Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 1/2016 - 36Rozsudek KSBR ze dne 27.04.2017

Prejudikatura

1 Afs 71/2009 - 113


přidejte vlastní popisek

31Af 1/2016 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: T. N. K., zast. JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2015, č. j. 50123-8/2015-900000-304.1,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

Rozhodnutím Generálního ředitelství ze dne 18. 11. 2015, č. j. 50123-8/2015-900000-304.1, byl podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), změněn platební výměr Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, (dále jen „správní orgán prvého stupně“), ze dne 10. 2. 2014, č. j. 23265/2014-530000-31, (dále jen „platební výměr“), tak, že se mezi slova: „….daň z tabákových výrobků za zdaňovací období září 2013 ve výši 164.465 Kč….“ vkládá za slovo „daň z“ číslice „100,587 Kg“. V ostatních částech byl platební výměr potvrzen.

Správní orgán prvého stupně platebním výměrem doměřil žalobci daň z tabákových výrobků za zdaňovací období září 2013 ve výši 164.465 Kč.

II. Obsah žaloby

Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že nebylo v platebním výměru postaveno na jisto, zda se jedná o tabák ve smyslu § 101 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 28. 7. 2016, (dále jen „zákon o spotřebních daních“), když v rozhodnutí Celního úřadu Moravskoslezského kraje č. j. 41011-2/2013/570000-62, ze dne 30. 9. 2013, (dále jen „rozhodnutí č. j. 41011-2/2013/570000-62“) byl specifikován v rubrice „Druh tabákového výrobku“ pouze slovem „Tabák“. Odběr vzorků zabaveného tabáku nebyl proveden v přítomnosti žalobce a ani o tomto počinu nebyl předem zpraven. Tím se dá postup správního orgánu charakterizovat jako postup libovůle a nerovného zacházení, který je v přímém rozporu s vnitřními předpisy celní správy. Průběh procesu odebírání zabavených tabákových výrobků se měl konat i v rámci trestního řízení v dikci vnitřního předpisu celní správy SP 3/2011, Pracovní postup pro odběr a manipulaci se vzorky (dále jen „vnitřní předpis“). Vnitřní předpis v ustanovení čl. 1 odst. 1 stanovuje okruh situací, na které se dále specifikovaný pracovní postup užije, tedy na postup při odběru vzorků a manipulaci s nimi za účelem laboratorního zkoumání a analýzy. V čl. 1 odst. 2 vnitřního předpisu je negativní vymezení adresátů při užití vnitřního předpisu, mezi které je zahrnuto i zajišťování stop v trestním řízení. Ovšem odběr vzorků tabáku pro následné posouzení, zda se jedná o tabák určený ke kouření, který je předmětem spotřební daně, nelze podřadit pod zajišťování stop, kterými jsou např. biologické, či daktyloskopické stopy. Tudíž i ty celní orgány, které jsou v postavení policejního orgánu v trestním řízení, mají povinnost postupovat dle vnitřního předpisu. Nadto vzorky odebírali pracovníci oddělení 62 – mobilního dohledu Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, kteří nemají v trestním řízení žádnou působnost, protože byl orgánem činným v trestním řízení pověřen odbor pátrání. Tudíž oddělení 62 – mobilního dohledu zůstalo jen v pozici správce daně, na nějž se vnitřní předpisy použijí. Nelze proto závěry vyplývající z Protokolů o zkoušce vyhotovených v celně technické laboratoři, ze dne 28. 3. 2014 použít. Celně technická laboratoř nemohla provádět důkaz kouřením, což je důkaz ohledáním ve smyslu § 93 daňového řádu, protože není správcem daně. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 Af 78/2011-57-61 ze dne 9. 2. 2015, vyplývá, že pokud účastník nesouhlasí se závěry uvedenými v protokole o zkoušce vyhotoveném celně technickou laboratoří, může navrhnout jiné důkazy, včetně důkazu zkouškou kouření tabáku, kterou by v tomto případě prováděl celní orgán jako důkaz ohledáním a v přítomnosti účastníka řízení. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, č. j. II. ÚS 232/02, je třeba preferovat použití bezprostředních, tj. před správcem daně provedených důkazů vzhledem k zásadě „rovnosti zbraní“. Tudíž má mít možnost se s nimi seznámit, nikoliv však v jakémsi shrnutí či zhodnocení.

Dále žalobce namítl, že hmotnost tabáku v rozhodnutí č. j. 41011-2/2013/570000-62 byla stanovena při kontrolním vážení. Z fotodokumentace vyplývá, že se jedná o váhu spolu s hmotností pytlů. Takto zjištěnou váhu má žalovaný za prokázanou i s odkazem na rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 4 T 224/2013 ze dne 17. 3. 2014, (dále jen „trestní rozsudek“), v němž byl žalobce shledán vinným z jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ve větším rozsahu zkrátil daň, čímž spáchal pokus přečinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Ve výroku trestního rozsudku je uvedena hmotnost tabáku 100,587 Kg sušiny, která byla dle rozhodnutí č. j. 41011-2/2013/570000-62 zajištěna. V tomto spatřuje žalobce trestní rozsudek za nepravdivý, neboť se nejedná o skutečnou váhu. Návrh žalobce na provedení důkazu ohledáním tabáku pro zjištění skutečné hmotnosti byl žalovaným odmítnut s poukazem na pravomocný trestní rozsudek a neodvolání se proti němu. Dále uvedl, že papírové pytle jsou zanedbatelné hmotnosti 0,5 Kg, přičemž zanedbatelnost nebyla nijak doložena. Při připuštění hmotnosti jednoho papírového pytle 0,5 Kg by rozdíl ve vyměřené dani dělal 4.088 Kč, přičemž není započítána hmotnost igelitové tašky, kterou žalovaný zhodnotil tak, že když v ní byl vážen cca půl kilogram tabáku a měrnou jednotkou, která tvoří základ daně je kilogram, je o tom zbytečné hovořit. Žalobce vidí jako pravý důvod neprovedení jím navrženého důkazu zlikvidování zabaveného tabáku.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 18. 3. 2016 ztotožnil se svými závěry v napadeném rozhodnutí a dodal, že žalobce účelově nenabídl žádné další důkazní prostředky, kterými by bylo prokázáno zajištění jiného množství tabákových výrobků. Navrhl proto, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně je třeba předeslat, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Co se týče precizace žalobních bodů, je potřeba zmínit, že zdejší soud se může zaobírat pouze takovými námitkami, z nichž je patrné, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce rozhodnutí žalovaného napadá. Z žaloby je přitom obtížně rozpoznatelné, kdy se jedná toliko o rekapitulaci vývoje řízení a obsahu rozhodnutí a kdy žalobce skutečně vytýká žalovanému konkrétní vadu. Krajský soud proto vyhodnotil jako žalobní body pouze ty pasáže, z nichž lze dovodit blíže zdůvodněný nesouhlas žalobce s konkrétním postupem žalovaného. Je zároveň nutno poznamenat, že žalobou má žalobce namítat nezákonnost rozhodnutí žalovaného, nikoliv rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Proto nelze žalobu v části, v níž se žalobce omezuje na pouhé opakování námitek uplatněných v odvolání, aniž by jakkoliv vyvracel konkrétní argumentaci žalovaného vyvracející tyto námitky, z povahy věci shledat důvodnou. V postupu žalovaného nelze shledat nezákonnost, jestliže žalobce žádnou takovou nezákonnost nenamítá.

Před věcným posouzením žalobních námitek považuje zdejší soud za potřebné poukázat na skutečnost, že velká část zjištění, proti nimž žalobce brojí, byla učiněna orgány činnými v trestním řízení a následně převzata do trestního rozsudku, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Otázka posouzená soudem v tomto trestním rozsudku, který také nabyl právní moci, je přitom předběžnou otázkou, jejíž vyhodnocení správním orgánem v daňovém řízení se řídí § 99 odst. 1 daňového řádu.

Podle § 99 odst. 1 daňového řádu, vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám. Může také dát podnět příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení nebo vyzvat daňový subjekt, popřípadě jinou osobu zúčastněnou na správě daní, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správce daně určí. Podle § 99 odst. 2 daňového řádu si správce daně nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.

Žalobce byl pravomocným trestním rozsudkem uznán „vinným, že dne 30.9.2013 v Mošnově, okr. Nový Jičín, aniž by měl záměr přiznat a odvést spotřební daň, přepravoval z Ostravy do Brna v osobním automobilu Seat Toledo, reg. zn. „X“ pět papírových pytlů a jednu plastovou tašku obsahující celkem 100,587 kg sušiny řezaného tabáku, a to bez toho, že by uvedený tabák byl označen platnou tabákovou nálepkou, přičemž byl srozuměn s tím, že uvedený tabák je určen k výrobě a prodeji cigaret, že za ně nebude České republice odvedena spotřební daň, čímž jednal i v rozporu s ustanovením § 4 a § 9 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních a mohl tak zkrátit Českou republiku na spotřební dani o 164.459,75- Kč, přičemž však k následnému zpracování sušiny – řezaného tabáku a prodeje z něj vyrobených cigaret nedošlo, neboť uvedené množství zajištěné sušiny řezaného tabáku bylo zajištěno podle rozhodnutí Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 30.9.2013 č.j. 41011-2/2013-57000062“. Tím podle trestního soudu spáchal pokus přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), se záměrem nepřiznat a neodvést spotřební daň.

Jak zcela explicitně vyplývá z § 99 daňového řádu, předmětným trestním rozsudkem byl žalovaný vázán a nemohl si sám učinit úsudek o tom, zda byl daný přečin spáchán. Nemohl si tudíž učinit ani úsudek o tom, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a musel vycházet z toho, jak byly jednotlivé znaky trestním soudem ve skutkové větě popsány. Vázanost správních orgánů pravomocnými rozhodnutími trestních soudů o vině je nutno chápat v případě odsuzujících rozsudků jako vázanost výrokem trestního rozsudku, včetně skutečností uvedených ve skutkové větě. Skutková věta, jakožto souhrn trestněprávně relevantních skutečností, totiž představuje popis konkrétních skutečností, které vzal trestní soud za prokázané, a v nichž spatřuje naplnění jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu.

Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně (platební výměr) bylo vydáno ještě před vydáním trestního rozsudku. Žalovaný totiž žalobou napadené rozhodnutí vydal až po právní moci tohoto rozsudku. V případě, že by se zjištění správního orgánu prvého stupně lišila od závěrů obsažených ve výroku trestního rozsudku, musel by žalovaný jeho rozhodnutí zjištěním trestního soudu na základě § 99 daňového řádu přizpůsobit. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů přitom tvoří jednotný celek. V souladu se zásadou procesní ekonomie proto může druhostupňový orgán argumentaci správního orgánu prvého stupně doplnit, upřesnit, vyjasnit či jinak upravit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že taktéž zdejší soud je uvedeným trestním rozsudkem vázán. Jak vyplývá z § 52 odst. 2 věty prvé s. ř. s., soud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu.

Již z tohoto důvodu nelze považovat za důvodnou námitku žalobce, že nebylo jednoznačně určeno, zda byly zajištěny neznačkové tabákové výrobky ve smyslu § 101 zákona o spotřebních daních, aby z nich mohla být vyměřena daň z tabákových výrobků.

Samotný závěr o tom, že se jedná o tabákový výrobek podléhající spotřební dani, byl vysloven přímo ve výroku trestního rozsudku. Jedná se totiž o trestněprávně relevantní skutečnost, jejíž zjištění je nezbytné pro právní kvalifikaci daného skutku. V opačném případě by nemohl trestní soud vůbec učinit závěr o naplnění skutkové podstaty pokusu přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a nemohl by ani ve skutkové větě svého rozsudku konstatovat výši spotřební daně, která měla být zkrácena.

Vedle toho je nutno poznamenat, že taktéž samotné dokazování k této otázce proběhlo v rámci trestního řízení, v němž celně technická laboratoř provedla zkoušku a dospěla k závěru, že se jedná o řezaný tabák způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování. Podle výsledku zkoušky z něj lze připravit cigaretu pomocí pístové plničky dutinek nebo zabalením do cigaretového papírku, přičemž obě lze kouřit. Lze jej také kouřit v lulce. Jedná se tedy o řezaný tabák, způsobilý ke kouření.

Žalobce přitom nemůže v rámci daňového řízení rozporovat postup orgánů činných v trestním řízení posvěcený pravomocným trestním rozsudkem, o což se v nyní projednávané věci snaží. Správní orgány ani správní soud nedisponují pravomocí přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, bylo-li trestní řízení pravomocně skončeno rozsudkem, jímž jsou vázány na základě § 99 daňového řádu a § 52 odst. 2 věty prvé s. ř. s. Stejně tak jim nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost výroku trestního rozsudku. Pro tyto účely žalobce disponuje opravnými prostředky v rámci trestního řízení.

Již s ohledem na výrok trestního rozsudku tak nemohl žalovaný zpochybňovat skutečnost, že zabavený tabák byl tabákovým výrobkem podléhajícím spotřební dani. Tato skutečnost byla v řízení před žalovaným postavena na jisto. Kromě toho lze dodat, že žalovaný ve správním řízení při posuzování charakteru zabaveného tabáku vycházel také z protokolu o místním šetření a pořízené fotodokumentace.

Stejně tak nelze považovat za důvodnou ani námitku nesprávného stanovení hmotnosti zajištěných tabákových výrobků. Hmotnost tabákových výrobků byla zjišťována v trestním řízení a po jejím prokázání zahrnuta do skutkové věty trestního rozsudku, jakožto trestněprávně relevantní skutečnost. Žalovaný vázán tímto trestním rozsudkem neměl žádnou možnost se odchýlit od hmotnosti zjištěné v trestním řízení. Provádění jakýchkoliv dalších důkazů ke zjištění hmotnosti by proto bylo nadbytečné. Jelikož proces zjišťování hmotnosti tabákových výrobků probíhal v rámci trestního, nikoliv daňového řízení, je i zde nutno zopakovat, že žalovaný ani správní soud nejsou oprávněni přezkoumávat zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, který byl posvěcen pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu.

Z obdobných důvodů je nutno odmítnout také námitky směřující proti odběru vzorků ze zajištěných tabákových výrobků. Zejména žalobce namítá, že o odběru nebyl zpraven, byl proveden v jeho nepřítomnosti a nebylo postupováno podle vnitřního předpisu.

I zde žalobce rozporuje postup orgánů činných v trestním řízení, a to v rámci trestního řízení. Případnou nezákonnost takového postupu ovšem žalobce měl a mohl namítat v rámci daného trestního řízení. V situaci, kdy byl tento postup aprobován trestním soudem, který vydal pravomocný odsuzující trestní rozsudek, jímž jsou správní orgány i správní soud vázány, již nelze postup orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat.

Ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „trestní řád“) vymezuje, že policejními orgány se rozumějí také pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů, a dále porušením právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropských společenství, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky, a v případech porušení předpisů daňových, jsou-li celní orgány správcem daně podle zvláštních právních předpisů.

Ze správního spisu vyplynulo, že Celní úřad pro Moravskoslezský kraj byl požádán o provedení odběru vzorků žádostí ze dne 14. 1. 2014. Jelikož byl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj na základě § 1 odst. 3 zákona o spotřebních daních také v postavení správce daně, měl zároveň postavení policejního orgánu ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu, tj. orgánu činného v trestním řízení.

Za celní orgán pověřený úkony v rámci trestního řízení je přitom nutno považovat Celní úřad pro Moravskoslezský kraj jako celek. Jeho dílčí oddělení není funkčně samostatným celkem, který by bylo možné považovat za celní orgán ve smyslu § 12 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Celní úřad nelze rozdělit na část, která je správcem daně a část, která je orgánem činným v trestním řízení. To vyplývá již z dikce citovaného ustanovení trestního řádu a potvrzuje to také odborná literatura, podle níž „[…] mají pověřené celní orgány postavení policejního orgánu v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových právních předpisů tehdy, jsou-li celní orgány v postavení správce daně. Pověřené celní orgány, které jsou policejními orgány, zde mohou rychleji a vyčerpávajícím způsobem provést všechny úkony, které provádí podle trestního řádu příslušný policejní orgán. [….] Celní úřad vykonává působnost na území vyššího územního samosprávného celku, jehož název je součástí názvu celního úřadu, s výjimkou částí území vyššího územního samosprávného celku, které jsou součástí území celního prostoru Celního úřadu Praha Ruzyně.[…]“ (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013). Pověřenými celními orgány jsou tedy celní úřady jako celek, přičemž funkci policejního orgánu vykonávají v rámci celé své místní příslušnosti.

Co se tedy týče námitek směřujících proti způsobu odběru vzorků, i tyto námitky měl žalobce uplatňovat v rámci trestního řízení, nikoliv v rámci daňového řízení (potažmo soudního řízení správního), v němž musí daňové orgány (resp. soud) vycházet z pravomocného trestního rozsudku, který je výsledkem údajně vadného procesu. Daňové řízení ani soudní řízení správní neslouží k nápravě pochybení orgánů činných v trestním řízení, která byla učiněna v rámci trestního řízení. Bez ohledu na to, zda měly tyto orgány postupovat dle vnitřního předpisu a zda podle něj skutečně postupovaly, tyto otázky nemohou být posuzovány v nyní projednávané věci. Žalobou napadené rozhodnutí nevychází ze samotných procesních úkonů orgánů činných v trestním řízení, nýbrž primárně z výroku trestního rozsudku, který byl pro žalovaného závazný.

Nedůvodnou je také námitka žalobce, že celně technická laboratoř nemohla při zkoušce provádět důkaz kouřením (což je důkaz ohledáním ve smyslu § 93 daňového řádu), protože není správcem daně. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že celně technická laboratoř nemůže provádět důkaz kouřením, nicméně žádný takový důkaz ani neprováděla a její postup byl přitom plně v souladu se zákonem.

Z žalobcem citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 9. 2. 2015, č. j. 15 Af 78/2011-57, vyplývá, že celně technická laboratoř provádí analýzy, jejichž závěrem je protokol o zkoušce. Samotná analýza není důkaz, jím je až zmíněný protokol o zkoušce, ve kterém jsou zahrnuty poznatky a závěry, ke kterým během testování celně technická laboratoř dospěla. Smyslem zřízení sítě celně technických laboratoří je právě zajišťování odborných analýz pro účely celního řízení. Celně technická laboratoř je odborným pracovištěm náležitě technicky a personálně vybaveným k provedení potřebných analýz. Pokud v celním řízení vznikne potřeba získání určitých odborných poznatků, je nezbytné, aby provedení potřebných analýz a vypracování posudků zajistily celní orgány pomocí k tomu náležitě odborně způsobilých a vybavených pracovišť. Těmi mohou být organizační útvary celních orgánů, splňují-li uvedené požadavky, nebo i jiné subjekty, rovněž za podmínky splnění uvedených požadavků (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 88/2008 - 99).

Provádí-li celně technická laboratoř zkoušku kouření tabáku, nejedná se o důkaz ohledáním a účastník daňového řízení nemá právo být této zkoušce přítomen (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, dostupný na www.nsoud.cz). K provedení zkoušky kouřením nepotřebuje celně technická laboratoř žádnou speciální akreditaci. Posouzení otázky, zda dojde při přerušení tahu k uhasnutí cigarety vytvořené z předmětných tabákových výrobků, totiž nevyžaduje žádné odborné znalosti (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 - 113). Absence akreditace pro tuto činnost neznamená nedostatek technického či personálního vybavení pro tento typ zkoušky, jak tvrdí žalobce, nýbrž je pouze důsledkem skutečnosti, že zkouška akreditaci ze shora uvedených důvodů vůbec nepodléhá.

Žalobci lze přisvědčit v tom, že v případě nesouhlasu se závěry uvedenými v protokolu o zkoušce vyhotoveném celně technickou laboratoří, může navrhnout jiné důkazy, včetně důkazu zkouškou kouření tabáku. Žalobce nicméně opět opomíjí skutečnost, že zkouška i dokazování k této otázce probíhaly v rámci trestního řízení. Nesouhlas s protokolem o zkoušce měl proto žalobce uplatňovat v rámci trestního řízení. Žalovaný ani správní soud nejsou oprávněni nyní přezkoumávat úkony orgánů činných v trestním řízení vedeném se žalobcem, které bylo zakončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalovaný i zdejší soud jsou výsledky trestního řízení vázáni. Z tohoto důvodu není přiléhavý ani žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, č. j. II. ÚS 232/02, který dopadá na komplexní zjišťování skutkového stavu v daňovém řízení, nikoliv na situaci, kdy je správce daně povinen vycházet ze skutečností zjištěných orgány činnými v trestním řízení a konstatovaných v pravomocném odsuzujícím rozsudku trestního soudu.

V. Shrnutí a náklady řízení

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Jaroslava Skoumalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru