Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 24/2010 - 54Rozsudek KSBR ze dne 19.01.2011

Prejudikatura

5 As 20/2003 - 64

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 44/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

29 Ca 47/2004-50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEMREPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., a Mgr. Milana Procházky v právní věci žalobce Technologická zařízení Zlín, spol. s r. o., se sídlem v Mikulově, K Vápence 604E, zast. Mgr. Zdeňkem Labským advokátem se sídlem v Praze, Milešovská 2137/12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 1. 2004, čj. 7071/03/FŘ/140, s e z r u š u j e pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5837,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Zdeňka Labského, advokáta se sídlem v Praze, Milešovská 2137/12.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 30. 1. 2004 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. 1. 2004, čj. 7071/03/FŘ/140, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti předchozímu prvostupňovému správnímu rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 10. 7. 2003, čj. 161262/03/303914/4215, kterým byla žalobci podle ust. § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro

projednávanou věc, a v souladu s ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek ve výši 361 825 Kč, který byl zaevidován dne 9. 10. 1999 na osobní daňový účet žalobce daně silniční ve smyslu ust. § 62 daňového řádu na základě předložené smlouvy č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku státního podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, ze dne 8. 10. 1999, uzavřené mezi Fondem

národního majetku ČR a žalobcem jako nabyvatelem.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je mimo jiné uvedeno, že v zápise o předání a převzetí privatizovaného majetku státního podniku Strojírny masného průmyslu, s. p., průmyslový areál, Mikulov, je potvrzeno, že žalobci byly předány veškeré účetní písemnosti včetně korespondence s Finančním úřadem v Mikulově vztahující se k závazkům privatizovaného státního podniku. K převedení majetku privatizovaného státního podniku na žalobce, včetně všech aktiv a pasiv s převáděným majetkem souvisejících, došlo dne 8. 10. 1999, což je rozhodné datum pro splatný daňový závazek

nabyvatele na dani silniční ve výši 361 825 Kč. Nedoplatkem ve smyslu ust. § 63 daňového řádu se uvedená částka stala dnem 9. 10. 1999. Správce daně provedl zaevidování daňového nedoplatku ke dni podpisu smlouvy č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což je datum 8. 10. 1999. V dané věci se nejedná o přenos daňové povinnosti ve smyslu ust. § 45 daňového řádu, neboť žalobce neuzavřel dohodu o tom, že jeho daňové povinnosti ponese jiná osoba. Mezi předmětnými subjekty nebyla žádná dohoda o přenosu daňové povinnosti uzavřena. Žalobce převzal s privatizovaným majetkem i veškerá práva a závazky, které s majetkem souvisely; výše závazku k Finančnímu úřadu ve Zlíně byla žalobci sdělena rozhodnutím. Daňový nedoplatek na dani silniční byl privatizovanému státnímu podniku vyměřen na základě řádných podaných daňových přiznání konkludentně bez povinnosti sdělovat výsledek vyměření. Podpisem smlouvy č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku nepřešla na žalobce ze zákona nutnost plnit daňové povinnosti za privatizovaný státní podnik, ale přešla povinnost převzít a vyrovnat závazky související s privatizovaným majetkem, a to včetně závazků vzniklých neuhrazením daňových povinností. Jelikož žalobce se nestal poplatníkem daně silniční za předmětná období 1996 až 1998, nejsou v prvostupňovém správním rozhodnutí specifikována vozidla, ke kterým se dlužná částka vztahuje. Silniční daň byla privatizovanému státnímu podniku vyměřena na základě přiznaných vozidel v daňových přiznáních za zdaňovací období 1996 až 1998. Ve smlouvě č. 053/99 je uvedeno, že kupující přebírá všechny závazky a pohledávky související s činností privatizovaného státního podniku. Přílohou k zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku je seznam pohledávek a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem. V řádku 096 rozvahy privatizované jednotky k 7. 10. 1999 jsou uvedeny daňové závazky vůči státu ve výši 48 134 tis. Kč. Daň silniční jako jeden z daňových nedoplatků je závazkem, který souvisel s podnikatelskou činností privatizovaného státního podniku. Smlouva o prodeji privatizovaného majetku byla uzavřena mezi žalobcem a Fondem národního majetku ČR; z toho vyplývá, že nejde o sféru práva soukromého, ale do právních vztahů vstoupil subjekt práva veřejného. Kupní smlouva nebyla uzavřena podle obchodního zákoníku, ale na základě ust. § 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z rozhodnutí ministra zemědělství ČR byla na Fond národního majetku ČR převedena část privatizovaného majetku k datu 8. 10. 1999 včetně závazků vztahujících se k převáděnému majetku.

Ve včas podané žalobě žalobce uvedl, že dne 8. 10. 1999 uzavřel s Fondem národního majetku České republiky smlouvu č. 053/99; jednalo se o privatizovaný majetek s.p. Strojírny masného průmyslu Mikulov. Předmětem privatizace podle této smlouvy nebyl veškerý majetek, jak vyplývá z čl. III této smlouvy. Privatizace provedená předmětnou smlouvou byla až druhou etapou privatizace. Smlouva je svojí povahou smlouvou o prodeji podniku, resp. části podniku, vzhledem k jejímu předmětu. Privatizace citovaného státního podniku byla provedena ve třech fázích a žalobce byl účasten pouze jedné její fáze. Ve smlouvě je zmíněn přechod jiných práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem na žalobce; tyto práva a závazky nejsou ve smlouvě nijak specifikovány. Fond národního majetku ČR nemohl předmětnou smlouvou na žalobce převést více práv a povinností, než na něho převedl svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 1999 zakladatel státního podniku. Napadené rozhodnutí žalovaného neodpovídá znění předmětné smlouvy, závazky vztahující se k privatizovanému majetku jako celku nepřechází bez dalšího na nabyvatele jen části podniku. Předmět kupní smlouvy je vymezen rozhodnutím zakladatele – Ministerstva zemědělství ČR. Předmětná smlouva je jako smluvní typ podřízena obecné úpravě smlouvy o prodeji podniku podle obchodního zákoníku. Žalobce namítá nepřenosnost daňové povinnosti, neboť se jedná o daňové nedoplatky privatizovaného státního podniku. V Listině základních práv a svobod je uvedeno, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Pojem daň je uváděn ve smyslu povinnosti veřejnoprávní povahy. Daňová povinnost je povinností veřejného práva a vzniká na základě skutečností stanovených zákonem. Ust. § 477 obchodního zákoníku nepřestavuje lex specialis ve vztahu k ust. § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). Plátce daně totiž není ve vztahu k orgánu státní moci – finančnímu úřadu v rovnoprávném postavení a obsah jeho rozhodnutí není odvislý od jeho vůle. Naproti tomu smlouva o prodeji podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovnoprávné postavení. Smlouvou o prodeji podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. Finanční úřad nemůže ukládat žalobci plnění daňových povinností jiného subjektu s odvoláním na ust. § 32 daňového řádu a §§ 15 a 17 zákona č. 92/1991 Sb., když tento předpis ani neupravuje daňové řízení. Žalobce dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 311/99. Finanční úřad není oprávněn ukládat daňovou povinnost určitého daňového subjektu někomu jinému. Je zřejmé, že se žalovaný dopustil pochybení a jeho rozhodnutí je i z tohoto důvodu v rozporu s daňovým řádem, Listinou základních práv a svobod, čl. 4 a 11. Daňová povinnost není závazkem, který je spojen s podnikem, ale který se váže k daňovému subjektu. Placení daně nelze podřadit pod závazky ve smyslu soukromého práva, kdežto smlouva o prodeji podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy. Daňová povinnost je povinností veřejnoprávní vznikající na základě skutečností stanovených zákonem a je nepřenosná a nepřechází smlouvou o prodeji podniku. Subjektem daňových povinností je proto i po uzavření smlouvy o prodeji podniku daňový dlužník – Strojírny masného průmyslu, s.p. Privatizační projekt včetně dodatku byl zpracován ke dni 31. 12. 1996 a schválen Ministerstvem financí ČR. Privatizační projekt i samotná smlouva ze dne 8. 10. 1999 prokazují, že žalobce mohl získat pouze majetek náležející státnímu podniku ke dni 31. 12. 1996 a závazky vztahující se k tomutomajetku ke stejnému datu.I v případě

správnosti názoru (s nímž žalobce nesouhlasí), že na něj přechází daňové nedoplatky z privatizovaného subjektu, je prokázáno obsahem privatizačního projektu a zmíněným rozhodnutím Ministerstva financí ČR a Ministerstva zemědělství ČR, že veškeré závazky státního podniku vzniklé po datu 31. 12. 1996 na žalobce nepřešly, neboť vznikly až později po tomto datu. Bez ohledu na ostatní žalobní důvody nelze po žalobci vymáhat daňové nedoplatky státního podniku vzniklé po datu 31. 12. 1996. Žalobce poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 242/96. Veškeré úkony správce daně

jím případně učiněné k vybrání daňového nedoplatku vůči privatizovanému státnímu podniku jsou v daném případě proti žalobci neúčinné, neboť byly učiněny až po datu 31. 12. 1996. Žalovaný tvrdí, aniž by toto tvrzení podkládal konkrétními důkazy, že žalobce převzal závazky subjektu privatizovaného státního podniku vůči Finančnímu úřadu ve Zlíně s odkazem na čl. III. bod 2 Smlouvy o prodeji části podniku tohoto subjektu uzavřené mezi žalobcem a Fondem národního majetku ČR. K tomu žalobce namítl, že závazky se nemohou vztahovat k privatizovanému majetku jako celku, bez ohledu, v které organizační složce podniku vznikly a nepřecházejí bez dalšího na nabyvatele jen části podniku. V napadeném rozhodnutí se žalovaný nevypořádal dostatečně s důvody uvedenými žalobcem v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Podle ust. § 4 zákona o dani silniční je poplatníkem daně fyzická nebo právnická osoba, která je zapsána v technickém průkazu vozidla jako držitel. Zákon proto neztotožňuje poplatníka daně s vlastníkem vozidla. I při změně vlastnictví vozidla (prodeje) platí daň držitel vozidla zapsaný v technickém průkazu vozidla. Státní podnik Strojírny masného průmyslu byl vymazán z obchodního rejstříku dne 29. 5. 2002. U každého vozidla je předmětem posouzení ve smyslu zákona o dani silniční, zda splňuje podmínky stanovené v zákoně a pokud je splňuje, je předmětem daně silniční. Poplatník se své daňové povinnost nezbaví prodejem vozidla. I u prodaného vozidla platí daň držitel vozidla. Poplatníkem daně je tedy subjekt zapsaný v technickém průkazu vozidla. Daňová povinnost původního vlastníka na nového vlastníka vozidla nepřechází. Napadené rozhodnutí žalovaného trpí nesrozumitelností a neurčitostí zejména ohledně nedostatečné identifikace vozidel, kterých se týká, což vzhledem k tomu, že se jedná o daň silniční je předpokladem ke stanovení takové daně. V rozhodnutí by měla být přesně a konkrétně uvedena identifikace vozidel, na které se předmětná silniční daň včetně penále vztahuje. Není přípustný pouhý odkaz na smlouvu, kterou byla část privatizovaného subjektu převedena na žalobce. Napadené rozhodnutí žalovaného je nesrozumitelné, trpí zmatečností, a proto je nepřezkoumatelné. V době uzavření smlouvy č. 053/99 z 8. 10. 1999 nemusela být předmětná vozidla vůbec v majetku privatizovaného podniku. Je možné, že v rozhodné době privatizovaný státní podnik ani blíže neoznačená vozidla neměl v majetku a z důvodu administrativního pochybení mohl být dále evidován v příslušné evidenci jako jejich majitel. Tato osoba je totiž daňovým poplatníkem silniční daně. V daném období tak sice mohl být subjektem této daně státní podnik, ale najisto tato skutečnost postavena není. V daném rozhodnutí tak chybí jedna ze základních náležitostí, které podle své povahy musí mít, což má za následek jeho neplatnost. Daňová povinnost zaniká původnímu poplatníkovi uplynutím kalendářního měsíce, který předchází před kalendářním měsícem vzniku daňové povinnosti novému poplatníkovi. Z toho je zcela zřejmé, že na nového vlastníka nedoplatky na silniční dani původního vlastníka vozidla, které je předmětem daně, včetně penále, nepřecházejí. V dané věci navíc není jasné, zda vozidla, k nimž se dlužná daň váže, vůbec v rámci privatizace žalobce nabyl do vlastnictví.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného druhostupňového správního rozhodnutí a dále doplnil, že společenské vztahy vznikající v rámci privatizace, nelze svou kvalitou a specifičností podřadit pod společenské vztahy, které upravuje obchodní zákoník. Předmětnou smlouvu č. 053/99 o prodeji podniku (části podniku) nelze podřadit pod úpravu obsaženou v obchodním zákoníku. Při extenzivním výkladu, který zvláštnost a jedinečnost upravovaných společenských vztahů v rámci privatizace v daném případě dovoluje a který je podložen v odborné literatuře i v judikatuře některých soudů, lze dospět k závěru, že v uvedeném případě, v důsledku tzv. velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění, došlo v souladu s ust. §

15 tohoto zákona k právnímu nástupnictví – univerzální sukcesi, k univerzálnímu přechodu práv a závazků na nabyvatele privatizovaného majetku bez ohledu na to, jaký způsob privatizace byl zvolen. V dané věci došlo k právně účinnému přenosu daňové povinnosti na dani silniční za zdaňovací období roku 1996 až 1998 v celkové výši 361 825 Kč z původního poplatníka daně na žalobce podle ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., v

platném znění, ve spojení s ust. § 45 daňového řádu, kdy zákon č. 91/1992 Sb. je právě oním zvláštním předpisem, který v ust. § 15 stanoví jinak ve speciální situaci, a to privatizaci, kdy s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem přímo ze zákona. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

V procesním podání ze dne 22. 10. 2004, označeném jako replika k vyjádření žalovaného, žalobce uvedl, že není jediným nabyvatelem privatizovaného majetku státního podniku a tudíž se nemohlo jednat o univerzální sukcesi. Předmětná smlouva neobsahuje jakoukoliv specifikaci práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem. Jestliže by soud zhodnotil okolnosti případu tak, že se jedná o právní nástupnictví v rozsahu daňové povinnosti zaniklého subjektu, pak je třeba i vyřešit otázku, v jakém rozsahu přešly práva a závazky na toho kterého nabyvatele, a to za situace, kdy samotná smlouva jakoukoliv specifikaci práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem neobsahuje. Smluvní ujednání o přechodu závazků je natolik neurčité, že z něj při nejlepší vůli nelze rozpoznat o jaké závazky se má jednat. Žalobce nemohl a jakýmkoliv způsobem ani nesměl do obsahu předmětné smlouvy vypracované Fondem národního majetku ČR zasahovat. Pro naprostou neurčitost ujednání o přechodu závazků je nutno pohlížet na situaci tak, že o závazcích nebylo sjednáno nic, zvláště za situace, kdy předmětem smlouvy byla jen část privatizovaného majetku. V případě, že by soud posoudil danou věc tak, že by se jednalo o právní nástupnictví v rozsahu daňové povinnosti zaniklého subjektu, pak se může jednat o závazek společný všem nabyvatelům privatizovaného majetku, a to buď solidární nebo dělený. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci čj. 1 Cmo 85/2004-48 ze dne 27. 4. 2004 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, čj. 25 Cm 342/2001-62. V předmětné záležitosti šlo o uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnictví prodejem. Co není vysloveně upraveno v zákoně č. 92/1991 Sb. je podřízeno úpravě obsažené v obchodním zákoníku, neboť jak Fond národního majetku ČR, tak i žalobce, jsou zapsáni v obchodním rejstříku a jsou podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání v mezích žalobního návrhu. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Žaloba je důvodná.

Jedním z podstatných závěrů napadeného rozhodnutí žalovaného i předchozího prvostupňového správního rozhodnutí je úvaha, že žalobce převzal pohledávky a závazky související s privatizovaným majetkem Strojíren masného průmyslu, s. p., Mikulov, s poukazem na ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném pro projednávanou věc. Konkrétně šlo o povinnost zaplatit daňový nedoplatek ve výši 361 825 Kč na dani silniční za zdaňovací období roku 1996 až 1998, který byl posledně citovanému státnímu podniku předepsán již dříve platebním výměrem. Žalovaný považuje tento závazek citovaného státního podniku za podřaditelný pod ust. § 15 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc.

Podle ust. § 15 odst. 1 posledně citovaného zákona platí, že s vlastnickým právem privatizovaného majetku přechází na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.

Z posledně citovaného ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, jednoznačně vyplývá povinnost žalovaného přezkoumatelným způsobem zodpovědět otázku, jaký konkrétní majetek (se kterým má předmětný závazek souviset) byl privatizovaný a žalobcem převzatý a proč s tímto privatizovaným majetkem má bezprostředně souviset závazek spočívající v povinnosti zaplatit silniční daň vyměřenou daňovému subjektu Strojírny masného průmyslu, s. p., Mikulov, za zdaňovací období roku 1996 až 1998. Jde tedy o otázku, zda a proč s konkrétně určeným majetkem souvisí závazek zaplatit silniční daň (dříve uložený jinému daňovému subjektu než žalobci).

Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nevypořádal s odvolací námitkou žalobce spočívající v tvrzení, že žalobce nezprivatizoval veškerý majetek Strojíren masného průmyslu, s. p., Mikulov, neboť privatizace byla provedena ve třech fázích, žalobce byl účasten pouze jedné, a že veškeré závazky privatizovaného majetku nepřecházejí bez dalšího na nabyvatele pouze části podniku. Žalovaný vyvodil skutkový závěr, že podpisem smlouvy č. 053/99 o prodeji privatizovaného majetku přešla na žalobce ze zákona povinnost převzít a vyrovnat závazky související s privatizovaným majetkem, a to včetně závazků vzniklých neuhrazením daňových povinností; daň silniční jako jeden z daňových nedoplatků má být závazkem, který souvisel s podnikatelskou činností privatizovaného majetku. Žalovaný též poukázal na přílohu k zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku, kde se má nacházet seznam pohledávek a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem a dále uvedl, že v řádku 096 rozvahy privatizované jednotky k 7. 10. 1999 jsou uvedeny daňové závazky vůči státu ve výši 48 134 tis. Kč.

Uvedené skutkové závěry však jsou zcela nedostatečné vzhledem k aplikaci shora již citovaného ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném proprojednávanou věc. Žalovaným učiněný obecný skutkový rámec totiž neodpovídá na otázku, zda v případě povinnosti zaplatit za jiný daňový subjekt silniční daň, tato bezprostředně souvisí právě a jen s privatizovaným majetkem (žalobcem v rámci privatizace nabytým) části státního podniku Strojírny masného průmyslu Mikulov. Žalovaný ani neuvádí, zda sporný závazek figuruje v příloze k zápisu o předání a převzetí privatizovaného majetku či v rozvaze privatizované jednotky či nikoliv a ani z obsahu připojených správních spisů nelze takovou skutečnost dovodit. Ke konkrétnějšímu odůvodnění, vzhledem k použité aplikaci ust. § 15 odst. 1 posledně citovaného zákona, nelze dojít ani v ostatních částech napadeného rozhodnutí žalovaného.

Z výše uvedeného vyplývá, že skutkové závěry žalovaného jsou zcela nedostatečné ke zdůvodnění aplikace ust. § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, na daný případ.

Uvedené vady způsobují nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného pro nedostatek skutkových důvodů ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V novém rozhodnutí se žalovaný důsledně vypořádá s otázkou, z jakého důvodu závazek spočívající v zaplacení silniční daně, vyměřený Státnímu podniku strojírny masného průmyslu Mikulov, bezprostředně souvisí s konkrétním majetkem (či jeho částí), který v rámci privatizace na žalobce přešel. Dále je také třeba, aby použité úvahy ohledně vyvozeného skutkového závěru vycházely z obsahu příslušných správních spisů.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný. Soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť i jen částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši 2000 Kč, ze tří úkonů právní služby po 1000 Kč podle ust. §§ 7, 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a z náhrady za tři režijní paušály po 75 Kč podle ust. § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen daň), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle ust. § 37 písm. a) a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 612,80 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s. ř. s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).

V Brně dne 13. 1. 2006

JUDr. Jana Jedličková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru