Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 2/2015 - 54Rozsudek KSBR ze dne 14.12.2016

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Ads 35/2017

přidejte vlastní popisek

30 Ad 2/2015 - 54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: DATAEXIN, s.r.o., se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2015, č. j. 3536/1.30/15-3, sp. zn. S9-2015-27,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1752/9.30/15-6. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 22a odst. 1 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o inspekci práce“), za který byla žalobci uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Dne 4. 11. 2014 v 10.05 hod. na pracovišti Menza VUT v Brně na adrese Kolejní 2905/2, Brno, zahájil správní orgán I. stupně u žalobce kontrolu dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), a ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, a to předložením průkazu inspektora Mgr. D. M. paní V. L. Samotnému žalobci byla informace o zahájení kontroly v souladu s ustanovením § 5 odst. 3 kontrolního řádu doručena dodatečně do datové schránky dne 6. 11. 2014.

Správní orgán I. stupně následně dne 27. 1. 2015 zahájil se žalobcem správní řízení pro možné spáchání správního deliktu dle ustanovení § 22a odst. 1 zákona o inspekci práce. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nesplnil povinnost dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce, když se nedostavil na výzvy inspektora správního orgánu I. stupně, a to konkrétně dne 26. 11. 2014 v 9.00 hod. a dne 18. 12. 2014 v 9.00 hod., ke správnímu orgánu I. stupně a neposkytl dokumenty související s výkonem kontroly, ani neprokázal závažnou překážku, která by mu bránila ve splnění těchto povinností.

Dne 11. 3. 2015 vydal správní orgán I. stupně pod č. j. 1752/9.30/15-6 rozhodnutí, kterým žalobce shledal vinným ze spáchání předmětného správního deliktu a za toto jednání mu uložil pokutu ve výši 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil blanketním odvoláním, které ani přes výzvu správního orgánu nedoplnil. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 5. 6. 2015, č. j. 3536/1.30/15-3, odvolání žalobce jako nedůvodné zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

II. Obsah žaloby

Žalobce v podané žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné, neboť správní orgán I. stupně měl rozhodovat podle stavu, který zde existoval ke dni vydání rozhodnutí. K tomuto dni přitom žalobce povinnost dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce splnil, tudíž nepanoval důvod k uložení sankce. Právní zástupce žalobce se na výzvu správního orgánu I. stupně, doručenou mu dne 7. 1. 2015, řádně dostavil ve stanoveném termínu (dne 27. 1. 2015) ke správnímu orgánu a poskytl mu veškerou součinnost včetně doložení dokladů, jež byly správním orgánem I. stupně požadovány. Již ke dni zahájení správního řízení zde tedy nepanovaly okolnosti, pro něž by bylo možné správní řízení o spáchání správního deliktu zahájit a uložit žalobci pokutu, neboť povinnost, která měla být v předmětném řízení sankciována, byla žalobcem splněna.

Dle názoru žalobce byly dále v řízení před správním orgánem I. stupně porušeny základní zásady správního řízení vyplývající z ustanovení § 4 odst. 3 a 4 správního řádu. Správnímu orgánu I. stupně bylo totiž dne 17. 12. 2014 do datové schránky doručeno oznámení o převzetí zastoupení žalobce právním zástupcem. Tímto dnem tedy správnímu orgánu I. stupně vznikla povinnost jednat se zástupcem žalobce. Byl-li proto na den 18. 12. 2014 nařízen úkon ve věci, správní orgán měl tuto skutečnost sdělit zástupci žalobce, což však neučinil, a nechal úkon proběhnout, čímž porušil svou povinnost uvědomovat dotčené osoby o úkonech s dostatečným předstihem. Správní orgán I. stupně měl dle žalobce v souladu s ustanovením § 4 odst. 3 správního řádu přesunout termín tohoto úkonu, což by umožnilo včasné vyrozumění zástupce žalobce o jeho konání. K tomu však správní orgán I. stupně nepřistoupil a na základě nepravdivého tvrzení o tom, že oznámení o právním zastoupení žalobce mu bylo doručeno až dne 18. 12. 2014, dovodil na straně žalobce dvojí nevyhovění výzvě k poskytnutí součinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce.

Žalobce taktéž namítal, že v rozporu se zákonem bylo postupováno také při samotném ukládání sankce a určení její výše. Sankce byla uložena za situace, kdy sankciovaná povinnost již byla žalobcem splněna, a to zcela dobrovolně v rámci jednání dne 27. 1. 2015. Žalobce poukázal na skutečnost, že smyslem právní úpravy obsažené v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce je zajištění účelné, rychlé a efektivní kontroly, kdy porušení tohoto ustanovení by bylo možné považovat za správní delikt pouze v situaci, mělo-li by toto porušení vliv na prováděnou kontrolu. Jestliže tedy žalobce na základě výzvy dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce nesplnil svou povinnost dne 26. 11. 2014, ale až při jednání dne 27. 1. 2015, nijak tím neznesnadnil průběh kontroly, ani její trvání neprodloužil natolik, aby mu mohla být uložena sankce v takové výši. V této souvislosti žalobce rovněž doplnil, že ke dni podání žaloby nebyla předmětná kontrola správním orgánem I. stupně ukončena.

Žalobce měl dále za to, že i pokuta byla stanovena ve výši zcela nepřiměřené okolnostem dané věci. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh správního řízení a následně se vyjádřil k jednotlivým bodům podané žaloby. Žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že oblastní inspektorát měl rozhodovat na základě stavu panujícího ke dni vydání rozhodnutí. Předmětem správního řízení totiž bylo nesplnění zákonné povinnosti žalobce dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce, kdy se žalobce opakovaně nedostavil ke správnímu orgánu I. stupně a neposkytl mu požadované doklady bez toho, aby prokázal vážnou překážku, která by mu ve splnění této povinnosti bránila. Dodatečné splnění povinnosti žalobcem, kdy se zástupce žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně na v pořadí již třetí výzvu, nemohlo žalobce zbavit odpovědnosti za již spáchaný správní delikt.

Pokud se jednalo o doručení oznámení o převzetí zastoupení právním zástupcem žalobce, žalovaný k tomu odkázal na doručenku, z níž bylo dle jeho názoru patrné, že toto oznámení bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 18. 12. 2014 tak, jak správní orgán I. stupně uvedl ve svém rozhodnutí. Žalovaný trval na tom, že správní orgán I. stupně splnil povinnost uvědomovat dotčené osoby o úkonech s dostatečným předstihem. Byť by se zástupce žalobce dozvěděl o prováděném úkonu až v den vzniku právního zastoupení žalobce, žalovaný upozornil, že je v dispozici žalobce, aby si svého zástupce v řízení zvolil s dostatečným předstihem.

Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou nepřiměřenosti uložené pokuty. V této souvislosti uvedl, že správní orgán I. stupně při jejím stanovení přihlédl k poměrům účastníka, k závažnosti správního deliktu a také ke skutečnosti, že žalobce svou povinnost dodatečně splnil. Žalobce nesplněním své povinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce však dle žalovaného zcela jistě znesnadnil průběh kontroly, a to především tím, že inspektor provádějící kontrolu se mohl v termínech stanovených ve výzvách věnovat jiným kontrolám, věděl-li by o neúčasti žalobce dopředu. Z výše uvedených důvodů tak žalovaný navrhl, aby krajský soud podanou žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný výslovně souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce může inspektor v odůvodněných případech vyzvat kontrolovanou osobu, aby se v určené lhůtě dostavila na pracoviště úřadu nebo inspektorátu a poskytla údaje, dokumenty nebo věci související s výkonem kontroly; kontrolovaná osoba je povinna této výzvy uposlechnout, pokud neprokáže vážnou překážku, která jí brání ve splnění této povinnosti v určené lhůtě.

Dle ustanovení § 22a odst. 1 se právnická osoba jako kontrolovaná osoba dopustí správního deliktu tím, že nesplní některou z povinností podle § 9 tohoto zákona. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení se za správní delikt podle odstavce 1 uloží pokuta do 200 000 Kč.

Žalobce v podané žalobě předně namítal, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zákonem, pokud dne 27. 1. 2015 zahájil se žalobcem správní řízení, a následně dne 27. 3. 2015 vydal rozhodnutí, jímž žalobce shledal vinným ze spáchání správního deliktu, ačkoliv zástupce žalobce se řádně dostavil ke správnímu orgánu I. stupně v termínu dne 27. 1. 2015 a poskytl mu veškerou součinnost, včetně dokladů, jež byly požadovány.

Ze správního spisu v této souvislosti vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti. Dne 20. 11. 2014 byla žalobci v rámci zahájené kontroly doručena výzva ze dne 10. 11. 2014, č. j. 17077/9.71/14-2, jíž byl žalobce jako kontrolovaná osoba vyzván dle § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce k dostavení se dne 26. 11. 2014 v 9.00 hod. ke správnímu orgánu I. stupně, dále k poskytnutí informací a k předložení ve výzvě specifikovaných dokladů vztahujících se k předmětu kontroly (dodržování pracovněprávních předpisů). Dne 26. 11. 2014 se žalobce ke správnímu orgánu I. stupně bez omluvy nedostavil a požadované doklady nepředložil, a tedy předmětnou výzvu nesplnil. O této skutečnosti byl inspektorem správního orgánu I. stupně sepsán dne 26. 11. 2014 ke sp. zn. I9-2014-4413 úřední záznam.

Opakovaná výzva ze dne 26. 11. 2014, č. j. 17077/9.71/14-6, k poskytnutí součinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce, a to opět k dostavení se dne 18. 12. 2014 v 9.00 hod. ke správnímu orgánu I. stupně, k předložení ve výzvě specifikovaných originálních dokladů vztahujících se k předmětu kontroly a k poskytnutí informací v rámci kontroly dodržování pracovněprávních předpisů byla žalobci doručena dne 28. 11. 2014.

Dne 17. 12. 2014 ve 21:23:36 hod. bylo do datové schránky správního orgánu I. stupně dodáno podání nazvané jako „Oznámení, Žádost o sdělení termínu“, vyhotovené zplnomocněným zástupcem žalobce, který sdělil, že převzal právní zastoupení ve věci žalobce, což doložil plnou mocí udělenou mu dne 17. 12. 2014. Dále uvedl, že mu byla ze strany žalobce předložena výzva ze dne 10. 11. 2014, na základě které se měl žalobce dostavit ke správnímu orgánu I. stupně dne 26. 11. 2014, přičemž dle sdělení žalobce se tento v uvedený termín ke správnímu orgánu nedostavil, a dosud mu tedy nebyly předloženy ani jím požadované listiny. Zástupce žalobce proto požádal o sdělení nového termínu, ve kterém by se měl ke správnímu orgánu I. stupně dostavit. Z doručenky připojené k tomuto podání je dále patrný údaj, že k doručení zprávy správnímu orgánu došlo přihlášením dne 18. 12. 2014 v 06:01:28 hod.

Dne 18. 12. 2014 se žalobce ke správnímu orgánu I. stupně opět nedostavil, požadované doklady nepředložil, ani neuvedl žádné skutečností, které by mu bránily ve splnění této povinnosti, o čemž byl inspektorem správního orgánu I. stupně sepsán úřední záznam (viz úřední záznam ze dne 18. 12. 2014 ke sp. zn. I9-2014-4413.

Z výše popsaného průběhu kontroly je patrné, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle ustanovení § 22a odst. 1 zákona o inspekci práce, jelikož opakovaně neuposlechl výzev inspektora správního orgánu I. stupně a zároveň neprokázal vážnou překážku, která mu bránila ve splnění povinností v určené lhůtě. První výzva, doručená žalobci dne 20. 11. 2014, zůstala z jeho strany zcela bez odezvy. V den předcházející v pořadí druhému stanovenému dni jednání, v němž se měl žalobce na druhou výzvu dostavit ke správnímu orgánu, pak žalobcem zplnomocněný zástupce zaslal správnímu orgánu I. stupně podání nazvané „Oznámení, Žádost o sdělení termínu“. V něm toliko konstatoval, že žalobce se na první výzvu inspektora správního orgánu I. stupně nedostavil, a dále požádal o určení nového termínu ke splnění stanovených povinností. Ani toto podání žalobce přitom neobsahovalo žádné odůvodnění či omluvu, a to ani ve vztahu k jednání, které se mělo konat dne 26. 11. 2014, ani ve vztahu k jednání, které mělo u prvostupňového správního orgánu proběhnout dne 18. 12. 2014. O posledně uvedeném termínu jednání dne 18. 12. 2014 se nadto zplnomocněný zástupce žalobce v předmětném podání vůbec nezmiňuje.

Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce je na účastníku řízení, aby prokázal vážnou překážku, která by mu bránila ve splnění povinnosti v určené lhůtě. V daném případě však žalobce v průběhu zahájené kontroly neuvedl žádné skutečnosti, které by mu ve splnění výzvami stanovených povinností a uposlechnutí vydaných výzev zabránily. Krajský soud na tomto místě připomíná, že zákonodárce v ustanovení § 22a zákona o inspekci práce řadí nesplnění kterékoli z povinností dle § 9 tohoto zákona mezi správní delikty právnických osob. Posuzovaný případ tedy spadá do kategorie správního trestání, a tedy rozhodování o odpovědnosti (o vině a trestu) za konkrétní porušení právní povinnosti. Proto ani za situace, kdy v průběhu řízení dojde k nápravě škodlivého stavu, včetně odstranění případných nežádoucích důsledků, nezbavuje tato okolnost subjekt (zde žalobce) odpovědnosti za porušení konkrétních povinností, jichž se dopustila. V daném případě tedy ani skutečnost, že správní orgán přistoupil k zahájení správního řízení o spáchání předmětného správního deliktu až dne 27. 1. 2015, tj. v době, kdy se již žalobce na základě třetí výzvy ze dne 7. 1. 2015, č. j. 17077/9.71/14-9, dostavil dne 27. 1. 2015 ke správnímu orgánu I. stupně, nemění nic na odpovědnosti žalobce. Daná právní úprava správního deliktu (byť směřující k vynucení procesních povinností) totiž není koncipována jako úprava tzv. deliktu „pořádkového“, ale jako tzv. jiný správní delikt, kdy zákonodárce jej sám takto v § 22a zákona o inspekci práce řadí mezi správní delikty právnických osob.

Krajský soud pak v této souvislosti doplňuje, že k této okolnosti správní orgán přihlíží při ukládání sankce a tuto zohledňuje při stanovení její výše, jak k tomu došlo i v nyní souzené věci (srovnej citaci odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí: „Jako polehčující okolnost inspektorát hodnotí skutečnost, že účastník řízení následně začal s inspektorátem spolupracovat, když prostřednictvím zplnomocněného zástupce požádal o sdělení termínu k předložení požadovaných dokladů, a na základě třetí výzvy inspektora ze dne 7. 1. 2015 se zplnomocněný zástupce dostavil dne 27. 1. 2015 do sídla inspektorátu a poskytl součinnost podle ustanovení § 8 písm. f) kontrolního řádu.“ Takto uplatněným žalobním námitkám proto krajský soud nepřisvědčil.

K tvrzení správního orgánu I. stupně, který ve svém rozhodnutí uvedl, že dopis ze dne 17. 12. 2014, označený jako „Oznámení, Žádost o sdělení termínu“, mu byl doručen až dne 18. 12. 2014, krajský soud předně uvádí, že obecná právní úprava doručování je obsažena v § 19 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Podle odstavce 1 tohoto ustanovení správní orgán doručí písemnost

13a)
13a)prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. V poznámce pod čarou správní řád odkazuje na zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Nelze-li písemnost takto doručit, může ji doručit správní orgán sám; v zákonem stanovených případech může písemnost doručit prostřednictvím obecního úřadu, jemu naroveň postaveného správního orgánu nebo prostřednictvím policejního orgánu příslušného podle místa doručení nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

Dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o elektronických úkonech může fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení úkon učiněný osobou uvedenou v § 8 odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný úkon více z uvedených osob.

Nejvyšší správní soud přitom již ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 Afs 28/2010 - 79, dostupném na www.nssoud.cz, posuzoval, jaký okamžik je v případě doručování písemnosti účastníkem řízení vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky okamžikem rozhodným pro posouzení včasnosti jeho podání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že „podání prostřednictvím datové schránky vůči orgánu veřejné moci (§ 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky orgánu veřejné moci.“

V daném případě tedy k doručení podání zplnomocněného zástupce žalobce ze dne 17. 12. 2014, označeného jako „Oznámení, Žádost o sdělení termínu“, došlo ve shodě s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, a tedy i tvrzením žalobce, již jeho dodáním do datové schránky správního orgánu I. stupně dne 17. 12. 2014 ve 21:23:36 hod. (viz doručenka připojená u tohoto podání s č. j. OIP9-2014-21580), nikoli dne 18. 12. 2014. Tato skutečnost však dle krajského soudu neměla žádný vliv na zákonnost postupu správního orgánu I. stupně v dané věc a ani na základě této skutečnosti nedošlo k porušení základních zásad správního řízení tak, jak žalobce v podané žalobě namítal. Předně v této souvislosti nelze odhlížet od skutečnosti, že uvedené podání bylo správnímu orgánu dodáno do datové schránky v čase 21:23:36 hod. Žalobce, resp. jím zplnomocněný zástupce, tak nepochybně nemohli očekávat, že se správní orgán s obsahem podání seznámí ještě tohoto dne; ale museli předpokládat, že fakticky se s ním bude moci seznámit až dne následujícího 18. 12. 2014, tj. právě toho dne, kdy se již žalobce měl dostavit ke správnímu orgánu k jednání.

Žalobce v této souvislosti odkazoval na ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu, dle kterého správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. Dovozoval přitom, že pokud správní orgán na tuto žádost nijak nereagoval a nechal úkon dne 18. 12. 2014 proběhnout, neumožnil tím právnímu zástupci žalobce splnit uloženou povinnost a zároveň porušil svou povinnost uvědomovat o úkonech dotčené osoby s dostatečným předstihem. Žalobce se domníval, že jediným postupem souladným se zákonem bylo v tomto případě přesunutí termínu úkonu na jiný termín, který by umožňoval včasné vyrozumění zástupce žalobce o konání tohoto úkonu v souladu s § 4 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně tak ovšem nejenže neučinil, ale zároveň na základě toho dovodil i dvojí nevyhovění výzvě k poskytnutí součinnosti dle § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce.

Jak již bylo uvedeno výše, v nyní projednávané věci byla první výzva dle § 9 odst. 1 zákona o inspekci práce ze dne 10. 11. 2014, č. j. 17077/9.71/14-2, jíž byl žalobce mj. vyzván k dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně dne 26. 11. 2014, žalobci doručena dne 20. 11. 2014. Druhá výzva ze dne 26. 11. 2014, č. j. 17077/9.71/14-6, k dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně dne 18. 12. 2014, pak byla žalobci doručena dne 28. 11. 2014. Krajský soud tedy konstatuje, že správní orgán I. stupně nepochybně postupoval v souladu s ustanovením § 4 odst. 3 správního řádu a neporušil svou povinnost informovat žalobce o prováděných úkonech s dostatečným předstihem, když první výzvu doručil žalobci s téměř šestidenním předstihem před konáním předmětného úkonu a druhou výzvu pak téměř s dvacetidenním předstihem. Žalobci tedy byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se na jednání řádně připravil, shromáždil požadované doklady a informace, zvolil si právního zástupce, případně se z jednání ve stanoveném termínu včas a též s dostatečným předstihem omluvil, jakož i uvedl konkrétní důvody, které mu v účasti na jednání brání. Tímto způsobem však žalobce nepostupoval.

Došlo-li ke vzniku zastoupení žalobce na základě udělené plné moci ze dne 17. 12. 2014, není možné pokládat za nesprávný a nezákonný postup správního orgánu I. stupně, který předpokládal, že se dne 18. 12. 2014 žalobce (resp. jím zplnomocněný zástupce) k jednání dostaví; a z tohoto postupu vyvozovat porušení povinnosti dle ustanovení § 4 odst. 3 správního řádu. Za dané procesní situace (a zvláště v případě druhého termínu jednání, o jehož konání byl žalobce vyrozuměn téměř dvacet dnů předem) bylo zcela v dispozici žalobce, aby si svého zástupce zvolil s dostatečným předstihem a aby jej zároveň informoval o veškerých úkonech, které vůči němu správní orgán do té doby činil a o kterých byl náležitě uvědoměn. Pokud tak žalobce neučinil a svého zástupce neinformoval o termínu jednání dne 18. 12. 2014, jde tato skutečnost zcela k jeho tíži. Vztah mezi žalobcem jako klientem a advokátem jako jeho zástupcem se řídí zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, přičemž obsahem tohoto vztahu je též se včas a úplně vzájemně informovat o všem zásadním, co by mohlo mít vliv na poskytování právních služeb i oboustrannou důvěru. Je tedy otázkou, zda žalobce opomněl informovat svého zástupce o existenci opakované výzvy k dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně dne 18. 12. 2014, nebo zda zástupce tuto opakovanou výzvu ve svém podání ze dne 17. 12. 2014 „Oznámení, Žádost o sdělení termínu“ záměrně zamlčel. Jak již ale bylo uvedeno výše, tuto skutečnost a z ní plynoucí důsledky nelze vytýkat správnímu orgánu, který ostatně na obsah podání ze dne 17. 12. 2014 reagoval a další (v pořadí třetí) termín jednání výzvou ze dne 7. 1. 2015 stanovil na den 27. 1. 2015, k němuž se již žalobce prostřednictvím svého zástupce dostavil. Ani takto uplatněné námitce proto krajský soud nepřisvědčil.

K žalobcem obecně namítané nepřiměřenosti uložené pokuty krajský soud předně uvádí, že dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce se při určení výše pokuty právnické osobě přihlédne k jejím poměrům, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Správní orgán I. stupně přitom při stanovení výše pokuty přihlédl k závažnosti správního deliktu, který obecně hodnotil v porovnání s ostatními správními delikty zakotvenými v zákoně o inspekci práce jako méně závažný, z hlediska zajištění efektivního průběhu kontroly bylo však dle jeho názoru porušení dané povinnosti možné považovat za vysoce nežádoucí. Pokud se jednalo o způsob spáchání a okolnosti, za nichž byl správní delikt spáchán, vzal správní orgán v úvahu, že žalobce neumožnil kontrolujícímu inspektorovi realizovat výkon oprávnění stanovených zákonem o inspekci práce, a to vědomou nečinností za účelem oddálení provedení kontroly. Jako polehčující okolnost pak správní orgán I. stupně hodnotil právě následnou spolupráci žalobce, kdy se zástupce žalobce dostavil dne 27. 1. 2015 k jednání a poskytl součinnost podle ustanovení § 8 písm. f) kontrolního řádu. Jelikož žalobce nedoložil doklady vztahující se k jeho osobním a majetkovým poměrům, ačkoliv byl na tuto možnost v průběhu správního řízení upozorněn, postupoval správní orgán I. stupně v souladu s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, publikovaným pod č. 2092/2010 Sb. NSS, a stanovil majetkové poměry žalobce kvalifikovaným odhadem. Pokuta, jejíž dolní hranice není stanovena a horní hranice činí 200 000 Kč, pak byla uložena ve výši 50 000 Kč, tj. ve spodní polovině zákonem stanoveného rozpětí.

Namítal-li dále žalobce, že sankce byla uložena za situace, kdy již byla sankcionovaná povinnost ze strany žalobce splněna, a to dobrovolně v rámci jednání dne 27. 1. 2015, krajský soud na tomto místě opakovaně uvádí, že zákonodárce daný delikt nekoncipuje jako delikt pořádkový, u něhož by bylo možné následné prominutí či případné neuložení pokuty pro splnění sankcionované povinnosti, ale tento delikt řadí mezi tzv. jiné správní delikty (správní delikty právnických osob). Následné splnění sankcionované povinnosti proto nic nemění na skutečnosti, že odpovědnost žalobce za porušení právní povinnosti trvá, a tedy je možno mu za toto porušení uložit pokutu. Jak již také bylo uvedeno výše, správní orgán k této skutečnosti v daném případě přihlédl, a to jako k polehčující okolnosti při stanovení výše pokuty.

Závěrem krajský soud zároveň v této souvislosti připomíná, že rozhodování o výši sankce za správní delikt se děje v rámci správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených mezích (k tomu shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 6, dostupný na www.nssoud.cz). V daném případě se přitom krajský soud plně ztotožňuje s vysloveným názorem žalovaného, že uložená pokuta nijak z mezí správního uvážení nevybočila, není projevem libovůle a naplňuje také svou preventivní i represivní funkci.

V. Závěr a náklady řízení

Krajský soud tak na základě výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 14. prosince 2016

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru