zjistit a prokázat stav zásob, který je nezastupitelný při stanovení správné výše základu daně, a tedy i výše daně u uskutečněných zdanitelných plnění za IV. čtvrtletí roku 2006, a tedy, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno a daňovou povinnost nebylo možno stanovit dokazováním. Žalobce má zato, že naopak své důkazní břemeno unesl, předložil skladovou evidenci vedenou v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona o účetnictví a ustanovením § 100 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. V souladu se zaslanou výzvou k dokazování ze dne 18. 11. 2009 žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dne 27. 11. 2009 předložil Finančnímu úřadu v Luhačovicích (dále jen „správce daně“) všechny požadované doklady, které prokazují řádnou evidenci na požadovaných analytických účtech. To, že tyto doklady správce daně obdržel vyplývá i z protokolu ze dne 15. 12. 2009, strana 2, kde je konstatováno, které doklady správce daně obdržel. Jedná se jednak o inventuru ke dni 31. 12. 2006, sestavu slevových akcí v roce 2006 a stavy účtů ke dni 31. 12. 2006. Dále namítl, že i když svědkyně – účetní T. L. uvedla, že žalobce skladovou evidenci nemá, je žalobce přesvědčen, že z předložených dokladů lze jednoznačně zjistit a prokázat stav zásob v průběhu účetního období a že předmětné doklady odpovídají výzvám k provedení dokazování tak, jak tyto byly zaslány žalobci. Má proto zato, že v daném případě naopak důkazní břemeno unesl a prokázal všechny požadované skutečnosti a tedy dle jeho názoru nemělo dojít k doměření daně z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2006.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností tvrzenou žalobcem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zdůraznil, že žalobce skladovou evidenci v průběhu řízení nedodal a ani nemohl, protože jak vyplývá z výslechu účetní společnosti, žalobce takovou evidenci nemá. Nesrovnalosti, které vyplynuly během daňové kontroly, mohly být odstraněny právě jenom skladovou evidencí. Byl to tedy žalobce, který nedostál své důkazní povinnosti. Protože žalobce neprokázal důkazním prostředkem svoje tvrzení (neunesl důkazní břemeno), nešlo daňovou povinnost stanovit dokazováním a podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) byl žalovaný oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. V průběhu daňového řízení bylo žalobci vysvětlováno, co je k prokázání jeho tvrzení důležité předložit, proč tomu tak je a jaké následky nedodání důkazního prostředku může mít. To vyplývá ze všech jednání, které žalovaný s žalobcem nebo jeho právním zástupcem vedl, a ze kterých byl vždy pořízen protokol o ústním jednání. Podle názoru žalovaného žalobce opakovaně v celém daňovém řízení poukazuje na stejné skutečnosti s cílem přesunutí odpovědnosti za důkazní nouzi na správce daně.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve vztahu k uplatněným žalobním námitkám relevantní skutečnosti:

Správce daně zahájil s žalobcem dne 3. 11. 2008 protokolem o ústním jednání č. j. 28159/08/304930/2146, daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za rok 2005, 2006 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí 2005 až IV. čtvrtletí 2006.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 13. 1. 2009, č. j. 592/09/304930/2146, je zřejmé, že žalobce předložil správci daně zejména stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50401, 50402, 50403, 50404, 50405, 50406, 50409, 60401, 60402, 60404, nápojový lístek 2006 a soupis „Nákup – tržby – rabat 2006“.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 25. 5. 2009, č. j. 16998/09/304930702146, vyplývá, že správce daně projednal s právním zástupcem žalobce zprávu o výsledku daňové kontroly č. j. 7755/09/304930702146.

Ke zprávě o výsledku daňové kontroly se písemně vyjádřil právní zástupce žalobce podáním doručeným správci daně dne 9. 6. 2009, ve kterém namítl, že správce daně nepostupoval správně, když zohlednil u daně z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2006 pouze předložené slevy ve výši 294.068,- Kč, a nikoli celkovou částku 1.000.000,- Kč.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 22. 6. 2009, č. j. 18628/09/304930702146, je zřejmé, že správce daně předal právnímu zástupci žalobce zprávu o výsledku daňové kontroly č. j. 7755/09/304930702146, čímž byla daňová kontrola ukončena.

Na základě výsledku daňové kontroly vydal správce daně dne 22. 6. 2009 dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, č. j. 18713/09/304971701172, kterým dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2006 ve výši 225.195,- Kč a penále v částce 45.039,- Kč.

V souvislosti s podaným odvoláním proti výše uvedenému dodatečnému platebnímu výměru byl žalobce správcem daně výzvou k dokazování ze dne 13. 11. 2009, č. j. 27895/09/304930702146, vyzván k prokázání výše tržeb za zboží předložením skladové evidence na analytických účtech dle zákona o účetnictví, vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „prováděcí vyhláška č. 500/2002 Sb.“) a Českého účetního standardu pro podnikatele č. 015 Zásoby.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 15. 12. 2009, č. j. 29621/09/304930702146, vyplývá, že správce daně na straně 2 tohoto protokolu detailně sepsal doklady, které v reakci na výzvu k dokazování ze dne 13. 11. 2009, č. j. 27895/09/304930702146, zaslal právní zástupce žalobce. Předložené doklady vyhodnotil tak, že již byly předloženy v průběhu daňové kontroly a požadovaná skladová evidence nebyla předložena. Na straně 3 tohoto protokolu pak zdůraznil, že žalobce neunesl důkazní břemeno a daňovou povinnost není možné stanovit dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 a 4 zákona o správě daní a poplatků, proto správce daně stanoví daňovou povinnost daně z příjmů právnických osob za rok 2006 a daně z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí 2006 za použití pomůcek v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků.

Z úředního záznamu správce daně ze dne 15. 12. 2009 ve věci stanovení daňové povinnosti podle pomůcek vyplývá, že jako pomůcka byl použit důkazní prostředek soupis „Nákup – tržby – rabat 2006“.

Z protokolu o výpovědi svědka ze dne 6. 4. 2010, č. j. 13093/10/304930702146, vyplývá, že svědkyně T. L. v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že zpracovávala účetnictví pro žalobce za rok 2006, připravovala i podklady k odpovědi na výzvu k dokazování ze dne 13. 11. 2009, č. j. 27895/09/304930702146, a zejména potvrdila, že v předložených písemnostech skladová evidence není a žalobce skladovou evidenci nemá.

O odvolání žalobce rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 5. 2010, č. j. 7884/10-1300-704581, a rozhodnutí správce daně ze dne 22. 6. 2009, č. j. 18713/09/304971701172, změnil tak, že dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2006 ve výši 120.667,- Kč a penále v částce 24.135,- Kč. V odůvodnění měnícího rozhodnutí zejména zdůraznil, že žalobce v řízení nepředložil skladovou evidenci, byť ustanovení § 8 odst. 1 zákona o účetnictví a ustanovení § 100 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty toto vyžaduje, nebylo možno zjistit a prokázat stav zásob, který je nezastupitelný při stanovení správné výše základu daně a tedy i výše daně u uskutečněných zdanitelných plnění za konkrétní zdaňovací období. Žalobce tedy neunesl důkazní břemeno a daňovou povinnost nebylo možno stanovit dokazováním ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 a 4 zákona o správě daní a poplatků, proto byla stanovena v souladu s ustanovením § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků podle pomůcek. Dále žalovaný uvedl, že rovněž přezkoumal, zda v řízení bylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které mohly svědčit ve prospěch žalobce. Jednak správce daně ve prospěch žalobce nezohlednil, že napadeným rozhodnutím je postihováno pouze časové období od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006, proto částku dodatečně stanoveného základu daně 696.435,- Kč snížil v odvolacím řízení vzhledem k délce zdaňovacího období na hodnotu, která je adekvátní jedné čtvrtině roku 2006, tj. na částku 174.108,- Kč. Dále žalobce ve prospěch žalobce nezohlednil skutečnost, že výše dodatečně vyměřené daně vyplývá z dodatečně vyměřených tržeb na dani z příjmů, tj. z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty výši přijatých úplat za uskutečněná zdanitelná plnění. V takovém případě je nezbytné postupovat při stanovení základu daně a daně ve smyslu ustanovení § 36 a 37 zákona o dani z přidané hodnoty, kdy výši úplaty 174.108,- Kč je nutné považovat za částku obsahující daň a proto základem daně pro dodatečné vyměření daně za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2006 je částka 146.303,- Kč a daň na výstupu je 27.805,- Kč. Obě uvedené skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce žalovaný promítl do výroku svého rozhodnutí.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Procesním právním předpisem, který upravoval až do 31. 12. 2010 řízení ve věcech daní a poplatků, byl zákon o správě daní a poplatků.

Podle ustanovení § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (ve znění účinném pro přezkoumávanou věc) nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odstavců 1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

Podle ustanovení § 31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků pomůckami podle odstavce 5 mohou být zejména listinné doklady, výpisy z veřejných záznamů, daňové spisy jiných daňových subjektů, znalecké posudky a výpovědi svědků v jiných daňových věcech a osob přezvědných, zprávy a vyjádření jiných správců daně, státních orgánů a orgánů obcí, zájmových sdružení a vlastní poznatky správce daně, a to jak z průběhu zdaňování u dotčeného daňového subjektu, tak i u daňových subjektů obdobných.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o účetnictví (ve znění účinném pro přezkoumávanou věc) účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné a způsobem zaručujícím trvalost účetních záznamů.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném pro přezkoumávanou věc) plátce je povinen vést v evidenci pro účely daně veškeré údaje vztahující se k jeho daňové povinnosti, zejména údaje potřebné pro správné stanovení daňové povinnosti. Plátce je povinen vést evidenci v takovém členění, aby sestavil daňové přiznání, a jestliže uskutečnil dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani, aby sestavil souhrnné hlášení.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce přes výzvu správce daně k doplnění dokazování ze dne 13. 11. 2009, č. j. 27895/09/304930702146, nepředložil svou skladovou evidenci. Žalobcem předložené důkazní prostředky doručené správci daně dne 1. 12. 2009, a to konkrétně inventura k 31. 12. 2006, stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 132 (zboží na skladě a v prodejnách), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50401 (dodávka piva), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50402 (nealko nápoje), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50403 (lihoviny a vína), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50404 (vratné obaly), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 50405 (cigarety a doutníky), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 60401 (tržba za zboží), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 60402 (přefakturace zboží), stavy účtů k 31. 12. 2006 – účet 60404 (vratné obaly) a sestava Pivnice – Bar = marketingové – slevové akce pro podporu návštěvnosti v roce 2006, jsou dle svého faktického obsahu sestavami, z nichž není možné zjistit a prokázat stav zásob v průběhu účetního období, výši tržeb ani uskutečněných zdanitelných plnění za IV. čtvrtletí roku 2006. Skutečnost, že žalobce skladovou evidenci nemá a listinné doklady, které v průběhu daňového řízení správci daně předložil dle jejich obsahu skladovou evidencí nejsou, byla rovněž potvrzena T. L., která vedla v roce 2006 účetnictví žalobce. Dále soud zdůrazňuje, že k prokázání tvrzení žalobce o předložení skladové evidence, není rozhodné množství jím předložených listinných důkazů, ale určující je jejich obsah. Z hlediska unesení důkazního břemene je tak nerozhodné, jaký počet či jaký druh účetních a jiných dokladů či evidencí byl předložen. Z daňového spisu je zřejmé, že žalobcem předložené důkazy z hlediska jejich obsahu pro stanovení základu daně před daňovými orgány obstát nemohly, neboť z nich nebylo možno zjistit a prokázat základ daně. Vzhledem k tomu, že základ daně byl neprůkazný, stanovil správce daně daňovou povinnost žalobce za použití pomůcek, touto pomůckou se stal soupis „Nákup – tržby – rabat 2006“. S touto skutečností správce daně žalobce seznámil, což vyplývá z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 12. 12. 2009, č. j. 29621/09/304930702146. Žalovaný při stanovení výše daňové povinnosti současně zohlednil, že dodatečný platební výměr se týká toliko časového období od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 a z hlediska daně z přidané hodnoty rovněž zohlednil výši přijatých úplat za uskutečněná zdanitelná plnění vyplývající z dodatečně vyměřených tržeb na dani z příjmů. Soud uzavírá, že ke stanovení daňové povinnosti prostřednictvím pomůcek byly v daném případě splněny zákonné podmínky, neboť žalobce nepředložil skladovou evidenci, bez tohoto podkladu nebylo možno stanovit daň dokazováním a daň bylo možno stanovit prostřednictvím pomůcek spolehlivě.

Jednou za základních zásad daňového řízení, která je zakotvena v ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, je zásada tzv. „obráceného důkazního břemene“ spočívající v okolnosti, že daňový subjekt má v průběhu daňového řízení nejen povinnost tvrzení (podat daňové přiznání), ale také povinnost důkazní, tedy prokázat všechny skutečnosti, které ve svém daňovém přiznání uvedl. V případě, že správce daně v průběhu daňového řízení daňový subjekt vyzve k prokázání skutečností jím tvrzených, je tento povinen tvrzené skutečnosti doložit. Jestliže jsou však skutečnosti, jimiž se daňový subjekt snaží prokázat svá tvrzení, zpochybněny správcem daně, tj. správce daně jim nepřiřadí hodnotu důkazních prostředků, je správce daně oprávněn postupovat tak, že skutečnosti daňovým subjektem neprokázané při stanovení nového daňového základu a daně nezohlední. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 9 Afs 36/2007 – 98, dostupný na www.nssoud.cz).

Lze tedy uzavřít, že žalobce ani v průběhu odvolacího řízení neunesl své důkazní břemeno, svým přístupem a nerespektováním základních zákonných povinností si sám zapříčinil následek spočívající ve stanovení daně z přidané hodnoty na základě pomůcek. Jen pro úplnost soud zdůrazňuje, že při stanovení daně podle pomůcek nejsou z okruhu pomůcek podle ustanovení § 31 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků vyloučeny poznatky, které správce daně získal při daňové kontrole (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 190/2004 – 56, publ. pod č. 675/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

K otázce stanovení daňové povinnosti se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyjadřuje konstantním způsobem. Např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 8 Afs 78/2007, 47, dostupném na www.nssoud.cz, lze připomenout: „Ustanovení § 31 daňového řádu zakotvuje hierarchii způsobů stanovení základu daně a daňové povinnosti. Prioritní je užití dokazování podle odst. 1 až 4 předmětného ustanovení, přičemž důkazní břemeno leží převážně na daňovém subjektu; stíhá jej povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Správce daně pak na druhou stranu mimo jiné prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Neunese-li daňový subjekt své důkazní břemeno a daň tudíž nelze stanovit řádným dokazováním, je správce daně povinen, nikoliv pouze oprávněn, přistoupit ke stanovení daně pomocí pomůcek, jakožto náhradnímu způsobu stanovení daňové povinnosti. Poslední a nejméně frekventovanou, je metoda sjednání daně. Užití těchto tří institutů se navzájem vylučuje, a není je možno kombinovat. Správce daně má k dispozici poměrně široký výběr prostředků, které může užít pro zjištění základu daně a daňové povinnosti daňového subjektu, jenž neunesl důkazní břemeno.“

Soud uzavírá, že v přezkoumávaném případě byly ke stanovení daňové povinnosti prostřednictvím pomůcek splněny zákonné podmínky, přičemž v podrobnostech odkazuje na shora uvedenou argumentaci. Jen pro úplnost zdůrazňuje, že žalobce nesplnil povinnost předložit skladovou evidenci, proto daň z přidané hodnoty nebylo možno stanovit dokazováním, ovšem daň bylo možné dostatečně spolehlivě zjistit podle pomůcek. Současně daňové orgány také přihlédly ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplynuly výhody pro žalobce (viz strana 6 odůvodnění rozhodnutí žalovaného) a respektovaly princip proporcionality, a to za faktického stavu, kdy u pomůcek se nejedná o přesné stanovení daňové povinnosti, nýbrž o její kvalifikovaný odhad (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2007, č. j. 8 Afs 8/2006 – 157, dostupný na www.nssoud.cz).

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci je tedy zřejmé, že postup daňových orgánů v přezkoumávané věci byl souladný se zákonem, a soud proto rozhodl tak, že v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 19. října 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru