Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 52/2010 - 77Rozsudek KSBR ze dne 14.12.2011

Prejudikatura

7 Afs 196/2006 - 80


přidejte vlastní popisek

30 Af 52/2010-77

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Jany Kubenové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce společnosti G & C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem, Dalton House, 60 Windsor Avenue, London SW19 RR, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, právně zast. JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Lesnická 52, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 19. 4. 2010, č.j. 5862/10-1300-708158, č.j. 5864/10-1300-708158 a č.j. 5865/10-1300-708158 se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen ve lhůtě do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na účet jeho právní zástupkyně JUDr. Kateřiny Tomkové náklady řízení ve výši 10.640,- Kč.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci:

[1] Dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 6. 2007 vydanými Finančním úřadem Brno III. pod č. j. 128816/07/290513/5707, 128876/07/290513/5707 a 127916/07/290513/5707 byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce srpna, listopadu a prosince roku 2003 ve výši 2.633.070,- Kč, 1.044.560,- Kč a 1.136.960,- Kč. Rozhodnutími žalovaného ze dne 13. 11. 2007 č.j. 18400/07-1300-708158, 18401/07-1300-708158 a 18402/07-1300-708158 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti těmto dodatečným platebním výměrům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009 č.j. 30 Ca 20/2008-268 byla citovaná rozhodnutí žalovaného zrušena pro vady řízení a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutími žalovaného označenými ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku došlo k opětovnému zamítnutí odvolání žalobce proti uvedeným dodatečným platebním výměrům.

II.

Stručný obsah napadených rozhodnutí žalovaného:

[2] Z odůvodnění těchto rozhodnutí je zřejmé, že žalobce v průběhu daňové kontroly mj. neprokázal: u DPH za zdaňovací období srpen 2003 nárok na odpočet daně z dokladů fa č. 1-2003 ze dne 3. 1. 2003 (DUZP) za stavební a spotřební materiál od dodavatele NOVA METAL CZ s.r.o. ve výši 2.633.070,- Kč, u DPH za zdaňovací období listopad 2003 nárok na odpočet daně z dokladů fa č. 129-2003 ze dne 28. 11. 2003 (DUZP) za trámy, střešní latě a řeziva, fa č. 131-2003 ze dne 29. 11. 2003 (DUZP) za spotřební materiál od dodavatele NOVA METAL CZ s.r.o. ve výši 1.044.560,- Kč a u DPH za zdaňovací období prosinec 2003 nárok na odpočet daně z dokladů fa č. 130-2003 ze dne 28. 11. 2003 (DUZP) za stavební materiál, fa č. 143-2003 ze dne 1.12.2003 (DUZP) za kabely a vodiče, fa č. 144-2003 ze dne 16. 12. 2003 (DUZP) za strojní zařízení, fa č. 147-2003 ze dne 18. 12. 2003 (DUZP) za vybavení posilovny a fa č. 153-2003 ze dne 19. 12. 2003 (DUZP) za strojní zařízení od dodavatele NOVA METAL CZ s.r.o. ve výši 1.136.960,- Kč. Dále z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný po přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí neakceptoval návrh žalobce na provedení svědecké výpovědi pana S., případně provedení písmoznaleckého posudku, a to z důvodu, že výpověď pana S., byla získána na základě součinnosti s Policií ČR a byla správcem daně osvědčena ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu. Navíc pobyt pana S., osoby s německou státní příslušností, se nepodařil zjistit. Žalovaný uzavřel, že předloženými písemnými doklady ani dalšími důkazy provedenými na návrh žalobce nebylo prokázáno, že daňový subjekt deklarované zdanitelné plnění skutečně přijal od společnosti NOVA METAL CZ, s.r.o.

III.
Žalobní body:

[3] Žalobce namítal, že společnost G & C PACIFIC NIUE LIMITED, právní předchůdce žalobce zanikla ke dni 19. 1. 2010, jeho právním nástupcem se stal žalobce. Daňovým identifikačním číslem žalobce je GB975658850, místně příslušným správcem daně je HM Revenue & Customs, VAT Operations, Accounting & Adjustments, Queens Dock, Liverpool, L74 4AA, United Kingdom a nikoliv žalovaný. Místní příslušnost žalovaného vůči společnosti G & C PACIFIC NIUE LIMITED zanikla ke dni jeho výmazu z obchodního rejstříku (19. 1. 2010). Správce daně zjevně nepochopil ust. § 57 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). Z komentáře k § 59 zákona č. 125/2008 Sb. (Kühn/Štenglová/Bílá/Havel a kolektiv, C.H.Beck 2010) vyplývá, že jdou k tíži právního nástupce z fúze pouze pravomocně vyměřené daňové povinnosti, kdy se právní nástupce stává daňovým subjektem. To na uvedený případ nedopadá, neboť Krajský soud v Brně shora již citovaným rozsudkem eliminoval právní moc dodatečných platebních výměrů. Na místě je použít ust. § 4 odst. 12 daňového řádu, na jehož základě byl žalovaný povinen spis předat místně příslušnému správci daně žalobce. Žalovaný se navíc neřídil závazným pokynem soudu provedením výslechu svědka S., opětovně se vymluvil na údajnou nemožnost provedení jeho výslechu. Zvláště z protokolu ze dne 6. 4. 2010 vyplývá, že výslech je možno provést prostřednictvím českých justičních orgánů,

žalovaný této možnosti nevyužil a vzhledem k marnému uplynutí termínů v daňovém řízení a změnění místní příslušnosti nebude již mít zřejmě možnost učinit tak ani v budoucnu. Právní předchůdce žalobce navrhl provedení výslechu uvedeného svědka již v průběhu daňové kontroly před pěti lety, respektive šesti roky; v tu dobu se svědek dokonce prokazatelně nacházel na území ČR. Nerespektování právního názoru soudu dokládá snahu žalovaného vymáhat neoprávněně vyměřenou daň. Je proto nezbytné, aby soud rozhodl i o zrušení dodatečných platebních výměrů, jinak hrozí, že žalovaný opět nebude respektovat rozhodnutí soudu a údajná daňová povinnost žalovaného, byť nepravomocně vyměřená, bude trvat i nadále.

IV.
Vyjádření žalovaného k žalobě:

[4] Žalovaný byl povinen v odvolacím řízení rozhodnout, neboť společnost G & C PACIFIC NIUE LIMITED nezanikla bez právního nástupce a podle ust. § 57 odst. 4 daňového řádu, přešla daňová povinnost na žalobce jakožto právního nástupce. K přechodu daňové povinnosti zaniklé právnické osobě není nezbytně nutné, aby se jednalo o již pravomocně vyměřenou povinnost zaplatit daň, ale na právního nástupce přechází i ty daňové povinnosti, které vznikly v době existence právního předchůdce. Žalovaný v rámci odvolacího řízení požádal prostřednictvím mezinárodní výměny informací přes Ministerstvo financí o provedení výslechu svědka M. S. v N., postupoval podle Nařízení Rady (ES) č. 1798/2003 ze dne 7. 10. 2003 o správní spolupráci v oblasti daně z přidané hodnoty a o zrušení Nařízení (EHS) č. 218/92 (dále jen „Nařízení č. 1798/2003“). Německá strana této žádosti nevyhověla, sdělila, že se nejedná o žádost o informace podle Nařízení č. 1798/2003, ale žádost o právní pomoc, kterou lze zaslat prostřednictvím českých justičních orgánů. Žalovaný nezjistil, že by uvedený svědek pobýval na území České republiky a nemohl ho proto sám vyslechnout. Žalovaný nemá objektivní možnost výslech svědka provést.

V.
Právní hodnocení soudu:

[5] K žalobní námitce o místní nepříslušnosti žalovaného k vydání jeho žalobou napadených rozhodnutí soud uvádí následující. Mezi účastníky řízení není sporné a soudu je z jeho činnosti známo, že právní předchůdce žalobce, společnost G&C Pacific, a.s. zanikla ke dni 19. 1. 2010, přičemž žalobce se stal právním nástupcem tohoto zaniklého subjektu. Mezi účastníky řízení není sporu, že žalobce je právnickou osobou, která nemá na území ČR své sídlo, je tedy daňovým nerezidentem majícím vzhledem k tomuto statusu omezenou daňovou povinnost. Otázka místní příslušnosti správce daně je řešena v ust. § 4 daňového řádu.

[6] Podle ust. § 4 odst. 1 daňového řádu se místní příslušnost správce daně, není-li stanoveno jinak v tomto nebo zvláštním zákoně, řídí u právnické osoby místem jejího sídla v České republice a u fyzické osoby bydlištěm v České republice, jinak místem, kde se převážně zdržuje, tj. v němž pobývá nejvíce dnů v roce. Pro účely tohoto zákona se rozumí bydlištěm fyzické osoby místo trvalého pobytu.

[7] Podle ust. § 4 odst. 3 daňového řádu v případě, že nelze určit místní příslušnost podle odst. 1, řídí se místem, kde má stálou provozovnu nebo místem, v němž daňový subjekt vykonává na území České republiky hlavní část své činnosti, jejíž výsledky jsou předmětem zdanění, popřípadě místem, v němž se nachází na území České republiky převážná část jeho nemovitého majetku.

[8] Podle ust. § 4 odst. 4 daňového řádu, nelze-li určit místní příslušnost podle odst. 1 až 3, je příslušným správcem daně Finanční úřad pro Prahu 1, jde-li o obor daní, k jejichž správě jsou příslušné územní finanční orgány.

[9] Podle ust. § 4 odst. 12 věta první daňového řádu, platí, že pokud dojde u daňového subjektu ke změně místní příslušnosti, dosud příslušný správce daně vykoná jen neodkladné úkony a postoupí spisový materiál daňového subjektu za dobu, za kterou dosud nezaniklo právo daň vyměřit nebo dodatečně stanovit, tomu správci daně, na kterého přešla nově místní příslušnost.

[10] Z posledně citovaných ustanovení daňového řádu vyplývá, že pokud dojde u daňového subjektu ke změně místní příslušnosti, může dosud příslušný správce daně vykonat jen neodkladné úkony a je povinen postoupit spisový materiál daňového subjektu za dobu, za kterou dosud nezaniklo právo daň vyměřit nebo dodatečně stanovit tomu správci daně, na něhož přešla nově místní příslušnost. V předmětné věci nelze aplikovat ust. § 4 odst. 1 daňového řádu, neboť je nesporné, že žalobce je právnickou osobu se sídlem mimo území České republiky. Místní příslušnost by bylo proto nutno posuzovat ve smyslu ust. § 4 odst. 3, případně odst. 4 daňového řádu, přičemž pro aplikaci ust. § 4 odst. 3 daňového řádu by bylo třeba zjistit, zda a kde má žalobce stálou provozovnu nebo místo, v němž by vykonával na území České republiky hlavní část své činnosti, jejíž výsledky jsou předmětem zdanění, případně zda a kde se nachází na území České republiky převážná část jeho nemovitého majetku. Uvedené skutečnosti však nevyplývají ani se shodných tvrzení účastníků řízení ani z obsahu správního spisu. Teprve na základě těchto zjištění by bylo možné v dané věci usoudit, zda žalobce je či není místně příslušným správcem daně v předmětném odvolacím řízení, případně zda by bylo nutno aplikovat ust. § 4 odst. 4 daňového řádu. Působnost finančního ředitelství je určena v ust. § 8 odst. 2 zákona č. 531/1990 Sb. o územních finančních orgánech, ve znění platném pro projednávanou věc, podle něhož finanční ředitelství vykonává svoji působnost v územním obvodu tvořeném územními obvody jím řízených finančních úřadů. Podle ust. § 8 odst. 1 citovaného zákona názvy sídla a územní působnost finančních ředitelství jsou vymezeny v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Odvolacím správním orgánem ve vztahu k prvostupňovému správci daně je finanční ředitelství (viz. ust. § 9 posledně citovaného zákona), místně příslušné finanční ředitelství je pak určitelné postupem uvedeným shora. Otázka, zda žalobou napadená správní rozhodnutí byla vydána místně příslušným finančním ředitelstvím nemůže být soudem zodpovězena, neboť shora vytyčené rozhodné skutečnosti nevyplývají z podání účastníků řízení ani z obsahu správního spisu. Nicméně i v případě, že by Finanční ředitelství v Brně nebylo ve smyslu shora vyložených kritérií místně příslušným finančním ředitelstvím, nezpůsobila by taková chyba nicotnost rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeném v jeho rozsudku ze dne 24. 6. 2008 č.j. 2 Afs 159/2006-138 přístupném na www.nssoud.cz (srov. rovněž i rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 6. 2009, č.j. 9 As 72/2008-69) vada spočívající ve vydání rozhodnutí místně nepříslušným správním orgánem nemůže způsobit nicotnost tohoto rozhodnutí, taková vada mnohdy nemá vliv ani na zákonnost rozhodnutí, natož aby způsobovala jeho nicotnost, neboť je rozhodováno orgánem věcně příslušným a tedy odborně i jinak vybaveným k posouzení určité otázky. Takové pochybení nijak nezasáhne do veřejných subjektivních práv adresáta tohoto aktu, neboť pro jeho právní sféru není vůbec podstatné, zda bylo rozhodnutí vydáno místně příslušným orgánem či nikoliv. Rozdělení věcně příslušných správních orgánů k rozhodování podle místní příslušnosti má totiž za cíl jediné, a to přiměřeně rozložit určitou agendu mezi více správních orgánů podle určitého územního klíče a zejména „zpřístupnit“ správní orgán účastníkům příslušných správních řízení, tedy zajistit rychlost a hospodárnost řízení. S tímto právním názorem se Krajský soud v Brně plně ztotožňuje a k dané věci doplňuje, že pouhá námitka místní nepříslušnosti žalovaného z důvodu daňového nerezidentství žalobce bez spojení s jinou relevantní námitkou nezpůsobuje nicotnost napadených rozhodnutí žalovaného a není ani takovou vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť žalobce nijak netvrdil ani nedoložil, že by takové případné pochybení (není-li žalovaný skutečně místně příslušným správním orgánem), a jakým způsobem zasáhl o právní sféru žalobce. Pokud jde o předmětnou daňovou povinnost žalobce k dani z přidané hodnoty, vznikla na základě skutečností stanovených v zákoně č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro projednávanou věc (viz. ust. § 57 odst. 2 daňového řádu a § 9 a následujících zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění platném pro projednávanou věc). Zmiňovaná ustanovení zákonů nestanoví žalobcem dovozovanou podmínku k přechodu daňové povinnosti v důsledku fúze, spočívající v pravomocném vyměření daňové povinnosti.

[11] K žalobní námitce o nerespektování závazného právního názoru vysloveného Krajským soudem v Brně v jeho předchozím rozsudku ze dne 27. 11. 2009 č.j. 30 Ca 20/2008-268 uvádí soud následující. Z obsahu citovaného rozsudku zdejšího soudu vyplývá, že soud zaujal v dané věci mimo jiné stanovisko, že ohledně zdanitelného plnění souvisejícího se společností NOVA METAL CZ, s.r.o., žalobce navrhl v podání ze dne 3.4.2007 výslech pana S., a to za přítomnosti žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není seznatelné, proč žalovaný nepřistoupil na provedení výslechu pana S. Na str. 16 odůvodnění žalovaný toliko stroze uvedl, že návrh žalobce neakceptuje, neboť má již k dispozici výpověď pana S. Ta však nebyla provedena za přítomnosti žalobce a žalobce nebyl o ní předem informován. Z výpovědi bývalé jednatelky společnosti NOVA METAL CZ, s.r.o. Z. B. ze dne 14. 7. 2006 je přitom zřejmé, že pan S. ve firmě o všem rozhodoval a danou firmu vlastně řídil. Jednal též za společnost z titulu společníka, pobýval obvykle v prostorách společnosti NOVA METAL CZ, s.r.o. a byl ve firmě denně. Pan S. měl firmu s obdobnou náplní činnosti i v Německu. Obdobné skutečnosti vyplynuly i ze svědecké výpovědi pana L. (ze dne 13. 3. 2006), který zpracovával účetnictví společnosti. Za situace, kdy žalobce jednal výlučně s panem S., žalovaný navíc přihlédl k vysvětlení podanému panem S. dne 3. 5. 2006, které zajistily německé daňové orgány (posoudil je jako důkaz ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu – viz str. 14 odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí žalovaného), bylo namístě provést cestou mezinárodní právní pomoci výslech pana S. v Německu, což se dosud nestalo. Provedení tohoto zásadního výslechu je nutné i proto, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že přijal zdanitelné plnění od deklarovaného dodavatele společnosti NOVA METAL CZ, s.r.o. Žalobcem navržený svědek může ve výslechu objasnit faktickou stránku celé věci a rovněž žalobce bude mít možnost klást svědku otázky. Svědecká výpověď pana S. bude moci rovněž případně nahradit obsah místopřísežného prohlášení ze dne 29. 1. 2005 pana S., ke kterému žalovaný nepřihlédl, a který je zároveň v rozporu s vysvětlením pana S. ze dne 3. 5. 2006, neboť v místopřísežném prohlášení pan S. prohlašuje, že jeho společnost uskutečnila dodávky v tomto prohlášení uvedené pro žalobce. V rámci postupu při výslechu svědka S. v zahraničí žalovaný zohlední rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 Afs 51/2008. Nad rámec věci soud uvádí, že je předčasné předjímat, zda svědek S. svědeckou výpověď odmítne podat s poukazem na § 8 odst. 2 daňového řádu a nelze to přímo dovodit ani z žalobcem předloženého protokolu o výslechu uvedeného svědka ze dne 7. 5. 2007, který byl uskutečněn v Německu (č.l. 222 soudního spisu). Předmětný protokol především naznačuje, že je svědek dosažitelný, resp. se neskrývá na neznámém místě.

[12] Podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. platí, že právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.

[13] Jak vyplývá se shora již rekapitulovaného obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného i z obsahu připojeného správního spisu, žalovaný prostřednictvím Ministerstva financí odeslal příslušnému německému úřadu formulář „SCAC 2004“, na základě Nařízení č. 1798/2003. Podstatou žádosti byl požadavek o výslech svědka F. M. S. příslušným německým správním orgánem. Německý přijímající orgán žalovanému vrátil předmětnou žádost o informace bez věcného vyřízení, neboť podle německé strany se v případě této žádosti nemá jednat o žádost o informace podle posledně citovaného nařízení, nýbrž žádost o právní pomoc; německý přijímací orgán požádal žalovaného o formulování řádné žádosti o právní pomoc, kterou je možno zaslat prostředictvím českých justičních orgánů na e-mailovou adresu: de.sia@bzst.bund.de s tím, že případné další dotazy nechť žalovaný směřuje na uvedenou e-mailovou adresu.

[14] Podle názoru Krajského soudu v Brně žalovaný postupoval v případě žádosti o výslech předmětného svědka správně postupem podle Nařízení č. 1798/2003. Spolupráce při výměně informací v oblasti přímých a nepřímých daní v rámci Evropské unie byla upravena ve směrnici 77/799/EHS ve znění směrnice Rady 79/1070/EHS a směrnice Rady 92/12/EHS, které byly včleněny do českého právního řádu zákonem č. 253/2000 Sb. o mezinárodní pomoci při správě daní a o změně zákona č. 531/1990 Sb. o územních finančních orgánech. Směrnicí 2003/93/EHS Rady Evropské unie, kterou se doplňuje a pozměňuje směrnice Rady 77/799/EHS o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých a nepřímých daní bylo stanoveno, že při vzájemné pomoci příslušných orgánů v oblasti daně z přidané hodnoty se bude postupovat podle nově přijatého Nařízení č. 1798/2003, které je pro všechny členské státy bezprostředně závazné. Zákon č. 253/2000 Sb. o mezinárodní pomoci při správě daní se již nevztahuje na výměnu informací v případě daně z přidané hodnoty, neboť stávající Nařízení Rady EHS č. 218/92 bylo nahrazeno zmiňovaným Nařízením č. 1798/2003, podle něhož byla žádost odeslána. Na danou věc nelze ani použít zákon č. 191/2004 Sb. o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, neboť tento zákon se zabývá odlišnou problematikou. Podle názoru zdejšího soudu možnosti obrátit se na příslušný orgán Německa ve smyslu článku 2 Nařízení č. 1798/2003 neodporuje ani judikatuře Evropského soudního dvora, neboť uvedená žádost byla iniciována orgánem české daňové správy, z pokynu soudu, nejedná se o situaci, kdy by se žádosti dovolával daňový subjekt (viz. například rozsudek ESD ve věci C-184/05 Twoh). V tomto směru Krajský soud v Brně poukazuje na nesprávnost dílčího jeho závěru prezentovaného v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2009 č.j. 30 Ca 20/2008-268, podle něhož měl žalovaný při výslechu svědka S. zohlednit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 Afs 51/2008; věc řešená Nejvyšším správním soudem v uvedeném rozsudku je však odlišného charakteru, neboť v dané věci se jednalo o žádost o provedení důkazů v případě přímé daně, v nyní projednávané věci jde o daň nepřímou, přičemž právní úprava dopadající na nepřímé daně z pohledu mezinárodní spolupráce je upravena, jak již bylo uvedeno, v Nařízení č. 1798/2003. Přes tento dílčí nedostatek však Krajský soud v Brně trvá na nutnosti provedení svědecké výpovědi svědka S. z důvodů, jak byly vyloženy v posledně poukazovaném jeho rozsudku a jak jsou i zmíněny v odůvodnění nynějšího rozsudku shora (viz bod [11]). Jelikož příslušný dožádaný orgán žádosti nevyhověl, bylo třeba, aby se žalovaný dotázal u příslušného českého orgánu – Ministerstva financí (viz. článek 2 Nařízení č. 1798/2003), zda odmítnutí předmětné žádosti bylo důvodné a jaký je potřeba v dané věci zvolit postup, navíc v situaci, kdy příslušný dožádaný orgán sdělil, že výslech svědka je možno provést, ovšem jinou cestou a uvedl kontaktní e-mailovou adresu orgánu, který by byl schopen v dané věci poskytnout bližší potřebné informace. Žalovaný však naznačené kroky neprovedl a pouze zopakoval zaslané stanovisko německé strany. V rámci uvedené žalobní námitky (nerespektování závazného právního názoru žalovaným, který byl vysloven rozsudkem soudu) je nutno konstatovat, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ani z připojeného správního spisu nelze seznat, zda lze učinit jednoznačný závěr o nemožnosti provést předmětný výslech svědka v Německu. Jedině pokud by tato možnost byla vyloučena, nemohla by být předmětná žalobní námitka úspěšná, neboť by pro objektivní nemožnost provedení výslechu svědka nebylo možno přičítat k tíži žalovanému nerespektování závazného právního názoru soudu. Zda se jedná o objektivní nemožnost provedení výslechu svědka na základě žádosti žalovaného, případně Ministerstva financí či jiného orgánu, není v dané věci patrno. Soud proto napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení, z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku skutkových důvodů rozhodnutí (viz. ust. § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s.ř.s.“).

[15] Nad rámec shora vysloveného soud dále doplňuje, že je vyloučeno, aby sám zajistil výslech předmětného svědka, neboť jak bylo uvedeno, bylo především povinností žalovaného pokusit se zajistit jeho výslech způsobem shora uvedeným a pouze v případě, že by bylo nemožné výslech svědka cestou mezinárodní spolupráce provést, svědek by se zdržoval stále v cizině a zjevně by se nehodlal do České republiky k výslechu dostavit, bylo by na žalovaném, zda by uvedenou situaci označil jako snahu o maření či účelové prodlužování daňového řízení. Bylo by třeba též i zohlednit žalobcem v žalobě poukazované skutečnosti týkající se navrhování uvedeného svědka již před mnoha lety a navíc v době, kdy se tento zdržoval na území České republiky. Navíc v projednávané věci soud řešil žalobu čítající dvě žalobní námitky, a to nepříslušnost žalovaného k vydání žalobou napadených rozhodnutí a nerespektování právního názoru vysloveného soudem žalovaným; otázka unesení důkazního břemene žalobcem, k čemuž by směřovala výpověď uvedeného svědka, nebyla předmětem žalobních bodů.

VI.
Náklady řízení

[16] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést, byť jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhrada nákladů řízení se stává z náhrady zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, ze tří úkonů (převzetí, příprava zastoupení a žalobní návrh, doplňující procesní podání) právní služby po 2.100,- Kč podle ust. § 7, 9 odst. 3 písm. f), 11 odst. 1 písm. a), d) a tří režijních paušálů po 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění platném pro projednávanou věc. Náhrada nákladů řízení byla zvýšena o částku odpovídající dani, kterou je zástupkyně žalobce povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Brně dne 14. 12. 2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru