Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 90/2010 - 104Rozsudek KSBR ze dne 27.06.2012

Prejudikatura

8 Afs 78/2006 - 74

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 95/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30 A 90/2010 – 104

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Petra Sedláka v právní věci žalobců a) JUDr. P. U., b) R. U., oba zast. Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem, se sídlem Palackého nám. 19, Rosice, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor správní, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2010, č.j. JMK 105688/2010, sp. zn. S-JMK 102528/2007 OSO

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Městský úřad Ivančice rozhodnutím č.j. OSČ/TP-12/07 ze dne 9. 7. 2007 zrušil dle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) údaj o místu trvalého pobytu JUDr. P., R. a R. U. na adrese I., část A., P. H. 94/91. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, které žalovaný rozhodnutím sp. zn. S-JMK 102528/2007 OSO, č.j. JMK 102528/2007 ze dne 26. 9. 2007, zamítl. Rozsudkem č.j. 30 Ca 309/2007-65 ze dne 30. 9. 2009 Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud dospěl k závěru, že v době zaevidování změny údaje o místu trvalého pobytu U. na adresu I., A., P. H. 94/91, nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, neboť předmětný objekt nebyl v době rozhodování zkolaudován. Pokud i přes nesplnění této podmínky správní orgán zaevidoval změnu trvalého pobytu, o jeho zrušení mělo být rozhodováno postupem podle ust. § 12 odst. 1 písm. b ) zákona o evidenci obyvatel, nikoli dle ust. § 12 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Poté žalovaný řízení ve věci R. U. zastavil (jmenovaný změnil místo trvalého pobytu) a v části týkající se žalobců rozhodnutí správního úřadu I. stupně zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Městský úřad Ivančice následně rozhodl rozhodnutím sp. zn. OSČ/TP-12/07, č.j.: MI 3478/2010 ze dne 8. 6. 2010 o zrušení údaje o místě trvalého pobytu žalobců dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel. Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

II. Stručné shrnutí argumentů obsažených v napadeném rozhodnutí

[2] Žalovaný rozhodnutím č.j. JMK 105688/2010, sp. zn. S-JMK 102528/2007 OSO ze dne 22. 7. 2010 rozhodnutí Městského úřadu Ivančice sp. zn. OSČ/TP-12/07, č.j. MI 3478/2010 ze dne 8. 6. 2010 ve výrokové části změnil tak, že zní: „Údaj o místu trvalého pobytu JUDr. P. U., nar. X a R. U., nar. X, oba bytem I., část A., P. H. 94/91 se na adrese I., A., P. H. 94/91 dle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, zrušuje, neboť objekt, na jehož adrese jsou hlášeni k trvalému pobytu, je podle zvláštních právních předpisů nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení. Místem trvalého pobytu JUDr. P. U. a R. U. se v souladu s ust. § 10 odst. 5 zákona o evidenci obyvatel stává sídlo ohlašovny – I., P. n. 196/6.“ Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že dne 1. 3. 2004 Městský úřad Ivančice vyhověl žádosti rodiny U. a provedl změnu jejich místa trvalého pobytu na adresu I., část A., P. H. 94/91. Změna byla provedena po předložení výpisu z katastru nemovitostí osvědčujícím, že se jedná o rozestavěnou budovu. Ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel mimo jiné stanoví, že občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Tímto zvláštním právním předpisem byl v době podání žádosti zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 1. 1. 2007 (dále jen „stavební zákon“). Bylo tedy nutné aplikovat ust. § 76 a násl. stavebního zákona, že dokončenou stavbu, popř. její část, schopnou samostatného užívání nebo tu část stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, kterým se povoluje užívání stavby k určenému účelu. Kolaudační rozhodnutí však nebylo v době provedení změny místa trvalého pobytu vydáno (a není vydáno dodnes).

[3] Městský úřad Ivančice, poté co bylo jeho původní rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel zrušeno žalovaným, v řízení pokračoval, neboť vrátí-li se věc k novému projednání, není důvod řízení znovu zahajovat. Prvostupňový správní orgán nově rozhodl o zrušení údaje o místu trvalého pobytu JUDr. P. a R. U. podle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel. Předmětné ustanovení obsahuje několik důvodů, pro něž ohlašovna zruší údaj o místu trvalého pobytu občana, přičemž na projednávaný případ se vztahuje důvod uvedený jako poslední – objekt je podle zvláštních právních předpisů nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení. Tuto skutečnost správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí neuvedl a nespecifikoval tak, pro který konkrétní důvod z několika uvedených dochází v daném případě k rušení údaje o místu trvalého pobytu, proto žalovaný popsanou nepřesnost odstranil.

[4] Co se týče ostatních námitek, žalobci nespecifikují, v čem shledávají rozpor napadeného rozhodnutí s aktuálními právními předpisy, příp. s právním názorem soudu. Nepřesnost výroku žalovaný odstranil, žádné další rozpory neshledal. Příslušnost Městského úřadu Ivančice k rozhodování o zrušení údaje o místu trvalého pobytu je dána zákonem o evidenci obyvatel a zákonné ustanovení o náležitostech rozhodnutí § 68 zákona č. 500/2004 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) nevyžaduje, aby byla v rozhodnutí uvedena. Kolaudační řízení a řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu jsou dvě samostatná řízení. Námitka, že ze strany odvolatelů byly splněny všechny zákonné povinnosti vyplývající ze stavebního zákona a stavební úřad má povinnost vydat jim kolaudační rozhodnutí, je v řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu bezpředmětná. Platné kolaudační rozhodnutí je podkladem k tomu, aby mohlo dojít ke změně údaje o místu trvalého pobytu, tedy přihlášení k trvalému pobytu do zkolaudovaného objektu. Dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí je nemovitost manželů U. stále vedena jako rozestavěná stavba. Dosud tedy nedošlo ke schválení stavby k užívání, nedošlo k vydání kolaudačního rozhodnutí, kterým by bylo povoleno užívání stavby k určenému účelu. Tuto skutečnost žalobci nepopírají, mají však zato, že vina je na straně stavebního úřadu. Dle jejich názoru se v řízení o zrušení trvalého pobytu jedná o otázku předběžnou ve smyslu ust. § 57 s.ř.s. a že je tudíž na místě řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu přerušit do rozhodnutí ve věci kolaudace. S tímto názorem se žalovaný neztotožňuje. Správní orgán rozhodující o zrušení údaje o místu trvalého pobytu nemůže rozhodnout v kolaudačním řízení, ani si o jeho výsledku učinit úsudek. Ovšem k tomu, aby o zrušení trvalého pobytu rozhodl, nepotřebuje čekat, jak spor ohledně kolaudačního řízení vyřeší příslušný orgán. Nejedná se totiž o předběžnou otázku dle § 57 s.ř.s. Nevyřešená otázka ohledně kolaudačního rozhodnutí není na překážku rozhodování o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, neboť existence kolaudačního rozhodnutí je předpokladem k tomu, aby vůbec mohlo dojít v souladu se zákonem k přihlášení k trvalému pobytu v daném objektu. Zákonné ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákon o evidenci obyvatel výslovně počítá s možností zrušit údaj o místu trvalého pobytu, je-li objekt nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení, aniž by stanovoval, že je třeba vyčkat, zda objekt v průběhu řízení bude či nebude splňovat podmínky zvláštního předpisu.

III. Žalobní argumentace

[5] Žalobci v žalobě namítají, že žalovaným zvolená konstrukce výroku jeho rozhodnutí je neurčitá a neodpovídá požadavkům na preciznost této části správního rozhodnutí. K podpoře svého stanoviska odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 34/2006-73 ze dne 15. 1. 2008, který se zabývá náležitostmi výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu. Žalobci jsou přesvědčeni, že by měl být skutek ve výrokové části popsán tak, aby nebylo možné ho zaměnit s jiným skutkem, tedy měl by být popsán jasně a úplně, což v daném případě nebylo učiněno, když není uvedeno, co konkrétně žalobci porušili (skutkově), respektive toto není uvedeno dostatečně. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného rovněž nenaplňuje všechny požadavky, které na tuto část rozhodnutí klade ust. § 68 odst. 3 s.ř.s. Zejména zde nejsou přesvědčivě vysvětleny důvody, které správní úřad vedly k předmětnému rozhodnutí a taktéž zde chybí přesvědčivé vypořádání se s návrhy a námitkami účastníků řízení. Žalobci dále tvrdí, že v rámci správního řízení nebyly naplněny základní zásady správního řízení, zejména zásada ochrany dobré víry a materiální pravdy.

[6] Zásadní otázkou je v daném případě to, zda se v případě žalobců jedná o objekt, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popř. orientačním číslem. Předmětnému objektu číslo popisné X, část A., obec I., bylo přiděleno číslo orientační X, a to s odkazem na zvláštní předpis, konkrétně vyhlášku č. 326/2000 Sb., ve spojení se zákonem č. 128/2000 Sb. Zák. č. 151/1997 Sb. pak stanoví, že se stavbami pozemními rozumí budovy, jimiž se rozumí stavby prostorově soustředěné a navenek převážně uzavřené obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi, s jedním nebo více ohraničenými užitkovými prostory. Tyto předpisy společně dávají odpověď na otázku, jaké jsou podmínky pro přidělení shora uvedených identifikačních čísel. Je třeba konstatovat, že zákonné podmínky byly splněny a kromě čísla popisného bylo přiděleno i číslo evidenční, což ostatně do výroku rozhodnutí převzaly i správní orgány.

[7] Stavební zákon, ani zákon o evidenci obyvatel, nezná definici pojmu určení objektu k bydlení. Ve stavebním zákoně se hovoří o užívání staveb a v zákoně o evidenci obyvatel o určení objektu k bydlení. Zákon o evidenci obyvatel sice odkazuje na stavební zákon, ovšem tato skutečnost sama o sobě neznamená, že lze bez dalšího pojmy určení objektu k bydlení a užívání stavby zaměňovat. Dle přesvědčení žalobců je nutné vykládat pojem určení objektu k bydlení poněkud jinak. Již v rámci stavebního řízení svatební úřad posuzuje projektovou dokumentaci a činí další úkony, to vše dle stavebního zákona a dalších obecně závazných právních předpisů i nižší právní síly a technických norem. Pokud dojde k pozitivnímu závěru, vydá stavební povolení, ve které mj. definuje určení stavby, tedy jestli se jedná o stavbu k bydlení nebo např. o montážní halu. Již v tomto okamžiku nejpozději je patrné a závazně stanovené, k jakému účelu je objekt určen. Pozdější rozhodnutí typu kolaudačního rozhodnutí již tuto skutečnost pouze stvrzuje a stanovuje, zda a odkdy je možno tento objekt užívat. Stavební zákon tedy hovoří v souvislosti s kolaudací o užívání stavby, což je pojem, který zákon o evidenci obyvatel vůbec nepoužívá a nezná. Pokud podmiňuje žalovaný údaj o trvalém pobytu žalobců kolaudačním rozhodnutím, činí tak v rozporu se zákonem a nad rámec své pravomoci a působnosti.

[8] Žalobci řádně splnili všechny povinnosti stanovené v ust. § 10 zákona o evidenci obyvatel včetně doložení výpisu z katastru nemovitostí ze dne 1. 11. 2000, ze kterého vyplývá, že dům žalobců je zaevidován jako rozestavěná budova. Správní orgány, pokud nejdříve rozhodovaly dle ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci obyvatel, věc nesprávně vyhodnotily. Ovšem ani postup dle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel neobstojí. Pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení nebyl skutkový podklad a správní orgány věc nesprávně právně posoudily. Žalobci nabyli práv v dobré víře, v předmětné nemovitosti fakticky bydlí a jsou hlášeni k trvalému pobytu. S ohledem na shora uvedené navrhují, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Stanovisko žalovaného

[9] Ve svém vyjádření odkázal žalovaný na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný považuje výrokovou část svého rozhodnutí za přesnou a určitou, neboť je v ní uvedeno řešení otázky, jež je předmětem řízení, právní ustanovení, podle něhož bylo

rozhodováno, jakož i označení účastníků řízení v souladu s ust. § 68 odst. 2 a § 27 odst. 1 s.ř.s. V daném případě se nejedná o správní delikt. Řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu nespadá do oblasti správního trestání. Argumentace žalobců s odkazem na cit. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je tedy nepřípadná. Tvrzení o nevypořádání námitek žalobců v odůvodnění rozhodnutí nejsou konkrétní. Namítaná zásada dobré víry ani zásada materiální pravdy nepodporují stav věci, který je v rozporu se zákonem. Pojmy určení objektu k bydlení a užívání stavby sice nejsou totožné, ale doplňují se. Kolaudační rozhodnutí je dokladem požadovaným v ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel pro trvalý pobyt v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci. Je-li ve stavebním povolení definováno určení stavby, mělo by toto určení být stavebníkem dodrženo, což však samo o sobě neznamená, že jím dodrženo je. Kolaudační rozhodnutí pak potvrzuje, že se tak stalo. Z ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona lze dovodit, že pouze po zkolaudování lze stavbu užívat, tedy i užívat k bydlení. Podle názoru žalovaného nebyly splněny podmínky pro zaevidování údaje o změně místa trvalého pobytu. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Replika žalobců

[10] V doplnění žaloby ze dne 19. 7. 2011 žalobci uvádí, že v usnesení sp. zn. 30 A 90/2010-50 ze dne 31. 1. 2011 ve věci nepřiznání odkladných účinků ke zrušení trvalého pobytu není dořešena otázka vedení dvojího řízení ve věci přiznání odkladných účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného. Dne 2. 8. 2010 podali žalobci na příslušný správní orgán podnět na přezkum i návrh na přiznání odkladných účinků. Toto návrhové řeízní bylo zahájeno dle ust. § 44 s.ř.s. dnem, kdy návrh obdržel místně i věcně příslušný správní orgán. Řízení nebylo dosud ukončené, ačkoliv uplynula zákonem stanovená lhůta pro vydání usnesení. Jedná se o nesprávný úřední postup. Opakované podněty žalobců na procesní vady Ministerstvo vnitra ignoruje. I když není na přezkumné řízení právní nárok, podnět k přezkumnému řízení je zákonný opravný prostředek a ze strany Ministerstva vnitra nebyla dodržena zákonná 30denní lhůta dle ust. § 94 dost. 1 v návaznosti na ust. § 42 s.ř.s. a správní orgán byl povinen zahájit přezkumné řízení v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů od podaného podnětu na přezkum (§ 96 s.ř.s.). Sdělení Ministerstva vnitra č.j. MV -74332/5/SC-2010, vydané dne 28. 12. 2010, nemá žádné právní účinky a neukládá účastníkům žádné zákonné povinnosti z důvodu zmeškání zákonných lhůt, které nelze ze zákona prominout. Zaniklo tak právo správního orgánu dále se zabývat a rozhodovat o věcné podstatě zrušení místa trvalého pobytu. Na základě uvedených skutečností žádají žalobci příslušný soud o zrušení pravomocného rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro vady v řízení a navrácení v původní stav. Pro nesprávný úřední postup ministerstva vnitra vznikl i nezákonný stav vedení dvojího trvalého pobytu. Změna provedená v evidenci obyvatel na ohlašovně nebyla provedena v občanských průkazech žalobců a v této věci nebylo dosud zahájeno správní řízení a správní orgán nerespektoval jejich práva vyplývající z podaného návrhu na přiznání odkladného účinku na ministerstvo vnitra. Upozorňují na pravomocný rozsudek zdejšího soudu č.j. 57 A 64/2010-65 ze dne 12. 5. 2011 ve věci řešení přestupku JUDr. P. U. proti stavebnímu úřadu Ivančice, který potvrdil, že se jako stavebníci nedopustili žádného porušení zvláštních právních předpisů stavebního zákona od r. 2001. Požadují k prokázání porušení ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel důkaz listinou, a to předložením doručené výzvy stavebního úřadu Ivančice, kde budou jasně specifikovány nedostatky zjištěné na jejich stavbě a pravomocného rozhodnutí o odstranění stavby a odebrání čísla popisného u objektu s.p. č. X v k. ú. A., obec I. od stavebního úřadu Ivančice.

VI. Vyjádření žalovaného

[11] Výtky žalobců směřují nikoli do rozhodovací činnosti žalovaného, ale do činnosti Ministerstva vnitra. Přezkumné řízení dle ust. § 94 s.ř.s. je mimořádným opravným prostředkem. Ust. § 94 odst. 1 s.ř.s., poslední věta jasně stanoví, že účastník řízení může dát podnět k přezkumnému řízení, tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodu do 30 dnů podateli. Ministerstvo vnitra žalobcům sdělilo, že neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení dle ust. § 96 s.ř.s. Podnět k zahájení přezkumného řízení není návrhem na zahájení řízení, nelze tedy aplikovat ust. § 44 s.ř.s., které se týká prvostupňového řízení. Smyslem přezkumného řízení není potvrzovat pravomocné rozhodnutí, ale v případě rozporu se zákonem takové rozhodnutí zrušit. U pravomocného rozhodnutí, které příslušný správní orgán shledá v souladu se zákonem, správní řád žádné další potvrzení logicky nepožaduje. Pokud jde o provedení změny údaje o místu trvalého pobytu v občanských průkazech, žalobci byli v rozhodnutí správního orgánu I. stupně upozorněni na povinnost požádat o vydání nového občanského průkazu do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu. Nesplněním této povinnosti se dopustili přestupku dle ust. § 16a odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1999Sb. o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů. Citovaný rozsudek 57 A 64/2010-65 nijak nesouvisí s rušením údaje o místu trvalého pobytu, týká se řešení přestupku JUDr. P. U. dle ust. § 178 odst. 1 písm. l) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů – užívání části stavby k bydlení bez kolaudačního rozhodnutí, pokud je takové rozhodnutí třeba. Z citovaného rozsudku nevyplývá, že žalobci jako stavebníci neporušili právní předpisy.

VII. Jednání před soudem a další podání žalobců

[12] Žalobci ve svém podání ze dne 21.6.2012 zdůraznili, že v rámci kolaudačního řízení učinili vše, co bylo jejich povinností a stav bez kolaudačního rozhodnutím jim proto nelze přičítat k tíži. Po stavebním úřadu opakovaně požadovali předložení výzvy, kde budou specifikovány nedostatky. Zamítnutí návrhu na kolaudaci je dle žalobců nicotný právní akt. Rozhodnutí nemá žádné právní účinky a hledí se na něj jako by neexiostvalo. Užívání nezkolaudované stavby může být porušením příslušných ustanovení stavebního zákona, přičemž stavební úřad je povinen tento stav řešit z úřední povinnosti a prokázat skutečné porušení právních předpisů ze strany stavebníků, pro který nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí a stavba není způsobilá k užívání za účelem bydlení. Žalobci tedy splnili všechny zákonné povinnosti a užívají svou nemovitost za účelem, pro kterou ji postavili. Nebyla-li vydána výzva, kde by byly specifikovány nedostatky, nemá stavební úřad právo se domáhat nového návrhu na kolaudaci či odstranění čehokoliv nebo předložení nových dokladů. V dalším podání ze dne 22. 6. 2012 je mj. uvedeno, že stavební úřad nikdy nevydal rozhodnutí o skutečném odstranění stavby a odebrání čísla popisného a ani nebylo v této věci zahájeno řízení. Dle názoru žalobkyně mělo být nadále v katastru nemovitostí zapsáno- rodinný dům č.p. X na st. p. č. 107 v k.ú A., obec I. K podanému návrhu na přezkumné řízení žalobkyně uvedla, že nebyla dodržena lhůta dle ust. § 94 odst. 1 s.ř.s. Znovu zdůraznila, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na kolaudaci je nicotným správním aktem. K jeho vydání nebyl stavební úřad oprávněn pro rozpor se stavebním zákonem. Na toto rozhodnutí tak nelze vázat žádné zákonné povinnosti žalobců, které dosud nebyly splněny. Stavební úřad postupuje nesprávně, když odmítá činit úkony z úřední povinnosti k vydání kolaudačního rozhodnutí na obytný dům.

[13] V rámci soudního jednání žalobci argumentovali obdobně jako v žalobě či podaných vyjádřeních. Znovu byl popsán průběh kolaudačního řízení, včetně jejich názoru o nicotnosti rozhodnutí o zamítnutí kolaudace a dalšího nesprávného postupu stavebního úřadu. Žalovaný zejména zdůraznil, že dosud nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, které je předpokladem zaznamenání údaje o trvalém pobytu.

[14] Při jednání bylo provedeno dokazování rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14.11.2011, č.j. 57 A 65/2010-38, sdělením Ministerstva vnitra, odboru správních činností, oddělení evidence obyvatel ze dne 28.12.2010, č.j. MV-74332-5/SC-2010, rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního, ze dne 14.5.2012, č.j. JMK 33492/2012, podstatným obsahem soudního spisu zdejšího soudu sp. zn. 30 A 102/2011, sdělením Katastrálního úřadu Brno-venkov ze dne 8.12.2003, č.j. 37032755/2003 a dopisem Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 21.5.2002.

VIII. Právní hodnocení soudu

[15] Krajský soud v Brně přezkoumal v intencích žaloby napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žaloba byla podána včas osobou k tomu oprávněnou.

[16] Podle ust. § 10 odst. 1, věta druhá zákona o evidenci obyvatel, ve znění účinném pro přezkoumávanou věc, občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen „objekt“). Podle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, byl-li objekt, na jehož adrese je občan hlášen k trvalému pobytu, odstraněn nebo zanikl nebo je podle zvláštních právních předpisů nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení.

[17] Při definici pojmu objektu, který je určen k bydlení, je nutné vycházet z určení účelu užívání v kolaudačním rozhodnutí, které mělo následovat po stavebně technickém dokončení stavby. V daném případě je nutné v otázkách kolaudačního řízení vycházet ze stavebního zákona účinného do 30. 6. 2006, neboť dle § 190 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, u stavby pravomocně povolené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede kolaudační řízení podle dosavadních předpisů. Účelové určení stavby, která vyžadovala stavební povolení (viz ust. § 54 a násl. stavebního zákona) je založeno či završeno až kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Toto lze dovodit z ust. § 76 odst. 1 a § 85 stavebního zákona, z nichž vyplývá, že dokončenou stavbu, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že k vymezení objektu určeného k bydlení nebylo dostatečné stanovení závazných podmínek pro provedení a užívání stavby ve stavebním povolení (§ 66 a násl. stavebního zákona). Není-li tedy pro objekt, který lze používat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, takové rozhodnutí vydáno, nelze takový objekt považovat za objekt, který je určen pro bydlení ve smyslu ust. § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel, kam by bylo možné přihlásit občana k trvalému pobytu. Podle vyjádření stavebního úřadu kolaudační řízení je pravomocně ukončeno rozhodnutím stavebního úřadu o zamítnutí kolaudačního návrhu v roce 2005. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v době zaevidování změny údaje o místu trvalého pobytu žalobců na adresu I., část A., P. H. 94/91, nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, neboť předmětný objekt nebyl v době rozhodování zkolaudován. Pokud i přes nesplnění této podmínky, správní orgán zaevidoval změnu místa trvalého pobytu žalobců, pak o jeho zrušení bylo správně rozhodováno postupem podle ust. § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel, neboť daný objekt je nezpůsobilý k užívání za účelem bydlení, právě z důvodu absentujícího kolaudačního rozhodnutí. Nelze pak souhlasit s námitkou žalobců, že by rozhodnutí správních orgánů byla vydána v rozporu se závazným právním názorem Krajského soudu v Brně, uvedeném v rozsudku č.j. 30 Ca 309/2007-65 ze dne 30. 9. 2009.

[18] Podstatná argumentace žalobců směřovala proti nesprávnému postupu stavebního úřadu ve věci jejich návrhu na vydání kolaudačního rozhodnutí, včetně nicotnosti rozhodnutí o zamítnutí jejich návrhu na kolaudaci stavby. Soud si připojil spis zdejšího soudu sp. zn. 29 Ca 270/2005. Z jeho obsahu soud zjistil, že žalobci dne 14.11. 2005 podali žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 19.9.2005, č.j. JMK 30328/2005 OÚPSŘ. Předmětným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Ivančice, odboru regionálního rozvoje ze dne 10.6.2005, č.j. ORR-1532/01/SÚ-Ko/4 o zamítnutí návrhu žalobců na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu obytného domu na pozemku p.č. X, st. plocha v k.ú. A., obec I. Řízení o jejich žalobě bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 14.4.2006, č.j. 29 Ca 270/2005-91 (právní moc dne 12.5.2006). Jde-li o žalobci tvrzenou nicotnost předmětného správního rozhodnutí, tak k tomu soud uvádí, že podle současné úpravy správní orgán prohlašuje nicotnost v případě rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (§ 77 odst. 1 s.ř.s.). Další důvody nicotnosti jsou vymezeny v ust. § 77 odst. 2 s.ř.s. K vyslovení nicotnosti je však v těchto případech příslušný soud podle soudního řádu správního. I zde však platí, že pokud se žalobce domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí, pak tak lze učinit toliko v rámci dvouměsíční lhůty k podání žaloby dle ust. § 72 odst. 2 s.ř.s. (srov. rozhodnutí NSS ze dne 18.10.2005, č.j. 2 Afs 94/2005-68, obdobně rozhodnutí NSS ze dne13.8.2008, č.j. 2 Afs 61/2008-60). Dle ust. § 182 odst. 1 s.ř.s. se ustanovení tohoto zákona o nicotnosti použijí jen pro úkony správních orgánů, učiněné po účinnosti tohoto zákona, tj. pro úkony po 1.1.2006. V posuzovaném případě však byla předmětná rozhodnutí vydána již v roce 2005. Soud zde tedy vyšel z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 13.5.2008, č.j. 8 Afs 78/2006-74. Zde je mj. uvedeno: „Podle rozšířeného senátu je nezbytné nejdříve vymezit nicotnost a její podstatu, neboť soudní řád správní, obdobně jako s účinností od 1. 1. 2006 nový správní řád (č. 500/2004 Sb.), výslovně pojem „nicotnost rozhodnutí“ používá, ale nepodává jeho legální definici a charakteristiku. Nicotnost [někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce procesní potrat] představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Definičně lze za nicotný správní akt považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky. Logicky jde o právní nullum a platí zásada „quod nullum est, nullum produsit effectum“ (srov. Máša, M. K otázce tzv. nicotných správních aktů. Správní právo, 1972, č. 3, s. 139). V tomto ohledu se jedná o tradičně podávané charakteristické vlastnosti nicotnosti, které lze nalézt již v československé správněprávní literatuře (srov. např. Merkl, A. Obecné právo správní. Díl druhý. Praha - Brno: nakladatelství Orbis, akciová společnost, 1932, s. 24 a násl.; nebo Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich a. s., 1934, s. 268 a násl.). Obdobné závěry jsou rovněž obsaženy jak v současné odborné literatuře zahraniční (srov. Starościak, J. Prawo Administracyjne. Warszawa: Państwowe wydawnictwo naukowe, 1969, s. 245 a násl.; či Erbguth, W. Allgemeines Verwaltungsrecht. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2005, s. 134.), tak i domácí (např. Průcha, P. Správní právo. Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 369; nebo Staša, J. in Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 212 a násl.).

[19] Na tyto teoretické závěry, v důsledku dlouhodobé absence výslovné pozitivněprávní úpravy nicotnosti, nejprve navázala správní judikatura, zejména Vrchního soudu v Praze [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, kde se uvádí, „že právní úprava- nevypočítává důvody nicotnosti aktu a ponechává právní teorii a soudní praxi, aby samy vymezily okruh případů, kdy vady aktu dosahují takové míry, že již o aktu vůbec nelze hovořit. Judikatura Vrchního soudu v Praze považuje za důvody nicotnosti aktu např. těžké vady působnosti a příslušnosti, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost nebo nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje apod. Stejný význam pak má i nedostatek podkladu k vydání aktu, např. uložení povinnosti podle již zrušeného právního předpisu“], a posléze i Nejvyššího správního soudu [srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č.j. 6 A 76/2001-96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS, podle jehož právních závěrů „nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti]“.

[20] Jak plyne z výše uvedeného, podstatu nicotnosti, obdobně jako skupinu vad, které ji způsobují, v dobách, kdy institut nicotnosti rozhodnutí nebyl legislativě upraven, vymezovala především teorie správního práva a správní judikatura. Na doktrinální a judikatorní závěry navázal zákonodárce právní úpravou institutu nicotnosti rozhodnutí obsaženou v ustanoveních § 77 a § 78 nového správního řádu. Při jeho tvorbě se do značné míry rovněž projevily závěry německé teorie správního práva a právní úpravy obsažené v tamním správním řádu (zákon ze dne 25. 5. 1976, Verwaltungsverfahrengesetz, dále jen „VwVfG“). Podle § 44 odst. 1 VwVfG je správní akt nicotný, pokud obsahuje tak závažné vady, resp. trpí zvlášť závažnými nedostatky, přičemž se zřetelem na všechny okolnosti je jeho nicotnost každému zcela zřejmá a je očividná. Podle zmíněné generální klauzule nicotnosti jsou nicotné takové správní akty, které trpí: a) obzvláště závažnou vadou, která je současně b) zjevná. Závažnost je kvalifikovaným pochybením, není prostou nezákonností. Pro posouzení zjevnosti vady vychází německá teorie a judikatura z tzv. Evidenztheorie, podle níž je vada zjevná tehdy, pokud by se základními okolnostmi případu seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být nicotný. Nicotnost rozhodnutí tak v případě generální klauzule nicotnosti vychází a je patrná z rozhodnutí samého. Vedle generální klauzule obsažené v § 44 odst. 1 VwVfG, jednotlivé (speciální) důvody nicotnosti posléze výslovně vyjmenovává § 44 odst. 2 VwVfG, který obsahuje šest důvodů nicotnosti. Při posuzování nicotnosti správního aktu je třeba nejprve zkoumat, zda není nicotnost dána podle jednotlivých speciálních důvodů nicotnosti (tzv. absolutní důvody nicotnosti, srov. Finke, W. a kol. Allgemeinse Verwaltungsrecht. 10. přepracované vydání. Hamburg: Maximilian-Verlag, 2006, s. 187) podle § 44 odst. 2 VwVfG a až poté lze uvažovat, zda nemůže být správní akt nicotný s ohledem na naplnění definičních znaků generální klauzule.

[21] Nicotnost rozhodnutí představuje vadu, ke které je správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalobce (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, č.j. 6 A 26/95-29; ze dne 14. 1. 1997, č.j. 7 A 185/94-23; ze dne 14. 4. 1995, č.j. 7 A 35/95-16; a ze dne 25. 6. 1996, č.j. 6 A 152/94-27). Stávající právní úprava správního soudnictví obsažená v soudním řádu správním tento postup přejala, když výslovně v § 76 odst. 2 s.ř.s. uvádí, že v případě, že soud zjistí, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č.j. 7 Afs 68/2007-82, dostupný na www.nssoud.cz). V řízení o žalobě je proto soud ve správním soudnictví ex offo povinen posoudit, zda žalobou napadené rozhodnutí není nicotné. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu představované jeho rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, čj. 1 Azs 12/2003-48, publikovaným pod č. 319/2004 Sb. NSS, platí, že „je-li napadené správní rozhodnutí nicotné, soud vysloví jeho nicotnost i bez návrhu; není-li zde takového návrhu, a ani soud sám správní rozhodnutí nicotným neshledá, nemá důvod zabývat se úvahami o nicotnosti v odůvodnění rozhodnutí“.

[22] Stejné principy platí i pro Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech náležejících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Podle § 109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. není Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti, jestliže je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nicotnost představuje takovou vadu správního rozhodnutí, ke které přihlíží Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti ex offo, tedy i bez příslušné stížnostní námitky. Týž právní závěr je učiněn v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. 3 Azs 277/2004-70, dostupném na www.nssoud.cz, podle kterého Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti mimo jiné v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné (obdobně srov. rozsudky ze dne 28. 4. 2004, č.j. 1 Azs 10/2004-49, dostupný na www.nssoud.cz a ze dne 28. 4. 2004, č.j. 1 Azs 12/2003-48, publikovaný pod č. 319/2004 Sb. NSS).

[23] Jak plyne z výše uvedeného, nicotnost (nulita) správního aktu je vyhrazena toliko pro nejzávažnější vady správního rozhodnutí. Nicotnost pak představuje takovou vadu, k níž soudy přihlíží z úřední povinnosti. Dle názoru soudu toliko skutečnost, že návrh žalobců na kolaudaci stavby byl zamítnut, nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10.6.2005, č.j. ORR-1532/01/SÚ-Ko/4. Soud zde odkazuje například na rozhodnutí NSS ze dne 28.11.2011, č.j. 8 Afs 29/2011-55, kde bylo správním orgánem I. stupně rozhodnuto o zamítnutí návrhu na kolaudaci dle ust. § 81 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. Ani soud I. stupně a ani NSS přitom neoznačili takové rozhodnutí za nicotné. Případné nezákonnosti kolaudačního řízení či vydaných rozhodnutí bylo možno řešit toliko v rámci žaloby proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně (viz výše), případně mimořádných opravných prostředků dle s.ř.s. Dle shodného tvrzení žalovaného i žalobců bylo posledním rozhodnutím ve věci kolaudace jejich stavby právě rozhodnutí o zamítnutí jejich návrhu na kolaudaci stavby ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu. Ačkoliv tedy žalobci mohou předmětné rozhodnutí společně s rozhodnutím nadřízeného orgánu o odvolání považovat za nezákonné, soudem a ani jiným orgánem nebylo toto rozhodnutí zrušeno. Je proto třeba vycházet z toho, že toto rozhodnutí o zamítnutí jejich návrhu na kolaudaci je nadále platné a účinné (presumpce správnosti aktu veřejné moci). Dle jejich shodného tvrzení nebyl ani podán nový návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí. Přitom dle ust. § 79 odst.1 stavebního zákona se kolaudační řízení zahajuje na návrh. Pokud by byl podán nový návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí, pak se lze v případě nekonání ze strany stavebního úřadu domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti dle ust. § 79 a násl s.ř.s domáhat toho, aby soud zavázal stavební úřad vydat ve věci rozhodnutí. Z těchto důvodů nelze ani dospět k závěru, že by v době řízení a rozhodnutí v posuzované věci probíhalo řízení ve věci kolaudace stavby žalobců a soud by se tak musel zabývat tím, zda se pro řízení o zrušení trvalého pobytu nejedná o otázku předběžnou dle ust.

§ 57 s.ř.s.

[24] Další výtky žalobců, uplatněné v podání z 19. 7. 2011, směřují nikoli do žalobou napadeného a v tomto řízení přezkoumávaného rozhodnutí, ale do činnosti Ministerstva vnitra v rámci přezkumného řízení dle § 94 s.ř.s. V daném případě však přezkoumávání rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku není a nemůže být předmětem tohoto řízení. Řízení o zrušení údaje o místě trvalého pobytu dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel bylo pravomocně skončeno rozhodnutím žalovaného č.j. JMK 105688/2010, sp. zn. S-JMK 102528/2007OSO ze dne 22. 7. 2010 a v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku nedošlo k jeho zrušení nebo změně. Řízení před správním soudem pak není pokračováním ve správním řízení. Soud v tomto řízení v závislosti na žalobní námitky posuzuje zákonnost pravomocného, žalobou napadeného, rozhodnutí. Otázka případného spáchání přestupku dle § 178 odst. 1 písm. l/ stavebního zákona řešená v rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 57 A 64/2010-65 ze dne 12. 5. 2011 pak také nemůže být předmětem tohoto řízení, když s přezkoumávanou věcí přímo nesouvisí. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že pro posouzení věci není také rozhodné, zda objekt měl případně disponovat číslem popisným či nikoliv.

[25] Při jednání bylo provedeno dokazování rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14.11.2011, č.j. 57 A 65/2010-38, sdělením Ministerstva vnitra, odboru správních činností, oddělení evidence obyvatel ze dne 28.12.2010, č.j. MV-74332-5/SC-2010, rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního ze dne 14.5.2012, č.j. JMK 33492/2012, podstatným obsahem soudního spisu zdejšího soudu sp. zn. 30 A 102/2011, sdělením Katastrálního úřadu Brno-venkov ze dne 8.12.2003, č.j. 37032755/2003 a dopisem Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 21.5.2002. Z takto provedeného dokazování však neplyne, že by na předmětný objekt bylo vydáno kolaudační rozhodnutí, či by byl podán nový návrh žalobců na vydání kolaudačního rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že i po provedeném dokazování rozhodnutím správních orgánů obstojí.

[26] Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce ohledně nedostatečných náležitostí výroku, popř. odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Výrok rozhodnutí žalovaného obsahuje v souladu s § 68 odst. 2 s.ř.s. uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle něhož bylo rozhodováno, včetně přesného vymezení důvodu a označení účastníků. Odkaz na náležitosti rozhodnutí vymezené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 34/2006-73 ze dne 15. 1. 2008 není případný, neboť ten se zabýval náležitostmi výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu. V daném případě se však nejednalo o řízení a rozhodování o jiném správním deliktu. Odůvodnění pak splňuje náležitosti uvedené v ust. § 68 odst. 3 s.ř.s., kdy soud neshledal důvodnou námitku ohledně nevypořádání se žalobce s námitkami žalovaného.

[27] Písemností ze dne 6. 5. 2010, doručenou žalobcům den 10. 5. 2010, nazvanou „Vyrozumění o pokračování ve správním řízení“ byli žalobci upozorněni na změnu právní kvalifikace věci dle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o evidenci obyvatel, učiněnou v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Brně (rozsudek sp. zn. 30 Ca 309/2007). Žalobci reagovali na tuto písemnost podáním ze dne 7. 5. 2010, ve kterém se ke změně právní kvalifikace vyjádřili. Újmu na právech žalobců nemohla způsobit ani skutečnost, že Městský úřad Ivančice označil předmětnou písemnost formulačně nepřesně jako „vyrozumění o pokračování ve správním řízení“, i když k přerušení řízení nedošlo. Nicméně i přes nepřesné označení písemnosti, podstata a smysl sdělení zůstala zachována a procesní práva žalobců tímto způsobem nemohla být nijak zkrácena. Soud je též toho názoru, že z důvodu změny právní kvalifikace nebylo nutné řízení znovu zahajovat. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 58/2009-541 ze dne 31. 3. 2010 (dostupném na www.nssoud.cz) správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně účastníků řízení. Upřesněním předmětu řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně seznámit účastníky řízení a musí jím dát možnost se k němu vyjádřit. V daném případě bylo žalobcům zřejmé, o čem se bude řízení vést a byla jím též dána možnost se k tomu vyjádřit. Z reakcí žalobců nijak nevyplývá, že by měli jakoukoli pochybnost o projednávaném předmětu řízení. Ze spisového materiálu též vyplývá, že po shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí byli žalobci písemností ze dne 24. 5. 2010 vyzváni ve smyslu § 36 odst. 3 s.ř.s. k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům. Výzva byla doručena žalobcům, resp. jejich právnímu zástupci, dne 26. 5. 2010 a 1. 6. 2010. Ze shora uvedeného je zřejmé, že procesní práva žalobců postupem Městského úřadu Ivančice zkrácena nebyla.

[28] Jelikož uplatněné žalobní námitky nebyly shledány důvodné, soud žalobu postupem ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) zamítl.

IX. Náklady řízení

[29] O nákladech řízení o žalobě soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobci nebyli ve věci úspěšný, proto jim právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Žalovaný byl ve věci úspěšným, avšak soud nezjistil, že by mu vznikly náklady, jež by přesahovaly náklady jeho jinak běžné administrativní činnosti, a proto mu náhradu nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Brně dne 27.6.2012

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru