Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 74/2010 - 42Rozsudek KSBR ze dne 27.07.2011

Prejudikatura

6 As 80/2006 - 105

4 As 12/2010 - 89

9 Ao 3/2008 - 38


přidejte vlastní popisek

31A 74/2010-42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Tomáše Foltase, Ph.D. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. H., zast. JUDr. Milošem Macků, advokátem se sídlem Blansko, Mahenova 13, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravské kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 3.9.2010, č.j. JMK 101174/2010, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.800,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Miloše Macků, advokáta se sídlem Blansko, Mahenova 13.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3.9.2010, č.j. JMK 101174/2010, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení stavebního úřadu, Úřadu městyse Lysice ze dne 8.6.2010, sp.zn. 0740/2010/SU, č.j. 0930/2010/SU, jímž nebyl vysloven souhlas s umístněním stavby oplocení na základě oznámení záměru žalobkyně oplotit pozemek parc. č. 208/48 v k.ú. Lačnov u Lysic. Žalobkyně uvedla, že hodnotící závěr o nesouladu jejího záměru s veřejným zájmem byl odůvodněn tím, že předmětná stavba měla být umístněna na železobetonovém mostním objektu a bránila by provozu veřejně přístupné účelové komunikaci, s čímž žalobkyně nesouhlasí a tvrdí, že tento záměr je vyvrácen obsahem protokolu o ohledání na místě ze dne 4.6.2010 pořízeného stavebním úřadem, při němž byla trasa navrhovaného oplocení označena kolíky. Řešení otázky, zda by stavba bránila provozu veřejně přístupné účelové komunikaci, je závislé na právním posouzení skutečnosti, že část pozemku ve vlastnictví žalobkyně, který zamýšlí žalobkyně oplotit, situovaného za železobetonovým mostním objektem, užívají nevlastníci k chůzi a jízdě vozidly. Žalobkyně tvrdí, že část pozemku takto užívaná není veřejně přístupnou účelovou komunikací a žalovaný neodkazuje na jedinou skutečnost, ze které by bylo možno dovodit, že pozemek ve vlastnictví žalobkyně podléhá právnímu režimu veřejně přístupné účelové komunikace, přesto že žalobkyně v odvolání upozorňovala na rozpor mezi faktickým užíváním a nedostatkem právního titulu pro také užívání pozemku. Absenci důkazů pro své tvrzení nahradil odvolací orgán úvahou uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí, která nemá oporu v normách veřejného ani soukromého práva. Právní režim veřejně přístupné účelové komunikace nelze založit svévolným užíváním cizího pozemku k chůzi a jízdě bez souhlasu vlastníka a proti jeho vůli. Záměr žalobkyně oplotit pozemek v jejím majetku s veřejným zájmem na užívání veřejně přístupné účelové komunikace nekoliduje, když se komunikace s takovým právním režimem na tomto pozemku nenachází a není dána žádná právní skutečnost, která by zakládala právo chůze či jízdy jiných osob přes pozemek žalobkyně. Správní orgány obou stupňů pochybily, když ve věci rozhodly na základě nesprávně a neúplně zjištěného stavu věci.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že se důkladně zabýval opodstatněností námitek tykající se předmětné stavby a svůj právní názor na věc zevrubně a srozumitelně účastníkům řízení zpřístupnil. Odkázal dále na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že při ohledání na místě bylo zjištěno, že by bylo zabráněno průchodu a průjezdu po stávající účelové komunikaci, čímž by byl porušen veřejný zájem.

V replice pak žalobkyně setrvala na svém stanovisku a poukázala opětovně na své vlastnické právo k pozemku s tím, že užívání cizího pozemku chůzí a jízdě bez souhlasu vlastníka a proti jeho vůli není možné.

Krajský soud v Brně poté, na základě včas podané žaloby, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 3.9.2010, č.j. JMK 101174/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu Úřadu městyse Lysice, který podle § 96 odst. 4 stavebního zákona rozhodl o projednání záměru v územním řízení s odůvodněním, že žalobkyně oznámila záměr v území, kterým požádala o vydání územního souhlasu na umístění stavby oplocení pozemku parc. č. 208/48 v k.ú. Lačnov u Lysic. Při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že stavba je navržena na veřejně přístupné účelové komunikaci a jejím umístěním by bylo zabráněno užívání této komunikace. Prvostupňový správní orgán posoudil záměr podle § 90 stavebního zákona a dospěl k závěru, že záměr nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu, především z hlediska nedodržení požadavků na zachování dopravní infrastruktury. S tímto závěrem se žalovaný ztotožnil, rozhodnutí odůvodnil tím, že v případě předmětné stavby by byl dotčen veřejný zájem, neboť stavba by byla umístěna na železobetonovém mostním objektu, čímž by byl znemožněn veřejný provoz nejen na tomto mostu, ale i na něj navazujících komunikacích. Žalovaný odkázal na právní úpravu a poučil žalobkyni o tom, že se účelovou komunikací stává příslušná část pozemku přímo ze zákona, pokud je využívána jako dopravní cesta pro vozidla a chodce a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí.

Žaloba je důvodná.

Z předloženého správního spisu vyplynulo, že dne 12.5.2010 žalobkyně oznámila stavebnímu úřadu záměr v území, jímž požádala o vydání územního souhlasu na umístění stavby oplocení pozemku parc. č. 208/48 v k.ú. Lačnov u Lysic. O žádosti žalobkyně rozhodl prvostupňový správní orgán usnesením podle § 96 odst. 4 stavebního zákona.

Nutno předeslat, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.1.2009, č.j. 1 As 92/2008-76, je územní souhlas vydaný na základě § 96 stavebního zákona rozhodnutím ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu z roku 2004, odvolání proti takovému rozhodnutí je proto přípustné a rovněž sdělení o námitkách vznesených proti územnímu souhlasu je zapotřebí považovat z materiálního hlediska za rozhodnutí o odvolání, které je rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s., a není tedy vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) s.ř.s. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že územní souhlas je určitou alternativou vůči územnímu rozhodnutí, vydání územního souhlasu představuje oproti procesu vydání územního rozhodnutí procesně jednodušší postup, nicméně územní souhlas je individuálním správním aktem, který má přímé účinky na žadatele o vydání územního souhlasu a po materiální stránce je rozhodnutím, které podléhá soudnímu přezkoumání. S ohledem na prejudikaturu Nejvyššího správního soudu proto přistoupil Krajský soud v Brně k meritornímu přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.

Základ odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že žalobkyní má být oplocen pozemek užívaný jako veřejně přístupná účelová komunikace, o čemž má svědčit zápis sepsaný dne 4.6.2010. Umístěním oplocení by bylo zabráněno v užívání této veřejně přístupné účelové komunikace. Zásadní žalobní námitky směřují právě proti tvrzení správních orgánů obou stupňů o existenci komunikace a užívání této komunikace jako veřejně přístupné účelové komunikace. Ve spise založený zápis sepsaný stavebním úřadem dne 4.6.2010 v obci Lačnov dokládá, že zástupcem žalobkyně byla vyznačena trasa navrhovaného oplocení, která je vedena napříč veřejně přístupnou účelovou místní komunikací, a že oznámení záměru bude převedeno do územního řízení. Z vyjádření zástupce žalobkyně zachycené v tomto zápise vyplývá, že pokud kdokoli užívá parcelu č. 208/48 v k.ú. Lačnov jako komunikaci, činí tak bez právního důvodu. Zástupce obce Štěchov vyjádřil nesouhlas s oplocením, neboť místní účelová komunikace je užívána dlouhodobě, což lze doložit svědectvím občanů. Tento zápis se stal rozhodujícím důkazem pro rozhodování správních orgánů obou stupňů. Zatímco správní orgány v odůvodnění svého rozhodnutí právě s argumentací na obsah zápisu ze dne 4.6.2010 vycházejí z toho, že se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně p.č. 208/48 nachází místní komunikace, pak žalobkyně jako vlastník pozemku toto tvrzení popírá a tvrdí, že hodlá oplotit vlastní pozemek stavbou, přičemž část pozemku užívaná nevlastníky k chůzi a jízdě vozidly není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích, v platném znění.

Podle ustálené judikatury správních soudů je v případě zjišťování právní existence účelových komunikací rozhodující skutečný stav věci. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15.11.2007, č.j. 6 Ans 2/2007-127, publikovaný pod č. 1486/2008 Sb. NSS uvedl, že ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba z právního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němž se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí, či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda takový pozemek splňuje veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Výkladem ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikací a pojmem veřejně přístupné účelové komunikace se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 9.1.2008, sp.zn. II. ÚS 268/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz, podle kterého „k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace musí být prokázáno, zaprvé, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovým omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem).“ Shodně judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 27.10.2004, č.j. 5 As 20/2003-64 nebo ve věci č.j. 9 Ao 3/2008-38 ze dne 3.12.2008 (vše dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, která se sice vztahuje k omezení vlastnického práva v případě účelové komunikace, ale jejíž závěry lze vztáhnout na posuzovanou věc s tím, že pro to, aby byla určitá komunikace považována za pozemní komunikaci, musí vlastník pozemku buď projevit výslovný souhlas s jejím veřejným užíváním a nebo musí jít o cestu „veřejně užívanou od nepaměti“.

Oproti tomu podle § 3 odst. 1 zákona o pozemních komunikací rozhoduje o zařazení pozemní komunikace do kategorie „místní komunikace“ silniční správní úřad. Z tohoto ustanovení a prejudikatury v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.5.2009, č.j. 4 Ao 1/2009-58, www.nssoud.cz, vyplývá, že místními komunikacemi jsou toliko ty pozemní komunikace, které byly rozhodnutím příslušného správního orgánu zařazeny do kategorie „místní komunikace“, popř. podle dřívější úpravy do sítě místních komunikací.

V přezkoumávané věci panují důvodné pochybnosti o tom, o jakou kategorii pozemní komunikace se v dané věci jedná, zda lze v právním smyslu hovořit o existenci pozemní komunikace. Žalobkyně přitom tyto námitky v řízení před správními orgány i v řízení před soudem uplatnila, již ze zápisu ze dne 4.6.2010 jsou patrny námitky vznesené jejím zástupcem v řízení, posléze je vznesla i v řízení odvolacím a konečně i v rámci žalobních tvrzení, kdy zásadně rozporuje skutečnost a závěr správních orgánů o tom, že se na pozemku p.č. 208/48 v k.ú. Lačnov u Lysic nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a to konkrétně tvrzením, že část pozemku užívaná nevlastníky chůzí a jízdy vozidly není veřejně přístupnou účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Dále je otázkou, zda je v dané věci vůbec splněna podmínka komunikační nezbytnosti. Pokud by mělo jít o účelovou komunikaci a tvrzení žalobkyně by se ukázalo jako nepravdivé, nebylo by možno se spokojit s údaji obsaženými v katastru nemovitostí, ale rozhodující pro věc by byla fakticita užívání. Pokud by mělo skutečně jít o místní veřejně přístupnou účelovou komunikaci, bylo by zapotřebí tuto skutečnost náležitým způsobem doložit. V tomto ohledu však nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, proto závěr správních orgánů obou stupňů o tom, že se jedná o místní komunikaci, nemá oporu ve spise, a žalobní námitky jsou proto důvodné. Ve věci je naprosto nezbytné náležitě zjistit a posoudit, zda je či není dána právní existence veřejně přístupné účelové komunikace, což je zásadní skutečnost sporná mezi účastníky.

Při přezkoumání věci nemohl soud odhlédnout ani od zásadních vad vydaného prvostupňového správního rozhodnutí, které vůbec neobsahuje výrok, takže již jen z tohoto důvodu je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné, na což odvolací správní orgán vůbec nereagoval, když odvolání žalobkyně zamítl a toto prvostupňové nepřezkoumatelné rozhodnutí potvrdil. Další procesní vadou, kterou soud zjistil, je skutečnost, že na rozdíl od prvostupňového správního orgánu, žalovaný vůbec nejednal v odvolacím řízení s dalším účastníkem, Obcí Štěchov, jemuž druhostupňové správní rozhodnutí nebylo ani doručováno, ač rozhodnutí podle § 96 odst. 4 stavebního zákona je nutno doručit nejen oznamovateli (žadateli), ale i obci.

Ze shora uvedených důvodů soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí žalovaného na základě včas a důvodně podané žaloby zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 s.ř.s.), v němž je správní orgán vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Úspěšné žalobkyni tak přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které představuje odměna za právní zastoupení advokátem, a to za dva úkony právní služby a dvakrát režijní paušál, tak jak bylo písemně vyčísleno právním zástupcem žalobkyně, a to ve výši 4.800,- Kč, dále zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, takže náklady tohoto řízení činí částku 6.800,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 27. 7. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru