Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 144/2011 - 83Rozsudek KSBR ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

1 Afs 148/2005 - 45


přidejte vlastní popisek

30 Af 144/2011-83

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Jany Kubenové a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce JUDr. P. L., zast. advokátkou JUDr. Danielou Maršálkovou, se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 5. 2008, č.j. 8389/08-1400-

702758 se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací k dalšímu řízení

žalovanému.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na účet jeho právní zástupkyně JUDr. Daniely

Maršálkové náklady řízení v částce 13.592,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

[1] Žalobou ze dne 3. 6. 2008 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 5. 2008, č.j. 8389/08-1400-702758, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Pacově č. 1020000482 na pokračování
30 A2
f 144/2011

daňové penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000, který byl vydán dne 20. 5. 2002 pod č.j. 12000/02/094971/5948 a kterým byl žalobci sdělen předpis penále za rok 2000 ve výši 190,- Kč.

II.

Stručné shrnutí argumentů obsažených v napadeném rozhodnutí

[2] Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že vzhledem k tomu, že se žalobce dostal v důsledku povinnosti uhradit nedoplatek za původního poplatníka dle ust. § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění platném do 31.12.2000 (dále jen „ZDN“ nebo „zákon o dani z nemovitostí“), do prodlení s placením daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2000, předepsal správce daně odvoláním napadeným platebním výměrem daňové penále za zdaňovací období roku 2000. Při vydání platebního výměru postupoval správce daně v souladu s ust. § 63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), i v souladu s nálezem Ústavního soudu spis. zn. I ÚS 469/98 ze dne 8.7.1999.

[3] K odvolacím námitkám žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že platby daně, které odvolatel zaplatil v roce 1997, 1998, 1999 a 2000, byly v souladu s ust. § 59 odst. 6 daňového řádu použity na úhradu nejstarších nedoplatků na dani z nemovitostí. Žalovaný vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudcích Krajského soudu v Brně, spis. zn. 30 Ca 21/2006 a 30 Ca 192/2008, konstatoval, že před stanovením povinnosti odvolatele platit daňový nedoplatek za předchozího vlastníka (za roky 1994, 1995 a 1996) rozhodnutím o převodu nedoplatků (viz rozhodnutí ze dne 18. 10. 1999, č.j. 16990/99/094971/3094), nemohl správce daně platbu odvolatele převést na úhradu tohoto nedoplatku. Proto veškeré platby daně z nemovitostí, které odvolatel zasílal přede dnem 18. 10. 1999 jako platby daně za svoji nemovitost, musely být (neměl-li odvolatel jiných nedoplatků na této dani) použity jako platby na jeho daňovou povinnost. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2008, spis. zn. 30 Ca 193/2008 mohla vzniknout povinnost hradit penále od okamžiku splatnosti rozhodnutí, kterým byla založena povinnost žalobce uhradit nedoplatek za předchozího vlastníka, tj. rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999 o stanovení daňového nedoplatku k úhradě, č.j. 16990/99/094971/3094. Dnem splatnosti tohoto rozhodnutí je 19. 11. 1999. Z toho vyplývá, že nedoplatek na dani na rok 2000 existoval a byl penalizován správně.

[4] Žalovaný též v odůvodnění rozhodnutí uvedl celkem pět tabulek. V tabulce č. 1 jsou platby, které uhradil správci daně žalobce v období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000 na účet daně z nemovitostí. V tabulce č. 2 je uvedená daňová povinnost, kterou měl žalobce uhradit od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000, a to včetně nedoplatku, který měl povinnost zaplatit za původního poplatníka. V tabulce č. 3 je uveden rozpis daňové povinnosti po jednotlivých splátkách, včetně dat splatnosti a penalizačních dat. V tabulce č. 4 je přehled párování předpisů a plateb od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000. V tabulce č. 5 je proveden výpočet penále za rok 2000. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolateli byla uložena povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitostí za roky 1994, 1995 a 1996 za původního poplatníka rozhodnutím o stanovení daňového nedoplatku k úhradě ze dne 18. 10. 1999, č.j. 16990/99/094971/3094, ve kterém byly nemovitosti, kterých se daňový nedoplatek týká, identifikovány a byl zde uveden výpočet výše daňového nedoplatku, má žalovaný zato, že odvolateli jsou známy tyto skutečnosti i důvod vyměření penále. Součástí odvoláním napadeného platebního výměru na penále je i výpočet penále, kde je m.j. uvedena výše předpisu, datum předpisu, sazba penále, počet dní prodlení, datum zaplacení, dílčí penále a celkové penále. Z platebního výměru je zřejmé, že jde o předpis daňového penále na daň pokračování
30 A3
f 144/2011

z nemovitostí za rok 2000 a je zřejmé, jak vysoké penále je požadováno. Platební výměr byl proto vydán v souladu s ust. § 32 daňového řádu.

[5] Z ust. § 63 odst. 1, 2 a 4 daňového řádu vyplývá, že penále vzniká bez rozhodnutí, přímo ze zákona v případě, že daň nebyla zaplacena včas. Pokud se daňový subjekt zpozdí se zaplacením, pak mu ze zákona vzniká povinnost platit penále, určené za každý den prodlení příslušnou procentní sazbou z dlužné částky. Platebním výměrem se penále nevyměřuje, ale správce daně jím daňovému subjektu pouze sděluje předpis penále, z čehož vyplývá, že použití prekluzívní lhůty stanovené v ust. § 47 daňového řádu není možné, ale je nutno aplikovat ust. § 70 daňového řádu. Daňové penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období roku 2000 bylo správcem daně předepsáno dne 20. 5. 2002, tedy v šestileté lhůtě stanovené ust. § 63 odst. 4 a § 70 odst. 1 daňového řádu. Proto nedoplatek penále nebyl promlčen.

III.
Žalobní argumentace

[6] Proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba, ve které žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného je nejasné, není v něm uvedeno, za jakou platbu, ani za jaké období bylo penále vyúčtováno a nemá náležitosti rozhodnutí. Díky této nejasnosti se žalobce musí zabývat obdobím od roku 1994 do roku 2001 a znovu rekapitulovat celé řízení předcházející vzniku jakéhokoliv penále. Žalobce daňovou povinnost za rok 2000 zaplatil řádně a včas ve výši 1 776,- Kč, a to dne 6. 5. 2000. Žalobce zaslal navíc omylem žalovanému další částku, a to ve výši 9 255,- Kč dne 8. 12. 2000, kterou do dnešního dne neobdržel zpět. Žalobci tak k 31. 12. 2000 nemohl vzniknout dluh na dani z nemovitostí. Penále je účtováno duplicitně a již o něm bylo rozhodováno, a to v rozhodnutích žalovaného ze dne 6. 9. 2006, č.j. 12386/06/FŘ/140 a ze dne 17. 2. 2003, č.j. 7894/02/FŘ 150 a jinými rozhodnutími, která žalobce specifikoval na straně 3 a 4 žaloby. Žalobce se domnívá, že žalovaný použil zaplacenou daň z nemovitostí za rok 2000 na jinou neidentifikovatelnou platbu, a proto namítá prekluzi takového nároku v souladu s ust. § 47 daňového řádu. Žalobce předpokládá, že se jedná o nezaplacenou daň po jednom z předchozích vlastníků nemovitostí v letech 1994, 1995 či 1996. Daň za rok 1996 byla zaplacena předchozím vlastníkem. Zda a kdy byla zaplacena daň za rok 1994 a 1995 žalobce neví. Žalobce dále zrekapituloval veškeré soudní spory na straně 5 a 6 žaloby a dodal, že na základě těchto sporů vydal Finanční úřad v Pacově dne 18. 10. 1999 rozhodnutí, kterým žalobci sdělil povinnost zaplatit jakési daňové nedoplatky, a to za rok 1994 a 1995, což je v rozporu s ust. § 47 daňového řádu. Vzhledem k tomu nemohlo žalobci vzniknout žádné penále. I pokud nebude daňový řád soudem akceptován, mohlo penále vzniknout až po vydání rozhodnutí, tedy nejdříve od 10. 11. 1999 (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 311/99). Promlčení nároku na zaplacení penále podle ust. § 70 daňového řádu žalobce namítá z toho důvodu, že se jedná asi o penále za rok 1994 či 1995.

IV.
Stanovisko žalovaného

[7] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl obdobné skutečnosti jako v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Z výpočtu penále na straně druhé rozhodnutí je zřejmá výše záloh a datum splatnosti, datum uhrazení, počet dnů prodlení, sazba penále a jeho výše v Kč. Žaloba přitom konkrétně neuvádí, které náležitosti rozhodnutí postrádá. Povinnost uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního vlastníka ve výši 9 255,- Kč byla žalobci stanovena rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999, č.j. 16990/99/094971/3094, které bylo žalobci doručeno dne 20. 10. 1999 a vyměřená částka byla splatná 19. 11. 1999. Žalobce pokračování
30 A4
f 144/2011

v termínu splatnosti vyměřenou částku nezaplatil a tak mu vznikl daňový nedoplatek. Když žalobce dne 6. 5. 2000 uhradil částku 1 776,- Kč, byla v souladu s ust. § 59 odst. 6 daňového řádu použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani. Částka 9 255,- Kč, kterou žalobce uhradil 8. 12. 2000, byla použita na úhradu dosud neuhrazené části nedoplatku a dále na úhradu nezaplacených splátek daně z nemovitosti za rok 2000. Platbou ze dne 8. 12. 2000 byl daňový nedoplatek žalobce zcela uhrazen a správce daně mohl přistoupit k výpočtu penále za rok 2000, což učinil napadeným platebním výměrem č. 1020000482 ze dne 20. 5. 2002, č.j. 12000/02/094971/5948, na částku 190,- Kč. Penále není duplicitně účtováno, neboť rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2006, č.j. 1386/06/FŘ/140, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. 30 Ca 192/2008 a nahrazeno napadeným rozhodnutím. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2003, č.j. 7894/02/FŘ, se netýkalo vyměření daně, ale odvolání žalobce proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě podle ust. § 73 odst. 1 daňového řádu. Když následně bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto o zrušení penalizace za částky daně z nemovitostí hrazené žalobcem za předcházejícího majitele, byla mu zaplacená částka vrácena, jak se uvádí v napadeném rozhodnutí.

[8] K poslednímu žalobnímu bodu žalovaný ve vyjádření uvedl, že dne 3. 4. 1996 bylo na Finanční úřad v Pacově doručeno daňové přiznání k dani z nemovitostí na rok 1996 za shodné nemovitosti v k.ú. Vyklantice ve výši 1 674,- Kč. Vzhledem k tomu, že v přiznání byly početní nesrovnalosti, daň z nemovitostí na rok 1996 byla vyměřena platebním výměrem ze dne 19. 4. 1996, č. 960000820 na částku 859,- Kč, a to daňovému subjektu odlišnému od žalobce. Daňový subjekt daň ve výši 859,- Kč uhradil dne 15. 5. 1996. Následně bylo zjištěno na základě kupní smlouvy V 11-20/96, že právní účinky vkladu smlouvy vznikly až 5. 1. 1996, tedy daňový subjekt nebyl k 1. 1. 1996 vlastníkem nemovitosti a ani poplatníkem daně z nemovitosti a dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou, sepsanou ještě v roce 1996 (V 12-2528/96) nemovitosti převedl na žalobce. Z toho důvodu bylo z úřední moci podle § 56 daňového řádu vydáno rozhodnutí o opravě zřejmých omylů a nesprávností ze dne 3. 7. 1997, č.j. 12375/97/094971/5948, na základě kterého byla daňovému subjektu zrušena vyměřená daň z nemovitostí na rok 1996 ve výši 859,- Kč. Rozhodnutí bylo doručeno 9. 7. 1997. Vzhledem k tomu, že daňový subjekt nepožádal o vrácení vzniklého přeplatku ve výši 859,- Kč do 6 let od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně, nárok na vrácení přeplatku zanikl ve smyslu ust. § 64 odst. 5 daňového řádu a byl následně převeden do státního rozpočtu.

V.
Dosavadní průběh řízení

[9] Rozsudkem 30 Ca 116/2008-38 ze dne 31. 8. 2010 Krajský soud v Brně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozhodnutí si podal žalovaný dne 4. 1. 2011 kasační stížnost a Nejvyšší správní soud následně rozsudkem č.j. 1Afs 19/2011-64 výše uvedený rozsudek Krajského soudu zrušil pro nezodpovězení otázky promlčení práva vybrat penále deklarované žalobou napadeným rozhodnutím, jakož i námitky opožděného sdělení tohoto rozhodnutí a vrátil věc soudu k dalšímu řízení. Krajský se tedy v dalším řízení bude zabývat jednak lhůtou, do které bylo možno nejpozději stanovit výši penále a rovněž tak lhůtou, do které nejpozději byl správce daně oprávněn penále vybrat.

pokračování
30 A5
f 144/2011

VI.
Právní hodnocení soudu

[10] Krajský soud v Brně přezkoumal v intencích žaloby napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žaloba byla podána včas osobou k tomu oprávněnou. Ve věci bylo rozhodnuto bez jednání za splnění podmínek ve smyslu ust. § 51 s. ř. s.

[11] Žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č.101 pro obec a k.ú. Vyklantice, které nabyl z titulu darovací smlouvy ze dne 14. 10. 1996 vložené Katastrálním úřadem v Pelhřimově do katastru nemovitostí pod č.j. V12-2528/96, právní účinky vkladu nastaly dne 16. 10. 1996. Žalobce podal přiznání k dani z nemovitostí za rok 1997 dne 23. 4. 1997. Z toho důvodu byla správcem daně vyměřena daň ve výši 1776,-Kč. V souladu s ust. § 15 odst.1 písm. b) ZDN daň z nemovitostí je splatná ve čtyřech stejných splátkách, a to nejpozději do 31. 5., do 30. 6., do 30. 9. a do 30. 11. běžného zdaňovacího období. Podle ust. § 15 odst.2 ZDN nepřesáhne-li roční daň z nemovitostí částku 1000,-Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31.5. běžného zdaňovacího období. Ke stejnému datu lze daň z nemovitostí zaplatit najednou i při vyšší částce.

[12] Rozhodnutím ze dne 18. 10. 1999 č.j. 16990/99/094971/3094 byla žalobci stanovena povinnost zaplatit daňový nedoplatek na dani z nemovitostí za původního vlastníka, a to ve výši 9225,-Kč. Protože žalobce v termínu splatnosti vyměřenou částku nezaplatil, vznikl mu daňový nedoplatek. Dále je třeba zdůraznit, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí respektoval předešlé rozsudky Krajského soudu v Brně, a to ze dne 12. 4. 2006 č.j. 30 Ca 21/2006-21 (resp. předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2005 č.j. 1 Afs 140/2004-55) a ze dne 29. 2. 2008 č.j. 30 Ca 192/2006-35, kterými byly předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeny pro nepřezkoumatelnost.

[13] Z nového rozhodnutí je na rozdíl od posledního rozhodnutí žalovaného zejména patrno jak bylo naloženo s částkou 1776,-Kč, která byla zaplacena dne 6. 5. 2000 žalobcem (viz. tabulka č. 4 položka 12, řádek druhý). Z tabulek, které žalovaný doplnil do odůvodnění svého posledního rozhodnutí je jasně zřetelné jaké konkrétní platby uhradil žalobce v období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000 na účet daně z nemovitostí (tab. č. 1), jaké daňové povinnosti měl žalobce zaplatit od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000, včetně nedoplatku, který měl povinnost zaplatit za původního poplatníka (tab. č. 2), jaký byl rozpis daňové povinnosti žalobce po jednotlivých splátkách, včetně dat splatnosti a penalizačních dat (tab. č. 3), jak byly jednotlivé splátky v období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2000 placeny a na co byly použity (tab. č. 4) a jak byl proveden výpočet penále za rok 2000 (tab. č. 5). Odůvodnění žalovaného doplněné o shora uvedené tabulky je logické, přehledné, věcně správné a splňuje požadavky přezkoumatelnosti.

[14] K namítané nejasnosti rozhodnutí žalovaného lze uvést, že ze shora uvedených tabulek č. 1 až 5 a zejména z tabulky č. 5 je patrná výše záloh, datum splatnosti, datum uhrazení, počet dnů prodlení, sazba penále a jeho výše. K žalobní námitce, že daňovou povinnost za rok 2000 žalobce řádně a včas uhradil ve výši 1776,-Kč dne 6. 5. 2000, soud uvádí, že tato částka byla dle § 59 odst.6 daňového řádu použita na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani, což vyplývá z tabulky č. 4 čísla položky 12 řádku druhého. Částka 9225,-Kč, kterou žalobce uhradil dne 8. 12. 2000, byla použita na zaplacení dosud neuhrazené části nedoplatku a též na úhradu nezaplacených splátek daně z nemovitostí za rok 2000, což je patrno z tabulky č. 4 čísla položky 12 řádku třetího a čísel položek 13 až 17 uvedené tabulky. pokračování
30 A6
f 144/2011

Uvedenou platbou ve výši 9225,-Kč byl daňový nedoplatek žalobce zcela zaplacen a proto mohl správce daně vypočítat penále (byl mu znám již počet dnů prodlení) za rok 2000, což provedl platebním výměrem č. 1020000482 ze dne 20. 5. 2002, č.j. 12000/02/094971/5948 na částku 190,-Kč.

[15] Ohledně žalobní námitky týkajících se duplicitního účtování penále je nutno sdělit, že k duplicitnímu účtování penále nedošlo, protože rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2006 č.j. 12386/06/FŘ/140 bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 2. 2008 č.j. 30 Ca 192/2006-35 a následně nahrazeno žalobou napadeným rozhodnutím. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2003 č.j. 7894/02/FŘ 150 se netýkalo vyměření daně, ale řešilo odvolání žalobce proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Za situace kdy zdůvodňuje žalobce daný žalobní bod seznamem soudních sporů aniž konkrétně uvedl, které rozhodnutí žalovaného, resp. správce daně, rozhodovalo o shodném předmětu řízení tedy penále za stejné období jako žalobou napadené rozhodnutí, je takový žalobní bod nekonkrétní. To samé se vztahuje i na další žalobní bod týkající se námitky prekluze nároku „na vyměření a doměření daně za rok 1994, 1995“. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2005 č.j. 1 Afs 140/2004-55, který se ztotožnil s názorem zdejšího soudu, že námitky žalobce směřující proti rozhodnutí ze dne 18. 10. 1999 č.j. 16990/99/094971/3094, které stanovilo žalobci k úhradě daňový nedoplatek vzniklý na předmětné dani za původního vlastníka ve výši 9225,-Kč, „jsou nerelevantní, neboť směřují do rozhodnutí, které již bylo soudem přezkoumáno (jak uvádí žalovaný ve svém vyjádření) a není procesní cesty, jak takové rozhodnutí změnit. Z uvedeného je zřejmé, že tímto rozhodnutím byla žalobci pravomocně uložena daňová povinnost.“

[16] Soud se dále vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku č.j. 1 Afs 19/2011-64 ze dne 6. 4. 2011 zabýval jednak otázkou včasnosti sdělení penále a také otázkou promlčení práva penále vybrat. Z ust. § 63 odst.4, věty druhé a čtvrté daňového řádu, v rozhodném znění, vyplývá, že předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv, pokud to vyžaduje stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí do třiceti dnů poté, kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně. Promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky upravuje ust. § 70 odst. 1 daňového řádu, které stanoví, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným.

[17] K uvedené problematice je vhodné citovat některé závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 19/2011-64 ze dne 6. 4. 2011. Je třeba konstatovat, že penále jakožto příslušenství daně „sleduje osud daně“ (§ 58 zákona č. 337/1992 Sb.), to však znamená, že je kategorií od daně se lišící. Penále není daní, proto se nevyměřuje; konstituuje se nabytím zákonných předpokladů (splněním zákonem požadovaných podmínek) a poté jej již pouze správce daně daňovému subjektu sděluje formou platebního výměru (§ 63 odst. 4 cit. zákona). Nezjišťují se zde skutečnosti rozhodné pro určení výše původní daňové povinnosti tak, jak je tomu v rámci nalézacího řízení, tedy u daně při vyměřovacím řízení, vytýkacím řízení či daňové kontrole, neboť v každém okamžiku daňového řízení nastalém po splatnosti daně lze penále vypočíst na základě již učiněného rozhodnutí o dani. Na této skutečnosti nic nemění ani povinnost správce daně při výpočtu penále zohlednit například existenci přeplatků na jiných daních, či sdělit rozsah časového období, za které penále předepisuje, včetně stanovení jeho počátku a konce, dále též odůvodnit zvolenou výši sazby penále. Nejen z povahy tohoto institutu, ale i z jeho systematického zařazení v zákoně je pokračování
30 A7
f 144/2011

zřejmé, že předepisování penále nespadá do vyměřovací fáze daňového řízení, ale do fáze placení (vybírání) daně. Jediná lhůta, kterou je předpis penále vázán, je tak šestiletá promlčecí lhůta k vybrání daně, a právě v této lhůtě musí být jeho předpis nejpozději sdělen platebním výměrem daňovému dlužníkovi (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 Afs 148/2005 - 45, nebo ze dne 30. září 2008, čj. 8 Afs 38/2008 - 57).

[18] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008, č.j. 9 Afs 112/2007-82 lhůta určená podle § 63 odst. 4 daňového řádu ke sdělení předpisu penále je navázána na lhůtu, v níž se promlčuje právo vybrání daně. Sdělení předpisu penále daňovému dlužníkovi není omezeno samostatnou lhůtou, nýbrž je vázáno na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání daně. Jestliže je běh lhůty pro vybrání daně zákonem stanoveným způsobem přerušen (kvalifikovaným úkonem správce daně směřujícím k vybrání, zajištění nebo vymožení předmětného nedoplatku ve smyslu ustanovení § 70 odst. 2 d. ř.), počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, a tato nová lhůta platí nejen pro vybírání daně, ale též pro sdělení předpisu penále. Je tedy zřejmé, že lhůta k předpisu penále je ve vztahu k promlčecí lhůtě k vymáhání daňových nedoplatků lhůtou sekundární a při posuzování lhůty pro sdělení předpisu penále musí být předně zkoumán běh promlčecí lhůty pro vybrání daně, neboť teprve od běhu této základní lhůty se odvíjí lhůta ke sdělení předpisu penále, resp. obě lhůty zde splývají. Platební výměr, kterým je daňovému subjektu sdělováno penále, je deklaratorním rozhodnutím a pro sdělení jeho výše naběhlé ze zákona, není v rámci zákonem stanovené šestileté lhůty nutno splnit podmínku právní moci.

[19] V daném případě nastala splatnost daňového nedoplatku na dani z nemovitostí za rok 2000 ve čtyřech splátkách po 444,- kč dne 31. 5. 2000, 30. 6. 2000, 2. 10. 2000 a 30. 11. 2000. Daňové penále na dani z nemovitosti za zdaň. období roku 2000 bylo správcem daně předepsáno dne 20. 5. 2002 a sděleno daňovému subjektu dne 31. 5. 2002, tedy v rámci šestileté lhůty, která měla skončit až dne 31. 12. 2006. Protože výše cit. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 112/2007 výslovně připouští, že v této šestileté lhůtě není nutné splnit podmínku právní moci, není na překážku, že v uvedené šestileté lhůtě nenabylo rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru právní moci a lze tedy konstatovat, že lhůta pro sdělení předpisu penále byla dodržena, a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani fakt, že žalobou napadené rozhodnutí bylo učiněno až v roce 2008. Ze shora uvedeného závěru pak vyplývá, že šestiletá lhůta uvedená v § 63 odst. 4 daňového řádu ve znění platném pro projednávanou věc, je relevantní pouze ve vztahu k rozhodnutí správce daně, jímž bylo sděleno daňovému subjektu penále, nikoliv však ve vztahu k rozhodnutí žalovaného. Jedinou překážkou, pro kterou by rozhodování o odvolání proti platebnímu výměru daňovém penále nemělo již smysl, by bylo namítané promlčení práva stanovené penále vybrat.

[20] Soud se tedy dále zabýval otázkou namítaného promlčení práva předmětné penále vybrat. Z § 70 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle ust. 4 a 5. Promlčecí lhůta může být přerušena, jsou-li splněny zákonné předpoklady, které způsobují její přerušení a započetí běhu lhůty nové. K tomu je však zapotřebí, aby byl jednak proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku a jednak musí být daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. Platební výměr na penále, který není konstitutivním rozhodnutím, které by založilo vznik penále, ale pouze rozhodnutím, kterým pokračování
30 A8
f 144/2011

správce daně ukládá daňovému subjektu ze zákona naběhlé penále uhradit, je úkonem směřujícím k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku ve smyslu § 70 odst. 2 daňového řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 112/2007-72 ze dne 28. 5. 2008). Nejvyšší správní soud ve výše cit. rozsudku též vyvrátil tvrzení krajského soudu, který vycházel z předpokladu, že platební výměry na penále nejsou způsobilé přerušit běh lhůty v smyslu § 70 odst. 2 d. ř., dokud nejsou pravomocné. Za další úkon způsobilý přerušit běh promlčecí lhůty je možné považovat výzvu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě.

[21] Bylo tedy nutné zkoumat, jaké úkony správce daně byly vůči daňovému dlužníkovi ve věci učiněny. Pro složitost věci a s ohledem na množství sporů vedených žalobcem proti žalovanému, soud považuje za nutné provést následující rekapitulaci úkonů provedených v předmětné věci. Dne 31. 5. 2002 byl žalobci doručen platební výměr na daňové penále na dani z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2000, č.j. 12000/02/094971/5948 ze dne 20. 5. 2002. Odvolání proti platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného č.j. 5467/02/FŘ/140 ze dne 17. 9. 2002. Následně však Krajský soudu v Brně, který byl vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 140/2004-55 ze dne 8. 12. 2005, rozsudkem č.j. 30 Ca 21/2006-21 ze dne 12. 4. 2006, rozhodnutí žalovaného o odvolání zrušil. Finanční ředitelství v Brně o odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. 1020000482 na daňové penále opětovně rozhodlo dne 6. 9. 2006 rozhodnutím č.j. 12391/06/FŘ/140, jímž odvolání daňového subjektu zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal žalobu ve správním soudnictví, o které rozhodl Krajský soud v Brně dne 29. 2. 2008 tak, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. 12391/06/FŘ140 zrušil pro vady řízení a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Finanční ředitelství tedy znovu rozhodovalo o odvolání daňového subjektu proti platebnímu výměru č. 1020000482 a svým rozhodnutím ze dne 27. 5. 2008, č.j. 8389/08-1400-702758 odvolání zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal u Krajského soudu v Brně dne 10. 6. 2008 žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem č.j. 30 Ca 116/2008-38 ze dne 31. 8. 2010. Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem č.j. 1 Afs 19/2011-64 ze dne 6. 4. 2011 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V současné době probíhá řízení u Krajského soudu pod sp. zn. 30 Af 144/2010. Správce daně v průběhu řízení ještě zaslal žalobci dvě výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě č.j. 18885/02/094971/5948 ze dne 8. 10. 2002 však byla zrušena rozhodnutím Finančního ředitelství č.j. 7894/02/FŘ 150 ze dne 17. 2. 2003 byla předmětná výzva zrušena. Dne 21. 1. 2004 byla odvolateli zaslána druhá výzva k zaplacení nedoplatku penále v náhradní lhůtě č.j. 762/04/094971/5948 ze dne 19. 1. 2004.

[22] Jak je výše uvedené, napadeným rozhodnutím byl penalizován daňový nedoplatek se splatností ve čtyřech splátkách v roce 2000. Tento nedoplatek by byl promlčen ke dni 31. 12. 2006 (tedy v šestileté promlčecí lhůtě), pokud by tato lhůta nebyla kvalifikovaným úkonem přerušena. Za takový kvalifikovaný úkon je nutné považovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 112/2007-73 ze dne 28. 5. 20008 platební výměr na daňové penále č. 1020000482, č.j. 120000/02/094971/5948 ve výši 190,- Kč, který byl žalobci doručen dne 31. 5. 2002. Dále takovým úkon byla i výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 19. 1. 2004 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 142/2005-35 ze dne 24. 1. 2007). Tím opět došlo k přerušení promlčecí lhůty a od 1. 1. 2005 počala běžet nová šestiletá promlčecí lhůta, ve které bylo možné daňové penále vymáhat (s pravděpodobným koncem dne 31. 12. 2010). Dalšími úkony, které žalovaný ve věci učinil od vydání výše uvedené výzvy bylo jednak rozhodnutí o odvolání č. 12391/06/FŘ/140, které pokračování
30 A9
f 144/2011

však bylo zrušeno dne 29. 2. 2008 rozsudkem Krajského soudu v Brně č.j. 30 Ca 21/2006-21. Posledním úkonem žalovaného vůči žalobci pak bylo dne 27. 5. 2008 napadené rozhodnutí o odvolání č.j. 8389/08-1400-702758. Ovšem ani toto rozhodnutí nelze považovat za úkon, jenž by opět mohl přerušit běh promlčecí lhůty, neboť se jednalo právě jen rozhodnutí o odvolání proti úkonu (platebnímu výměru č.j. 12000/02/094971/5948 ze dne 20. 5. 2002) způsobujícímu přerušení běhu promlčecí lhůty. Další „nastavování“ promlčecích lhůt tímto způsobem by bylo nepřijatelné, protože by nerespektovalo z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahů do základního práva na vlastnictví. V této souvislosti je nutné připomenout, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou totiž orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod – tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).

[23] Soud se ještě pro úplnost zabýval otázkou, zda mohlo v tomto případě dojít probíhajícím soudním řízení ke stavění lhůt. Dle § 41 s. ř.s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a odvodů za porušení rozpočtové kázně, které jsou příjmem státního rozpočtu, státních finančních aktiv nebo rezervních fondů organizačních složek státu, rozpočtů územních samosprávných celků, nebo státních fondů nebo Národního fondu. Dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v odst. 27 rozsudku č.j. 1 Afs 19/2011-64 ze dne 6.4.2011 se ust. § 41 daňového řádu ve vztahu k promlčecím lhůtám ve věcech daní neuplatní. To tedy znamená, že k účinkům stavění promlčecí lhůty po dobu soudního řízení dojít nemohlo. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 30/2011-57 ze dne 22. 6. 2011 je z ust. § 41 daňového řádu zejména věty druhé patrné, že ustanovení se uplatní pouze tehdy, probíhá-li před soudem řízení ve věci, na niž mohou působit lhůty pro zánik práva. Pro účely daňového řízení by takovou typickou lhůtou, která spojuje s jejím uplynutím zánik práva, byla lhůta uvedená v § 47 d. ř. Shodným rysem v tomto kontextu je zánik subjektivního práva v důsledku jeho neuplatnění ve stanovené (prekluznivní) lhůtě. Prekluzivní (propadnou) lhůtou je tedy taková, jejímiž uplynutím zaniká právo se lhůtou spojené. K zániku práva tak musí správní orgány i soudy přihlížet ex offo, neboť právo zde již fakticky neexistuje. Pokud nastanou uvedené právní skutečnosti, dochází k zániku (propadnutí) práva. O takový charakter lhůty se však v případě lhůt stanovených v § 70 zákona daňového řádu nejedná. Ten výslovně uvádí, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Znamená to, že zákon sám konstruuje pro účely placení daní lhůtu promlčecí (nikoliv prekluzivní, propadnou). Právo, které nebylo v této lhůtě vykonáno, sice nezaniká, avšak nemůže být přiznáno tehdy, jestliže ten, kdo disponuje námitkou promlčení (v souzených souvislostech obvykle dlužník) existenci promlčení namítne. Pak dochází k zániku vymahatelnosti takového práva. Z vedeného rozlišení odlišného charakteru obou zmiňovaných typů lhůt lze jednoznačně uzavřít, že účinky § 41 s. ř. s. (přerušení běhu lhůt po dobu řízení před soud) se neuplatní, pokud před soudem probíhalo řízení ve věci, s níž není spojen běh lhůt pro zánik práva, ale lhůt promlčecích.

[24] Žalobce již v průběhu daňového řízení účinky promlčení namítal. Soud se tedy zmíněnou námitkou promlčení zabýval a dospěl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném v rozsudku č.j. 1 Afs 19/2011-64 k závěru, že došlo k promlčení práva vybrat penále deklarované žalobou napadeným rozhodnutím. Protože lhůta pro pokračování
30 A10
f 144/2011

vymáhání daňového nedoplatku uplynula dne 31. 12. 2010, soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovaný je nucen v dalším řízení s ohledem na uplynutí promlčecí lhůty řízení o odvolání proti platebnímu výměru na penále na dani z nemovitostí za rok 2000 zastavit. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán.

[25] Nad rámec shora uvedeného odůvodnění soud ještě uvádí, že si je vědom usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22. 3. 2011, č.j. 5 Afs 35/2009-265, který zaujal odlišný právní názor na charakter a počátek běhu lhůt pro sdělení předpisu penále. Ovšem v dané věci je zdejší soud dle § 103 odst. 4, písm. a) s. ř. s. vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 19/2011-64, který byl vydán dne 6. 4. 2011, tedy až po rozhodnutí rozšířeného senátu. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2007 je Nejvyšší správní soud v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil (§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s). Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezidobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozhodováním v též věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle § 17 s. ř. s. nebo plénum či kolegium ve stanovisku přijatém podle § 19 s. ř. s. S ohledem na shora popsanou časovou posloupnost rozhodnutí se však ve zde projednávané věci nejedná o případ, kdy by bylo možné se od závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku č.j. 1Afs 19/2011-64 odchýlit. Proto soud rozhodl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

VII.
Náklady řízení

[26] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože byl žalobce zcela úspěšný ve věci, přiznal mu soud podle § 60 odst.1 s.ř.s. a § 110 odst. 2 s. ř. s. náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť současně neshledal existenci důvodů, které by měly vést byť i jen k částečnému nepřiznání těchto nákladů. Náhradu nákladů řízení tvoří odměna za 3 úkony právní služby po 2.100,- Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a kasační stížnosti (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7, § 11 odst.1 písm. a), d) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhl. a náhrada za zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši 2.000,- Kč a kasační stížnosti 3.000,- Kč. Právní zástupce žalobce je plátce DPH, a proto bylo nutné u úkonů právní služby a náhrad režijních paušálů učiněných v roce 2008 připočítat DPH 19 % (tj. částku 912,- Kč) a u úkonů v roce 2011 DPH 20% (tj. částku 480,- Kč). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů řízení částku 13.592,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí, které nabývá právní moci dnem doručení, lze podat opravný prostředek (kasační stížnost podle ust. § 102 a násl. s.ř.s.)

pokračování
30 A11
f 144/2011

do dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně. Podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 a § 106 odst. 2, 4 s.ř.s.).

V Brně dne 30.11.2011

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru