Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 91/2014 - 183Rozsudek KSBR ze dne 29.08.2016

Prejudikatura

7 A 38/2001

30 A 110/2014 - 55


přidejte vlastní popisek

30 A 91/2014 - 183

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: J. E., zast. Mgr. J. Š. jako obecným zmocněncem, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení: i) P. P. a ii) E. P., oba zast. Mgr. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 6, Brno, iii) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno, iv) ZVOZD „Horácko“, družstvo, Opatov na Moravě 300, zast. JUDr. Alenou Chloupkovou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 22, Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2014, č. j. KUJI 66496/2014, sp zn. OZPZ 2267/2014 Pa-2, ve věci nařízení odstranění stavby,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2014, č. j. KUJI 66496/2014, sp zn. OZPZ

2267/2014 Pa-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu

řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši

3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení ad i) až iv) nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobce se podanou žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí (dále „vodoprávní úřad“) ze dne 19. 5. 2014, č. j. MMJ/OŽP/10027/2013-10, 79977/2014/MMJ; tímto rozhodnutím bylo žalobci podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, nařízeno odstranění stavby, konkrétně: nepovolených úprav hráze vodní nádrže – rybník „Kněžický“, které spočívají v zabetonování nátokového objektu pro turbínu [ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení ad i) a ii)] a odstranění hrazení nátokového objektu.

II. Stručné shrnutí obsahu správního spisu

Uvedené stavební úpravy hráze provedl žalobce dne 21. 10. 2013. V návaznosti na to bylo oznámením vodoprávního úřadu ze dne 22. 11. 2013 zahájeno řízení o jejich odstranění; současně bylo učiněno pozvání k ústnímu jednání v místě stavby, které proběhlo dne 17. 12. 2013 a během kterého konstatoval vodoprávní úřad, že stavba byla provedena bez řádného stavebního povolení, resp. ohlášení, jež je pro dané stavební úpravy potřebné. Totéž zopakoval vodoprávní úřad i během dalšího ústního jednání a místního šetření dne 11. 3. 2014 s tím, že bylo zjištěno jednak nabetonování v místě odběrného objektu, který slouží pro MVE (malou vodní elektrárnu), jednak odstranění hrazení a ocelových konstrukcí nátokového objektu, čímž bylo zamezeno v nátoku vody nátokového potrubí a dále do evidovaného vodního toku (VVT Brtnice).

Zahájené řízení tak vyústilo ve výše citované rozhodnutí vodoprávního úřadu, v němž bylo mj. rozhodnuto též o námitkách žalobce (uplatněných v jeho vyjádřeních ze dne 11. 12. 2013, dne 14. 1. 2014 a dne 9. 4. 2014).

Proti prvostupňovému rozhodnutí vodoprávního úřadu podal žalobce odvolání, v němž poukázal především na to, že v roce 2011 musel řešit havarijní stav nátokového objektu na turbínu, jehož zabetonování bylo provedeno v souladu s doporučením technicko-bezpečnostního dohledu, kterého se účastnili též pracovníci vodoprávního úřadu; současně připomněl, že nevyslovil souhlas se záměrem osob zúčastněných na řízení ad i) a ii) na stavební úpravy a nástavbu objektu „Obnova MVE Pila P.“. V návaznosti na to žalobce uvedl, že pro předmětné řešení havarijního stavu nebylo potřeba žádné povolení ani ohlášení. Žalobce pouze plnil své zákonné povinnosti, jejichž realizací nemohlo dojít k ovlivnění životního prostředí. Odstraněním stavebních úprav by došlo dle žalobce k obnovení havarijního stavu navíc za situace, kdy nátokový objekt je tzv. černou stavbou. Závěrem připomněl, že původní povolení pro nakládání s vodami – k odběru povrchové vody z rybníka Kněžický pro pohon pily, které vydal Okresní úřad v Třebíči dne 15. 1. 1991, č. j. Vod/1939/90-235/Št, bylo vydáno pro Jednotné zemědělské družstvo „Horácko“ a nemohlo přejít na osoby zúčastněné na řízení i) a ii), které získaly stavby objektu mlýna a pozemky až později (v roce 2001, resp. 2005), přičemž předmětné pozemky a stavby již neslouží uvedenému účelu.

Žalovaný jako odvolací orgán v napadeném rozhodnutí z hlediska nosných odvolacích důvodů konstatoval, že v daném případě se nepochybně jednalo o udržovací práce podle ustanovení § 104 odst. 1 písm. j) stavebního zákona ve spojení s § 15a odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, tj. udržovací práce, které mohly negativně ovlivnit jednak životní prostředí (tím, že voda nemůže odtékat do evidovaného vodního toku), jednak stabilitu vodního díla (tím, že došlo k zásahu do konstrukce hráze a nátokového objektu). Současně uvedl, že výsledky technicko-bezpečnostního dohledu žalobce neopravňují k provedení předmětných prací, které podléhají vydání povolení – ohlášení podle stavebního a vodního zákona. Ve vztahu k namítanému obnovení havarijního stavu po odstranění stavby pak žalovaný uvedl, že lze požádat o dodatečné povolení stavby, což ovšem žalobce neučinil, resp. nedodal jediný z povinných dokladů k také žádosti. K námitce, že nátokový objekt je tzv. černou stavbou, uvedl žalovaný, že z dokladů, které jsou obsaženy ve spise, vyplývá, že stavba byla řádně povolena. Závěrem se žalovaný vyjádřil i k povolení k nakládání s vodami pro využití jejich energetického potenciálu s tím, že je toto spojeno s vodním dílem (zde: zařízením pro výrobu energie, která pohání pilu) a to, že bylo vydáno původně na jinou osobu, neznamená, že dané povolení zaniklo.

Žalovaný proto zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil prvostupňové rozhodnutí vodoprávního úřadu o odstranění stavby – stavebních prací provedených žalobcem na hrázi Kněžického rybníka.

III. Žaloba, vč. jejího doplnění

Žalobce se s uvedeným závěrem žalovaného neztotožnil a podal proti jeho rozhodnutí žalobu ze dne 22. 11. 2014 (doručenou dne 1. 12. 2014), ve které v obecné rovině namítl a) neúplné a neobjektivní zjištění skutkového stavu věci a b) nedostatečné odůvodnění a vypořádání se se všemi námitkami. Ad a) žalobce jako příklad uvedl:

- usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územního odboru Třebíč, obvodního oddělení Třebíč, ze dne 30. 4. 2014, č. j. KRPJ-107591-76/TČ-2013-161017-MUL, kterým byla odložena trestní věc: podezření ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. trestního zákoníku, kterého se měl dopustit žalobce;

- rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUJI 62200/2014, sp. zn. OUP 298/2014 Ši-2, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu v Brtnici, stavebního úřadu, ze dne 13. 5. 2014, č. j. Výst/37/2014 – 4, který rozhodl ve věci žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby: stavební úpravy a nástavby objektu „Obnova MVE Pila P.“.

Ad b) žalobce uvedl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vycházel ze svých subjektivních právních názorů, které nejsou v souladu se skutkovým stavem a kterými se navíc nevypořádal s tvrzeními žalobce; opět pro příklad žalobce uvedl konkrétní skutečnosti vztahující se:

- souhrnně k námitce platného povolení k nakládání s vodami; dle žalobce vodní dílo, kterým je zařízení pro výrobu energie – turbína, která pohání pilu, neexistuje (jak bylo konstatováno i ve shora citovaném rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 16. 9. 2014, č. j. KUJI 62200/2014, sp. zn. OUP 298/2014 Ši-2, zaniklo v roce 2003, z čehož dovozuje i zánik platnosti předmětného povolení;

- pokynu technicko-bezpečnostního dohledu, kterým bylo žalobci jako majiteli vodního díla uloženo, aby zajistil opravu nebo zrušení odběrného (nátokového) objektu na elektrárnu, který je v havarijním stavu a je potencionálním rizikem pro bezpečnost vodního díla – rybníka Kněžice; podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) vodního zákona tak jako vlastník vodního díla udržoval toto dílo v řádném stavu, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku a jiných chráněných zájmů (z čehož ostatně vycházel i policejní orgán ve shora citovaném usnesení ze dne 30. 4. 2014, č. j. KRPJ-107591-76/TČ-2013-161017-MUL).

To, že nebyla vzata v úvahu všechna tvrzení žalobce, pak považuje žalobce za vadu řízení, jež měla za následek nesprávné a neobjektivní posouzení skutkového stavu, vč. přijetí mylného právního závěru žalovaného, a proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V podání ze dne 24. 4. 2015 (doručeném dne 27. 5. 2015) označeném jako doplnění žaloby žalobce v návaznosti na výše uvedené nevypořádání se s odvolacími námitkami označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nadto pro přehlednost zrekapituloval základní informace vztahující se: k vlastnictví objektu pily (původně starého mlýna), dále k povolení k nakládání s vodami z roku 1991 za účelem odběru vody z rybníka Kněžický pro pohon pily až k požáru pily v roce 2003.

Dále připomněl, že v odvolání uvedl, že dle jeho názoru se jedná o udržovací práce podle § 103 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, jež nepodléhaly povinnosti ohlášení vodoprávnímu úřadu. Ve vztahu k žalovaným dovozovanému užití § 104 odst. 1 písm. j) stavebního zákona ve spojení s § 15a vodního zákona pak konstatoval, že negativní ovlivnění životního prostředí a stability vodního díla je pouhá spekulace žalovaného nemající reálný základ. Ke stabilitě vodního díla uvedl, že naopak objekt MVE je v havarijním stavu a potenciálním rizikem pro bezpečnost vodního díla – rybníka Kněžický. Současně uvedl, že výpusť v místě provedených úprav (zabetonování) byla od roku 2003 do roku 2011 zcela zaslepená, vodní tok byl zcela nefunkční a provedené práce neměly žádný vliv na životní prostředí. Později (po roce 2011) docházelo k neřízeným průtokům v místě objektu, který byl v havarijním stavu; tyto neřízení průtoky nelze považovat za funkční vodní tok. A tyto skutečnosti podle žalobce potvrzuje i fakt, že evidovaný vodní tok a pozemky okolní byly dokonce vyřazeny ze záplavového území. Místní šetření, která byla prováděna dne 17. 12. 2013 a dne 11. 3. 2014 byla prováděna „od stolu“ a nereagovala na reálný stav.

Žalobce zopakoval, že předmětné práce provedl v souladu s pokyny technicko-bezpečnostního dohledu a že se z jeho strany jednalo o plnění zákonné povinnosti vlastníka vodního díla podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) vodního zákona; k tomu dále doplnil, že stavba hráze rybníka je ohrožována havarijním stavem sousedního vodního díla – kašny a turbíny, u nichž je nutná sanace, jak je zřejmé z doloženého posudku ze dne 3. 4. 2015, zpracovaného autorizovanou osobou – Ing. J. V. A je dle žalobce otázkou, kdo za takový stav nese odpovědnost, resp. zda se danému stavu dalo předejít. Ve zbytku se žalobce opětovně zabýval platností povolení pro nakládání s povrchovými vodami a souvisejícími otázkami, přičemž poukázal též na rozsudek zdejšího soudu pod č. j. 30 A 35/2013 – 95.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 4. 2015 (doručeném dne 14. 4. 2015) odmítl námitky žalobce a uvedl, že v řízení vycházel ze skutečností, které se týkají projednávané věci; např. otázka týkající se existence vodního díla „Malá vodní elektrárna Pila P.“ není rozhodující skutečností při posouzení toho, zda žalobce byl oprávněn zabetonovat přítok vody k tomuto objektu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je podrobně reagováno na jednotlivé odvolací námitky, se kterými se žalobní body překrývají, např. ve vztahu k tvrzení žalobce ohledně pokynu technicko-bezpečnostního dohledu a plnění zákonných povinností [§ 59 odst. 1 písm. b) vodního zákona]. Dle žalovaného ani tyto skutečnosti neopravňují žalobce k provedení předmětných prací bez povolení, resp. ohlášení podle příslušných ustanovení stavebního a vodního zákona. Navrhl proto krajskému soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

K výzvě zdejšího soudu podle ustanovení § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), sdělili osoby uvedené v záhlaví rozsudku ad i) až iv), že budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; k následně zaslané žalobě, vč. vyjádření žalovaného, zaslali osoby zúčastněné na řízení ad i) a ii) krajskému soudu vyjádření ze dne 15. 6. 2015 (doručené dne 16. 6. 2015), v němž navrhli žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle jejich názoru se jedná o případ odstranění stavby provedené žalobcem bez zákonného stavebního povolení. Osoba zúčastněná na řízení iv) se ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 2016 ztotožnila s vyjádřením žalovaného, jakož i s vyjádřením osob zúčastněných na řízení i) a ii) a – ze stejných důvodů – navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

VI. Replika žalobce a jeho další podání

V replice ze dne 24. 8. 2015 (doručené dne 28. 8. 2015) k vyjádření žalovaného žalobce opět poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 3. 2015, č. j. 30 A 35/2013 – 95 ve věci schválení Manipulačního řádu vodního díla Kněžický rybník, v němž byla mj. řešena otázka zániku stavby MVE a zániku povolení pro nakládání s vodami; k této otázce se žalobce opakovaně vrací, stejně jako k tomu, že se žalovaný nevypořádal s jeho námitkami a uzavírá své stanovisko tím, aby se krajský soud na místě samém sám přesvědčil, zda MVE jako stavba zanikla a zda je možné do tohoto havarijního objektu (zbořeniště) pouštět vodu. Ve vztahu k vyjádření žalovaného, jakož i vyjádření osob zúčastněných na řízení i) a ii), pak ještě poznamenal, že nátokový objekt je součástí pozemku – hráz rybníka – pod parc. č. 2238 pro k. ú. Kněžice u Třebíče ve vlastnictví žalobce, nikoli ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení i) a ii).

V posledním podání žalobce ze dne 16. 11. 2015 označeném jako „Nové informace ve věci – sdělení“ žalobce ve vazbě na rozsudek zdejšího soudu pod č. j. č. j. 30 A 35/2013 – 95 poukázal na to, že po zrušení napadeného rozhodnutí bylo žalovaným v dané věci zrušeno prvostupňové rozhodnutí a Magistrátem města Jihlavy, odborem životního prostředí, jako vodoprávním úřadem je celá věc znovu řešena. Z pokynu žalovaného jako odvolacího orgánu je přitom potřeba nejprve rozhodnout v pochybnostech o tom, zda jde o vodní dílo, tzn. též určit, co vodní dílo tvoří (např. jaké stavby, objekty či technologie). K tomu žalobce mj. uvedl, zejména s odkazem na fotodokumentaci, že nátokový objekt neexistuje, je zabetonován z důvodu původně neřízeného průtoku a nyní stálého průsaku (přičemž po rozhodnutí krajského soudu se bude muset tento havarijní stav řešit). Nátokové potrubí sice existuje, ale je v havarijním stavu, dochází k průsakům a k přímému ohrožení vodního díla rybník Kněžický, zejména hráze rybníka. Vlastní vodní turbína je v havarijním stavu, stejně jako odtokové koryto. Výtokové potrubí neexistuje, vodní tok je zčásti přerušen, zasypán. Neexistuje technologie a MVE je nepoužitelná, jedná se o zbořeniště.

VII. Posouzení věci soudem

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1 s. ř. s. v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Základním předmětem celého sporu je skutečnost, zda měl žalobce povinnost tzv. ohlášení udržovacích prací provedených na stavbě – vodním díle, konkrétně na hrázi rybníka. Podle vodoprávního úřadu potažmo žalovaného tuto povinnost žalobce měl, ale vzhledem k tomu, že ji nedodržel – a ani posléze nepředložil podklady předepsané k ohlášení –, bylo mu nařízeno odstranění předmětné stavby, resp. provedených udržovací prací.

VII.a) Otázka ohlášení udržovacích prací provedených žalobcem

Podle žalobce nebylo ohlášení potřeba, protože se jednalo udržovací práce ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, který stanoví: že: „[s]tavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu, vzhled stavby, životní prostředí nebo bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou“ (pozn. podtržení provedeno krajským soudem).

Naopak žalovaný vyšel z toho, že se jednalo o udržovací práce, u kterých se ohlášení vyžaduje s tím, že se dle § 104 odst. 1 písm. j) stavebního zákona jednalo o „udržovací práce na stavbě neuvedené v § 103 odst. 1 písm. c)“; konkrétně se dle názoru žalovaného jednalo o práce takového typu, že mohly negativně ovlivnit životní prostředí i stabilitu vodního díla, a proto je bylo nutné ohlásit právě s odkazem na § 104 odst. 1 písm. j) stavebního zákona ve spojení s § 15a odst. 3 vodního zákona, jež ve větě první stanoví, že: „[u]držovací práce, které by mohly negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla, je jeho vlastník povinen ohlásit vodoprávnímu úřadu“ (pozn. podtržení provedeno krajským soudem).

Z citované právní úpravy je zřejmé, že předpokladem pro správné posouzení postupu žalovaného potažmo vodoprávního úřadu je nutná především přesná specifikace toho, o jaký konkrétní typ prací se jednalo a zda skutečně tyto práce mohly negativně ovlivnit životní prostředí a stabilitu vodního díla.

Toto je základní východisko, bez kterého nemůže napadené rozhodnutí obstát a které mělo být postaveno najisto již vodoprávním úřadem během řízení v prvním stupni. Vodoprávní úřad se ovšem v tomto směru zcela vymlčel, resp. redukoval své stanovisko na prosté konstatování toho, že:

- bylo provedeno zabetonování nápustného objektu (na p. p. č. 2238 k. ú. Kněžice) a odstranění hrazení s tím, že: „[s]tavba byla provedena bez řádného stavebního povolení ani bez ohlášení, které je potřebné pro výše uvedené stavební úpravy dle stavebního zákona“ – viz protokol z ústního jednání a místního šetření ze dne 17. 12. 2013, č. j. MMJ/OŽP/10027/2013-3;

-„[b]byla provedena prohlídka zabetonované hráze u manipulačního objektu a dále vodního toku – VVT Brtnice a Brtnice, od hráze až po jejich soutok. Na místě bylo zjištěno, že došlo k nabetonování místě v místě odběrného objektu, který slouží pro MVE Kněžice. Dále došlo k odstranění hrazení a ocelových konstrukcí nátokového objektu. Tímto bylo zamezeno v nátoku vody do nátokového potrubí a dále do evidovaného vodního toku. Výše uvedené bylo provedeno bez patřičného povolení, vyžadovaného příslušnými paragrafy stavebního zákona č. 183/2006 Sb. a vodního zákona č. 254/2001 Sb“ – viz protokol z ústního jednání a místního šetření ze dne 11. 3. 2014.

Taktéž v odůvodnění svého rozhodnutí zůstal vodoprávní úřad pouze v rovině tvrzení, bez jakékoli opory ve spise, když k námitce žalobce, že nebylo nutné povolení ani ohlášení, uvedl, že: „…k těmto provedeným pracím bylo zapotřebí povolení dle příslušných ustanovení stavebního a vodního zákona, z tohoto důvodu vodoprávní úřad námitky zamítnul“. K námitce žalobce, že předmětné práce neměly a nemohly mít žádný vliv na životní prostředí, pak konstatoval, že byla vyvrácena v průběhu místních šetření, při nichž bylo prokázáno, že: „… vlivem provedených prací bylo zamezeno v nátoku vody na turbínu MVE, s následným odtokem do odpadního potrubí, které vyúsťuje do evidovaného vodního toku náhon Kněžice (pila P.), IDVT 10204217, a je dle místního šetření jediným zdrojem vody v tomto vodním toku. Tímto krokem došlo k ohrožení životního prostředí, z tohoto důvodu vodoprávní úřad námitky zamítnul“.

Proti povinnosti ohlášení předmětných udržovacích prací totiž žalobce brojil během řízení před vodoprávním úřadem, což zopakoval i v odvolání s tím, že se jednalo o nezbytné udržovací práce, jejichž provedení nemůže ovlivnit stabilitu stavby ani životní prostředí; k tomu žalobce mj. konstatoval, že se jedná o vodní tok, který je nefunkční, výpusť v místě provedených úprav byla od roku 2003 do roku 2011 zcela zaslepená a později docházelo k neřízeným průtokům, které nelze považovat za funkční vodní tok, což potvrzuje i fakt, že tento evidovaný vodní tok byl dokonce vyřazen ze záplavového území.

Osoby zúčastněné na řízení i) a ii) v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že žalobce svým postupem zasáhl do vodního toku a změnil protiprávně odtokové poměry v daném území. A obdobně argumentoval i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž ve shodě s vodoprávním úřadem odkázal na místní šetření ze dne 17. 12. 2013 a 11. 3. 2014 a uvedl, že: „…vlivem provedených prací bylo zamezeno nátoku vody na turbínu elektrárny s následným odtokem do odpadního potrubí, které vyúsťuje do evidovaného vodního toku – náhonu Kněžice (pila P.), IDVT 10204217 ve správě Povodí Moravy, s. p. a je dle místního šetření jediným zdrojem povrchové vody v tomto vodním toku. Tím, že voda nemohla odtékat do vodního toku, došlo nepochybně k možnému ovlivnění odtokových poměrů a tím i životního prostředí v uvedené lokalitě. Zda vodní tok je či není funkční, nepřísluší odvolateli posuzovat, tímto se mj. zabývá správce vodního toku. Dále došlo k zásahu do konstrukce hráze a nátokového objektu, což mohlo ovlivnit stabilitu vodního díla.“

Toto je tedy ve své podstatě jediná věcná argumentace, ze které vyplývá nutnost ohlášení žalobcem provedených prací a následně též nařízení jejich odstranění. Dle názoru krajského soudu ovšem uvedená argumentace, resp. právní závěr přijatý žalovaným vychází ze skutkového stavu, který nemá vůbec žádnou, ani elementární oporu ve správním spise. Odkazuje se pouze na závěry místního šetření, avšak tyto oporou pro předmětné právní posouzení být nemohou s ohledem na svůj strohý obsah a absenci jakéhokoli odborného vyjádření, příp. fotodokumentaci.

V daném případě je podstatné, že se jednalo o řízení o nařízení odstranění stavby, které je vedené z moci úřední (ex offo) a oba rozhodující správní orgány tak stíhalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalovaný v návaznosti na závěry vodoprávního úřadu, které zčásti zopakoval a zčásti doplnil, přitom dostál břemenu tvrzení, když uvedl, na základě čeho dovozuje nutnost ohlášení udržovacích prací provedených žalobcem, avšak zcela pominul břemeno důkazní. Pomine-li krajský soud, že ani jeden z protokolů o místním šetření nedokládá závěr žalovaného o jediném zdroji povrchové vody, bez povšimnutí nelze ponechat další závěr žalovaného o možném ovlivnění odtokových poměrů a tím i životního prostředí. Tento závěr není ničím podložen a dovozuje-li jej žalovaný z toho, že voda nemohla odtékat, nelze nezmínit, že žalobce v tomto ohledu namítal zaslepení vodního toku, jeho nefunkčnost a vyřazení ze záplavového území. Tyto námitky žalovaný odbyl s tím, že se jimi zabývá správce vodního toku, jehož vyjádření v dané věci však absentuje. Z prezenční listiny je sice patrné, že zástupci Povodí Moravy, s. p., jakožto správce vodního toku, se účastnili obou místních šetření, avšak bez bližšího vyjádření k celé věci. V protokolu z místního šetření ze dne 11. 3. 2014 je zde pouze neurčitá zmínka Povodí Moravy, s. p.: „[z]ůstává v platnosti naše vyjádření ze dne 19. 11. 2013“.

K tomu nezbývá než poznamenat, že žádné takové vyjádření součástí správního spisu není, navíc je datováno dnem, který předchází oznámení o zahájení předmětného správního řízení (ze dne 22. 11. 2013) a je tedy vůbec otázkou, co bylo jeho obsahem, nehledě na to, že zcela jistě nemohlo reagovat na následně učiněná vyjádření a námitky žalobce, vč. námitek odvolacích. Žalovaný navíc zcela opomenul, že se nemůže jednat o jakékoli ovlivnění životního prostředí, ale pouze o ovlivnění, které je negativní, čímž se rovněž nezabýval. Žalovaný rozhodl bez jakéhokoli souvisejícího kontextu, zjištění a doložení skutečného stavu věci, přičemž opomenul odvolací námitky žalobce, z nichž by – ve vazbě na jeho další vyjádření učiněná během řízení – bylo možno naopak dovozovat i pozitivní ovlivnění životního prostředí, a to vzhledem k nebezpečí plynoucímu z havarijního stavu turbíny a vůbec celé MVE. Jakkoli se tedy stav sousedního objektu předmětné věci přímo netýká, nelze ho jednoduše přehlédnout a zcela ignorovat v situaci, kdy vodní zákon evidentně pracuje s nutností širšího posouzení v kontextu okolního životního prostředí a jeho negativního ovlivnění.

Obdobné platí i ve vztahu k druhému možnému důvodu pro povinné ohlášení udržovacích prací, kterým je negativní ovlivnění stability vodního díla – hráze. I zde žalovaný zůstal pouze v rovině důkazně ničím nepodloženého tvrzení o zásahu do konstrukce hráze a nátokového objektu, což mohlo ovlivnit stabilitu vodního díla – navíc opět bez ohledu na to, že se nemůže jednat o jakékoli ovlivnění, ale toliko o ovlivnění negativní, jak výslovně normuje vodní i stavební zákon. Zásah do konstrukce vodního díla a jeho stabilitu lze jen stěží posoudit bez technických znalostí, které správní soud nemá a ničím nepodložený žalovaného (např. zprávou statika či jiné odborné osoby) tak nemůže nijak přezkoumat. Ze strany žalovaného se v daném případě jedná o pouhé tvrzení – spekulaci, kterou žalobce důvodně namítal a která bez dalšího nemůže obstát.

Jestliže žalovaný zamítl podané odvolání žalobce a potvrdil napadené prvostupňové rozhodnutí vodoprávní úřadu o nařízení odstranění stavby, musel tvrdit a především přesvědčivě doložit, že se skutečně jedná o stavbu vyžadující ohlášení. Ohlášení je zjednodušená verze stavebního povolení vydávaného ve vodoprávním řízení, nicméně i tak je nutno ohlášení podat na předepsaném formuláři s potřebnými doklady, mezi které patří např. právě posouzení vlivu na stabilitu vodního díla a životní prostředí, vyjádření příslušného správce vodního toku, pokud se ohlášení týká vodního díla souvisejícího s tímto vodním tokem, či projektová dokumentace (viz § 11e a příloha č. 16 vyhlášky č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu). Analogicky lze tedy po vodoprávním úřadu v řízení o odstranění stavby z důvodu jejího neohlášení požadovat doložení toho, že tato stavba – vodní dílo, resp. udržovací práce na něm skutečně negativně ovlivní jeho stabilitu či životní prostředí.

Závěr o negativním vlivu provedených udržovacích prací na životní prostředí nebo stabilitu vodního díla nelze ponechat na libovolném, ničím nepodloženém uvážení vodoprávního úřadu, jako speciálního stavebního úřadu, příp. žalovaného odvolacího orgánu. Nejen, že by to popíralo výše uvedené břemeno tvrzení a důkazní, které stíhá správní orgán, ale fakticky by to vlastníka, příp. stavebníka stavělo do pozice dokazování neexistujících skutečností – tzn., že udržovací práce nemohou negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla. Negativní skutečnost však prokazovat nelze – tzv. negativní důkazní teorie (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006 č. j. 3 Azs 35/2006 – 104, publ. pod č. 951/2006 Sb. NSS), resp. může být prokázána pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2631/08). Jinými slovy, aby bylo možno popřít tvrzení žalobce, že udržovací práce nemohou negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla, bylo potřeba ze strany rozhodujících správní orgánu prokázat opak, což se nestalo.

S ohledem na vše výše uvedené lze proto učinit závěr, že ani jeden ze dvou uvedených důvodů pro ohlášení udržovacích prací vodoprávnímu úřadu [negativní vliv na 1) životní prostředí a 2) stabilitu vodního díla] nebyl řádně doložen a za takové situace nemůže rozhodnutí žalovaného obstát, protože skutkový stav, který vzal za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve spise, jak v žalobě správně namítl žalobce (byť svoji námitku spojil s příklady – usnesením policie o odložení věci a rozhodnutím ve věci umístění sousední stavby –, které nejsou z hlediska shora uvedených úvah úplně určující).

VII.b) Otázky ostatní – další žalobní námitky

Pokud jde o další námitky žalobce, které se objevily v žalobě a které žalobce opakuje či rozvíjí v dalších podáních, je na místě předeslat, že povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku.

Orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje odlišný názor od názoru účastníka řízení, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení, minimálně implicitně, vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument účastníka řízení v odůvodnění správního rozhodnutí, nebo rozhodnutí soudu, tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Zejména u velmi obsáhlých podání by tento přístup vedl k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán a následně soud, vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13).

Zpravidla proto postačuje, jsou-li vypořádány základní námitky vztahující se k věci, příp. sdělení, že ostatní námitky rámec věci přesahují, což se v daném případě stalo. Žalovaný žádnou z dalších odvolacích námitek vyloženě neopomenul a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, neznamená, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné. V tomto ohledu se žalobcem nelze souhlasit a pro stručnost je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný věnoval všem zbývajícím, základním námitkám, které žalobce neustále opakuje a rozvíjí a které se souhrnně vztahují jednak k otázce platného povolení k nakládání s vodami, jednak k otázce povinného udržování vodního díla v řádném stavu a splnění pokynu technicko-bezpečnostního dohledu; poněkud samostatnou otázkou procházející celým řízením je pak otázka vlastnictví nátokového objektu a potrubí.

K otázce platnosti povolení k nakládání s vodami – k odběru povrchové vody z Kněžického rybníka pro pohon pily, které bylo vydáno v roce 1991, krajský soud pouze krátce konstatuje, že tato otázka přímo nesouvisí s předmětem správního řízení, jak správně uvedl ve svém rozhodnutí vodoprávní úřad. Předmětem správního řízení byly primárně udržovací práce a skutečnost, zda vyžadovaly ohlášení či nikoli, přičemž tuto otázku bylo nutno posuzovat v širším kontextu okolních poměrů a sousední stavby pily, vč. turbíny, jak již bylo naznačeno výše pod bodem bod VIII.a). Je totiž evidentní, že zde existují rozdílné zájmy žalobce na straně jedné a osob zúčastněných na řízení i) a ii) na straně druhé, jež generují de facto sousedský spor, který může mít hluboké kořeny. Nicméně z hlediska efektivního rozhodování je nezbytné držet se vždy podstaty věci a tou v tomto případě není povolení k nakládání s vodami, nýbrž provedené udržovací práce na vodním díle – hrázi rybníka.

Jinou věcí je spor žalobce vedený krajským soudem pod sp. zn. 30 A 35/2013, na který žalobce opakovaně poukazoval a který se týkal schválení manipulačního řádu vodního díla Kněžický rybník. V tomto případě došlo k zastavení správního řízení ve věci žádosti o schválení manipulačního řádu, a to pro neodstranění vad žádosti, přičemž jednou z nich mělo být i to, že manipulační řád musí ve svých částech plně respektovat právě platné povolení k nakládání s povrchovými vodami z roku 1991. Ve správním řízení bylo argumentováno, že povolení je platné a žalobce se jím musí řídit, zatímco žalobce argumentoval opačně. Otázka platnosti předmětného povolení tedy byla jednou z klíčových otázek, kterou žalobce namítal a se kterou se žalovaný odvolací orgán nedostatečně vypořádal. Ostatně také proto bylo napadené rozhodnutí v této věci zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu řízení, a sice rozsudkem zdejšího soudu ze dne 19. 3. 2015, č. j. 30 A 35/2013 – 95, na který žalobce opakovaně poukazoval.

V otázce povinného udržování vodního díla v řádném stavu a splnění pokynu technicko-bezpečnostního dohledu lze v obecné rovině souhlasit se žalovaným. Jakkoli zde mohou být poznatky o potřebě řešit zjištěné nedostatky týkající se stavu vodního díla, je třeba nápravu těchto nedostatků řešit zákonným způsobem, nikoli svévolně. To znamená, že bylo-li na základě provedeného technicko-bezpečnostního dohledu nutno „zajistit opravu nebo zrušení odběrného objektu na elektrárnu, který je v současné době v havarijním stavu a je potenciálním rizikem pro bezpečnost vodního díla“, bylo potřeba – příp. i v součinnosti s vodoprávním úřadem – nejprve vyhodnotit rozsah a dopady takového opatření k nápravě [viz bod V., 3) zápisu o prohlídce provedené dne 22. 12. 2011 v rámci technicko-bezpečnostního dohledu]. A teprve poté bylo na místě přistoupit buď k ohlášení a provedení prací anebo k provedení prací bez ohlášení. Avšak vzhledem k tomu, že otázka ohlášení udržovacích prací provedených žalobcem nebyla dosud uspokojivě vyřešena, nelze prozatím uzavřít ani námitku vycházející z toho, že práce byly provedeny v souladu s technicko-bezpečnostího dohled. Stejně tak nelze uzavřít ani námitku, že se jednalo o zákonné plnění povinností vlastníka vodního díla podle § 59 odst. 1 písm. d) vodního zákona.

Závěrem již jen na okraj k otázce vlastnictví nátokového objektu a potrubí krajský soud konstatuje, že vodoprávnímu úřadu nepřísluší rozhodovat o vlastnických právech. Podstatou věci je nařízení odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které se vydává vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby provedené bez ohlášení. Stavebníkem, tj. osobou, která stavbu = udržovací práce provedla, je žalobce, a proto bylo nařízení odstranění stavby vydáno jemu – se souhlasem osob zúčastněných na řízení i) a ii). A je-li žalobce, jakožto stavebník, též vlastníkem nátokového objektu a potrubí, jak tvrdí, nic to na věci odstranění stavby nemění (ačkoli jinak je otázka vlastnictví jistě důležitá).

VIII. Shrnutí a závěr

Ve světle všech výše uvedených skutečností lze shrnout, že žalovaný pochybil, pokud odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil, přestože jeho závěr, že žalobcem provedené udržovací práce vyžadují ohlášení, vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu ve správním spise.

Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (a ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí vodoprávního úřadu ponechal další postup na žalovaném odvolacím orgánu). Současně dle § 78 odst. 4 rozhodl, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, v němž je vázán právním názorem vysloveným výše. To znamená, že bude nutné nejprve provést skutečně důkladné zjištění skutkového stavu věci a teprve poté bude možné relevantně rozhodnout, zda se jedná o udržovací práce takového typu, jež vyžadují ohlášení a jež je tudíž nutné odstranit. K tomu krajský soud již jen pro úplnost uzavírá, že odstranění stavby je až posledním krokem a jakýmsi nástrojem ultima ratio, jemuž zpravidla předchází snaha – stavebníka nebo vlastníka stavby – o dodatečné povolení, resp. ohlášení stavby, a to základě předložení podkladů předepsaných k ohlášení; viz formulář ohlášení, který je uveden v příloze č. 16 vyhlášky č. 432/2001 Sb.

IX. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. a žalobci, jakožto úspěšnému účastníku řízení přiznal právo na náhradu nákladů řízení, která činí částku 3 000 Kč (tvořenou zaplaceným soudním poplatkem). Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5, větu první, s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože krajský soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 29. 8. 2016

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru