Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 99/2010 - 45Rozsudek KSBR ze dne 15.06.2011

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73

6 A 126/2002

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 111/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

31A 99/2010-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce Ráj Vína s.r.o., se sídlem v Uherském Hradišti, Dolní 387, zast. JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Brně, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 18.8.2010, č.j. AX943-2/57/9/2010-SŘ, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.568,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Jaselská 23.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2010, č.j. AX943-2/57/9/2010-SŘ a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. In eventum navrhl, aby soud postupoval podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a upustil od uložené pokuty. V žalobě vznesl námitky jak proti výroku o vině, tak výroku o trestu, který mu byl uložen za správní delikt a domáhal se též aplikace § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, s tím, že dodržel zákonný postup a jeho rozhodnutí nezákonností netrpí.

V replice pak žalobce reagoval na vyjádření žalovaného a setrval na svých stanoviscích.

Pro účely tohoto rozsudku, určeného účastníkům řízení, nemá praktického významu podrobněji přepisovat vzájemná podání účastníků, neboť ti vzájemná podání obdrželi a jsou s nimi bezezbytku seznámeni. Nadto soud v dané věci již rozhodoval o žalobě týchž účastníků řízení proti dříve vydanému správnímu rozhodnutí, a to ve věci vedené pod sp. zn. 31 Ca 134/2009.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu vymezeném žalobními body (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 18.8.2010, č.j. AX943-2/57/9/2010-SŘ, kterým bylo změněno k odvolání žalobce rozhodnutí inspektorátu v Brně ze dne 2.6.2010, č.j. AO769-15/106/7/2009-SŘ ve věci uložení pokuty podle § 39 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 25.000,- Kč, za porušení povinnosti stanovené v článku 45 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1493/1999, o společné organizaci trhu s vínem, v platném znění, kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 22.10.2008 v provozovně v U. H., M. n. 63, nabízel k přímé spotřebě produkt burčák v množství 30 l, který neodpovídal stanoveným požadavkům z důvodu přídavku vody min. 20 %, čímž spáchal správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství. Žalovaný po provedené změně upravil výrok rozhodnutí tak, že žalobce v provozovně na adrese M. n. 63, U. H., dne 22.10.2008 porušil povinnost uvedenou v článku 45 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1493/1999, o společné organizaci trhu s vínem, v platném znění, který stanoví, že není-li stanoveno jinak, nemohou být nabízeny nebo dodávány k přímé lidské spotřebě produkty dovezené nebo nedovezené kódů KN 2204 10, 2204 21, 2204 29 a 2204 30 10, které byly vyrobeny za použití enologických postupů, které nejsou povoleny právními předpisy Společenství nebo, pokud je to umožněno, předpisy vnitrostátními, tím, že uváděl do oběhu produkt burčák, hodnocené množství 30 l, příjmový pokladní doklad ze dne 22.10.2008, výrobce T. J., H. 334, Nedakonice, odrůdy Frankovka, který neodpovídal pro zjištěný přídavek vody min. 20 % požadavkům uvedeným v článku 42 odst. 3 citovaného nařízení, který stanoví, že povolené enologické postupy vylučují přidání vody, čímž spáchal správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona č. 231/2004 Sb., a za to se mu ukládá podle § 39 odst. 6 písm. c) citovaného zákona pokuta ve výši 25.000,- Kč. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit náklady laboratorního rozboru, náklady řízení a povinnosti uloženou pokutu, náklady rozboru a náklady řízení, vše ve výši 37.020,- Kč uhradit na účet žalovaného do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.

Žalobce v podané žalobě napadl jak výrok o vině, tak výrok o trestu, když setrval na své argumentaci uvedené v žalobě projednávané ve věci 31Ca 134/2009. Výši uložené pokuty považuje zcela za nepřiměřenou, tvrdí, že správní orgán zcela opomenul při svém rozhodování ustanovení § 40 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve vztahu k tomuto ustanovení nehodnotil okolnosti spáchání deliktu a jeho následky, aby mohl dospět k závěru, že i v případě uznání viny, může být od uložení pokuty upuštěno. Současně soudu navrhl postup podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a v rámci svého moderačního oprávnění upustil od uložené pokuty.

Žaloba je důvodná.

V dané věci vycházel soud ze zjištění v této věci již dříve učiněných, jak jsou vyjádřena v rozsudku ze dne 24.2.2010 č.j. 31 Ca 134/2009-44, kdy soud konstatoval, že je zcela nepochybné, a v tom je žalovanému zapotřebí přisvědčit, že dne 22.10.2008 v provozovně žalobce bylo zjištěno, že v této provozovně byl nabízen k přímé lidské spotřebě produkt burčák v množství 30 l, který podle následného rozboru obsahoval přídavek vody, což neodpovídalo požadavkům uvedeným v nařízení Rady (ES), které žalovaný v rozhodnutí cituje. Formálně tak byly nepochybně naplněny znaky správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství, což ani žalobce sám v podané žalobě nezpochybňuje. Žalobce se opakovaně dovolává stejně jako již v podaném odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zákonného ustanovení § 40 zákona o vinohradnictví, podle něhož měl správní orgán v dané věci podle přesvědčení žalobce postupovat a zvážit upuštění od uložení pokuty s ohledem na všechny okolnosti tvrzené jak v žalobě, tak již v podaném odvolání. Žalovaný nehodnotil náležitě všechny důvody, na které žalobce v odvolání poukazoval, pokud by se tak stalo, měl by žalovaný dospět k závěru, že výše sankce, k níž dospěl, je nepřiměřená, resp. od uložení sankce mělo být zcela upuštěno. Žalobce poukazuje na to, že vzhledem ke specifičnosti dané komodity a to z hlediska její časové spotřeby, by ani v době spotřeby nebylo možné získat osvědčení z provedené kontroly, dodavatel žalobce předmětného produktu nevzbuzoval u žalobce pochybnosti, neboť žádné negativní skutečnosti s tímto dodavatelem žalobce neměl, po senzorické a pohledové kontrole neshledal žalobce žádné závady u dodaného produktu. Navíc sám žalovaný uvedl, že nebylo prokázáno zaviněné jednání žalobce, neboť nelze zjistit, ve kterém stádiu výroby a uvádění do oběhu přidání vody došlo. Nebylo přihlíženo ani k tomu, že u žalobce bylo provedeno dříve asi 6 kontrol a při žádné této kontrole nebyly zjištěny žádné nedostatky. I tuto skutečnost měl žalovaný hodnotit. Zejména však žalobce brojí proti výši uložené pokuty, dovolává se výkladu nepřiměřené sankce a likvidačních účinků pokuty a navrhuje soudu využití moderačního oprávnění, na základě něhož by na místo žalovaného soud sám od uložení pokuty upustil.

Při přezkoumávání rozhodnutí o správním deliktu a trestu za něj uloženém bylo již v předcházejícím rozsudku hodnoceno, zda žalobce byl důvodně uznán vinným za spáchaný delikt, zda naplnil jak formální, tak materiální znaky správního deliktu a poté při přezkoumávání rozhodnutí o trestu k námitce žalobce bylo vyhodnoceno zásadně, zda žalovaný při zvažování konkrétní výše sankce, přihlížel ke všem zákonným kritériím a zda nepřekročil meze správního uvážení. Soud nemá žádného důvodu odchýlit se od již dříve vyslovených závěrů:

Podle platné právní úpravy postihování porušování právních povinností právnickou osobou jako je žalobce, musí být zjištěna odpovědnost právnické osoby za správní delikt. Správním deliktem se rozumí protiprávní jednání právnické osoby, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, a za které je správní orgán oprávněn uložit zákonem stanovenou sankci. Subjektem odpovědnosti je právnická osoba jako celek. K uplatnění odpovědnosti za správní delikt právnické osoby je nutné prokázat, že jednání naplňuje jak obecné znaky (protiprávnost jednání, existence odpovědné osoby, trestnost stanovená zákonem), tak znaky některé konkrétní skutkové podstaty deliktu, které jsou uvedeny v zákoně, v tomto případě zákoně o vinohradnictví a vinařství. Znaky určující skutkovou podstatu deliktu se člení na znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu. Nejde jen o to, že jsou naplněny formální znaky skutkové podstaty deliktu vymezené zákonem, zásadně je zapotřebí pro dovození odpovědnosti na naplnění také materiálního znaku deliktu. Individuální objekt, který má každá skutková podstata, vyjadřuje konkrétní jednotlivý zájem, proti kterému delikt směřuje, a k jehož ochraně je příslušné ustanovení určeno. U právnických osob nelze hovořit o vlastní vůli tohoto subjektu jako celku, jde o jednání fyzických osob, které plní úkoly právnické osoby. Pachatelem deliktu je pak osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky správního deliktu. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby není úmyslné zavinění, k vyvození odpovědnosti může postačit již samotný fakt porušení povinností stanovených zákonem (nebo jejich nesplnění) nebo uložených na jeho základě.

V přezkoumávané věci bylo aplikováno ustanovení § 39 odst. 1 písm. jj) zákona o vinohradnictví a vinařství, podle něhož právnická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropských společenství upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty, jak popsal žalovaný ve výroku rozhodnutí.

Objektivní odpovědnost žalobce jako právnické osoby za správní delikt, zakotvená tímto ustanovením, však automaticky neznamená, že by správní orgán nebyl povinen prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty tohoto konkrétního správního deliktu. Pro uznání odpovědnosti žalobce za správní delikt musí být jeho jednání prokázáno nejen po stránce formální, ale též po stránce materiální. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, žalobce již v podaném odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí uvedl, že burčák jako komodita podléhá znehodnocení v řádech hodin, a že s ohledem na tuto skutečnost vynaložil veškeré úsilí, které bylo po něm možno požadovat, aby porušení zákona zabránil. Po dodání zboží od výrobce provedl vizuální i chuťovou zkoušku dodávky, a protože neshledal žádné závady, uvolnil zboží do prodeje. Není mu zřejmé, jak měl správně jinak v této věci postupovat, aby správnímu deliktu zabránil či předešel, když ani pracovník (inspektor) správního orgánu neshledal při kontrole zboží prokazatelné závady. Též v odůvodnění rozhodnutí se uvádělo, že ze strany žalobce jako právnické osoby nebylo prokázáno jednání, které naplňuje známky správního deliktu.

Žalobci je nutno přisvědčit v tom, že v průběhu správního řízení, přes výslovné odvolací námitky žalobce, nebylo zohledněno ustanovení § 40 odst. 1 zákona č. 321/2004 Sb., ve znění platném pro přezkoumávanou věc, podle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení se při určení výše pokuty přihlíží k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Podle druhé věty tohoto ustanovení pak v případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o produkt jiný než zdravotně nezávadný nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví, může se od uložení pokuty upustit. S odvolacími námitkami žalobce ve vztahu k aplikaci k § 40 se žalovaný v napadeném rozhodnutí, kterým měnil prvostupňové správní rozhodnutí, vypořádal pouze tak, že prvoinstanční orgán zohlednil ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 321/2004 Sb., že odůvodnil zákonná hlediska a hodnotil okolnosti ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Zohlednil hodnocení individuální povahy protiprávního jednání a s tímto hodnocením provedeným správním orgánem prvního stupně se odvolací orgán ztotožnil.

S tím pak úzce souvisí námitky žalobce týkající se uložení sankce a její výše.

Podle ust. § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví, ve znění platném pro přezkoumávanou věc, se při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. V případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinností a nejednalo se o produkt jiný než zdravotně nezávadný nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví, může se od uložení pokuty upustit.

Zákon o vinohradnictví sice v § 40 odst. 2 neobsahuje jako jedno z hodnotících kritérií pro ukládání výše pokuty kritérium osobních a majetkových poměrů pachatele, nicméně v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2010 č.j. 1 As 9/2008-133 dostupné na www.nssoud.cz., je správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt „povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí“.

K ukládání trestů obecně judikoval Ústavní soud mimo jiné v nálezu ze dne 4.4.2007, sp.zn. III. ÚS 747/06 „Principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „standardní“ kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v článku 39 Listiny a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.“

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73 jasně uvedl, že „Nelze opomenout, že i na rozhodování o jiných správních deliktech dopadají požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Ve vztahu k trestání za správní delikty upravované zákonem o odpadech byly ostatně standardy této Úmluvy aplikovány již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002 (publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS), kde bylo mimo jiné uvedeno: „Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu.“

Závěry Ústavního soudu týkající se aplikace trestního práva lze tedy vztáhnout i k otázkám správního trestání. Ústavní soud k trestní sazbě, v souzené věci rozuměj možné sazbě pokuty za spáchání jiného správního deliktu, výslovně uvedl, že zákonodárce jejím prostřednictvím vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.

Soud nezpochybňuje právo správního orgánu vyměřit sankci ve výši, kterou správní orgán uzná za přiměřenou, je však třeba respektovat, že sazba, ve které je sankce ukládána, je výrazem vůle zákonodárce rozlišit mezi delikty podle míry jejich závažnosti a stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost. V tomto zákonném mantinelu se pak, v případě správního trestání, pohybuje správní orgán, který v daném rozsahu uloží sankci za podmínek a okolností konkrétního případu. Individualizace sankce následně vyjadřuje mimo jiné i to, jakou míru závažnosti a nebezpečnosti pro společnost správní orgán v jednání pachatele deliktu spatřuje.

Jak vyplývá z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, správní orgány obou stupňů náležitě odůvodnily jak otázku viny, tak výši uložené sankce, která byla oproti předcházejícímu rozhodnutí výrazně snížena. Nicméně žalovaný zcela opomenul zabývat se všemi žalobcem uplatněnými důvody v odvolání, neboť již v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí se žalobce domáhal upuštění od uložené pokuty s tím, že má za to, že už jen samotné projednání označeného správního deliktu postačí k tomu, aby se účastník řízení nadále vyvaroval tohoto jednání při vědomí své objektivní odpovědnosti v takzvaném potravinovém právu. Poté, kdy soud poprvé zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodů zcela neodůvodněné a nepřiměřeně vysoké sankce, správní orgán postupoval tak, že vyžádal pouze doplnění údajů přípisem ze dne 13.5.2010 „pro lepší posouzení přiměřenosti pokuty“, na což reagoval jednatel společnosti žalobce sdělením, že žalobce nevlastní žádné nemovitosti, auta, která využívá patří leasingovým nebo úvěrovým společnostem, nemá vedlejší příjmy z pronájmů a odkázal na podklady poskytnuté žalovanému včetně daňového přiznání o majetkových poměrech. Nato prvostupňový správní orgán vydal rozhodnutí, aniž reagoval na tvrzení žalobce a zjistil aktuální ekonomickou situaci žalobce k době svého rozhodování. Žalovaný pak k odvolání žalobce napadené rozhodnutí změnil ve výroku o vině a rozhodl o uložení pokuty ve výši 25.000,-Kč. Z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, že přezkoumal úvahu prvoinstančního správního orgánu o výši pokuty, shledal, že pokuta ve výši 25.000,-Kč se jeví jako přiměřená charakteru a míře porušených povinností a taktéž i ve vztahu k možnému likvidačnímu účinku pokuty, kdy 25.000,-Kč je částka stanovená v samé dolní části sazby pokuty. Dospěl k závěru, že tím bylo vyhověno „požadavku rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 31 Ca 134/2009-44 ze dne 24.2.2010“, čímž svou úvahu vyčerpal. Zcela přitom opomenul vypořádat v úplnosti odvolací námitky žalobce, který se již v průběhu odvolacího řízení (stejně jako v podané žalobě), domáhal využití oprávnění správních orgánů, které jim zákon dává v ust. § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví, který za podmínek zde uvedených opravňuje správní orgán od uložení pokuty upustit. Na tuto odvolací námitku nebylo vůbec reagováno. Jestliže se žalobce nyní v podané žalobě domáhá upuštění od uložení pokuty návrhem podle § 78 odst. 2 s.ř.s., je k tomu zapotřebí uvést, že moderační právo, tak, jak je upraveno v ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď uložený trest snížit nebo od něj upustit, avšak soud se může návrhem na moderaci zabývat až poté, kdy by žalobce neuspěl se svými žalobními námitkami na zrušení napadeného rozhodnutí, což plyne z povahy event. petitu, který žalobce v podané žalobě uplatňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.8.2008, č.j. 7 As 16/2008-80, publikovaný pod č. 1719/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz). Zdejší soud však napadené rozhodnutí žalovaného primárně zrušil z toho důvodu, že se žalovaný nevypořádal v celém rozsahu s odvolacími námitkami žalobce pokud jde o námitku v odvolání uplatněnou a odůvodněnou ve vztahu k upuštění od uložení pokuty dle § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví. V tomto postupu žalovaného shledal soud důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jež mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Další důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, který soud nemohl nechat bez povšimnutí, je vážná procesní vada napadeného rozhodnutí žalovaného, který ve výroku rozhodl o změně prvostupňového správního rozhodnutí, zatímco v odůvodnění uvedl, že odvolání účastníka zamítl, což vyjádřil v posledním odstavci str. 10 slovy „vzhledem k tomu, že výrok napadeného rozhodnutí měl právní vady, pro které nebyl dostatečně určitý, odvolací orgán odstranil zjištěné vady tím, že změnil rozhodnutí tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí, odvolání účastníka však odvolací orgán přesto zamítl“. Jakkoliv žalobce v podané žalobě tuto procení vadu výslovně nenamítl, soud k ní nemohl z důvodu jasné protismyslnosti a tudíž nepřezkoumatelnosti nepřihlédnout.

Vznesené odvolací námitky ve vztahu k návrhu žalobce na upuštění od uložení pokuty ponechal žalovaný zcela bez povšimnutí, z ničeho neplyne, že by je zohlednil, odmítl, připustil či nepřipustil, nebo je vyvrátil, nebo zdůvodnil, proč k takovému postupu neshledal důvod. Z tohoto pohledu je rozhodnutí žalovaného rovněž zcela nepřezkoumatelné. Okolnosti, kterých se žalobce dovolával, žalovaný vůbec nehodnotil a nijak se jimi nezabýval, přestože již v předcházejícím rozsudku na tyto skutečnosti (vedoucí soud ke zrušení již dříve vydaného a napadeného rozhodnutí) soud již poukázal.

Soud znovu zdůrazňuje, jak již uvedl ve svém dřívějším rozhodnutí, že případné upuštění od pokuty nejenže přímo umožňuje zákon v ustanovení § 40, ale je dle názoru soudu plně v dispozici správního orgánu, který má pro takový postup zákonný podklad. V této fázi řízení proto soud nemohl sám dle návrhu žalobce aplikovat ust. § 78 odst. 2, neboť pro takový postup soudu by byly důvody jen v případě, že by soud dospěl k závěru o zákonnosti a procesní bezvadnosti správního rozhodnutí, což se nestalo.

Vzhledem ke zjištěným vadám nezbylo soudu než opakovaně zrušit napadené rozhodnutí žalovaného dle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení dle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s., v němž žalovaný odstraní vytýkané vady a ve věci rozhodne. V dalším řízení je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán žalovaný právním názorem zdejšího soudu.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1, větě první, s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že měl žalobce ve věci plný úspěch, přiznal mu soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věta první, s.ř.s. náhradu nákladů řízení a uložil žalovanému, aby žalobci nahradil prostřednictvím jeho právního zástupce částku 10.568,- Kč, která představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměnu za tři úkony právní služby ve výši 2.100,-Kč za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění), paušální částku k náhradě výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300,- Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a DPH v celkové výši 1.368,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru