Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 25/2011 - 63Rozsudek KSBR ze dne 14.03.2012

Prejudikatura

1 Afs 33/2009 - 124


přidejte vlastní popisek

31Af 25/2011-63

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce ALPINE logistik a.s., se sídlem nám. Míru 463, Zlín, zast. Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem U Sokolovny 121, Zlín, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 21.12.2010, č.j. 18164/10-1200-701175, se z rušuje a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.640,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Mgr. Martina Chrásteckého, advokáta se sídlem U Sokolovny 121, Zlín.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21.12.2010, č.j. 18164/10-1200-701175, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V obsáhle odůvodněné žalobě vytkl žalovanému porušení procesních i hmotněprávních předpisů. Závěry žalovaného jsou podle přesvědčení žalobce v rozporu s provedeným dokazováním. V podrobnostech žalobce argumentoval takto:

„Prvoinstanční správce daně se žalobcem projednal výsledky daňové kontroly k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 dne 15.11.2007 (protokol o ústním jednání čj. 242704/07/303932/8349). V citovaném protokolu o ústním jednání prvoinstanční správce daně shrnul důkazní prostředky předložené žalobcem v průběhu daňové kontroly s odkazy na zprávu o výsledku daňové kontroly č.j. 114102/07/303932/8349 ze dne 28.6.2007 a protokol o ústním jednání č.j. 194974/07/303932/8349. V závěru protokolu o ústním jednání č.j. 242704/07/303932/8349 konstatoval, že i přes další předložení důkazních prostředků ze strany žalobce a přes jeho požadavky na výslechy svědků se zpráva o výsledku daňové kontroly č.j. 114102/07/303932/8349 ze dne 28.6.2007 nemění a tato zůstává v původním rozsahu. Ve zprávě o výsledku daňové kontroly č.j. 114102/07/303932/8349 prvoinstanční správce daně odmítl předložené listinné důkazní prostředky jako fakturu, smlouvu o obchodní spolupráci, platbu přes účet či výpisy z obchodního rejstříku nově zavedené logistické činnosti ALPINE logistik a.s. s tím, že neprokazují věcné plnění článku II. předmětné smlouvy o obchodní spolupráci (zprostředkování), kde se uvádí, že zprostředkovatel (DATAEXPRES s.r.o.) se zavazuje na základě této smlouvy zprostředkovat pro zájemce (AIRWOLF a.s. - nyní ALPINE logistik a.s.) zavedení obchodní společností zabývající se logistikou sportovního zboží a zavedení organizační struktury a organizace chodu logistické společnosti. Dále prvoinstanční správce daně odmítl zápisy z jednání a obchodní korespondenci zúčastněných osob s tím, že ani tyto neprokazují, že náklady ve výši 380.000,- Kč na základě faktury č. 55200009 dle smlouvy o obchodní spolupráci, byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Rovněž odmítl jako důkazy i notářem ověřená čestná prohlášení zúčastněných osob Ing. Arch. K. za společnost DATAEXPRES s.r.o. a Ing. L. B. za společnost TRESO logistik, a.s., kteří utvrzují žalovaného, že mohou svá prohlášení kdykoli osobně potvrdit svědeckou výpovědí, s tím, že čestná prohlášení nejsou jedním z důkazních prostředků ve smyslu zákona o správě daní a poplatků, a proto jimi nelze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti.

Na návrh žalobce vyslechnout v daňovém řízení svědky Mgr. M. H. za společnost ALPINE logistik, a.s., Ing. Arch. K. za společnost DATAEXPRES s.r.o. a Ing. L. B. za společnost TRESO logistik, a.s. jako konkrétních zúčastněných osob na celém obchodním případu, prvoinstanční správce daně žalobci sdělil, že z jeho pohledu se jedná o simulovaný právní úkon ve smyslu § 2 odst. 7 zákona 337/92 Sb., o správě daní a poplatků (str. 11 uprostřed, protokolu č.j. 194974/07/303932/8349) a tudíž považuje za bezpředmětné prokazovat věcné plnění specifikované smlouvou o obchodní spolupráci (zprostředkování) výslechem svědků. Návrh žalobce na výslechy svědků společnosti ALPINE PRO, a.s. (hlavního odběratele společnosti ALPINE logistik, a.s. a zadavatele vzniku logistického centra), kteří by potvrdili nebo vyvrátili skutečnost počátku celého obchodního případu, byl odmítnut ze strany prvoinstančního správce daně s tím, že ALPINE PRO, a.s. není účastníkem předmětného smluvního vztahu (plnění faktury 55200009 ve výši 380.000,- Kč dle smlouvy o obchodní spolupráci) a považuje za bezpředmětné vyslechnout zástupce této společnosti. V návaznosti na zprávu o výsledku daňové kontroly č.j. 114102/07/303932/8349 ze dne 28.6.2007 žalobce podal vyjádření ke kontrolnímu zjištění ze dne 10.9.2007, které však dle vyjádření prvoinstančního správce daně v protokolu č.j. 242704/07/303932/8349 ze dne 15.11.2007 nepřineslo žádné nové skutečnosti nebo návrhy důkazních prostředků a potvrdil neměnnost zprávy o výsledku daňové kontroly č.j. 114102/07/303932/8349 ze dne 28.6.2007. Následovalo doručení platebního výměru 244828/07/303911/1173 ze dne 19.11.2007, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 98.800,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí - platebnímu výměru bylo podáno prostřednictvím Finančního úřadu ve Zlíně v zákonné lhůtě odvolání. V odvolání ze dne 12.12.2007 žalobce zopakoval předložené důkazní prostředky a návrhy na výslechy svědků a popsal celý obchodní případ. Zároveň žalobce s odkazem na dnes již ustálenou judikaturu konstatoval, že ve smyslu § 31 odst. 8 zákona 337/92 Sb. o správě daní a poplatků ( dále jen ZSDP) přešlo důkazní břemeno na žalovaného, když odmítl výslechy jakýchkoli svědků, odmítl listinné důkazy, čestná prohlášení, zápisy z jednání a obchodní korespondenci s tím, aniž by se jakkoli vypořádal s předloženými důkazy.

Jediným důkazním prostředkem prvoinstančního správce daně, který si opatřil, bylo vyjádření Finančního úřadu Brno III., který konstatoval, že společnost DATAEXPRES, s.r.o. se zabývala daňovou optimalizací, tj. vytvářením fiktivních, zastřených či simulovaných faktur za účelem snížení základu daně a daňové povinnosti a dokladoval tabulky se zkratkami, které měly výše uvedené dosvědčovat. Tento jediný důkazní prostředek, který si žalovaný sám opatřil, však na základě námitek a argumentů žalobce následně žalovaný odmítl svým rozhodnutím o odvolání (čj. 8402/07-1300-700225) ze dne 24.9.2007 týkající se stejného obchodního případu avšak na jiné dani - daně z přidané hodnoty za říjen 2005 z faktury 55200009 ve výši 380.000,- Kč (DPH 72.200,- Kč) dle smlouvy o obchodní spolupráci, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že osvědčil jako důkazy odvolatelem (žalobcem) předložené důkazní prostředky, to je zápisy z jednání, obchodní korespondenci i čestná prohlášení zúčastněných osob. Žalovaný tedy vyjádřil názor, že prvoinstanční správce daně pochybil v rámci důkazního řízení, citujeme ze str. 5 rozhodnutí : „FŘ v Brně vzalo v úvahu i následně odvolatelem předložené podklady, a to výše specifikované zápisy z jednání, obchodní korespondence a čestná prohlášení zúčastněných osob, které osvědčilo jako důkazy (§ 31 odst. 4 ZSDP). Naopak nebralo zřetel na podklady získané dožádanými správci daně v jiných daňových řízení. Napravilo tím vady důkazního řízení, ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 ZSDP, na něž odvolatel důvodně upozorňoval.“ V protokolu žalovaného č.j. 14414/08-1300-700225 týkajícího se doplněného daňového řízení daně z přidané hodnoty za období říjen 2005 sám žalovaný seznámil žalobce se záměrem žalovaného vyloučit z důkazního řízení podklady získané jinými správci daně v rámci daňových řízení s jinými daňovými subjekty, zejména s fi. DATAEXPRES, s.r.o. Názor potvrdil i Krajsky soud v Brně, kde byla na postup Finančního ředitelství v této věci podána správní žaloba, rozsudkem č.j. 31 Ca 216/2007-42, kdy soud mimo jiné konstatoval, že žalovaný bude povinen v dalším řízení se zabývat návrhy žalobce na doplnění dokazování.

Na základě podaného odvolání ze dne 12.12.2007 pod tíhou argumentace žalobce a i své vlastní v rámci daňového řízení ve věci daně z přidané hodnoty za říjen 2005, vztahující se ke stejnému obchodnímu případu, přistoupil žalovaný k doplnění dokazování. Byl proveden výslech svědka Mgr. M. H. č.j. 117802/08/303932/1884 a v návaznosti na něm bylo podáno ze strany žalobce notářem ověřené vyjádření Mgr. M. H. ze dne 18.4.2008, byl proveden výslech Ing. Arch. J. K. čj. 106139/08/290931/9880 a sepsán protokol s žalobcem č.j. 124320/08/303932/1884. Na základě doplněného daňového řízení byl protokolem č.j. 138414/08/303932/1884 žalobce seznámen s výsledky doplněného řízení ve věci odvolání společnosti ALPINE logistik, a.s. (nikoli však žalovaným finančním ředitelstvím, ale prvostupňovým správcem daně se sídlem ve Zlíně). Žalobce naprosto nesouhlasil se závěry doplněného daňového řízení a na protokol č.j. 138414/08/303932/1884 podal reakci ze dne 12.6.2008 a dále byla předložena žalovanému další notářem ověřená prohlášení Ing. Arch. J. K. ze dne 26.5.2008, V. F. ze dne 27.5.2008 ze společnosti ALPINE PRO, a.s. a další prohlášení Mgr. M. H. ze dne 28.5.2008. Následovalo pouze poštou doručené vyjádření žalovaného, č.j. 167429/08/303932/1884, ve kterém žalovaný odmítl veškeré žalobcem předložené důkazní prostředky, výslechy svědků, čestná prohlášení atd., odmítl výslechy dalších zúčastněných osob jako svědků a konstatoval, že faktura od společnosti DATAEXPRES, s.r.o. uplatněná v daňově účinných nákladech je v rozporu s § 24 odst. 1 zákona 586/92 Sb. o daních z příjmů (opět se jednalo o vyjádření nikoli žalovaného finančního ředitelství, ale prvostupňového správce daně, který tak sděloval žalobci své posouzení). Dne 21.11.2008 bylo žalobci doručeno zamítavé rozhodnutí finančního ředitelství, č.j. 19665/08-1200-701175, ve kterém žalovaný dospěl k jinému právnímu posouzení (místo simulovaného právního stavu dle § 2 odst.7 ZSDP k neunesení důkazního břemene dle § 31 odst. 9 ZSDP), aniž by o této skutečnosti daňový subjekt řádně a včas před vydáním svého rozhodnutí seznámil. Proti tomuto rozhodnutí FŘ v Brně byla v zákonné lhůtě podána žaloba ke krajskému soudu v Brně. Rozsudkem 3lCa 18/2009-156 bylo rozhodnutí FŘ č.j. 19665/08-1200-701175 zrušeno a věc byla soudem vrácena k dalšímu řízení s tím, že je žalovaný povinen provést doplnění dokazování, to je provést výslechy svědků Ing. Arch. K., Ing. L. B. a Mgr. M. H. Finanční ředitelství v Brně prostřednictvím Finančního úřadu ve Zlíně doplnilo dokazování (provedlo výslech svědka Mgr. M. H. č.j. 196994/10/303932701884, provedlo výslech svědka Ing. L. B. č.j.164287/10/303932701884, aniž by seznámili žalobce s termínem jeho konání a neprovedlo výslech svědka Ing. Arch. K. Následně byl pod č.j. 213013/10/303932701884 poštou prvostupňovým správcem daně se sídlem ve Zlíně doručen výsledek doplněného daňového řízení ve věci odvolání po zrušení rozhodnutí FŘ Krajským soudem v Brně. Na návrhy žalobce ze dne 1.11.2010 týkající se požadavku na projednání výsledku doplněného řízení a návrhy na provedení výslechu svědka Ing. Arch. K. již správce daně se sídlem ve Zlíně ani žalovaný sám nereagoval. Následovalo tedy rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně, č.j. 18164/10-1200-701175, ze dne 21. 12. 2010, kterým bylo žalobci potvrzeno původní zamítnutí odvolání proti rozhodnutí (platebnímu výměru), aniž by byl s výsledkem dokazování žalobce ze strany žalovaného seznámen.

Na podkladě uváděných skutečností je na straně žalobce celá řada pochybností ve věcí zákonnosti postupu prvoinstančního správce daně, ale i odvolacího orgánu. Celý postup žalovaného nastíněný ve všech etapách daňového řízení není konzistentní a mění se podle momentální potřebné situace žalovaného (například od simulovaného právního úkonu a jeho zhodnocení podle ustanovení § 2 odst. 7 ZSDP, k neunesení důkazního břemene až po skutečnost, že podle ustanovení § 642 Obchodního zákoníku není možné, aby v případě zprostředkování se osoby vzájemně znaly, atd.). Tento zásadní postup je nutno vidět celou řadou jeho úkonů a vyjádření. Dle názoru žalobce trpí rozhodnutí o odvolání nesystematičnosti a žalobce nemůže a nedokáže vyvozovat, kdy žalovaný čerpá skutečnosti z jiného daňového řízení a kdy již nikoliv. Této skutečnosti napovídá např. strana 3. prvního rozhodnutí o odvolání (čj. 19665/08-1200-701175), kdy žalovaný ve smyslu ustanovení § 24 odst. 3 písm. a) ZSDP využil důkazních prostředků získaných v jiném daňovém řízení a naproti tomu na straně 12. druhého rozhodnutí FŘ č.j. 18164/10-1200-701175 žalovaný odmítá kromě jiného procesní námitky na postup žalobce s odkazem na skutečnost, že daňová řízení daně z příjmů a daně z přidané hodnoty jsou zcela samostatná a podle hmotně právních předpisů odlišná řízení. Jestliže tedy žalovaný použil výsledky daňového řízení k jiné dani, tedy dani z přidané hodnoty, měl jasným a srozumitelným způsobem daňovému subjektu sdělit, které důkazní prostředky použil v rámci daňového řízení k dani z příjmů právnických osob a které již nikoliv. Žalobci nebyly sděleny závěry plynoucí z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci by byl důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň by byly veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Žalobci není známo, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem, které z nich odporují tvrzení daňového subjektu a které konkrétně ho naopak zpochybňují či vyvracejí. Žalobce tedy namítá, že mu není známo, na podkladě jakých konkrétních důkazů dospěl žalovaný k závěrům rozhodnutí o odvolání.

Žalobce k celé situaci kromě jiného uvádí následující skutečnosti:

Mgr. M. H. obdržel začátkem léta 2005 od společnosti ALPINE PRO, a.s. DIČ: CZ49970321 nabídku na provozování logistiky či distribuce jejich zboží. Původním podnikatelským záměrem bylo logistické centrum umístit do Brna, to že se nakonec společně rozhodli pro Zlín se dnes pro ALPINE Logistik, a.s. DIČ: CZ27221121 i pro společnost ALPINE PRO, a.s. DIČ : CZ49970321 jeví jako velmi šťastné řešení. Mgr. M. H. měl odborné zkušenosti s provozováním velkoobchodu a maloobchodu, nikoliv však v oblasti budování logistického centra. Handicapem se jevila i skutečnost, že neznal trh a veškeré návaznosti na lokalitu v oblasti Brněnska, kde se mělo v původním záměru dle požadavku ALPINE PRO, a.s. DIČ : CZ49970321 logistické centrum nacházet. Na podkladě uváděných skutečností se obrátil na osobu Ing. arch. K., který zná z obchodního hlediska lokalitu Brna a dále, aby mu pomohl vytipovat vhodné lokality a dále poskytnul poradenství se zavedením této činnosti. Na poskytování služeb Ing. Arch. K. byla uzavřena smlouva o obchodní spolupráci (zprostředkování se společností DATAEXPRES s.r.o., jejímž byl jednatelem. Smlouva byla uzavřena ihned po nákupu čisté akciové společnosti ALPINE logistik, a.s., na kterou byla logistická činnost zahájena. Pan Ing. Arch. K. pomohl v rámci svých služeb zajistit rovněž nákup akcií společnosti ALPINE logistik, a.s. (prostřednictvím prodejců tzv. čistých společnosti přes internet – firma Společnosti online, s.r.o.), doporučil realizovat logistiku formou outsourcingu, což šetří spoustu času, ale i financí, pomohl s cenotvorbou celého systému, jak vstupů, tak i výstupů, pomohl realizovat jednání zúčastněných stran a dohodnout a dotáhnout k realizaci celkový systém obchodu včetně posouzení a realizace smluv se společností TRESO Logistik, a.s. Zlín (pronajímatel prostor pro logistickou činnost) atd. Nejdůležitějším přínosem jeho činnosti bylo rozhodnutí resp. jeho doporučení umístit logistickou činnost nikoli v Brně, ale na území Zlína, což se nyní projevuje jako jednoznačně pozitivní s výrazným vlivem na kladné hospodářské výsledky společnosti ALPINE Logistik a.s., IČ: 27221121. Doporučení odráželo snahu společnosti ALPINE PRO, a.s. proniknout více na trhy Slovenska a Polska. Odměna, která byla prostřednictvím společnosti DATAEXPRES s.r.o. s Ing. Arch. K. dohodnuta za tuto činnost se jeví jako nepatrná s ohledem na dosahování tržeb a zisků z této činnosti.

V daném období byla objednávka společnosti ALPINE PRO, a.s., že chce realizovat záměr vybudování logistického centra a to v lokalitě města Brna na novou samostatnou společnost. Tomuto záměru byly podřízeny veškeré další podnikatelské kroky, které jsou popsány v předchozím odstavci. Je zcela obvyklé a běžné, že investor ještě před vznikem společnosti nebo koupí čisté již dříve založené společnosti realizuje podnikatelský záměr a to takovým způsobem, aby naplnil jednotlivá ustanovení obchodního zákoníku s cílem dosahování ziskovosti a zároveň minimalizaci případných ztrát z podnikatelských aktivit a hlavně návratnosti vložených nemalých finančních prostředků. Realizuje řadu kroků, které povedou k uskutečnění budoucí ekonomické činnosti, která bude prováděna za účelem zisku, nikoli ztráty. Stalo se běžnou praxí, že před jakýmkoli začátkem činnosti nové společnosti probíhá řada jednání a kroků směřujících k realizaci nové činnosti. Výše popsané a uvedené skutečnosti odpovídají podnikatelské realitě. Mgr. M. H., současný ředitel společnosti pro uskutečnění podnikatelského záměru zavedení logistického centra pro společnost ALPINE PRO, a.s., si najal na tuto činnost poradce Ing. arch. K. a poté při zjištění, že je tento záměr schopen realizovat, byla nakoupena čistá akciová společnost. Společnost ALPINE logistik, a.s., která má užitky z poradenské činnosti Ing. Arch. K. prostřednictvím společnosti DATAEXPRES, s.r.o., dosahuje ziskovosti a odvádí nemalé daně z příjmů a daně z příjmů ze závislé činnosti ze svých zaměstnanců. Částky, které byly ze strany Ing. Arch. K. nárokovány prostřednictvím společnosti DATAEXPRES, s.r.o. jsou dle názoru žalobce náklady na zajištění a udržení příjmů a to zcela v souladu s § 24 odst. 1 zákona 586/92 Sb. o daních z příjmů. Pouze společnost ALPINE logistik. a.s., k jehož příjmům by se tyto náklady daly vztáhnout, měla z činnosti společnosti DATAEXPRES. s.r.o. užitek.

K doplnění daňového řízení dle § 50 odst. 3 ZSDP s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Brně, kdy soud žalovanému uložil provedení tří svědeckých výpovědí Ing. L. B., Ing. Arch. K. a Mgr. M. H. je nutno uvést následující:

Žalovaný na straně 5 pod bodem 1. rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 konstatuje, že byl proveden výslech svědka Ing. L. B., který byl dvakrát předvolán, přičemž zástupce žalobce Ing. J. S. byl v obou případech o uskutečnění výslechu svědka vyrozuměn a bez omluvy se nedostavil.

Uvedená tvrzení jsou v rozporu s veškerými dostupnými důkazními prostředky.

První výslech se měl konat dne 23.6.2010, avšak z důvodu omluvy svědků se neuskutečnil. Není pravdou, že se Ing. J. S. bez omluvy nedostavil. Dne 22.6.2010 bylo telefonicky sděleno Ing. E. H., pracovnicí FÚ ve Zlíně, která celé doplněné daňové řízení řešila, že se výslech z důvodu omluvy svědků dne 23.6.2010 nekoná. Na požadavek Ing. J. S. o písemné potvrzení této skutečnosti byla zaslána ze strany Ing. H. SMS zpráva, kterou má Ing. Jiří Strnad stále ve svém mobilním telefonu. Zpráva zní :“ Dobrý den, svědecké výpovědi z důvodu omluvy svědků se dne 23.6.2010 nekonají. S pozdravem ing. E. H.“. Uvedené skutečnosti jsou, předpokládáme, rovněž ověřitelné z výpisu hovorů FÚ se sídlem ve Zlíně. Předpokládáme rovněž, že o této skutečnosti by měl být ve spise založen úřední záznam.

Druhý výslech se měl konat 13.7.2010 s tím, že dle protokolu č.j. 213013/10/303932701884 sepsaného FÚ ve Zlíně bylo vyrozumění o výslechu svědka doručeno Ing. J. S. dne 23.6.2010. Toto tvrzení žalovaného je v rozporu s jinou skutečností a tou skutečnosti je účast zástupce žalobce v jiném daňovém řízení u jiného správce daně. Dne 23.6.2010 se totiž Ing. J. S. účastnil od počátku úřední doby u místně příslušného správce daně dvou výslechů svědků na FÚ v Prostějově a dále odpoledne učinil na FÚ v Prostějově osobně další písemné podání. Z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá skutečnost, že zplnomocněný zástupce nemohl ve stejný okamžik převzít zásilku určenou do vlastních rukou od FÚ ve Zlíně v souladu se zákonem, ve kterém by mu byl sdělován datum výslechu svědka. Zásilka nebyla zástupci žalobce Ing. J. S. doručena v souladu se zákonem a k přebírání pošty nebyl a není nikdo jiný ing. J. S. zmocněn. Jako důkazní materiál přikládáme zápisy FÚ v Prostějově a rovněž vzor podpisu Ing. J. S. a číslo občanského průkazu, aby mohlo být soudem zjištěno, zda je na doručence od poskytovatele poštovních služeb podpis a identifikace ing. J. S. Není tedy pravdou, že se Ing. J. S. bez omluvy nedostavil, naopak on se o konání výslechu svědka nedozvěděl. Jedná se o zásadní porušení práv žalobce, což bylo v řadě případů jednoznačně judikováno soudy všech instancí.

Žalovaný tak měl při svém rozhodování k dispozici důkazní prostředek získaný v rozporu se zákonem, který sám označil za důkaz. Podle čl. 38 odst. 2 věty první in fine Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto základní právo platí přirozeně i v řízení daňovém (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, publ. pod č. 32/2004 Sb. ÚS). Z ustálené judikatury vyplývá: “Je-li prováděn důkaz výslechem svědka, má daňový subjekt právo být o provádění svědecké výpovědi správcem daně včas vyrozuměn, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Smyslem a účelem takového vyrozumění je přirozeně umožnění daňovému subjektu být výslechu přítomen a klást svědkovi otázky [viz § 16 odst. 4 písm. e) d. ř.] Vystavení svědka otázkám daňového subjektu zvyšuje zpravidla přesvědčivost a informační hodnotu, a tím i věrohodnost jeho výpovědi, neboť se svědek k rozhodným otázkám vyjádří v logice náhledu jak správce daně tak stěžovatele a oba tyto náhledy tak lze konfrontovat a vyhodnotit. Zajištění reálné možnosti účasti při výslechu svědka je proto jedním z klíčových parametrů hodnocení zákonnosti provádění takového důkazu a jakémukoli jeho obcházení je třeba důsledně bránit. Klíčovou vlastností svědecké výpovědi, odlišující ji od jiných důkazních prostředků, je rovněž její nezprostředkovanost - svědek vypovídá za přítomnosti pracovníka správce daně i daňového subjektu a závěry o věrohodnosti a relevanci jeho výpovědi proto lze činit i z jeho nonverbálního projevu a celkového dojmu, kterým působí. “ Podle judikatury soudu dále: „nezákonné provedení svědeckých výpovědí je v daném případě brzdou pro vyslovení jakýchkoli závěrů důkazního řízení.“

Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně. č.j. 18164/10-1200-701175, ze dne 21. 12. 2010 je tak dle názoru žalobce nepřezkoumatelné.

Žalovaný dále na straně 5 pod bodem 2. rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 konstatuje, že byl proveden výslech svědka Mgr. M. H., přičemž byl dle žalovaného svědek předvolán 4x a zástupce žalobce Ing. J. S. se dvakrát bez omluvy nedostavil.

Uvedená tvrzení jsou rovněž v rozporu s veškerými dostupnými důkazními prostředky.

Jak vyplývá z protokolu, č.j. 213013/10/303932701884 sepsaného FÚ ve Zlíně byl svědek předvolán třikrát a nikoli čtyřikrát. Svědek se dvakrát řádně omluvil a potřetí se k výslechu dostavil. I tvrzení, že se Ing. J. S. dvakrát bez omluvy nedostavil, je v rozporu s dostupnými důkazními prostředky. První výslech se měl konat dne 23.6.2010, avšak z důvodu omluvy svědků se neuskutečnil. Není pravdou, že se Ing. J. S. bez omluvy nedostavil, jelikož mu dne 22.6.2010 bylo telefonicky sděleno Ing. E. H., pracovnicí FÚ ve Zlíně, která doplněné daňové řízení řešila, že se výslech z důvodu omluvy svědků dne 23.6.2010 nekoná. Na požadavek Ing. J. S. o písemné potvrzení této skutečnosti byla zaslána ze strany Ing. H. SMS zpráva, kterou má Ing. J. S. stále ve svém mobilním telefonu. Zpráva zní:“ Dobrý den, svědecké výpovědi z důvodu omluvy svědků se dne 23.6.2010 nekonají. S pozdravem ing. E. H.“. Uvedené skutečnosti jsou rovněž ověřitelné z výpisu hovorů FÚ se sídlem ve Zlíně. Předpokládáme, že o této skutečnosti by měl být ve spise založen úřední záznam. Druhý výslech se měl konat 13.7.2010 s tím, že dle protokolu č.j. 213013/10/303932701884 sepsaného FÚ ve Zlíně bylo vyrozumění o výslechu svědka doručeno Ing. J. S. dne 23.6.2010. Toto tvrzení žalovaného je v rozporu s jinou skutečností a tou skutečnosti je účast zástupce žalobce v jiném daňovém řízení u jiného správce daně. Dne 23.6.2010 se totiž Ing. J. S. účastnil od počátku úřední doby u místně příslušného správce daně dvou výslechů svědků na FÚ v Prostějově a dále odpoledne učinil na FÚ v Prostějově osobně písemné podání. Z uvedených skutečností jednoznačně vyplývá skutečnost, že zplnomocněný zástupce nemohl ve stejný okamžik převzít zásilku určenou do vlastních rukou od FÚ ve Zlíně v souladu se zákonem, ve kterém mu byl sdělován datum výslechu svědka. Zásilka nebyla zástupci daňového subjektu Ing. J. S. doručena v souladu se zákonem a k přebírání pošty nebyl a není nikdo jiný Ing. J. S. zmocněn. Jako důkazní materiál přikládáme zápisy FÚ v Prostějově a rovněž vzor podpisu Ing. J. S. a číslo občanského průkazu, aby mohlo být soudem zjištěno, zda je na doručence od poskytovatele poštovních služeb podpis a identifikace Ing. J. S. Není tedy pravdou, že se Ing. J. S. bez omluvy nedostavil. Poprvé se výslech nekonal, o čemž byl Ing. J. S. vyrozuměn samotným žalovaným, podruhé mu nebylo konání svědecké výpovědi doručeno. Potřetí se dostavil ke svědecké výpovědi a byl jí účasten.

Žalovaný dále na straně 5 pod bodem 3. rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 konstatuje, že se nepodařilo zajistit provedení výslechu svědka Ing. Arch. J. K., když tento byl předvolán 3x a zástupce žalobce se dvakrát neomluvil.

K tomu je nutno poznamenat, že Krajský soud se sídlem v Brně uložil žalovanému doplnit daňové řízení. Měl tedy provést výslech svědka Ing. Arch. K. a využít k tomu veškerých nástrojů, které má k dispozici, včetně předvedení svědka policií ČR. Pokud toto neučinil, není možno to dávat daňovému subjektu k tíži s tím, že následně neunesl důkazní břemeno. Není chybou daňového subjektu, že se daňové řízení táhne již více jak čtyři roky a že svědek se nedostavil, když v předchozím stadiu řízení se zúčastnil daňového řízení vedeného u žalobce. Zástupce žalobce nabádal žalovaného svým podáním ze dne 1.11.2010 k provedení svědecké výpovědi, avšak žalovaný to nepovažoval i přes rozhodnutí soudu o povinnosti provedení svědecké výpovědi za důležité.

Žalovaný dále na straně 5 pod bodem 4. rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 konstatuje, že se místně příslušnému správci daně nepodařilo zajistit osobní účast zástupce žalobce Ing. J. S. ve věci projednání výsledku doplněného daňového řízení.

K tomu je nutno poznamenat dvě zásadní skutečnosti:

1. První je skutečnost, že se dle vyjádření žalovaného nepodařilo zajistit osobní účast zástupce žalobce Ing. J. S.. Ing. J. S. byl předvolán 2x. První jednání se mělo uskutečnit 29.9.2010 v 9 hodin. Na jednání dne 29.9.2010 se Ing. Jiří Strnad nedostavil, jelikož o něm nevěděl. V důsledku státního svátku dne 28.9.2010 bylo předvolání poštou vhozeno do schránky až dne 29.9.2010 mezi 9 hod. a 10 hod. ranní. O jednání se Ing. J. S. dozvěděl fakticky až po termínu jeho konání, i když oficiálně bylo předvolání doručeno již 27.9.2010 uplynutím 10 ti denní úložní lhůty. V protokolu č.j. 201263/10/303932701884 správce daně se sídlem ve Zlíně je uvedeno, že „termín jednání byl stanoven tak, aby po doručení Vám byl poskytnut dostatečný časový prostor k dostavení se ke správci daně.“ Žalobce nepovažuje poskytnutí dostatečného prostoru k dostavení se ke správci daně, když je termín zvolen tak, že se daňový subjekt fakticky o jeho konání dozví až ex post.

Druhé jednání se mělo uskutečnit dne 26.10.2010 v 9 hodin. Z tohoto jednání se Ing. J. S., zástupce žalobce podáním ze dne 15.10.2010 řádně omluvil, a to z důvodu účasti jiného daňového řízení u jiného správce daně ve stejný den, tzn. 26.10.2010 na FÚ v Prostějově a jako důkaz přiložil předvolání na FÚ v Prostějově. Následovalo sdělení FÚ se sídlem ve Zlíně, č.j. 220382/10/303932701884 ze dne 20.10.2010, ve kterém Ing. E. H., pracovnice FÚ se sídlem ve Zlíně sděluje, že výsledek doplněného řízení byl zástupci daňového subjektu doručen již 7.10.2010 a že: “Dne 19.10.2010 byla správci daně ve Zlíně doručena písemnost, která je evidována pod č.j. 219997/10, ve které se omlouváte z tohoto předvolání, náhradní termín neuvádíte a k výsledku doplněného řízení se nevyjadřujete. “V písemnosti doručené 19.10.2010 pod č.j. 219997/10 je však uvedeno :“ V průběhu listopadu 2010 jsem k dispozici vyjma termínu 16.11. až 21.11.2010 kdy jsem mimo ČR.“ Zástupce žalobce Ing. J. S. nabídl ke své účasti fakticky celý listopad 2010 a tvrzení žalovaného, že neuvedl náhradní termín, se nezakládá na pravdě. Naopak jej Ing. J. S. uvedl tak, aby bylo možno jej v každém případě provést a jasným a srozumitelným způsobem vymezil období, ve kterém je schopen žalovanému poskytnout patřičnou součinnost v probíhajícím daňovém řízení. Tímto způsobem žalovanému deklaroval vůlí být účasten jednání a to způsobem, aby stanovení náhradního termínu bylo zcela v jeho dispoziční sféře. Výsledek doplněného daňového řízení tak nebyl řádně projednán.

2. Druhá skutečnost je samotné projednání výsledku doplněného řízení žalovaným se sídlem ve Zlíně. Je nutno citovat a využít i rozsudek 4 Afs 34/2003-74 ze dne 27.5.2005 citujeme: „Dospěje-li odvolací orgán po doplnění dokazování (§ 50 odst. 3 ZSDP) k jinému právnímu posouzení než ze kterého vyšel správce daně, seznámí s takovým posouzením řádně a včas daňový subjekt. Ten poté v souladu s ustanovením § 48 odst. 7 téhož zákon může ještě v průběhu odvolacího řízení doplňovat a pozměňovat údaje odvolání, formulovat nové námitky, případně doplnit, předložit nebo navrhnout další důkazní prostředky, jež by novou právní kvalifikaci případně vyloučily. Nerespektuje-li odvolací orgán takový postup, porušuje zásadu dvojinstančnosti“. Prvostupňový správce daně dospěl k závěru simulovaného právního úkonu ve smyslu § 2 odst. 7 ZSDP, který byl žalovaným modifikován na neunesení důkazního břemene dle § 31 odst. 9 ZSDP. Takto pozměněné právní posouzení však nebylo s žalobcem projednáno. Nejprve byl protokolem č.j. 138414/08/303932/1884 žalobce seznámen s výsledky prvního doplněného řízení ve věci odvolání společnosti ALPINE logistik, a.s. (nikoli však žalovaným Finančním ředitelstvím, ale prvostupňovým správcem daně se sídlem ve Zlíně). Po druhém doplnění řízení v intencích rozsudku Krajského soudu v Brně byl výsledek doplněného daňového řízení zaslán poštou zástupci žalobce, ačkoli tento trval na projednání výsledku doplněného řízení. Výsledek doplněného daňového řízení ať již prvního nebo druhého v intencích rozsudku Krajského soudu v Brně nebyl nikdy žalovaným projednán. Odvolací orgán tak porušil zásadu dvojinstančnosti. Není možno připustit, aby prvostupňový správce daně v odvolacím řízení činil úkony, které ze zákona patří odvolacímu orgánu, to je projednání závěrečného posouzení po doplnění dokazování se změnou právního posouzení. Na ustálenou judikaturu v této věci reaguje i nový daňový řád platný od 1.1.2011, který v § 115 odst. 2 uvádí: „Provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.“ Z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že je to odvolací orgán, který seznámí odvolatele s výsledky doplněného řízení a nikoli správce daně prvního stupně, jak se stalo v našem případě. Jde o zásadní porušení dvojinstančnost daňového řízení.

K výsledku doplněného daňového řízení č.j. 18164/10-1200-701175 se žalovaný dále vyjadřuje od strany 5 dole pod body:

ad1 (strana 5 dole), kde komentuje svědeckou výpověď Ing. L. B. ze dne 13.7.2010 s tím, že ke smlouvě mezi společností AIRWOLF a.s. a společností DATAEXPRES s.r.o. svědek neuvedl žádné bližší informace. Když pomineme skutečnost, že svědecká výpověď byla získána nezákonně z důvodu neoznámení konání výslechu zástupci žalobce, je nutno konstatovat, že se žalovaný na bližší informace ani podrobnosti vzniku smlouvy nedotazoval předvolaného svědka a ani nezkoumal jednání ve věci zřízení logistického skladu např. v průběhu září 2005. Není tak možno k tíži žalobce konstatovat, že svědek neuvedl žádné bližší informace, notabene když se zástupce žalobce nemohl z důvodu procesního pochybení žalovaného svědecké výpovědi účastnit a pokládat tak svědkovi otázky v souladu se zákonem. ad 2 (strana 6 nahoře), kde z opakované svědecké výpovědi Mgr. M. H. uvádí tři dotazy a cituje odpovědi svědka. Z dotazů ani citací však nelze dle názoru žalobce vyvodit skutečnost, že by společnost DATAEXPRES s.r.o. neposkytla služby pro společnost AIRWOLF, a.s. (později ALPINE logistik, a.s.) ve věci zavedení logistického skladu, dojednání systému skladování s třetí osobou - společností TRESO logistik, a.s.. že by se neúčastnila jednání, že by neposkytovala poradenské činnosti společnosti ALPINE logistik, a.s. ve věci zavedení logistické činnosti nebo snad skutečnost, že společnost ALPINE logistik, a.s., neměla užitek z činnosti DATAEXPRES s.r.o., tedy příjmy z provozování logistického skladu.

ad 3 byl ze strany žalovaného vynechán

ad 4 (strana 6 dole), kde žalovaný uvádí, že se nepodařilo přes několikeré pokusy místně příslušnému správci daně zajistit osobní účast zplnomocněného zástupce žalobce Ing. J. S. Nesprávně zhodnocené sledy událostí v rozporu se skutečností ze strany žalovaného v této věci jsou komentovány výše (viz. čl. III bod d). Věta žalovaného na str. 7 nahoře cituji :“ Současně s druhým předvoláním správce daně zaslal Vašemu zplnomocněnému zástupci písemnost výsledek doplněného daňového řízení ve věci odvolání Vaší společnosti“ nejlépe dokumentuje přístup žalovaného, kdy prostřednictvím správce daně se sídlem ve Zlíně sděluje výsledek doplněného daňového řízení a současně jej předvolává k jeho projednání. Přitom při tomto jednání by měl žalovaný žalobce nejprve seznámit s výsledky doplněného daňového řízení ve věci odvolání a teprve následně může žalobce reagovat a vyvrátit tak názory žalovaného. Prvoinstanční správce daně již předem vyvozuje výsledek řízení žalovaného finančního ředitelství a to v situaci, kdy ještě odvolatele neseznámil se zjištěnými skutečnostmi a důkazy doplněného řízení a neumožnil mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Je nutno podotknout, že snahou žalovaného by nemělo být dodatečné stanovení daňové povinnosti v rozporu se zákonem a zjištěnými skutečnostmi nebo daňový subjekt nachytat na nejasnostech nebo nesrozumitelnostech jak se snaží žalovaný od samého počátku a to jak na dani z příjmů, tak i na dani z přidané hodnoty (ukončené ve prospěch žalobce - viz. níže). Přitom soud judikuje : “Smyslem a účelem důkazního řízení není daňový subjekt „nachytat“ na nejasnostech, jež se v řízení objeví, nýbrž zjistit v potřebné míře rozhodné skutečnosti a případné nejasnosti odstranit, je-li to rozumně možné. Jen tak je vyhověno ústavní kautele zákazu překvapivosti rozhodování o právech a povinnostech (podrobněji k zákazu překvapivosti rozhodování v daňovém řízení viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, j. 8 Afs 59/2005-83)“.

Ještě je nutno upozornit, že pokud by v rámci doplněného řízení ze strany žalovaného nebyla zdokumentována svědeckými výpověďmi nová zjištění, nové argumenty, nové nesoulady či rozpory v řízení svědčící v neprospěch žalobce, nachází se žalobce v situaci, kterou popsal Krajský soud ve svém rozsudku, č.j. 31Ca 18/2009 tak, že jeho rozhodnutí je minimálně předčasné. Žalobce tím chce naznačit, že pokud není v dané věci stále jisté, jak se obchodní případ odehrál, jedná se o situaci, kdy při tzv. „rovnosti zbraní“ by měl žalovaný dle ustálené judikatury v souladu s ústavními a procesními právy žalobce rozhodnout vždy v jeho prospěch, Případně tyto nejasnosti nebo nesrovnalosti v rámci své rozhodovací činnosti odstranit.

Žalovaný dále ve svém zamítavém rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175, ze dne 21. 12. 2010 vyhodnocuje předložené důkazní prostředky a uvádí důvody svého zamítnutí následovně:

Na straně 7 dole žalovaný uvádí, že na základě svědeckých výpovědí vyhodnotil odvolací orgán předložené důkazní prostředky se závěrem, že nebylo ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP prokázáno, že služby uvedené na přijaté faktuře č. 250191 ze dne 30.9.2005 vystavené na základě Smlouvy o obchodní spolupráci byly provedeny pro naši společnost ALPINE logistik, a.s. Tato fakta údajně vyplývají z provedených svědeckých výpovědí, stejně jako to, že pokud firma DATAEXPRES s.r.o. provedla deklarované služby, nejednalo se o služby pro naši společnost, ale pro fyzickou osobu Mgr. M. H. Dále to dle žalovaného potvrzuje i notářsky ověřené písemné prohlášení V. F., spolumajitele společnosti ALPINE PRO a.s., který si u Mgr. M. H. zavedení logistického centra objednal.

K výše uvedenému žalobce uvádí:

Závěry soudů ve věci hodnocení důkazů jsou následující: „…… je třeba dát stěžovateli za pravdu, že žalovaný nepostupoval při hodnocení důkazů vždy v souladu s § 2 odst. 3 daňového řádu, podle něhož při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daném řízení vyšlo najevo. Zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v tomto ustanovení znamená, že správce daně není vázán žádnými formálními pravidly, jež by stanovily, jaká je důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, neznamená to však, že by závěry správce daně o skutkové stránce věcí mohly být výsledkem libovůle. Naopak takové závěry musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřena a také plně podléhá kognici správních soudů. Rovněž poslední větě § 31 odst. 4 daňového řádu, podle níž provedené důkazní řízení osvědčí; které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem, je možné rozumět tak, že z úvahy správce daně o zhodnocení všech důkazů vyplyne, které z nich podporují tvrzení daňového subjektu a které ho naopak zpochybňují či vyvracejí, rozhodně však toto ustanovení neposkytuje správci daně oprávnění k tomu, aby některé předložené důkazy svévolně ze své úvahy vyloučil a přihlížel pouze k některým, které si sám zvolí.“

Výše uvedené skutkové závěry žalovaného neobstojí ve světle požadavků na hodnocení důkazů stanovených ve shora již zmíněném § 2 odst. 3 d. ř., neboť nezohledňují, co vše vyšlo v daňovém řízení najevo v celkovém kontextu a nepřihlížejí dostatečně k obsahu najevo vyšlých skutečností. Uvedené skutkové závěry žalovaný učinil, aniž by si řádně ujasnil, jaké skutkové alternativy z provedených důkazů vůbec mohou vyplývat a která z těchto alternativ se opravdu stala. Žádný z důkazních prostředků (čestná prohlášení, vyjádření žalobce), ani žádný z výslechů svědků dle názoru žalobce neopravňuje žalovaného k závěru, že by snad poradenská činnost v průběhu léta a září 2005 nebyla ze strany DATAEXPRES s.r.o. prováděna, neopravňuje žalovaného ani k závěru, že by byla provedena pro kohokoli jiného než pro společnost ALPINE logistik, a.s., jelikož náklady vynaložené na poradenskou činnost jsou v přímé souvislosti s příjmy z logistické činnosti společnosti ALPINE logistik, a.s. ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 23 odst. 10 téhož zákona.

Tvrzení žalovaného v jeho rozhodnutí, že pokud firma DATAEXPRES s.r.o. provedla deklarované služby, nejednalo se o služby pro žalobce, ale pro fyzickou osobu Mgr. M. H. je v rozporu s veškerými dostupnými důkazními prostředky, případně důkazy získanými v průběhu daňové kontroly, případně daňových řízení a jeho záměr hodnotit důkazy v rozporu se skutečnosti a zároveň v rozporu se zákonem je zcela zjevný. Ze strany žalovaného jde opět o pochybnosti, zda deklarované služby byly skutečně provedeny a v případě pozitivním způsobem zhodnocení této otázky, dojde ze strany žalovaného k závěru, že toto plnění není poskytnuto pro žalobce (Zcela na místě je nutno zdůraznit, že u stejné faktury, stejného plnění ale u řízení na dani z přidané hodnoty tentýž žalovaný v průběhu řízení taky tvrdil, že plnění této faktury bylo pro p. T. H., od čehož se však musel posléze pod tíhou vlastních tvrzení nakonec odklonit a potvrdit názor žalobce). Pochopením podnikatelské reality ze strany žalovaného a to zejména přípravu podnikatelského záměru, založení či koupě společnosti, uzavření smlouvy, optimalizace samotné činnosti, uzavírání dalších návazných smluvních vztahů, přijímání zaměstnanců apod., by nepodpořilo tvrzení žalovaného a nepodpořilo by jeho posuzování skutkové reality.

I písemné vyjádření V. F., na které se žalovaný odvolává, uvádí, že požaduje provozování logistického centra na samostatnou novou akciovou společnost a že takovou společností je ALPINE logistik, a.s. se sídlem ve Zlíně. Žalobcem uváděnou analogii zřizovacích výdajů žalovaný pro pomocnou argumentaci není schopen připustit. Připuštění této logiky by pro žalovaného znamenalo nemožnost dodatečným způsobem stanovit daňovou povinnost.

Dále se žalovaný na str. 8 dole, str. 9 a str. 10 v horní polovině svého rozhodnutí zabývá smlouvou o obchodní spolupráci (zprostředkování), kde je v předmětu smlouvy v čl. II uvedeno, že „Zprostředkovatel se zavazuje na základě této smlouvy zprostředkovat pro zájemce pořízení a zavedení obchodní společnosti zabývající se logistikou sportovního zboží a zavedení organizační struktury a organizace chodu logistické činnosti. “Z ustanovení § 642 a následujících týkajících se zprostředkování se snaží vysvětlit, že smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby měl zájemce příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou s tím, že je zřejmé, že zájemce z titulu „Smlouvy“, tj. společnost ALPINE logistik, a.s. nemůže být současně třetí osobou ve smyslu § 642 Obchodního zákoníku, jejíž koupě měla být zájemci (společnosti ALPINE logistik, a.s.) zprostředkovatelem, tj. společností DATAEXPRES s.r.o. zprostředkována. Dále uvádí, že pokud byly společností DATAEXPRES s.r.o. zajištěny pro společnost ALPINE logistik, a.s. jiné služby, nebyly tyto doloženy věrohodným účetním dokladem, na jehož podkladě by bylo možno jejich prokazatelnou výši uplatnit do daňově účinných nákladů. Rovněž poukazuje na rozpor, kdy smlouva je sjednána 1.9.2005, přičemž některé předkládané důkazní prostředky, zápisy z jednání atd. jsou z měsíce srpna 2005.

K výše uvedenému žalobce konstatuje, že to jsou právě výslechy svědků Ing. Arch. K., Mgr. M. H. a samotná vyjádření daňového subjektu, které jak v prvoinstančním, tak i v dvakrát doplněném řízení jednoznačně deklarují identické záležitosti, a to o jakou činnost se v rámci smlouvy o obchodní spolupráci jednalo a že nešlo o zprostředkování nákupu společnosti ALPINE logistik, a.s., která nemůže být současně třetí osobou ve smyslu § 642 Obchodního zákoníku, jejíž koupě měla být zájemci (společnosti ALPINE logistik, a.s.) zprostředkovatelem, tj. společností DATAEXPRES s.r.o. zprostředkována. Žalovaný fakticky svou vlastní námitkou o zprostředkování dle § 642 Obchodního zákoníku dospěl k závěru, že nešlo o zprostředkování nákupu společnosti ALPINE logistik, a.s., ale kromě jiného o služby ve smyslu předmětu smlouvy, těmito jsou: „Zprostředkovatel se zavazuje na základě této smlouvy zprostředkovat pro zájemce pořízení a zavedení obchodní společnosti zabývající se logistikou sportovního zboží a zavedení organizační struktury a organizace chodu 1ogistické činnosti“. To co žalovaný dále ve svém vyjádření opomíjí, je i poslední odstavec na první straně smlouvy o obchodní spolupráci (zprostředkování), kde je uvedeno následující: „Zájemce má nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč, pokud do 180-ti dnů od dne podpisu této smlouvy nedojde k jejímu naplnění, tj. uzavření nájemní smlouvy k pronájmu obchodních prostor mezi zájemcem a pronajímatelem.“ Výše uvedené odpovídá charakteru smlouvy o zprostředkování s tím, že se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, v našem případě byl pronájem prostor sjednán se společnosti TRESO logistik, a.s. Zlín a na sjednání pronájmu, doladění smlouvy, cenových podmínek apod. se DATAEXPRES s.r.o. bezpochyby podílel. Tuto smlouvu lze hodnotit jako tzv. kombinovanou smlouvu a jako s takovou se měl žalovaný s ní vypořádat a to zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 ZSDP a § 31 odst. 4 ZSDP. Nelze tedy dle názoru žalobce zcela zkonstatovat, že by k poskytování souboru služeb ze strany společnosti DATAEXPRES s.r.o. nedocházelo a nelze tedy zcela odmítnout uznat daňové náklady ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP s odkazem na typ uzavřené smlouvy. S touto skutečností se dle názoru žalobce žalovaný nevypořádal a v novém rozhodnutí o zamítnutí odvolání slovo od slova opsal své rozhodnutí předchozí, aniž by v novém rozhodnutí reagoval na námitky či názory žalobce.

Nové důkazní prostředky, které by podpořily jeho zamítavý názor, si žalovaný neopatřil. Z žádného výslechu svědka, získaného v souladu se zákonem či v rozporu s ním nevyplývají jiné skutečnosti, než ty které tvrdí žalobce. Argumenty žalovaného týkající se období podpisu smlouvy, která byla sjednána 1.9.2005, přičemž předkládané důkazní prostředky, zápisy z jednání atd. jsou z měsíce srpna 2005 jsou jasným výrazem nepochopení podnikatelské reality – přípravy projektu logistické činnosti. To, že nebyly dle názoru žalovaného doloženy služby věrohodným účetním dokladem, bylo již předmětem výslechu svědků, kteří jasně potvrdili, co bylo předmětem plnění. Ing. Arch. J. K. při výslechu č.j. 106139/08/290931/9880 ze dne 23.4.2008 na otázky odpověděl následovně:

Otázka SD : „Chcete říci, že faktura č. 250191 na částku včetně daně 452.000,- Kč byla za služby, které jsou ve smlouvě o obchodní spolupráci v čl. 2, tedy zavedení logistické činnosti místo za zprostředkování „koupě“ firmy za účelem provozování logistických činností, jak je uvedeno na faktuře?“

Odpověď DS : „Ano“

Otázka SD : „Předkládáme k nahlédnutí fakturu č. 250191. Vystavila společnost DATAEXPRES s.r.o. výše uvedenou fakturu?

Odpověď DS : „Ano“

Otázka SD : „Můžete sdělit název společnosti, jejíž koupě byla zprostředkována?“

Odpověď DS : „Jak jsem již sdělil výše, nebyla zprostředkována koupě firmy, ale byla poskytnuta celá škála služeb na základě smlouvy o obchodní spolupráci.“

Otázka SD : „Správce daně předkládá k nahlédnutí smlouvu o obchodní spolupráci. Vztahuje se uzavřená smlouva k faktuře č. 250191?

Odpověď DS : „Ano“

Tvrzení žalovaného, že doklad nebyl věrohodný, přestože provedl výslech svědka s výše uvedeným výsledkem, je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 ZSDP. Další výslech, který by mohl žalovanému tento rozpor blíže objasnit, žalovaný neprovedl a to ani na naléhání žalobce.

Lze i konstatovat, že na základě vyjádření žalovaného již s největší pravděpodobností neplatí ani věta, kterou uvedl Krajský soud v Brně č.j. 3lCa 18/2009 na straně 4 dole cituji : „ Jediné, co pozitivně bylo mezi všemi zúčastněnými subjekty ve vztahu k předmětné smlouvě jednáno, je smlouva o nájmu mezi žalobcem a společností Treso logistik, a.s., což je však logické, neboť nájem těchto prostor měl být zajištěn pro žalobce, který v nich chtěl realizovat svou činnost.“ Proč třetí osobou nemůže být TRESO logistik, a.s., však žalovaný ve svém vyjádření již nesděluje.

Dále žalovaný na straně 10 uprostřed svého zamítavého rozhodnutí uvádí, že je nelogické, že jednatel společnosti DATAEXPRES, s.r.o. Ing. Arch. K. na základě požadavku Mgr. M. H. zajistil kontakt na společnost TRESO logistik, a.s. a vytipoval prostory v místě bývalého Svitu ve Zlíně s tím, že Ing. Arch. K. je z Brna a Mgr. M. H. je ze Zlína a je členem dozorčí rady společnosti TRESO logistik, a.s. K těmto tvrzením žalovaného musí žalobce uvést, že dochází ze strany žalovaného k přehodnocování skutečností, které neodpovídají realitě a úmyslnému zhodnocování důkazních prostředků v neprospěch žalobce a to takovým způsobem, aby tato skutečnost navodila dojem nemožnosti unesení důkazního břemene žalobce. Obdobným způsobem jsou hodnoceny všechny pozitivně laděné výpovědi svědků ve prospěch žalobce, se kterými se žalovaný nevypořádal a ani nejsou takto interpretovány v rámci rozhodovací činnosti žalovaného. Je nutno citovat nález ústavního soudu ze dne 7.1.2004, II. ÚS 173/01 : „současná právní úprava nezná institut předběžného výběru důkazů. Příslušné orgány nejsou proto oprávněny provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravovat s jejím využitím důkazní situaci podle vlastní volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi“ V zápisu z jednání z 17.8.2005 je totiž uvedeno, že citujeme: “DATAEXPRES zajistil pro zájemce podle rámcových pokynů dodavatelskou společnost pro zajištění činnosti skladování, příjem a výdej zboží. DATAEXPRES vyhodnotil disponibilní možnosti nákupu služby skladování, příjem a výdej zboží a doporučuje zájemci uzavřít smlouvu o zajištění těchto činností se společností TRESO logistik, a.s. Zlín. “ Dále citujeme notářsky ověřené prohlášení Mgr. M. H. ze dne 28.5.2008 na str. 2 nahoře: „Za hlavní přínos Ing. Arch. K. považuji to, že budoucí sklady byly nakonec na jeho návrh přemístěny z Brna do Zlína a že navrhoval řešit situaci formou outsourcingu. Jeho vytipované lokality na území Brna jeho jednání ve Zlíně v mnou vytipovaných lokalitách např. v Lípě nebyly realizovány, bylo to doporučení Ing. Arch. K. jít do vytipovaných prostor v místě bývalého Svitu, které nyní provozuje Treso logistik, a.s. a to formou outsoucingu. Byl to on, kdo de facto způsobil, že nyní v pronajatých prostorách od Treso logistik, a.s. tuto činnost realizujeme. To považuji nyní po zkušenostech s provozováním logistického centra za klíčové.“

V daňovém řízení nebylo nikde ze strany žalobce tvrzeno, že by Mgr. M. H. neznal Ing. L. B. ze společnosti TRESO logistik, a.s. V této souvislosti není žalobci zcela jasná správní úvaha žalovaného v dané věci, která se negativním způsobem projevuje v jeho rozhodovací činnosti.

Rovněž nebylo tvrzeno, že by to byl Ing. Arch. K., který by vytipoval prostory ve Zlíně, kde se provozuje logistickou činnost. Mgr. M. H. se znal s Ing. L. B., z jehož strany byla nabízena řada nájemních prostor a to ve Zlíně i okolí Zlína. Jednou z nich byly i prostory, které byly nakonec vybrány a doporučeny Ing. Arch. K. jako nejvhodnější po vyhodnocení všech kritérií. Vyhodnocení prováděl Ing. Arch. K., který jednal s Ing. B. a Mgr. M. H. a podílel se na definitivním rozhodnutí. Uvedenou skutečnost mohl nejlépe vysvětlit Ing. L. B. ze společnosti TRESO logistik, a.s., který mohl potvrdit, jaké prostory a v jakých místech nabízel pro logistickou činnost, s kým jednal apod. Žalovaný však výslech tohoto svědka provedl v rozporu se zákonem, když o konání výslechu žalobce neseznámil a i když jej neseznámil a provedl výslech bez žalobce, stejně se ho na rozpory, které v této věci má, nezeptal. Pokud by byl žalobce přítomen výslechu svědka, mohl by svědkovi Ing. L. B. položit otázky, které by snad rozpory žalovaného odstranily. K tomuto však nebyl procesním pochybením žalovaného připuštěn a výsledek doplňovacího řízení, kde by se dozvěděl názory žalovaného a mohl navrhnout další důkazní prostředky či se alespoň vyjádřit, nebyl se žalobcem řádně projednán. Nelze tedy výše uvedená prohlášení a názory žalovaného akceptovat.

Na straně 11 druhý odstavec zamítavého rozhodnutí žalovaný konstatuje, že k dalším důkazním prostředkům předloženým v rámci doplňovacího řízení, jimiž jsou svědecké výpovědi zúčastněných osob na Policii ČR, uvádí, že v daňovém řízení je důkazní břemeno řešeno zcela jinak, než v řízení trestním a proto mohou daňové orgány v rámci daňového řízení dojít ke zcela opačným závěrům než orgány činné v trestním řízení.

K tomu žalobce musí konstatovat, že pokud by připustil argument žalovaného, je minimálně s podivem, jak může žalovaný na předcházející straně č. 10 uvést následující: O skutečnosti, že Mgr. H. společnost TRESO logistik. a.s. Zlín a jejího předsedu Ing. L. B. znal dříve než Ing. Arch. K., svědčí i vyjádření Ing. B. do Úředního záznamu ČTS.ORZL-1019 11/TČ-2008-80 o podaném vysvětlení…… na okresním ředitelství Policie ČR ve Zlíně…..“

Žalobce je toho názoru, že tady zcela transparentně žalovaný ukazuje svoji neobjektivitu při posuzování jednotlivých důkazních prostředků, když účelově vybírá z předložených úředních záznamů to, co se mu hodí a vše ostatní odmítá s tím, že to vlastně nelze vůbec použít.

Žalovaný na str. 11 svého zamítavého rozhodnutí dále odmítá argumenty žalobce týkající se analogie se zřizovacími výdaji s tím, že argument nelze použít, jelikož pod pojmem zřizovací výdaje se rozumí souhrn výdajů vynaložených na založení účetní jednotky do okamžiku jejího vzniku a že v předmětném případě nemohlo jít o zřizovací výdaje naší obchodní společnosti. Žalobce se v průběhu daňového řízení nevyjádřil, že se jedná o zřizovací výdaje, jen ve svých vyjádřeních uváděl analogii zřizovacích výdajů, např. ze dne 12.6.2008 uvedl: „Jsou to přece např. i zřizovací výdaje jako pojem existují v účetní a daňové legislativě, které vznikají před vznikem společnosti a jsou následně v této samotné společnosti účtovány! Stejně tak náklady na poradenství vedoucí k realizaci podnikatelského záměru jsou účtovány tam, kam věcně a časově patří, tedy do společnosti, která má z realizace tohoto záměru užitek a v našem případě značný zisk. “ Analogii zřizovacích výdajů, s výdaji na přípravu podnikatelského záměru a koupí čisté dříve založené společnosti pro jeho realizaci, žalovaný neposuzoval, resp. dle názoru žalobce nehodlá posuzovat, jelikož nepotvrzují jeho zvolenou skutkovou verzi. Místo toho opět ve zcela stejné podobě žalovaný pouze okopíroval své stanovisko z prvního zamítavého rozhodnutí o odvolání, aniž se zabýval logikou věci či se s ní alespoň ve svém zamítavém rozhodnutí vypořádal. Na straně 7 uprostřed Krajský soud v Brně č.j. 31 Ca 18/2009 uvedl: „Lze tudíž souhlasit se žalobcem, že žalovaný nedostatečně zohlednil jeho argumentaci spočívající v použití analogie ke zřizovacím výdajům, když ji posoudil tak, že žalobce vynaložené zdroje označil za zřizovací výdaje.“ Žalovaný pouze okopíroval své předchozí názory, aniž se zabýval argumenty žalobce a dokonce i názorem soudu v této věci.

Na str. 12 nahoře rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 považuje žalovaný za nesrozumitelnou námitku žalobce týkající se tvrzení, že v účetnictví jsou založeny dvě faktury obdobného charakteru. Přitom jsou veškeré informace ve věci výše uvedených faktur žalovanému k dispozici v rámci řízení k dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2005, např. v žalobě na finanční ředitelství ze dne 27.11.2007. To, že tyto důkazní prostředky měl žalovaný k dispozici i v rámci daňového řízení na dani z příjmů právnických osob je zřejmé, jelikož se sám ve svém zamítavém rozhodnutí o odvolání č.j. 19665/08-1200-701175, ze dne 19. 11. 2008 v daňovém řízení k dani z přidané hodnoty za říjen 2005 odvolává a to např. na straně 3 svého rozhodnutí (Zde je nutno připomenout, že v průběhu daňového řízení ve věci DPH se žalovaný snažil dovodit, že faktura č. 250191 od společnosti DATAEXPRES s.r.o. je za zprostředkování nákupu společnosti ALPINE logistik, a.s. a že je tak fakticky plněním pro T. H., akcionářku společnosti ALPINE logistik, a.s.). V žalobě na finanční ředitelství ze dne 27.11.2007 týkající se daňového řízení daně z přidané hodnoty za říjen 2005 ve stejné věci - plnění dle dodavatelské faktury č. 250191 ve výši 380.000,- Kč dle smlouvy o obchodní spolupráci je dokumentováno, že za zprostředkování prodeje společnosti ALPINE logistik, a.s. (dříve AIRWOLF, a.s.) bylo fakturováno od firmy Společnosti Online s.r.o. fakturou č. 250472 ze dne 1.9.2005 na částku 69.500,- Kč a je v ní popsáno, že plnění dle dodavatelské faktury č. 250191 ve výši 380.000,- Kč dle smlouvy o obchodní spolupráci nemůže být za totéž, jak se žalovaný v průběhu daňového řízení domníval. Obě nemohou být za zprostředkování prodeje společnosti ALPINE logistik, a.s. (dříve AIRWOLF, a.s.), za zprostředkování je pouze faktura od firmy Společnosti Online s.r.o. č. 250472 ze dne 1.9.2005 na částku 69.500,- Kč. Žalovaný však tvrdí, že argumentaci nelze akceptovat, jelikož je faktura č. 250472 ze dne 1.9.2005 na částku 69.500,- Kč nespecifikovaná, resp. je za ekonomicko-organizační poradenství a nikoli za zprostředkování koupě firmy za účelem provozování logistických činností. Žalobce však žalovanému v rámci daňového řízení na DPH za říjen 2005 poskytl řadu důkazních prostředků dokumentujících, že právě tato faktura č. 250472 ze dne 1.9.2005 na částku 69.500,- Kč byla za zprostředkování koupě firmy za účelem provozování logistických činností. Nelze tedy akceptovat jeho vyjádření ohledně nesrozumitelnosti námitky žalobce. Pokud měl žalovaný pochybnosti ohledně faktury od firmy Společnosti Online s.r.o. č. 250472 ze dne 1.9.2005 na částku 69.500,- Kč, měl vyslechnout svědky - statutární zástupce této společnosti a stejně tak měl ve věci námitky, které nerozumí, oslovit žalobce (projednat s ním výsledky svého řízení), který by mu zcela jistě poskytl veškeré dostupné informace. Pokud tak v daném případě neučinil, nemůže jít tato skutečnost na vrub žalobce s odvoláním na neunesení důkazního břemene tvrzených skutečností žalobcem.

Je zde i další názor žalovaného, ke kterému má žalobce zásadní výhrady a to na straně 12 uprostřed zamítavého rozhodnutí, kde uvádí : „V obsáhlé části II. Vašeho odvolání ze dne 12. 12.2007 vyjádřete Vaše námitky k průběhu daňového řízení na dani z přidané hodnoty. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o dvě zcela samostatná daňová řízení, která jsou upravena odlišnými hmotně právními předpisy, nelze z hlediska daně z příjmů právnických osob posuzovat, resp. měnit průběh a výsledek daňového řízení ve věci daně z přidané hodnoty. “. Žalovaný tedy v souladu s § 24 odst. 3 písm. a) ZSDP využívá důkazních prostředků získaných v souvislosti s probíhajícím řízením na DPH za říjen 2005 (strana 3 nahoře rozhodnutí č.j. 19665/08-1200-701175 nebo i předposlední odstavec na str. 6 vyjádření žalovaného č.j. 5733/09-1500-706053), aby v dalším svém názoru důkazní prostředky stejného řízení odmítal s tím, že jde o zcela samostatná daňová řízení. Žalobce je toho názoru, že tady opět zcela transparentně žalovaný ukazuje svoji neobjektivitu při posuzování jednotlivých důkazních prostředků, když účelově vybírá z předložených důkazních prostředků, co se mu hodí a vše ostatní odmítá s tím, že to vlastně nelze vůbec použít. Přitom daňové řízení na DPH bylo ukončeno vydáním rozhodnutí žalovaného č.j. 151/10-1300-700225 s tím, že uznalo veškerá tvrzení žalobce a potvrdilo původní žalobcem vyměřenou daňovou povinnost. V rozhodnutí je doslova uvedeno :“... lze konstatovat, že v průběhu rozsáhlého odvolacího řízení jste opakovaně namítali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, rozšiřovali rozsah předmětného plnění a na podporu svých tvrzení jste předkládali a navrhovali další důkazy. Jelikož pro posouzení sporné věci, tj. charakteru plnění poskytnutého zprostředkovatelem, měly předložené důkazy dostatečnou důkazní hodnotu, dospělo FŘ v Brně k závěru, že splnění zákonných podmínek pro uplatnění předmětného odpočtu DPH, jste prokázali.“

Rozhodnutí žalovaného č.j. 151/10-1300-700225, kde jsme důkazní břemeno unesli a rozhodnutí žalovaného, č.j. 18164/10-1200-701175, kde jsme důkazní břemeno neunesli, je ze stejného roku a je podepsáno toutéž osobou, Ing. M. K., vedoucím odboru daní a dotací. Pokud § 72 zákona 235/2004 Sb. o DPH uznává nárok na odpočet, pokud plátce použije plnění pro uskutečnění své ekonomické činnosti a tuto skutečnost finanční ředitelství potvrdilo, nemůže poté s odkazem na § 24 odst. 1 zákona 586/92 Sb. o daních z příjmů tvrdit, že se nejedná o náklady na zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Žalovaný meritorně rozhodnul rozdílně ve věci daně z příjmů v neprospěch žalobce a ve věci daně z přidané hodnoty ve prospěch žalobce. Dle názoru žalobce v tomto případě žalovaný porušil zásadu legitimního očekávání tím, že vydal rozdílná meritorní rozhodnutí.

Pokud žalovaný změnil právní názor na určitý právní výklad, byť byl v neprospěch žalovaného, měl by tuto skutečnost řádným způsobem odůvodnit (srovnej rozsudek 6 Ads 88/2006 - 132). Žalovaný tak dle názoru žalobce upustil od řádného odůvodnění rozhodnutí, které je předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným. Předvídatelnost práva je důležitým atributem právního řádu a principem, který je třeba dodržovat. V tomto smyslu se již mnohokrát vyslovil i Ústavní soud, např. ve svém nálezu ze dne 11.5. 2005, sp.zn. II. ÚS 487/03: „Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.“ Rovněž Nejvyšší správní soud se k těmto otázkám vyslovil, kupř. v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, www.nssoud.cz, když definoval pojem „správní praxe“: „Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi“. Na místě je dle názoru žalobce možno uvést i rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 16/2006-131 ze dne 31.1.2007 podle nějž: „Nutno však poznamenat, že účastník řízení před správním orgánem se může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, byl-li tento předchozí postup správního orgánu v souladu se zákonem -jinak řečeno, účastník se nemůže domáhat, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi (i když nebyla relevantně napadena či jinými mechanismy uvedena do souladu se zákonem), nýbrž se může domáhat toliko toho, aby správní orgán dodržoval takovou správní praxi, která se pohybuje v mezích prostoru pro uvážení, jenž je mu zákonem dán.“.

V našem případě se jednalo o jeden daňový subjekt a jednoho žalovaného. Žalovaný tak měl v dispoziční sféře důkazní prostředky z řízení ve věci daně z přidané hodnoty, které mu byly předestřeny a o kterých věděl, bez výjimky převzít a stejně tak měl rozhodnout v obou případech jednotně a konformně. Výše uvedenému odpovídá i ustanovení daňového řádu platného od 1.1.2011, konkrétně § 93 odst. 2, kde je uvedeno, že lze využít jako důkazních prostředků i podklady z jiných daňových řízení.

S ohledem na výše uvedené je tedy rozhodnutí napadené touto žalobou nepřezkoumatelné.

V závěrečné části na straně 13 zamítavého rozhodnutí o odvolání č.j. 18164/10-1200-701175, ze dne 21. 12. 2010 žalovaný uvádí: „Z výše uvedeného vyplývá, že správce daně ve smyslu ust. 31 odst. 8 písm. c) ZSDP prokázal, že doklady a Vámi předložené důkazní prostředky jsou nevěrohodné, neboť k naplnění předmětu „Smlouvy“ a následně předmětu fakturace nedošlo takovým způsobem, jak bylo Vámi v průběhu daňového řízení deklarováno.“ Dále doplňuje : „Z výše uvedené skutečnosti vyplývá, že Vaše společnost neunesla důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 ZSDP, když nepředložila důkazní prostředky, kterými by vyvrátila pochybnosti správce daně o věrohodnosti předložených dokladů a prokázala provedení činností, které měly být dle čl. II „Smlouvy“ zprostředkovatelem provedeny takovým způsobem, jak je deklarováno ve „Smlouvě“, aby došlo k naplnění provizních ujednání a platebních podmínek (vystavení faktury na dohodnutou odměnu). Zvýšení základu daně o částku 380.000,- Kč je oprávněné.“

K výše uvedenému žalobce konstatuje, že se domnívá, že ve všech svých žalobních důvodech dostatečně zdůvodnil, že výše uvedené tvrzení žalovaného je nesprávné. Žalovaný je s největší pravděpodobností opět jako prvoinstanční správce daně veden přesvědčením o simulovaném právním úkonu dle § 2 odst. 7 zákona 337/92 Sb., a proto této skutečnosti upravuje veškerá svá vyjádření a argumenty. Žalovaný provádí selekci důkazů a upravuje s jejich využitím důkazní situaci podle vlastní volby. resp. z daných důkazů preferuje ty, které potvrzují jeho zvolenou skutkovou verzi v rozporu se zákonem a to dokonce i za situace, kdy zcela stejnou věc v rámci řízení o DPH posoudil naprosto opačně.“

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobou napadené rozhodnutí nezákonností žalobcem tvrzenou netrpí a k jednotlivým žalobním námitkám podal následující vyjádření:

„Žalovaný požadavek žalobce a jeho odůvodnění jednoznačně odmítá, když vyvrací námitky uplatněné žalobcem. Ve svém vyjádření odkazuje především na spisový materiál a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání žalobce, neboť argumenty uplatněné v předmětné žalobě vycházejí z námitek uplatněných žalobcem v odvolacím řízení. Žalovaný má zato, že se řádně vypořádal se všemi námitkami podanými žalobcem již v rámci odvolacího řízení.

Meritum sporu spočívá v tom, že žalovaný na základě výsledku daňové kontroly žalobci zvýšil základ daně z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 21.2.2005 do 31.12.2005 o částku 380 000,- Kč z titulu neprokázání daňově účinných nákladů dle přijaté faktury č. 250191 ze dne 30.9.2005 za zprostředkování koupě firmy za účelem provozování logistických činností spojených s distribucí značky ALPINE PRO vystavené dle Smlouvy o obchodní spolupráci (dále jen „Smlouva“) uzavřené dne 1.9.2005 mezi žalobcem a společností DATAEXPRES s.r.o.

Jako daňově účinné lze uznat ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP) pouze prokázané náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. V ust. § 23 odst. 10 ZDP je stanoveno, že pro zjištění základu daně se vychází z účetnictví vedeného podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoÚ). Ze znění ust. § 1 odst. 1 ZoÚ vyplývá, že tento zákon stanoví v souladu s právem Evropských společenství rozsah a způsob vedení účetnictví a požadavky na jeho průkaznost.

Žaloba ze dne 21.2.2011 byla podána proti rozhodnutí FŘ v Brně č.j. 18164/10-1200-701175 ze dne 21.12.2010, které bylo vydáno na základě doplňovacího řízení dle závěrů uvedených v rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 18/2009-156 (ve vztahu k rozhodnutí FŘ v Brně, č.j. 19665/08-1200-701175 ze dne 19.11.2008).

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 18/2009-156 ze dne 20.1.2010 bylo na základě žaloby podané žalobcem ALPINE logistik a.s. (Zastoupeným advokátem Mgr. Martinem Chrásteckým) rozhodnutí FŘ v Brně č.j. 19665/08-1200-701 175 zrušeno pro vady řízení a vráceno žalovanému k dalšímu řízení.

V souladu se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 Ca 18/2009-156 ze dne 20.1.2010 provedl místně příslušný správce daně na základě písemného požadavku žalovaného ze dne 21.5.2010 č.j. 7867/10-1200-701175 doplnění daňového řízení podle § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP). Žalovaný uložil místně příslušném správci daně (FÚ ve Zlíně) provedení tří svědeckých výpovědí; jednalo se o svědeckou výpověď Ing. L. B., předsedy představenstva společnosti TRESO logistik, a.s. Zlín a dvou opakovaných svědeckých výpovědí (pozn. na základě požadavku žalovaného byly provedeny v rámci doplňovacího řízení v dubnu 2008) Mgr. M. H., který vystupoval při zajišťování smluvně dohodnuté činnosti na straně zájemce a Ing. arch. J. K., jednatele společnosti DATAEXPRES s.r.o. jako zprostředkovatele smluvně dohodnuté činnosti.

Na základě výsledku doplňovacího řízení žalovaný vydal rozhodnutí č.j. 18164/10-1200-701175 ze dne 21.12.2010, jímž odvolání žalobce opětovně zamítl; žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na podrobnou argumentaci obsaženou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí

V části II. žaloby žalobce popisuje celý průběh daňového řízení v této věci, jak na dani z příjmů právnických osob, tak na dani z přidané hodnoty. Z obsahu veškerých podání žalobce na dani z příjmů právnických osob, tj. odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 12.12.2007, žaloby podané Krajskému soudu dne 20.1.2009, doplnění důkazů žalobce k předmětné žalobě podané Krajskému soudu dne 16.2.2009 (žaloba ze dne 23.11.2007 podaná v zastoupení žalobce proti rozhodnutí stěžovatele ve věci DPH), repliky žalobce k vyjádření stěžovatele k předmětné žalobě podané Krajskému soudu dne 13.5.2009 a následně i z obsahu předmětné žaloby ze dne 21.2.2011 vyplývá, že žalobce zcela směšuje a zaměňuje dvě samostatná daňová řízení probíhající v této věci, a to:

• na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) v rámci vytýkacího řízení k daňovému přiznání k DPH za říjen 2005 a • na dani z příjmů právnických osob (dále jen DPPO) v rámci daňové kontroly za část zdaňovacího období od 21.2.2005 do 31.12.2005.

Kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2005, jehož výsledku se týká tento soudní spor, byla u žalobce zahájena dne 12.9.2006 protokolem o ústním jednání sepsaným Finančním úřadem ve Zlíně pod č.j. 2068 12/06/303932/8349.

Soudní spor vedený v této věci na dani z přidané hodnoty se týká výsledku vytýkacího řízení dle ustanovení § 43 ZSDP za zdaňovací období říjen 2005, které bylo zahájeno výzvou ze dne 29.11.2005 vydanou Finančním úřadem pro Prahu 10 (tehdy místně příslušný správce daně, změna místní příslušnosti od 16.12.2005 na FÚ ve Zlíně).

Výsledek vytýkacího řízení v předmětné věci na dani z přidané hodnoty byl projednán se zástupcem žalobce již dne 22.11.2006. Kontrola daně z příjmů právnických osob byla ukončena projednáním Zprávy o výsledku daňové kontroly dne 15.11.2007, tzn. rok po ukončení vytýkacího řízení na DPH. V době podání odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na DPPO již byla žalobcem podána žaloba proti rozhodnutí žalovaného na DPH.

V době, kdy bylo na základě výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně poprvé zrušeno rozhodnutí žalovaného na DPPO, byla v této věci vydána již tři rozhodnutí Krajského soudu v Brně týkající se DPH, přičemž o zrušení rozhodnutí žalovaného na DPH rozhodl soud z důvodu jiných procesních vad řízení než tomu bylo v případě DPPO.

Z hlediska daně z příjmů žalovaný konstatuje, že přesto, že na základě rozsudků Krajského soudu v Brně vydaných z tohoto titulu na DPH, byla posledním rozsudkem věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, tzn. doplnění dokazování dle § 48 odst. 7 ZSDP, žalovaný vydal na DPH v této věci konečné rozhodnutí č.j. 151/10-1300-700225 ze dne 26.2.2010, ve kterém plně vyhověl žalobci, když posoudil splnění zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu DPH ze strany žalobce jako prokázané, trvá na svém původním stanovisku uvedeném ve „Zprávě“ i ve dvou následujících rozhodnutích žalovaného s odůvodněním, že žalobce ve smyslu ust. 24 odst. 1 ZDP neprokázal oprávněnost uplatnění předmětného nákladu ve výši 380.000,- Kč, neboť jeho tvrzení, resp. tvrzení svědků jsou v příkrém rozporu s jím původně předloženými důkazními prostředky (faktura a „Smlouva“), stejně jako jsou tyto v rozporu s původním vyjádřením hlavního aktéra předmětného případu, tj. Mgr. M. H., který vystupoval jako zájemce o zprostředkování a celý obchodní případ realizoval. Na základě důkazních prostředků předložených žalobcem v průběhu zdlouhavého daňového řízení však nebylo možné jednoznačně určit koho Mgr. H. v této věci zastupoval a pro koho tuto činnost vyvíjel. Na základě posouzení veškerých důkazních prostředků na dani z příjmů právnických osob žalovaný dospěl k jednoznačnému závěru, že pokud byla předmětná činnost prostřednictvím Mgr. H. provedena, nebyla provedena pro žalobce.

Skutečnost, že žalovaný původně vyhodnotil žalobcem předložené důkazní prostředky odlišným způsobem v daňovém řízení ve věci DPH, než v daňovém řízení ve věci DPPO, bylo důsledkem toho, že žalobcem předložené důkazní prostředky, tzn. předmětná „Smlouva“ a přijatá faktura byly svým obsahem rozporuplné a nejednoznačné; ve vazbě na tyto hmatatelné důkazní prostředky došlo v průběhu daňového řízení i ke změně obsahu vyjádření svědků, zejména pak hlavní osoby tohoto případu Mgr. H. (viz. jeho jednoznačné vyjádření v této věci uvedené v protokolu o ústním jednání FÚ ve Zlíně, č.j. 246947/06/303932/8349 ze dne 22.11.2006).

Je však třeba zdůraznit, že na dani z příjmů právnických osob od samého počátku daňového řízení do současné doby žalovaný zastává stejné stanovisko v této věci, když vyloučil ze základu daně předmětný náklad ve výši 380.000,- Kč jako náklad, který nelze ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 ZDP uplatnit jako náklad daňově účinný, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 ZSDP, když nepředložil věrohodné důkazní prostředky, kterými by správci daně prokázal oprávněnost uplatnění nákladu v celkové výši 380.000,- Kč (uvedeno na str. 12 „Zprávy“).

V průběhu doplňovacího řízení na základě požadavku žalovaného sice prvostupňový správce daně (FÚ ve Zlíně) projednal s žalobcem výsledek doplněného daňového řízení s tím, že změnil odůvodnění uvedené ve „Zprávě“ tak, že vypustil odkaz na ust. § 2 odst. 7 ZSDP, ale trval na svém původním závěru uvedeném na str. 12 „Zprávy“, že daňový subjekt (žalobce) neprokázal ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP oprávněnost uplatnění daňově účinného nákladu z předmětného titulu ve výši 380 000,- Kč (viz. protokol o ústním jednání č.j. 138414/08/303932/1884 ze dne 20.5.2008). Na tomto svém závěru trval prvostupňový správce daně i po provedení žalobcem požadovaných svědeckých výpovědí Mgr. M. H. a Ing. arch. J. K.

Vypuštění odkazu na ust. § 2 odst. 7 ZSDP bylo provedeno právě proto, že uvedené ustanovení zákona nelze vázat na ustanovení § 24 odst. 1 ZDP (viz. požadavek žalovaného na FÚ ve Zlíně, čj. 4782/08-1200-701175 ze dne 12.3.2008). V textu „Zprávy“ se ust. § 2 odst. 7 ZSDP týkalo výhradně obsahu „Smlouvy o obchodní spolupráci“, kde žalobce vystupoval současně jako zájemce o zprostředkování služby a současně jako zprostředkovaný. Z uvedeného důvodu vyhodnotil prvostupňový správce daně vyhotovení předmětné „Smlouvy“ jako simulovaný právní úkon s tím, že v závěrečné části „Zprávy“ komplexně uzavřel toto kontrolní zjištění jako porušení ustanovení § 24 odst. 1 ZDP v důsledku nenaplnění povinností žalobce dle § 31 odst. 9 ZSDP.

Tato skutečnost je uvedena ve výše citovaném protokolu o ústním jednání ze dne 20.5.2008, a to na str. 5 pod písmenem B), kde je zapsáno, že se z důvodu dodatečně provedených výslechů svědků vypouští text „Zprávy“ od str. 9 po str. 12, 2. odstavec, tzn. že závěrečné odůvodnění prvostupňového správce daně uvedené v odstavci 3. a 4. na str. 12 „Zprávy“ bylo zachováno.

Na základě shora uvedeného žalovaný konstatuje, že nedošlo k situaci, že by žalovaný sám o své vůli zcela změnil důvody, na kterých bylo postaveno původní prvostupňové rozhodnutí. Naopak na základě doplňovacího řízení došlo k potvrzení stávajících důvodů uvedených ve „Zprávě“, nikoliv k rozšíření důvodů původních, a proto žalovaný zásadně odmítá, že by zcela došlo ze strany žalovaného ke změně důvodů uvedených prvostupňovým správcem daně ve „Zprávě“.

Vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně původního odůvodnění prvostupňového správce daně uvedeného ve „Zprávě“, žalovaný zvolil způsob doplňovacího řízení podle § 50 odst. 3 ZSDP ve vazbě na § 48 odst. 6 ZSDP, kdy na základě požadavku žalovaného provedl doplňovací řízení prvostupňový správce daně, včetně projednání jeho výsledku.

Žalovaný tak postupoval ve smyslu ust. § 2 odst. 2 ZSDP, když zvolil takové prostředky, které žalobce co nejméně zatěžují, tzn. umožnil žalobci jednání v místě jeho sídla. Prvostupňový správce daně tedy provedl doplňovací řízení bez přímé účasti žalovaného, což bylo plně v souladu se ZSDP.

Žalobce v textu žaloby opakovaně odkazuje na právní normu účinnou až od 1.1.2011, tzn. na zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád., který v ust. § 115 odst. 2 stanoví v případě doplňovacího řízení provedeného odvolacím orgánem jeho přímou účast na projednání výsledku doplňovacího řízení. Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, platný do 31.12.2010 však takovou povinnost neobsahoval.

V části III. žaloby žalobce uvádí řadu námitek k obsahu žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 21.12.2010, ke kterým uvádíme: Žalobce opakovaně napadá žalovaného z nekonzistentního a zdlouhavého daňového řízení. Nechť sám soud posoudí, jak vstřícně a operativně spolupracovali svědci žalobce s prvostupňovým správcem daně, tzn. se správcem daně, který sídlí přímo v sídle žalobce, resp. v místě bydliště jeho svědků. Na všech písemných předvoláním prvostupňového správce daně bylo uvedeno přímé telefonní spojení, jehož prostřednictvím při opakovaných překážkách na straně žalobce bylo možné dohodnout termín přijatelný pro obě strany.

Doplňovací řízení ve věci předvolání soudem požadovaných svědků trvalo více než půl roku, a to od měsíce května 2010 do měsíce listopadu 2010. Svědeckou výpověď hlavního aktéra daného případu Mgr. M. H. bylo možné uskutečnit až na čtvrtý pokus, nikoliv na třetí, jak tvrdí v žalobě žalobce. Jmenovaný svědek se po předchozích písemných předvoláních na dny 23.6.2010 a 13.7.2010 z účasti na jednání omluvil; další termín, který žalobce ve své žalobě opomněl uvést, byl 10.8.2010, kdy se z účasti na svědecké výpovědi Mgr. H. omluvil zástupce daňového subjektu Ing. Strnad. Výslech tohoto svědka Mgr. H., který byl hlavním účastníkem případu, a to za účasti zplnomocněného zástupce žalobce, tedy bylo možné provést až na čtvrtý pokus dne 7.9.2010.

Ve věci zaslání SMS zprávy pracovnicí kontrolního oddělení prvostupňového správce daně, v souvislosti s účastí zástupce žalobce Ing. Strnada při výpovědi svědků, žalovaný připouští, že k dané situaci popisované žalobcem v žalobě dojít mohlo, neboť účast samotného zástupce žalobce na jednání dne 23.6.2010, kdy se oba předvolaní svědci omluvili, pozbyla významu a prvostupňový správce daně o zaslání SMS žalovaného neinformoval.

Žalovaný však zásadně odmítá tvrzení žalobce o tom, že bylo jeho povinností zkoumat pravost podpisu Ing. Strnada na doručence vrácené poštou u poštovní zásilky, kterou byl předvolán zástupce daňového subjektu Ing. Strnad k účasti při svědecké výpovědi stanovené na den 13.7.2010. Žalovaný neměl důvod pochybovat o podpisu této osoby; za platnost doručení poštovní zásilky příjemci odpovídá poštovní přepravce, tzn. Česká pošta, není tudíž možné tuto povinnost přenášet na žalovaného.

K neúčasti Ing. arch. J. K. při svědecké výpovědi, resp. k jejímu neuskutečnění, žalovaný uvádí, že provedení této svědecké výpovědi bylo prvostupňovým správcem daně (FÚ ve Zlíně) požadováno po místně příslušném správci daně, tj. Finančním úřadu Brno III, který se 3x pokoušel svědeckou výpověď jmenovaného svědka uskutečnit, avšak neúspěšně. Poslední pokus předvolat jmenovaného svědka byl proveden na přímou intervenci žalovaného dne 17.9.2010, přesto i tento pokus byl neúspěšný. S ohledem na skutečnost, že svědecká výpověď Ing. K. byla provedena již v rámci doplňovacího řízení v roce 2008, bylo doplňovací řízení žalovaným ukončeno bez provedení této svědecké výpovědi.

K neúčasti zástupce žalobce Ing. Strnada na závěrečném projednání doplňovacího řízení je třeba konstatovat, že poté, co byl opakovaně písemně předvolán k jednání na FÚ ve Zlíně na den 29.9.2010 (z jednání se neomluvil, protože se o něm údajně nedozvěděl) a na den 26.10.2010 (z jednání se omluvil), tzn. v době, kdy nebylo možné ze strany prvostupňového správce daně operativně ukončit předmětné řízení bez zdlouhavého čekání na jeho reakci na další písemné předvolání k osobní účasti na závěrečném projednání doplňovacího řízení na FÚ ve Zlíně, bylo Ing. Strnadovi zasláno písemné „Sdělení“, č.j. 220382/10/303932701884 ze dne 20.10.2010, kde byl upozorněn na jeho právo dle § 48 odst. 7 ZSDP údaje odvolání doplňovat a pozměňovat až do doby, než bude o odvolání žalovaným rozhodnuto.

Na tuto možnost Ing. Strnad reagoval dopisem doručeným FÚ ve Zlíně dne 2.11.2010, ve kterém uvádí námitky k celému dosavadnímu průběhu daňového řízení v této věci a „vyzývá správce daně, aby učinil opatření k provedení svědecké výpovědi Ing. Arch. K.“. Prvostupňový správce daně a následně i žalovaný ukončil předmětné doplňovací řízení bez toho, aby písemně reagoval na výše citovaný dopis zplnomocněného zástupce žalobce, zejména proto, že stejně jako tomu bylo i při prvním doplňovacím řízení k jeho odvolání v této věci, žalobce stále novými a dalšími písemnými požadavky a návrhy znemožňoval ukončit doplňovací řízení, neboť se s ním nebylo možné konstruktivně a věcně dohodnout na konkrétním řešení předmětné věci. V této souvislosti žalovaný dospěl k závěru, že daňové řízení v daně věci by nebylo možno ukončit pokud by žalovaný neignoroval další a další návrhy a námitky žalobce podané bez toho, aniž by současně byl ochoten s žalovaným, resp. s prvostupňovým správcem daně, spolupracovat.

Na str. 13 žaloby žalobce objasňuje další aspekty tzv. kombinované „Smlouvy“, která např. obsahuje dva články II. o jiném obsahu. Pokud je něco v tomto daňovém řízení nekonzistentní, jak s oblibou konstatuje žalobce, je to právě obsah této klíčové „Smlouvy“, která je velmi rozporuplná a právě díky jejímu naprosto nelogickému a protismyslnému obsahu došlo k nesprávnému přehodnocení předmětné „Smlouvy“ žalovaným ve věci DPH (prodej akcií společnosti). Žalovaný poukazuje v této souvislosti na posouzení předmětné smlouvy, jenž vyjádřil v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 21.12.2010.

Ze svědecké výpovědi Ing. K., která byla provedena v prvním doplňovacím řízení a zaznamenána do protokolu sepsaném FÚ Brno III č.j. 106139/08/290931/9880 ze dne 23.4.2008 žalobce cituje na str. 13 a 14 žaloby vybrané odpovědi svědka s tím, že první klíčovou otázku, kterou svědkovi položil zplnomocněný zástupce žalobce Ing. Strnad, nikoliv správce daně, jak žalobce mylně uvádí, je možno považovat za velmi zavádějící a sugestivní. Naopak otázky, které již nekorespondovaly se záměrem žalobce, v žalobě uvedeny nejsou.

Jednalo se např. o otázku, zda může svědek sdělit jméno zájemce, pro kterého měl zajistit odkoupení již založené společnosti, k níž svědek Ing. arch. K. do protokolu uvedl, cit.: „Zájemcem byl pan H., který chtěl zakládat společnost za účelem logistických služeb, ale já jsem mu řekl, že je rychlejší odkoupit již hotovou společnost“. Dále svědek do protokolu uvedl, cit.: „Jednal jsem vždy s panem H., ze začátku jsme jednali na základě ústní dohody, když nastal právní stav nové společnosti, uzavřeli jsme smlouvu o obchodní spolupráci“. Z další odpovědi svědka vyplývá, že při jednáních v srpnu 2005 pan H. nejednal za žádnou společnost.

Na 3 otázky správce daně se svědek vyhnul odpovědi tím, že do protokolu uvedl: „viz výše“. Jednalo se o následující 3 otázky správce daně: 1. Můžete sdělit název „založené společnosti“, kterou DATAEXPRES zajistil k odkoupení? 2. Vysvětlete, co je míněno větou: „zajištění nové společnosti AIRWOLF a.s.“, když smlouva o zprostředkování byla uzavřena s touto společností (AIRWOLF a.s.)? 3. Vysvětlete, jak jste měl podle smlouvy zajistit „odkoupení jejich akcií“ na základě smlouvy o zprostředkování, když tato „Smlouva“ byla uzavřena členkou představenstva a jedinou akcionářkou T. H., která při podpisu smlouvy již byla novou jedinou držitelkou akcií společnosti AIRWOLF a.s.?

Na str. 15 a 16 žaloby žalobce napadá žalovaného za to, že v případě analogie „zřizovacích výdajů“, již žalobce použil jako příměr k předmětným službám, které měly být dle „Smlouvy“ pro žalobce zajištěny, žalovaný opět ve zcela stejné podobě pouze okopíroval své stanovisko z prvního zamítavého rozhodnutí o odvolání, aniž se zabýval logikou věci či se s ní alespoň ve svém zamítavém rozhodnutí vypořádal.

Žalovaný s touto námitkou žalobce zásadně nesouhlasí a má zato, že ve druhém zamítavém rozhodnutí žalovaného o odvolání uvedl k této věci maximum informací a zcela jasně se k nim vyjádřil; dle názoru žalovaného se více vyjádřit ani nelze. Žalovaný připouští, že použil původní text uvedený v jeho prvním rozhodnutí o odvolání s tím, že upravil text první věty druhého odstavce k této problematice, ale současně poukazuje na skutečnost, že uvedl další konkrétní informace ve vztahu k samotnému žalobci tak, aby bylo zřejmé, kdy a jakým způsobem by bylo možné této alternativy využít. Konkrétně tedy žalovaný ve svém druhém žalobou napadeném rozhodnutí na str. 11 a 12 původní dva odstavce věnované „zřizovacím výdajům“ doplnil o další dva odstavce k této problematice s tím, že vysvětlil tuto otázku i z pohledu daňové účinnosti dle zákona o daních z příjmů.

Nelze tedy souhlasit s názorem žalobce, že žalovaný opět ve zcela stejné podobě pouze text okopíroval. Na str. 16 až 18 žaloby žalobce napadá žalovaného, že meritorně rozhodnul rozdílně ve věci daně z příjmů v neprospěch žalobce a ve věci daně z přidané hodnoty ve prospěch žalobce. K této skutečnosti žalovaný uvádí, že od samého počátku daňového řízení v důsledku nejednoznačných a rozporuplných důkazních prostředků i tvrzení žalobce žalovaný posoudil předmětnou činnost dle „Smlouvy“ jako prodej akcií a v důsledku této skutečnosti následně došlo k řadě procesních pochybení žalovaného na DPH, přičemž se jedná o dvě samostatná nezávisle na sobě prováděná daňová řízení.

Na dani z příjmů právnických osob žalovaný trvá na svém původním stanovisku, že žalobce uplatnil předmětný náklad v rozporu s ust. § 24 odst. 1 ZDP, neboť ve smyslu § 31 odst. 9 ZSDP nepředložil věrohodné důkazní prostředky, kterými by vyvrátil pochybnosti žalovaného a prokázal, že došlo k naplnění Smlouvy“, na jejímž podkladě bylo společností DATAEXPRES s.r.o. jako zprostředkovatelem žalobci fakturováno.

Žalovaný postupoval v průběhu daňového řízení plně v souladu s právními předpisy a svůj postup podrobně odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí, na které v plné šíři odkazuje. Žalobou napadené rozhodnutí a shromážděný obsáhlý spisový materiál vyvrací tvrzení žalobce uvedená v žalobě, a to, že žalovaný nesprávně zjistil a posoudil skutkový stav věci a nevypořádal se ve svém rozhodnutí s vadami daňového řízení, které dle tvrzení žalobce současně s porušením zákona vedly k vydání platebních výměrů.“

V replice pak žalobce setrval na svém stanovisku, opětovně zdůraznil procesní vady v postupu žalovaného, jak již byly podrobně rozvedeny v žalobě a setrval na svém závěru, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného je v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků a rovněž v rozporu s Listinou základních práv a svobod. K vydání platebního výměru došlo na základě vadného řízení, v němž byl porušen zákon.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích vytčených žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání. O žalobě rozhodl, aniž nařizoval jednání, při splnění podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Žaloba je důvodná.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 21.12.2010, č.j. 18164/10-1200-701175, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 19.11.2007, č.j. 244828/07/303911/1173, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za část zdaňovacího období od 21.2.2005 do 31.12.2005 ve výši 98.800,- Kč.

Nutno předeslat, že v dané věci před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí rozhodoval Krajský soud v Brně na základě žaloby žalobce podané proti dříve vydanému rozhodnutí žalovaného ze dne 19.11.2008, č.j. 19665/08-1200-701175, rozsudkem ze dne 20.1.2010, č.j. 31Ca 18/2009-156, kterým prvně vydané rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když o jednotlivých žalobních námitkách uvážil soud následovně:

Ohledně námitky žalobce, že žalovaný se řádně nevypořádal s charakterem smlouvy jako smlouvy kombinované, když v souzené věci nešlo o zprostředkování nákupu společnosti ALPINE logistik, a.s., které nemůže být současně třetí osobou ve smyslu § 642 ObchZ, což mělo být deklarováno výslechy Ing. arch. K. a Mgr. M. H., a že pochybnosti správce daně mohly být odstraněny výslechem Ing. L. B., který žalovaný neprovedl.

Z dokladů založených ve správním spise, a to včetně čestného prohlášení Ing. B. vyplynulo, že jednání mezi Ing. arch. K., jako zástupcem společnosti Dataexpres s.r.o., Mgr. H. a Ing. B., jako zástupcem společnosti Treso logistik a.s., probíhala ještě před uzavřením smlouvy o zprostředkování ze dne 1.9.2005. Tyto skutečnosti potvrzují důkazy shromážděné správcem daně, žalovaným i předložené samotným žalobcem. Nabídka společnosti Treso logistik a.s. směřovala vůči společnosti Dataexpres s.r.o., resp. Ing. arch. K., z čehož lze dovodit, že Ing. arch. K. zajišťoval kontakty se společností Treso logistik a.s., nicméně z následného zápisu z jednání ze dne 17.8.2005 je zřetelné, že Ing. arch. K. vystupoval za společnost Dataexpres s.r.o., avšak jeho partner, Mgr. H. společnost AIRWOLF a.s. (resp. ALPINE logistik, a.s.) nezastupoval. Konečně Mgr. H. ani ve prospěch společnosti AIRWOLF a.s. jednat nemohl, když k nákupu společnosti došlo až 1.9.2005. Z uvedeného tedy vyplývá, že veškeré úkony před koupí společnosti AIRWOLF a.s. nebyly uskutečňovány jménem, příp. ve prospěch této společnosti.

Následně dne 1.9.2005 byla uzavřena smlouva mezi společností AIRWOLF a.s. a společností Dataexpres s.r.o. označená jako „Smlouva o obchodní spolupráci (zprostředkování) uzavřená dle § 642 a násl. Obchodního zákoníku“ (Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), dle kterého smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).

Žalobce tvrdil, že nelze konstatovat, že by k poskytování služeb ze strany společnosti Dataexpres s.r.o. nedocházelo, a měl prokázat naplnění smlouvy po 1.9.2005. Pochybnosti žalovaného měl odstranit výslech svědka B. Nelze zpochybnit skutečnost, že se společnost Dataexpres s.r.o. významnou měrou podílela na získání společnosti AIRWOLF a.s., ani zpochybnit, že se podílela na vyjednání umístění prostor žalobce ve Zlíně ve spolupráci se společností Treso logistik a.s. Otázkou je, zda veškeré úkony ve věci byly realizovány pro žalobce.

Podle skutkového průběhu případu Mgr. H. byl kontaktován společností ALPINE PRO, a.s. za účelem zřízení logistického centra, ve spolupráci s Ing. arch. K. dospěl k závěru, že je vhodnější nákup existující společnosti a ve spolupráci s toutéž osobou dojednal podmínky umístění logistického centra ve Zlíně. Toto vše mělo proběhnout ještě dříve, než byla pořízena společnost AIRWOLF a.s. (v současnosti ALPINE logistik a.s. – tedy žalobce). Po pořízení společnosti začal žalobce realizovat svou činnost pro společnost ALPINE PRO, a.s.

Ze správního spisu soud zjistil, že Ing. B. se k souzené věci vyjádřil čestným prohlášením ze dne 24.11.2006, ve kterém uvedl, že v měsíci srpnu 2005 jednal s Ing. arch. K. a výsledkem těchto činností bylo uzavření smlouvy se žalobcem.

Žalobce tvrdí, že úřední záznam Policie ČR ze dne 6.5.2008, čts ORZL-1019-11/TČ-2008-80, o podaném vysvětlení je nepoužitelný před soudem v trestním řízení, nelze ho tedy použít ani v daňovém řízení. Je pravda, že to byl právě žalobce, kdo tuto listinu předložil žalovanému na podporu svých tvrzení. Žalovaný interpretoval obsah této listiny tak, že jednání mezi zúčastněnými stranami probíhala v měsíci srpnu 2005 a byla zakončena uzavřením smlouvy mezi Treso logistik a.s. a žalobcem.

Požadavek na výslech svědka Ing. B. podpořil žalobce odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 24/2007-119 ze dne 30. ledna 2008, z něhož obsáhle cituje v žalobě.

V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož se žalobce dovolává se zdůrazňuje, že „Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový subjekt, ledaže se jedná o požadavek vedený toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení (např.

požadavek na výslech svědka, který se zdržuje v cizině, zjevně se nehodlá do ČR k výslechu dostavit, takže jeho předvolávání k výslechu bude neúčelné, a jeho výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem, zejm. cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech).“

Dlužno dodat, že žalobcem citovaný rozsudek není ojedinělý, Nejvyšší správní soud shodný závěr přijal ve svých mnoha dalších rozhodnutích (např. 7 Afs 29/2009 ze dne 16.7.2009, 1 Afs 19/2009 ze dne 22.7.2009, 5 Afs 37/2008 ze dne 28.7.2008).

V přezkoumávané věci nutno zdůraznit, že v průběhu daňového řízení došlo k podstatnému přehodnocení zjištěných skutečností odvolacím orgánem oproti závěrům, k nímž dospěl prvostupňový správce daně. Žalovaný nepřijal důvody, o které opřel správce daně své prvostupňové rozhodnutí vydané na podkladě Zprávy o daňové kontrole. Prvostupňový správce daně odmítl jakékoli dokazování a dovodil ze zjištěných skutečností, že se jednalo o simulovaný právní úkon, jak vyplynulo z informace Finančního úřadu Brno III, že žalobce vytvářel fiktivní, zastřené či simulované faktury. Žalobou napadené rozhodnutí je však vystavěno na zcela odlišných důvodech vedoucích ke stanovení základu daně a výše daně z příjmu za zdaňovací období únor až prosinec 2005, než jaké zjistil prvostupňový správce daně. Důvody pro takový postup, které zde existovaly v době vydání prvostupňového rozhodnutí tedy žalovaný zcela odmítl, doplňoval dokazování a posléze napadené rozhodnutí opřel o důvody nové, spočívající v tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno, které ho v daňovém řízení stíhá. V průběhu daňového řízení tak nedošlo k potvrzení stávajících důvodů, které vedly prvostupňového správce daně k vyměření daně, ani pouze k rozšíření důvodů původních, ale došlo zcela ke změně důvodů, na kterých bylo postaveno původní prvostupňové rozhodnutí. Žalobci tedy nelze v této situaci upřít důvodnost argumentace, že reagoval vždy pouze na nové argumenty, uplatněné správcem daně či žalovaným v průběhu řízení.

Tvrzení, že žalobce neunesl důkazní břemeno, aniž byly provedeny důkazy, jichž se žalobce domáhal, je tvrzením minimálně předčasným. Nejen z obsahu žaloby, ale i z obsahu správního spisu plyne, že žalobce se v odvolacím řízení domáhal doplnění dosud zjištěného skutkového stavu věci, a to především provedení svědeckých výpovědí, ať už opakovaných či výpovědí zcela nových. Za účelem úplného zjištění skutkového stavu věci se domáhal jednak opakovaného výslechu svědků H. a K., předložení dalších listinných důkazů a výslech svědka B., který měl vysvětlit okolnosti až dosud vzbuzující pochybnosti žalovaného. Tím má být dle žalobce vyvrácena zvolená verze správce daně, původně posuzovaná jako zastřený (simulovaný) úkon. Takto navržené důkazní prostředky nelze ponechat zcela stranou pozornosti, zvláště pak v situaci, kdy v odvolacím řízení přistoupil odvolací orgán k přehodnocení původních zjištění prvostupňového správce daně, jak jsou zachycena ve Zprávě o daňové kontrole. Hodnocení stavu věci tak, jak bylo v dané věci provedeno prvostupňovým správcem daně nemá již ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného žádnou relevanci, neboť k hodnocení skutkového stavu věci před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí byl již příslušný pouze žalovaný. Pokud však i po provedení doplnění dokazování, kdy doplňující řízení již bylo plně v kompetenci žalovaného, setrval žalobce na svých důkazních návrzích k provedení opětovných výpovědí svědků, výslechu zcela nových svědků (v případě návrhu na výslech svědka B. s konkrétní specifikací, co má být výslechem tohoto svědka potvrzeno či vysvětleno), pak bylo výlučnou povinností rozhodujícího odvolacího orgánu navrhované důkazy provést. V této souvislosti se žalobce navíc dovolává již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a v tomto ohledu nemůže zdejší soud takovou žalobní argumentaci posoudit jako nedůvodnou. Vlivem zmíněné procesní vady tudíž prozatím není možné dospět k jednoznačnému závěru o tom, že žalobce neunesl v řízení důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků a zda žalobce prokázal či neprokázal vynaložení nákladů dle vystavených faktur na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů. Bude věcí dalšího řízení, aby byly vytýkané vady odstraněny a po doplnění dokazování znovu zhodnocena skutková stránka věci.

Lze tudíž souhlasit se žalobcem, že žalovaný nedostatečně zohlednil jeho argumentaci spočívající v použití analogie ke zřizovacím výdajům, když ji posoudil tak, že žalobce vynaložené zdroje označil za zřizovací výdaje.

V souzené věci bylo pouze na svobodném obchodním rozhodnutí daňového subjektu, zda založí společnost novou, nebo zda koupí zavedenou existující společnost. Toto rozhodnutí daňového subjektu má následně dopad i do možnosti uplatnění nákladů na zřízení obchodní společnosti, když v případě nové společnosti je oprávněn daňový subjekt zřizovací výdaje uplatnit v rámci nové společnosti.

Argumentace žalovaného spočívá především na faktu, že žalobce neprokázal, že služby, které měla společnost Dataexpres s.r.o. poskytnout společnosti žalobce, byly skutečně poskytnuty žalobci jako subjektu, který si je objednal. Zjištění žalovaného v rovině skutkové potvrzují děj tak, jak jej tvrdí žalobce, nicméně stanoviska obou stran se liší v otázce naplnění předmětu smlouvy o zprostředkování. Žalovaný konstatuje, že jednání, která měla být předmětem plnění dle smlouvy o zprostředkování proběhla před jejím uzavřením. Žalobce se domáhá jiného posouzení, jeho verzi má potvrdit výslech nového svědka a opakovaný výslech dvou již slyšených svědků, což má pochybnosti žalovaného vyvrátit. Otázka stanovená žalovaným, tedy prokázání naplnění předmětu uzavřené smlouvy jako předpoklad nároku na provizi, která by byla daňově uznatelným výdajem, je logická a správná, nicméně dokazování v tomto ohledu, které by otázku jednoznačně zodpovědělo, je zapotřebí provést.

Ve věci je zřejmé, že společnost Dataexpres s.r.o. poskytovala poradenství Mgr. H., nelze zpochybnit ani skutečnost, že se společnost Dataexpres s.r.o. významnou měrou podílela na získání společnosti AIRWOLF a.s., ani to, že se podílela na vyjednání umístění prostor žalobce ve Zlíně ve spolupráci se společností Treso logistik a.s. Žalovaný však ze shromážděných podkladů neshledal, že by veškeré úkony ve věci byly realizovány pro žalobce, tak jak žalobce tvrdí. Skutkový průběh případu byl ustanoven tak, že Mgr. H. byl kontaktován společností ALPINE PRO, a.s. za účelem zřízení logistického centra, ve spolupráci s Ing. arch. K. dospěl k závěru, že je vhodnější nákup existující společnosti a ve spolupráci s toutéž osobou měl dojednat podmínky umístění logistického centra ve Zlíně. Toto vše mělo proběhnout ještě dříve, než byla pořízena společnost AIRWOLF a.s. (v současnosti ALPINE logistik a.s. – tedy žalobce). Po pořízení společnosti začal žalobce realizovat svou činnost pro společnost ALPINE PRO, a.s. Za tohoto skutkového stavu se žalobce domáhal jiného posouzení věci, než jak učinil žalovaný, který dovodil, že žalobce v řízení neunesl důkazní břemeno dle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků.

Žalovaný v následně doplňovaném řízení provedl dokazování v rozsahu popsaném v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, v žalobě i ve vyjádření žalovaného a ve věci nově rozhodl.

Žalobní námitky soustředěné v tvrzení o porušení procesních i hmotněprávních práv žalobce v průběhu daňového řízení jsou důvodné.

V souzené věci je zásadní pro konečný závěr o správném vyměření daňové povinnosti hodnocení otázky, zda žalobce v řízení unesl či neunesl důkazní břemeno a oproti tomu, zda svým procesním povinnostem unést své důkazní břemeno dostál také správce daně. K rozložení důkazního břemeno v daňovém řízení odkazuje soud na bohatou judikaturu správních soudů, v podrobnostech např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.8.2009, č.j. 1 Afs 33/2009-124, v němž tento soud uvedl:

„Dle § 31 odst. 9 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Jak judikoval Ústavní soud, daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, 130/1996 Sb.). Z obsáhlé judikatury NSS pak vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy [např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. Afs 24/2007 - 119 ve věci EURO PRIM, spol. s r. o., část V a) nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 - 86]. Správce daně však může vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb [§ 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu]. „Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. […] Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné.“ [rozsudek ve věci EURO PRIM, část V a), shodně též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba cit. shora; shodně též nález ÚS sp. zn. II. ÚS 232/02 …]. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím [viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 – 119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba cit. shora, shodně též rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 - 73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008 – 100. “

V přezkoumávané věci o unesení důkazního břemene správcem daně nemůže jít, už jen z toho základního důvodu, že totožný daňový doklad byl správcem daně jako důkaz osvědčen v řízení o vyměření daně z přidané hodnoty a správce daně deklaroval, že žalobce tímto dokladem prokázal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jak plyne z pravomocného rozhodnutí žalovaného ze dne 26.2.2010, č.j. 151/10-1300-700225, v němž správce daně učinil závěr k charakteru plnění poskytnutého zprostředkovatelem, s tím, že předložené důkazy měly dostatečnou důkazní hodnotu a žalobce prokázal splnění zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že se jednalo o spornou fakturu č. 55200009 od společnosti Dataexpres s.r.o.

Nelze než přisvědčit žalobní námitce formulované v žalobě: „Rozhodnutí žalovaného č.j. 151/10-1300-700225, kde jsme důkazní břemeno unesli a rozhodnutí žalovaného, č.j. 18164/10-1200-701175, kde jsme důkazní břemeno neunesli, je ze stejného roku a je podepsáno toutéž osobou…“ Pokud § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, uznává nárok na odpočet, pokud plátce použije plnění pro uskutečnění své ekonomické činnosti a tuto skutečnost finanční ředitelství potvrdilo, nemůže poté s odkazem na § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tvrdit, že se nejedná o náklady na zajištění a udržení zdanitelných příjmů.

Žalovaný v řízení o dani z přidané hodnoty vzal za prokázaný uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z daňového dokladu č. 55200009 od společnosti Dataexpres, vystaveného za zprostředkování koupě firmy za účelem provozování logistických činností spojených s distribucí zboží značky ALPINE PRO, ale nepřipustil, resp. neosvědčil jako důkaz stejný (totožný) daňový doklad v řízení o dani z příjmu právnických osob. Jde o totožný daňový subjekt, totožnou fakturu, přičemž zdaňovacím obdobím v případě daně z přidané hodnoty byl říjen 2005, zdaňovacím obdobím v řízení o dodatečném vyměření daně z příjmu právnických osob byla část zdaňovacího období od 21.2.2005 do 31.12.2005.

Žalobce měl právo očekávat, že se vynaložený výdaj odrazí v jeho daňové povinnosti rovněž ohledně vyměření daně z příjmů právnických osob, když proti správnosti zaúčtování tohoto dokladu při uplatňování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty byl tento důkaz správcem daně osvědčen.

Nelze zpochybňovat, že žalobce nesl v řízení důkazní břemeno, měl tedy povinnost správci daně deklarovaný výdaj doložit. Žalovaný však měl povinnost zabývat se v řízení tím, že v souvislosti s deklarovaným daňovým dokladem vznikl žalobci nárok na odpočet daně za zdaňovací období říjen 2005 a že jeho vlastním pravomocným rozhodnutím bylo na jisto postaveno, že žalobce splnění zákonných podmínek pro uplatnění předmětného odpočtu daně z přidané hodnoty v řízení prokázal.

Procesní povinnosti žalobce zakotvené v ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, aplikovaného v této věci, odpovídá procesní povinnost správce daně vyplývající z ustanovení § 31 odst. 8 citovaného zákona.

Jestliže správce daně vyjádřil pochybnost o důkazní hodnotě sporného daňového dokladu předloženého žalobcem k prokázání jím deklarovaných skutečností ve vztahu k jeho daňové povinnosti za část zdaňovacího období roku 2005, přeneslo se důkazní břemeno na správce daně a jeho povinností pak bylo prokázat existenci takových skutečností, jimiž by věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví, evidence či jiných záznamů zcela vyvrátil. Správce daně se v průběhu daňového řízení nejprve dovolával ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., jak dokládá shora citované posouzení věci zdejším soudem v předcházejícím rozsudku, posléze pak, po doplnění dokazování, správce daně od tohoto původního závěru ustoupil a rozhodnutí založil v zásadě na tom, že žalobce neunesl v řízení důkazní břemeno. Jakým způsobem správce daně vyvrátil tvrzení daňového subjektu není zcela zřejmé, neboť dokazování bylo provedeno pouze v rozsahu návrhů samotného daňového subjektu a výslechy žalobcem navrhovaných svědků verzi předloženou žalobcem nevyvrátily. Naopak. Je v rozporu s logikou věci, aby správce daně v řízení s předmětem daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2005, osvědčil jako důkaz předmětnou spornou fakturu, zatímco v řízení o vyměření daně z příjmů stejnou fakturu jako důkaz podporující žalobcem tvrzené skutečnosti, neuznal. Že měl správce daně pochybnosti o tvrzení daňového subjektu je nezpochybnitelné, jak plyne z průběhu daňového řízení. Pouhá pochybnost o tvrzení předestřeném žalobcem však nepostačí k závěrům o neunesení důkazního břemene žalobcem, neboť procesní povinnost správce daně vyplývající z ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, ve znění aplikovaném pro tuto věc, znamená, že správce daně musí zcela jednoznačným způsobem správnost důkazních prostředků předložených žalobcem vyvrátit jinými důkazními prostředky. Doklad, kterým má být prokázán daňově uznatelný náklad, žalobce předložil a ten byl správcem daně jako důkaz v daňovém řízení osvědčen, což plyne z rozhodnutí žalovaného ze dne 26.2.2010, č.j. 151/10-1300-700225.

Vzhledem k tomu, že soud přisvědčil důvodnosti žalobní námitky žalobce pokud jde o unesení důkazního břemene ve vztahu ke spornému daňovému dokladu, nemá žádného praktického významu vypořádávat další žalobcem vznesené námitky vztahující se k vadám v procesním postupu žalovaného, pokud jde o výslech svědků, jež byly provedeny bez vyrozumění zástupce žalobce pověřeného pro daňové řízení a neseznámení s výsledky doplněného řízení. Pouze na okraj soud poznamenává, že i tyto námitky procesního charakteru jsou důvodné, argumentace žalobce je podpořená konkrétními odkazy na judikaturu správních soudů, pro danou věc přiléhavou. Kromě v žalobě uváděných odkazů na judikaturu Nejvyššího správního soudu, jakož i Ústavního soudu ČR, odkazuje zdejší soud v podrobnostech též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2010, č.j. 2 Afs 39/2010 nebo rozsudek ze dne 25.3.2010, č.j. 5 Afs 46/2009, vše dostupné na www.nssoud.cz.

Vzhledem ke shora uvedenému shledal soud žalobu důvodnou a proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil dle § 78 odst. 1 s.ř.s.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. l s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci má úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení, které představuje odměna za právní zastoupení advokátem a to za 3 úkony právní služby (jeden úkon 2.100,- Kč) a 3krát režijní paušální náhradu hotových výdajů (300,- Kč za jeden úkon) a 20% DPH z odměny advokáta (1.440,- Kč), celkem 8.640,- Kč, spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč, náhrada nákladů tohoto řízení představuje celkem částku 10.640,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 14. března 2012

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru