Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 156/2007 - 59Rozsudek KSBR ze dne 04.09.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 6/2009 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

30 Ca 156/2007-59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Šanci a soudců Jany Jedličkové a Petra Kobylky v právní věci žalobce Vladimíra Adámka, U Domoviny 234, 756 54 Zubří, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30.4.2007, č.j. 6678/07-1102-

702767, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení v částce 2.000,-Kč do tří dnů od

právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rožnově pod Radhoštěm ze dne 2.8.2006, č.j. 50737/06/404921/4361, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 31.610,-Kč.

Z odůvodnění rozhodnutí zejména vyplývá, že daňovou kontrolou byly zjištěny rozdíly mezi údaji uvedenými v daňovém přiznání a údaji vyplývajícími z daňové evidence žalobce. Rozdíly se týkaly stavu zásob ( žalobce uváděl ve skladové evidenci částky, které snižovaly hodnotu skladu). Ze skladové evidence především vyplynulo, že žalobce poskytl za rok 2004 slevy v celkové výši 1.344.199,-Kč, přičemž celkové příjmy dle ust. § 7 zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen ZDP), činily v roce 2004 2.848.468,-Kč. Rozdíly se dále týkaly příjmů a výdajů. Zjištěno bylo rovněž, že žalobce nevedl a nevyhodnocoval evidenci pohledávek a závazků, jak ukládá ust. § 7b odst. 1 písm. b), odst. 4 ZPD. Výzvou ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen d.ř.) byl žalobce vyzván k prokázání skutečného stavu věci, pokud jde o uvedené rozdíly a o evidenci pohledávek a závazků. Odpověď na výzvu byla posouzena jako nedostatečná pro unesení důkazního břemena žalobce. Předně žalobce ničím neprokázal ohledně částek snižujících hodnotu skladu (inventurní rozdíly, inventurní přebytky, slevy) svá tvrzení, že inventurní manka v pořizovací ceně vyplývají z chybně nastaveného vzorečku při jejich výpočtu během roku (na konci roku jsou upravena podle fyzického stavu inventurníky), a že položky ve výkaze znamenají slevu za poškození zboží z důvodu vniknutí vody do prodejny a slevu na zboží s prošlou lhůtou. V důsledku nedostatečné a neprůkazné daňové evidence ( např. ohledně zásob včetně poskytnutých slev, zboží, pohledávek) nebylo dále možné, pokud jde o stanovení základu daně, vycházet z účetnictví žalobce a stanovit daň dokazováním bez využití ust. § 31 odst. 5 d.ř. Za skutkově relevantní nelze považovat tvrzení žalobce, že rozdíly ohledně stavu zásob jsou dány chybným údajem v daňovém přiznání. Daňová evidence totiž nedokládala přehled o pohybu zboží v návaznosti nejen na příjmy, ale i výdaje, uvedené v daňovém přiznání. Neumožnila zjistit, zda nakoupené zboží (výdaj) bylo skutečně prodáno (příjem), popř., zda zůstalo skladem (zásoby). Tedy, zda uváděné výdaje na nákup zboží je možno považovat za výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Žalobce zejména neprokázal poskytnutí slev, které snížily hodnotu skladového zboží. Neprokázal samotné poskytnutí slev ani jejich výši. Žalobce ale o výši slev upravoval zjištěné rozdíly mezi stavem skutečným a stavem dle daňové evidence. Uváděl částku poskytnutých slev každý měsíc za každou provozovnu , a to vždy po provedené inventarizaci (při porovnání stavu skutečného a stavu dle daňové evidence), když došlo k inventarizačnímu rozdílu. Přitom, čím vyšší sleva, tím nižší “rozdíly v cenách prodejních“ neboť žalobce, vzdor ust. § 25 odst. 1 písm. d) zák. č. 563/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ZOÚ), a ust. § 7b odst. 3 ZDP, oceňoval zásoby v prodejních cenách. Docházelo tak k tomu, že vykázané (ale neprokázané) slevy snižovaly hodnotu zásob, resp. zjištěného “rozdílu“, který pak s ohledem na ust. § 7b odst. 4 a § 25 odst. 1 písm. n) ZDP přímo ovlivňoval výši základu daně. Žalobce rovněž nevedl evidenci stavu pohledávek a závazků, ačkoliv tato evidence může mít vliv na posuzování ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP, neboť například výdaje na prodané, ale neuhrazené zboží (pohledávka) lze považovat za výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Bez správně vedeného stavu pohledávek však správce daně nemůže řádným způsobem posoudit daňovou účinnost výdajů. Správce daně požadoval ve věci prokázání pouze skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti, a to v souladu s povinností žalobce podle ust. § 31 odst. 9 d.ř. prokazovat skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání, evidovat podle ZOÚ a předkládat k prokázání svých tvrzení. Správce daně rovněž postupovat v souladu s ust. § 46 odst. 3 d.ř., neboť ve spisu zaznamenal jaké skutečnosti použil jako pomůcku a jaké skutečnosti zohlednil jako výhodu pro daňový subjekt (nezdanitelné části základu daně dle ust. 15 ZDP).

V žalobě je poukázáno zejména na následující. Podle žalobce nesprávné právní závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování, a nesprávně aplikované ust. § 31 odst. 9 d.ř. spočívají zejména v těchto skutečnostech:

1. Rozdíly zjištěné kontrolou byly jako jednoznačným důkazem prokázány předloženou skladovou evidencí, která doložila vysvětlení chybného údaje uvedeného v daňovém přiznání.

2. Požadavek předložení evidence pohledávek a závazků, jakož i doložení poskytnutí slev konečnému spotřebiteli, přesahuje zákonný rámec oprávnění úřadu v daňovém řízení stanovený ust. § 31 odst. 9 d.ř. Evidence pohledávek a závazků, je údajem o jmění majitele podniku, který nemá žádný vliv na základ daně, který se zjišťuje jako rozdíl mezi příjmy a výdaji.

3. Rozdíl mezi příjmy a výdaji je dokladem o podnikatelském úspěchu a neúspěchu bez ohledu na to, zda slevy byly poskytnuty individuálně konečnému spotřebiteli či obchodníkům v rámci výprodeje zboží, které ztratilo na své tržní hodnotě. Daňová ztráta, která vznikla z podnikatelského neúspěchu byla nepochybně doložena skladovou evidencí a evidencí příjmů a výdajů (peněžním deníkem).

4. Shora uvedené požadavky jsou za hranicí zákona, neboť povinností daňového subjektu dle ust. § 31 odst. 9 d.ř. je dokazovat jen to co sám uvádí v daňovém přiznání a ne co mu nařídí finanční úřad.

I pro případ, že by byl odůvodněn postup správce daně dle § 31 odst. 5 d.ř., je jeho povinností postupovat v souladu s ust. § 31 odst. 5,6 a § 46 odst. 3 d.ř. Žalobce nezpochybňuje skutková zjištění, že nevedl evidenci pohledávek a závazků a neúčtoval o slevách a neučinil tak ani na základě výzvy. Pomocí došlých a vydaných faktur, nákupek zboží, prodeje za hotové, denní evidence tržeb, evidence DPH, pokladních dokladů, výpisů z běžného účtu, peněžního deníku, cenové evidence atd. však bylo možné s daleko větší přesností určit daňovou povinnost dokazováním, než stanovit základ daně podle pomůcek. Navíc správce daně měl volit takové pomůcky, jejichž použitím by vyměřená daň s velkou pravděpodobností odpovídala úrovni, které by dosáhla při dokazování. A nikoliv bez podrobnějšího zdůvodnění jako pomůcky použít srovnání s jiným, účelově vybraným úspěšným a rozhodně v oblastí marží nadprůměrným výsledkem jiného podnikatele v obdobném oboru podnikání. Takový výsledek žalobce ve skutečnosti nedosahoval. Ust. § 46 odst. 3 d.ř. bylo dále porušeno i tím, že nebylo přihlédnuto k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce, tj. že žalobce prodával v důsledku situace na trhu pod nákupními cenami, tedy se ztrátou.

Vybírání daně nesmí mít jednostranný charakter ( § 2 odst. 1 d.ř.). Libovůle žalovaného se v daném případě projevila i v účelovém přístupu k pravidlu volného hodnocení důkazů, neboť vysvětlení žalobce byla v daňovém řízení opakovaně hodnocena jako pouhá tvrzení a nikoliv důkazy. Takový postup je v rozporu s ust. § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2 d.ř.

Z výše uvedených důvodů navrhuje žalobce, aby soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí finančního úřadu, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. V písemném vyjádření k žalobě uvedl žalovaný zejména, že podle ust. § 23 odst. 10 ZDP se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví. Zjištění základu daně pro zkoumané zdaňovací období zajišťuje daňová evidence vedená v souladu s ust. § 7b ZDP. Skutečnosti týkající se příjmů uvedených v daňovém přiznání, které jsou rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, lze považovat za prokázané ve smyslu ust. § 31 odst. 9 d.ř. tehdy, jestliže výše příjmů uvedených v daňovém přiznání odpovídá údajům v daňové evidenci daňového subjektu, která je vedena takovým způsobem, aby průkazně zajistila zjištění základu daně. Pouze takovou daňovou evidenci lze považovat za základní přímý důkaz pro vyměření daně z příjmů, byť ne jediný. Pokud však neexistuje průkazně vedené účetnictví, musel by žalobce v rámci důkazního břemene dle ust. § 31 odst. 9 d.ř. předložit takové důkazy, které by nezpochybnitelným způsobem doložily veškeré příjmy a daňově uznatelné výdaje, které jsou v daňovém přiznání uvedeny. Žalobce však žádné takové důkazní prostředky nepředložil. Správce daně s ohledem na neprůkazně vedenou daňovou evidenci nemohl stanovit daňovou povinnost dokazováním. Vzhledem k nesrovnalostem v částkách uvedených v daňovém přiznání a v účetnictví, které žalobce vysvětlil jako chybný údaj v daňovém přiznání, nemohl správce daně konstatovat, že žalobce splnil svoji důkazní povinnost. Žalobce totiž nepředložil veškeré skutečnosti, které uvedl ve své daňové evidenci a následně v daňovém přiznání. V předmětné věc se jednalo zejména o hodnotu (výši) slev, na základě kterých “upravoval“

vykázaný rozdíl mezi stavem skutečným a stavem dle daňové evidence. Žalovaný navrhuje,

aby soud ve věci podanou žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Krajský soud v Brně přezkoumal v intencích žaloby napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k následujícím závěrům. Z hlediska rozhodných skutkových a právních tvrzení žalovaného, jakož i z hlediska podstaty žaloby, je ve věci zřejmé, že předmětné rozdíly mezi údaji uvedenými v daňovém přiznání a údaji vyplývajícími z daňové evidence vzal žalovaný (poté co vyhodnotil daňovou evidenci žalobce jako neprůkaznou) za neobjasněné (proto byla daň stanovena za použití pomůcek), a že naproti tomu žalobce trvá na tom, že podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně nebyly dány, neboť zejména skladová evidence prokazuje, že rozdíly zjištěné kontrolou jsou založeny na chybném údaji v daňovém přiznání.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska zákonnosti rozhodnutí o věci samé, je nutno nejprve zkoumat, zda správce daně prokázal existenci skutečností uvedených v ust. § 31 odst. 8 písm. c) d.ř. V tomto ohledu dospěl soud k závěru, že důvody, o které žalovaný opřel svůj závěr o neprůkaznosti daňové evidence žalobce nejsou dostatečně konkrétní a úplné. Přitom závěr žalovaného, že žalobce neprokázal svá tvrzení, je v zásadě založen na jediném argumentu, tj., že daňová evidence žalobce je neprůkazná.

Z hlediska přezkoumatelnosti unesení důkazního břemena podle ust. § 31 odst. 8 písm. c) d.ř. (v daném případě zejména ohledně poskytování slev, jakožto zásadní sporné skutečnosti) považuje soud za nezbytné, aby závěr správce daně o neprůkaznosti daňové evidence žalobce byl ve smyslu zmíněného ustanovení d.ř. doložen zjištěním, co konkrétně žalobce při vedení daňové evidence uváděné v ust. § 7b ZDP, včetně inventarizace (porovnání skutečného stavu se stavem účetním), porušil, resp. nedodržel, tj. například, jaká stanovená pravidla, jaké předepsané úkony, postupy a opatření, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů daňové evidence (včetně evidence slev) se týkajících (například právních předpisů o účetnictví), a proč takové porušení či opomenutí (z jakých věcných důvodů včetně příčinné souvislosti) způsobuje neprůkaznost předmětné daňové evidence (zejména o poskytování slev). Jde tak především o přesvědčivé objasnění otázky, zda a jak byly vykázány z hlediska daňové evidence a účetnictví žalobce jím deklarované slevy, a v návaznosti na to, zda a v čem byla v uvedené otázce daňová evidence a účetnictví žalobce v takovém rozporu s právními předpisy, že z těchto podkladů nebylo možno zjistit, že zboží bylo prodáváno se slevou v určité výši. Tedy, že bez pochyby na základě zkoumané daňové evidence není doložitelná okolnost podstatně ovlivňující stanovení základu daně.

Naplnění ust. § 31 odst. 8 písm. c) d.ř. nebylo ve shora uvedeném smyslu zdůvodněno. Odůvodnění této otázky v napadeném rozhodnutí obsahuje totiž především popis toho, jak si žalobce počínal například, že na základě slev upravoval vykázaný rozdíl mezi stavem skutečným a stavem dle daňové evidence, že evidence o poskytnutých slevách konečnému spotřebiteli je bezesporu součástí průkazné evidence zásob, že žalobce neprokázal, že postupoval v souladu s ust. § 7b odst. 1 písm. b) ZDP, nicméně konkrétní odkaz na právní normy, kterými jsou takové výtky z hlediska povinností podnikatelských subjektů týkajících se provádění daňové evidence (včetně inventarizace) odůvodněny, uveden nebyl.

Z důvodů shora uvedených shledal soud, že předmětné daňové řízení je zatíženo vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ( § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.). Proto soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému ( § 78 odst. 1, 4 s.ř.s.).

Jelikož žalobce měl ve věci úspěch, přiznal mu soud právo na náhradu nákladů řízení ( § 60 odst. 1 s.ř.s.). Uložil proto žalovanému, aby žalobci uhradil náklady řízení v částce 2.000,-Kč, která představuje zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výší 2.000,-Kč. Jiné náklady ve smyslu ust. § 57 s.ř.s. žalobci nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, je přípustná kasační stížnost za podmínek § 102 a násl. s.ř.s., kterou lze podat do dvou týdnů po jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, a to ve dvou vyhotoveních. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.).

V Brně dne 4.9.2008

Za správnost vyhotovení:
Jan Šanca, v.r. Lucie Gazdová
předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru