Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 70/2010 - 64Rozsudek KSBR ze dne 15.06.2011

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73

6 A 126/2002


přidejte vlastní popisek

31A 70/2010-64

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Jany Jedličkové, v právní věci žalobce společnosti NutriCare s.r.o., se sídlem Praha 6, Na Okraji 439/44, zast. Mgr. Alešem Brodským, advokátem se sídlem Praha 6, Na Okraji 439/44, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Brně, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 22.7.2010, č.j. AX932-2/52/9/2010-SŘ, sezrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.568,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Mgr. Aleše Brodského, advokáta se sídlem Praha 6, Na Okraji 439/44.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2010, č.j. AX932-2/52/9/2010-SŘ, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě vznesl námitky jak proti výroku o vině, tak výroku o trestu, který mu byl uložen za správní delikt.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné, s tím, že dodržel zákonný postup a jeho rozhodnutí nezákonností netrpí.

V replice pak žalobce reagoval na vyjádření žalovaného a setrval na svých stanoviscích.

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu vymezeném žalobními body (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.), jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2010, č.j. AX932-2/52/9/2010-SŘ, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí inspektorátu v Praze ze dne 17.5.2010, č.j. CC134-3/D/153/1/2010-SŘ ve věci uložení pokuty podle § 17a odst. 2 písm. d) zákona o potravinách ve výši 200.000,- Kč za to, že porušil povinnosti stanovené v článku 14 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006, o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění pozdějších předpisů, dále porušil povinnosti stanovené v § 3 odst. 1 písm. i) zákona č. 110/1997 Sb. a v § 11 odst. 2 písm. a) bod 3 zákona č. 110/1997 Sb., způsobem popsaným ve výroku rozhodnutí.

Žalobce v podané žalobě napadá jak výrok o vině, tak výrok o trestu, když tvrdí, že se nedopustil správního deliktu, neboť informace uvedené na potravinovém doplňku jsou informacemi nejen přípustnými, ale i běžně užívanými, aplikoval-li žalovaný na danou situaci právní předpis společenství, který je imperfektní a de facto nefunkční a neúčinný, nelze z něj vyvozovat naplnění skutkové podstaty správního deliktu, a navíc výši uložené pokuty považuje zcela za nepřiměřenou.

V dané věci je zcela nepochybné, a v tom je žalovanému zapotřebí přisvědčit, že v průběhu správního řízení byly skutky, které jsou žalobci kladeny za vinu dostatečným způsobem zjištěny, zadokumentovány a ze skutkových zjištění byly vyvozeny správné právní závěry. Argumentaci žalobce uplatněnou v žalobě, že se nedopustil správního deliktu, že bylo nesprávně na danou situaci aplikováno ustanovení nefunkčního a neúčinného předpisu, nepovažuje soud za důvodné.

K tvrzení žalobce o neexistenci seznamu schválených zdravotních tvrzení podle čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin lze uvést, že obsahem nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 jsou výživová a zdravotní tvrzení při označování potravin. Nařízení se vztahuje na všechna výživová a zdravotní tvrzení, která jsou uváděna v obchodních sděleních, ať už při označování a obchodní úpravě potravin, nebo v reklamách týkajících se potravin, které mají být takto dodány konečnému spotřebiteli, včetně potravin, jež jsou uváděny na trh nebalené nebo volně ložené. Nařízení se vztahuje také na potraviny určené k dodání do restaurací, nemocnic, škol, jídelen a obdobných zařízení veřejného stravování. (viz čl. 1 nařízení č. 1924/2006). Pokud jde o samotný pojem tvrzení, řadí sem nařízení všechna sdělení nebo znázornění, která nejsou podle právních předpisů Evropské unie nebo vnitrostátních právních předpisů povinná, která uvádí, naznačuje nebo zprostředkovaně vyjadřuje, že potravina má určité vlastnosti, a to včetně obrázkového, grafického nebo symbolického znázornění v jakékoliv podobě [čl. 2 odst. 2 bod 1) nařízení č. 1924/2006]. Zdravotním tvrzením je každé tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím. [čl. 2 odst. 2 bod 5)]. V posuzovaném případě jde o zdravotní tvrzení na potravinách.

Zdravotní tvrzení na potravinách musí obecně splňovat několik podmínek. Jedná se o obecné požadavky podle kapitoly II nařízení č. 1924/2006, zvláštní požadavky podle kapitoly IV, schválení tvrzení postupem podle citovaného nařízení a uvedení schváleného znění v seznamech podle čl. 13 a 14 tohoto nařízení.

Zdravotní tvrzení na potravinách lze s ohledem na režim schvalování rozčlenit do tří kategorií. První kategorií (a) jsou generická tvrzení podle čl. 13, která jsou podložena obecně uznávanými daty a jsou dobře srozumitelná průměrnému spotřebiteli. Podle odst. 3 čl. 13 je úkolem Komise schválit seznam povolených generických tvrzení na základě seznamů zaslaných jednotlivými členskými státy do 31. ledna 2008, avšak s ohledem na množství tvrzení, které členské země předložily (4637) , nedošlo dosud k vydání tohoto seznamu. Pro tento typ zdravotních tvrzení obsahuje nařízení č. 1924/2006 v čl. 27 odst. 5 přechodné ustanovení, které říká, že až do přijetí seznamu smějí být zdravotní tvrzení podle čl. 13 odst. 1 uváděna, pokud jsou tato tvrzení v souladu s tímto nařízením a s platnými vnitrostátními právními předpisy upravujícími tato tvrzení a není dotčeno přijetí ochranných opatření uvedených v článku 23, přičemž odpovědnost nesou provozovatelé potravinářských podniků.

Další skupinou zdravotních tvrzení jsou tvrzení založená na nejnovějších vědeckých údajích nebo tvrzení, která zahrnují požadavek na ochranu údajů, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. I pro tato tvrzení platí, že jejich uvádění na potravinách musí předcházet schválení a uvedení na příslušném seznamu. Průběh řízení je upraven v čl. 15 až 18. Na rozdíl od generických zdravotních tvrzení však Komise již o celé řadě tvrzení rozhodla a své rozhodnutí pak publikovala ve formě nařízení. Aktuální seznam schválených a odmítnutých tvrzení podle čl. 13 odst. 5 lze najít na stránkách Komise i s odkazem na konkrétní nařízení.

Poslední skupinou zdravotních tvrzení jsou tvrzení podle čl. 14 nařízení č. 1927/2006, tedy tvrzení o snižování rizika onemocnění a tvrzení týkající se zdraví dětí. Právě toto ustanovení je pro řešený případ klíčové, protože žalobci byla uložena pokuta mezi jiným právě za porušení čl. 14 nařízení č. 1924/2006. Žalobce i žalovaný shodně tvrdí, že v současnosti neexistuje seznam schválených zdravotních tvrzení podle čl. 14, z tohoto přesvědčení pak vyvozují rozdílné závěry.

Při posouzení projednávané věci vychází zdejší soud z toho, že na úrovni Evropské unie již v současnosti probíhá proces schvalování zdravotních tvrzení. Evropská komise po absolvování schvalovacího procesu vydala dne 21. října 2009 nařízení Komise (ES) č. 983/2009 o schválení a zamítnutí určitých zdravotních tvrzení při označování potravin, která se týkají snížení rizika onemocnění a vývoje a zdraví dětí, která obsahují seznam schválených a zamítnutých tvrzení, jakož i stanoviska Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) k těmto tvrzením. Nařízení nabylo účinnosti 20. den po vyhlášení, tedy 10. listopadu 2009. V příloze I. tohoto nařízení jsou uveřejněna tvrzení podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 1924/2006, která Komise schválila. V příloze II lze nalézt zamítnutá tvrzení. Podle čl. 4 nařízení č. 983/2009 smějí být zdravotní tvrzení podle čl. 14 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1924/2006 uvedena v příloze II nadále používána po dobu šesti měsíců od vstupu tohoto nařízení č. 983/2009 v platnost. Následně bylo vydáno několik dalších nařízení, která obsahovala další schválené nebo odmítnuté zdravotní tvrzení podle čl. 14. Aktuální seznam schválených a zamítnutých zdravotních tvrzení lze také najít na stránkách Evropské komise. Současně zde lze také najít podrobně popsaný postup schvalování zdravotních tvrzení.

K zahájení celého procesu schvalování zdravotních tvrzení podle čl. 14 je nutno podat žádost k příslušnému vnitrostátnímu orgánu, kterým je podle § 15 odst. 8 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ministerstvo zdravotnictví. Ministerstvo postupuje dále podle úpravy v nařízení č. 1924/2006 (články 15 až 18), tedy uvědomí EFSA a zpřístupní mu žádost a veškeré doplňující informace poskytnuté žadatelem. Žádosti jsou zpracovány EFSA, který je povinen zaujmout k jednotlivým tvrzením stanovisko ve lhůtě 5 měsíců. Odborné stanovisko EFSA je publikováno na webových stránkách tohoto úřadu. K publikovaným stanoviskům se mohou vyjádřit jak žadatelé, tak i veřejnost. Po vypracování stanoviska následuje další fáze schvalování, a to na úrovni Komise. Podrobný postup lze najít v nařízení č. 1924/2006 v čl. 17 a násl. Výsledkem řízení je vydání nařízení, ve kterém Komise schválí nebo zamítne předložené zdravotní tvrzení. Do pravomoci Komise patří i spravování rejstříku Evropské unie pro výživová a zdravotní tvrzení při označování potravin, který je zpřístupněn na stránkách Komise. Účastníkem schvalovacího řízení podle čl. 14 byl v minulosti i český žadatel, výrobce přípravku Uroval, jehož žádost o schválení zdravotního tvrzení byla nařízením č. 957/2010 ze dne 22. října 2010 zamítnuta a předmětné zdravotní tvrzení se ocitlo na seznamu zamítnutých tvrzení.

Z toho co bylo uvedeno lze vyvodit závěr, že i když od přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 uplynulo už 5 let, nelze považovat systém schvalování zdravotních tvrzení při označování potravin za ukončený. Nicméně, v praxi již došlo k zahájení řízení o schvalování tvrzení, se kterými se žadatelé na evropské orgány podle čl. 13 a 14 nařízení č. 1924/2006 obrátili. V případě čl. 13 odst. 5 a 14 vydala Komise v uplynulých dvou letech několik nařízení, kterými schválila nebo naopak odmítla zdravotní tvrzení, která měli žadatelé v úmyslu na potravinách uvádět. Na základě čl. 19 Komise na svých webových stránkách www.ec.europa.eu vede rejstřík těchto tvrzení i s odkazem na stanoviska Evropského úřadu pro bezpečnost potravin a na příslušná nařízení. V důsledku toho mohou být na potravinách uvedena jenom ta tvrzení o snižování rizika onemocnění (čl. 14 nařízení č. 1924/2006), která Komise výše zmíněným způsobem schválila, publikovala je v nařízení a uvedla v rejstříku. Proto označení potravin zdravotním tvrzením, které tyto požadavky nesplňuje, je porušením čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 a námitky žalobce z uvedených důvodů neobstojí.

Pokud však žalobce brojí proti výši uložené pokuty a dovolává se výkladu nepřiměřené sankce a likvidačních účinků pokuty, pak v těchto námitkách musel soud jejich důvodnosti přisvědčit.

Při přezkoumávání rozhodnutí o správním deliktu a trestu za něj uloženém je zapotřebí hodnotit v zásadě, zda žalobce byl důvodně uznán vinným za spáchaný delikt, zda naplnil jak formální, tak materiální znaky správního deliktu a poté při přezkoumávání rozhodnutí o trestu k námitce žalobce hodnotit zásadně též, zda žalovaný při zvažování konkrétní výše sankce, přihlížel ke všem zákonným kritériím a zda nepřekročil meze správního uvážení.

Ohledně přiměřenosti pokuty správní orgán konstatoval, které okolnosti hodnotil v neprospěch i ve prospěch žalobce, s tím, že pokutu uloženou při dolní hranici zákonné sazby považuje za přiměřenou, neshledal okolnosti, na jejichž základě by bylo možno od uložení pokuty upustit a nedospěl k závěru, že uložená pokuta nepřesahující 4% zákonem stanovené sazby by byla pro účastníka řízení likvidační. Naproti tomu žalobce tvrdí, že uložená pokuta dosahuje stejné výše jako je celý základní kapitál žalobce a je tak pro něho téměř likvidační. Nepřiměřenost uložené pokuty je dána nejen její výší vzhledem k situaci žalobce, ale i vzhledem k závažnosti shledaného porušení povinností žalobce a jeho jednání. In eventum proto žalobce navrhl, aby soud postupoval podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a od uložení zjevně nepřiměřené pokuty zcela upustil.

Pokud jde o argumentaci žalobce vztahující se k tvrzenému likvidačnímu charakteru uložené pokuty, vyšel soud ze závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 9/2008-133 (viz www.nssoud.cz), v němž v bodech 37-38 je uvedeno, že je třeba na jedné straně vycházet z toho, že povinností správního orgánu zjistit veškeré rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, jemuž má být uložena povinnost, se vztahuje i na zjišťování osobních a majetkových poměrů, je-li to nezbytné pro stanovení výše pokuty za jiný správní delikt. Nelze přitom opomenout ani důkazní břemeno, které v řízení o jiném správním deliktu nese též účastník řízení, pokud jde o prokázání jeho vlastních tvrzení. Pokud účastník řízení odmítne poskytnout správnímu orgánu dostatečnou součinnost, pokud jde o základní údaje o osobních a majetkových poměrech, je správní orgán oprávněn vyjít z údajů, které si může zjistit bez součinnosti s účastníkem řízení.

Z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by žalovaný či prvostupňový správní orgán vyzval žalobce k předložení dokumentů nebo jiných podkladů zachycující věrohodně hospodářskou situaci žalobce, případně, že by hospodářské poměry žalobce zjišťovaly správní orgány samy nebo s pomocí jiných orgánů státní správy. Tím bylo porušeno ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, podle něhož je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Správní orgány byly povinny při úvahách o výši sankce se otázkou majetkových poměrů žalobce náležitě zabývat, a především vyzvat žalobce k předložení relevantních dokumentů a k poskytnutí součinnosti, případně se mohly pokusit zjistit takové poměry žalobce ať už samy nebo ve spolupráci s ostatními orgány státní správy.

K ukládání trestů obecně judikoval Ústavní soud mimo jiné v nálezu ze dne 4.4.2007, sp.zn. III. ÚS 747/06 „Principům spravedlivého trestání a rovnosti občanů před zákonem v právním státě nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy „standardní“ kriminality postihovány v rozmezí „normálních“ trestních sazeb, stanovených ve zvláštní části trestního zákona. V nich zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Tento způsob zákonodárného stanovení trestní sazby nejlépe vyhovuje zásadě nullum crimen, nulla poena sine lege, vyjádřené v článku 39 Listiny a principu, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Ukládání trestů v rámci pravidelné trestní sazby nejvíce odpovídá zásadě rovnosti občanů před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu předvídatelnosti rozhodování soudů.“

Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15.1.2008, č.j. 2 As 34/2006-73 jasně uvedl, že „Nelze opomenout, že i na rozhodování o jiných správních deliktech dopadají požadavky článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Ve vztahu k trestání za správní delikty upravované zákonem o odpadech byly ostatně standardy této Úmluvy aplikovány již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 A 126/2002 (publ. pod č. 461/2005 Sb. NSS), kde bylo mimo jiné uvedeno: „Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu.“

Závěry Ústavního soudu týkající se aplikace trestního práva lze tedy vztáhnout i k otázkám správního trestání. Ústavní soud k trestní sazbě, v souzené věci rozuměj možné sazbě pokuty za spáchání jiného správního deliktu, výslovně uvedl, že zákonodárce jejím prostřednictvím vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti určitého druhu trestného deliktu a poskytuje orgánům činným v trestním řízení pevný rámec, v němž mají vyměřit konkrétní trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.

Soud nezpochybňuje právo správního orgánu vyměřit sankci ve výši, kterou správní orgán uzná za přiměřenou, je však třeba respektovat, že sazba, ve které je sankce ukládána, je výrazem vůle zákonodárce rozlišit mezi delikty podle míry jejich závažnosti a stupně nebezpečnosti jednání pro společnost. V tomto zákonném mantinelu se pak, v případě správního trestání, pohybuje správní orgán, který v daném rozsahu uloží sankci za podmínek a okolností konkrétního případu. Individualizace sankce následně vyjadřuje mimo jiné i to, jakou míru závažnosti a nebezpečnosti pro společnost správní orgán v jednání pachatele deliktu spatřuje.

V řízení však zůstala opomenuta otázka tvrzeného likvidačního účinku uložené pokuty s ohledem na ekonomickou situaci žalobce. Vztahem mezi výší pokuty a majetkovými poměry delikventa se opakovaně zabýval již Ústavní soud České republiky a ve své judikatuře též Nejvyšší správní soud. Lze poukázat např. na nález pléna Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp.zn. Pl. ÚS 38/2002, kde se uvádí, že každý zásah orgánu veřejné moci do základních práv musí být přiměřený a má-li být pokuta přiměřená a individualizovaná, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Podle závěrů Ústavního soudu je kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty nezbytné, a to nejen s ohledem na otázku budoucí vymahatelnosti, ale i vzhledem k riziku likvidačního účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Rovněž v nálezech ze dne 13.8.2002 sp.zn. Pl. ÚS 3/2002 a ze dne 10.3.2004 sp.zn. Pl. ÚS 12/2003, týkajících se problémů ukládání pokut na dolní hranici sazby, zdůraznil soud za nezbytnou součást úvahy o výši pokuty zohlednění osobních poměrů delikventa, přičemž v těchto případech byl aplikován zákon, který v sobě přímo kritérium majetkových poměrů neobsahoval. Rovněž Nejvyšší správní soud, vycházeje z aplikace nálezů Ústavního soudu, ve své judikatuře dovozuje, že zjišťování majetkových poměrů z toho hlediska, zda pokuta není pro delikventa likvidační, je nezbytné, byť zákon v sobě výslovně toto kritérium neobsahuje (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20.12.2006, č.j. 2 As 33/2006-102, ev. rozsudek ze dne 29.5.2008, č.j. 3Ads 41/2007-89, vše na www.nssoud.cz.

Případné upuštění od pokuty je rovněž plně v dispozici správního orgánu, má-li pro takový postup zákonný podklad. K charakteru ukládání sankcí v rámci správního práva se vyjádřil již Vrchní soud rozsudkem ze dne 25.11.1994, sp.zn. 6 A 12/1994 (viz. ASPI), který uvedl, že „nelze vycházet z představy, že úkolem státní správy je pouze její úloha vrchnostenská a zejména trestající, projevující se mj. ukládáním sankcí. Jejím neméně významným úkolem je také úloha organizátorská, a také pečovatelská a ochranitelská, která v prvé řadě znamená chránit zákonná práva zájmy fyzických a právnických osob. Z jiného pohledu řečeno, nelze mít za to, že sankce za správní delikt má jen fiskální význam a je sama sobě dostatečným smyslem a účelem. Tak tomu v právním státě není a nemůže být; ukládáním sankcí (trestních i správních) jsou současně plněny úkoly obecné i individuální prevence, donucující trestaný subjekt, případně i potenciální narušitele jiné, k budoucímu žádoucímu chování. V jednotlivých případech sankcí za správní delikt může být toto prevenční působení silnější, jindy oslabenější, nelze však mít za to, že tu není vůbec“.

K návrhu žalobce ohledně postupu soudu dle § 78 odst. 2 s.ř.s. lze uvést, že konstantní judikaturou správních soudů je dovozováno, že moderační právo soudu, upravené v ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. umožňuje sice soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce uložený trest snížit nebo od něj upustit, avšak ve správním soudnictví je tento postup zcela výjimečný a soud je oprávněn zabývat se návrhem na moderaci až poté, kdy žalobce neuspěl se svými žalobními námitkami na zrušení napadeného rozhodnutí, což plyne i z povahy eventuálního petitu, který žalobce v podané žalobě uplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.8.2008, č.j. 7 As 16/2008-80, publ. pod č. 1719/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).

Vzhledem ke zjištěným vadám soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného dle ustanovení § 76 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. V dalším řízení je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán žalovaný právním názorem zdejšího soudu.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1, větě první, s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Vzhledem k tomu, že měl žalobce ve věci plný úspěch, přiznal mu soud ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věta první, s.ř.s. náhradu nákladů řízení. Soud uložil žalovanému, aby žalobci nahradil prostřednictvím jeho právního zástupce částku 10.568,- Kč. Tato částka představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, odměnu za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon, (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), paušální částku k náhradě výdajů za tři úkony právní služby ve výši 300,- Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky) a DPH v celkové výši 1.368,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 15. 6. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru