Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ca 1/2009 - 36Rozsudek KSBR ze dne 24.01.2011


přidejte vlastní popisek

30 Ca 1/2009 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Petra Kobylky a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce Ing. P. F., zast. JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3.10.2008, č.j. 8785/08/1300/702127, s e zrušuje pro vady řízení a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Kobíka, daňového poradce se sídlem v Praze 3, Bořivojova 21.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Dne 23.8.2006 byla u žalobce zahájena kontrola daně z přidané hodnoty, m.j. týkající se zdaňovacího období třetího čtvrtletí r. 2003. Správce daně zpochybnil stanovení ceny žalobcem za pronájem nemovitostí pro společnost PIPEK, s.r.o. podle nájemní smlouvy ze dne 21.12.1998, resp. jejího dodatku ze dne 17.7.2002. Na základě výsledků daňové kontroly byl Finančním úřadem v Humpolci dne 12.3.2008 vydán dodatečný platební výměr č.j. 9344/08/092970/1060, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období třetího čtvrtletí r. 2003 ve výši 12 597,- Kč. Napadené rozhodnutí žalovaného zamítlo odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v napadeném rozhodnutí žalovaného

[2] Žalobce je vlastníkem souboru nemovitostí, které se skládají z obchodu, kanceláří, skladovacích a dílenských prostor, volných ploch a dále vlastní několik osobních automobilů. Předmětem podnikání žalobce je pronájem uvedeného movitého a nemovitého majetku. V kontrolovaném období uvedený majetek žalobce pronajímal od společnosti PIPEK, s.r.o., jejímiž společníky a jednateli jsou manželé F. Nemovitosti byly pronajímány osobám majícím zvláštní vztah k plátci podle § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen ZDPH) – osobám ekonomicky a personálně spojeným. Žalobce postupoval podle ust. § 30 odst. 5 ZDPH a rozhodl se, že pronájem nemovitostí bude podléhat dani z přidané hodnoty. Ve smlouvě o nájmu ze dne 21.12.1998 je uvedeno, že nájem nemovitostí a pozemků bude společnosti PIPEK, s.r.o. účtován v cenách obvyklých a v dodatku ke smlouvě o nájmu ze dne 17.7.2002 je uvedeno, že se snižuje pronájem na polovinu, a to s přihlédnutím k ekonomické situaci společnosti PIPEK, s.r.o. Správce daně provedl místní šetření u tří subjektů za účelem zjištění cen za pronájem nebytových prostor. Zjištěné skutečnosti vedly k pochybnostem o správnosti ceny za pronájem nemovitostí a stanovení výše základu daně podle § 14 odst. 7 ZDPH ve vztahu k ust. § 6 odst. 1 písm. a) ZDPH. Správce daně vyzval žalobce výzvou k prokázání rozdílu mezi cenou nájemného za m²/rok u nemovitostí, v uvedených zdaňovacích obdobích, které stanovil osobě ekonomicky, personálně spojené a osobě mající zvláštní vztah k plátci a cenou zjištěnou správcem daně, která byla sjednána v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek mezi nezávislými osobami. Z šetření vyplynuly částky za pronájem dílny a skladů ve výši 402,- Kč/m²/rok, obchodu ve ývši 840,- Kč/m²/rok a kanceálře ve výši 822,- Kč/m²/rok. K námitce žalobce ohledně zjištěné ceny za pronájem haly a kanceláře na ulici Kamarytova provedl správce daně další místní šetření za účelem zjištění ceny za pronájem nebytových prostor, jednalo se o pronajatou nemovitost na stejné ulici a na základě šetření byla uvedena cena za pronájem nemovitostí ve výši 350,- Kč/m²/rok. Správce daně nepřijal žalobcem nabízený důkaz znaleckým posudkem M. D., neboť v něm bylo ocenění nemovitostí provedeno ke dni 18.12.2006. Tvrzení žalobce, že při stanovení ceny obvyklé musí být vycházeno z ceny nejnižší, nemá oporu v zákoně. Při stanovení ceny za pronájem předmětných nemovitostí správce daně vycházel z ceny nejnižší, tedy zjištěné v rámci místního šetření na ulici Kamarytova. Z obchodního rejstříku vyplývá, že žalobce je 80% vlastníkem obchodního podílu ve společnosti PIPEK, s.r.o., jeho manželka vlastní 20 % tohoto podílu. Mezi žalobcem a společností PIPEK, s.r.o. se tedy jedná o spojené osoby a tudíž se na žalobce vztahuje ust. § 14 odst. 7 ZDPH. Podle tohoto ustanovení platí, že je-li zdanitelné plnění uskutečněné osobě mající zvláštní vztah k plátci bez úplaty nebo je-li poskytnuta sleva z ceny, případně cena vyšší, než byla cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, základem daně je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku (dále „zákon o oceňování majetku“). Tento zákon konstatuje, že do stanovení ceny se nepromítají vlivy osobních poměrů prodávajícího či kupujícího. Za osobní poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové a žalovaný, stejně jako správce daně prvého stupně, konstatoval, že nelze přihlédnout k majetkovým poměrům nájemce, tj. společnosti PIPEK, s.r.o. Při kontrole daně z přidané hodnoty je správce daně povinen postupovat podle ZDPH, kde je jednoznačně uvedeno, co je základem daně v případě uskutečnění zdanitelného plnění osobě mající zvláštní vztah k plátci. Aplikovat jiný právní předpis není možno.

III. Žalobní argumentace

[3] Žalobce namítal, že v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí byla uplatněna námitka žalobcem zjištěné nižší ceny za pronájem skladů v období od 1.7.2002 do 30.6.2003 ve výši 285,30 Kč²//mrok a v období od 1.7.2003 do 30.6.2004 ve výši 293,- Kč/m²/rok, kterou stanovilo ěmsto Humpolec za pronájmy skladů, přičemž se jedná o cenu

nižší než zjistil správce daně, podle něhož je cenou obvyklou v místě při nájmu skladů částka 350,- Kč. Žalovaný k námitce nesprávně argumentoval, že uvedené tvrzení se nezakládá na skutečnosti, s tím, že žalobce uvedl pouze ceny za pronájem skladů a pominul ceny za pronájem prodejen a kanceláří, které byly vyšší. Žalobce ovšem v odvolací námitce zcela jasně uvedl, že nižší cena, než zjistil správce daně, se týká skladů. Žalobce dále namítal, že při stanovení ceny obvyklé je nutno vycházet ze zjištěné ceny nejnižší, nešlo-li by o cenu zjevně nepřiměřeně nízkou nebo ovlivněnou nějakou nevýhodou, kterou jiné objekty nemají. Nejnižší cena signalizuje, že nemovitost za cenu vyšší již pronajmout nelze. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou tvrdící porušení ust. § 16 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“) správcem daně tím, že nebylo přihlédnuto ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, jako např. nesolventnosti společnosti PIPEK, s.r.o., k ohrožení existence této společnosti, ke ztrátě zaměstnání pro její zaměstnance, ekonomické situaci společnosti PIPEK, s.r.o., dlouhodobosti a stabilitě nájemního vztahu. Žalovaný argumentoval pouze ust. § 2 zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o oceňování majetku“) a dále vyslovil, že při kontrole daně z přidané hodnoty není možno aplikovat jiný právní předpis, než ZDPH, pokud tak tento zákon přímo nestanoví. Žalobce dále namítal, že správní orgán nerozlišuje mezi stanovením ceny obvyklé podle oceňovacího zákona a uspokojivým doložením rozdílu mezi cenami ve smyslu ust. § 23 odst. 7 zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Žalobce správci daně podal uspokojivé vysvětlení rozdílů cen. Žalovaný se nesprávně vypořádal s odvolací námitkou žalobce, poukazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 143/2006 – 72 s tím, že správce daně měl zohlednit skutečnost, že šlo o přechodné snížení cen nájmu vyvolaného hospodářskou situací nájemce a že v dlouhodobém průměru se ceny sjednané se spojenou osobou neliší od cen obvyklých. Žalovaný se vůbec nevypořádal s odvolací námitkou, že správce daně měl přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí, jak žalobce uvedl ve svých vyjádřeních, neboť tyto nevýhody způsobují, že ceny obvyklé, jak zjistil správce daně, by v případě pronájmu těchto konkrétních nemovitostí osobám nezávislým nebylo možné dosáhnout. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nevypořádal správně s odvolací námitkou, že správce daně používá výklad ust. § 14 odst. 7 ZDPH, který je ústavně nekonformní, nesouladný se základním smyslem správy daní, kterým je správné stanovení daňové povinnosti. Žalobce prakticky namítal, že správce daně měl liberační důvody, jak je připouští ZDP aplikovat i na daň z přidané hodnoty a měl zkoumat, zda žalobce uspokojivě doložil předmětný rozdíl mezi cenami. Měl zkoumat, zda nevýhody žalobcovy nemovitosti, jak byly uváděny v průběhu daňové kontroly, mohly ovlivnit ceny pronájmu.

IV. Stanovisko žalovaného

[4] Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě setrval na skutkové a právní argumentaci, jak je uvedena v jeho žalobou napadeném rozhodnutí. Dále zdůraznil, že s vyšší cenou nájemného, jak byla městem Humpolec stanovena, byl žalobce seznámen v rámci protokolu o ústním jednání ze dne 15.2.2008. Tvrzení, že při stanovení ceny obvyklé musí správce daně vycházet z ceny nejnižší, nemá oporu v zákoně. Při stanovení ceny za pronájem předmětných nemovitostí správce daně vycházel z ceny nejnižší, kterou zjistil v rámci místního šetření na ulici Kamarytova. Žalovaný se k odkazu na žalobcem poukazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu vyjádřil s tím, že rozsudek se týká jiných skutečností, než jak jsou předestřeny v projednávané věci. Žalovaný se zabýval námitkou nutnosti přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí v rámci odůvodnění odvolání svého rozhodnutí tak, že uvedl, že ze spisového materiálu správce daně vyplývá, a to zejména z provedených místních šetření, že správce daně přihlédl ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, tj. cenám obvyklým za pronájem nemovitostí. V dalším žalovaný odkázal na zjištění při daňové kontrole, která se týkají stanovení ceny obvyklé, jenž zohledňuje všechny skutečnosti, které mají vliv na výši ceny. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

V. Právní hodnocení soudu

V.a) Cena za pronájem skladů

[5] Žalobce namítal, že v odvolání proti prvostupňovému správnímu orgánu argumentoval nižší cenou v případě pronájmu skladů, než jak ji stanovil správce daně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že s uvedenou námitkou se žalovaný vypořádal tak, že poukázal na tři místní šetření ze dne 6. a 8.11.2006, na jejichž základě správce daně zjistil cenu za pronájem nemovitostí ve stejném místě a stejném časovém období v případě dílny a skladů 402,- Kč/m²/rok, obchodu 840,- Kč/m²/rok a kanceláře 822,- Kč/m²/rok. Správce daně měl dále v rámci jiného místního šetření zjistit, že nemovitosti za pronájem nezávislými osobami srovnatelného areálu v období roku 2003, konkrétně kancelář, výrobní a skladovací prostory, garáž a kotelna byly pronajaty za jednotnou cenu 350,- Kč/m²/rok, jedná se o šetření na adrese v ulici Kamarytova v Humpolci. Dále žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce ohledně stanovení ceny pronájmu městem Humpolec nebylo úplné, neboť žalobce v odvolání pouze uvedl ceny za pronájem za sklady, zcela tak pominul stanovenou cenu za pronájem prodejen a kanceláří. S výší ceny nájemného, jak byla stanovena městem Humpolec, byl žalobce seznámen protokolem o ústním jednání ze dne 15.2.2008. Tvrzení žalobce, že město Humpolec v daném období stanovovalo ceny nižší, se nezakládá na skutečnosti. K uvedené námitce soud uvádí následující. V námitce žalobce brojil proti ceně za pronájem předmětných nemovitostí, kterou stanovil správce daně tím, že vycházel, jak je uvedeno v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, z ceny nejnižší, tedy z ceny, kterou zjistil v rámci místního šetření na ulici Kamarytova (jedná se o cenu 350,- Kč/m²/rok, má se jednat o cenu za pronájem srovnatelného areálu, kanceláře, výrobních, skladovacích prostor, garáže, kotelny v období r. 2003). K předmětné odvolací námitce žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč by v případě jím stanovené ceny nebylo správné vycházet také z žalobcem poukazované ceny za pronájem skladů. Jak bylo již výše uvedeno, v případě žalobce se jednalo o soubor nemovitostí, které se skládají z obchodů, kanceláří, skladovacích a dílenských prostor, volných ploch, přičemž na takto jednotlivě určené druhy pronajímaných nemovitostí byly sjednány mezi žalobcem a nájemcem rozdílné ceny, v případě dílen a skladů se jednalo o částku 200,- Kč/m²/rok. V případě původních místních šetření správce daně zjistil částky za pronájem nemovitostí, přičemž zohledňoval rozdíly v jednotlivých typech nemovitostí, a to tak, že u dílen a skladů měl zjistit částku 402-, Kč/m²/rok, u obchodu ve ývši 840,- Kč/m²/rok a kanceálří ve výši 822,- Kč/m²/rok. Správní orgány však vycházely z dalšího šetření, o němž žalovaný uvedl, že se má jednat o srovnatelný areál, konkrétně se jedná o kanceláře, výrobní a skladovací prostory, garáž a kotelnu, které byly v rozhodném období pronajaty za jednotnou cenu 350,- Kč/m²/rok. Při řešení uvedené námitky bylo třeba vysvětlit, zda je mezi účastníky řízení nesporné a pokud nikoliv, z čeho vyplývá, že se jedná o srovnatelný komplex nemovitostí (rozlohou, složením jednotlivých typů nemovitostí, příp. dalšími okolnostmi), neboť žalobce v průběhu správního řízení poukazoval na specifičnosti jím pronajímaného majetku, které mají způsobovat, že by za správcem daně stanovenou cenu nebyl schopen nemovitosti pronajímat (což poukazuje na

rozpor mezi účastníky řízení ohledně srovnatelnosti porovnávaných nemovitostí). Jestliže chybí uvedená argumentace, nelze se ani zabývat námitkou nižší ceny za pronájem skladů, neboť nelze spolehlivě zjistit, zda skladové a ostatní prostory, které pronajímal žalobce odpovídají svým charakterem, technickým stavem, vybavením a rozlohou srovnávaným nemovitostem.

V. b) Stanovení ceny obvyklé

[6] Žalobce dále v námitce týkající se poukazu na jím uváděnou nižší cenu za pronájem skladů uvedl, že pokud jde o tzv. cenu obvyklou, je nutno vycházet ze zjištěné nejnižší ceny, nešlo-li by o cenu zjevně nepřiměřeně nízkou, nebo ovlivněnou nějakou nevýhodou. Nižší cena signalizuje, že nemovitosti za cenu vyšší již pronajmout nelze. K uvedené námitce je nutno konstatovat, že správní orgány vyšly ze zjištění, které v žalobě není napadáno, že předmětné zdanitelné plnění bylo uskutečněno osobě mající zvláštní vztah k plátci, (ust. § 14 odst. 7 a § 6 odst. 1 písm. a) ZDPH). Podle těchto ustanovení platí, že je-li zdanitelné plnění uskutečněno osobě mající zvláštní vztah k plátci bez úplaty nebo je-li poskytnuta sleva z ceny, příp. cena vyšší, než by byla cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, základem daně je cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně (§ 14 odst. 7); za osoby, které mají zvláštní vztah k plátci, se pro účely tohoto zákona považují osoby, které jsou ekonomicky, personálně nebo jinak spojené s plátcem (§ 6 odst. 1 písm. a)).

[7] Z citovaných ustanovení ZDPH vyplývá, že je-li zdanitelné plnění uskutečněno osobě mající zvláštní vztah k plátci ve smyslu tohoto zákona, a to buď a) bez úplaty, nebo b) je-li poskytnuta sleva z ceny nebo případně cena vyšší, než by byla cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, pak je základem daně cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu bez daně. Zákon obsahuje v případě pojmu „zvláštní právní předpis“ odkaz pod čarou na zákon o oceňování majetku. Ačkoliv to žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nesdělil, zřejmě se jedná o případ uvedený pod písmenem b), tedy správní orgány mají zato, že byla poskytnuta sleva z ceny. V tomto případě je pak ve smyslu citovaných ustanovení ZDPH nutno stanovit základ daně postupem podle zákona o oceňování majetku.

[8] Citovaný zákon v ust. § 1 odst. 1 věta první uvádí, že upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále jen „majetek“) a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. V ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona je stanoveno, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodeji stejného, popř. obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího, ani vliv zvláštní obliby; mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí např. stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit; osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím; zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota, přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Podle ust. § 2 odst. 2 tohoto zákona službou je poskytování činností, nebo hmotně zachytitelných výsledků činností.

[9] V případě oceňování věcí, práv, jiných majetkových hodnot a služeb podle zákona o oceňování je běžné, že k této činnosti jsou povolávány osoby mající odborné znalosti konkrétní problematiky, znalci. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 1.7.2010, č.j. 7 Afs 53/2010 – 55, uvedl, že v jím posuzované věci (šlo o stanovení obvyklé ceny za pronájem strojů podle zákona o oceňování majetku) nešlo o případ, kdy by mohl být skutkový stav věci objasněn různými druhy důkazních prostředků… nejde tak o případ, kdy by sám správce daně zjišťoval skutečný stav věci… naopak v této věci zákon o dani z přidané hodnoty výslovně stanoví, že základ daně je výlučně určen hodnotou „ceny zjištěné podle zvláštního právního předpisu bez daně“. Rozhodujícím důkazem k výši této ceny je právě znalecký posudek. Je tomu tak proto, že k určení, resp. posouzení rozhodných skutečností, je třeba odborných znalostí. Tyto znalosti ovšem správní orgány nemají. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že ze znaleckého posudku stanovující obvyklou cenu, je nutno dovodit, že byl zpracován podle zákona o oceňování majetku, aby bylo najisto postaveno, zda vyhoví dikci ust. § 14 odst. 7 ZDPH. Krajský soud v Brně ve vztahu k nyní projednávané věci uvádí, že pokud jde o stanovení tzv. ceny obvyklé podle zákona o oceňování majetku, jde o záležitost odbornou a

je třeba v každém jednotlivém případě vážit, zda správce daně disponuje odbornými znalostmi nutnými pro stanovení obvyklé ceny podle tohoto zákona. Z obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného, ani z připojeného správního spisu, nelze dovodit, zda tomu tak skutečně v dané věci bylo. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného neuvádí žádné podrobnosti, např. týkající se konkrétního popisu porovnávaných nemovitostí, co se týče jejich rozlohy, funkčního určení, technického stavu, stáří, vybavení apod., pouze odkazuje na shora již citované ust. § 2 odst. 1 tohoto zákona. Toto ustanovení ovšem také určuje, že při stanovení tzv. ceny obvyklé, je nutno zvážit všechny okolnosti, které mají vliv na cenu, vyjma mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího a nelze ani zohlednit vliv zvláštní obliby. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že z ust. § 2 zákona o oceňování majetku nevyplývá, že by obvyklá cena měla být nejnižší zjištěnou cenou, přesto při stanovení ceny správce daně vycházel zceny nejnižší. Žalovaný však argumentoval, že jím pronajímané nemovitosti se vyznačují specifiky, díky nimž nebylo možné v rozhodném období pronajmout je za cenu určenou správcem daně. Z úvahy žalovaného není zřejmé, zda a jakým způsobem žalobcem namítané okolnosti zvažoval či nikoliv. Uvedená vada způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného.

V. c) Námitka nevypořádání se žalovaného s odvolacími důvody

[10] Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval odvolací námitkou tvrdící porušení ust. § 16 odst. 8 daňového řádu, neboť správce daně nepřihlédl ke všem okolnostem, které byly při daňové kontrole zjištěny, žalobce dále namítal nesprávné hodnocení odvolací námitky, poukazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 143/2006 – 72, nevypořádání se s námitkou nutnosti přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí, jak žalobce uvedl ve svých vyjádřeních. Dále žalobce namítal nesprávné vypořádání se s námitkou ohledně vadného výkladu ust. § 14 ost. 7 ZDPH. K těmto námitkám soud uvádí, že se žalovaný námitkou porušení ust. § 16 odst. 8 daňového řádu nezabýval. Z odvolání žalobce lze však m.j. dovodit, že tento se domáhal, aby bylo v rámci uvedeného ustanovení daňového řádu přihlédnuto m.j. k dlouhodobosti a stabilitě nájemního vztahu. Uvedenou námitkou se měl správce daně zabývat. Příslušná správní úvaha v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného chybí. Žalovaný se naopak hodnocením žalobcem poukazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 143/2006 – 72 zabýval, a to takovým způsobem, že zhodnotil, že věc řešená Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozhodnutí nemá s ohledem na odlišný charakter posuzovaných skutečností relevanci vzhledem k nyní projednávané věci. S tímto hodnocením se Krajský soud v Brně ztotožňuje. Žalovaný se však řádným způsobem nezabýval námitkou žalobce, že správce daně měl přihlédnout i k nevýhodám pronajímaných nemovitostí, jak je žalobce uvedl ve svých vyjádřeních. Shora vytčené vady vedou k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19.2.2008, č.j. 7 Afs 212/2006 – 74, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1566/2008 vyplývá, že rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (§ 50 odst. 7 daňového řádu). Tak tomu však v projednávané věci vzhledem k vytčeným vadám není.

V. d) Výklad ust. § 14 odst. 7 ZDPH

[11] Žalobce konečně namítal nesprávný výklad ust. § 14 odst. 7 ZDPH použitý správními orgány, neboť tyto měly liberační důvody, jak je připouští zákon o daních z příjmů v ust. § 23 odst. 7 aplikovat na daň z přidané hodnoty a měly zkoumat, zda žalobce uspokojivě doložil předmětný rozdíl mezi cenami. K uvedené námitce uvádí soud následující. Podle ust. § 23 odst. 7 věta první ZDP platí, že liší-li se ceny sjednané mezi ekonomicky nebo personálně nebo jinak spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu. V poznámce pod čarou odkazuje uvedené ustanovení ZDP, pokud jde o termín „zvláštní právní předpis“ na zákon o oceňování majetku. Uvedená žalobní námitka však není důvodná. Jak totiž vyplývá ze shora citovaného ust. § 14 odst. 7 ZDPH, obsahuje

uvedený zákon samostatnou úpravu situace, která byla v projednávané věci řešena (zdanitelné plnění bylo uskutečněno osobě mající zvláštní vztah k plátci se slevou z ceny). Uvedenou námitku řešil již dříve Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10.5.2007, č.j. 7 Afs 102/2006 – 132. Dospěl přitom k závěru, že v ust. § 14 odst. 7 ZDPH je stanovena pouze jedna možnost pro určení základu daně, a to podle zvláštního předpisu, tj. podle zákona o oceňování majetku, zatímco § 23 odst. 7 ZDP řeší způsob stanovení základu daně přímo a pouze za splnění určitých podmínek odkazuje na zákon o oceňování majetku. S tímto názorem se Krajský soud v Brně ztotožňuje. Z uvedeného vyplývá, že zákonná konstrukce řešené otázky je upravena v ZDPH odlišně od ZDP, přičemž u daně z příjmů může správce daně upravit základ daně i dalšími způsoby a teprve nen-íli to možné, použije zákon o oceňování majetku, naproti tomu v případě daně z přidané hodnoty je nutno postupovat při stanovení základu daně pouze podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o oceňování majetku. Uvedená námitka tedy není důvodná. Žalovaný se tvrzené nezákonnosti nedopustil.

[12] S ohledem na zjištěné vady, viz odst. [5, 9 a 10] je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a soud jej proto postupem ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání zrušil pro vady řízení. V dalším řízení žalovaný vytčené vady napraví nebo zajistí jejich napravení (viz ust. § 78 ost. 5 s.ř.s.).

VI. Náklady řízení

[13] Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl plně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč, z náhrady za 2 úkony právní služby po 2 100,- Kč (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh) podle ust. §§ 7, 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a 2 režijních paušálů po 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném pro projednávanou věc.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.) do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s.).

V Brně dne 24.1.2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru