Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Af 12/2015 - 24Rozsudek KSBR ze dne 19.01.2017

Prejudikatura

3 As 113/2014 - 47

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 52/2017

přidejte vlastní popisek

30Af 12/2015 - 24

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce společnosti ADMIRAL GLOBAL BETTING a.s., se sídlem Komořany 146, Rousínov, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem v Brně, Malinovského nám. 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2014. č. j. MMB/0486764/2014,

takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, ze dne

15. 12. 2014, č. j. MMB/0486764/2014, se zrušuje a věc se vrací žalovanému

k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč

do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 30 Af 61/2012-50 (právní moc dne 8. 9. 2014) bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování č. j. MMB/0189185/2012 ze dne 1. 6. 2012, jakož i rozhodnutí – platební výměr Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 4. 2012, č. j. BKPO/5344/12/2100. Rozhodnutím správce daně byl žalobci vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj za období od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2010 ve výši 300 000 Kč. Správce daně v souladu s právním názorem vysloveným ve výše zmíněném zrušovacím rozsudku zdejšího soudu vrátil uhrazenou částku na účet žalobce a řízení v souladu s ustanovením § 106 odst. 1 písm. f) zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) zastavil. Správce daně následně s odkazem na § 11 odst. 4 zák. č. 560/1990 Sb., o místních poplatcích (dále jen „zákon o místních poplatcích“) nevyhověl žádosti žalobce ze dne 24. 10. 2014 o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně (rozhodnutí správce daně ze dne 3. 11. 2014, č. j. BKOP/17137/14/2100). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Žalovaný napadené rozhodnutí správce daně zrušil a řízení o žádosti o úrok z neoprávněného jednání správce daně zastavil, neboť podání, jímž žalobce žádal o vrácení úroku, je podáním, které zákon o místních poplatcích nepřipouští.

II. Stručné shrnutí žaloby

Žalobce především uvedl, že zákon č. 270/2007 Sb., s účinností od 31. 10. 2007, změnil zákon o místních poplatcích a to tak, že penále, úrok z posečkání nebo splátek daně a úrok z prodlení podle zákona upravující správu daní se neuplatňují. Z důvodové zprávy k zákonu č. 270/2007 Sb., se podává, že zmíněné ustanovení vypořádává vzájemný vztah nových postihů za platební pochybení obsažených v obecné úpravě daňového procesu se speciální sankcí upravenou v § 11 zákona o místních poplatcích. Na základě zákona č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu, bylo v zákoně o místních poplatcích stanoveno, že včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek a zvýšení je pak příslušenstvím poplatku. Současně tento zákon zavedl, že penále, úroky a pokuty upravené daňovým řádem, s výjimkou pořádkových pokut, se neuplatňují. Dle důvodové zprávy je mezi sankce, které se neukládají u místních poplatků, navrhována též pokuta za opožděné tvrzení daně, což může být u místních poplatků například hlášení o poplatcích.

Dle žalobce je z výše uvedeného zřejmé, že § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích se vztahuje na sankce vůči poplatníkovi místního poplatku. Na opačnou sankci vůči správci poplatku, tj. úrok z neoprávněného jednání podle § 254 daňového řádu, se § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích nevztahuje. Pojem úrok totiž zahrnuje z historického výkladu jen sankční úrok vůči poplatníkovu místnímu poplatku. Zákon o místních poplatcích tedy explicitně sankce vůči správci poplatku neupravuje a tudíž je nutno subsidiárně použít zákon o správě daní a poplatků, resp. daňový řád. Žalobce zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 2 Afs 76/2011. Jeho žádost o přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně byla tedy oprávněná.

III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný ve vyjádření v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

IV. Právní hodnocení soudu

Mezi účastníky není sporné, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, č. j. 30 Af 61/2012-50 (právní moc dne 8. 9. 2014) bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování č. j. MMB/0189185/2012 ze dne 1. 6. 2012, jakož i rozhodnutí – platební výměr Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole ze dne 17. 4. 2012, č. j. BKPO/5344/12/2100. Rozhodnutím správce daně byl žalobci vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj za období od 1. 7. 2009 do 30. 6. 2010 ve výši 300 000 Kč. Žalobce vyměřený poplatek správci daně uhradil dne 18. 6. 2012. Správce daně v souladu s právním názorem vysloveným ve výše zmíněném zrušovacím rozsudku zdejšího soudu vrátil uhrazenou částku na účet žalobce a řízení v souladu s ustanovením § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu zastavil (rozhodnutí správce daně ze dne 1. 10. 2014, č. j. BKPO/15481/14/2100). Žalobci byl uhrazený místní poplatek vrácen připsáním na účet dne 3. 10. 2014.

Mezi účastníky je pak sporné to, zda žalobce mohl po správci daně postupem dle § 254 daňového řádu požadovat úrok z neoprávněného jednání správce daně. Žalovaný argumentoval především § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích. Dle § 11 odst. 4 zákona o místních poplatcích, penále, úroky a pokuty, upravené daňovým řádem, s výjimkou pořádkových pokut, se neuplatňují. Dle žalovaného je zákon o místních poplatcích zákonem speciálním, který má přednost před zákonem obecným, tj. daňovým řádem, jež je pro správce daně, provádějícího správu na úseku místních poplatků, závazný (§ 4 daňového řádu). Předmětné ustanovení nerozlišuje, na koho se vztahuje, ale je uvedeno plošně.

Podle § 254 odst. 1 daňového řádu, dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady.

Podle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích, nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nebudou-li poplatky odvedeny plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem k přímé úhradě. Podle odst. 3 téhož ustanovení včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může obecní úřad zvýšit až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku. Podle odstavce 4 penále, úroky a pokuty, upravené daňovým řádem, s výjimkou pořádkových pokut, se neuplatňují.

Podle § 4 daňového řádu tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak.

Soud k věci uvádí, že rozhodnutím o stanovení daně sám daňový řád rozumí také rozhodnutí, kterým je uloženo (stanoveno) některé z peněžitých plnění spadajících pod legislativní zkratku „daň“ použitou v § 2 odst. 3 daňového řádu. Dle § 2 odst. 3 daní se pro účely tohoto zákona rozumí a) peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek, b) peněžité plnění, pokud zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona, c) peněžité plnění v rámci dělené správy. Je nesporné, že daní se rozumí i místní poplatky. Rovněž není sporné, že oba správní orgány rozhodující ve věci lze ve smyslu § 10 odst. 1 považovat za správce daně.

Soud k věci uvádí, že ze systematiky § 11 zákona o místních poplatcích je zřejmé, že se vztahuje na poplatníka, resp. plátce poplatku, a nikoliv na obecní úřad (správce daně), který místní poplatky vybírá. Je dále zřejmé, že penále, úroky a pokuty upravené daňovým řádem se jako sankce u místních poplatků neukládají, neboť správce daně může v případě včas nezaplacených nebo neodvedených poplatků jejich výši až ztrojnásobit. Takový postup správce daně je pak sankcí pro poplatníka za porušení svých povinností při hrazení místních poplatků. I z historického výkladu je zřejmé, že § 11 odst. 4 byl do zákona o místních poplatcích vložen (stalo se tak zákonem č. 270/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) z důvodu toho, aby poplatník nebyl sankcionován možným zvýšením až na trojnásobek a současně mu nebyly ukládány další sankce dle zákona č. 357/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Dle důvodové zprávy k tomuto zákonu se navrhuje vypořádat vzájemný vztah nových postihů za platební pochybení obsažených v obecné úpravě daňového procesu se speciální sankcí upravenou v § 11 zákona o místních poplatcích. K další změně § 11 došlo v souvislosti s přijetím daňového řádu, a to doprovodným zákonem k daňovému řádu zák. č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím daňového řádu. Zůstal však zachován princip, že vůči poplatníkovi jsou vyloučeny sankce dle daňového řádu a uplatní se toliko sankce dle zákona o místních poplatcích s možným zvýšením až na trojnásobek místního poplatku. V důvodové zprávě k zák. č. 281/2009 Sb., je pak uvedeno, že návrh nového znění § 11 spočívá ve zpřesnění ustanovení stávajícího odst. 1 ohledně postupu poplatníka, když nezaplatí poplatek včas nebo ve správné výši a postupu plátce, když poplatek neodvede ve lhůtě obecnímu úřadu. Dále se zpřesňuje ve vazbě na daňový řád, že zvýšení poplatku je příslušenstvím poplatku. Vypouští se ustanovení o zaokrouhlování, které se řídí obecným ustanovením o zaokrouhlování v daňovém řádu. Navrhuje se doplnit mezi sankce, které se neukládají u místních poplatků, též pokuta za opožděné tvrzení daně, což může být u místních poplatků například hlášení o poplatcích. Soud tedy dospěl k závěru, že § 11 odst. 4 se uplatní toliko ve vztahu k poplatníku místního poplatku a nikoliv k správci daně (poplatku).

Zákon o místních poplatcích neupravuje nárok poplatníka vůči správci místního poplatku, pokud je jeho rozhodnutí ve věci místních poplatků zrušeno, jak se tomu stalo v posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2015, č.j. 3 As 113/2014-47 mj. uvedl: „Nejvyšší správní soud přitom nemá pochyb o tom, že výchozím a stěžejním smyslem zmíněného institutu je „předcházet komplikovaným řízením o náhradu škody“ a to tak, že „způsobenou majetkovou újmu by daňovému subjektu měla pokrýt“ právě výše daného úroku. Takto vymezený smysl právní úpravy plynoucí z § 254 daňového řádu, tedy kompenzace vzniklé majetkové újmy daňového subjektu, a související úmysl zákonodárce, nejen že výslovně plyne z citované důvodové zprávy k danému ustanovení, ale lze jej dovodit i přímo z textu zákona (srov. § 254 odst. 6 daňového řádu); shodují se na něm ostatně i shora citované komentáře k daňovému řádu. Ke zmíněné preventivní funkci úroku ve vztahu k řízení o náhradě škody je pak nutno připomenout, že ustálená judikatura civilních soudů i doktrína v oblasti soukromého práva škodou rozumí takovou újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpj 87/70). Pokud je pak na institut úroku obecně nahlíženo jako na odměnu (náhradu) za to, že určitý subjekt nemohl po stanovenou dobu nakládat s finančními prostředky („cena peněz“), je podle názoru Nejvyššího správního soudu nanejvýše logické, že taková náhrada by i v případě úroku dle § 254 odst. 1 daňového řádu měla poškozenému subjektu náležet pouze z částky přesahující zákonnou daň (poplatek), kterou již daňový subjekt uhradil, a kompenzovat toliko újmu odpovídající nezákonně stanovené části daně (poplatku). Jinak řečeno, tento úrok by měl daňovému subjektu nahrazovat újmu spočívající v nemožnosti nakládat s finančními prostředky v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu správce daně. Zatímco v případě zrušení rozhodnutí o stanovení daně (poplatku) či prohlášení jeho nicotnosti je zjevné, že vzniklá škoda odpovídá celé uhrazené částce, čemuž by měl odpovídat i úrok přiznaný podle § 254 odst. 1 daňového řádu z celé uhrazené částky, v případě „pouhé“ změny rozhodnutí o stanovení daně (poplatku) je tomu jinak. V případě změny rozhodnutí o stanovení daně totiž nedošlo ke vzniku újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí ohledně celé uhrazené částky. Pokud by totiž daňový subjekt již na základě prvotního rozhodnutí zaplatil daň (poplatek) ve správné výši, ohledně této (správné) částky by mu nepochybně žádná újma nevznikla a ani vzniknout nemohla. Není proto důvod k tomu, aby prostřednictvím úroku z neoprávněného jednání správce daně byla daňovému subjektu jakkoliv kompenzována úhrada daně (poplatku) v zákonné výši, neboť ke vzniku újmy v tomto rozsahu fakticky nedochází.

…Nelze ostatně přehlédnout, že i komentář k daňovému řádu, na který k podpoře své argumentace odkazuje žalobce (a v napadeném rozsudku i krajský soud), v rámci výkladu k § 254 odst. 1 daňového řádu výslovně konstatuje, že „uvádí-li důvodová zpráva k zákonu jednoznačně, že úrok z prodlení je stanoven jako ekonomická náhrada za nedoplatky peněžních prostředků na daních, které musí veřejné rozpočty získávat z jiných zdrojů, pak by shodnou optikou mělo být nahlíženo na úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě rozhodnutí o stanovení daně, jež bylo později zrušeno, změněno či prohlášeno nicotným z důvodu nezákonnosti nebo nesprávného úředního postupu správce daně“ (Baxa, J., Dráb, O., Kaniová, L., Lavický, P., Schillerová, Šimek, K., Žišková, M.: Daňový řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2011.“

Jak plyne ze shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, úrok z neoprávněného jednání správce daně je třeba považovat za kompenzaci vzniklé majetkové újmy a ekonomickou náhradu za neoprávněně uhrazenou výši místního poplatku. Účelem úroku z neoprávněného jednání správce daně není sankcionovat stát za nezákonné jednání (pochybení), ale adresátu nezákonného rozhodnutí kompenzovat nemožnost disponovat se svými finančními prostředky. Úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu je ve své podstatě paušalizovaným vyjádřením ceny finančních prostředků v čase, která je dána úrokovou mírou. Tento úrok je ostatně ve zcela shodné výši jako úrok z přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu. Daňový subjekt má tedy nárok na uhrazení úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně. Jak je uvedeno výše, pod rozhodnutí o stanovení daně spadá i rozhodnutí o stanovení (uložení) místního poplatku. Neoprávněný úrok z jednání správce daně byl např. přiznán v případě, pokud bylo sankční rozhodnutí o uložení pokuty Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zrušeno pravomocným rozhodnutím soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Afs 128/2016-39) či došlo-li ke změně rozhodnutí o stanovení místního poplatku (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 3 As 113/2014-47). Nelze proto ani odhlédnout od toho, že by vznikaly neodůvodněné rozdíly, pokud by se daňový subjekt v případě pochybení správce místního poplatku nemohl domáhat kompenzace za nemožnost nakládat se svými finančními prostředky ve formě úroku z jeho neoprávněného jednání. Soud proto dospěl k závěru, že se subsidiárně dle § 4 daňového řádu použije § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť zákon o místních poplatcích neobsahuje vlastní úpravu nároku poplatníka vůči správci daně (poplatku) z vadného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobci náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. žalovaného, a proto soudu nezbylo než rozhodnutí žalovaného, který úrok nepřiznal, zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V dalším řízení bude správce daně, resp. žalovaný, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku, tj. z důvodu zrušení rozhodnutí o vyměření místního poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj pro nezákonnost náleží žalobci úrok z částky ve výši 300 000 Kč, kterou na základě zrušeného rozhodnutí uhradil, a to ode dne její úhrady postupem dle § 254 odst. 1 daňového řádu.

V.
Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Žalobce nebyl v řízení zastoupen a dle obsahu správního spisu mu náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. K zaplacení nákladů řízení určil soud přiměřenou lhůtu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 19. 1. 2017

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru