Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 133/2008 - 35Rozsudek KSBR ze dne 03.03.2011

Prejudikatura

7 Afs 10/2006


přidejte vlastní popisek

30 Ca 133/2008 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce AG RENTA, a.s. – v likvidaci, se sídlem v Brně, Václavská 6, právně zast. Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 29.5.2008, č.j. 9162/08-1300-704581, změnil na základě odvolání žalobce rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 19.5.2003, č.j. 103834/03/288914/6474, a to tak, že úrok z přeplatku přiznal namísto období od 18.5.1997 do 7.3.2003 za delší období od 4.5.1997 do 7.3.2003 a tím přiznal úrok z přeplatku v celkové výši namísto 524 693,- Kč ve výši 543 441,- Kč.

Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že počátek doby, po kterou žalobci náleží úrok z přeplatku, byl vyměřen v souladu s předchozím zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8.2.2006, sp.zn. 30 Ca 57/2004. Žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 31.3.2008, sp.zn. 8 Afs 148/2006, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28.3.2006, sp.zn. 30 Ca 89/2004, dospěl k závěru, že exekuční náklady ve výši 53 630,85 Kč byly u správce daně evidovány oprávněně, a proto není možné po 13.2.2003, kdy byla výše uvedená částka použita v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), na úhradu exekučních nákladů, přiznat z ní žalobci nárok na úrok. Z uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že Krajský soud v Brně nesprávně označil exekuci vedenou správcem daně na daňové nedoplatky daňového subjektu pokračování
30 C2
a 133/2008

na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997 za neoprávněnou a daňový subjekt je povinen v souladu s § 73a daňového řádu uhradit exekuční náklady. Z toho proto vyplývá, že správcem daně na úhradu nedoplatku dle § 64 daňového řádu využitá částka ve výši 53 630,85 Kč – převedení přeplatku na úhradu existujícího daňového nedoplatku – předmětných exekučních nákladů – byla použita v souladu s daňovým řádem.

Proti uvedenému rozhodnutí byla podána žaloba, ve které žalobce zejména namítl, že nelze souhlasit se závěrem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 31.3.2008, č.j. 8 Afs 148/2006 – 64, ve kterém exekuci, s níž se exekuční náklady pojí, neshledal neoprávněnou. S rozsudkem Nejvyššího správního soudu nelze souhlasit ani v bodě data vzniku vratitelného přeplatku, ani v bodě oprávněnosti exekučního řízení a s ním spojených nákladů. Za den vyměření nadměrného odpočtu je ve smyslu ust. § 46 odst. 5 daňového řádu nutno chápat datum 25.1.1996, jakožto poslední den lhůty pro podání daňového přiznání za 4. čtvrtletí 1995. Podle ust. § 37a odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. měl být přeplatek žalobci vrácen do 26.2.1996. Nejvyšší správní soud v rozsudku vychází z názoru, že ke konkludentnímu vyměření daně dle ust. § 46 odst. 5 daňového řádu nedochází v případě, kdy správce daně zahájí s daňovým subjektem vytýkací řízení dle § 43 daňového řádu. Tento právní názor však nemá žádnou oporu v zákoně a naopak je s ním v rozporu a je i v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Z části spisu, do kterého bylo žalobci umožněno nahlédnout, nelze průběh vytýkacího řízení, zejména z důvodů jeho délky, nikterak dovodit, protože spis obsahuje toliko výzvu, kterou bylo vytýkací řízení zahájeno a platební výměr, kterým se vyměřovací řízení skončilo. Žalobci není zřejmé, na základě jakých podkladů žalovaný tvrdí, že požadované doklady žalobce doložil až 7.10.1996, neboť žalobce má k dispozici listinu, ze které jednoznačně vyplývá, že ve výzvě požadované dokumenty byly žalobcem Finančnímu úřadu Brno I předloženy již 26.2.1996.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.3.2008, č.j. 30 Ca 176/2004, žalovaný vyvodil závěr, že pro rozhodnutí v projednávané věci je dle názoru Krajského soudu v Brně zásadní skutečnost, jak byla posouzena otázka existence přeplatku. Tomuto požadavku následné rozhodnutí žalovaného v dané věci vyhovělo.

Žalobcem v soudním řízení předložený předávací protokol ze dne 26.2.1996 se nenachází v daňovém spisu a zejména postrádá jakékoli označení územního finančního orgánu, který jej měl údajně vyhotovit a potvrdit převzetí listin na písemnosti připravené žalobcem. Pracovnice Finančního úřadu Brno I po seznámení s žalobou přiloženým důkazem vyslovila pochybnosti o autentičnosti připojeného podpisu a vydání uváděné listiny pokládá za vyloučené. Z těchto důvodů není možno žalobcem předložený předávací protokol považovat za důkaz o předložení uvedených listin dne 26.2.1996. Z neveřejné části daňového spisu vyplývá, že první zmínka o předání výzvou požadovaných dokladů je ze dne 7.10.1996 a doklady vyhotovené před posledně zmíněným datem obsahují pouze zmínku o nepředložení dokladů uvedených ve výzvě.

Krajský soud v Brně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, včetně jemu předcházejícího řízení, a to v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

pokračování
30 C3
a 133/2008

Žalobce se podanou žalobou domáhá stručně řečeno přiznání úroku z přeplatku ve smyslu ust. § 64 odst.6 daňového řádu nikoli jen za období do 13.2.2003 (jak byl přiznán finančními orgány), nýbrž až do zaplacení přeplatku ve výši 53.630,85 Kč, ke kterému dosud nedošlo. Zde je nutno poukázat na to, že v úzce související věci již rozhodoval Nejvyšší správní soud, a to rozsudkem ze dne 31.3.2008 č.j. 8 Afs 148/2006-64, ve kterém uvedl následující:

Exekuční náklady hradí daňový dlužník, pokud exekuce nebyla provedena neoprávněně (§ 73a odst. 1 daňového řádu). Daňový dlužník je v prodlení, nezaplatí-li splatnou částku daně nejpozději v den její splatnosti (§ 63 odst. 1 daňového řádu). Daň lze platit přeplatkem na jiné dani [§ 59 odst. 3 písm. e) daňového řádu]. Částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem (§ 64 odst. 1 daňového řádu). Ustanovení části první až šesté a osmé daňového řádu se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví jinak (§ 97 daňového řádu). Vznikne-li v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu; tento postup se neuplatní, vznikne-li vratitelný přeplatek změnou daňové povinnosti na základě dodatečného vyměření; v tomto případě se postupuje podle zvláštního předpisu (§ 37a zákona o dani z přidané hodnoty). Neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období; v tomto případě se za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení, a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně; stejně se při počítání lhůt postupuje i u dodatečného daňového přiznání nebo hlášení (§ 46 odst. 5 daňového řádu). Podle odstavce 1 posledně citovaného ustanovení stanoví správce daně podle výsledků vyměřovacího řízení základ daně a její výši, která má být vyměřena a předepsána daňovému subjektu.

V posuzované věci hodlal žalobce uhradit svou daňovou povinnost (daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997) přeplatkem na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995. Tento postup je v souladu s § 59 odst. 3 písm. e) daňového řádu možný tehdy, existuje-li na některém z osobních daňových účtů daňového subjektu přeplatek. V posuzované věci měl přeplatek vzniknout v důsledku nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995 a okamžik jeho vzniku, resp. existence, je pro posouzení věci zásadní.

Pojem přeplatku definuje pro daňové účely § 64 odst. 1 daňového řádu, který se však s ohledem na § 97 daňového řádu neuplatní v případě nadměrného odpočtu. Zvláštní zákon, tj. zákon o dani z přidané hodnoty, totiž v § 37a stanoví jako okamžik vzniku přeplatku (nadměrného odpočtu) vyměření tohoto nadměrného odpočtu. Před okamžikem vyměření žádný nadměrný odpočet formálně neexistuje, a nelze jej tedy ani použít na úhradu jiné daňové povinnosti.

Nemá-li správce daně pochybnosti o výši daňové povinnosti, kterou daňový subjekt deklaroval ve svém daňovém přiznání, dochází zpravidla k tzv. konkludentnímu vyměření daně podle § 46 odst. 5 daňového řádu. V případě pochybností správce daně zahájí s daňovým subjektem tzv. vytýkací řízení, výzvou podle § 43 daňového řádu daňovému subjektu tyto pochybnosti sdělí a současně mu stanoví lhůtu k nápravě. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. Důsledkem zahájení vytýkacího řízení tedy je, že nedochází k vyměření daně a až do pokračování
30 C4
a 133/2008

rozhodnutí nevzniká ani nadměrný odpočet (přeplatek na dani). Správce daně přitom vydává platební výměr i v případě, kdy ve vytýkacím řízení dospěje k závěru, že daňová povinnost daňového subjektu měla být nejen nižší či vyšší než deklarovaná daňovým subjektem v jeho daňovém přiznání, ale i tehdy, měla-li být stejná. Správce daně tak zahájením vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu vyloučí možnost aplikace § 46 odst. 5 daňového řádu. Je nerozhodné, s jakým výsledkem správce daně ukončí vytýkací řízení, neboť je vždy povinen vyrozumět o této skutečnosti platebním výměrem daňový subjekt, a to zejména z důvodu právní jistoty daňového subjektu. Skutečností rozhodnou pro vlastní vyměření daně, tj. z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty pro vznik nadměrného odpočtu, je tak až vydání platebního výměru.

V uvedených závěrech Nejvyšší správní soud vychází ze předchozí judikatury (srov. rozsudky ze dne 15. 3. 2007, čj. 7 Afs 10/2006 - 57 a z e d ne 1 5. 11. 2007, čj. 5 Afs 181/2006 - 36, dostupné na www.nssoud.cz). Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobci vznikl vratitelný přeplatek v důsledku vyměření nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995 teprve právní mocí rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2003, čj. 711/03/FŘ/130. V době, kdy žalobce žádal uhrazení nedoplatků na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997přeplatkem na jiné dani, pak neexistoval na jeho osobním účtu přeplatek z titulu nadměrného odpočtu, a to z důvodu probíhajícího vytýkacího řízení. Tato skutečnost byla stěžovateli zřejmá, neboť mu byla doručena výzva podle § 43 odst. 1 daňového řádu. Správce daně nemohl vyhovět žádosti žalobce, který měl splnit svou daňovou povinnost jiným způsobem a neučinil tak. Krajský soud proto nesprávně označil exekuci vedenou správcem daně na daňové nedoplatky žalobce na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997 za neoprávněnou a žalobce je povinen v souladu s § 73a daňového řádu uhradit exekuční náklady. Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná, že předmětem posouzení v této věci byla zákonnost kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu, resp. nepřímo zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného o vrácení vykázaného přeplatku stěžovateli a jeho částečném převedení na úhradu nedoplatku daně (příslušenství daně). Zkoumána naopak nebyla zákonnost rozhodnutí žalovaného o vyměření předmětného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu proto není dotčena možnost stěžovatele domáhat se náhrady případné škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Za této situace soud považuje za zcela zákonné, jestliže se finanční orgány rozhodující v této věci řídily rovněž právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném rozsudku, který řešil otázku existence přeplatku, se kterým úzce souvisí projednávaná věc týkající se výpočtu úroku z tohoto přeplatku.

Vázanost právního názoru ve smyslu ust. § 110 odst.3 s.ř.s. a potažmo ve smyslu ust. § 78 odst.5 s.ř.s. nelze chápat ryze formálně, tj. vztahující se pouze na nadřízeným soudem zrušenou věc, nýbrž i materiálně podle konkrétních skutkových okolností, resp. společného skutkového základu. Jestliže je úrok příslušenstvím daně ve smyslu daňového řádu, sdílí též její osud. Z těchto důvodů soud odmítá polemiku žalobce s právními závěry Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku a považuje za rozumné neodchylovat se od závěrů v něm vyslovených, neboť se cítí z materiálního hlediska právními názory Nejvyššího správního soudu vázán. Při existenci citovaného rozsudku by nebylo procesně efektivní a rozumné setrvávat na názoru uvedeném v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu pokračování
30 C5
a 133/2008

ze dne 27.3.2008 č.j. 30 Ca 176/2006-39, který sice nebyl napaden kasační stížností a nabyl právní moci, avšak byl zjevně překonán shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a i v něm krajský soud vyjádřil, že pro posouzení úroku (jeho výše a období, za které je přiznáván) je podstatné jak byla posouzena otázka existence samotného přeplatku.

Pro úplnost soud dodává, že žalobcem spolu se žalobou předložený podklad, který dle žalobce potvrzuje předání výzvou Finančního úřadu Brno I. požadovaných dokumentů již dne 26.2.1996, se ve správním spise nenachází a žalovaný autenticitu tohoto podkladu popírá ve vyjádření k žalobě (str. 3). Vyjádření k žalobě bylo zasláno právnímu zástupci žalobce dne 5.1.2010, který na něj nijak nereagoval. Z těchto důvodů soud při absenci dalších důkazů ve správním spise žalobnímu tvrzení neuvěřil.

Ze shora uvedených důvodů soud zamítl žalobu pro její nedůvodnost (§ 78 odst.7 s.ř.s.). Přitom rozhodl o věci samé bez jednání za splnění podmínek vymezených ust. § 51 odst.1 s.ř.s.

Náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků, protože žalobce neměl ve věci úspěch (§ 60 odst.1 s.ř.s.) a žalovanému žádné náklady ve smyslu ust. § 57 s.ř.s. nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.).

V Brně dne 3.3.2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru