Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 117/2010 - 104Rozsudek KSBR ze dne 27.07.2011

Prejudikatura

2 Afs 22/2008 - 62

8 Afs 111/2005 - 106


přidejte vlastní popisek

31Af 117/2010 – 104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce PhMr. J. H., zastoupeným JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem, se sídlem AK Humpolec, Nerudova 185, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6174/09-1102-702767, jemu předcházející rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 4. 2007, č. j. 18287/07/092970/1060, a žalovaný byl zavázán k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaný předmětným rozhodnutím k odvolání žalobce přezkoumal výše uvedené rozhodnutí pokračování
31A- 2 -
f 117/2010

správce daně - dodatečný platební výměr č. 1070000065, a změnil výši původně žalobci dodatečně vyměřené daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 z částky 736.916,- Kč na částku 588.276,- Kč. Předmětné rozhodnutí žalovaný vydal poté, co Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č. j. 31 Ca 219/2007 - 31, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2007, č. j. 14891/07-1102-702767, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě zdůraznil, že obě napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právními předpisy, zakládají se na podstatných vadách řízení, které mohly mít a také měly vliv na zákonnost obou napadených rozhodnutí a postupem daňových orgánů byla porušena jeho práva.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobou napadená rozhodnutí netrpí nezákonností uplatněnou žalobcem a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zejména zdůraznil, že tvrzení žalobce týkající se nepřihlédnutí ke zjištěné skutečnosti ohledně možnosti uplatnění daňové ztráty z roku 2001 ve výši 5.057.291,- Kč, čím by žalobci byla vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2003 ve výši 0,- Kč, považuje za nepravdivé. Žalovaný zohlednil i výhody vyplývající pro daňový subjekt ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, odkázal na str. 7 svého rozhodnutí o odvolání, kde podrobně popsal výhody, ke kterým přihlédl, a to i k daňové ztrátě za období roku 2001 uplatněné daňovým subjektem v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2003 ve výši 464.507,- Kč. Tuto položku žalovaný akceptoval, neboť rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6175/09-1102-702767, byl zrušen dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku 2001. Z dikce ustanovení § 34 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve znění platném pro přezkoumávanou věc sice vyplývá, že od základu daně lze odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v sedmi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje, ale nelze z tohoto ustanovení dovodit, že správce daně může nahradit projev vůle daňového subjektu, pokud tento vzniklou ztrátu neuplatní. Jde o fakultativní nárok žalobce, k němuž v rámci daňové kontroly nemůže správce daně proti vůli daňového poplatníka přihlížet, příp. projev vůle daňového poplatníka sám nahradit. Naopak, kdyby tak učinil, jednal by nad rámec svých oprávnění, neboť je zcela na vůli daňového subjektu, ve kterém zdaňovacím období daňovou ztrátu uplatní. V této návaznosti žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 29 Ca 549/2000 – 57.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 31 Ca 105/2009 – 41, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud zdůraznil a vyargumentoval, že žalobní námitku týkající se postupu správce, který přistoupil ke stanovení daně za použití pomůcek, neshledal důvodnou, neboť žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem uvedl, jak postupoval správce daně při použití pomůcek, z jakých pomůcek vycházel a k jakým výhodám ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) plynoucím pro daňový subjekt přihlédl. Rozebral a zdůvodnil, že ani další žalobní námitky týkající se nedostatku součinnosti správce daně s žalobcem, dále nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného pokračování
31A- 3 -
f 117/2010

rozhodnutí, která měla spočívat v nedostatku odůvodnění, neshledal důvodnými. Uzavřel, že námitky vztahující se k nerespektování ustanovení § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků a porušení ustanovení § 2 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků, nejsou pro nekonkrétnost a obecnost přezkoumatelné.

O kasační stížnosti žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 84/2010 – 84, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 31 Ca 105/2009 – 41, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že rozsudek krajského soudu postrádá jakoukoliv na logice založenou a k objasnění věci zaměřenou argumentaci k právní otázce porušení ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků žalovaným spočívající v nezohlednění předchozí daňové ztráty za rok 2001. Již z povahy věci je přitom zřejmé, že posouzení otázky uplatnitelnosti odčitatelné položky může mít bezprostřední dopad na výslednou výši daňové povinnosti, a vyžaduje tak řádné odůvodnění, podávající odpověď na relevantně uplatněnou a právními argumenty podpořenou žalobní námitku. Ohledně žalobních námitek, které byly v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádány, se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu. V dalším řízení bylo krajskému soudu výslovně uloženo zabývat se žalobní námitkou týkající se nepřihlédnutí k výši daňové ztráty za zdaňovací období roku 2001 při dodatečném vyměření daně za zdaňovací období roku 2003 podle pomůcek ve smyslu ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků žalovaným. Tímto právním názorem je tedy krajský soud vázán ve smyslu ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující ve věci relevantní skutečnosti:

V přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003, které bylo doručeno správci daně dne 30. 6. 2004, žalobce uplatnil daňovou ztrátu za období roku 2001 ve výši 464.507,- Kč.

Z protokolu o ústním jednání ze dne 20. 12. 2006, č. j. 34950/06/092930/3109, vyplývá, že daňová poradkyně žalobce byla správcem daně seznámena s předběžnými výsledky kontroly daně z příjmů fyzických osob za rok 2002 a 2003.

Správce daně doručil zprávu o kontrole daně z příjmů fyzických osob za rok 2002 a 2003 č. j. 4826/07/092930/3109 do vlastních rukou žalobce dne 12. 4. 2007 a jeho daňové poradkyně dne 5. 4. 2007, neboť do termínu stanoveného správcem daně, tj. do 23. 3. 2007 se žalobce ani daňová poradkyně žalobce ke zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob za rok 2002 a 2003 nevyjádřili a ani se nedostavili k jejímu projednání.

Dodatečným platebním výměrem č. 1070000065 ze dne 26. 4. 2007, č. j. 18287/07/092970/1060, vyměřil správce daně žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003 ve výši 736.916,- Kč.

pokračování
31A- 4 -
f 117/2010

Odvolání žalobce proti výše uvedenému dodatečnému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 9. 2007, č. j. 14891/07-1102-702767, zamítl pro neodůvodněnost. Následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 208, č. j. 31 Ca 219/2007 – 31, však bylo předmětné rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný v pořadí druhým rozhodnutím o odvolání ze dne 27. 4. 2009, č. j. 6174/09-1102-702767, změnil napadené rozhodnutí správce daně tak, že dodatečně stanovil základ daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 1.962.061,- Kč a dodatečně vyměřil daň ve výši 588.276,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí k problematice zohlednění daňové ztráty za období roku 2001 zejména uvedl, že s ohledem na rozhodnutí č. j. 6175/09-1102-702767, kterým byl zrušen dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku 2001, akceptoval jakožto odpočitatelnou položku od základu daně dle ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) daňovou ztrátu za období roku 2001 uplatněnou žalobcem v daňovém přiznání za období 2003 v částce 464.507,- Kč. V rámci odvolacího řízení žalovaný změnil rozhodnutí správce daně právě s ohledem na změnu týkající se odpočitatelné položky – ztráty z roku 2001.

Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s., osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Procesním právním předpisem, který upravoval až do 31. 12. 2010 řízení ve věcech daní a poplatků, byl zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Jak uložil Nejvyšší správní soud svým závazným právním názorem (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.) ve zrušujícím rozsudku, zaměřil se zdejší soud již jen na argumentaci týkající se právní otázky porušení ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků žalovaným spočívající v nezohlednění předchozí daňové ztráty za rok 2001.

Podle ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků (ve znění platném a účinném ke dni rozhodování daňových orgánů) o výsledku zjištění sepíše pracovník správce daně zprávu o daňové kontrole. Po projednání této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně. Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt výslovně poučen. Jedno vyhotovení kontrolní zprávy obdrží kontrolovaný pokračování
31A- 5 -
f 117/2010

daňový subjekt. Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové kontrole i dodatečný platební výměr. Při dodatečném stanovení daně správce daně přihlédne ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny. Odmítne-li daňový subjekt zprávu převzít nebo se jejímu převzetí a projednání vyhýbá, odešle se mu v poštovní zásilce s doručenkou.

Podle ustanovení § 46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků stanoví-li správce daně základ daně a daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatřil, přihlédne také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly za řízení uplatněny.

Podle ustanovení § 34 odst. 1 věta prvá zákona o daních z příjmů od základu daně lze odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předchozí zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v sedmi zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje.

V přezkoumávaném případě je třeba zdůraznit, že podle ustanovení § 16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, správce daně musí zjistit a prověřit daňový základ daňového subjektu, nemůže ale změnit jeho hospodářskou úvahu o tom, zda, v jaké výši a v kterém zdaňovacím období uplatní daňovou ztrátu; to je jen na vůli daňového subjektu. Z daňového přiznání žalobce k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003 vyplývá, že žalobce uplatnil daňovou ztrátu za období roku 2001 ve výši 464.507,- Kč. Žalovaný v žalobou napadeném měnícím rozhodnutí tuto žádost žalobce týkající se uplatnění jeho daňové ztráty plně respektoval, tudíž z jeho strany skutečně nedošlo k porušení zákona, neboť povinností ani cílem daňových orgánů není za daňový subjekt vyhledávat všechny možnosti, jimiž by daňovou povinnost daňovým subjektům snížily.

K výše uvedenému závěru si soud dovoluje připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008, č. j. 2 Afs 22/2008 – 62, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Nejvyšší správní soud při svém rozhodování stabilně vychází z toho, že uplatnění daňové ztráty je právem, nikoli povinností daňového subjektu. Jinými slovy, uplatnění (nebo neuplatnění) daňové ztráty - chápané jako právní postup daňového subjektu směřující navenek, vůči správci daně - je výsledkem jeho vnitřní úvahy ekonomické. Aktivní úkon daňového subjektu proto nemůže nahradit správce daně ani tehdy, má-li povědomost o existenci neuplatněné daňové ztráty. Proto k daňové ztrátě správce daně nemusí (ani nemůže) přihlížet při svém vlastním výpočtu daňové povinnosti (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2007, č. j. 8 Afs 111/2005 - 106, zveřejněno ve Sb. NSS pod č. 1264/2007). Rozšířený senát sice v dané věci neřešil přímo možné uplatnění daňové ztráty jako výhody při stanovení daně podle pomůcek, nicméně popsaný závěr týkající se charakteru daňové ztráty a jejího uplatňování je zcela jednoznačný a plně aplikovatelný i v daném případě. Ostatně názor, že správce daně nemůže přihlížet ke ztrátě z minulých zdaňovacích období ex offo, vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 6. 2005, č. j. 2 Afs 30/2004 - 51 (zveřejněno ve Sb. NSS pod č. pokračování
31A- 6 -
f 117/2010

1283/2007). Zde zdůraznil, že z § 34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, z konstrukce celého tohoto zákona, jakož i z principů, na nichž je daňové řízení postaveno, lze dovodit, že uplatnění daňové ztráty jakožto odčitatelné položky je právem daňového subjektu, nikoliv jeho povinností. Přihlížel-li by správce daně při dodatečném stanovení daně k daňové ztrátě ex offo, nepřípustným způsobem by nahrazoval vůli daňového subjektu.“

Dále pak lze zmínit usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2007, č. j. 8 Afs 111/2005 – 106, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Nejvyšší správní soud stabilně vychází z toho, že uplatnění daňové ztráty je právem, nikoli povinností daňového subjektu. Jinými slovy, uplatnění (nebo neuplatnění) daňové ztráty - chápané jako právní postup daňového subjektu směřující navenek, vůči správci daně - je výsledkem jeho vnitřní úvahy ekonomické. Aktivní úkon daňového subjektu proto nemůže nahradit správce daně ani tehdy, má-li povědomost o existenci neuplatněné daňové ztráty. Proto k daňové ztrátě správce daně nemusí (ani nemůže) přihlížet při svém vlastním výpočtu daňové povinnosti.“

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soud uzavírá, že uplatnění daňové ztráty je aktivním úkonem daňového subjektu, který správci daně nemohou nahradit vlastním jednáním. V této souvislosti lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 298/02, in: http://nalus.usoud.cz, podle něhož není povinností správce daně vyhledávat za daňový subjekt všechny možnosti, jimiž by daňovým subjektům snížil daňovou povinnost. Uplatnění daňové ztráty jako odčitatelné položky je fakultativním nárokem daňového subjektu. Je tedy na daňovém subjektu, zda daňovou ztrátu uplatní, kdy, anebo ji neuplatní vůbec. Správci daně tento projev vůle daňového subjektu nahradit nemohou, naopak by tím v rozporu se zákonem zasáhli do výlučných práv daňového subjektu.

S ohledem na výše uvedenou argumentaci je zřejmé, že postup daňových orgánů v předmětné záležitosti byl souladný se zákonem, neboť uplatnění daňové ztráty je aktivním úkonem daňového subjektu, který správci daně nemohou nahradit vlastním jednáním. Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2007, č. j. 8 Afs 111/2005 – 113, in: www.nssoud.cz. Vůle žalobce k uplatnění daňové ztráty byla jednoznačně deklarována v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2003 ve výši 464.507,- Kč a ze strany žalovaného v daňovém řízení plně zohledněna.

Pouze na závěr k žalobcem namítané nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí si soud dovoluje připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, in: na www.nssoud.cz, který vymezil institut nezákonnosti takto: „Nezákonným je rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat, že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 76 odst. 1 s. ř. s.), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § pokračování
31A- 7 -
f 117/2010

76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.); tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.“

Soud tedy v předmětné věci vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu přezkoumal napadená rozhodnutí, ovšem neshledal důvod, pro který by přisvědčil žalobci ohledně jím tvrzené nezákonnosti žalobou napadených rozhodnutí. Při přezkumu napadených rozhodnutí a při přezkumu řízení, které jejich vydání předcházelo, soud nezjistil, že by došlo k chybné aplikaci hmotného práva či k chybné aplikaci procesního práva. Za tohoto stavu věci soud rozhodl tak, že v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Ve věci úspěšnému žalovanému však žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že

pokračování
31A- 8 -
f 117/2010

se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Krajský soud v Brně dne 27. července 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru