Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 20/2011 - 82Rozsudek KSBR ze dne 09.11.2011

Prejudikatura

Konf 42/2010 - 7


přidejte vlastní popisek

31A 20/2011 – 82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. Z., zastoupeným JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, za účasti osoby zúčastněné na řízení Statutární město Brno, se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 1, IČ 44992785, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze

dne 11. 2. 2010, č. j. JMK 149859/2009, sp. zn. S-JMK

149859/2009/OD/Ji, se z rušuje a věc se v rací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení

částku ve výši 9.380,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta

pokračování
31A- 2 -
20/2011

Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, do 30-ti dnů

od právní moci rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 3. 2010 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo rozhodnuto tak, že věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva k místní komunikaci umístěné na pozemku p. č. 2203/3 v k. ú. Slatina, obec Brno, se nezřizuje s tím, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále jen „žalovaný“), ze dne 11. 2. 2010, č. j. JMK 149859/2009, sp. zn. S-JMK 149859/2009/OD/Ji, a další účastník, Statutární město Brno, je povinen nahradit žalobci náklady tohoto řízení.

Písemným podáním ze dne 15. 4. 2009 žalobce soudu sdělil, že z přidělené spisové značky vyplývá, že žaloba byla podřazena pod režim zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ačkoliv žalobce svůj žalobní návrh podal ve smyslu ustanovení § 28 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění - dále jen „zákon o vyvlastnění“), tedy v režimu části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z tohoto důvodu požádal, aby předmětná věc byla předána civilnímu úseku Krajského soudu v Brně.

V reakci na tuto skutečnost byla věc zapsána v soudním (občanskoprávním) oddělení 35 C pod sp. zn. 35 C 6/2010. O návrhu samosoudce soudního (občanskoprávního) oddělení 35 C Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 1. 2011, č. j. Konf 42/2010 – 7, tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 6/2010, je soud v soudním řízení správním. V odůvodnění tohoto usnesení zvláštní senát zdůraznil, že v posuzovaném případě správní orgán prvního stupně zřídil předmětné věcné břemeno podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) coby příslušný speciální stavební úřad. Jednalo se o správní akt aplikace práva ve smyslu zvláštního předpisu odlišného od zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění – dále jen „zákon o vyvlastnění“). Z tohoto důvodu proto nepřichází v úvahu ani použití ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění zakládající režim soudního přezkumu podle již zmíněné části páté o. s. ř. Jako obiter dictum zvláštní senát uvedl, že v procesní situaci, kdy předmětná žaloba obsahuje označení stran, argumentaci i petit pro projednání podle části páté o. s. ř., a nesplňuje náležitosti žaloby správní, jakož i vzhledem k tomu, že krajský soud věc pouze neformálně převedl ze správního do civilního oddělení, aniž by poučil žalobce o pokračování
31A- 3 -
20/2011

tom, že do jednoho měsíce může podat žalobu správní, jeví se - vzhledem k důsledkům vyplývajícím z ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. - přiléhavým zvolit takový postup, podle něhož by krajský soud vyzval žalobce, aby ve stanovené lhůtě žalobu upravil tak, aby bylo možné ji projednat ve správním soudnictví. Tím by byla žalobci poskytnuta ochrana před ztrátou lhůty a byl by rovněž respektován princip spravedlivého procesu.

Usnesením ze dne 21. 3. 2011, č. j. 31 A 20/2011 – 40, proto soud vyzval žalobce k upřesnění žaloby tak, aby splňovala náležitosti žaloby správní.

Písemným podáním doručeným soudu dne 28. 4. 2011 žalobce doplnil žalobu tak, že se domáhá vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2010, č. j. JMK 149859/2009, sp. zn. S-JMK 149859/2009/OD/Ji, a jemu předcházející rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 5400/OD/MMB/13154/2005/-Ro-/44-04/, a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobní argumentaci shrnul do pěti žalobních bodů.

V prvním žalobním bodu namítl, že vztah zákona o pozemních komunikacích a zákona o vyvlastnění je vztahem zvláštního zákona, který stanoví účel vyvlastnění, k zákonu obecnému, upravujícímu postup při vyvlastňování. Z tohoto pohledu správní orgány obou stupňů zákon o vyvlastňování zcela ignorovaly, jejich rozhodnutí ani nepředstírají, že by byly splněny všechny podmínky rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 24 a násl. zákona o vyvlastnění a že by byly dodrženy všechny lhůty v tomto zákoně uvedené.

V druhém žalobním bodu namítl, že správní orgány rozhodly, aniž dostatečně zjistily skutkový stav. Především vůbec nezjišťovaly, zda komunikace na pozemku p. č. 2203/3 v k. ú. Slatina je stavbou legální. Žalobce jako vlastník pozemku nikdy s výstavbou komunikace nesouhlasil, není mu proto známo, že by stavba komunikace byla příslušnými správními orgány v minulosti povolena. Správní orgány rozhodly, aniž by si nechaly od žalovaného předložit územní rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení, rozhodnutí o povolení užívat stavbu, projektovou dokumentaci či geometrické zaměření.

V třetím žalobním bodu uvedl, že žalobce jako vlastník pozemku, na kterém je umístěna místní komunikace, od roku 2002 nabízel vlastníku komunikace celou řadu návrhů na vyřešení celé záležitosti, a pouze neobjektivní a nekonstruktivní přístup žalovaného, hraničící s arogancí vedl k tomu, že dosud vztah vlastníka pozemku a stavby nebyl vyřešen. Pokud tedy nedošlo k majetkoprávnímu vypořádání ohledně sporného pozemku, není tomu tak v důsledku chování žalobce.

Ve čtvrtém žalobním bodu namítl, že rozhodnutí správního orgánu nevymezilo věcné břemeno tak, aby mělo všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 151n odst. 1 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nelze dovodit, co vlastně má být obsahem věcného břemene, které navíc správní orgán prvního stupně „zdokonalil“ přívlastkem pokračování
31A- 4 -
20/2011

trvalé, což způsobuje naprostou neurčitost celého rozhodnutí (viz rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 A 31/99). Pokud správní orgány uvedly, že věcné břemeno zahrnuje právo existence komunikace, není vůbec zřejmé, co je tím myšleno a jak je vlastník pozemku tímto právem omezován.

V pátém žalobním bodu namítl, že správní orgány se zcela mýlily, pokud stanovovaly náhradu za provedené omezení vlastnického práva. Znalecký posudek zpracovaný na žádost Statutárního města Brna bez jakékoliv účasti žalobce vůbec nerespektoval to, že ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o vyvlastnění je třeba vycházet z obvyklých cen, zatímco znalec stanovil pouze obecnou cenu věcného břemene.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobu nepovažuje za důvodnou a navrhl, aby byla v plném rozsahu zamítnuta.

K úvodnímu žalobnímu bodu uvedl, že věcná příslušnost správního orgánu prvního stupně k předmětnému řízení je dána v ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, který stanoví, že příslušný speciální stavební úřad je oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě. Správní orgán prvního stupně v tomto řízení nevystupoval jako vyvlastňovací úřad podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ale jako speciální stavební úřad příslušný podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Z tohoto důvodu se proto na správní orgán prvního stupně nevztahuje povinnost podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění.

K druhému žalobnímu bodu zdůraznil, že otázka legálnosti stavby komunikace, pokud tím žalobce míní to, že předmětná stavba komunikace je řádně povolena, je případně předmětem jiného řízení v režimu stavebního zákona. V rámci řízení podle ustanovení § 17 zákona o pozemních komunikacích speciální stavební úřad zkoumá, zda jsou splněny uvedené zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene k pozemku dotčeného stavbou pozemní komunikace. Obecně platí, že právě existence majetkoprávního vypořádání pozemku buď smluvní formou nebo ze zákona, je zákonným předpokladem pro dodatečnou legalizaci stavby v režimu ustanovení § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon – dále jen „stavební zákon“). Vlastníkem místní komunikace je podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích obec, na jejímž území se předmětná místní komunikace nachází, tedy Statutární město Brno.

K třetímu žalobnímu bodu uvedl, že osoba zúčastněná na řízení se opakovaně pokusila o dohodu žalobcem, toto je doloženo v postoupeném spisu, pokusy o smluvní majetkoprávní vypořádání dotčeného pozemku byly zahájeny v roce 2002, k dohodě nedošlo, protože osoba zúčastněná na řízení navrhla odprodej, žalobce měl zájem o vypořádání formou nájemní smlouvy, poté byla řešena osobou zúčastněnou na řízení možnost dohody s žalobcem formou směny dotčeného pozemku, k dohodě však opět nedošlo. Rekapitulace pokusů o smluvní majetkoprávní vypořádání dotčeného pokračování
31A- 5 -
20/2011

pozemku je zřejmá z dopisu žalobce adresovaného osobě zúčastněné na řízení ze dne 28. 5. 2009, k dohodě prokazatelně nedošlo, neboť žalobce preferoval nájemní vztah, osoba zúčastněná na řízení odkup, resp. směnu.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu vyslovil právní názor, že předmětné věcné břemeno k dotčenému pozemku ve vlastnictví žalobce je ve výroku rozhodnutí správního orgánu vymezeno zcela určitým způsobem. Je zřejmé, k jakému pozemku se věcné břemeno zřizuje, co je obsahem věcného břemene, za jakým účelem je věcné břemeno zřízeno a je tak schopné řádného zápisu do katastru nemovitostí.

K pátému žalobnímu bodu uvedl, že náhrada za zřízení předmětného věcného břemene byla stanovena v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích na základě znaleckého posudku. Žalobce měl možnost doložit konkurenční znalecký posudek, což však neučinil.

Osoba zúčastněná na řízení v předloženém písemném vyjádření zdůraznila, že případné zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu by mělo negativní vliv do finanční a majetkové sféry obce – Statutárního města Brna, a to vzhledem ke skutečnosti, že nebylo prokazatelně dosaženo dohody o majetkoprávním vypořádání mezi žalobcem a obcí – statutárním městem. Situace proto byla legitimně ošetřena možným zákonným postupem podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích.

Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující a pro posouzení věci relevantní skutečnosti.

Z obsahu rekapitulačního vyjádření žalobce ze dne 28. 5. 2009 vyplývá, že ohledně pozemku p. č. 2203/3 v k. ú. Slatina, obec Brno – Slatina, se prokazatelně od roku 2001 nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vyrovnání s žalobcem jakožto vlastníkem předmětného pozemku.

Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 5400/OD/MMB/13154/2005/-Ro-/44-04/, rozhodl takto:

„I. Dle ust. § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích zřizuje se

trvalé věcné břemeno k pozemku p. č. 2203/3, k. ú. Slatina, obec Brno - Slatina, který je dle výpisu z Katastru nemovitostí - LV č. 25 pro k. ú. Slatina, zapsán jako vlastnictví p. Ing. Jiřího Zapletala, bytem Přemyslovo nám. 21, Brno.

Toto věcné břemeno je břemenem věcné povahy a právo jím založené je právem spojeným s vlastnictvím nemovitosti tj. místní komunikace ve vlastnictví statutárního města Brna, jejíž stavba se na uvedeném pozemku nachází.

Toto věcné břemeno je nezbytné pro výkon vlastnického práva k uvedené místní komunikaci a zahrnuje v sobě právo existence komunikace, provozu na ní, provádění údržby a oprav komunikace.

pokračování
31A- 6 -
20/2011

II. Věcné břemeno se zřizuje dle ust. § 17 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích za jednorázovou náhradu dle zvláštního předpisu - zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

Konkrétní výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem č. 2800-028/09 ze dne 15. 4. 2009 zpracovaným Ing. F. M., znalcem pro obor ekonomika, odvětví a odhady nemovitostí, ve výši 172. 630,- Kč (slovy stosedmdesátdvatisícšestsettřicet korun českých). Tuto náhradu je povinen navrhovatel uhradit vlastníku pozemku - povinnému z věcného břemene - do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.“

Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 2. 2010, č. j. JMK 149859/2009, sp. zn. S-JMK 149859/2009/OD/Ji, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný zejména zdůraznil, že podmínky pro postup podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích byly splněny, neboť Statutárnímu městu Brnu se nepodařilo od roku 2002 dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, když vlastník pozemku preferoval nájemní vztah a Statutární město Brno preferovalo odkup, resp. směnu.

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vázán ve věci vysloveným závazným právním názorem zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení bez jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí.

Pokud jde o vypořádání úvodního žalobního bodu, je naprosto evidentní, že usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 1. 2011, č. j. Konf 42/2010 – 7, byl vysloven závazný právní názor, že v posuzovaném případě správní orgán prvního stupně zřídil předmětné věcné břemeno podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích coby příslušný speciální stavební úřad. Jednalo se o správní akt aplikace práva ve smyslu zvláštního předpisu odlišného od zákona o vyvlastnění. Z tohoto důvodu proto nepřichází v úvahu ani použití § 28 zákona o vyvlastnění zakládající režim soudního přezkumu podle již zmíněné části páté občanského soudního řádu. V odůvodnění uvedeného usnesení zvláštní senát zejména zdůraznil: „Vymezení předmětu institutu vyvlastnění zákonem č. 184/2006 Sb. se totiž - jak je explicitně uvedeno v jeho § 1 odst. 2 - nevztahuje, a tudíž režimu zákona č. 184/2006 Sb. nepodléhá, na ty případy vyvlastnění a vyvlastňovacích řízení, které upravují zvláštní právní předpisy; zákon o vyvlastnění zde v poznámce pod čarou odkazuje např. na zákon č. 229/1999 Sb., o zajištění obrany České republiky. Takovým „zvláštním právním předpisem“ je ovšem bezpochyby také zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který ve shora již citovaném ustanovení zakládá příslušnému pokračování
31A- 7 -
20/2011

speciálnímu stavebnímu úřadu v případě, „Jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku...“ oprávnění „na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě.“ Bylo-li takto rozhodnuto speciálním stavebním úřadem mimo režim zákona č. 184/2006, o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), nelze zde pochopitelně aplikovat režim ve smyslu § 28 cit. zákona zakládající projednání vyvlastnění v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řízení ve smyslu § 244 a násl.“

Žalobou napadené správní rozhodnutí nebylo vydáno vyvlastňovacím úřadem vystupujícím v řízení podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, ale speciálním stavebním úřadem příslušným podle ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Nejedná se tak o věc vyvlastnění podle zákona o vyvlastnění, tj. o věc projednanou a rozhodnutou vyvlastňovacím úřadem postupem podle zákona o vyvlastnění. Z ustanovení § 17 zákona o pozemních komunikacích je zřejmé, že na zákon o vyvlastnění je přímý odkaz pouze, pokud se týká realizace nové stavby a potom při stanovení jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene k dotčenému pozemku.

K uvedenému závěru srov. Ambrusová, E., Šromová, E.: Vyvlastňovací řízení od A do Z, 1. vydání, nakladatelství ANAG, 2009, 45 s.: „Pokud se vlastníkovi některé z těchto staveb pozemních komunikací prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, lze je řešit ve správním řízení před správním orgánem, speciálním stavebním úřadem podle § 17 zákona o pozemních komunikacích. Na návrh vlastníka stavby je uvedený úřad, nikoliv vyvlastňovací úřad podle zákona o vyvlastnění, oprávněn zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě.“ Úvodní žalobní námitka nebyla shledána důvodnou.

Ani druhý žalobní bod vztahující se k legálnosti stavby komunikace není důvodný. Předmětem přezkumu totiž není otázka legálnosti stavby komunikace, ale předmětem přezkumu je zákonnost postup správních orgánů v řízení podle ustanovení § 17 zákona o pozemních komunikacích, tj. zda byly splněny zákonné podmínky pro zřízení věcného břemene k pozemku dotčeného stavbou pozemní komunikace. Navíc se lze plně ztotožnil s argumentem žalovaného, že ustanovení § 129 stavebního zákona stanoví procesní pravidla pro případné řízení o dodatečném povolení stavby, což by bylo předmětem jiného řízení v režimu stavebního zákona.

Rovněž v pořadí třetí žalobní bod neshledal soud důvodný. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení se fakticky v průběhu více jak sedmi let nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání, neboť jejich osobní představy o preferovaném způsobu vypořádání nedospěly k názorové shodě. Za tohoto stavu věci a s přihlédnutím i k časovému hledisku trvání vzájemných jednání, nemá soud pochyb o zákonnosti naplnění ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích.

pokračování
31A- 8 -
20/2011

V této souvislosti lze připomenout obecné pravidlo, že místní komunikace by měly být podle zákona o pozemních komunikacích ve vlastnictví obcí. Obce by tedy měly usilovat o to, aby tomu tak opravdu bylo. Pokud je nějaká pozemní komunikace vedena v evidenci místních komunikací a byla realizována na pozemku, který se ve vlastnictví obce se nenachází, měla by obec jednat s jejím vlastníkem o možnosti odkoupení. V případě neúspěchu jednání je pak dán prostor pro možnost zřízení věcného břemene podle § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích tak, jak se stalo v přezkoumávaném případě.

Pokud jde o čtvrtý žalobní bod, pak tento soud shledal důvodným, neboť výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který byl následně potvrzen napadeným rozhodnutím žalovaného, je nesrozumitelný.

Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, dostupném na v http://nalus.usoud.cz: „Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle energetického zákona) mají specifický režim, upravený veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv. zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony, podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní, která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní.“

Podle ustanovení § 151n odst. 1 občanského zákoníku věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě.

Podle ustanovení § 151n odst. 2 občanského zákoníku věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

Podle ustanovení § 151n odst. 3 občanského zákoníku pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.

Z pohledu našeho právního řádu jsou věcná břemena upravena jakožto věcná práva k věci cizí a jejich osud je vždy spjat s nějakou konkrétní nemovitostí. Věcná břemena ve svém důsledku vždy znamenají omezení práva vlastníka dané nemovitosti pokračování
31A- 9 -
20/2011

(k omezení práv vlastníka věci může dojít i jinou formou, věcná břemena jsou jen jednou z těchto zákonem předvídaných forem omezení). Tím, že jsou věcná břemena upravena jako věcná práva, nejedná se o omezení vlastníka nemovitosti jen osobně, ale tato omezení přechází na každého dalšího nabyvatele nemovitosti dotčené věcným břemenem.

Právní úprava předvídá tři způsoby omezení věcným břemenem jako povinnost něco strpět, něčeho se zdržet, něco konat.

Výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který byl následně potvrzen napadeným rozhodnutím žalovaného, je nesrozumitelný. Správními orgány použité značení věcného břemena „trvalé věcné břemeno“ je právní a logický nonsens a jimi vymezený obsah tohoto věcného břemene „zahrnuje v sobě právo existence komunikace, provozu na ní, provádění údržby a oprav komunikace“ nenaplňuje zákonem definované způsoby omezení věcným břemenem, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva k místní komunikaci, tj. zejména k jejímu užívání (nikoli existenci), neboť jde a půjde i nadále o stavbu na cizím pozemku. Místní komunikace je institutem práva veřejného a naplňuje veřejný zájem na dopravní obslužnosti. Správními orgány realizovaný zásah do vlastnického práva žalobce je třeba formulovat dostatečně určitě, srozumitelně a souladně se zákonem.

Pokud jde o pátý žalobní bod, týkající se jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene, tento nemohl zdejší soud podrobit přezkumu, neboť rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady je rozhodnutím ve věci soukromého práva. Účelem náhradového vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.

K tomuto závěru viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 – 39, dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož: „Je nezbytné rozlišovat, zda správní orgán rozhoduje ve sporu o vlastnické právo, nebo zda rozhoduje o zřízení věcného břemene či o vyvlastnění. Rozhodnutí správního orgánu o zřízení věcného břemene nebo o vyvlastnění není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydaným v mezích zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu § 68 písm. b) s. ř. s.; jeho přezkum tak náleží do pravomoci správních soudů, a nikoliv soudů obecných. Rozhodnutím ve věci soukromého práva je však rozhodnutí o určení způsobu a výše náhrady.“

S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soudu nezbylo, než žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit pro vady řízení bez nařízení jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající pokračování
31A- 10 -
20/2011

v nesrozumitelnosti. Pokud tedy žalovaný odvolání žalobce zamítl a napadené vadné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, vydal nezákonné rozhodnutí a soudu nezbylo, než toto rozhodnutí zrušit. Podmínky ke zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně shledány nebyly, neboť ve správním řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stádia a vytýkané lze plně napravit v odvolacím řízení. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 – 76, publ. ve Sb. NSS pod č. 1997/2010 a dostupné na www.nssoud.cz. Případně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008 – 73, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož: „… správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy není v zásadě vyloučeno, aby odvolací orgán napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně jako rozhodnutí v něm vydaného. Při změněn rozhodnutí pak platí obě rozhodnutí společně (tvoří fakticky jeden celek), a to v mezích provedených změn.“ V dalším řízení je tedy žalovaný ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náklady ve věci úspěšného žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, z odměny za právní zastoupení advokátem, a to podle sazby vyplývající z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 22. 3. 2010, 2. písemné podání soudu ze dne 22. 3. 2010, 3. písemné podání soudu ze dne 18. 7. 2010 - ve výši ½ v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu (k tomuto srov. rozsudek VS v Praze ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 6 A 205/95, SJS 531/1999), ze 3 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a dále z 20% DPH ve výši 1.230,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem se jedná o částku ve výši 9.380,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Jiřího Juříčka, advokáta Společné advokátní kanceláře, se sídlem Brno, Údolní č. 5, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Tuto lhůtu považuje krajský soud přiměřenou poměrům a možnostem žalovaného, který je subjektem veřejné správy.

Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 věta prvá s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, která by byla spojena s finančními náklady, proto bylo rozhodnuto tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování
31A- 11 -
20/2011

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Brně a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Krajský soud v Brně dne 9. listopadu 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru