Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 Af 1/2011 - 201Rozsudek KSBR ze dne 06.04.2011

Prejudikatura

7 Ans 5/2008 - 164


přidejte vlastní popisek

31Af 1/2011-201

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D., v právní věci žalobce společnosti Adast Systems, a.s., se sídlem Mírová 2, Adamov, zast. Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Blansku, se sídlem Seifertova 7, Blansko, o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu,

takto:

I. Věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31Af 1/2011 a sp. zn. 31Af 2/2011, se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. 31Af 1/2011.

II. Žaloby sezamítají.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 18.8.2003 u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Blansku, který spatřoval v tom, že žalovaný nezahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru č. 24/99, č.j. 16695/99/283911/6619 ze dne 25.2.1999, ačkoliv k tomu žalovaného vyzval žádostí ze dne 17.6.2003. V žalobě uvedl, že svého práva se domáhal stanoveným postupem podle ustanovení § 32 odstavec 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to žádostí ze dne 17.6.2003 o ověření neplatnosti tohoto rozhodnutí. Žádost žalobce vyřídil žalovaný přípisem ze dne 16.7.2003, č.j. 55557/03/283911/6619, tak, že tuto žádost shledal jako neoprávněnou. Přípis žalovaného ze dne 16.7.2003 mu byl doručen dne 31.7.2003. Navrhl, aby žalovanému soud zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru č. 24/99 ze dne 25.2.1999, č.j. 16695/99/283911/6619.

Žalobou podanou dne 18.8.2003 u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Blansku, který spatřoval v tom, že žalovaný nezahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru č. 26/99, č.j. 16696/99/283911/6619 ze dne 25.2.1999, ačkoliv k tomu žalovaného vyzval žádostí ze dne 17.6.2003. V žalobě uvedl, že svého práva se domáhal stanoveným postupem podle ustanovení § 32 odstavec 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to žádostí ze dne 17.6.2003 o ověření neplatnosti tohoto rozhodnutí. Žádost žalobce vyřídil žalovaný přípisem ze dne 16.7.2003, č.j. 55548/03/283911/6619, tak, že tuto žádost shledal jako neoprávněnou. Přípis žalovaného ze dne 16.7.2003 mu byl doručen dne 31.7.2003. Navrhl, aby žalovanému soud zakázal pokračovat v porušování stěžovatelových práv a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru č. 26/99 ze dne 25.2.1999, č.j. 16696/99/283911/6619.

Žalovaný podal vyjádření k žalobě a navrhl její zamítnutí s tím, že k tvrzenému porušování stěžovatelových práv jeho postupem nedošlo.

O první žalobě rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1.3.2004, č.j.
30 Ca 266/2003-36, tak, že žalobu odmítl a dále rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 s.ř.s. není úkon správce daně, kterým podle § 32 odstavec 7 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyrozumí podatele o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí a žaloba na ochranu před takovým úkonem správce daně proto není podle § 85 s.ř.s. přípustná. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16.3.2004.

O druhé žalobě rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.2.2004,
č.j. 30 Ca 264/2003-39, tak, že žalobu odmítl a dále rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu § 82 s.ř.s. není úkon správce daně, kterým podle § 32 odstavec 7 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyrozumí podatele o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti rozhodnutí a žaloba na ochranu před takovým úkonem správce daně proto není podle § 85 s.ř.s. přípustná. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13.4.2004.

První pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně napadl kasační stížností žalobce. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně rozsudkem ze dne 20.4.2005, č.j. 7 Afs 84/2004-84, tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.3.2004,

č.j. 30 Ca 266/2003-36, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že Krajský soud v Brně ve věci rozhodl, aniž by si ujasnil, čeho se žalobce domáhá, rozhodl o žalobě, která měla vady a v dalším řízení proto bude nutné odstranit vady žaloby tak, aby bylo nepochybné, čeho se žalobce podanou žalobou domáhá, zda ochrany před nezákonným zásahem nebo ochrany před nečinností, a teprve poté může ve věci znovu rozhodnout. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 20.6.2005.

Druhé pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně rovněž napadl žalobce kasační stížností. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně rozsudkem ze dne 20.4.2005, č.j. 7 Afs 100/2004-90, tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.2.2004, č.j. 30 Ca 264/2003-39, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že Krajský soud v Brně ve věci rozhodl, aniž by si ujasnil, čeho se žalobce domáhá, rozhodl o žalobě, která měla vady a v dalším řízení proto bude nutné odstranit vady žaloby tak, aby bylo nepochybné, čeho se žalobce podanou žalobou domáhá, zda ochrany před nezákonným zásahem nebo ochrany před nečinností, a teprve poté může ve věci znovu rozhodnout. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 20.6.2005.

Proto Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24.6.2005, č.j. 31 Ca 46/2005-17 podrobně poučil žalobce a vyzval ho k doplnění žaloby v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto usnesení. K tomu stanovil přiměřenou lhůtu a současně žalobce poučil, že nebude-li výzvě soudu ve stanovené lhůtě vyhověno, soud řízení o žalobě odmítne.

K poučení a výzvě soudu žalobce doložil do spisu podání ze dne 25.7.2005, v němž uvedl, že se domáhá ochrany proti zásahu Finančního úřadu v Blansku, který spatřuje v jeho nečinnosti spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 1996. Žalovaný sice v této věci vydal platební výměr č. 24/99, č.j. 16695/99/283911/6619 ze dne 25.2.1999, avšak tento platební výměr je neplatný, takže je na žalovaném, aby ve věci vydal nové rozhodnutí – nový platební výměr. Petit žaloby formuloval tak, že se Finančnímu úřadu v Blansku ukládá, aby vydal rozhodnutí ve věci daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1996.

Obdobně soud postupoval v řízení o žalobě ve věci vedené pod sp.zn. 31 Ca 47/2005.

O žalobách poté soud znovu rozhodl usnesením ze dne 17.10.2005, č.j. 31 Ca 46/2005 – 82 a č.j. 31 Ca 47/2005-84 a žaloby odmítl, když vycházel z toho, že podání žalobce nadále, i přes výzvu a poučení soudu, nesplňuje všechny podmínky pro to, aby se soud mohl žalobou zabývat meritorně. Poté, kdy Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce zrušil pravomocná usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žaloby z důvodu její nepřípustnosti,vycházel soud z toho, že i nadále je u Krajského soudu v Brně vedeno řízení o žalobách podaných žalobcem u tohoto soudu dne 18.8.2003, které byly označeny v obou případech jako žaloba na ochranu před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Blansku podle ustanovení § 82 a násl. s.ř.s., a jimiž se žalobce domáhal, aby soud podle ustanovení § 87 odstavec 2 s.ř.s. zakázal žalovanému pokračovat v porušování žalobcových práv a přikázal mu, aby zahájil řízení o splnění podmínek osvědčení neplatnosti rozhodnutí – platebního výměru č. 24/99 ze dne 25.2.1999, č.j. 16695/99/283911/6619 a platebního výměru č. 26/99 ze dne 25.2.1999, č.j. 16696/99/283911/6619. Po poučení a výzvě soudu doplnil žalobce tyto žaloby tím, že se domáhá ochrany proti zásahu žalovaného, který spatřuje v jeho nečinnosti, neboť žalovaný nevydal rozhodnutí ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1996 a zdaňovací období roku 1994 a v tomto smyslu formuloval žalobní petit. Soud dále

posoudil, že žalobce nadále směšuje oba žalobní tituly zařazené do ochrany veřejných subjektivních práv ve správním soudnictví podle části třetí hlavy druhé dílu druhého (ochrana proti nečinnosti správního orgánu) a dílu třetího (řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu) s.ř.s. Žalobou proti nečinnosti uplatněnou podle § 79 odstavec 1 s.ř.s. se může každý, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Naproti tomu žalobu proti nezákonnému zásahu podle § 82 s.ř.s. může podat každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu zasaženo, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky a nebo hroz-íli jeho opakování. Každý z uvedených typů žalob má stanovenou lhůtu k jejímu podání, v souladu se zásadou koncentrace, jíž je správní soudnictví ovládáno, a rovněž zásadou právní jistoty účastníků právních vztahů. Zcela zásadní skutečností pak je, že jde o dva odlišné druhy žalob, které nelze zaměňovat. Soud proto v tomto řízení rozhodoval o žalobě, kterou žalobce podal u Krajského soudu v Brně dne 18.8.2003, kterou jednoznačně označil jako žalobu na ochranu

před nezákonným zásahem Finančního úřadu v Blansku, kterou podává podle ustanovení § 82 a násl. s.ř.s., vyzval žalobce k doplnění a upřesnění tohoto svého podání, tak, aby bylo

zřejmé označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá, s vylíčením rozhodujících skutečností a označením důkazů, jichž se žalobce dovolává a uvedením návrhu výroku rozsudku. Ani po žalobcem doplnění žaloby z obsahu podání tyto rozhodující skutečnosti nevyplynuly, žalobce nadále podle přesvědčení soudu směšoval zásah správního orgánu s jeho nečinností. Každý z právně zakotvených institutů ochrany logicky předpokládá odlišná skutková i právní tvrzení a nelze je směšovat tak, jak činí žalobce. Nešlo o doplnění podání, kterým se rozumí doplnění skutkových tvrzení či doplnění právní argumentace, tak, aby mohlo být o žalobě ze dne 13.8.2003, u soudu podané dne 18.8.2003, meritorně rozhodnuto. Proto soud, dospěl k závěru, že podání žalobce trpí vadami, které brání meritornímu rozhodnutí o žalobě, a žaloby odmítl s odkazem na ustanovení § 37 odstavec 5 s.ř.s.

Uvedená usnesení nabyla právní moci dnem 8.11.2005.

Ke kasační stížnosti žalobce pak Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13.9.2007 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.10.2005, č.j. 31 Ca 46/2005-82 a č.j. 31 Ca 47/2005-84, zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že žalobce se v řízení domáhá ochrany proti nečinnosti finančního úřadu podle § 79 a násl. s.ř.s. a navrhuje, aby tomuto úřadu byla uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 1994 a 1996. Současně zavázal Krajský soud v Brně, aby v dalším řízení posoudil, zda se v daném případě jedná o nečinnost finančního úřadu podle ustanovení § 79 a násl. s.ř.s.

Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dnem 29.11.2007.

Krajský soud v Brně byl v dalším řízení zavázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst.3 s.ř.s.).

Žalovaný pak ve vyjádření k žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu poukázal na to, že ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 1994 rozhodl platebním výměrem č.26/99 dne 25.2.1999 , za zdaňovací období 1996 pak téhož dne rozhodl platebním výměrem č. 24/99, v obou případech se žalobce odvolal a zákonnost platebních výměrů byla stvrzena jak odvolacím orgánem, tak posléze i soudem v odvolacím řízení. Navrhl proto zamítnutí žaloby.

Poté Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, ,,aby v dalším řízení krajský soud posoudil, zda se v daném případě jedná o nečinnost finančního úřadu podle ustanovení § 79 a násl. s.ř.s.“, dospěl k závěru, že nejsou podmínky pro meritorní rozhodnutí o žalobě v řízení podle § 79 a násl. s.ř.s. Usnesením ze dne 5.3.2008, č.j. 31Ca 222/2007-110 soud spojil obě žaloby ke společnému řízení. Toto usnesení nabylo právní moci 20.3.2008. Poté soud rozhodl o žalobách usnesením ze dne 25.6.2008, č.j. 31Ca 222/2007-133, kterým opětovně žaloby odmítl, a to z následujících důvodů:

Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se lze ve správním soudnictví domáhat žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s.ř.s. jen za podmínek stanovených zákonem, nikoliv proti jakékoliv absenci v činnosti správního orgánu dle subjektivního přesvědčení žalobce. Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. se ochrany proti nečinnosti správního orgánu ve správním soudnictví může dovolávat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, s výjimkou případů, kdy zákon s nečinností správního orgánu spojuje právní fikci vydání rozhodnutí o určitém obsahu, popřípadě jiný právní důsledek. Ochrana ve správním soudnictví je tak omezena na případy, kdy ve správním řízení má správní orgán povinnost vydat rozhodnutí nebo povinnost vydat osvědčení, přičemž tak má učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a za podmínky, že žalobce vyčerpal zákonné prostředky správního řízení k ochraně před nečinností správního orgánu pokud mu je zákon zakládá. K vynucení jiného konání správního orgánu než je vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení ustanovení § 79 odst. 1 s.ř.s. nikomu žalobní legitimaci nezakládá a nezakládá ani pravomoc soudu proti jiné nečinnosti správního orgánu než takové, která spočívá v absenci vydání rozhodnutí nebo vydání osvědčení, ochranu poskytovat a rozhodovat o povinnosti správního orgánu takový jiný úkon provést. Důvodnost žaloby na nečinnost správního orgánu proto soud může posuzovat a tudíž se může věcí meritorně zabývat jen tehdy, pokud je žalobou požadována ochrana proti nečinnosti správního orgánu spočívající v nevydání rozhodnutí nebo nevydání osvědčení, k jehož vydání je správní orgán dle zákona povinen, a to ve lhůtě zákonem stanovené, přičemž žalobce musí současně v žalobě tvrdit a prokázat, že využil všechny zákonem předepsané prostředky, které mu zákon k ochraně před nečinností správního orgánu poskytuje. Jinak není dána pravomoc soudu k poskytnutí takové ochrany vydáním rozhodnutí podle dílu druhého hlavy druhé části třetí s.ř.s. a chybí tak základní podmínky řízení, za kterých soud může jednat a rozhodovat ve věci. Tak tomu je i v předmětné věci. Pojem rozhodnutí správního orgánu, jehož vydání se lze žalobou proti nečinnosti správního orgánu domáhat podle § 79 odst. 1 s.ř.s., je legislativní zkratkou, kterou soudní řád správní zavedl v ustanovení § 65 odst. 1, a která se tak vztahuje i na všechna další ustanovení v s.ř.s. následující, kde je použita, nikoliv jen pro řízení o žalobách podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. Ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. považuje za rozhodnutí takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají,

mění, ruší nebo závazně určují žalobcova práva nebo povinnosti. Rozhodnutím ve smyslu této legislativní zkratky tak není jakýkoliv úkon správního orgánu, byť vydávaný ve správním řízení či formálně označený jako rozhodnutí správního orgánu, ale pouze takový úkon, který zasahuje do práv nebo povinností žalobce tím, že jeho práva nebo povinnosti zakládá, mění, ruší nebo je závažně určuje. Z toho vyplývá, že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se lze domáhat ochrany u soudu jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný ve vydání rozhodnutí, kterým má být rozhodováno o právech nebo povinnostech žalobce, a to v případech, kdy správní orgán je povinen vydat rozhodnutí nebo osvědčení, nedodržel zákonem stanovenou lhůtu a žalobce vyčerpal prostředky ochrany ve správním řízení. Pokud úkon správního orgánu není způsobilým zasáhnout do práv a povinností žalobce, protože není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65 odst. 1 s.ř.s., pokud není správní orgán povinen ve věci vydat rozhodnutí a pokud

žalobce nevyčerpal prostředky ochrany ve správním řízení, pak není v pravomoci soudu poskytovat ve správním soudnictví ochranu proti nečinnosti správního orgánu, který má být podle předsvědčení žalobce v prodlení, a nemůže ani rozhodovat o povinnosti správního orgánu úkon provést.

V dané věci mělo být podle obsahu žaloby rozhodnuto soudem o nečinnosti žalovaného při vydání rozhodnutí o neplatnosti dříve vydaného platebního výměru a podle tvrzení žalobce byl správce daně nečinný, když rozhodnutí nevydal. Z obsahu spisu vyplývá, že finanční úřad vydal ve věci daně zpříjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1994 a roku 1996 platební výměry, proti těmto prvostupňovým správním rozhodnutím se žalobce odvolal, jeho odvolání bylo odvolacím orgánem projednáno, bylo o něm rozhodnuto a rozhodnutí se stalo pravomocným. Pravomocné rozhodnutí pak žalobce napadl žalobou ve správním soudnictví, kterou se soud zabýval v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. Nato žalobce požádal správce daně o vydání osvědčení o neplatnosti vydaných platebních výměrů ve věci daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1994 a roku 1996. Na žádost žalobce reagoval žalovaný přípisem, kterým sdělil žalobci, že jeho žádost shledal neoprávněnou. O splnění podmínek neplatnosti platebního výměru (či jiných rozhodnutí správce daně vydávaných dle § 32 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) rozhoduje správce daně za podmínek vyplývajících z § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, v němž se uvádí, že splnění podmínek neplatnosti ověřuje správce daně, který rozhodnutí vydal, a to tehdy, chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, což má za následek neplatnost rozhodnutí. Pouze v těchto případech ověřuje správce daně splnění podmínek neplatnosti platebního výměru. O takový případ se však v dané věci nejedná. Sdělení správce daně, kterým reagoval na žádost žalobce především není rozhodnutím o právech a povinnostech ve smyslu legislativní zkratky uvedené v § 65 odst. 1 s.ř.s. a v dané

věci ani nejsou splněny jiné zákonem předepsané podmínky, shora vyjmenované, když zákon správci daně v tomto případě povinnost vydat rozhodnutí v žádosti žalobce ani neukládá. Ve skutečnosti, že správce daně žádosti žalobce nevyhověl a reagoval na ni jen přípisem se sdělením důvodů, nelze spatřovat nečinnost správního orgánu při vydání osvědčení. V tomto konkrétním případě nemůže soud nepřihlédnout k tomu, že žalobce po vydání předmětných platebních výměrů využil všechny prostředky obrany, které mu zákon přiznával, a to nejen v průběhu správního řízení, ale následně též prostřednictvím žaloby podané k soudu, kdy zákonnost platebního výměru byla stvrzena jak odvolacím orgánem, tak následně i soudem, na což žalovaný důvodně poukazuje. Nelze nyní dovodit, že by byly dány podmínky řízení o žalobě na nečinnost finančního úřadu, které by byly dány jen tehdy, pokud by finanční úřad

byl v prodlení s vydáním rozhodnutí, jimiž by byla založena, měněna, rušena nebo závazně určována práva žalobce. Pro úplnost k samotné otázce neplatnosti platebního výměru odkázal soud na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména pak na rozsudek rozšířeného senátu č.j. 6 A 76/2001-96 ze dne 22.7.2005, ev. dále rozsudek 2 Afs 12/2003-220 (publikováno pod č. 212/2004 Sb. NSS).

Poté soud uzavřel, že nejsou dány podmínky řízení o žalobě podle části třetí hlavy druhé dílu třetího s.ř.s. a soudu proto nezbylo než žalobu odmítnout podle § 46 dost. 1 písm. a) s.ř.s. Toto usnesení nabylo právní moci 3.7.2008.

Pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně opětovně napadl žalobce kasační stížností. V řízení o kasační stížnosti byla věc nejprve postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který ve věci rozhodl usnesením ze dne 21.9.2010, č.j. 7 Ans 5/2008-164, které nabylo právní moci 11.10.2010. Rozšířený senát v citovaném rozhodnutí dovodil, že:

I. Posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.

II. Ověření neplatnosti rozhodnutí podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je svou podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, na jehož výkon a užití není právní nárok.

III. V řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. nejsou soudy oprávněny uložit správci daně povinnost vydat rozhodnutí o ověření neplatnosti (dodatečného) platebního výměru. Sdělení správce daně, jímž informuje žadatele o tom, že podmínky pro ověření neplatnosti neshledal, není rozhodnutím podle § 65 s. ř. s.

IV. IV. Neplatnost rozhodnutí podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, může daňový subjekt namítat v odvolání proti (dodatečnému) platebnímu výměru, a poté případně v žalobě proti rozhodnutí o odvolání u soudu ve správním soudnictví.

a poté vrátil věc k projednání a rozhodnutí sedmému senátu Nejvyššího správního soudu. Na obsah a odůvodnění tohoto rozhodnutí soud plně účastníky řízení odkazuje, neboť rozhodnutí jim bylo doručeno a s jeho obsahem jsou seznámeni.

V návaznosti na rozhodnutí rozšířeného senátu pak bylo kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 31Ca 222/2007-133 ze dne 25.6.2008 zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2010, č.j. 7 Ans 5/2008-180. Tento rozsudek nabyl právní moci 13.1.2011.

V tomto rozhodnutí odkázal Nejvyšší správní soud na usnesení rozšířeného senátu, který dospěl k závěru, že „ustanovení § 79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. Rozšířený senát tedy uzavřel, že posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“ (viz bod 25 cit. usnesení). Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud se krajský soud v napadeném usnesení s otázkou nečinnosti finančních orgánů věcně vypořádal, a přesto žalobu stěžovatele odmítl pro nedostatek podmínek řízení podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

Rovněž k otázce, zda soud v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu může zkoumat splnění podmínek pro ověření neplatnosti rozhodnutí finančních orgánů, se vyjádřil rozšířený senát v citovaném usnesení. Dospěl k závěru, že ověření neplatnosti rozhodnutí podle § 32 odst. 7 daňového řádu je svou podstatou nápravným prostředkem dozorčího práva, na jehož užití a výkon není právní nárok. V řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s. nejsou soudy rozhodující ve správním soudnictví oprávněny uložit správci daně povinnost vydat rozhodnutí o ověření neplatnosti (dodatečného) platebního výměru. Sdělení správce daně, jímž informuje žadatele o tom, že podmínky pro ověření neplatnosti neshledal, není rozhodnutím podle § 65 s. ř. s. Neplatnost rozhodnutí podle § 32 odst. 7 daňového řádu může daňový subjekt namítat v odvolání proti (dodatečnému) platebnímu výměru, a poté případně v žalobě proti rozhodnutí o odvolání u soudu ve správním soudnictví.“ (viz bod 46 cit. usnesení). Pokud tedy stěžovatel namítal, že se krajský soud měl vypořádat s otázkou, zda předmětné platební výměry jsou neplatné v e smyslu ust. § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, je tato jeho argumentace neopodstatněná. V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje na citované usnesení rozšířeného senátu.

Ze soudního spisu dále Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud poté, co byla jeho předchozí odmítavá usnesení Nejvyšším správním soudem zrušena, spojil usnesením ze dne 5. 3. 2008, č. j. 31 Ca 222/2007 - 110 věci vedené pod sp. zn. 31 Ca 222/2007 a 31 Ca 223/2007 ke společnému řízení. Výrok napadeného usnesení nicméně zní „[ž]aloba se odmítá“ a rovněž v jeho záhlaví krajský soud uvedl, že rozhodoval o „žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu“. V odůvodnění napadeného usnesení jsou oproti tomu zmiňovány obě předmětné žaloby. Krajský soud tedy rozhodl pouze o jedné ze dvou žalob stěžovatele, přičemž z napadeného usnesení není seznatelné, o které. Tím, že nevyčerpal celý předmět řízení, zatížil krajský soud řízení další vadou, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, přičemž k této vadě přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti ve smyslu ust. § 109 odst. 3 s. ř. s.

V tomto rozsahu pak Nejvyšší správní soud zavázal zdejší soud právním názorem k posouzení věci.

Krajský soud v Brně nyní o žalobách rozhodl při plné vázanosti právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu a s odkazem na důvody v něm uvedené, jakož i v návaznosti na důvody zdejším soudem již shora popsané, mu nezbylo, než žaloby zamítnout jako nedůvodné (§ 78 odst. 7 s.ř.s.), poté, kdy obě žaloby nejprve spojil ke společnému projednání a rozhodnutí.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odstavec 3 a § 110 odstavec 2 s.ř.s. Podle § 60 odstavec 3 s.ř.s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Podle § 110 odstavec 2 s.ř.s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Posuzováno z procesního hlediska žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá, úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho jinak běžné administrtaivní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.). Podle § 104 odst. 3, písm. a) s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

V Brně dne 6. 4. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru