Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 4/2009 - 38Rozsudek KSBR ze dne 28.01.2011

Prejudikatura

7 A 72/2001


přidejte vlastní popisek

30 Ca 4/2009 - 38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném zpředsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce Ing. P. F., zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 14.10.2008, č.j. 16107/08/1102/702767 a č.j. 16108/08-1102-702767 s e zrušují pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 500,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Kobíka, daňového poradce se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Dne 23.8.2006 byla u žalobce zahájena kontrola daně z příjmů m.j. týkající se zdaňovacího období roku 2003 a 2004. Správce daně zpochybnil stanovení ceny žalobcem za pronájem nemovitostí pro společnost PIPEK, s.r.o. podle nájemní smlouvy ze dne 21.12.1998, resp. jejího dodatku ze dne 17.7.2002. Na základě výsledků daňové kontroly byl Finančním úřadem v Humpolci dne 12.3.2008 vydán dodatečný platební výměr č. 1080000025 a č. 1080000026, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 41 675 Kč a za zdaňovací období roku 2004 ve výši 36 315 Kč. Napadená rozhodnutí žalovaného zamítly odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v napadeném rozhodnutí žalovaného

pokračování
30 C2
a 4/2009

[2] Žalobce je vlastníkem souboru nemovitostí, které se skládají z obchodu, kanceláří, skladovacích a dílenských prostor, volných ploch a dále vlastní několik osobních automobilů. Předmětem podnikání žalobce je pronájem uvedeného movitého a nemovitého majetku. V kontrolovaném období uvedený majetek žalobce pronajímal společnosti PIPEK, s.r.o., jejímiž společníky a jednateli jsou manželé F. Nemovitosti byly pronajímány kapitálově spojeným osobám ve smyslu ust. § 23 odst. 7 ZDP. Žalovaný se proto rozhodl, že bude zjišťovat cenu sjednanou mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích (dále jen cena běžná). Ve smlouvě o nájmu ze dne 21.12.1998 je uvedeno, že nájem nemovitostí a pozemků bude společnosti PIPEK, s.r.o. účtován v cenách obvyklých a v dodatku ke smlouvě o nájmu ze dne 17.7.2002 je uvedeno, že se snižuje pronájem na polovinu, a to s přihlédnutím k ekonomické situaci společnosti PIPEK, s.r.o. Správce daně provedl místní šetření u tří subjektů za účelem zjištění cen za pronájem nebytových prostor. Zjištěné skutečnosti vedly k pochybnostem o správnosti ceny za pronájem nemovitostí. Správce daně vyzval žalobce výzvou k doložení rozdílu mezi cenou sjednanou žalobcem a cenou zjištěnou správcem daně. Z šetření vyplynuly částky za pronájem dílny a skladů ve výši 402,- Kč/m²/rok, obchodu ve výši 840,- Kč/m²/rok a kanceálře ve výši 822,- Kč/m²/rok. S ohledem na žalobcem předložený znalecký posudek M. D. provedl správce daně další místní šetření. Jednalo se o informace o pronájmu nemovitosti ve stejné lokalitě jako předmětné nemovitosti. Správce daně v rámci tohoto šetření zjistil běžnou cenu za pronájem srovnatelného areálu (ve shodném místě a čase) a to ve výši 350,- Kč m2/rok (cena je jednotná za kancelářské, výrobní, skladovací prostory, garáž, kotelna). Pokud se jedná o vyhláškovou cenu města Humpolec, tak vyhláška obsahuje nejen ceny za pronájem skladů, ale i cenu za pronájem prodejen a kanceláří. Ceny za pronájem prodejen a kanceláří byly od 1.7.2003 do 30.6.2004 ve výši 439,55 Kč/m2/rok a v období od 1.7.2004 do 30.6.2005 ve výši 449,22 Kč/m2/rok. Cena pronájmu zjištěná správcem činila 350,- Kč/m2/rok za kancelářské, výrobní a skladovací prostory, garáž, kotelnu. Správce daně si provedl vlastní propočet ceny předmětného nájmu dle vyhláškové ceny a zjistil, že cena jím zjištěná se od vyhláškové ceny příliš neliší (cena zjištěná správcem daně byla o 27,- Kč nižší). Správce daně nepřijal znalecký posudek jako důkaz, neboť v něm bylo ocenění nemovitostí provedeno ke dni 18.12.2006. Tvrzení žalobce, že při stanovení ceny obvyklé musí být vycházeno z ceny nejnižší, nemá oporu v zákoně. Žalobce uspokojivě nedoložil rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou běžnou. Jeho vysvětlení totiž vycházelo ze vztahu dvou spojených osob, protože ke snížení ceny nájmu došlo v důsledku ekonomické situace nájemce. Tento fakt však dle názoru žalovaného nemohl uspokojivě doložit rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou běžnou, neboť v běžných obchodních vztazích pronajímatel ekonomickou situaci nájemce nezohledňuje. Argumenty žalobce by bylo možné akceptovat toliko za situace, kdy by doložil, že nemovitosti nebylo možné pronajmout jinému nájemci, a proto by posuzování finančních možností stávajícího nájemce bylo relevantní. Žalobce však takové skutečnosti nedoložil a ani neprokázal. Přesnou definici běžné ceny neobsahuje žádný zákon, ale lze vycházet z definice ceny obvyklé dle zákona o oceňování, na který ust. § 23 odst. 7 ZDP odkazuje. Cenou obvyklou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajících nebo kupujícího, ani vliv zvláštní obliby. Za osobní poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové. Správce daně tedy stanovil běžnou cenu ve výši 350,- Kč/m2/rok a žalovaný se s jeho názorem ztotožnil.

III. Žalobní argumentace

[3] Žalobce namítal, že v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí byla uplatněna námitka žalobcem zjištěné nižší ceny za pronájem skladů v období od 1.7.2002 do 30.6.2003 ve výši 285,30 Kč²//mrok a v období od 1.7.2003 do 30.6.2004 ve výši 293,- pokračování
30 C3
a 4/2009

Kč/m²/rok, kterou stanovilo ěmsto Humpolec za pronájmy skladů, přičemž se jedná o cenu nižší, než zjistil správce daně, podle něhož je cenou obvyklou v místě při nájmu skladů částka 350,- Kč. Žalovaný k námitce nesprávně argumentoval, že uvedené tvrzení se nezakládá na skutečnosti, s tím, že žalobce uvedl pouze ceny za pronájem skladů a pominul ceny za pronájem prodejen a kanceláří, které byly vyšší. Žalobce ovšem v odvolací námitce zcela jasně uvedl, že nižší cena, než zjistil správce daně, se týká skladů. Žalobce dále namítal, že při stanovení ceny obvyklé je nutno vycházet ze zjištěné ceny nejnižší, neš-loli by o cenu zjevně nepřiměřeně nízkou nebo ovlivněnou nějakou nevýhodou, kterou jiné objekty nemají. Nejnižší cena signalizuje, že nemovitost za cenu vyšší již pronajmout nelze. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou tvrdící porušení ust. § 16 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) správcem daně tím, že nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, jako např. nesolventnosti společnosti PIPEK, s.r.o., k ohrožení existence této společnosti, ke ztrátě zaměstnání pro její zaměstnance, ekonomické situaci společnosti PIPEK, s.r.o., dlouhodobosti a stabilitě nájemního vztahu. Žalovaný argumentoval tím, že uspokojivé doložení rozdílu nemůže vycházet ze vztahu spojených osob. Podle názoru žalobce tento názor nemá oporu v zákoně. Rovněž žalovaný uvedl, že takové argumenty by mohl akceptovat, pokud by žalobce prokázal nemožnost pronájmu předmětných nemovitostí jinému nájemci. To však žalobce ani nedoložil a ani neprokázal. Žalobce ve své odpovědi na výzvu č.j. 33316/06/092930/3432 ze dne 27.11.2006 prokázal odmítnutí nabídky ze dne 19.6.2003, neboť se v roce 2003 nepodařilo pronajmout předmětný objekt ani za cenu 230,- Kč/m2/rok. Žalobce rovněž uvedl, že před objektem není možnost parkování z důvodu umístění autobusové zastávky (problematická vykládka a nakládka zboží), objekt má značnou podlahovou plochu (celkový nájem příliš vysoký), objekt je technicky nemožné pronajmout více firmám. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou, že ZDP nespecifikuje, v čem spočívá případné uspokojivé doložení rozdílu mezi cenami obvyklými a cenami sjednanými mezi spojenými osobami. Žalobce v odvolání citoval z rozsudku NSS, č.j. 5 Afs 143/2006-72, podle něhož by k vysvětlení rozdílných cen stačilo to, z jakého důvodu došlo k rozdílům v cenách a doložení toho, že nejde o krácení daní jiným způsobem. Správce daně měl zohlednit skutečnost, že šlo o přechodné snížení cen nájmu vyvolaného hospodářskou situací nájemce a že v dlouhodobém průměru se ceny sjednané se spojenou osobou neliší od cen obvyklých. Žalovaný se vůbec nevypořádal s odvolací námitkou, že správce daně měl přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí, jak žalobce uvedl ve svých vyjádřeních, neboť tyto nevýhody způsobují, že ceny obvyklé, jak zjistil správce daně, by v případě pronájmu těchto konkrétních nemovitostí osobám nezávislým nebylo možné dosáhnout. Žalobce dále namítal, že v ust. § 23 odst. 7 ZDP jde prioritně o uspokojivé doložení rozdílu mezi cenami sjednanými mezi spojenými osobami a cenami sjednanými mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Při stanovení ceny obvyklé podle zák. č. 151/1997 se k tomu, co uváděl správce daně nepřihlíží, ale správce daně je povinen přihlížet k tomu v případě, že žalobce takové skutečnosti uvádí jako zdůvodnění rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou mezi spojenými osobami. Žalobce podal relevantní a uspokojivé vysvětlení zjištění přechodného rozdílu cen. Žalovaný měl přihlédnout k tomu, že šlo skutečně o přechodný rozdíl cen a že v dlouhodobém průměru se ceny nájemného sjednané mezi spojenými osobami od cen zjištěných správcem daně neliší. Měl zohlednit to, že se jednalo toliko o přechodné snížení cen nájmu, vyvolaných hospodářskou situací nájemce, nikoliv snahou o zkrácení daně. Měl rovněž přihlédnout k nevýhodám pronajímaných nemovitostí a zkoumat, zda a jak ovlivňují cenu nájmu.

IV. Stanovisko žalovaného

pokračování
30 C4
a 4/2009

[4] Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě setrval na skutkové a právní argumentaci, jak je uvedena v jeho žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný se k odkazu na žalobcem poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu vyjádřil s tím, že rozsudek se týká jiných skutečností, než jak jsou předestřeny v projednávané věci. Žalovaný se zabýval námitkou nutnosti přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí v rámci odůvodnění odvolání svého rozhodnutí tak, že uvedl, že ze spisového materiálu správce daně vyplývá, a to zejména z provedených místních šetření, že správce daně přihlédl ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, tj. cenám obvyklým za pronájem nemovitostí. V dalším žalovaný odkázal na zjištění při daňové kontrole, která se týkají stanovení ceny obvyklé, jenž zohledňuje všechny skutečnosti, které mají vliv na výši ceny. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

V. Právní hodnocení soudu

V. a) Stanovení ceny obvyklé

[5] Obchodní transakce mezi osobami blízkými mohou být ovlivňovány osobním vztahem smluvních stran, a proto jejich motivem není vždy samotná snaha o získání majetkového či jiného prospěchu, jako je tomu v běžných obchodních vztazích za podmínek fungující soutěže. Ačkoliv je s ohledem na zásadu smluvní volnosti takovýto způsob jednání v občanskoprávních nebo obchodněprávních vztazích možný, z hlediska daňového práva je ve výsledku sankcionovaný úpravou základu daně o zjištěný rozdíl. Podstatou ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů je zabránit daňovým únikům při takových smluvních vztazích, při nichž jedna smluvní strana záměrně činí úkony pro ni finančně či jinak nevýhodné, aby druhé straně naopak vznikla daňová výhoda spočívající ve snížení daňového základu. Daňový subjekt musí prokázat, že odchýlení se od ceny obvyklé má jiný účel, než je krácení daně. Zákon o daních z příjmů proto po obchodujících osobách blízkých požaduje větší opatrnost a obezřetnost při stanovení smluvní ceny, než je tomu u osob nezávislých. Ustanovení § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů expressis verbis nehovoří ani o ceně běžné ani o ceně obvyklé, nýbrž jen o cenách sjednávaných v běžných obchodních vztazích. Oba pojmy jsou si přitom obsahově velmi podobné a neodporují smyslu a účelu zákona, a proto je možné užívat s odkazem na předmětné ustanovení zákona o daních z příjmů, pojmů obou. V praxi se však užívá spíše pojem obvyklá cena, a to zejména z důvodu, že samotné citované ustanovení odkazuje na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který již pojem „ceny obvyklé“ pro účely tohoto zákona legálně definuje. Zákon o daních z příjmů neurčuje přesný způsob, jakým má správce daně stanovit cenu běžnou v prostředí fungující hospodářské soutěže, pouze ji nepříliš přesně vymezuje. Jen v případech, ve kterých tuto cenu nelze podle § 23 odst. 7 určit, se použije cena zjištěná podle zákona o oceňování majetku. To ovšem neznamená, že určení její výše závisí na libovůli správce daně. Zákonodárce mu poskytl značný prostor pro posouzení, díky kterému může postupovat s ohledem na specifika každého konkrétního případu. Je na jeho uvážení, které subjekty zahrne do vzorku pro zjištění ceny obvyklé, na druhou stranu však zvolené subjekty musí korespondovat se situací daňového subjektu (osoby blízké či jinak spojené), a své úvahy o výběru musí odůvodnit. Jsou na něj kladeny takové požadavky, aby případné zvýšení daňové povinnosti bylo zákonné a spravedlivé a jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Ke zjištění ceny obvyklé je, dle názoru zdejšího soudu, nejpříhodnější porovnávací metoda spočívající ve výběru vhodného vzorku subjektů vykonávajících podnikatelskou činnost za stejných nebo alespoň obdobných podmínek. Správce daně při aplikaci § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů musí s ohledem na zásady daňového řízení, např. na zásadu přiměřenosti ,a povinnost zjistit skutkový stav co nejúplněji, volit takové prostředky, které pomohou stanovit takovou částku, které bude co pokračování
30 C5
a 4/2009

nejvíce odpovídat situaci daňového subjektu (spojených osob); jinak řečeno, budou se mu nejvíce podobat. V ideálním stavu by proto měl pro výpočet volit subjekty provozující stejnou či alespoň obdobnou podnikatelskou činnost, a to ve stejném čase a po stejně dlouhé období, v prostorách obdobného stavebně technického stavu a polohy v obci a velikost pronajímaných prostor. Dále musí zohlednit, zda jsou v ceně nájemného zahrnuty pouze prostory nebo i vybavení a služby, a nesmí opomenout ani výši nájemného, jaké urč itelntýž pronajímatel v jiných případech, kdy druhou smluvní stranou není osoba blízká nebo jinak spojená. Přitom musí vybrat dostatečné množství subjektů, aby na základě jejich údajů mohl učinit dostatečně objektivní a spravedlivý závěr. Teprve poté, co správce daně splní všechny požadavky shora vymezené a shromáždí vybraný soubor cen, může přistoupit ke stanovení ceny obvyklé. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ceny sjednávané v běžných obchodních vztazích nelze absolutizovat jediným číslem jak učinil správce daně, ale je ji třeba stanovit alespoň intervalem nejčastěji realizovaných cen. Stanovení konkrétního rozpětí ceny musí zohlednit, zda se zjištěné ceny pohybují ve velkém nebo naopak úzkém rozpětí. Určitou částkou (bez rozpětí) je cenu obvyklou možné stanovit v případech, kdy je hodnocena konkrétně vymezená věc anebo služba, nikoliv však v případech, kdy je pro účely § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů nutné zjistit, zda cena realizovaná mezi spojenými nebo blízkými cenami je cenou, která by byla sjednána i v běžných obchodních vztazích. Je logické, aby cenu obvyklou stanovil šířeji, je-li rozpětí vybraného souboru cen široké a naopak úžeji v případech, kdy jsou realizované ceny v běžných obchodních vztazích obdobné (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3.2009, č.j. 8 Afs 80/2007-105).

[6] K otázkám určení ceny obvyklé se vyjádřil Nejvyšší správní soud i ve svém rozhodnutí ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001 – 53. Zde dospěl k závěru, že „není-li právní normou určen mechanismus určení ceny obvyklé, a k jejímu určení je povolán správní orgán, je třeba k určení ceny obvyklé přistupovat se zvláštním zřetelem a její výši určovat na základě objektivních kritérií a tak, aby závěry správního orgánu vedly ke spolehlivému úsudku a bylo možno způsob jejího určení a samotnou výši ceny obvyklé přezkoumat…zasahovat do výběru kritérií, či určovat, ke kterému z kritérií má správní orgán pro určení ceny obvyklé přihlížet, Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší a nechává výběr kritérií na správním orgánu, přičemž však opakuje, že tato kritéria musí vést ke spolehlivému a objektivnímu závěru.“

[7] Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce v odpovědi na výzvu ze dne 27.11.2006, č.j. 33316/06/092930/3432, uváděl, že se mu v roce 2003 nepodařilo pronajmout objekt ani za cenu 230,- Kč/m2/rok. Před objektem totiž není možnost parkování z důvodu umístění autobusové zastávky a tudíž je nakládka i vykládka zboží problematická. Objekt má rovněž značnou podlahovou plochu, čímž je celkový nájem dost vysoký. Objekt je nemožno pronajmout více firmám. K tomu viz odmítnutí nabídky ze dne 19.6.2005, příloha č. 2. Obdobnou argumentaci, týkající se nevýhod pronajímaných nemovitostí žalobce uvedl i v odvolání.

[8] Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného neuvádí žádné podrobnosti, např. týkající se konkrétního popisu porovnávaných nemovitostí, co se týče jejich rozlohy, funkčního určení, technického stavu, stáří, vybavení apod. Z úvahy žalovaného není ani zřejmé, zda a jakým způsobem žalobcem namítané okolnosti (nevýhody pronajímaných nemovitostí, včetně nemožnosti jejich pronájmu v roce 2003) zvažoval, či nikoliv. Uvedená vada způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného. V takovém případě ani nelze dospět k závěru, že byla využita všechna objektivní kritéria, jenž měla vést k určení ceny obvyklé.

V. b) Námitka nevypořádání se žalovaného s odvolacími důvody

pokračování
30 C6
a 4/2009

[9] Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval odvolací námitkou tvrdící porušení ust. § 16 odst. 8 daňového řádu, neboť správce daně nepřihlédl ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, žalobce dále namítal nesprávné hodnocení odvolací námitky, poukazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č.j. 5 Afs 143/2006 – 72, nevypořádání se s námitkou nutnosti přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí, jak žalobce uvedl ve svých vyjádřeních. K těmto námitkám soud uvádí, že se žalovaný námitkou porušení ust. § 16 odst. 8 daňového řádu nezabýval. Z odvolání žalobce lze však m.j. dovodit, že tento se domáhal, aby bylo přihlédnuto mj. i k nevýhodám pronajatých nemovitostí, včetně nemožnosti jejich pronájmu v roce 2003. Žalovaný se ani nezabýval námitkou žalobce, že se jednalo o dlouhodobý a stabilní nájemní vztah, kdy se jednalo o přechodné snížení ceny nájmu. K tomu soud jen uvádí, že i mezi dlouhodobými nespojenými obchodními partnery, mezi nimiž existuje dlouhodobý nájemní vztah, může dojít k přechodnému sníženy ceny nájmu. Podstatou posouzení je to, zda odchýlení od ceny má jiný účel, než krácení daně. Příslušná správní úvaha v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného chybí. Shora vytčené vady vedou k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006 – 74, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1566/2008 vyplývá, že rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (§ 50 odst. 7 daňového řádu). Tak tomu však v projednávané věci vzhledem k vytčeným vadám není.

V.c) Cena za pronájem skladů

[10] Žalobce namítal, že v odvolání proti prvostupňovému správnímu orgánu argumentoval nižší cenou v případě pronájmu skladů, než jak ji stanovil správce daně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že s uvedenou námitkou se žalovaný vypořádal tak, že poukázal na tři místní šetření ze dne 6. a 8.11.2006, na jejichž základě správce daně zjistil cenu za pronájem nemovitostí ve stejném místě a stejném časovém období v případě dílny a skladů 402,- Kč/m²/rok, obchodu 840,- Kč/m²/rok a kanceláře 822,- Kč/m²/rok. Správce daně měl dále v rámci jiného místního šetření zjistit, že nemovitosti za pronájem nezávislými osobami srovnatelného areálu v období roku 2003, konkrétně kancelář, výrobní a skladovací prostory, garáž a kotelna, byly pronajaty za jednotnou cenu 350,- Kč/m²/rok, jedná se o šetření na adrese v ulici K. v H. Dále žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce ohledně stanovení ceny pronájmu městem Humpolec nebylo úplné, neboť žalobce v odvolání pouze uvedl ceny za pronájem za sklady, zcela tak pominul stanovenou cenu za pronájem prodejen a kanceláří. S výší ceny nájemného, jak byla stanovena městem Humpolec, byl žalobce seznámen protokolem o ústním jednání ze dne 15.2.2008. Tvrzení žalobce, že město Humpolec v daném období stanovovalo ceny nižší, se nezakládá na skutečnosti. K uvedené námitce soud uvádí následující. V námitce žalobce brojil proti ceně za pronájem předmětných nemovitostí, kterou stanovil správce daně tím, že vycházel, jak je uvedeno v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, z ceny nejnižší, tedy z ceny, kterou zjistil v rámci místního šetření na ulici K. (jedná se o cenu 350,- Kč/m²/rok, má se jednat o cenu za pronájem srovnatelného areálu, kanceláře, výrobních, skladovacích prostor, garáže, kotelny v období r. 2003). K předmětné odvolací námitce žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč by v případě jím stanovené ceny nebylo správné vycházet také z žalobcem poukazované ceny za pronájem skladů. Jak bylo již výše uvedeno, v případě žalobce se jednalo o soubor nemovitostí, které se skládají z obchodů, kanceláří, skladovacích a dílenských prostor, volných ploch, přičemž na takto jednotlivě určené druhy pronajímaných nemovitostí byly sjednány mezi žalobcem a nájemcem rozdílné ceny, v případě dílen a skladů se jednalo o částku 200,- Kč/m²/rok. V případě původních místních šetření správce daně zjistil pokračování
30 C7
a 4/2009

částky za pronájem nemovitostí, přičemž zohledňoval rozdíly v jednotlivých typech nemovitostí, a to tak, že u dílen a skladů měl zjistit částku 402,- Kč/m²/rok, u obchodu ve výši 840,- Kč/m²/rok a kanceláří ve výši 822,- Kč/m²/rok. Správní orgány však vycházely z dalšího šetření, o němž žalovaný uvedl, že se má jednat o srovnatelný areál, konkrétně se jedná o kanceláře, výrobní a skladovací prostory, garáž a kotelnu, které byly v rozhodném období pronajaty za jednotnou cenu 350,- Kč/m²/rok. Při řešení uvedené námitky bylo třeba vysvětlit, zda je mezi účastníky řízení nesporné a pokud nikoliv, z čeho vyplývá, že se jedná o srovnatelný komplex nemovitostí (rozlohou, složením jednotlivých typů nemovitostí, příp. dalšími okolnostmi), neboť žalobce v průběhu správního řízení poukazoval na specifičnosti jím pronajímaného majetku, které mají způsobovat, že by za správcem daně stanovenou cenu nebyl schopen nemovitosti pronajímat (což poukazuje na rozpor mezi účastníky řízení ohledně srovnatelnosti porovnávaných nemovitostí). Jestliže chybí uvedená argumentace, nelze se ani zabývat námitkou nižší ceny za pronájem skladů, neboť nelze spolehlivě zjistit, zda skladové a ostatní prostory, které pronajímal žalobce odpovídají svým charakterem, technickým stavem, vybavením a rozlohou srovnávaným nemovitostem.

[11] S ohledem na zjištěné vady je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a soud jej proto postupem ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání zrušil pro vady řízení. V dalším řízení žalovaný vytčené vady napraví nebo zajistí jejich napravení (viz ust. § 78 ost. 5 s.ř.s.).

VI. Náklady řízení

[12] Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl plně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. V posuzovaném případě soud spojil ke společnému projednání dvě věci a tudíž se zvyšuje mimosmluvní odměna náležející ve věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak náležela v ostatních spojených věcech Náhrada nákladů řízení se tedy skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000,- Kč, z náhrady za 2 úkony právní služby po 3 150,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh) podle ust. §§ 7, 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s ust. § 12 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. a) a d) a 4 režijních paušálů po 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném pro projednávanou věc.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 28.1.2011

Mgr. Milan Procházka

pokračování
30 C8
a 4/2009

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru