Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

31 A 104/2010 - 40Rozsudek KSBR ze dne 19.10.2011

Prejudikatura

5 As 39/2010 - 76

9 As 96/2008 - 44


přidejte vlastní popisek

31A 104/2010-40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Jarmily Ďáskové, v právní věci žalobce T. D., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, se sídlem Brno, Žerotínovo nám. 3/5, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 23.11.2010 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.9.2010, č.j. JMK 103242/2010, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností ze dne 25.3.2010, č.j. ODSČ-461/B-09 ve věci záznamu o počtu řidičem dosažených bodů v bodovém hodnocení.

Žalobce v žalobě vznesl námitky procesněprávního i hmotněprávního charakteru s následující argumentací: Dle článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Shodně tak i článek 2 odst. 3 Ústavy ČR.

Dle ustanovení § 123a zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu bodovým hodnocením se zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla nebo že se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k tomuto zákonu.

Dle ustanovení § 123c zákona o silničním provozu (1) Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností zaznamenává řidičem dosažený počet bodů pouze do celkového počtu 12 bodů.

(2) Dopustil-li se řidič jedním skutkem více přestupků nebo trestných činů, spáchaných jednáním zařazeným do bodového hodnocení, zaznamená příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností počet bodů stanovených pro nejzávažnější z nich.

(3) Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.

(4) Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámí tuto skutečnost řidiči a ministerstvu.

(5) Řidič, který pozbyl odbornou způsobilost podle odstavce 3, je povinen výzvu podle odstavce 3 splnit. (6) Pro odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu podle odstavce 3 platí obdobně § 113 odst. 5. (7) Dosáhne-li řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkového počtu 12 bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. Ministerstvo sdělí, po obdržení podkladů zaslaných příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou působností, tuto skutečnost orgánu, který řidičský průkaz vydal.

(8) Lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 7 počíná běžet ode dne uložení pokuty v blokovém řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, spáchaným jednáním zařazeným do bodového hodnocení, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů.

Dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

Dle ustanovení § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu.

Dle ustanovení § 4 odst. 2 správního řádu správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

Dle ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu.

Dle ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

Dle ustanovení § 36 správního řádu (1) Nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.

(2) Účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. (3) Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

(4) Účastník nebo jeho zástupce je povinen předložit na výzvu oprávněné úřední osoby průkaz totožnosti. Průkazem totožnosti se pro účely tohoto zákona rozumí doklad, který je veřejnou listinou, v němž je uvedeno jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě bydliště mimo území České republiky a z něhož je patrná i podoba, popřípadě jiný údaj umožňující správnímu orgánu identifikovat osobu, která doklad předkládá, jako jeho oprávněného držitele.

Dle ustanovení § 37 odst. 2 správního řádu z podání musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Fyzická osoba uvede v podání jméno, příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu, popřípadě jinou adresu pro doručování podle § 19 odst. 3. V podání souvisejícím s její podnikatelskou činností uvede fyzická osoba jméno a příjmení, popřípadě dodatek odlišující osobu podnikatele nebo druh podnikání vztahující se k této osobě nebo jí provozovanému druhu podnikání, identifikační číslo osob a adresu zapsanou v obchodním rejstříku nebo jiné zákonem upravené evidenci jako místo podnikání, popřípadě jinou adresu pro doručování. Právnická osoba uvede v podání svůj název nebo obchodní firmu, identifikační číslo osob nebo obdobný údaj a adresu sídla, popřípadě jinou adresu pro doručování. Podání musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je činí.

Dle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.

Dle ustanovení § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen “rozhodnuti“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

Dle ustanovení § 72 odst. 1 soudního řádu správního žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje.

Dle ustanovení § 73 odst. 2 soudního řadu správního soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.

Odvolací orgán v odůvodnění rozhodnutí uvádí: Prvoinstanční správní orgán shromáždil podklady, které v potřebném rozsahu objasňují rozhodné skutečnosti. Pro záznam bodů, jak již výše zmíněno je podstatná existence rozhodnutí o sankci nebo trestu za jednání zařazené do bodového hodnocení. Pokud takové rozhodnutí existuje je nutné body zaznamenat i kdyby bylo nesprávné…

Žalovaný však již neuvádí a nijak nespecifikuje, jakými konkrétními podklady by měly být objasněny rozhodné skutečnosti. Tento závěr je navíc nesprávný, neboť v celém rozhodnutí byly zcela pominuty argumenty účastníka řízení, prezentované v podáních, které učinil (byť jen okrajově, neboť mu nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a nedošlo tak k určení rozsahu namítaných záznamů). Odvolací orgán se nikterak nezabýval tím, v jakém rozsahu a ke kterým záznamům námitky účastníka řízení směřují, nebo co vůči nim namítá, nevypořádal se ani s tvrzením účastníka řízení, že některé skutky nespáchal. Bylo zásadní povinností odvolacího orgánu se s těmito skutečnostmi vypořádat, tyto však v rozhodnuti (i v rozhodnutí prvoinstančního orgánu) zůstaly zcela opomenuty (viz. např. rozsudek NSS ze dne 24. srpna 2010, č.j.: 5 As 39/2010-76).

Pokud odvolací orgán má za to, že správní orgán prvního stupně zkoumal, zda údaje v oznámeních o uložení pokuty v blokovém řízení, na jejichž základě byly účastníku řízení provedeny záznamy bodů, mají oporu v příslušných rozhodnutích, jimiž mu měla být uložena sankce v blokovém řízení za jednání zařazené do bodového hodnocení a dospěl k závěru, že tomu tak je, přičemž se odvolací orgán se závěrem prvoinstančního orgánu ztotožňuje, pak rovněž ani s tímto tvrzením nelze souhlasit.

Správní orgán prvního stupně totiž ve svém rozhodnutí nijak nepopsal obsahové náležitosti pokutových bloků, ani oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení, nepopsal, v čem se shodují, ani v čem se liší. Nezabýval se ani tím, zda byly splněny obligatorní náležitosti blokového řízení, a podobně. Tvrzení odvolacího orgánu, že oznámení o uložení blokové pokuty v blokovém řízení a příslušná rozhodnutí spolu korespondují, je zcela neurčité, nedostatečné a nepřezkoumatelné.

Odvolací orgán v rozhodnutí uvádí: ...účastník uvedl, že v souladu s ust. § 64 odst. 2 správního řádu žádá o přerušení řízení na dobu 30 dnů za účelem zvážení dalšího postupu...uvedenou problematiku chce v dané době konzultovat a analyzovat s advokátem a s ním řádně zvážit a analyzovat další postup...Řízení lze tedy přerušit na dobu nezbytně nutnou. Při stanovení doby přerušení není správní orgán vázán návrhy účastníků. Stanovení doby přerušení řízení je zcela na úvaze správního orgánu, kdy správní uvážení je omezeno zákonem v tom směru, že doba přerušení má být doba nezbytně nutnou, jinými slovy, přerušení řízení nemá vést k neodůvodněným průtahům v řízení a porušení zásady ekonomie řízení...Při posouzení důvodnosti požadavku účastníka na přerušení řízení a stanovení doby přerušení řízení správní orgán přihlíží zejména k tomu, co je důvodem přerušení...nelze než konstatovat, že v daném případě nebyl dán důvod pro přerušení řízení.

Dle názoru účastníka řízení je tato otázka jednou, vedle nesprávného posouzení rozsahu předmětu řízení, ze stěžejních, neboť její nesprávné posouzení odvolacím orgánem zatěžuje rozhodnutí žalovaného nezákonností.

Odvolací orgán při posuzování institutu přerušení řízení nečiní žádné rozdíly mezi řízením, vedeném z moci úřední a řízením o žádosti a postavením účastníků řízení v těchto typech řízení. Rozdíly v postavení účastníků řízení jsou však zásadní.

Bylo-li řízení o námitkách od samého počátku vedeno a ovládáno principy řízení o žádosti, pak nelze vnímat postavení jeho účastníka jinak než dominus litis. Pokud účastník řízení v tomto postavení, umožňujícím mu disponovat s řízením, požádá o přerušení řízení, nemůže správní orgán této žádosti nevyhovět. Tento závěr rovněž jednoznačně vyplývá z důvodové zprávy ke správnímu řádu. Z důvodové zprávy k návrhu lze k tomuto uvést: ...Vývoj správního řízení si vyžádal, aby se z obecného správního řízení, které je pojmově ovládáno zásadou oficiality, vydělila větev řízení o žádosti, kde je poněkud jiné procesní postavení účastníka žadatele a správního orgánu. Žadatel je skutečný dominus litis, ovšem i s těmi důsledky, že někdy nemusí unést důkazní břemeno. Po roce 1990 je v nových předpisech stále častěji používán pojem “žádost“ oproti doposud zažitému pojmu “návrh“. Pojem návrh je vyhrazen pro sporné řízení podle zvláštních zákonů, Dále například Radek Ondruš v publikaci Správní řád nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, Linde Praha, 2005, na str. 219 uvádí: ...Požádá-li v řízení zahájeném na žádost o přerušení řízení účastník...je správní úřad povinen řízení přerušit. Současná právní úprava však v případě přerušení řízení na žádost účastníka nestanoví omezení závažnými důvody. Účastník řízení proto nemusí správnímu úřadu důvody, pro které žádá o přerušení řízení, uvést. Neuvedení důvodu přerušení řízení není důvodem k zamítnutí žádosti...

Požádá-li účastník řízení o žádosti, který je nadán zákonným oprávněním dispozice řízením o jeho přerušení, správní orgán nemůže řízení nepřerušit.

Aplikoval-li by svůj názor odvolací orgán v řízení o přestupku, bylo by možné se s ním s jistými výhradami ztotožnit. Avšak prezentovaný závěr odvolacího orgánu není aplikovatelný na řízení o námitkách proti záznamům bodů.

Pokud správní orgán řízení na žádost účastníka řízení nepřerušil, postupoval v rozporu se zákonem a zatížil tedy svůj postup v řízení nezákonností.

Tímto postupem došlo rovněž k porušení principu legitimního očekávání, neboť účastník řízení mohl oprávněně jím požadovaný postup od správního orgánu očekávat, přičemž v daném případě nelze upřednostňovat zásadu ekonomie řízení - jež by navíc ani dotčena nebyla.

Tento nezákonný postup pak rovněž vyústil v porušení zásady bezprostřednosti, garantované v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odvolací orgán v rozhodnutí uvedl:...Účastník dále namítl, že byl zkrácen ve svých právech, neboť mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním...Tato námitka není, dle odvolacího orgánu, důvodná. Účastník byl náležitě poučen o právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, které mu bylo umožněno realizovat, opakovaně byl o této možnosti vyrozuměn a byla mu k tomuto účelu stanovena lhůta v souladu s ust. § 39 odst. 1 správního řádu (přípis ze dne 26.8.2009, 20.10.2009, 23.11.2009 a 29.12.2009). Po obdržení přípisu ze dne 29.12.2009, v němž byl účastník vyrozuměn o možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě sedmi kalendářních dnů k podkladům rozhodnutí s tím, že po uplynutí stanovené lhůty bude považováno shromažďování podkladů za ukončené, účastník zaslal prvoinstančnímu orgánu přípis (po stanovené lhůtě), v němž požadoval přerušení řízení, k podkladům se nevyjádřil...

Pokud odvolací orgán dovozuje, že výše uvedená námitka není důvodná, nelze se s tímto závěrem ztotožnit. Odvolací orgán totiž zcela pominul skutečnost, kdy byly skutečně shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí (při pominutí skutečnosti, že nebyl zjištěn rozsah předmětu řízení) a skutečnost, že se účastník řízení ve dvou případech marně svého práva seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve stanovené lhůtě domáhal.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu ...ačkoli je záznam bodů do bodového hodnocení pouze určitým administrativním úkonem, dosažení 12 bodů má za následek skutečnost, která je ve své podstatě „sankcí“ sui generis spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Stěžovatel je tak určitým způsobem zasažen, resp. omezen na svých právech. Je nutno proto vycházet z premisy, že jakkoli se v případě samotného oznámení (administrativního opatření) o počtu dosažených bodů nejedná o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. (nejedná se o rozhodnutí o uložení sankce), v důsledků následků, které jsou s ním dále spojeny, tj. odevzdání řidičského průkazu, zásah do veřejného subjektivního práva (zejm. právo vlastnit a užívat majetek) zde v podstatě existuje.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jakkoli z uvedeného článku expressis verbis nevyplývá, zda se toto právo vztahuje jen na řízení před soudem nebo zda se vztahuje i na jiná než soudní řízení, je nutno jej aplikovat i v řízení před správním orgánem. Ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny obsahově zjevně souvisí se zárukami práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.), ve znění pozdějších protokolů (dále jen „Úmluva“), které se mimo jiné uplatní při rozhodování o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vykládá pojem trestní obvinění autonomně a vychází z jeho materiálního chápání. Jedná se tedy o jakékoli protiprávní jednání postižitelné trestem. Evropský soud přitom v řadě svých judikátů dospěl k závěru, že jakákoli veřejnoprávní ustanovení sankční povahy nelze posuzovat podle jejich označení, nýbrž podle obsahu a účelu. Autonomní obsah pojmu trestní obvinění vyložil např. v případu Engel proti Nizozemí (1976). Podle jeho rozhodnutí není formální klas deliktu podle vnitrostátního práva jediným rozhodujícím kritériem, nýbrž je spíše východiskem pro úvahu soudu… …Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za vhodné zmínit Rezoluci Výboru ministrů Rady Evropy /77/ 31 ze dne 28.9.1977, o ochraně jednotlivců ve vztahu k aktům správy, která vedle obecných principů stanoví, že při ukládání správních sankcí mají být respektovány ještě určité zvláštní principy. Především osoba, vůči níž řízení směřuje, musí být seznámena s jeho důvody, musí být seznámena s důkazy, o které se řízení opírá, má právo vyjádřit se ke každé věci, o níž má být v řízení rozhodnuto. Důkazní břemeno spočívá přitom zásadně na správním orgánu, správní akt musí být přezkoumatelný alespoň z hlediska zákonnosti nezávislým a nestranným soudem. Nejvyšší správní soud, aniž by hodlal zpochybnit specifika blokového řízení, popř. se odchýlit od výše vysloveného závěru zdejšího soudu stran nepřípustnosti žaloby ve správním soudnictví, však má za to, že byla-li uložena stěžovateli pokuta v blokovém řízení za skutek, o němž stěžovatel tvrdí, že nespáchal, resp. tvrdí, že se přestupku nedopustil, musí mu být poskytnuta možnost adekvátní obrany, neboť tato skutečnost, tj. přičítatelnost spáchaného přestupku, má další důsledky, o nichž bylo pojednáno výše... (rozsudek NSS ze dne 24. srpna 2010 č.j.: 5 As 39/2010 - 76).

Z výše uvedeného je pak zřejmé, že v řízení o námitkách, s ohledem na jeho potenciální důsledek sankce sui genesis se daleko výrazněji profiluje nutnost respektování zásady bezprostřednosti. Dokonce se nabízí v těchto řízeních povinnost nařídit ústní jednání, neboť bez takovéhoto postupu nemůže být nikdy dostatečně zřejmé, jaké důkazy byly v řízení provedeny a nemohou být i plně respektována práva účastníka řízení bezprostředně tváří v tvář vyjádřit své stanovisko k věci. (Především osoba, vůči níž řízení směřuje, musí být seznámena s jeho důvody, musí být seznámena s důkazy, o které se řízení opírá, má právo vyjádřit se ke každé věci, o níž má být v řízení rozhodnuto.) Pokud účastníku řízení není zřejmé, které podklady ze spisu byly provedeny v řízení jako důkaz, případně jak je správní orgán hodnotí (ve spise o tom není záznam a neexistuje ani „koncept rozhodnutí“), stěží se může účastník řízení k podkladům efektivně vyjádřit, či efektivně navrhovat jejich doplnění.

Právo seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění náleží účastníku řízení po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že se jedná o právo, nikoli o povinnost, nemělo by být svazováno a omezováno stanovenou lhůtou. Rovněž lhůtu stanovenou písemností ze dne 29.12.2009 v délce sedmi kalendářních dnů nelze hodnotit jako přiměřenou.

Účastník řízení chtěl navrhnout doplnění podkladů, vyjádřit se k jejich obsahu a vymezit rozsah namítaných záznamů po konzultaci s advokátem. Pokud správní orgán na žádost účastníka řízení toto nepřerušil a naopak ve věci rozhodl, a to aniž by účastníka o svém zamýšleném postupu vyrozuměl, tedy o tom, že řízení nepřeruší, postupoval v rozporu se zákonem a v rozporu se základními zásadami správního procesu, čímž toto řízení zatížil takovou vadou, jež má za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

Účastník řízení pak rovněž opakovaně namítal, že se nedopustil všech skutků, jež jsou mu kladeny za vinu, namítal, že dosud nemohl dosáhnout dvanácti bodů. Tyto námitky však nechaly správní orgány obou stupňů zcela bez povšimnutí. Správní orgány tak zcela pominuly svou povinnost zabývat se tvrzením účastníka řízení, že se přestupků nedopustil. Správní orgány se nezabývaly tím, co vlastně a v jakém rozsahu účastník řízení namítá. Správní orgány obou stupňů tak účastníku řízení neposkytly možnost adekvátní obrany, neboť v daném rozsahu nebyl korektně vymezen předmět řízení, účastník řízení nebyl nikdy vyzván k upřesnění rozsahu a důvodů svých námitek, a pokud o to účastník řízení usiloval sám, správní orgán svým nepředvídatelným postupem mu v účinné obhajobě zabránil.

Rozhodoval-li správní orgán ve věci v jím libovolně stanoveném rozsahu, tedy v rozsahu nepředpokládaném a ani nechtěné účastníkem řízení (rozhodoval o nenamítaných záznamech bodů), porušil zásadu dispoziční (ne eat iudex ultra petita partiím) vlastní pro řízení o žádosti.

V písemnosti označené jako „námitky“ ze dne 14.8.2009 účastník řízení uvedl: Dovolte mi, abych využil svého práva a podal tímto námitky k provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení...

V celém řízení tak nedošlo k označení toho, kterých záznamů se námitky účastníka řízení týkají. S ohledem na to, že se jedná o řízení o žádosti, rozsah řízení si správní orgán nemohl stanovit svévolně (ne eat iudex ultra petita partiím).

Pokud podání neobsahovalo náležitosti ustanovení § 37 odst. 2 správního řádu, což je z výše uvedeného podání zřejmé, neboť kromě data narození účastníka řízení, neobsahovalo také korektní informaci o tom, které věci a v jakém rozsahu se týká a zejména to, co se navrhuje, měl správní orgán, v souladu s ustanovením § 37 odst. 3 správního řádu pomoct účastníku řízení tyto nedostatky odstranit, nebo jej vyzvat k jejich odstranění v přiměřené lhůtě.

Rozsah namítaných záznamů je totiž klíčový jak k posouzení předmětu a obsahu řízení, ale rovněž i k posouzení otázky, kdy účastník řízení pozbude řidičské oprávnění, tedy zda podáním námitek dojde k přerušení lhůty 5 pracovních dnů dle zákona o silničním provozu, jejímž uplynutím účastník řízení pozbude řidičské oprávnění. Stanovení rozsahu namítaných záznamů je zcela v dispozici účastníka řízení a takovýto nedostatek podání nemůže správní orgán svévolně překlenout svou úvahou. Bez jeho korektního vymezení účastníkem řízení není možno v řízení rozhodovat, neboť není zřejmé, o čem by se rozhodovat mělo.

Odvolací orgán rovněž uvedl ...Pokud účastník zpochybňuje hodnotu rozhodnutí vydaného v blokovém řízení jako podkladu pro záznam bodů, odvolací orgán uvádí, že podklady pro záznam bodů jsou jednoznačně stanoveny v zákoně...Záznamy bodů v tomto případě byly provedeny na základě oznámení Policie ČR a Městské policie Brno o uložení pokuty v blokovém řízení, tedy na základě zákonem stanovených podkladů...

Blokové řízení je pro svou specifičnost fakticky vyřazeno ze soudního přezkumu. Stejnou argumentací však lze dovodit, že pro stejné důvody, jež spočívající v jejich faktické nepřezkoumatelnosti nemohou být podkladem pro jiná řízení, s výjimkou exekučního řízení na výši uložené pokuty, která je v důsledku souhlasu přestupce nesporná.

Rovněž pokud soudní praxe směřuje k závěru, že pozbytí řidičského oprávnění v důsledku dosažení 12 bodů je postihem za speciální recidivu, nemohou být podkladem pro úvahy o speciální recidivě taková rozhodnutí, jež jsou vyloučena ze soudní ochrany a ve své podstatě nepřezkoumatelná. Z takovým rozhodnutí totiž nelze s potřebnou mírou jistoty zjistit skutečné porušení právní povinnosti jež zavdala příčinu nástupu odpovědnosti za přestupek, přičemž bodové hodnocení nesměřuje k následku, ale je vázáno výlučně k porušení určité skupiny zákonem stanovených právních povinností.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, když vznesené námitky jako nedůvodné odmítl. Podle jeho přesvědčení vychází napadené rozhodnutí ze spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, po shromáždění dostatečných podkladů, zjištěný skutkový stav byl správně právně posouzen a v řízení nedošlo k porušení práv žalobce.

Řízení o námitkách je řízení o žádosti, kdy právě žádost účastníka vymezuje předmět řízení, v řízení o námitkách to je rozsah záznamů bodů, které účastník řízení požaduje přezkoumat. Řízení bylo zahájeno podáním žalobce ze dne 14.08.2009 (prvoinstanční orgán obdržel dne 19.08.2009), označeným jak „námitka“, v němž uvedl, že podává námitky proti provedení záznamu bodů v bodovém hodnocení. Dle jeho evidence k dnešnímu dni nedosáhl 12ti bodů v bodovém hodnocení v registru řidičů a nemůže tak pozbýt řidičské oprávnění.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce požadoval přezkoumat veškeré záznamy bodů, které mu byly jako řidiči provedeny do registru řidičů. Předmět řízení byl tedy podáním žalobce jednoznačně vymezen, žalobce v daném podání specifikoval důvod, proč podává námitky (dle jeho evidence k dnešnímu dni dosud nedosáhl 12ti bodů v bodovém hodnocení), jeho podání tak splňovalo obsahové náležitosti dle ust. § 37 odst. 2 správního řádu a nebyl tedy důvod žalobce vyzývat k doplnění podání stran upřesnění rozsahu a důvodů jeho námitek. Námitka žalobce stran nekorektního vymezení předmětu řízení tak není důvodná.

Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k zákonu o provozu na pozemních komunikacích obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci). Tento závěr je zcela v souladu s právními předpisy, ustálenou právní praxí a judikaturou (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j.: 9 As 96/2008-44 ze dne 06.08.2009). Tedy jestliže existuje pravomocné rozhodnutí o uložení sankce za přestupek spočívající v jednání zařazeném do bodového hodnocení, je nutné body zaznamenat, přičemž pokud by následně bylo příslušným orgánem pravomocné rozhodnutí zrušeno, nastupuje postup podle § 123e odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích - odečet bodů.

Námitka žalobce, že se správní orgán nezabýval tím, zda byly splněny obligatorní náležitosti blokového řízení a podobně, tak není důvodná, kdy tyto skutečnosti nejsou z hlediska rozhodnutí o námitkách proti záznamům bodů relevantní, kdy pro záznam bodů je rozhodující existence pravomocného rozhodnutí, jímž byla účastníkovi uložena sankce za jednání zařazené do bodového hodnocení. Pokud takové rozhodnutí existuje, je správní orgán povinen body zaznamenat a v rámci řízení o námitkách nelze takové rozhodnutí a jemu předcházející řízení přezkoumávat.

Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobce, že se správní orgány nezabývaly jeho námitkou, že se nedopustil všech skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Pro rozhodnutí o námitkách proti záznamům bodů je z tohoto hlediska relevantní pouze existence pravomocného rozhodnutí o uložení sankce za jednání zařazeného do bodového hodnocení, na jehož základě je správní orgán povinen body zaznamenat. Pokud tedy správní orgán doplnil do spisu kopie příslušných pravomocných rozhodnutí (pokutových bloků), na jejichž základě byly záznamy bodů provedeny a bylo z nich zjištěno, že jako přestupce, tj. osoba, již je sankce za jednání zařazené do bodového hodnocení ukládána, je označen právě žalobce, zjistil zcela bezpečně stav věci relevantní pro rozhodnutí a vypořádal se tím dostatečně s námitkou žalobce, že se uvedených přestupků nedopustil (přezkoumávat daná rozhodnutí není správní orgán v rámci řízení o námitkách oprávněn, naopak zde platí zásada presumpce správnosti aktů veřejné moci).

Otázkou přerušení řízení se žalovaný podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy tuto námitku vznesl žalobce již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Proto na odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje, kdy pro stručnost uvádí, že k přerušení řízení nebyl důvod, správní orgán svým postupem nejednal v rozporu s právními předpisy.

Přerušit řízení lze pouze na dobu nezbytně nutnou (§ 64 odst. 4 správního řádu). Pokud tedy správní orgán dospěl k závěru, že není dán relevantní důvod, pro který by bylo řízení nezbytně nutné přerušit (v tomto případě již vydání rozhodnutí nic nebránilo, veškeré relevantní okolnosti byly již zjištěny), nepochybil, pokud řízení nepřerušil. Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že důvodem pro přerušení řízení je již samo požádání účastníka o přerušení. Požádání účastníka o přerušení řízení je jedním z předpokladů přerušení řízení, ovšem takové požádání neznamená, že správní orgán je povinen řízení automaticky přerušit. Důvod přerušení tvrzený účastníkem musí být natolik závažný, aby bránil rozhodnutí ve věci (např. řízení je nutné přerušit z důvodu obstarání relevantních podkladů či je zde překážka, která brání zjištění stavu věci a tím i vydání rozhodnutí) a řízení tak bylo nutné přerušit. Řízení lze přerušit jen na dobu nezbytně nutnou, tedy přerušení řízení nemá vést k neodůvodněným průtahům v řízení a porušení zásady ekonomie řízení.

Žalobcem uplatněný důvod pro přerušení řízení (požadoval přerušení řízení, aby mohl věc konzultovat s advokátem) ovšem nebyl z hlediska zjištění relevantních skutečností pro rozhodnutí ve věci zásadní, neboť ve věci již byly shromážděny veškeré relevantní podklady pro rozhodnutí a stav věci byl spolehlivě zjištěn tak, že bylo možné ve věci rozhodnout. Pokud tedy může správní orgán řízení přerušit pouze na dobu nezbytně nutnou, avšak taková doba není dána (všechny relevantní podklady již jsou shromážděny, není dána žádná překážka, která by bránila rozhodnout ve věci), nemá správní orgán povinnost řízení přerušovat (s ohledem na výše uvedenou zásadu rychlosti a ekonomie řízení). Pokud tedy prvoinstanční orgán řízení nepřerušil, nejednal v rozporu s právními předpisy. K danému pak žalovaný pro úplnost konstatuje, že řízení o námitkách bylo zahájeno již v srpnu 2009 a prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno dne 25.03.2010, tedy účastník měl dost času na to, aby celou věc konzultoval s advokátem.

Důvod pro přerušení řízení tedy nebyl dán, prvoinstanční orgán tak nebyl povinen řízení přerušit a o tom, že řízení nepřeruší, účastníka - žalobce vyrozumět, kdy tuto povinnost mu právní předpisy nestanoví. Správní orgán rozhoduje usnesením pouze v případě, že řízení přerušuje (§ 64 správního řádu), o tom, že řízení nepřeruší, ač o to účastník požádal, se usnesením nerozhoduje, správní orgán tento postup pouze odůvodní v rozhodnutí, což učinil. Z tohoto hlediska tak nedošlo ze strany prvoinstančního orgánu k žádnému pochybení.

Námitka žalobce, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním (§ 36 odst. 3 správního řádu), taktéž není důvodná, jak již bylo ostatně konstatováno a řádně odůvodněno v napadeném rozhodnutí žalovaného.

Žalobce byl náležitě poučen o právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, které mu bylo umožněno realizovat, o tomto byl opakovaně vyrozuměn a byla mu k tomuto účelu usnesením stanovena lhůta v souladu s ust. § 39 odst. 1 správního řádu (přípis ze dne 26.08.2009, 20.10.2009, 23.11.2009 a 29.12.2009). Po obdržení přípisu ze dne 29.12.2009, v němž byl žalobce vyrozuměn o možnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě 7 kalendářních dnů k podkladům rozhodnutí s tím, že po uplynutí dané lhůty bude považováno shromažďování podkladů za ukončené, žalobce zaslal po stanovené lhůtě prvoinstančnímu orgánu přípis, v němž požadoval přerušení řízení, k podkladům se nevyjádřil. Prvoinstanční orgán již do spisu žádné další podklady nedoplňoval. Povinností správního orgánu umožnit účastníku řízení se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí tak bylo učiněno zadost, kdy žalobce této možnosti nevyužil, ač mu bylo známo, že prvoinstanční orgán považuje veškeré podklady relevantní pro rozhodnutí za shromážděné.

Lhůty pro vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, jež byly žalobci prvoinstančním orgánem formou usnesení opakovaně stanovovány, považuje žalovaný za zcela dostatečné a nesouhlasí s námitkou, že byly velmi krátké. Žalobci byla vždy usnesením stanovena lhůtu sedmi kalendářních dnů od doručení usnesení, v níž se mohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Dle žalovaného je zcela reálné v dané lhůtě daný úkon učinit, navíc ani sám žalobce se proti žádnému z usnesení, které tuto lhůtu stanovilo, neodvolal a nenamítal, že by byla příliš krátká. Obecně lze pak vycházet z toho, že lhůta přiměřená by měla činit alespoň 5 dnů (viz ust. § 59 správního řádu dostatečný předstih je předstih alespoň 5 dnů před požadovaným úkonem), což, bylo ve všech případech splněno.

Nelze ani souhlasit s námitkou žalobce, že tím, že nebyla věc projednána v jeho přítomnosti, byla porušena zásada bezprostřednosti. Dle ust. § 49 správního řádu nařídí správní orgán ústní jednání v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. V případě řízení o námitkách proti záznamům bodů právní předpisy nestanoví povinnost nařizovat ve věci ústní jednáni, jako je tornu např. v případě řízení o přestupku, toto nebylo nutné ani ke splnění účelu řízení či uplatnění práv účastníka, kdy tomuto bylo opakovaně umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, v oznámení o zahájení řízení byl náležitě poučen o svých právech, včetně práva navrhovat důkazy a jejich doplnění. Tohoto práva také žalobce využil, kdy požadoval doplnit do spisu příslušné pokutové bloky, kdy této žádosti prvoinstanční orgán vyhověl. Pokud tedy prvoinstanční orgán nenařídil ve věci ústní jednání, což v tomto případě nebylo jeho zákonnou povinností, nejednal v rozporu s právními předpisy, neboť i v tomto případě, měl žalobce právo být s podklady seznámen, vyjádřit se k nim a navrhovat jejich doplnění, o čemž byl poučen.

Konečně pak žalovaný nepovažuje za důvodnou ani námitku účastníka stran nedostatečného odůvodnění konstatování, že oznámení o uložení pokuta v blokovém řízení a příslušná pravomocná rozhodnutí spolu korespondují, kdy žalovaný v tomto pro stručnost odkázal na podrobné odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí v této věci a v odůvodnění učinil pouze shrnutí. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zcela podrobně rozepsáno, co bylo zjištěno z jednotlivých oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení (viz strana 3 rozhodnutí), tj. jaké údaje dané podklady obsahují. Pokud je dále konstatováno, že obsah těchto podkladů v každém jednotlivém případě koresponduje s příslušným pravomocným rozhodnutím (pokutovým blokem), je zřejmé, že žádné rozpory stran relevantních údajů shledány nebyly a není tedy důvod ještě podrobněji, než prvoinstanční orgán učinil, vypisovat jednotlivé údaje na příslušných podkladech, které se shodují, jak namítal žalobce. Pokud pak bylo konstatováno, že dané podklady korespondují, je zřejmé, že odlišnosti shledány nebyly a nelze je tudíž v odůvodnění rozhodnutí vypsat, jak žalobce požaduje.

Žalovaný tedy trvá na tom, že v řízení byl ze shromážděných podkladů bezpečně zjištěn stav věci relevantní pro rozhodnutí, žalobce byl náležitě poučen o svých procesních právech, která mu bylo umožněno realizovat, a v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nedošlo k pochybení, kterým by byl žalobce zkrácen ve svých právech. Své rozhodnutí pak žalovaný náležitě odůvodnil v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu.

Úvahy týkající se právního posouzení zjištěného skutkového stavu žalovaný podrobně rozvedl v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, proto na toto odůvodnění ve vyjádření k žalobě odkazuje.

Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). O žalobě rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 51 odst. 1, 2 s.ř.s., poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

Žaloba není důvodná.

K námitkám vztahujícím se k tvrzeným procesním pochybením žalovaného lze uvést toto:

Žalobce se mýlí, pokud tvrdí, že správní orgány byly v dané věci povinny přerušit řízení, pokud o to žalobce požádal. Zákon sice ukládá správnímu orgánu povinnost řízení přerušit, v případech, kdy o přerušení řízení účastník řízení požádá, jedná se však výlučně o případy, kdy je vedeno správní řízení na žádost účastníka, jak vyplývá z ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu. Žalobce však opomíjí, že v dané věci se o tento typ řízení vůbec nejednalo. Řízení o námitkách není řízením o žádosti účastníka, proto povinnost správního orgánu vyplývající z ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu přerušit řízení na tuto věc nedopadá.

Důvodná není ani námitka žalobce, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, a že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti po nařízení ústního jednání. Žalobní tvrzení, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí je v příkrém rozporu s tím, co vyplývá z obsahu správního spisu, že žalobce byl, a to opakovaně, správním orgánem poučován o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyrozumíván o právu vyjádřit se k nim. V této situaci nelze přičítat k tíži správního orgánu, že žalobce sám svého práva nevyužil.

K námitce ohledně nenařízení ústního jednání ve věci, kterou rovněž soud důvodnou neshledal, lze uvést, že z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu plyne nutnost nařídit správní jednání v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Správní řízení tedy není obecně ovládáno zásadou ústnosti a bezprostřednosti, která se uplatňuje pouze ve dvou typových případech zákonem předpokládaných. Prvním je případ, kdy to zákon výslovně stanoví, jako např. ustanovení § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, druhým je případ, kdy s ohledem na účel řízení a uplatnění práv účastníků je nařízení ústního jednání nezbytné. Dané řízení o námitkách nespadá do první kategorie a typově by se v řízení o námitkách mohlo o druhou kategorii jednat jen naprosto výjimečně. Pro danou věc je však podstatné to, že žalobce měl reálnou možnost se všemi relevantními důkazy se seznámit a vyjádřit se k nim.

Námitky ohledně přezkumu k záznamu bodů tvrzené v žalobě s tím, že se žalobce nedopustil „všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu“ a že „dosud nemohl dosáhnout dvanácti bodů“, přičemž v tomto ohledu mu mělo být vytýkaným procesním postupem zabráněno v účinné obhajobě, pak soud vypořádal takto:

Žalobce v žalobě poukazuje na právní úpravu zakotvenou v zákoně č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu) a cituje dikci jednotlivých ustanovení tohoto zákona. Záznamy bodů v dané věci byly provedeny na základě oznámení Městské policie Brno a Policie České republiky v době od 16.6.2008 do 11.8.2009, dle specifikace ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí.

Podle ust. § 123b zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění do 31.12.2008, řidiči motorového vozidla, kterému byla za jednání zařazené do bodového hodnocení pravomocně uložena sankce za přestupek nebo trest za trestný čin, zaznamená příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností v registru řidičů stanovený počet bodů ke dni uložení pokuty v blokovém řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nebo trestu za trestný čin; záznam v registru řidičů provede příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo doručeno:

a) rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, které nabylo právní moci nebo kdy obdržel od obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který projednal přestupek, oznámení o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení sankce za přestupek, spáchaný jednáním zařazeným do bodového hodnocení,

b) oznámení policie nebo obecní policie o uložení pokuty v blokovém řízení za jednání zařazené do bodového hodnocení,

c) oznámení soudu o nabytí právní moci rozsudku, kterým byl uložen trest za trestný čin, spáchaný jednáním zařazeným do tohoto hodnocení,

d) rozhodnutí orgánu příslušného k projednání přestupku podle jiného zákona než zákona o přestupcích.

Podle ust. § 123b zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění platném po 1.1.2009, platí, že řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, sankce za jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, nebo mu byl uložen kázeňský trest za jednání mající znaky přestupku anebo mu byl soudem uložen trest za trestný čin, a přestupek, jednání vojáka označené za přestupek ve zvláštním právním předpise, jednání mající znaky přestupku nebo trestný čin, spáchal jednáním zařazeným do bodového hodnocení, se zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů.

Podle ust. § 123c odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámí tuto skutečnost řidiči a vyzve jej k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení; řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno.

Podle ust. § 123c odst. 4 posledně citovaného zákona příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností při provedení záznamu bodů, kterým řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, dosáhl celkového počtu 12 bodů, neprodleně písemně oznámení tuto skutečnost řidiči a ministerstvu.

Podle ust. § 123d odst. 1 posledně citovaného zákona řidič, který podle § 123c odst. 3 pozbyl řidičského oprávnění, je oprávněn požádat o vrácení řidičského oprávnění nejdříve po uplynutí 1 roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3.

Žalobci by bylo možno přisvědčit pouze potud, že by správní orgán nemohl provedení záznamu bodů přezkoumávat toliko na základě oznámení policie, kdyby byl obsah takového oznámení námitkami žalobce zpochybněn.

Žalobce však v žalobě neuvádí žádnou relevantní skutečnost, která by byla způsobilá obsah předmětných oznámení policie a důkazy správními orgány k tomu provedené, zpochybnit. Obecné a ničím nevyargumentované tvrzení, že se žalobce údajně nedopustil všech skutků, za které byl postižen, a že nemohl dosáhnout dvanácti bodů, nemůže být považováno za relevantní žalobní námitku, která by vedla soud k závěru, že údaje uvedené v oznámeních neodpovídají skutečnosti. Uložení pokuty v blokovém řízení má povahu správního rozhodnutí vydaného v neformálním zkráceném řízení, je-li pachatel přestupku na místě přistižen a je ochoten pokutu zaplatit. Pokud žalobce nepovažoval ten který přestupek, jehož se měl dle záznamu v bločcích dopustit, za spolehlivě zjištěný, měl tuto námitku vznést na místě. Pak by přestupek nebyl projednán v blokovém řízení, jak se stalo, ale otázky skutkové a právní, týkající se spáchání předmětných přestupků, by byly dokazovány ve standardně vedeném přestupkovém řízení, jež by bylo završeno vydáním rozhodnutí o přestupku. Žalobcem zcela obecně, nekonkrétně a povšechně namítaná zpochybnění pravdivosti obsahu údajů uvedených v pokutových bločcích a oznámení policie o uložení pokuty žalobci v blokovém řízení však v daném přezkumném řízení nemůže být soudem zohledněna, zvláště, kdy žalobce neuvádí žádnou pro věc rozhodnou skutečnost, kterou by své tvrzení, že se nedopustil všech spáchaných přestupků doložil.

Zdejšímu soudu je známo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp.zn. 5 As 39/2010, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že oznámení policie, na základě kterého je prováděno hodnocení dosaženého počtu bodů ve smyslu § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu, poskytuje správnímu orgánu pouze určitou informaci o věci, nelze však z něj bez dalšího vycházet v případech, vyskytnou-li se v řízení pochybnosti o údajích zde zaznamenaných. K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu je proto třeba v takovém případě vyžádat další důkazy prokazující skutečnosti zde uvedené, např. část pokutového bloku prokazující, že přestupek byl v blokovém řízení projednán. Tento záznam sám o sobě však nemůže být důkazem, na základě něhož by správní orgán bez dalšího vzal za prokázané, že se stěžovatel přestupku dopustil, že byl projednán v blokovém řízení a že existuje právní podklad pro provedení záznamu v registru řidičů.

Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp.zn. 5 As 39/2010 řešil vznesenou námitku, tvrzenou zde od počátku řízení, že konkrétní přestupek vůbec nebyl spáchán konkrétní osobou, která za něj měla být postižena. Nic takového však žalobce v přezkoumávané věci netvrdí. Ve vydaném rozhodnutí reagoval Nejvyšší správní soud na námitky vznesené v jím řešené věci, a jednalo se o individuální posouzení jím řešené kauzy z pohledu zde vznesených konkrétních námitek. Proto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve věci sp.zn. 5 As 39/2010, dopadá na tento konkrétní projednávaný případ a vyslovené závěry lze aplikovat jen v kontextu řešené věci.

Rovněž v odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak zdůrazněno, že v námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů lze z povahy věci uplatňovat námitky v tom smyslu, že řidič žádný přestupek vůbec nespáchal, přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, případně že ke spáchání přestupku ze strany řidiče sice došlo, ale byl mu zaznamenán nesprávný počet bodů. V tomto ohledu se pak odkazuje na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, vydaný ve věci sp.zn. 9 As 96/2008.

Právě z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 96/2008-44, vychází soud i v této projednávané věci, když zcela obecně žalobcem formulovaná námitka o tom, že se nedopustil „všech skutků“ nemůže být (při nedostatku jakéhokoli konkrétnějšího zdůvodnění) v této věci relevantní a žalobce mohl námitky v tomto ohledu uplatnit pouze v řízení o tom kterém konkrétním přestupku.

Jak vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2009, č.j. 9 As 96/2008-44 je v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řízení předmětem řízení posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, přičemž námitky lze uplatňovat v tom smyslu, že řidič žádný přestupek nespáchal a přesto mu byly v registru řidičů zaznamenány body, nebo že ke spáchání přestupku řidičem sice došlo, avšak byl mu zaznamenán nesprávný počet bodů. Oproti tomu právě v řízení o přestupcích lze namítat, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav nebo že jednání vůbec není přestupkem.

Z tohoto pohledu námitky žalobce o údajně jím nespáchaných přestupcích se týkají předmětu řízení o přestupku a mohly by být úspěšné pouze ve fázi projednávání konkrétně vymezených předmětných přestupků. V řízení o provedení záznamu bodů do registru řidičů jsou okolnosti vztahující se k samotnému spáchání přestupku vyloučeny z posouzení soudem, neboť mohly být uplatněny v samostatném žalobním řízení (srov. shora citované ustanovení § 123b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.). Ve shodě s konstantní judikaturou správních soudů tak lze dospět k závěru, že v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů je správní orgán oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, zda byl záznam proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet bodů odpovídá bodovému hodnocení jednání přestupce, jak uvedeno v zákoně. Správní orgán v tomto námitkovém řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné moci).

V blokovém řízení, v němž byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku, se jedná o specifický druh řízení, kdy uložením pokuty v blokovém řízení je řízení o přestupku skončeno. Samo toto rozhodnutí není ani přezkoumatelné ve správním soudnictví. Jednou z podmínek přípustnosti vydání rozhodnutí v blokovém řízení je podle § 84 odst. 1 zákona o přestupcích skutečnost, že osoba, která se měla přestupku dopustit, je ochotna pokutu zaplatit, druhou podmínkou pak je, že přestupek je spolehlivě zjištěn. V případě, že by žalobce nepovažoval jednotlivé přestupky za dostatečně zjištěné, nebyl by ochoten pokutu za ně zaplatit a skutkové a právní otázky týkající se spáchání přestupků měl učinit předmětem dokazování ve správním řízení klasického typu. Zahájení správního řízení o přestupku je ryze v dispozici žalobce, který má na výběr, zda využije svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno a aby bylo o něm vedeno dokazování ohledně skutkové i právní povahy přestupku. Dispozice žalobce je dána tím, že buď považuje přestupek za spolehlivě zjištěný, nehodlá o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány otázky skutkové i otázky právní, a souhlasí se sankcí, která je v blokovém řízení ukládána. Pokud by žalobce přestupek neměl za prokázaný a nesouhlasil se zaplacením pokuty, měl využít svého práva na zahájení správního řízení o přestupku. Tohoto práva evidentně žalobce nevyužil a proto nemůže mít žádnou relevanci v posuzované věci jeho námitka, že skutková podstata spáchaného přestupku je jiná než ta, kterou žalobce podepsal, pokutu na místě zaplatil a nevyužil zahájení a vedení správního řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce podal podnět k přezkumnému řízení nebo návrh na obnovu řízení, neboť jde o mimořádné opravné prostředky, které nejsou v procesní dispozici účastníka blokového řízení. Dozorčí prostředek jako je podnět k mimořádnému přezkumnému řízení není prostředkem k ochraně práva, na který by měl žalobce právní nárok, neboť nejsou-li shledány důvody k zahájení přezkumného řízení správní orgán sdělí takovou skutečnost žalobci s uvedením důvodů, jak vyplývá z ustanovení § 94 odst. 1 správního řádu.

Lze uzavřít, že žalobci byl v blokovém řízení jasně a zřetelně sdělen důvod, v čem jeho přestupek spočíval, žalobce s posouzením přestupku souhlasil a byl ochoten vyřešit přestupek na místě. Orgánem policie byl proto vypsán pokutový blok, s jehož obsahem byl žalobce seznámen, což žalobce stvrdil svým podpisem.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu neshledal důvodnou a proto ji v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V posuzované věci byl žalobce zcela neúspěšný, a proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Toto právo by bylo možno přiznat žalovanému, avšak nebylo zjištěno, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Soud proto rozhodl tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 19. 10. 2011

JUDr. Jaroslava Skoumalová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru