Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 99/2016 - 103Rozsudek KSBR ze dne 07.03.2018

Prejudikatura

8 As 110/2015 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 As 95/2018

přidejte vlastní popisek

31A 99/2016 - 103

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci

žalobce: J. K.

zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4

proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2016, č. j. JMK 92041/2016, sp. zn. S-JMK 73228/2016/ODOS/Př

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím Městského úřadu Rosice, odboru dopravy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2016, č. j. MR-S 16482/14-ODO KOC/13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „silniční zákon“) tím, že jako provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dne 21. 11. 2014, v 22:05 hodin totiž nezjištěný řidič vozidla žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost v místě měření, stanovenou na 50 km/h, nejméně o 10 km/h, když řídil rychlostí 60 km/h (po odečtu tolerance 3 km/h).

2. Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí bránil odvoláním ze dne 23. 2. 2016, které žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2016, č. j. JMK 92041/2016, sp. zn. S-JMK 73228/2016/ODOS/Př (dále jen „napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhá zrušení napadeného, jakož i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Předně namítá, že správní orgán jednal v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nepokusil se doručit oznámenému řidiči výzvu k podání vysvětlení. Pro zahájení řízení o přestupku nebylo podstatné, zda si tento řidič přebírá písemnosti. Kdyby správní orgán předvolal žalobce k podání vysvětlení, mohl správnímu orgánu poskytnout další informace k osobě řidiče. Žalobce se o tom, že nebylo zahájeno řízení o přestupku s oznámeným řidičem, dozvěděl až dne 7. 7. 2015, kdy bylo zahájeno správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla - v tu chvíli již nemohl předkládat další důkazy na podporu svého tvrzení k přestupkovému řízení, např. smlouvu o výpůjčce vozidla. Pokud žalobce uvedl totožnost řidiče nepravdivě, měl správní orgán vést řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona. Správní orgán byl povinen konkrétně uvést, z jaké úřední činnosti seznal, že se dané osobě nedaří doručovat písemnosti, sdělení pouhé spisové značky řízení není dostatečné, žalobce byl krácen na svém právu na obhajobu. Správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen. Za správní delikt nenese odpovědnost ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, jelikož správní orgán u měřícího zařízení neprokázal, že se jedná o automatizovaný prostředek používaný bez obsluhy. Předmětné měřící zařízení takovým zařízením není. Žalovaný zkrátil žalobce na jeho právech, když potvrdil prvostupňové rozhodnutí, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení, pro tuto věc nezbytného, ústního jednání s provedením dokazování za účasti žalobce. V místě, kde bylo vozidlo změřeno, je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 60 km/h, řidič vozidla jel právě 60 km/h, přestupku se tedy nedopustil. Skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a povinnost zakotvená v § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s presumpcí neviny, Ústavou, ústavními principy a základními právy, ustanovení vyžaduje nesplnitelné chování, je jím zasahováno do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.

III. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Prvostupňové rozhodnutí uvádí, že sděleného řidiče nelze dle centrálního registru obyvatel dohledat a na uvedenou adresu mu nelze doručit, což je podloženo kopií doručenky výzvy k podání vysvětlení, která je relevantním důkazem. Opakovaný a účelový postup zmocněnce žalobce, který sděluje jako osobu řidiče pana L. Y., je zneužitím práva. Ani smlouva o výpůjčce by na věci nic nezměnila, soukromoprávní ujednání není liberačním důvodem dle § 125f odst. 5 silničního zákona. Uvedení spisové značky řízení, ve kterých byla zmocněncem sdělena tato osoba řidiče, je dostačující, žalobce by byl oprávněn nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců. Z § 125e odst. 5 ve spojení s § 125e odst. 3 silničního zákona vyplývá, že odpovědnost fyzické osoby za správní delikt zaniká teprve uplynutím dvou let ode dne, kdy se o něm správní orgán dozvěděl, nejpozději do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán, v posuzované věci tak k promlčení nedošlo. Ze záznamů o přestupcích (výstupů z měřícího zařízení) vyplývá, že měřící zařízení pracovalo v automatizovaném režimu měření, další dokazování je nadbytečné. Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně o správních deliktech a provést důkaz listinou bez nařízení ústního jednání za splnění určitých podmínek – včasné vyrozumění účastníků řízení a sepsání protokolu. Žalobce byl řádně poučen o svém právu účastnit se dokazování. Ze správního spisu vyplývá, že v místě měření je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h. Tato námitka nebyla uvedena v odvolání, žalobce nemůže svoji liknavost zhojit až v řízení soudním. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32 uzavírá, že povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona není v rozporu s Ústavou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

6. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

7. Předně soud nemůže přisvědčit námitce žalobce o protiústavnosti § 125f silničního zákona. Dle § 125f silničního zákona se provozovatel vozidla dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

8. Totožnou námitkou (jakož i většinou ostatních žalobních námitek) se již zdejší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2017, č. j. 31A 242/2017-27 (srov. také rozsudek ze dne 23. 2. 2017, č. j. 30 A 87/2016-29, nebo rozsudek ze dne 8. 6. 2017, č. j. 30 A 110/2016-30), kde uvedl, že z povinnosti žalobce (provozovatele vozidla obecně) zajistit řádné dodržování předpisů při užívání vozidla (§ 10 odst. 3 silničního zákona) nelze dovozovat, že by automaticky docházelo k uplatňování presumpce viny; takto uvedenou zásadu pojímat nelze. Předmětná povinnost a z ní vyplývající odpovědnost provozovatele vozidla primárně nesměřuje k sankcionování všech provozovatelů vozidel, ale vyjadřuje povinnost těchto provozovatelů pozitivně působit ve prospěch řádného dodržování všech příslušných právních předpisů. Zvolená úprava tak sleduje legitimní cíl spočívající ve veřejném zájmu společnosti na řádném fungování silničního provozu a na dodržování s tím souvisejících pravidel.

9. V nynější věci nemá soud důvod se od těchto závěrů odchylovat, přičemž opakuje, že pokud žalobce namítá, že tato povinnost je nesplnitelná, je potřeba říci, že je to právě provozovatel vozidla – zpravidla jeho vlastník, jenž ovlivňuje, jakým způsobem je vozidlo užíváno a zda jsou při jeho užívání dodržovány všechny příslušné předpisy. Vlastnictví, a tedy i vlastnictví vozidla, s sebou nenese toliko neomezené panství nad věcí, ale podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví rovněž zavazuje; v tomto kontextu lze hovořit o odpovědnosti vlastníka vůči společnosti, jež se jistě může projevovat i v povinnosti zajistit dodržování příslušných právních předpisů třetí osobou, která věc (vozidlo) užívá. Zdejší soud v tomto kontextu blíže citoval i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na nějž v podrobnostech odkazuje. Zdůrazňuje také, že uplatňování objektivní odpovědnosti, resp. odpovědnosti za výsledek je běžnou součástí systému (nejen) správně-právní odpovědnosti a rozhodně není v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, zejména bod 23). Proporcionalita přijatého řešení je přitom zajištěna v § 125f odst. 4 silničního zákona, podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016-35). Námitka protiústavnosti ustanovení § 125f silničního zákona proto není důvodná.

10. Následně se soud zabýval námitkou promlčení správního deliktu provozovatele vozidla.

11. Dle § 125e odst. 3 silničního zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán.

12. Dle § 125e odst. 5 silničního zákona se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.

13. Silniční zákon je ve výše uvedeném znění poslední věty za středníkem v § 125e odst. 5 účinný od účinnosti novely provedené zákonem č. 230/2014 Sb., tedy od 7. 11. 2014. K jednání řidiče vozidla, které je předmětem posuzovaného sporu, došlo dne 21. 11. 2014, tedy již za účinnosti novely silničního zákona provedené zákonem č. 230/2014 Sb. Vzhledem k tomu, že řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo zahájeno dnem doručení příkazu zástupci žalobce dne 14. 7. 2015, je zřejmé, že lhůta vyplývající z § 125e odst. 3 silničního zákona překročena nebyla, a k zániku odpovědnosti za správní delikt nedošlo.

14. Další žalobní námitkou žalobce tvrdí, že správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo správním orgánem zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, jelikož mu nepředcházely nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Konkrétně namítá, že správní orgán se nepokusil oznámenému řidiči doručit výzvu k podání vysvětlení.

15. K této námitce je předně nutno uvést následující: Správním orgánem prvního stupně byla žalobci dne 28. 11. 2014 doručena výzva k úhradě částky ve výši 700 Kč za spáchání přestupku, a to ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Současně byl žalobce poučen, že ve stejné lhůtě může namísto uhrazení částky oznámit správnímu orgánu osobu řidiče, která v inkriminovaném čase skutečně řídila jím provozované vozidlo. Stanovená lhůta však uplynula dne 15. 12. 2014, přičemž osobu řidiče oznámil žalobce správnímu orgánu teprve dne 27. 2. 2015. Správní orgán prvního stupně tedy nebyl povinen uvedené osobě výzvu k podání vysvětlení vůbec zasílat.

16. Nad rámec svých povinností se však správní orgán prvního stupně oznámením žalobce zabýval. Vycházel přitom především z toho, že v minulosti se této osobě na uvedenou adresu doručovat nedařilo ani správnímu orgánu Městský úřad Židlochovice, což doložil přiložením doručenky potvrzující, že učiněný pokus o doručení zásilky panu L. Y. na adresu uvedenou žalobcem byl neúspěšný. Správní spis dále opatřil sdělením Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy shrnujícím skutečnosti nasvědčující tomu, že se pan L. Y. již nezdržuje na území České republiky. Dále vzal do úvahy skutečnosti zjištěné jím samotným v předchozích správních řízeních, ve kterých shodně jako v projednávané věci působila jako zmocněnec provozovatele vozidla společnost FLEET Control, s.r.o., která jako osobu řidiče uvedla taktéž pana L. Y. Zdejší soud na rozdíl od žalobce považuje označení těchto řízení pomocí spisové značky za plně dostačující. Z takového označení je zcela zřejmé, resp. dohledatelné, a tedy přezkoumatelné, o jaké konkrétní řízení v jaké konkrétní věci se jedná (a žalobce mohl požádat o nahlédnutí do těchto spisů). Pochybnosti naopak vyvolává jednání zmocněnce žalobce, ač zcela jistě srozuměn s nemožností doručování panu L. Y., ať už správním orgánem prvního stupně, či jinými správními orgány, nadále tuto osobu se stejnými kontaktními údaji uvádí jako osobu řidiče vozidla těchto provozovatelů podezřelých ze spáchání správního deliktu dle § 125f silničního zákona.

17. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, „šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (pozn. podtržení doplněno zdejším soudem).

18. Také soudu je z jeho činnosti známo (k tomu viz dále), že i v jiných případech správních deliktů provozovatelů vozidla, ve kterých společnost FLEET Control, s.r.o. figuruje jako jejich zmocněnec, je tímto zmocněncem uváděn ve správním řízení na výzvu k uhrazení určené částky právě pan L. Y. V tomto případě tak nemá zdejší soud pochybnosti o opakované nemožnosti panu L. Y. doručovat, což je mu známo např. ze soudního spisu vedeného pod spisovou značkou 30A 110/2016, a dále ze soudního spisu vedeného pod spisovou značkou 30A 87/2016-29. V druhém z uvedených případů správní orgán doručoval na nyní uvedenou adresu P. 15, P. 1, obálka se však vrátila zpět s informací, že uvedený je na této adrese neznámý. Poté doručoval i na adresu, kterou zjistil z obchodního rejstříku (K Ž. 7, P. 9). I z této adresy se ovšem obálka vrátila s informací, že je adresát na této adrese neznámý. Vedle toho lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016-39. S uvedenou osobou řidiče se pak setkal i Krajský soud v Hradci Králové, který ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 30A 33/2016-41, citoval závěr správního orgánů o této osobě následovně: „[v]zhledem k tomu, že řidiče L. Y. nebylo možno ztotožnit v základních registrech, požádal správní orgán Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky o zjištění pobytu. Dne 18. 5. 2015 obdržel odpověď, že jmenovaný L. Y., st. přísl.: Čínská lidová republika, byl správně vyhoštěn z území České republiky od 27. 4. 2011 do 22. 10. 2014 a v současné době cizinec není v evidenci Cizineckého informačního systému hlášen k pobytu.“ Uvedený soud k tomu to doplnil, „že jmenovaný L. Y. byl po neúspěšném azylovém řízení správně vyhoštěn z území České republiky, správní vyhoštění je platné do 31. 12. 2999. Je veden v evidenci nežádoucích osob. Poslední údaj o jeho místu pobytu je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí. Aktuální místo jeho pobytu není známo. Dále je ve správním spise založena fotokopie doručenky s č. j. MMHK/0677576/2015 P/826/2015/OS1/Mich, tedy správního řízení, v němž byla písemnost adresovaná uvedené osobě doručována. Z doručenky je nepochybné, že písemnosti zasílal správní orgán prvého stupně, adresátem byl jmenovaný na adrese P. 15, P. 1. Zásilky nebyly adresátem v úložní době vyzvednuty, a proto byly vráceny správnímu orgánu. Stalo se tak v průběhu dubna 2015.“ Krajský soud v Hradci Králové proto uzavřel, že sdělení osoby L. Y. jako řidiče vozidla bylo obstrukčním úkonem, jehož skutečným důvodem bylo správní řízení protahovat a znesnadňovat; přičemž tato osoba byla uváděna opakovaně v různých řízeních.

19. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, ve spojení s poukazem správních orgánů, potažmo soudu, že totožnost pana L. Y. je společností FLEET Control, s.r.o. ve správních řízeních zneužívána, soudu nezbývá než označit jednání žalobce a s ním související námitky za obstrukční taktiku, účelově směřující k vyhnutí se následkům a sankcím protiprávního jednání. Uváží-li soud, že údaje byly zmocněncem sděleny opožděně, že měl správní orgán prvního stupně povědomí o nedoručitelnosti předvolání z předchozích případů, jakož o notorickém uvádění této osoby jako řidiče v případech správních deliktů různých provozovatelů u různých správních orgánů, nepochybil správní orgán prvého stupně tím, že již předvolání v této věci panu L. Y. pro nadbytečnost nezasílal a rovnou přistoupil k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (žalobce).

20. Vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani žalobní námitka, podle níž pokud žalobce uvedl totožnost pana L. Y. nepravdivě, měl správní orgán vést řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona. Dle znění ustanovení § 10 odst. 1 písm. d), které měl patrně žalobce na mysli, provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Žalobci v průběhu správního řízení nebylo porušení této povinnosti vytýkáno. Je třeba připomenout, že přezkum správních rozhodnutí je omezen toliko důvody, pro které bylo toto správní rozhodnutí vydáno. I kdyby žalobce spáchal vedle posuzovaného správního deliktu také delikt jiný, nemůže to mít z povahy věci za následek nezákonnost rozhodnutí o posuzovaném deliktu (delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona). Oba delikty se nijak nevylučují.

21. Následně se soud zabýval námitkou žalobce směřující proti postupu žalovaného, resp. správního orgánu prvního stupně, který k projednání správního deliktu provozovatele vozidla nenařídil ústní jednání.

22. Předně, názor žalobce, že v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jež je řízením, ve kterém se rozhoduje o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je potřeba analogicky k trestnímu řádu a zákonu o přestupcích nařídit ústní jednání vždy, není správný. Byť by zdejší soud přistoupil na premisu, že obvinění žalobce z předmětného správního deliktu bylo skutečně „trestním obviněním“ ve smyslu Úmluvy a splňovalo tzv. Engel kritéria [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 6. 1976, ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72], nemůže souhlasit s argumentem žalobce a v důsledku toho ani s jím citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 - 35, že by z této skutečnosti v případě tzv. jiných správních deliktů automaticky vyplývala i povinnost obligatorně nařizovat ústní jednání.

23. Právní úprava tzv. jiných správních deliktů (tedy i správního deliktu podle § 125f silničního zákona) obecně neznala institut obligatorního ústního jednání tak, jak tomu bylo u přestupků (srov. § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 6. 2017); při posuzování nutnosti nařizovat ústní jednání je proto potřeba vycházet z úpravy subsidiární, tj. z § 49 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém prvním odstavci stanoví, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.

24. I Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, s odkazem na svůj rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004 - 53, výslovně uvedl, že v řízení o správních deliktech nemají správní orgány povinnost vždy nařídit ústní jednání. V kontextu standardů čl. 6 Úmluvy pak konstatoval, že „[s]oulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Na okraj lze poukázat i na novou úpravu přestupků obsaženou v zákoně o odpovědnosti za přestupky účinnou od 1. 7. 2017, která již s obligatorním konáním ústního jednání vůbec nepočítá. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky k tomu uvádí, „že pokud je připuštěn soudní přezkum, v rámci něhož bude čl. 6 Úmluvy naplněn, vybrané procesní záruky nemusí být nutně zajištěny ve fázi správního řízení.“

25. Uvedené závěry přesně dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť i nyní měl žalobce možnost účastnit se jednání před soudem, na němž však výslovně netrval. V rozporu s nimi přitom není ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 - 30, na nějž žalobce v žalobě odkazuje. Tento rozsudek se totiž výslovně nezabýval obligatorním nařizováním ústního jednání, ale nároky na dokazování ve správním řízení. V návaznosti na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 – 82, sice zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, tento požadavek ovšem vztáhl k zásadně povinnému provádění důkazů za přítomnosti účastníků řízení. Jinými slovy – zmíněný rozsudek devátého senátu ve skutečnosti argumenty žalobce nijak nepodporuje; devátý senát ostatně např. v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 83/2016 - 48 výslovně konstatoval, že ústní jednání u správních deliktů vždy povinné není.

26. Lze tedy uzavřít, že ze všech shora uváděných důvodů nelze považovat námitku porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za důvodnou. Řádné naplnění práv plynoucích z těchto ustanovení lze spatřovat právě v možném nařízení jednání před soudem. Ochranu práv účastníků řízení ostatně naplňuje i samotný § 49 odst. 1 správního řádu, jenž vyžaduje nařízení ústního jednání, je-li to nezbytné k uplatnění jejich práv. Taková nezbytnost ovšem dle názoru soudu nenastala a žalobce ve správním řízení neuváděl nic, co by snad bylo možné objasnit jen v rámci nařízeného ústního jednání.

27. Samotné dokazování v nyní projednávané věci proběhlo v souladu s východisky obsaženými v uvedených rozsudcích. V návaznosti na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, lze § 51 odst. 2 správního řádu vyložit tak, že správní orgány jsou povinny provádět dokazování za přítomnosti účastníků při ústním jednání (§ 49 správního řádu) nebo mimo ústní jednání, o čemž ale musí být účastníci zásadně předem vyrozuměni. V projednávané věci správní orgán prvního stupně prováděl dokazování mimo ústní jednání, o čemž žalobce, resp. jeho zástupce řádně a s dostatečným předstihem vyrozuměl ve Vyrozumění o provedení důkazů mimo ústní jednání ze dne 5. 10. 2015, č. j. MR-S 16482/14-ODO KOC / 11, sp. zn. MR-S 16482/14-ODO KOC (dále jen „vyrozumění ze dne 5. 10. 2015“). Ve vyrozumění ze dne 5. 10. 2015 správní orgán prvního stupně uvedl, že dne 6. 11. 2015 v 11:00 hodin v budově Městského úřadu Rosice na adrese Žerotínovo náměstí 1, Rosice, dveře č. 5204, bude prováděno dokazování mimo ústní jednání listinami obsaženými ve spise; dále, že účast účastníka řízení na provádění dokazování mimo ústní jednání je jeho právem, nikoli povinností; a dále, že ve lhůtě pěti dnů ode dne provedení důkazů mimo ústní jednání se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. O provedeném dokazování byl následně vyhotoven Záznam o provedení důkazů ze dne 6. 11. 2015, č. j. MR-S 16482/14-ODO KOC / 12, kde bylo popsáno, jaké listiny byly k důkazu provedeny (srov. také § 53 odst. 6 ve spojení s § 18 odst. 1 správního řádu). Žalobce ani jeho zmocněnec se však provádění dokazování neúčastnili a na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům (a uplatnit tak zásadu bezprostřednosti, jak sám žalobce v žalobě uvádí) tak z vlastní vůle rezignovali. V žádném případě tak nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení procesní práv žalobce.

28. Žalobce dále tvrdí, že řidič vozidla se nemohl tvrzeného přestupku dopustit, neboť v místě měření je nejvyšší povolená rychlost stanovena právě na 60 km/h. Nutno předeslat, že žalobce tuto skutečnost nijak nedokládá (žalovaným bylo toto tvrzení označeno za nepravdivé). Z obsahu správního spisu (údaj na fotografiích zachycujících projíždějící vozidlo žalobce) jednoznačně vyplývá, že rychlost jízdy vozidla žalobce byla měřena v úseku o nejvyšší povolené rychlosti 50 km/h. Správní orgány měly tedy dostatečné podklady pro učinění závěru, že v daném místě byla skutečně nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, a nebylo potřeba tuto skutečnost dále dokazovat. Jestliže žalobce nesprávnost tohoto údaje ve správním řízení nenamítal a v soudním řízení ke svému tvrzení nenavrhuje žádný důkaz, musí soud konstatovat, že skutkový stav byl k této otázce zjištěn dostatečně a žalobcem nebyl v soudním řízení relevantně zpochybněn. Soud proto námitku vyhodnotil jako neopodstatněnou, a tudíž nedůvodnou.

29. Žalobce má také za to, že nemůže nést odpovědnost za správní delikt dle § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, neboť není splněna podmínka v tomto ustanovení uvedená, a to, aby porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. U zařízení Ramer10 T, jež bylo v projednávané věci užito, správní orgán tuto skutečnost neprokázal, zařízení Ramer10 T je užíváno nikoli bez lidské obsluhy.

30. Ze znění § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona vyplývá, že provozovatel vozidla může být sankcionován pouze za takovou rychlost jízdy, k jejímuž změření došlo automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

31. Definice pojmu užitého výše uvedeným ustanovením není upravena žádným právním předpisem. Podle názoru zdejšího soudu se bude jednat především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatizovaného technického prostředku je tak dán samotným automatizovaným měřením, jež probíhá bez obsluhy.

32. Mezi stranami není sporu o tom, že měření bylo provedeno radarovým měřičem značky Ramer10 Ta že jej lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze. Z logiky věci u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek výrobcem uvedených v návodu k obsluze. Rovněž soud nerozporuje tvrzení žalobce, že předmětný rychloměr byl nastaven konkrétní osobou. Zdejší soud však nesouhlasí s názorem žalobce, že rychloměr není schopen fungovat samostatně, bez asistence lidské obsluhy. Jak bylo naznačeno výše, v případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že by dané zařízení nebylo schopno fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost projíždějících vozidel a tudíž, že by se nejednalo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při samotném měření (právě automatika při měření je v daném případě podstatná). V daném případě přitom ze správního spisu, zejména z doplnění oznámení o přestupku ze dne 5. 8. 2015 vyplývá, že měření proběhlo v automatizovaném režimu, tedy, že na měření rychlosti aktivně neparticipovala žádná konkrétní osoba.

33. Žalobcem namítaná skutečnost, že předmětný rychloměr obsluha nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod. je pro způsob měření (automatický nebo manuální režim) irelevantní. Stejná argumentace by byla možná k jakémukoliv rychloměru, protože každý i stacionární rychloměr musí někdo nastavit, ustavit do správné polohy a dokonce i vybrat měřící stanoviště. Obdobně pak žalobcem namítaná skutečnost, že je předmětný rychloměr připojován přes WiFi k Tablet PC, jejž obsluhuje obsluha zařízení, není důvodem pro závěr o tom, že je to obsluha rychloměru, kdo provádí měření. Bez možnosti konektivity by samotný radar nebyl k ničemu, neboť by z něj nebylo možno získat uložená data.

34. Podle názoru zdejšího soudu nelze rozlišovat mezi automatizovanými a neautomatizovanými technickými prostředky na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a je zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. S uvedeným názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřeném již v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 31A 3/2015-37, se ztotožnil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016-38 (obdobně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016-36).

35. Nadto je třeba opět poukázat na skutečnost, že námitka týkající se režimu, v jakém rychloměr vozidlo žalobce měřil, byla taktéž uplatněna až v řízení před soudem. Žalobce v řízení před správním orgánem prvního stupně, v odvolacích námitkách, ani v řízení před žalovaným nesporoval, že by měřící zařízení mělo v inkriminovanou dobu měření fungovat v jiném než automatickém režimu. Správní orgán měl dostatečné podklady (doplnění oznámení o přestupku ze dne 5. 8. 2015) pro učinění závěru, že měření probíhalo v automatickém režimu a vzhledem k absenci námitek směřujících k měřícímu zařízení neměl důvod tuto skutečnost dále dokazovat. Jestliže žalobce nesprávnost tohoto údaje ve správním řízení nenamítal a v soudním řízení se jej snaží vyvrátit toliko argumentací, která k jeho vyvrácení vůbec není způsobilá, musí soud konstatovat, že skutkový stav byl k této otázce zjištěn dostatečně a žalobcem nebyl v soudním řízení relevantně zpochybněn. Jelikož samotné skutečnosti, z nichž žalobce dovozuje, že předmětný radar není automatizovaným prostředkem, nejsou mezi stranami sporné, nebylo potřeba provádět dokazování návodem k obsluze tohoto radaru. Sporné jsou pouze právní závěry, které žalobce z těchto skutečností dovozuje a se kterými se zdejší soud neztotožňuje. Skutečnosti uváděné žalobcem nevyvracejí závěr správního orgánu prvého stupně opřený o řádné zjištěný skutkový stav, že měření rychlosti žalobcem provozovaného vozidla proběhlo v daném případě v automatickém režimu, a tudíž automatizovaným technickým prostředkem.

V. Shrnutí a náklady řízení

36. S ohledem na výše učiněné závěry krajský soud neshledal podanou žalobu důvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, žalobu proto v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O nákladech řízení rozhodoval soud v souladu s § 60 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 7 Afs 11/2014-47).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 7. března 2018

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru