Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 247/2008 - 58Rozsudek KSBR ze dne 23.02.2011

Prejudikatura

5 Afs 59/2007 - 72


přidejte vlastní popisek

30 Ca 247/2008 - 58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce REVITAL GARANT, s.r.o., se sídlem v Brně, Jiříkovského 249/6, právně zast. Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem v Praze 8, Sokolovská 260/143, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu

takto:

I. Žaloba sezamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím žalovaného ze dne 3.9.2008, č.j. 15016/08-1500-707045, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 18.6.2008, č.j. 40662/08/311920/5140, kterým bylo podle ust. § 27 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“ nebo „zákon o správě daní a poplatků“), zastaveno daňové řízení, zahájené na základě podání žádosti ze dne 14.5.2008 o vrácení přeplatku dle ust. § 64 odst. 4 daňového řádu.

Podáním ze dne 14.5.2008 požádal žalobce o vrácení přeplatku na dani dle § 64 odst. 4 daňového řádu ve výši 151 152,- Kč, který vznikl na daňovém účtu obchodní společnosti MIKO, akciová společnost, Kovářská 396, Strážnice. Vlastnictví pohledávky osvědčující nárok na vyplacení přeplatku doložil žalobce protokolem o předání předmětu dražby ze dne 9.6.2006, potvrzením o nabytí vlastnictví ze dne 9.6.2006, protokolem o provedené dražbě ze dne 9.6.2006 a dražební vyhláškou ze dne 18.5.2006. Rozhodnutí o zastavení řízení finanční úřad zdůvodnil skutečností, že žalobce není právním nástupcem MIKO a.s. a není tedy daňovým dlužníkem ve smyslu ust. §§ 64 odst. 4, 57 odst. 1, odst. 2, odst. 4 daňového řádu a pokračování
30 C2
a 247/2008

nemůže uplatnit nárok na vrácení případného přeplatku z osobního účtu společnosti MIKO a.s. Žalovaný z úplného výpisu z obchodního rejstříku ověřil, že v průběhu odvolacího řízení nedošlo k výmazu právnické osoby MIKO a.s. z obchodního rejstříku. Na majetek společnosti MIKO a.s. byl prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly dne 9.9.1999 a konkurs byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení usnesením ze dne 11.4.2007, které nabylo právní moci dne 6.6.2007. Žalobce proto nelze v daňovém řízení považovat za právního nástupce daňového subjektu MIKO a.s., neboť uvedený daňový subjekt dosud nezanikl. Z vlastnictví tvrzené daňové pohledávky, která vznikla jinému daňovému subjektu, nelze dovodit, že její nabyvatel má ohledně této daňové pohledávky postavení daňového subjektu v daňovém řízení.

Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba, ve které žalobce zopakoval, že je nositelem pohledávky, odpovídající přeplatku a na základě nabytí práva k přeplatku dne 4.5.2005 v dražbě, a to od ing. Milana Picka, správce konkursní podstaty úpadce MAVEL – družstevní záložna BRNO, se sídlem Dvořákova 13, Brno.

Způsob, jakým se správce daně vypořádal s žádostí žalobce o vrácení přeplatku, hodnotí žalobce jako nepřijatelně formalistický, jestliže „zastavil řízení na základě skutečnosti, že žalobce není daňovým subjektem“. Žalobce však uvádí, že je ve smyslu ust. § 6 odst. 1 daňového řádu daňovým subjektem navíc s přiděleným daňovým identifikačním

číslem, kteroužto skutečnost mohl správce daně zjistit z databáze daňových subjektů. Jestliže tedy správce daně zastavil řízení o žádosti žalobce s odkazem na ustanovení § 27 odst. 1 písm. c) daňového řádu, že žalobce není daňovým subjektem, nepostupoval zákonně.

Žalobce uvádí, bez jakéhokoli odkazu na příslušná zákonná ustanovení, že daňové pohledávky je nutno odlišovat od pohledávek daňových subjektů, které vznikly přeplatkem na dani, zatímco v případě daňových pohledávek daňových subjektů žalobce souhlasí s názorem, že věřitel - stát je v nadřazeném postavení, pokud jde ale o pohledávky daňových subjektů, které vznikly přeplatkem na dani, jedná se dle mínění žalobce o „standardní (soukromoprávní) pohledávku podléhající obecné právní regulaci, a proto také mohou být předmětem postoupení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a žalobce se tak „stal v důsledku postoupení pohledávky, odpovídající Přeplatku, ve smyslu singulární sukcese ve vztahu k Přeplatku právním nástupcem“.

Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobu je nutno odmítnout z důvodů jejího opožděného podání, neboť lhůta pro její podání uplynula dle názoru žalovaného dne 18.11.2008. Pro případ, že by soud důvody pro odmítnutí žaloby neshledal, žalovaný k jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že správce daně zkoumal, zda žalobce má v daňovém řízení postavení daňového subjektu ve vztahu ke konkrétnímu předmětu plnění, v případě žalobce tedy k existenci přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 151 152,- Kč. Již ze samotného označení daňového subjektu v žalobě jako poplatníka, je zřejmé, že nemohl mít přeplatek na dani z přidané hodnoty, neboť ten by mohl mít na svém osobním daňovém účtu daně z přidané hodnoty jako daně nepřímé toliko její plátce. Závěr, že žalobce je osobou odlišnou od daňového dlužníka, vyplývá i z textu žádosti ze dne 14.5.2008, což rovněž potvrzuje v žalobě pod bodem II. žalobce, byť s nesprávně uvedeným daňovým subjektem, na jehož daňovém účtu přeplatek vznikl a nesprávně uvedenými daněmi, na něž vznikl přeplatek, kde uvádí: „v žádosti bylo konkrétně žádáno vrácení přeplatku…, jenž vznikl na daňovém účtu MAVEL – družstevní záložna BRNO…“. Závěr, že se žalobce stal nabytím pohledávky v dobrovolné dražbě ve vztahu k přeplatku právním nástupcem, tedy daňovým subjektem, nevyplývá ani z úpravy zákona č. 26/2006 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

pokračování
30 C3
a 247/2008

Krajský soud v Brně přezkoumal v rozsahu žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, stejně tak i jemu předcházející řízení, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Žaloba je podána včas, neboť poslední den k podání žaloby bylo úterý 18.11.2008 a v tento den byla žaloba podána k poštovní přepravě, což vyplývá z obálky, ve které byla žaloba doručena soudu.

Z žádosti žalobce o vrácení přeplatku vyplývá, že o vrácení přeplatku vzniklého na daňovém účtu daňového dlužníka (MIKO, a.s.) požádala osoba (žalobce-REVITAL GARANT, s.r.o.) odlišná od tohoto dlužníka.

Podle ustanovení § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, o vrácení přeplatku může požádat pouze daňový dlužník, na jehož daňovém účtu vznikl přeplatek. Daňový dlužník je termín označující daňový subjekt ve fázi placení daní (upravené v části šesté zákona o správě daní a poplatků), ať už na jeho daňovém účtu vznikl přeplatek nebo nedoplatek. Žádost daňového dlužníka může být úspěšná za splnění dalších v tomto ustanovení stanovených podmínek mimo jiné, pokud tento daňový dlužník nemá na jiném účtu nebo u jiného správce daně nedoplatek. Argumentace žalobce, že on je také daňovým subjektem, neboť má přidělené daňové identifikační číslo, je nepřípadná, neboť to nebyl žalobce, na jehož účtu daňový přeplatek vznikl a z jehož účtu byl přeplatek k vrácení žalobcem požadován. Tato skutečnost je nesporná, jelikož i žalobce v žádosti adresované správci daně žádá o vrácení přeplatku…, jenž vznikl na daňovém účtu úpadce MIKO, a.s.…“. Protože dle ust. § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků může o vrácení přeplatku žádat pouze daňový subjekt, na jehož vlastním daňovém účtu vznikl přeplatek, je nepochybné již z žádosti, že žalobce osobou oprávněnou k žádosti podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, není.

Žalobní tvrzení uvádějící, že žalobce vstoupil na základě vydražené pohledávky (kteroužto skutečnost doložil výše uvedenými listinami) do práv daňového dlužníka - MIKO, a.s., na jehož daňovém účtu má existovat přeplatek, o vrácení, kterého žalobce žádal, nemá oporu v právní úpravě.

Z ustanovení § 6 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že daňové řízení, se vede se subjekty vymezenými hmotněprávně, resp. s jejich právními nástupci. Z úpravy ust. § 2 zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že správce daně vede daňové řízení s konkrétním daňovým subjektem o jeho daňové povinnosti. Toto ustanovení jakožto obecné se vztahuje na celé daňové řízení, a proto i na řízení ve fázi placení daní, upravené v části šesté citovaného zákona, v němž se pro daňový subjekt používá označení daňový dlužník. Právní nástupnictví v daňovém řízení upravuje ustanovení § 57 odst. 3 a 4 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého je přechod daňové povinnosti možný pouze a jen pro případ smrti fyzické osoby nebo pro případ zániku právnické osoby. V době rozhodování žalovaného, jak vyplývá ze správního spisu (z výpisu z Obchodního rejstříku v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí), však ani tato právní skutečnost, která by mohla být relevantní pro posuzování případného možného nástupnictví žalobce za daňovým dlužníkem, a to zánik daňového dlužníka, nenastala, proto přechod daňové povinnosti a tím i přechod daňového přeplatku daňového subjektu MIKO, a.s. na žalobce je vyloučen.

Jelikož k přenosu daňové povinnosti a tím i k přenosu daňové pohledávky z daňového subjektu – daňového dlužníka MIKO, a.s., na základě dražby předmětné pohledávky, na pokračování
30 C4
a 247/2008

žalobce pro daňové řízení nemohlo dojít, a protože daňový subjekt – daňový dlužník MIKO, a.s.v době rozhodování žalovaného nezanikl a nemohlo tedy ani dojít k přechodu daňové povinnosti, soud projednávaný případ uzavírá tak, že správce daně rozhodl v souladu se zákonem (§ 6 odst. 1, § 64 odst. 4, a § 45 zákona o správě daní a poplatků), jestliže řízení o žádosti žalobce o vrácení přeplatku zastavil, neboť žádost podala osoba odlišná od daňového subjektu-daňového dlužníka, z jehož daňového účtu byl přeplatek žalobcem k vrácení požadován.

Žalobce v rámci svých žalobních námitek uvedl, že způsob, jakým se správce daně vypořádal s žádostí žalobce o vrácení přeplatku, je „nepřijatelně formalistický“, jestliže „zastavil řízení na základě skutečnosti, že žalobce není daňovým subjektem“. Soud žalobní námitku neshledal důvodnou. V prvostupňovém rozhodnutí správce daně uvedl pro meritum věci podstatnou argumentaci, podepřenou odkazem na příslušná ustanovení, když uvedl, že navrhovatel není podle zvláštních předpisů daňovým subjektem oprávněným k podání žádosti. Své rozhodnutí správce daně odůvodnil skutečností, že z žádosti vyplývá, že přeplatek měl vzniknout daňovému dlužníkovi MIKO, a.s. a v návaznosti na úpravu v ustanovení § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého může o vrácení přeplatku požádat pouze daňový dlužník, na jehož daňovém účtu přeplatek vznikl, a na žalobcem předložené listiny, které se týkají vydražení údajné daňové pohledávky od navrhovatele dražby správce konkursní podstaty úpadce MIKO, a.s., konstatoval, že neprokazují, že žádost o vrácení přeplatku podal daňový dlužník. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že o vrácení přeplatku si požádala osoba rozdílná od daňového dlužníka, rozhodl správce daně daňové řízení zastavit. Správce daně nezastavil řízení z důvodu, že žalobce není daňovým subjektem, ale z toho důvodu, že ve vztahu k požadovanému a výroku specifikovaného přeplatku žalobce není daňovým subjektem.

V obdobné právní věci rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.8.2009, č.j. 31 Ca 188/2008 – 38, kde sice jiného žalobce zastupoval stejný právní zástupce, jako v nyní projednávané věci a tímto rozsudkem byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku si podal žalobce kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně rozsudkem ze dne 11.3.2010, č.j. 9 Afs 107/2009 – 67, ve kterém uvedl následující:

„Z ustanovení § 62 zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že správce daně vede evidenci příjmů, jejímž předmětem je zachycování daňových a platebních povinností, jejich úhrad nebo zániků a z toho vyplývajících daňových přeplatků a nedoplatků. Tyto údaje jsou evidovány na osobních účtech jednotlivých daňových dlužníků oddělené za každý druh daně.

Na těchto osobních účtech jednotlivých dlužníků jsou vedle nedoplatků evidovány také jejich přeplatky. Problematiku rozhodování o daňových přeplatcích upravuje § 64 zákona o správě daní a poplatků. Z obsáhlé dikce tohoto ustanovení vyplývá, že správce daně (podle okolností konkrétní věci) může ve věci daňového přeplatku vydat několik typů rozhodnutí.

Legální definice daňového přeplatku je obsažená v ustanovení § 64 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků; daňovým přeplatkem je částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Daňový přeplatek se použije i na úhradu daňového nedoplatku téhož daňového dlužníka u jiného správce daně, u něhož je nedoplatek evidován, požádá-li o to tento správce daně tak, aby tento požadavek došel správci daně, u něhož je evidován daňový přeplatek, ještě před jeho vrácením, nejpozději však do dne lhůty nároku na jeho vrácení. O použití přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně může pokračování
30 C5
a 247/2008

požádat též daňový dlužník. Je-li této žádosti vyhověno, považuje se za den platby den, který následuje po dni vzniku přeplatku (§ 64 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků).

Ustanovením § 64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků jsou tedy upraveny rozhodovací kompetence správce daně v těch případech, kdy dojde ke vzniku přeplatku, přičemž daňový dlužník současně vykazuje daňový nedoplatek, resp. nastupuje-li zákonná povinnost placení záloh splatných v témže zdaňovacím období v budoucnu. Správce daně je za této situace v prvé řadě povinen po vzniku přeplatku z moci úřední (tj. i bez žádosti daňového dlužníka dle odst. 3 cit. ustanovení) zkoumat, zda není na osobním daňovém účtu daňového dlužníka evidován současně daňový nedoplatek. Bude-li takový nedoplatek zjištěn, je správce daně povinen ve smyslu výše uvedeného ustanovení přeplatek na jeho úhradu převést. Stejné důsledky pro převedení přeplatku na úhradu daňového nedoplatku u téhož daňového dlužníka nastanou i v případě požadavku jiného správce daně, popř. pokud o to požádá sám daňový dlužník. O převedení přeplatku na úhradu svých daňových povinností může dle odst. 3 citovaného ustanovení požádat samotný daňový dlužník.

Ustanovení § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků stanovuje správci daně procesní postup při rozhodování v těch případech, kdy dojde ke vzniku přeplatku, přičemž daňový dlužník však nevykazuje žádné nedoplatky, ani neexistuje zákonná povinnost daňovou povinnost zálohovat. Daňové přeplatky tak vzniknou a jsou vratitelné. Za vratitelný přeplatek je dle cit. ustanovení považován přeplatek, činí-li více než 50,- Kč a není-li současně u daňového dlužníka evidován nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2 požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně. Dle této obecné úpravy se přeplatek vrací na žádost daňového dlužníka, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak.

Z právě předestřeného jednoznačně vyplývá, že o daňový přeplatek může požádat pouze ten daňový dlužník, kterému na jeho osobním účtu vznikl daňový přeplatek, nikoli subjekt, jehož přeplatky a nedoplatky jsou evidovány na jiném osobním účtu. Z ustanovení § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků tedy vyplývá, že zákon označuje daňovým dlužníkem jak subjekt, který má vůči správci daně nedoplatek na jiné dani, tak subjekt, který má vůči správci daně pohledávku na vrácení přeplatku na dani. Nejvyšší správní soud se na základě výše uvedeného ztotožňuje s argumentací krajského soudu, který uvedl, že o vrácení přeplatku může požádat pouze daňový dlužník, na jehož osobním daňovém účtu vznikl přeplatek. Proto byl v daném případě oprávněným subjektem požádat o vrácení přeplatku pouze úpadce, který je daňovým dlužníkem, jemuž předmětný přeplatek na dani vznikl, resp. správce konkurzní podstaty.

Výše uvedené závěry podporuje mimo jiné i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 5 Afs 59/2007 — 72 (dostupný na www.nssoud.cz). V tomto rozhodnutí se sice Nejvyšší správní soud zabýval věcně odlišnou právní otázkou, nicméně dospěl k totožnému závěru, že „jedná-li se o vratitelný přeplatek, nejedná se o finanční prostředky, kterými by bylo lze jakkoli státem disponovat, jak je tomu při postupu dle § 64 odst. 2 a 3 zákona o správě daní, ale jedná se o finanční prostředky daňového dlužníka, které spadají výlučně do jeho dispoziční sféry“. Jinými slovy, pokud by o vrácení přeplatku v nyní posuzované věci požádal sám úpadce, a to o vrácení na účet stěžovatele, správci daně by nepříslušelo zkoumat, komu tento účet náleží, nýbrž respektovat vůli daňového dlužníka a plnit na účet v žádosti uvedený.

S názorem stěžovatele, že byl oprávněnou osobou k vyplacení přeplatku na dani, nelze souhlasit, neboť žádný právní předpis neupravuje, že by vydražením „přeplatku na dani“ stěžovatel mohl získat postavení daňového dlužníka dle shora citovaných ustanovení zákona o správě daní a poplatků.“

pokračování
30 C6
a 247/2008

Oprávněností daňového subjektu vůči správci daně na eventuální vrácení přeplatku na dani se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.9.2009, č.j. 2 Afs 81/2009 – 110, ve kterém uvedl následující: „…oprávnění daňového subjektu vůči správci daně na eventuální vrácení přeplatku na dani nelze označit za pohledávku ve smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V okamžiku vzniku daňového přeplatku má daňový subjekt pouze legitimní očekávání (a tudíž „majetek“ ve smyslu čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) a oprávnění požadovat od státu, aby daňovému subjektu poskytl svou součinnost spočívající v ověření, zda byly naplněny zákonné podmínky pro vrácení přeplatku a následném vyplacení tohoto přeplatku (jsou-li pro to zákonné podmínky skutečně splněny). Teprve, když takto poskytnutá součinnost vyvrcholí vydáním individuálního správního aktu bez současného vyplacení přeplatku daňovému subjektu, lze hovořit o tom, že má daňový subjekt vůči státu oprávnění obsahově srovnatelná s oprávněními věřitele ze soukromoprávní pohledávky. Z tohoto důvodu nelze vztah mezi správcem daně a daňovým dlužníkem při rozhodování o přeplatku na dani poměřovat soukromoprávní úpravou započtení obsaženou v občanském zákoníku a judikaturou k ní.“

Vzhledem k uvedenému se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nemohl než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem, a protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na nezákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s., jako nedůvodnou zamítl.

Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů s tímto řízením spojených a žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.).

V Brně dne 23.2.2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru