Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 5/2011 - 26Rozsudek KSBR ze dne 21.06.2011

Prejudikatura

1 Afs 94/2010 - 68

2 As 34/2006 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Afs 51/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

31A 5/2011-26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jany Jedličkové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. V., zast. Ing. Janem Vébrem, daňovým poradcem se sídlem Brno, Křenová 65c, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem Brno, Malinovského nám. 3, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 22.11.2010, č.j. MMB/432298/2010, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 12.080,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Ing. Jana Vébra, daňového poradce se sídlem Brno, Křenová 65c.

Odůvodnění:

Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. MMB/432298/2010, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - střed, odboru ochodu, dopravy a služeb ze dne 23.8.2010, č.j. 100059917/VANJ/SDK/002 ve věci uložení pokuty ve výši 7.000,- Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy stanovené obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 8/2008, o místních poplatcích, v platném znění.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí žalovaného za nezákonné, neboť jí byla uložena pokuta za pořádkový správní delikt – nepřihlášení se k jednorázovému používání veřejného prostranství. Podle ustanovení § 37 zákona o správě daní a poplatků se pokuta podle tohoto ustanovení neuloží, lze-li použít sankci jinou nebo sankci nahrazující. Žalobkyně se neztotožňuje se žalovaným ani v tom, že na řízení se nepoužívá správní řád. V daňovém řízení neměla být pokuta uložena, neboť se nejedná o daň, ale jen její příslušenství. Řízení o uložení pokuty nemělo být řízením daňovým, pokuta byla vyměřena za cenu porušení práva na spravedlivý proces.

Žalovaný ve svém vyjádření odmítl námitky žalobkyně, vyjádřil se k uplatněným žalobním bodům a navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Zdůraznil, že žalobkyni nebyla uložena pokuta za pořádkový správní delikt, ale za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, a to podle daňového zákona.

Žalobkyně v replice setrvala na svém stanovisku i přesvědčení, že v dané věci neměl být aplikován zákon o správě daní a poplatků. Podle přesvědčení žalobkyně žalovaný zkrátil její právo na spravedlivý proces a napadené rozhodnutí by proto mělo být zrušeno.

Krajský soud v Brně poté, na základě včas podané žaloby, přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 věta první s.ř.s.) a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. O žalobě rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Předmětem přezkumné činnosti soudu je zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 22.11.2010, č.j. MMB/432298/2010, kterým bylo podle § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o uložení pokuty vydanému ÚMČ Brno - střed dne 23.8.2010, č.j.

100059917/VANJ/SDK/002. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně umístila před prodejnou OPTIKA VIVA na ulici Dornych v Brně reklamní zařízení, aniž by před zahájením užívání veřejného prostranství učinila u správce místního poplatku písemnou přihlášku dle čl. 13 obecně závazné vyhlášky Statutárního města Brna č. 8/2008, o místních poplatcích, v platném znění. O této skutečnosti byl pořízen úřední záznam a fotodokumentace. Žalobkyně byla následně vyzvána k ohlášení poplatkové povinnosti a ke sdělení údajů týkajících se reklamního zařízení umístěného na komunikaci. Následně obdržel správce daně sdělení žalobkyně, že způsob prezentace prodejny byl ukončen a do budoucna nebude uplatňován. Poté správce daně přistoupil k uložení pokuty.

Žaloba je důvodná.

V přezkoumávané věci se žalobou napadené rozhodnutí opírá o ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 337/1992Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, které upravuje pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy vyplývající ze zákona o správě daní a poplatků nebo zvláštního zákona o daních nebo uložené rozhodnutím podle zákona o správě daní a poplatků, které ukládá finanční úřad z titulu svého vrchnostenského postavení vůči daňovému subjektu. Se žalovaným lze souhlasit pouze potud, že vynutit splnění oznamovací povinnosti lze postupem dle § 37 zákona o správě daní a poplatků uložením pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy. Správou poplatků, v přezkoumávané věci správou místních poplatků, je nutno rozumět nejen vyměřování, vybírání a vymáhání poplatků, ale i další opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a plnění daňových povinností, tedy i rozhodnutí o uložení pokuty za nesplnění povinností nepeněžité povahy podle § 37 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Postup správních orgánů obou stupňů, který zvolily v dané věci, však nelze akceptovat a nutno se plně ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že postupem správních orgánů obou stupňů bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces a že žalobkyně byla zkrácena v tomto právu.

Při hodnocení námitek žalobkyně vyšel soud z prejudikatury správních soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.1.2011, č.j. 1 Afs 94/2010-68, viz. www.nssoud.cz), ve kterém tento soud uvedl, že rovněž v řízení o jiném správním deliktu za porušení povinností nepeněžité povahy, jako je tomu v dané věci, je nutno dbát na ochranu práv subjektů postihovaných za porušení takových povinností. Jiné správní delikty jsou svou povahou nejblíže přestupkům a jedná se v obou případech o součást tzv. správního trestání, tedy o postih správním orgánem za určité nedovolené jednání, konání nebo opomenutí. Tyto správní delikty jsou projednávány v řízení, na která nutno vztáhnout všechna hlediska spravedlivého procesu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č.j. 2 As 34/2006-73 zdůraznil, že formální označení určitého typu protispolečenského jednání a tomu odpovídající zařazení mezi trestné činy, přestupky, jiné správní delikty a z toho odvozené následky v podobě sankcí, včetně příslušného řízení, tedy zda půjde o oblast soudního či správního trestání, je spíše vyjádřením reálné trestní politiky státu, tedy reflexí názoru společnosti na potřebnou míru ochrany jednotlivých vztahů, zájmů a hodnot, než systematickým přístupem k úpravě veřejnoprávních povinností a odpovědnosti za jejich porušení. Kriminalizace nebo dekriminalizace určitých jednání nachází výraz v platné právní úpravě a jejích změnách, volbě procesních nástrojů potřebných k odhalení, zjištění, prokázání konkrétních skutků a i v přísnosti postihu jejich původců.

V dané věci nutno vycházet z ustanovení § 21 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků upravující obecný způsob zahájení řízení podle tohoto zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že podle tohoto zákona postupují kontrolní orgány i při ukládání pokut za jiné správní delikty, je nutné v řízení zohlednit specifika správního řízení trestního a zaručit „obviněnému“ právo účinně se v řízení hájit. V případech správního trestání podle zákona o správě daní a poplatků, který byl aplikován v dané věci, je proto nutné vycházet především z obecných principů spravedlivého procesu, které tvoří základ každého právního státu.

K obecným principům spravedlivého procesu lze nepochybně řadit právo být vyrozuměn o zahájení řízení, což je princip obsažený v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Mají-li účastníci řízení ústavně zaručené práva na to, aby se stanoveným postupem domáhali svého práva a aby se vyjádřili k věci a k prováděným důkazům, případně navrhovali důkazy nové, musí mít rovněž právo na to, aby se o zahájení řízení vůbec dozvěděli. Každý účastník správního řízení má právo na to, aby ho orgán veřejné správy, který řízení vede, včas a vhodným způsobem vyrozuměl o zahájení řízení v určité věci a informoval ho, že je v postavení účastníka řízení.

Proto je nutno trvat na tom, aby ve správním řízením trestním orgán veřejné správy, jenž zahajuje řízení z moci úřední, informoval účastníka o předmětu vedeného řízení a dostatečně určitě vymezil skutkový základ deliktu.

Náležitá konkretizace skutku je důležitá zejména pro obviněného účastníka, který se se vzneseným obviněním může řádně seznámit a účinně se v řízení hájit, nicméně předchází rovněž situaci, že za jeden skutek bude obviněný účastník trestán vícekrát, což jsou skutečnosti, na které žalobkyně upozorňovala už v odvolání.

Zákon o správě daní a poplatků náležitosti oznámení o zahájení řízení o správním deliktu sice neupravuje, avšak z výše uvedeného je zřejmé, že osobě obviněné z jiného správního deliktu musí být příslušným orgánem sděleno, že je s ní vedeno řízení o správním deliktu, za jaký skutek je stíhána, případně jaký trest jí hrozí. Obdobné požadavky na zahájení řízení v tomto smyslu obsahují i příslušná ustanovení správního a trestního řádu. V posuzované věci je tedy nutno vycházet z obecných principů spravedlivého procesu a podpůrně i z náležitostí oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední a náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť jen takový výklad vede k ochraně práv účastníka obviněného z jiného správního deliktu.

Z judikatury Nejvyššího správního soudu lze k náležitostem zahájení správního řízení trestního zmínit např. rozsudek ze dne 20.11.2003 ve věci č.j. 5 A 73/2002-34, publikovaný pod č. 296/2004 SB.NSS, www.nssoud.cz, v němž se Nejvyšší správní soud zabývá náležitostmi oznámení o zahájení správního řízení. Konstatoval, že z oznámení musí být patrno, kdo je činí a které věci se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit.

Rovněž vymezení skutku, pro který je řízení zahájeno, musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení řízení zřejmé, co bude předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno, v sankčním řízení pak i to, jaký postih za dané jednání hrozí.

Na tyto závěry Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 31.3.2010 , č.j. 1 Afs 58/2009-541, publikovaném pod č. 2119/2010 SB. NSS, www.nssoud.cz, v němž uvedl, že předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit.

Správce daně dostojí požadavku na řádné zahájení řízení o správním deliktu podle daňového řádu především tím, že obviněnému účastníkovi oznámí, že je s ním vedeno řízení o správním deliktu, zřetelně vymezí skutek, pro něž je řízení zahájeno, případně rovněž uvede, jaký postih za popsané jednání hrozí.

V dané věci takto postupováno nebylo, žalobkyni v průběhu řízení vůbec nebylo umožněno jakkoli se hájit, nebyla seznámena s tím, že je vůči ní vůbec řízení vedeno a ze spisu nelze kromě záznamu a fotodokumentace z místního šetření dovodit žádné jiné skutkové okolnosti.

Z rozhodnutí pak není vůbec patrný popis skutku s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě uvedením jiných skutečností jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V tomto ohledu je napadené rozhodnutí zcela

nepřezkoumatelné.

Lze uzavřít, že trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy, řízení o uložení pokuty podle § 21 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků bude řádně zahájeno tehdy, je-li seznatelné, jaké řízení, resp. ohledně jaké skutečnosti, správce daně vede, v jakém postavení by žalobkyně měla v tomto řízení vystupovat. To v dané věci seznatelné není. Soudu proto nezbylo než konstatovat podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a pokud jde o samotné rozhodnutí, to pro naprostou absenci vymezeného správního deliktu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost.

Ze shora uvedených důvodů soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí žalovaného na základě včas a důvodně podané žaloby zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 s.ř.s.), v němž je správní orgán vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Pro úplnost nutno dodat, že dalšími námitkami nebylo nutno se zabývat, neboť by to v této fázi řízení nemělo žádného praktického významu.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Úspěšné žalobkyni tak přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které představuje odměna za zastoupení daňovým poradcem, a to ve výši jím vyčíslené celkem 10.080,- Kč (9.000,- + DPH 20 %) dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž spolu se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč činí žalobkyní požadované náklady 12.080,- Kč, které soud v plném rozsahu přiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 21. 6. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru