Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 5/2018 - 52Rozsudek KSBR ze dne 27.02.2020

Prejudikatura

1 As 118/2012 - 23

1 Afs 1/2012 - 36


přidejte vlastní popisek

30 Ad 5/2018 - 52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudkyň JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové ve věci

žalobkyně: REEHAP s. r. o.

sídlem Barvy 598/2, Brno zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Kopou sídlem Táborského nábřeží 790/3, Brno

proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, Opava

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2018, č. j. 1622/1.30/18-3, sp. zn. S9-2017-487

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, č. j. 32431/9.30/17-10, sp. zn. S9-2017-487, uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že dne 28. 6. 2017 neměla v místě pracoviště „Masarykova univerzita“, na adrese Komenského 2, Brno, k dispozici kopii dokladu prokazujícího existenci pracovněprávního vztahu pro zaměstnankyni M. A., která vykonávala pro žalobkyni na předmětném pracovišti závislou práci uklízečky, čímž porušila § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (výrok I.). Za tento přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobkyni pokutu ve výši 15 000 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč (výrok III.).

2. Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Obsah žaloby

3. Žalobkyně v podané žalobě namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány chybně aplikovaly zákon a nezohlednily míru společenské škodlivosti jednání žalobkyně.

4. Potvrdila, že v den a hodinu konání kontroly nebyla schopna doložit existenci dohody o provedení práce paní M. A. Do ukončení kontroly však správnímu orgánu I. stupně existenci dohody doložila s tím, že veškeré pracovněprávní smlouvy (i dohody) jsou uloženy v sídle společnosti a rovněž v místě provozovny na adrese Olomoucká 27, Brno, která byla místem výkonu práce paní A.

5. Je nutné zohlednit, že zaměstnanci žalobkyně vykonávají práci pro zákazníky na řadě míst. Tato pracoviště mají ve vztahu k zaměstnavateli charakter externích pracovišť. Nelze dovozovat, že se jedná o „místa obvyklá pro výkon činnosti kontrolované osoby“ ve smyslu § 45 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Externí pracoviště u zákazníka se kdykoliv mohou změnit. Není rozhodné, zda jsou na nich práce konány opakovaně či nahodile. Ani skutečnost, že je na vrátnici pracoviště podle zaměstnankyně „evidována docházka“, trvalost pracoviště neprokazuje. Masarykova univerzita kontroluje vstup osob do svých objektů, neprovádí však kontrolu docházky zaměstnanců externích firem. Žalobkyně zajišťuje úklidové práce na řadě externích pracovišť. Zajištění odpovídajících míst pro uložení pracovních smluv, které by odpovídalo požadavku na ochranu osobních dat zaměstnanců, je velmi obtížné, v některých situacích (úklid exteriérů) téměř nemožné. Pracovníci jsou operativně vysíláni na externí pracoviště, proto by zajištění zákonného požadavku bylo spojeno s neúměrnou administrativní zátěží, kterou by byla žalobkyně nucena přenášet na své zákazníky. Interpretace žalovaného nepřihlíží k individuálním poměrům a okolnostem, k nimž v praxi dochází.

6. Žalobkyně odkázala na metodiku, kterou žalovaný vydal pro posuzování obdobných situací. Podle ní ke kontrole existence pracovněprávního vztahu postačí, je-li prokázáno, že se příslušný doklad nachází v místě tzv. řídícího pracoviště, tedy tam, kde sídlí osoba oprávněná ukládat zaměstnancům úkoly. Touto osobou je pan S. S., hlavní technik, který sídlí v provozovně na Olomoucké 27, Brno. Ten také dohodu o provedení práce do data ukončení kontroly předložil. Správní orgány tedy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu.

7. Správní orgány nesprávně interpretovaly § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti. Formální znaky přestupku sice byly naplněny (žalobkyně neměla na konkrétním pracovišti uloženou kopii dokladu osvědčujícího existenci pracovněprávního vztahu paní A.), nebyly však zohledněny individuální okolnosti případu, za nichž názor o naplnění skutkové podstaty přestupku neobstojí. V dohodě o provedení práce ze dne 2. 1. 2017 nebylo uvedeno místo výkonu práce. Podle razítka zaměstnavatele tímto místem měla být provozovna na Olomoucké 27, Brno, kde byla dohoda uložena. Naznačeným výkladem by nedošlo ani k naplnění formální stránky přestupku. Žalobkyně podle kontrolních orgánů měla svým jednáním ztížit kontrolní činnost. Takový závěr je absurdní, neboť žalobkyně do konce kontroly požadovanou dohodu předložila. Míra společenské škodlivosti jednání je tak v daném případě nepatrná. Byť tedy žalobkyně svým jednáním mohla naplnit formální znaky přestupku, neohrozila žádný právem chráněný zájem, neboť z dodatečně předložené dohody je zřejmé, že pracovněprávní vztah M. A. trval již v době kontroly. V podmínkách žalobkyně totiž mohou existovat okolnosti, jež odpovědnost obviněného vylučují podle § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce.

8. Závěrem žalobkyně brojila proti výši uložené pokuty. Přestože byla pokuta uložena při spodní hranici zákonné sazby, podmínky pro její udělení nebyly dány, neboť jednání není přestupkem. Vzhledem ke specifickým okolnostem případu měly správní orgány od udělení sankce upustit.

9. Žalobkyně proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, je plně přezkoumatelné a správné.

11. Těžiště žalobní argumentace spočívá v tom, že pracoviště, kde byla provedena kontrola, bylo pracovištěm externím, příležitostným a nepravidelným, proto se k němu nemusela vztahovat povinnost vyplývající z § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Touto argumentací se žalovaný zabýval na straně 5 napadeného rozhodnutí. Z důkazů shromážděných ve správním řízení vyplynulo, že kontrolované pracoviště bylo ve vztahu ke konkrétní zaměstnankyni pracovištěm stálým, dlouhodobým a trvalým. Adresa na razítku v dohodě o provedení práce není v tomto směru relevantní.

12. Skutečnost, že dodatečně byla dohoda o provedení práce předložena, správní orgány nepominuly. Bylo to zohledněno jako polehčující okolnost, která však nemohla mít vliv na naplnění skutkové podstaty přestupku. Nepřípadná je proto úvaha žalobkyně o společenské škodlivosti skutku. Následným doložením dohody žalobkyně doložila existenci pracovněprávního vztahu; porušení této povinnosti jí však nebylo vyčítáno. K odůvodnění výše pokuty žalovaný odkázal na stranu 6 až 8 napadeného rozhodnutí.

13. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci soudem

14. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů. Ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného.

15. O žalobě rozhodl soud bez nařízení jednání v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).

16. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Nejprve se soud zabýval námitkou nenaplnění skutkové podstaty přestupku podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti [bod IV. A) rozsudku]. Poté hodnotil námitku nepřiměřenosti uložené pokuty [bod IV. B) rozsudku].

IV. A) Naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti

18. Žalobkyně v podané žalobě namítá jak nedostatečné zjištění skutkového stavu, tak nesprávnou interpretaci § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti správními orgány. V podstatě však míní, že správní orgány dostatečně nezohlednily skutkové okolnosti případu, pokud dospěly k závěru, že byla naplněna skutková podstata vytýkaného přestupku.

19. Podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 28. 7. 2017, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí přestupku tím, že jako zaměstnavatel nemá v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu podle § 136 odst. 1 nebo 2.

20. Z § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že právnická nebo fyzická osoba je jako zaměstnavatel povinna mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu. Splnění povinnosti podle věty první se nevyžaduje, splnil-li zaměstnavatel povinnost oznámit okresní správě sociálního zabezpečení den nástupu zaměstnance do zaměstnání, které mu založilo účast na nemocenském pojištění podle zákona o nemocenském pojištění.

21. Úprava obsažená v § 136 odst. 1 byla do zákona o zaměstnanosti vložena v důsledku transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „sankční směrnice“). Zákonodárce nicméně informační povinnost zaměstnavatele vztahující se k zaměstnávání cizinců rozšířil i na zaměstnavatele zaměstnávajícího občany České republiky či Evropské unie. Platí tedy bez rozdílu, že zaměstnavatel musí mít v místě pracoviště k dispozici kopie dokladů prokazujících legálnost práce všech zaměstnanců (prokazujících vznik základního pracovněprávního vztahu dle § 3 zákoníku práce), které si kontrolní orgán nemůže zajistit z příslušných registrů. Jedná se o pracovní smlouvy a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Důvodem pro zakotvení informační povinnosti dle § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti u všech zaměstnanců (nikoliv pouze pro cizince) byla patrně snaha zákonodárce eliminovat nelegální zaměstnávání i ve vztahu k těmto občanům, neboť i ve vztahu k těmto osobám se zaměstnavatelé dopouštějí umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti. Předmětná úprava tak má napomoci efektivnější kontrole v místě výkonu práce zaměstnanců. Díky ní by se mělo zabránit situacím, aby byly potřebné doklady prokazující důvod a vznik pracovněprávního vztahu byly ze strany zaměstnavatelů vyhotovovány dodatečně a antidatovány (viz Steinichová, L. a kol. Zákon o zaměstnanosti. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

22. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti.

23. Dne 28. 6. 2017 byla oblastním inspektorátem provedena kontrola žalobkyně na pracovišti „Masarykova univerzita“, adresa Komenského 2, Brno. V rámci kontroly byly zjištěny na pracovišti zaměstnankyně žalobkyně M. V., J. Š., M. K. a M. A. První tři pracovnice sdělily, že vykonávají práci na základě pracovních smluv se žalobkyní, paní A na základě dohody o provedení práce. Kopie těchto dokladů nebyly na pracovišti uloženy.

24. Z registru České správy sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že u zaměstnankyň V., Š. a K. žalobkyně splnila povinnost oznámit okresní správě sociálního zabezpečení den nástupu do zaměstnání těchto zaměstnankyň, což jim založilo účast na nemocenském pojištění. Paní A. v rámci poskytnutí součinnosti sdělila, že pro žalobkyni vykonává práci uklízečky od roku 2015 na dohodu o provedení práce uzavíranou na kalendářní rok. Kopie této dohody účinné od 2. 1. 2017 do 31. 12. 2017 byla inspektorátu doručena 31. 7. 2017. Paní A. vysvětlila, že jelikož je v důchodu, vykonává práci na dohodu o provedení práce. Popsala, že zde pracuje již od roku 2015, uklízí kanceláře, učebny a sociální zařízení. Práci jí přiděluje paní D., která má na starosti všechny fakulty; výsledek kontroluje paní V.

25. Také jednatel žalobkyně S. S. dne 10. 8. 2017 v rámci poskytnutí součinnosti potvrdil, že dne 28. 6. 2017 nebyly kopie dokladů potvrzujících existenci pracovněprávních vztahů na pracovišti uloženy. Uvedené skutečnosti byly zachyceny v protokolu o kontrole ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18398/9.71/17-2, s jehož obsahem byla žalobkyně seznámena. Nevyužila možnosti podat námitky proti kontrolnímu zjištění.

26. Z výše citovaného § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti plyne zaměstnavateli povinnost prokázat existenci pracovněprávního vztahu v místě pracoviště. Správní orgány za pracoviště považovaly „Masarykovu univerzitu“, kde kontrola proběhla, zatímco žalobkyně namítá, že pracovištěm mělo být v daném případě řídící pracoviště, na němž se nachází sídlo provozovny (Olomoucká 27, Brno).

27. Podle § 45 zákona o inspekci práce se pracovištěm kontrolované osoby pro účely tohoto zákona rozumí místa určená nebo obvyklá pro výkon činnosti kontrolované osoby. Za činnost kontrolované osoby se považuje zajišťování výroby nebo poskytování služeb, jakož i jiná činnost vykonávaná podle zvláštních právních předpisů.

28. Podle odborné literatury je pracovištěm ve smyslu zákoníku práce „obvykle konkrétní místo, kde je práce konána dle pracovní smlouvy (či na základě jmenování, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti), tj. místo výkonu práce. (…) Z místního hlediska bude obvykle možné pracoviště zaměstnavatele ztotožnit s objektem zaměstnavatele nebo s jiným místem určeným k plnění pracovních úkolů“ (srov. Štefko, M. in Stádník, J. a kol. Zákon o inspekci práce. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

29. Za pracoviště konkrétního zaměstnavatele je standardně považováno místo obvyklé pro výkon činnosti zaměstnavatele. Ve vztahu ke konkrétnímu zaměstnanci je pracovištěm zaměstnavatele nejčastěji místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě či v dohodě o provedení práce (případně v dohodě o pracovní činnosti). Pokud v takové dohodě místo výkonu práce (pracoviště) uvedeno není, lze za pracoviště považovat místo, na němž zaměstnanec zpravidla vykonává svoji činnost pro zaměstnavatele. Pokud by charakter práce zaměstnance vyžadoval častou změnu výkonu práce dotyčného zaměstnance (např. u dálkové a osobní přepravy), metodický pokyn žalovaného (www.suip.cz), na nějž žalobkyně upozorňuje, připouští, že by za pracoviště zaměstnavatele bylo nutné považovat místo řídícího pracoviště daného zaměstnance (sídlo provozovny, v němž se nachází pracovník přidělující zaměstnanci úkoly). Naopak, nachází-li se místo výkonu práce zaměstnance dlouhodobě a setrvale na jednom konkrétním místě (zaměstnanec vykonává úklid stále týchž administrativních prostor), je nutno splnit informační povinnost vyplývající z § 136 zákona o zaměstnanosti na tomto obvyklém místě výkonu práce zaměstnance.

30. V dohodě o provedení práce paní A. neměla uvedený žádný údaj o místě výkonu práce. Správní orgány ve svém rozhodnutí vyšly z toho, že paní A. při kontrole potvrdila, že na pracovišti „Masarykova univerzita“ pracuje již od roku 2015, že si na vrátnici eviduje docházku (příchody a odchody). Správní orgány měly tedy za prokázané, že se ve vztahu k této osobě jednalo o stálé pracoviště. Žádné jiné důkazy, které by uvedený závěr vyvracely, předloženy nebyly. Tvrzení žalobkyně, že by paní A. vykonávala pro žalobkyni úklidové služby na různých místech, zůstalo pouze v obecné rovině a nebylo podloženo žádnými důkazy (ani v řízení správním, ani před správním soudem). Pokud ani z dohody o provedení práce neplynulo žádné konkrétní místo, které by bylo pracovištěm paní A., je nutné vycházet z důkazů opatřených ve správním řízení (zejm. z protokolu o kontrole), z nichž podle soudu vyplývá, že stálým pracovištěm M. A. byla Masarykova univerzita, kde pravidelně a dlouhodobě vykonávala funkci uklízečky a kde jí byly přidělovány úkoly. Soud souhlasí se žalovaným, že pracovištěm paní A. ve smyslu § 45 zákona o inspekci práce bylo v daném případě místo, kde byl prováděn úklid – tedy prostory Masarykovy univerzity, na adrese Komenského 2, Brno. Na tomto pracovišti tak měla být dohoda o provedení práce uložena.

31. Odkazuje-li žalobkyně v žalobě obecně na metodiku žalovaného umožňující v některých případech, aby se listina dokládající pracovněprávní vztah nacházela v místě řídícího pracoviště (kde sídlí S. S.), je její argumentace nepřiléhavá. Z dokazování provedeného ve správním řízení nevyplynulo, že by pan S. přiděloval úkoly paní A. (z protokolu o kontrole je zřejmé, že jí úkoly přiděluje paní D.). Stejně tak nepřípadná je argumentace, že není-li místo výkonu práce uvedeno v dohodě o provedení práce, považuje se za toto místo provozovna uvedená na razítku jednatele, který za žalobkyni dohodu o provedení práce podepsal. Ve správním řízení nebylo prokázáno, že by pan S. přiděloval úkoly paní A., či že by ji vysílal k výkonu uklízecích služeb na různá externí pracoviště. Pokud z důkazů provedených ve správním řízení plyne, že výkon práce paní A. na pracovišti „Masarykova univerzita“ lze považovat za stálý, nelze přistoupit na ničím podložená tvrzení žalobkyně o existenci více externích pracovišť. Argumentace žalobkyně v tomto smyslu nebyla podložena důkazy, proto jí nelze přisvědčit.

32. Soud má proto na základě důkazů shromážděných ve správním řízení ve shodě se správními orgány naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti za prokázané. Odkázat lze v tomto směru na stranu 5 rozhodnutí žalovaného, případně na strany 4 – 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Skutečnost, že žalobkyně se správními orgány řádně spolupracovala, nemá vliv na naplnění skutkové podstaty přestupku, nicméně byla zohledněna při ukládání sankce. Pro naplnění materiální stránky přestupku rovněž není rozhodné, že dohoda o provedení práce paní A. byla předložena před ukončením kontroly dne 31. 7. 2017; pro naplnění skutkové stránky předmětného přestupku totiž postačí, není-li doklad prokazující existenci pracovněprávního vztahu předložen přímo v průběhu kontroly na místě. O tom, že dohoda o provedení práce nebyla kontrolnímu orgánu dne 28. 6. 2017 předložena, není mezi účastníky sporu.

33. Podle soudu se žalobkyně mýlí rovněž v tom, že neohrozila žádný právem chráněný zájem. Jak uváděl správní orgán I. stupně na straně 5 svého rozhodnutí, společenskou škodlivost lze spatřovat „ve ztěžování a vytváření překážek výkonu kontrolní činnosti. (…) nedoložení pracovněprávních dokladů v místě pracoviště způsobuje nemožnost kontroly skutečného stavu věci a poskytuje prostor k zastření porušení zákona.“ Jakkoli se jednání žalobkyně může jevit do jisté míry bagatelní, je nutné ve shodě se správními orgány trvat na tom, že skutková podstata přestupku podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti byla naplněna. Byly-li naplněny formální znaky přestupku, lze hovořit rovněž o naplnění jeho materiální stránky (k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012-23). Navíc jak bylo zmíněno výše, smyslem zavedení informační povinnosti zaměstnavatelů podle § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti byla snaha o zamezení nelegální práci. U pracovněprávních vztahů založených dohodou o provedení práce je nutné striktně vyžadovat doložení těchto dokladů již při kontrole na místě, aby nedocházelo k dodatečnému vyhotovování dokladů obsahujících nepravdivé údaje (např. o době trvání smluvního vztahu). Přestože se žalobkyni trestání za zmíněný přestupek může zdát přísné, sleduje jasný a smysluplný záměr (zamezit nelegální práci). I podle soudu je proto nutné na dodržování informační povinnosti plynoucí z § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti trvat.

34. Žalobkyně se rovněž dovolávala vyloučení odpovědnosti za předmětný přestupek. Podle na § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žádné konkrétní tvrzení, jež by bylo způsobilé vyloučit odpovědnost za předmětný přestupek, žalobkyně v průběhu správního řízení ani v řízení před soudem neuváděla. Pouze obecně poukazovala na nijak neprokázanou skutečnost, že paní A. byla kontrolována na externím pracovišti. Tuto argumentaci již výše shledal soud nedostatečnou a nijak nepodloženou. Důkazy shromážděné ve správním řízení podle soudu potvrzují, že v případě paní A. byla Masarykova univerzita pracovištěm obvyklým (viz body 30 a 31 výše). Žalobkyně tak existenci liberačních důvodů neprokázala (přiměřeně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 1 As 159/2015-27, nebo ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014-33).

35. Uvádí-li žalobkyně, že zajištění plnění povinnosti vyplývající z § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti je v daném případě nemožné a způsobuje jí nepřiměřenou administrativní zátěž, nelze s ní souhlasit. Jakkoli lze ve výjimečných případech (např. u řidičů dálkové přepravy) připustit, aby tato povinnost byla splněna např. v místě řídícího pracoviště, v daném případě soud žádné výjimečné okolnosti neshledal a je přesvědčen, že zajištění splnění dané povinnosti nebude pro žalobkyni znamenat žádné nepřekonatelné obtíže.

36. Lze tak uzavřít, že pracovištěm ve smyslu § 136 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, na němž je zaměstnavatel povinen mít k dispozici kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu, je obvyklé místo výkonu práce zaměstnance, je-li výkon práce zaměstnancem na daném místě dlouhodobý a neměnný. V projednávaném případě žalobkyně byla povinna předložit doklady prokazující existenci pracovněprávního vztahu s paní A. na pracovišti Masarykovy univerzity, na adrese Komenského 2, Brno.

37. Námitka tak není důvodná.

IV. B) Námitka nepřiměřenosti (nezákonnosti) uložené pokuty

38. Žalobkyně dále zpochybňovala přiměřenost uložené pokuty a dodávala, že v daném případě bylo na místě od pokuty upustit.

39. Otázka zákonnosti uložené pokuty do značné míry souvisí s odůvodněním výše pokuty ze strany správního orgánu. Pokud se pokuta pohybuje v zákonem stanoveném rozmezí a je řádně odůvodněna, nemůže správní soud z pohledu zákonnosti její výši zpochybňovat. Ukládání sankcí za přestupek je projevem volného uvážení správních orgánů, přičemž soudní přezkum správního uvážení je z podstaty věci zásadně omezen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36). V pravomoci soudu není vstoupit do role správního orgánu a sám rozhodnout, jaká pokuta by měla být přestupci uložena. To by mohl soud učinit podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS).

40. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. Pl. ÚS 38/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb)].

41. Podle § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do 28. 7. 2017, bylo možné za předmětný přestupek uložit pokutu do výše 500 000 Kč.

42. Správní orgán I. stupně se odůvodněním výše pokuty zabýval na stranách 5 – 6 rozhodnutí. Význam chráněného zájmu, který byl přestupkem ohrožen (snaha zabránit nelegálnímu zaměstnávání), byl podle správního orgánu I. stupně dosti vysoký. Zohlednil, že funkčnost a plnění preventivních povinností směřujících k zajištění výkonu činnosti kontrolních orgánů, jsou nezbytné pro řádný výkon kontrol a pro předcházení porušování zákona. Přihlédl dále k tomu, že šlo o omisivní, nikoliv úmyslné jednání, že žalobkyně poskytla potřebnou součinnost a protiprávní stav bezodkladně odstranila. Po zvážení velikosti zaměstnavatele a jeho majetkových poměrů uložil správní orgán I. stupně pokutu ve výši 15 000 Kč.

43. Žalovaný se výši pokuty věnoval na stranách 6 – 8 napadeného rozhodnutí. Hodnotil rovněž, zda právní úprava platná v době rozhodování žalovaného není pro žalobkyni příznivější. Sankci uloženou správním orgánem I. stupně považoval žalovaný za adekvátní okolnostem případu. K později platné úpravě shrnul, že ustanovení § 140 odst. 4 písm. c) zákona o zaměstnanosti, v němž je trest za předmětný přestupek od 1. 7. 2017 obsažen, umožňuje [stejně jako do té doby účinný § 140 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti] uložit pokutu do maximální výše 500 000 Kč. Žalovaný sice obecně konstatoval, že § 35 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, umožňuje za přestupek uložit i trest napomenutí, podle žalovaného by však tato možnost s ohledem na skutkové okolnosti případu nepřicházela v úvahu, proto odůvodnění správního orgánu I. stupně ohledně výše sankce potvrdil.

44. Také soud považuje pokutu ve výši 15 000 Kč uloženou správními orgány za přiměřenou. Bylo přihlédnuto ke všem relevantním okolnostem případu (spolupráci žalobkyně se správními orgány, nižší míře materiální nebezpečnosti přestupku v důsledku porušení pouze informační povinnosti zaměstnavatele, neprodlené odstranění protiprávního stavu apod.) i ke všem zákonným kritériím pro ukládání pokut. Soud neshledal, že by správní orgány při uložení sankce vybočily z mezí správního uvážení či že by jej zneužily. Ve shodě s žalovaným je soud přesvědčen, že přestože později platná právní úprava (účinná od 1. 7. 2017) je pro pachatele příznivější, jelikož obsahuje více alternativ možných správních trestů, v daném případě nebylo na místě uložení pouhého napomenutí. To by nemuselo dostatečně odrážet závažnost protiprávního jednání žalobkyně (viz strana 6 napadeného rozhodnutí). Žalovaný podle soudu jasně vysvětlil, proč ponechal pokutu uloženou správním orgánem I. stupně v platnosti i po změně právní úpravy, k níž došlo od 1. 7. 2017. Úvaha o výši sankce tak podle soudu obstojí.

45. Argumentace žalobkyně, že namísto uložení nízké pokuty mělo být od sankce zcela upuštěno, zůstala v obecné rovině. Soud ze správního spisu nezjistil žádné výjimečné skutkové okolnosti, které by upuštění pokuty v daném případě ospravedlňovaly.

46. Námitka nezákonnosti (nepřiměřenosti) uložené sankce tak není důvodná. Moderaci pokuty soudem žalobkyně nepožadovala.

V. Závěr a náklady řízení

47. Soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

48. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 27. 2. 2020

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru