Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 51/2011 - 131Rozsudek KSBR ze dne 12.10.2011

Prejudikatura

5 As 19/2008 - 117

2 As 44/2005


přidejte vlastní popisek

31A 51/2011 – 131

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeným JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem Brno, Malinovského náměstí 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení 1) M. Č., a osoby zúčastněné na řízení 2) O. Č., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení

ze dne 12. 6. 2009, č. j. MMB/0116684/2009, sp. zn.

OUSR/0078555/2009/7, se z rušuje a věc se v rací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 18.140,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta

Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, do 30-ti dnů

od právní moci rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) nemají právo na náhradu nákladů

řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 8. 2009 domáhal vydání rozsudku, kterým by soud zrušil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 12. 6. 2009, č. j. MMB/0116684/2009, sp. zn. OUSR/0078555/2009/7, a jemu předcházející rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Slatina, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11/2/2000/Mach; současně žalovaného zavázal k povinnosti nahradit žalobci náklady řízení. V žalobě popsal velmi detailně skutkový stav věci a své žalobní námitky shrnul do tří bodů.

V prvním žalobním bodu namítl, že se domnívá, že je opomenutým účastníkem řízení o změně stavby, neboť měl být účastníkem podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon – dále jen „stavební zákon“), vzhledem ke skutečnosti, že jeho vlastnické právo k sousedním pozemkům a stavbách na nich bylo přímo dotčeno povolenou změnou stavby. Žalobce se dále v odvolání dovolával účastenství podle ustanovení § 78 odst. 2 stavebního zákona, neboť současně se změnou stavby byla povolena i změna dokumentace. Žalobce je změnou obytných prostor na prodejnu náhradních dílů a příslušenství pro motocykly dotčen hlukem z provozu této prodejny, prachem a skladováním hořlavých látek (benzín, spreje, líh, laky atd.). Navíc i příjezdem mnoha motorových vozidel do této lokality, neboť předmětný objekt se nachází v obytné zóně. Zejména zdůraznil, že žalovaný posuzoval otázku přímého dotčení vlastnických práv žalobce pouze k sousední žalobcově stodole (označované jako zemědělská stavba) a k žalobcově stavbě na pozemku parc. č. 1707 v k. ú. Slatina, který je však dle žalovaného od povolené prodejny vzdálená více jak 40 m. Nijak se však nezabýval dotčením vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 1708 v k. ú. Slatina, který jakožto zahradu žalobce využívá k rekreaci a odpočinku. Žalobce je toho názoru, že změna stavby představuje zhoršení jeho pohody bydlení oproti plánovanému sousedství s pouhým rodinným domem. Toto zhoršení může vést a vede k přímému dotčení jeho vlastnického práva. Žalobce též upozornil na znění ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které pro účastenství sousedních pozemků vyžaduje pouhou možnost přímého dotčení, zákon tedy nevyžaduje to, aby dotčení vlastnických práv nastalo u sousedního vlastníka vždy. Žalobce proto považuje posouzení svého účastenství žalovaným ve správním řízení za nepřípustně zužující a ničím nepodložené. Napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech, neboť žalovaný jej neodůvodněně zbavil možnosti uplatňovat námitky dotčení vlastnických práv, práva na ochranu zdraví a na příznivé životní prostředí. Vzhledem k tomu, že byl v řízení o změně stavby opomenut, nemohl v tomto řízení uplatňovat námitky, z daného důvodu trpí rovněž prvostupňové rozhodnutí vadou, neboť při jeho vydání byla porušena základní pravidla řízení [§ 3 odst. 2 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) – dále jen „správní řád“].

V druhém žalobním bodu uplatnil své námitky ve vztahu ke kolaudačnímu řízení. Především namítl, že při vlastní realizaci stavby nebyla dodržena podmínka č. 6 stavebního povolení, neboť dle skutečného provedení stavby se předmětná stavba nachází i na pozemku pac. č. KN 1709 v k. ú. Slatina, který je ve vlastnictví žalobce. Jedná se konkrétně o část štítové zdi a o část nosné zdi vedoucí do zahrady. Nebyla tak dodržena projektová dokumentace, jak byla schválena ve stavebním řízení a jak ji odsouhlasil žalobce. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona je účastníkem kolaudačního řízení i vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno. Prvostupňové rozhodnutí fakticky povolilo užívání stavby nacházející se z části na pozemku žalobce. Žalobce je tímto dotčen přímo ve svém vlastnickém právu. Předmětnou stavbou došlo ke změně půdorysného ohraničení stavbo oproti původní stodole, na jejímž místě je stavba zčásti umístěna. Prvostupňový orgán tak pochybil, když si nevyžádal geometrický plán jako podklad k návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí. Ke geometrickému plánu ze dne 19. 1. 2000, který se nachází ve správním spisu uvedl, že tento geometrický plán ukazuje situaci tak, jak by správně předmětný rodinný dům s prodejnou měl být dle schválené projektové dokumentace postaven, tedy pouze na pozemkové parcele č. KN 1706 a části parcely č. 1705, obě v k. ú. Slatina. Skutečná poloha předmětného rodinného domu je však jiná, neboť tento je postaven taktéž zčásti na pozemkové parcele č. KN 1709, a pokud bychom brali v úvahu i přilehlou zděnou zídku, tak i na pozemkové parcele č. 1708, obě v k. ú. Slatina. Skutečná poloha stavby vyplývá z kontrolního zaměření předloženého žalovanému žalobcem v doplněném odvolání – „Kontrolní zaměření stavby – ul. Černozemní – parcela KN 1709“ vyhotoveného dne 19. 11. 2007 společností GB – geodézie, spol. s r.o., jejímž předmětem podnikání je výkon zeměměřičských činností. Skutečnost, že současné provedení stavby neodpovídá projektové dokumentaci ani geometrickému plánu ze dne 19. 1. 2000 je zřejmé i z vizuální obhlídky, neboť místo zalomené zdi hraničící s pozemkem parc. č. KN 1709 v k. ú. Slatina, je tato zeď rovná. Žalobce v doplnění odvolání namítl, že nebyla splněna podmínka č. 36 stavebního povolení, neboť stavebnímu úřadu nebyla při kolaudaci předána dokumentace skutečného provedení se zaměřením skutečného provedení stavby. Taktéž nebyla splněna podmínka č. 38 stavebního povolení – nejen, že nebylo ke kolaudaci předloženo zaměření skutečného provedení stavby, nebyl však ani předložen doklad o vložení tohoto zaměření do katastru nemovitostí. Žalobce byl opomenutým účastníkem kolaudačního řízení, nemohl v tomto řízení uplatňovat svá práva a na přesah stavby na jeho vlastnictví upozornit stavebníka a stavební úřad dříve. Rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno podle správního řádu (tj. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení) a tudíž i řádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí je třeba projednat podle tohoto zákona. Správní řád neobsahoval ustanovení obdobné ustanovení § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „nový správní řád“) a tudíž nevylučoval situaci, kdy bude odvolání podáno i řadu let poté, co již na rozhodnutí stavebního úřadu bude vyznačena doložka nabytí právní moci. V této souvislostí žalobce ze soudní judikatury připomněl nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 2/99, nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. ÚS 131/2000, nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 609/04, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 9 As 44/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 As 19/2008 – 117. Ačkoli tedy žalobce předložil žalovanému skutečné zaměření stavby až po devíti letech od zahájení kolaudačního řízení, byla účast žalobce v kolaudačním řízení dána naplněním zákonných podmínek – tedy vlastnickým právem k pozemku, na němž byla část kolaudované stavby umístěna a přímým dotčením vlastnického práva tímto kolaudačním rozhodnutím. Stavební úřad nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když se spokojil s geometrickým plánem, který již od pohledu neodpovídá skutečnému provedení stavby. Vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška – dále jen „katastrální vyhláška“) sice počítá s určitou nepřesností geodetických prací, souřadnicová chyba však nesmí činit více jak 14 cm od středu měřeného místa. Nelze tedy hodnotu nepřesnosti ± 0,14 m libovolně měnit na ± 0,28 m. Žalovaný i stavební úřad porušili zásadu materiální pravdy zakotvenou v ustanovení § 3 odst. 4 správního řádu, čímž zatížili napadené rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu neodstranitelnou vadou.

V třetím žalobním bodu zdůraznil, že podle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí oznamují doručením písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí stavebního úřadu nebylo žalobci nikdy doručeno a nebyl poučen o možnosti podat opravný prostředek, lhůta pro podání odvolání podle ustanovení § 54 odst. 3 správního řádu dosud neuplynula. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že kolaudační rozhodnutí bylo pravomocně ukončeno ke dni 31. 1. 2000, neboť žalobce je opomenutým účastníkem řízení a včas se proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolal. Podle ustanovení § 179 odst. 1 věta prvá nového správního řádu se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, dokončí podle dosavadních předpisů. K dané otázce se několikrát vyjádřil i Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 24. 7. 2007, č. j. 6 As 10/2007 – 75 či v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118. V daném případě žalovaný postupoval podle nesprávného procesního předpisu a v neprospěch žalobce aplikoval ustanovení § 179 nového správního řádu. Je tedy nepochybné, že žalobce měl být účastníkem řízení, v němž došlo k vydání prvostupňového rozhodnutí. Nebyl zde důvod, aby jeho odvolání bylo zamítnuto jako nepřípustné. Zároveň skutečnost, že se žalobce neúčastnil prvostupňového řízení, zakládá takovou vadu řízení, pro kterou musí být prvostupňové rozhodnutí jako nezákonné rovněž zrušeno.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou a navrhl, aby byla soudem zamítnuta.

K úvodnímu žalobnímu bodu týkajícímu se účastenství žalobce v řízení o povolení změny stavby, poukázal na své podrobné vyjádření v odůvodnění svého rozhodnutí, kdy jednoznačně dovodil (viz strana 3 a odstavec první strany 4), že žalobce nebyl uvedeným rozhodnutím přímo dotčen na svých vlastnických právech, což je jedna ze dvou základních premis pro možnost účasti v řízení o změně stavby. Zdůraznil, že úvahy stavebního úřadu o přímém dotčení práv vlastníků sousedních nemovitostí se v době jeho rozhodování (leden 2000) opíraly o tehdy známé skutečnosti. Předmětem změny stavby totiž byl jen a pouze vznik prodejny náhradních dílů. Tato změna neumožňuje oprávněnému, aby stavbu užíval jinak (např. jak tvrdí žalobce k opravám motocyklů). Uvedená činnost by vyžadovala další změnu ve způsobu užívání stavby. Tedy pokud je pravdou tvrzení žalobce o nyní existujících emisích z povolené prodejny náhradních dílů, nelze než konstatovat, že je způsobena jiným druhem podnikání, než tím, který byl předmětem povolované změny stavby. Samotný prodej náhradních dílů, který byl projednáván ve správním řízení, by uvedené dotčení vlastnických práv žalobce nemohl způsobit. Žalobce po celou dobu (minimálně od roku 2000) věděl, že stavba je k tomuto účelu užívána a nijak proti ní nebrojil. Není tedy zřejmé, kdy a proč došlo k porušení jeho práv a právem chráněných zájmů. Narušení svých práv navíc v žalobě odůvodňuje obecnými formulacemi o hluku a provozu, které nejsou nijak blíže podloženy a prokázány a byly v průběhu řízení hodnoceny stanovisky dotčených orgánů státní správy (Městskou hygienickou stanicí, Hasičským záchranným sborem a Inspektorátem práce – viz protokol z místního šetření ze dne 25. 1. 2000, č. l. 68 – 70 správního spisu), které vyslovily se změnou stavby souhlas. Dále žalovaný poukázal i na tu skutečnost, že v původním stavebním řízení, jehož byl žalobce účastníkem, byla v 1. NP povolena dílna a sklad, tedy prostory, které je možno využívat k účelům, které umožňují komerční využití stavby. S tím žalobce bez výhrad souhlasil. Nedošlo tedy k zásadní změně ve využití 1. NP, která by se žalobcových práv mohla přímo dotknout. Samotná dílna předpokládá větší zdroje hluku a jiných emisí, než obchodní prostory určené k prodeji náhradních dílů.

K druhému žalobnímu bodu ohledně účastenství žalobce z titulu dotčení jeho pozemku kolaudovanou stavbou (žalobce předložil doklad o zaměření stavby zpracovaný v roce 2007) zdůraznil, že v době vedení kolaudačního řízení žádný takový důkaz neexistoval a nebyl nijak doložen. Ani sám žalobce nevěděl, že taková skutečnost existuje. Pokud by o ní měl povědomost, není žalovanému zřejmé, proč proti kolaudaci stavby, případně stavbě samotné nebrojil již dříve.

K poslednímu žalobnímu bodu uvedl, že postupoval v souladu s přechodným ustanovením § 179 odst. 1 věta prvá ve spojení s ustanovením § 92 odst. 1 nového správního řádu. Podané odvolání posoudil jako nepřípustné a rozhodnutí stavebního úřadu nadále považuje za pravomocné, tedy řízení ve věci bylo pravomocně ukončeno.

V následné replice žalobce zdůraznil, že setrvává na svých žalobních tvrzeních.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) k věci uvedly, že dle jejich názoru žalobce zneužitím práv účastníka řízení a s použitím zástupných a irelevantních argumentů, brání nerušenému výkonu jejich vlastnických práv.

Žalovaný v písemném vyjádření k replice žalobce k třetímu žalobnímu bodu týkajícímu se použití procesního předpisu zdůraznil, že dle stávající judikatury Nejvyššího správního soudu byl jeho postup podle nového správního řádu jediný možný, neboť např. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 – 100 či ze dne 17. 6. 2010, č.j. 1 As 9/2008 – 156, tento soud opakovaně judikoval, že v případech, kdy původní rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno soudem za účinnosti nového správního řádu, věc se vrací do stádia po podání odvolání a je třeba postupovat podle ustanovení § 89 a násl. nového správního řádu.

Usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 3. 2011, č, j. 31Ca 133/2009 – 84, byla žaloba odmítnuta (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), rovněž osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména vyslovil názor (s ohledem na časový odstup od nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí), že správní rozhodnutí jako akt veřejné moci nemůže být napadáno „donekonečna“ a jde k tíži žalobce, že po dobu sedmi let byl s prvostupňovým rozhodnutím správního orgánu srozuměn a nijak proti němu nebrojil. Žalobu proto podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 65 odst. 1 s. ř. s. odmítl.

O kasační stížnosti žalobce rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 1As 61/2011 – 102, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2011, č. j. 31Ca 133/2009 – 84, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí zdůraznil, že „žalobce v žalobě dostatečně konkrétně tvrdil zkrácení na svých právech a zkrácení v daném případě není pojmově vyloučeno. Napadeným rozhodnutí totiž žalovaný nevyhověl žalobcově odvolání a konstatoval, že správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud jej nezahrnul do okruhu účastníků řízení o změně stavby a kolaudačního řízení.“ Dále Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku uvedl, že kromě pochybení ve výběru procesní formy pro meritorní projednání věci, krajský soud pochybil, jestliže se k otázkám věcné legitimace žalobce vyjádřil nepřezkoumatelným způsobem. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušující ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Tímto ve věci vysloveným právním názorem je krajský soud při novém projednání věci vázán.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly pro posouzení věci v rozsahu uplatněných žalobních bodů následující, relevantní skutečnosti.

Oznámením ze dne 10. 2. 1999, č. j. 370/21/99/KI, oznámil stavební úřad zahájení sloučeného územního a stavebního řízení, na stavbu: „novostavba rodinného domu, včetně přípojky plynu, vody, kanalizace a elektro“ při ulici Č. na pozemcích parc. č. 1705 a 1706 v k. ú. Slatina (vlastní stavba RD) a pozemku parc. č. 1739 v k. ú. Slatina (přípojky) stavebníků manželů Ing. O. a M. Č. a D. Č., všichni bytem K., P. 256.

Dne 22. 3. 1999 vydal stavební úřad na předmětnou stavbu stavební povolení č. j. 370/21/99/KI.

Následně oznámením ze dne 5. 1. 2000, č. j. 11/2/2000/Mach, oznámil stavební úřad zahájení kolaudačního řízení.

Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11/2/2000/Mach, byla v první části výroku povolena podle ustanovení § 68 odst. 1 stavebního zákona změna stavby, tj. novostavby RD na parc. č. KN 1706 v k. ú. Slatina při ul. Č. 12 v B. – Slatině, která spočívá ve změněn užívání I. NP předmětného RD z obytných prostor, jako součásti bytu ve II. NP RD, na prodejnu náhradních dílů a příslušenství pro motocykly, a to bez provedení stavebních úprav oproti projektové dokumentaci ověřené při vydání stavebního povolení, v druhé části výroku bylo podle ustanovení § 82 odst. 1 stavebního zákona povoleno užívání této stavby RD.

Dne 9. 7. 2007 doručil žalobce stavebnímu úřadu odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11/2/2000/Mach, a současně požádal o zaslání napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 8. 2007, č. j. OÚSŘ U 07/42251/Bo, sp. zn. OÚSŘ U 07/42251-7, bylo odvolání žalobce podle ustanovení § 92 odst. 1 nového správního řádu zamítnuto jako nepřípustné.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, č. j. 31Ca 202/2007 – 37, bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2007, č. j. OÚSŘ U 07/42251/Bo, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 6. 2009, č. j. MMB/0116684/2009, sp. zn. OUSR/0078555/2009/7, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 1. 2002, č. j. 11/2/200/Mach, v rozsahu obou výroků rozhodnutí zamítnuto jako nepřípustné podle ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobkyně uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů:

Krajský soud v prvé řadě zdůrazňuje, že v projednávané věci je plně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v jeho zrušujícím rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.), zejména ve vztahu k meritornímu rozhodnutí věci.

Úvodní žalobní bod vztahující se k účastenství žalobce v řízení o povolení změny stavby shledal soud důvodným.

Podle ustanovení § 68 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad může na žádost stavebníka v odůvodněných případech povolit změnu stavby ještě před jejím dokončením.

Podle ustanovení § 68 odst. 2 stavebního zákona v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv, právem chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných dotčenými orgány státní správy, projedná stavební úřad žádost a vydá rozhodnutí, jímž buď změnu stavby povolí, přičemž rozhodne i o případných námitkách účastníků a stanoví podle potřeby další závazné podmínky, nebo žádost zamítne. Na řízení o změně se vztahují přiměřeně ustanovení o stavebním řízení.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastníky stavebního řízení jsou osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce se stal účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení na stavbu „novostavba rodinného domu, včetně přípojky plynu, vody, kanalizace a elektro“ při ulici Černozemní na pozemcích parc. č. 1705 a 1706 v k. ú. Slatina (vlastní stavba RD) a pozemku parc. č. 1739 v k. ú. Slatina (přípojky). Tato skutečnost vyplývá z doručenky od stavebního povolení, která se do dispoziční sféry žalobce dostalo dne 23. 3. 1999.

Vzhledem k faktu, že žalobce je vlastníkem sousedních nemovitostí, a to budovy (rodinného domu) číslo popisné 10 postavené na pozemku parcela č. KN 1707, budovy s číslem evidenčním 894 postavené na pozemku par. č. KN 1709 a pozemků parc. č. KN 1707, 1708 a 1709, vše v k. ú. Slatina, byl účastníkem sloučeného územního a stavebního řízení na předmětnou stavbu, není zřejmé v návaznosti na znění ustanovení § 68 odst. 2 stavebního zákona, z jakého důvodu stavební úřad s žalobcem nejednal v rámci řízení o povolení změny stavby, které fakticky sloučil s kolaudačním řízením. Stanovení okruhu účastníků stavebního řízení není na vůli stavebního úřadu, ale účastníci stavebního řízení jsou kogentně vymezeni stavebním zákonem, který žádný prostor pro správní uvážení neposkytuje.

V tomto směru se žalobce fakticky stal opomenutým účastníkem stavebního řízení o změně stavby, neboť z obsahu správního spisu předloženého žalovaným soud zjistil, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11/2/2000/Mach, měli stavebníci osobně převzít (a současně se vzdát práva odvolání) dne 31. 1. 2000, ovšem bez uvedení jejich bližších osobních údajů prokazujících jejich totožnost, dotčeným orgánům státní správy (Hygienik města Brna, Hasičský záchranný sbor, Inspektorát bezpečnosti práce), bylo uvedené rozhodnutí doručeno dne 27. 1. 2000, žalobci však doručeno nebylo. Současně byl žalobce (a nejen on) v rámci předmětného sloučeného řízení zkrácen zejména na svém právu vyjádřit se k jeho předmětu a uplatňovat případné námitky, a to zejména ve vztahu ke změně účelu budoucího užívání I. NP předmětného RD z obytných prostor jako součásti bytu ve II. NP RD na prodejnu náhradních dílů a příslušenství pro motocykly. Soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že předmětná změna účelu užívání zhoršila jeho pohodu bydlení oproti plánovanému sousedství s pouhým rodinným domem, což způsobilo přímé dotčení jeho práv, byť pojem pohoda bydlení není v současném právním řádu definován, ale nelze jej bez dalšího opominout a je nutno zohlednit možné dopady změny v užívání části stavby na bezprostřední okolí, a to včetně mezujícího souseda (žalobce).

K problematice přímého dotčení práv lze připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 As 19/2008 - 117, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „… účastníky stavebního řízení dle § 59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976 byli mj. vlastníci pozemků, na nichž měla být povolovaná stavba realizována, a vlastníci sousedních pozemků, pokud mohlo být jejich vlastnické právo stavebním povolením přímo dotčeno, a to bez ohledu na skutečnost, zda stavební úřad o existenci těchto vlastnických práv věděl či mohl vědět.“

K výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ je možné zmínit rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116, publikovaný pod č. 5/2006 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz Marek Hanák, Pohoda bydlení, Právní rádce - internetová verze, 28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo). Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“

V rámci úvodního žalobního bodu soud uzavírá, že postup stavebního úřadu byl ve vztahu k žalobci zjevně nezákonný, neboť stavební úřad s žalobcem nejednal jako s účastníkem stavebního řízení o změně předmětné stavby.

Rovněž druhý žalobní bod vztahující se k účastenství žalobce v kolaudačním řízení byl shledán důvodným.

Podle ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona účastníky kolaudačního řízení jsou a) stavebník, b) vlastník stavby, c) uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, d) vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.

Výčet účastníků řízení podaný v ustanovení § 78 odst. 1) stavebního zákona je taxativní a uzavřený, nepřipouštějící jiný subjekt, než který bude odpovídat rozsahu této definice, jako účastníka kolaudačního řízení.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce v rámci písemného podání, které označil doplnění odvolání a žalovanému doručil dne 21. 4. 2009, předložil zejména listinu týkající se kontrolního zaměření stavby – ul. Č. – parcela KN 1709 v k. ú. Slatina vyhotovenou dne 19. 11. 2007 společností GB – geodézie, spol. s r.o., která prokazuje, že „v souvislosti s vyhotovením geometrického plánu č. 1773-20128/07 na změnu vnějšího obvodu budovy na parcele 1709 byl zjištěn přesah sousední budovy na parcele KN 1706, a to o 0,28 m – viz grafická příloha.“

Je tedy zřejmé, že zkolaudovaný rodinný dům je fakticky postaven zčásti i na pozemkové parcele KN 1709 k. ú. Slatina, který je ve vlastnictví žalobce a lze proto dovodit, že předmětným kolaudačním rozhodnutím mohl být žalobce přímo dotčen na svých subjektivních právech, a to za situace, kdy stavební úřad sloučil stavební řízení o změně stavby s kolaudačním řízením navíc zcela bezformálním způsobem.

V této souvislosti lze připomenou právní větu z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 2/99, dostupnou v http://nalus.usoud.cz, podle níž: „Vyloučení vlastníka pozemků, na kterých je realizována cizí stavba, z kolaudačního řízení a v důsledku toho též z práva na soudní ochranu, považuje Ústavní soud za pochybení zákonodárce, které má ústavní rozměr.“

Dále též právní větu z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 131/2000, dostupnou v http://nalus.usoud.cz, podle níž: „Otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen kolaudačním rozhodnutím, je třeba zodpovědět pozitivně. Je-li totiž vlastník pozemku vyloučen z řízení správního, je při aplikaci ustanovení § 250 odst. 2 o. s. ř. jeho nepříznivé postavení umocněno vymezením subjektů aktivně legitimovaných k podání správní žaloby. Praktický dopad je pak takový, že ač článek 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst. 2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy", může zjevně v některých případech, konkrétně v případě kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při zřejmém dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, tyto nebudou mít k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí. Podle Ústavního soudu tak kogentní úprava neodvratně znemožňuje realizovat zásadu "nechť si každý střeží svá práva", Ústavním soudem opakovaně připomínanou.“

S odkazem na výše uvedenou soudní judikaturu je třeba ve smyslu ustanovení § 78 odst. 1 písm. d) stavebního zákona korigovat závěr žalovaného týkající se účastenství žalobce v kolaudačním řízení, neboť žalobce z titulu vlastnictví k pozemku, na němž se nachází byť nepatrná část zkolaudované stavby, mohl být předmětným kolaudačním rozhodnutím ve svých subjektivních právech přímo dotčen. Žalobce se stal opomenutým účastníkem kolaudačního řízení.

V pořadí třetí žalobní bod, v němž žalobce namítl, že žalovaný postupoval podle nesprávného procesního předpisu a v neprospěch žalobce aplikoval ustanovení § 179 nového správního řádu, soud důvodným neshledal.

Podle ustanovení § 179 odst. 1 nového správního řádu řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Bylo-li rozhodnutí před účinností tohoto zákona zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů.

Podle ustanovení § 184 nového správního řádu tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobci nebylo žalobou napadené rozhodnutí stavebního úřadu oznámeno podle ustanovení § 51 správního řádu, o jeho existenci a formálně vyznačené právní moci se žalobce dozvěděl až dne 11. 6. 2007 v souvislosti s nahlížením do správního spisu, následně dne 9. 7. 2007 proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání. Žalobce měl z titulu opomenutého účastníka správního řízení cestu k odvolání otevřenu, protože prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu nemohlo nabýt právní moci. Byla-li na něm vyznačena doložka právní moci, jednalo se pouze o zdánlivou právní moc. (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 235 s.).

K tomuto závěru srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 6 As 10/2007 – 75, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „Nejvyšší správní soud nemůže nezmínit, že i doktrína, jakkoliv se v jednotlivostech i lišila v názorech na to, v jakém rozsahu je opomenutému účastníku prostor pro podání odvolání otevřen, dosáhla přinejmenším shody na tom, že opomenutý účastník, jemuž postavení účastníka výslovně přiznával zvláštní zákon (což je i případ stěžovatelky, byť definice § 59 odst. 1 písm. b/ stavebního zákona je koncipována jako „otevřená“), má cestu k odvolání otevřenu, protože rozhodnutí správního orgánu nemohlo nabýt právní moci (srov. Vopálka,V., Šimůnková,V., Šolín, M.: Správní řád, komentář, C. H. Beck Praha 1999, poznámky k ust. §§ 14, 52, 53 a 62; Ondruš, R. a kol: Správní řád, komentář, Linde Praha 2003, poznámky k § 52) ). Tento závěr si ostatně v mezidobí osvojila i judikatura správních soudů, v novější době např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 3. 2006, č. j. 11 Ca 245/2005 - 91, konstatoval, že pokud správní orgán nejednal s odvolatelem jako s účastníkem řízení, ač s ním jako s účastníkem jednat měl, rozhodnutí správního orgánu I. stupně nenabylo právní moci a podané odvolání se posoudí jako odvolání podané opomenutým účastníkem řízení. Nelze proto učinit závěr, že jde o odvolání podané neoprávněnou osobou, a zamítnout jej s odkazem na formálně vyznačenou právní moc rozhodnutí.“

Odkazy žalovaného na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 – 100 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č.j. 1 As 9/2008 – 156, jsou přiléhavé, neboť krajský soud předchozí rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce zrušil rozsudkem ze dne 28. 1. 2009. Hypotéza ustanovení § 179 odst. 1 věta druhá nebyla naplněna, když rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno teprve po účinnosti nového správního řádu. Předmětné správní řízení bylo tedy po zrušujícím rozsudku krajského soudu správně vedeno podle nového správního řádu. Protože se toto řízení vrátilo do stádia po podání odvolání, žalovaný procesně správně v odvolacím řízení postupoval podle ustanovení § 89 a násl. nového správního řádu.

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soudu nezbylo než žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit bez jednání pro vady řízení podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť postup žalovaného, který zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 92 odst. 1 nového správního řádu, byl nezákonný. Podmínky ke zrušení rozhodnutí stavebního úřadu shledány nebyly, neboť ve správním řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stádia, v němž žalovaný o odvolání žalobce znovu rozhodne. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 – 76, publ. ve Sb. NSS pod č. 1997/2010 a dostupné na www.nssoud.cz.

V dalším řízení je žalovaný ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku, věcně posoudí odvolání žalobce (tj. nezamítne odvolání pro opožděnost nebo nepřípustnost podle ustanovení § 92 nového správního řádu), v novém rozhodování o odvolání žalobce pak (zejména v jeho závěru) zohlední princip právní jistoty, princip ochrany vlastnického práva a princip ochrany práv nabytých v dobré víře.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Náklady řízení ve věci úspěšného žalobce v původním řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, z odměny za právní zastoupení advokátem, a to podle sazby vyplývající z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 5. 8. 2009, 2. písemné podání soudu ze dne 18. 8. 2009, 3. písemné podání soudu ze dne 4. 12. 2009, ze 3 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a dále z 20 % DPH ve výši 1.440,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Náklady žalobce v řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000,- Kč, z mimosmluvní odměny právního zástupce žalobě ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, a to za doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 6. 2011, z 1 náhrady hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a dále z 20 % DPH ve výši 480,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Náklady žalobce z nového řízení o žalobě sestávají z písemné podání soudu ze dne 12. 8. 2011 - ve výši ½ v souladu s ustanovením § 11 odst. 2, 3 advokátního tarifu (k tomuto srov. rozsudek VS v Praze ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 6 A 205/95, SJS 531/1999), z 1 náhrady hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a z 20 % DPH ve výši 270,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem se jedná o částku ve výši 18.140,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou poměrům a možnostem žalovaného, který je subjektem veřejné správy.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení 1) a 2) je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 věta prvá s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Podle obsahu spisu je zřejmé, že těmto osobám soud žádnou povinnost neuložil, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto tak, že osoby zúčastněné na řízení 1) a 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Krajský soud v Brně dne 12. října 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru