Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 65/2013 - 218Rozsudek KSBR ze dne 12.01.2017


přidejte vlastní popisek

30 A 65/2013 - 218

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: I. D., zast. JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno (právní nástupkyně žalobkyně: G. D.), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, za účasti osob zúčastněných na řízení: i) R. D., ii) Y. D., oba zast. JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno, a iii) C. D., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2013, č. j.: VS-512/833/2-1995, ve věci zrušení potvrzení o československém státním občanství,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 4. 2013, č. j. VS-512/833/2-1995,

se zrušuje a věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové

výši 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce

JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem Poštovská 8c, Brno.

III. Žádná z osob zúčastněných na řízení ad i) až iii) nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

Žalobou ze dne 19. 6. 2013 (doručenou dne 24. 6. 2013) se současná žalobkyně jako právní nástupkyně – původní žalobkyně – zemř. G. D. domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 17. 12. 2012, č. j. JMK 140980/2012, sp. zn. S-JMK 131900/2012 OSP; tímto rozhodnutím bylo zrušeno potvrzení vydané Okresním úřadem Brno-venkov dne 19. 3. 1999, č. j. VV/378-98/Lu, podle kterého: „paní M. D., roz. de la F. de H. U., nar. X, V., Rakousko, která zemřela dne 26. 9. 1949 v Brně, naposledy trvalým pobytem H. 1, okr. B., byla ke dni úmrtí československou státní občankou.“

II. Shrnutí obsahu správních spisů

Citované potvrzení o československém státním občanství bylo vydáno dle § 20 a § 24 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“), a to na základě podání H. D. – syna M. D. – ze dne 11. 6. 1998, kterým žádal, aby bylo pokračováno ve správním řízení zahájeném v roce 1945 o vydání osvědčení o československém státním občanství M. D.

Okresní úřad Brno-venkov předmětné podání vyhodnotil jako žádost o zjištění státního občanství zemř. M. D. a následně vystavil shora citované potvrzení o československém státním občanství jmenované s tím, že: „[t]oto státní občanství nabyla podle § 1 odst. 1 zákona č. 236/1920 Sb., neboť byla po manželovi, občanu Rakouska-Uherska, domovsky příslušná do Dolní Olešnice a tato obec se stala součástí nově vzniklého Československa“. Jako podstatné bylo současně zohledněno, že nebylo prokázáno, že by se hlásila k německé národnosti, jak vyplývá z přípisu Ministerstva vnitra ze dne 9. 3. 1999, č. j. VS/2-51/512/95, opatřeného v rámci zjišťování údajů o státním občanství M. D., dle kterého: „[v] době, kdy jmenovaná podepsala přihlášku k německému občanství, byla prokazatelně zbavená způsobilosti k právním úkonům, a proto se tento úkon nemohl stát platným. Způsobilost k právním úkonům jí byla vrácena až po získání dokladu o německém státním občanství, nepochybně z důvodu manipulace Němců s jejím majetkem. V roce 1945 došlo opět ke zbavení jmenované způsobilosti k právním úkonům, nepochybně z objektivních důvodů.

Dne 6. 8. 2012 správní orgán I. stupně obdržel podnět společnosti AZ-job, s. r. o. z téhož dne, kterým bylo zpochybněno vydání předmětného potvrzení v souladu s právními předpisy, a který byl následován podnětem obce Hajany ze dne 8. 8. 2012, jež s obsahem podnětu uvedené společnosti vyjádřila souhlas v plném rozsahu; připomněla současně, že na celé věci má právní zájem, a to zejména proto, že je účastníkem řízení u Pozemkového úřadu Brno-venkov ve věci vydání rozhodnutí o vlastnictví majetku G. D. a spol. v k. ú. Hajany, kdy G. D. a spol. jsou právními nástupci M. D. V návaznosti na tato podání – podněty, jakož i doplňující archivní šetření, pak správní orgán I. stupně zahájil řízení a následně vydal shora citované usnesení, kterým s odkazem na ustanovení § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), za přiměřeného použití ustanovení o přezkumném řízení, zrušil potvrzení o státním občanství M. D., a to s účinky ode dne jeho vydání, tj. 19. 3. 1999.

Správní orgán I. stupně tedy téměř po 14 letech od vydání předmětného potvrzení o státním občanství přistoupil k jeho zrušení z důvodu rozporu s právními předpisy. Podle jeho zjištění totiž v době vydání napadeného potvrzení existovaly relevantní důkazy, které tehdy příslušnému okresnímu úřadu nebyly předloženy a nebyly získány ani provedeným archivním šetřením. Jako hlavní důkaz přitom označil kopii sčítacího archu ze sčítání lidu Československé republiky k 1. 12. 1930, na němž má M. D. v rubrice národnost (mateřská řeč) uvedenu národnost „deutsch“ – tedy německou. Správní orgán I. stupně proto neměl – na rozdíl od tehdejšího Okresního úřadu Brno-venkov, který potvrzení vydal – pochyby o německé národnosti M. D. K 1. 12. 1930 byla jmenovaná zcela svéprávná a nebylo zjištěno, že by byly vzneseny námitky k zápisu její národnosti při sčítání lidu v roce 1930; ty byly vzneseny až mnohem později právě v souvislosti s posuzováním jejího státního občanství při konfiskaci jejího majetku po roce 1945. Rovněž ve sčítacím archu ze sčítání lidu v roce 1921 má jmenovaná uvedenou národnost (mateřský jazyk) „německou“. Dále správní orgán I. stupně vyšel z rozsudku Správního soudu v Bratislavě ze dne 18. 5. 1951, č. 1966/47-5, kterým byla zamítnuta stížnost M. D. proti rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 15. 7. 1947, č. 30287/VII/44/46, o konfiskaci zemědělského majetku s tím, že v odůvodnění tohoto rozsudku je mj. konstatováno, že žalovaný měl ve výsledcích řízení pro svůj úsudek, že stěžovatelka je německé národnosti, dostatečný podklad. Současně správní orgán I. stupně poukázal na přípis Ministerstva vnitra ze dne 3. 9. 1946, č. B-300/9655-46, zaslaný Ředitelství národní bezpečnosti v Brně, z něhož se podává, že není-li proti M. D. z hlediska státně-bezpečnostního, resp. politického připomínek, svoluje se výjimečně, aby jmenovaná byla vyňata z odsunu Němců, a to za podmínek, mezi nimiž bylo mj. stanoveno i to, že jmenovaná bude nadále řádně vedena v evidenci Němců. Závěrem pak správní orgán I. stupně konstatoval: (i) nabytí německé státní příslušnosti M. D. (s ohledem na její domovskou příslušnost v obci Dolní Olešnice, okres Trutnov, ležící na bývalém československém pohraničním území přiřazeném v říjnu 1938 k Německé říši, tedy s ohledem na uspořádání okupantů samotných – konkrétně říšské nařízení o nabytí německé státní příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky německé národnostní příslušnosti ze dne 20. dubna 1939, říšského zákoníku I., str. 815) a (ii) v důsledku toho pozbytí jejího československého státního občanství (s odkazem na ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské).

Žalobkyně, stejně jako osoby zúčastněné na řízení – všichni z pozice tzv. zájemníků, tedy dotčených osob, jakožto právních nástupců zemř. M. D. – podali proti usnesení správního orgánu I. stupně o zrušení potvrzení o státním občanství jmenované odvolání, posléze doplněné již jen ze strany zástupce původní žalobkyně – G. D. Ta v něm v obecné rovině poukázala na to, že použitím § 156 odst. 2 správního řádu nesmí být zasaženo do právní jistoty dotčených osob, zejména proto, že státní občanství je otázkou statusovou a tudíž velmi citlivou. Po věcné stránce pak zpochybnila přihlášení jmenované k německé národnosti, které je dovozováno primárně z údajů ze sčítání lidu a podporováno závěry rozsudku Správního soudu v Bratislavě z roku 1951. Dle tvrzení žalobkyně se jmenovaná k německé národnosti nikdy platně nepřihlásila. Tudíž se na ni nemohlo vztahovat ani nařízení cizí státní moci – výše uvedené říšské nařízení z 20. dubna 1939, nehledě na neaplikovatelnost tohoto nařízení, jež žalobkyně rovněž zpochybnila.

Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a potvrdil usnesení správního orgánu I. stupně, k němuž uvedl, že účelem řízení podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu není vydání správního aktu. Lze proto říci, že v tomto řízení nejde o věcnou správnost toho, zda M. D. byla či nebyla československou státní občankou k datu jejího úmrtí, neboť v daném řízení se nezjišťuje její státní občanství, ale posuzuje se, zda dotčené potvrzení o státním občanství jmenované bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. A tak tomu v daném případě dle názoru žalovaného bylo, neboť Okresní úřad Brno-venkov neměl k dispozici všechny dostupné podklady a nemohl tak vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, jak bylo normováno v tehdejším správním řádu – zákoně č. 67/1971 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“), konkrétně v ustanovení § 3 odst. 4 (zásada materiální pravdy) ve spojení s § 3 odst. 5. Žalovaný se tedy ztotožnil s důvodem správního orgánu I. stupně pro aplikaci § 156 odst. 2 správního řádu, který spočíval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, na jehož základě bylo vydáno potvrzení o státním občanství M. D. Ve vztahu k dalším odvolacím námitkám pak konstatoval, že se tyto se týkají již samotného posouzení otázky státního občanství jmenované a nemusel by se jimi zabývat. Otázka zjištění státního občanství jmenované nebyla předmětem řízení podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu; tím bylo porušení právní předpisů při vydávání potvrzení státního občanství M. D. (viz výše). Nicméně vzhledem k povaze usnesení se žalovaný vyjádřil též k těmto nosným námitkám, které se týkaly německé národnosti jmenované a aplikovatelnosti aktů cizí okupační moci. Připomněl přitom jednoznačné údaje ze sčítání lidu, a to nejen v roce 1930, ale také v roce 1921 a 1910, z nichž lze usuzovat na německou národnost jmenované. A pokud jde o shora zmíněný akt cizí moci, na jehož základě měla jmenovaná coby osoba německé národnosti nabýt německé státní občanství, uvedl žalovaný, že ústavní dekret č. 33/1945 Sb. tento akt výslovně uznal a tím ex lege vyvázal dané osoby z československého státního občanství.

III. Žaloba a její doplnění, vč. vyjádření osob zúčastněných na řízení [ad i) a ii)]

Žalobkyně se s uvedenými závěry žalovaného neztotožnila a podala proti jeho rozhodnutí žalobu, v níž úvodem stručně zrekapitulovala předchozí procesní postup ve věci a současně připomněla, že v roce 1991 uplatnil její právní předchůdce H. D. jako oprávněná osoba svůj restituční nárok, o němž dosud nebylo zcela rozhodnuto. A právě pro účely tohoto řízení byla ze strany jmenovaného podána v roce 1998 žádost na tehdejší Okresní úřad Brno-venkov ve věci státního občanství jeho matky M. D. Po úmrtí H. D. v roce 2008 pak vstoupili do řízení jeho právní nástupci, vč. žalobkyně a dalších osob zúčastněných na řízení, přičemž podmínkou jejich úspěšnosti ohledně restitučního nároku (podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) je existence předmětného potvrzení o státním občanství. Toto potvrzení deklaruje státoobčanský právní vztah dotčené osoby k určitému státu, který je nutno chápat jako statusový a který požívá zásadního významu pro dotčenou osobu, ale zároveň i mimořádnou ochranu před svévolnou ingerencí státu i soukromých osob. Zároveň je dán i zvýšený požadavek na právní jistotu dotčené osoby ohledně jejího statusu, který pak samozřejmě přejímá i její právní nástupce, jímž je žalobkyně, která odvíjí od státoobčanského vztahu M. D. své postavení jako oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů – viz výše. Z těchto důvodů dovodila žalobkyně přípustnost podané žaloby dle § 65 odst. 1, příp. odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

Z hlediska důvodnosti podané žaloby pak žalobkyně v prvé řadě namítla, že žalovaný nepřezkoumal meritum věci, tj. zda byla M. D. československou státní občankou. A neučinil-li tak, nemohl ani dospět k závěru, že vydané potvrzení o státním občanství bylo vydáno v rozporu se zásadou materiální pravdy a tudíž v rozporu s právními předpisy. Podle žalobkyně žalovaný nesprávně vyšel z toho, že u vydaného potvrzení z roku 1999 lze spatřovat nezákonnost v tom ohledu, že správní orgán, který toto potvrzení vydal, neměl k dispozici úplnou dokumentaci z archivů. Tudíž je nutno nejprve předchozí potvrzení zrušit, a následně se zabývat otázkou, zda i poté, co dohledáním v archivech vyšly najevo nové skutečnosti, je možno pokračovat v projednání žádosti a vydat potvrzení nové. Podle názoru žalobkyně je však podmínkou – conditio sine qua non – výroku napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí vydaného v I. stupni detailní a pečlivé posouzení otázky státní příslušnosti M. D. a teprve v závislosti na výsledku tohoto posouzení lze příp. přistoupit ke zrušení vydaného potvrzení o státním občanství v režimu § 156 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně proto k danému bodu uzavřela, že žalovaný pochybil, pokud nejprve dospěl k závěru o správnosti odvoláním napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a až poté se velmi ledabyle vypořádal s některými jejími tvrzeními, jak byly uvedeny v odvolání, a to s odůvodněním, že posouzení státního občanství M. D. není předmětem řízení. Dle žalobkyně nelze vykládat § 156 odst. 2 správního řádu extenzivně v tom smyslu, že by z nálezu nových dokumentů jako listinných důkazů v archivech bylo možno bez dalšího dovodit, že předchozí potvrzení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. A to obzvláště v situaci, kdy se tak stane 14 let po vydání původního potvrzení.

V této souvislosti pak dále připomněla, že k problematice rušení potvrzení o českém a československém státním občanství s delším časovým odstupem od jeho vydání se několikrát vyjadřovaly vyšší soudy, vč. Ústavního soudu, s tím, že tak nesmí být zasaženo do právní jistoty dotčených osob. S tímto se žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal.

Nadto žalovaný nesprávně vyhodnotil některé důkazní materiály a na existenci některých listinných důkazů pozapomněl. Konkrétně žalobkyně namítla, že se nikterak nezabýval skutečností, že M. D. byla během svého života několikrát zbavena svéprávnosti, a to pro duševní poruchu, která se u ní dle listinných důkazů, jež jsou součástí spisu, začala naplno projevovat nejpozději v roce 1919. Současně připomněla, že jmenovaná od období samostatného Československa strávila větší část svého života v psychiatrických léčebnách a v sanatoriu Thersch byla také hospitalizována v období sčítání lidu v roce 1930. Během tohoto sčítání pak byla sčítána dvakrát – poprvé jako nepřítomná na zámku v Hajanech u Brna, kde za ni sčítací arch podepsal důchodní velkostatku bez jakéhokoli zmocnění, a podruhé právě v psychiatrické léčebně. Pokud jde o sčítání na zámku v Hajanech, bylo již v předcházejících řízeních jednoznačně prokázáno, že toto sčítání proběhlo v rozporu ustanoveními vládního nařízení č. 86/1930 Sb., což bylo později potvrzeno i v řízení vedeném Správním soudem v Bratislavě, sp. zn.: 1966/47. Pokud jde o sčítání v psychiatrické léčebně, rovněž toto bylo dle žalobkyně provedeno v rozporu s tehdejší legislativou, neboť sčítací komisařka M., která byla sekretářkou ústavu a zároveň německé národnosti, sčítací arch vyplnila zcela bez vědomí M. D. a bez konzultace správnosti vyplňovaných údajů; tato skutečnost je prokázána písemným potvrzením tehdejšího ředitele psychiatrické léčebny Dr. B., jež je součástí správního spisu a jež oba rozhodující správní orgány ignorovaly. Závěr správního orgánu I. stupně o tom, že nemá pochybnosti o německé národnosti M. D., neboť k datu sčítání byla zcela svéprávná a proti sčítání nevznesla námitky, proto považuje žalobkyně za zavádějící (jednak z důvodu duševního zdraví jmenované, jednak proto, že se o výsledcích sčítání lidu s největší pravděpodobností nikdy nedozvěděla). Dále žalobkyně namítla, že správní orgán I. stupně stejně jako žalovaný vycházel i ze závěrů, ke kterým dospěl Správní soud v Bratislavě ve svém rozsudku ze dne 18. 5. 1951, sp. zn. 1966/47. Opomněl přitom dvě zásadní věci, a sice: (i) tento rozsudek byl vydán až poté, co M. D. v roce 1949 zemřela (tudíž se jedná o paakt) a (ii) byl vydán po únoru roku 1948 (lze u něho tedy předpokládat poměrně zásadní tendenčnost).

V závěru žalobkyně zpochybnila závěr žalovaného ohledně aplikovatelnosti právních předpisů z období Protektorátu Čechy a Morava, který vychází z toho, že stav, který cizí okupační moc pokládala z hlediska svého právního řádu za platný, byl ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. uznán i pro československý právní řád. S tímto žalobkyně nesouhlasí – za prvé proto, že M. D. se nikdy k německé národnosti platně nepřihlásila, tudíž se na ni nevztahovalo nařízení ze dne 20. dubna 1939, říšského zákoníku I., str. 815 a nelze dovozovat nabytí německé státní příslušnosti (a na základě toho ani následné pozbytí československého státního občanství podle prezidentského dekretu č. 33/1945 Sb.). Za druhé – svůj nesouhlas s aplikovatelností citovaného říšského předpisu staví na odkazu k dekretu prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944, č. 11 Úředního věstníku čsl., o obnovení právního pořádku, ve znění vyhlášky ministra vnitra č. 30/1945 Sb., dle kterého daný právní předpis z doby nesvobody nebyl a není součástí československého právního řádu a byl zcela vyloučen z užívání.

Ve světle všech shora uvedených důvodů tedy žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

Podáním ze dne 16. 5. 2016 (doručeným dne 19. 5. 2016), označeným jako vyjádření žalobkyně a osob zúčastněných na řízení ad i) a ii), došlo k doplnění žaloby (dosavadních žalobních bodů shora uvedených), jakož i jejímu rozšíření, a to následujícím způsobem:

Nově byly namítnuty vady v postupu správního orgán I. stupně spočívající v tom, že nebyla vyřešena jako předběžná otázka – otázka národní spolehlivosti M. D. Dle názoru žalobkyně a osob zúčastněných na řízení ad i) a ii) nebyl k vyřešení této otázky věcně příslušný krajský úřad jako správní orgán I. stupně a měl proto předmětné řízení příp. přerušit a obrátit se na věcně a místně příslušný obecní úřad s rozšířenou působnosti – Městský úřad Šlapanice.

Ve vztahu k již v žalobě nastíněné otázce aplikovatelnosti tzv. Benešových dekretů byla ze strany žalobkyně a osob zúčastněných na řízení doplněna nová argumentace vycházející z dekonstitucionalizace – „odústavnění“ těchto dekretů s tím, že nyní mají jen sílu zákona. Při jejich aplikaci je tedy třeba dát přednost ústavnímu zákonu a vykládat je ústavně konformě z hlediska nyní platných ústavních předpisů, zejm. zásady rovnosti v právech, zákazu jazykové a národní diskriminace a zákazu újmy v příslušnosti k jakékoli národnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod). Je dnešním základním ústavním principem, že každý odpovídá za své jednání, přičemž podmínkou je způsobilost k právnímu jednání. M. D. byla duševně chorá, a pokud bylo v jejím jméně činěno nějaké jednání, nečinila jej ona sama. Současné právo v sobě zahrnuje i zásadu ochrany slabšího, kam patří i osoby duševně nemocné. Případné protiprávní kroky jejich skutečných či domnělých opatrovníků či osob jednajících za ně proto musí být přičteny k tíži těmto osobám, nikoliv jmenované. Postihovat na základě principu kolektivní viny duševně nemocnou ženu, která se individuálním jednáním ničím proti československému státu neprovinila, bylo v rozporu s právními zásadami demokratického československého státu i po druhé světové válce a tím spíše je to ústavně nepřijatelné v době dnešní. Ostatně z pohledu nové ústavní situace i zcela jiné historické existence státu též aplikoval tzv. Benešovy dekrety i zákonodárce po listopadu 1989, když zákonem č. 243/1992 Sb. výslovně umožnil restituci i pro Němce, kteří sice československé státní občanství pozbyly podle dekretu č. 33/1945 Sb., ale nebyly odsunuti a v roce 1953 občanství získali zpět.

Na tento odkaz pak navazuje další – nová námitka týkající se právě postavení neodsunutých Němců s tím, že jako argument absurdnosti žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení i) a ii) uvedli, že Němci – českoslovenští občané, kteří pozbyli československé občanství dle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a přitom nebyli odsunuti a zůstali na území Československa, získali československé občanství nejpozději zákonem č. 34/1953 Sb., přičemž tyto osoby mají právo na restituce zemědělské a lesní půdy a jiného zemědělského majetku podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Pokud by tedy M. D. nezemřela v roce 1949, kdy již odsun neprobíhal, a pokud by byla skutečně Němka, tak by československé občanství získala v roce 1953 a mohla by sama nebo její potomci být oprávněnými osobami v rámci restitucí zemědělského majetku.

Poslední námitkou – navazující na v žalobě již uplatněnou námitku týkající se právní jistoty, resp. pravomocného zrušení potvrzení o státním občanství po 14 letech – byla námitka označená jako ochrana dobré víry. Dle žalobkyně a osob zúčastněných na řízení i) a ii) vydáním potvrzení o československém státním občanství M. D. dne 19. 3. 1999 vznikla dobrá víra na straně jejích potomků, kteří s vědomím tohoto dokumentu postupovali v restitučních a jiných právních sporech, což je stálo nemalou aktivitu i náklady. Došlo tak k porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře a legitimního očekávání potomků M. D., že jednou vydané potvrzení nemůže být po tolika letech zrušeno. Stát v takovém případě nemůže postupovat libovolně, ale na základě přiměřenosti, včetně přiměřenosti plynutí času s tím, že jako protiprávní zásah do právní jistoty lze brát zrušení po více než třech letech (v podobně jako je dána tříletá lhůta v rámci obnovy správního řízení či v rámci správní žaloby k ochraně veřejného zájmu).

Závěrem – z hlediska osob zúčastněných na řízení – dlužno dodat, že osoba zúčastněná na řízení ad iii) se k projednávané věci nevyjádřila a ostatní osoby označené v žalobě: P. R. a A. L. v návaznosti na vyrozumění, výzvu a poučení soudu ve smyslu § 34 odst. 2 s. ř. s. neoznámili, že v předmětném řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; krajský soud s nimi proto jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal.

IV. Vyjádření žalovaného

Žalovaný předně poukázal na to, že napadené rozhodnutí není pravomocné s tím, že nemá evidován doklad o doručení od osob zúčastněných na řízení ad i) a ii). V následném podání učiněném k výzvě krajského soudu však žalovaný konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení ad i) již napadené rozhodnutí převzala dne 8. 5. 2013 a lze se domnívat, že ve stejném datu bylo napadené rozhodnutí doručeno též osobě zúčastněné na řízení ad ii). Všechny tři osoby zúčastněné na řízení měly stejnou adresu pro doručování. Pro osoby zúčastněné na řízení ad i) a iii) byla zásilka převzata dne 8. 5. 2013 totožnou osobou: M. D. a lze se domnívat, že takto byla zásilka doručena i osobě zúčastněné na řízení ad ii), jakkoli žalovanému nebyl zaslán provozovatelem poštovních služeb doklad o doručení, ani mu nebyla vrácena zásilka s napadeným rozhodnutím jako nedoručená.

Ve vyjádření k samotné žalobě se žalovaný věnoval především odlišení postupu či „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu na straně jedné a „řízení“ podle § 24 zákona o státním občanství na straně druhé s tím, že výsledkem posléze uvedeného řízení je buď (i) vydání úkonu, který nemá vlastnosti rozhodnutí, tj. osvědčení nebo potvrzení o státním občanství, anebo (ii) vydání rozhodnutí, kterým se žádost o vydání předmětného úkonu, tj. osvědčení nebo potvrzení o státním občanství, zamítá. K postupu podle § 156 odst. 2 správního řádu pak poznamenal, že je zahajováno z moci úřední – na základě vlastních poznatků nebo jiného podnětu – a že nemá klasické účastníky řízení, ale jeho „účastníky“ jsou dotčené osoby ve smyslu § 2 odst. 3 a § 7 správního řádu. Současně připomněl, že úkon, který může být podroben postupu podle § 156 odst. 2 správního řádu, nezasahuje přímo do něčích práv, resp. se jeho prostřednictvím nezakládají, nemění ani neruší práva nebo povinnosti osob. Ruší se pouze úkon správního orgánu, který byl vydán v rozporu s právními předpisy, což v případě úkonu týkajícího se státního občanství nepředstavuje v praxi nic nového. S odkazem na prvorepublikovou judikaturu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 5913/37 a č. j. 5830/31, přitom konstatoval, že se nepřihlíželo, jak dlouhá doba uplynula od vydání osvědčení/potvrzení státním občanství. Účelem bylo odstranit existenci listinného potvrzení o existenci právního poměru, jehož správnost byla vyvrácena, resp. odstranit existenci osvědčení, které je v rozporu se skutečným stavem. Námitka žalobkyně, že postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu bylo zasaženo do právní jistoty doručených osob zrušením potvrzení o státním občanství s delším časovým odstupem od jeho vydání, tak nemůže obstát.

V návaznosti na shora uvedené dále poukázal žalovaný na to, že není-li účelem „řízení“ § 156 odst. 2 správního řádu vydání správního aktu – usnesením správního orgánu vydaným podle citovaného ustanovení se dotčené osobě nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti ani se vůči ní nevydává deklaratorní akt. Lze říci, že v daném řízení nejde o věcnou správnost toho, zda fyzická osoba byla či nebyla, nebo zda je či není československou, resp. českou státní občankou. V případě M. D. se tak v „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu nezjišťovalo, zda jmenovaná byla či nebyla československou státní občankou k datu jejího úmrtí. Posuzovalo se pouze, zda dotčené potvrzení o státním občanství jmenované ze dne 19. 3. 1999 bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. A tak tomu dle žalovaného bylo, neboť došlo k porušení zásady materiální pravdy vyjádřené v ustanovení § 3 odst. 4 ve spojení s odst. 5 starého správního řádu. K tomu, co žalobkyně namítala v průběhu „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu a co namítá též v podané žalobě ke státnímu občanství M. D., by muselo být přihlédnuto pouze v řízení podle § 24 zákona o státním občanství. Přistoupit na argumentaci žalobkyně by znamenalo tato dvě řízení v jedno, což je z povahy „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu vyloučeno, a to i v případě, že by mezi oběma řízeními mohla být shledána příčinná souvislost. Žalovaný přesto v napadeném rozhodnutí z procesní opatrnosti reagoval na námitky žalobkyně a namítá-li, že tak učinil ledabyle, zdůraznil, že nemohl zaujmout definitivní závěr k otázce státního občanství jmenované, aniž by zde existoval závěr, který by učinil správní orgán I. stupně na základě důkazů provedených v řízení podle § 24 zákona o státním občanství. A obdobně se reakci na námitky žalobkyně nevyhnul ani ve svém vyjádření k žalobě, v němž uvedl následující.

Na základě § 1 odst. 1 ústavního dekretu prezidenta č. 33/1945 Sb. pozbyli československé státní občanství všichni českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti (pokud nespadali pod ustanovení § 1 odst. 3 a 4 nebo pokud jim nebylo československé státní občanství zachováno podle ustanovení § 2 citovaného ústavního dekretu), kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli německé nebo maďarské státní občanství, a to bez rozdílu, zda se jednalo o československé státní občany zletilé či nezletilé, svéprávné či nesvéprávné, zdravé či nemocné. Při určení příslušnosti fyzické osoby k určité národnosti a tak možné aplikaci citovaného ústavního dekretu nebyly jediným podkladem sčítací archy ze sčítání lidu v roce 1930. Bylo nutné přihlížet i k obvyklým hlediskům, kterými je národnost určována, tj. subjektivní prohlášení dotyčné fyzické osoby podpořené objektivními znaky v jejich kontinuitě. A pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že M. D. měla německou národnost, řádně toto konstatování zdůvodnil právě v kontinuitě objektivních znaků, přičemž toho, že jmenovaná měla českou (nebo slovenskou či jinou slovanskou národnost ve smyslu citovaného ústavního dekretu) se žalobkyně nedovolávala. Podobně na zdůvodnění v napadeném rozhodnutí odkázal i ve vztahu k námitce ohledně rozhodnutí Správního soudu v Bratislavě z doby po únoru 1948.

K aplikovatelnosti předpisů cizího státu na československém území žalovaný pak připomněl, že na území současné České republiky se v dané době prosazovalo v zásadě dvojí právo: nacistické (zavedené výnosem A. Hitlera z 16. 3. 1939) a právo vytvořené dekrety československého prezidenta republiky, které se dovolávaly kontinuity s demokratickým právem předmnichovské Československé republiky. V této konkurenci právních řádů se pak na základě výsledků 2. světové války prosadilo právo dekretů prezidenta republiky, což bylo vyjádřeno v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11 Úředního věstníku československého o obnovení právního pořádku, vyhlášeném vyhláškou ministra vnitra č. 30/1945 Sb. o platnosti ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Pro obor státního občanství byl však vydán dne 2. 8. 1945 ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., který se stal předpisem speciálním k ústavnímu dekretu o obnovení právního pořádku ze dne 3. 8. 1944 a kterým byly propuštěny ex lege z československého státního svazku všechny osoby německé a maďarské národnosti, které orgány cizí okupační moci prohlásily za státní občany. Stav, který cizí okupační moc pokládala z hlediska svého právního řádu za platný, byl ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. uznán i československým právním řádem (což citovaný dekret vyjádřil expressis verbis v § 1 odst. 1 slovy „podle předpisů cizí okupační moci“).

Závěrem žalovaný shrnul, že v dané věci – při zrušení potvrzení o československém státním občanství M. D. – postupoval v souladu s § 156 odst. 2 správního řádu a s ohledem na vše shora uvedené navrhl, aby krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Posouzení věci soudem

Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1 s. ř. s. v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

V. a) Přípustnost žaloby a další podmínky řízení /aktivní legitimace a právní moc napadeného rozhodnutí/

Podstata celé věci stojí v obecné rovině na posouzení postupu žalovaného potažmo správního orgánu I. stupně, který za využití § 156 odst. 2 správního řádu (pravomocně) zrušil potvrzení o státním občanství, a to po 14 letech od jeho vydání.

Potvrzení o státním občanství podobně jako osvědčení o státním občanství patřilo v dané době dle § 20 odst. 1 písm. c) zákona o státním občanství mezi základní doklady, jimiž se prokazovalo státní občanství. Hranice mezi osvědčením na straně jedné a potvrzením na straně druhé přitom byla velmi jemná, nezřetelná. Rozdíl spočíval prakticky pouze v tom, že osvědčení bylo vydáváno v případech, kdy o státním občanství nevznikly pochybnosti, zatímco potvrzení bylo produktem postupu označeného jako zjišťování státního občanství, jež se v souladu s § 24 zákona o státním občanství provádělo pouze v tzv. sporných případech; to se potom odráželo i v obsahu potvrzení, v němž se objevovaly údaje o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu daná osoba české či československé státní občanství nabyla či o tom, že v určitém období nebo k určitému datu byla českým či československým státním občanem tak, jako v nyní souzené věci. O jaké konkrétní sporné případy by se mělo jednat, nebylo ze zákona zřejmé, nicméně pro posouzení nyní projednávané věci to ani není podstatné. Podstatné je, že v roce 1999 bylo vydáno potvrzení o státním občanství M. D., které bylo posléze – v roce 2013 – za použití § 156 odst. 2 správního řádu pravomocně zrušeno s tím, že je v rozporu s právními předpisy.

Situace, kdy je potvrzení či osvědčení o státním občanství v rozporu s právními předpisy nepochybně v praxi mohou nastat, přičemž správní orgán, který předmětné potvrzení či osvědčení vydal, pak přistoupí k jejich zrušení právě podle § 156 odst. 2 správního řádu; k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2008, č. j. 9 Ca 12/2007 – 45, který se sice týkal osvědčení o státním občanství, ale jeho závěry lze analogicky přenést též na potvrzení o státním občanství. Ve výsledku se totiž jedná o obdobný „osvědčující“ správní akt – úkon, který sám o sobě nezakládá státoobčanský vztah, nýbrž pouze existenci tohoto vztahu, vzniklého na základě jiných skutečností stanovených zákonem, osvědčuje, resp. potvrzuje.

Ostatně podle aktuální právní úpravy – zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství) – existuje již jen osvědčení o státním občanství, v němž se dle § 43 citovaného zákona na žádost uvádí: „… i údaj o tom, kdy, jakým způsobem a podle jakého právního předpisu fyzická osoba české či československé státní občanství nabyla nebo pozbyla, nebo také o tom, že k určitému datu nebo v určitém období byla českým státním občanem či československým státním občanem, případně o tom, že fyzická osoba je státním občanem České republiky od určitého data nepřetržitě do doby vydání osvědčení“, tj. v zásadě údaj či údaje, jež se podle předchozí právní úpravy uváděly v potvrzení o státním občanství. I z toho je tedy zřejmá blízkost a vzájemná provázanost potvrzení o státním občanství na straně jedné a osvědčení o státním občanství na straně druhé, přičemž podle názoru zdejšího soudu je nutno na ně hledět jako na obdobné správní akty, které nemají povahu správních rozhodnutí (ani konstitutivních, ani deklaratorních).

Pro posouzení povahy správního aktu je obecně nutné mít na zřeteli jak formální stránku takového aktu, tak jeho stránku materiální a přihlédnout k účinkům, které s sebou nese; tyto účinky lze přitom odvodit z výše citovaného ustanovení § 20 odst. 1 písm. c) zákona o státním občanství, dle něhož platilo, že: „[s]tátní občanství České republiky se prokazuje osvědčením, popřípadě potvrzením o státním občanství České republiky“ (pozn. podtržení doplněno krajským soudem). Primární účinek obou těchto správních aktů je tedy stejný, a sice úředně potvrzují skutečnost (fakt), že daná osoba je nebo byla českým, příp. československým občanem. A okolnost, do jaké míry je tato skutečnost zkoumána (autoritativně zjišťována např. právě ve sporných případech) není určujícím, ale spíše pomocným kritérium, jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publ. pod č. 2206/2011 Sb. NSS, mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2006, č. j. 1 Ans 8/2005 – 165, publ. pod č. 981/2006 Sb. NSS, v němž bylo zdůrazněno mj. to, že: „[t]eoretickou úvahu, že osvědčení se vydává tam, kde o věci není sporu, nelze absolutizovat a spíše je na místě ji vykládat tak, že jde o věci, o něž by nemělo být sporu, nebo o věci, o kterých zpravidla nemůže být sporu; v opačném případě by totiž § 79 odst. 1 s. ř. s. v části, v níž umožňuje brojit proti nevydání osvědčení, postrádal smysl. Důraz je naopak zapotřebí položit na to, že osvědčení je úředním potvrzením skutečností, které jsou v něm uvedeny (…)“.

V návaznosti na to lze tedy dle krajského soudu uzavřít, že i v případě potvrzení o státním občanství se typově jedná o osvědčení – potvrzující skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. A jak již bylo naznačeno shora, i toto potvrzení může být – ať již z jakýchkoli důvodů – vydáno v rozporu s právními předpisy osobě, která státním občanem ve skutečnosti není či nebyla, neboť zákonem stanoveným způsobem státní občanství nikdy nenabyla anebo ho pozbyla.

V takovém případě je jistě namístě zrušení potvrzení o státním občanství tak, aby bylo znemožněno tímto dokladem české či v minulosti československé státní občanství prokazovat (např. právě za účelem uplatnění nároku na vydání majetku podle restitučních právních předpisů); zrušení přitom probíhá podle § 156 odst. 2 správního řádu, který stanoví: „[v]yjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádření, osvědčení nebo sdělení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení“ (pozn. podtržení doplněno krajským soudem).

Postup podle § 156 odst. 2 správního řádu lze považovat za jakési samostatné řízení nikoli nepodobné řízení přezkumnému, které je svým charakterem dozorčím prostředkem, jehož smyslem je „napravit“ ta vyjádření, osvědčení a sdělení – tzn. jiný právní úkon, který je v rozporu s právními předpisy. To, že proti usnesení (zde: o zrušení potvrzení o státním občanství) vydanému podle § 156 odst. 2 správního řádu je přípustné odvolání a že toto usnesení, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu, představuje rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. úkon správního orgánu, který zakládá, mění nebo závazně určuje práva nebo povinnosti účastníka, resp. dotčených osob a podléhá přezkoumání ve správním soudnictví, přitom bylo opakovaně judikováno, jak poznamenal Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 27. 3. 2014, č. j. 4 Aps 7/2013 – 25(s odkazem na názor vyslovený ve svém předchozím rozsudku ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 109/2012 – 23, nebo v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 A 86/2011 – 42, publ. pod č. 2955/2014 Sb. NSS); z poslední doby srov. mutatis mutandis rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 – 58, který připustil, že osvědčením ve smyslu části čtvrté správního řádu je též vysokoškolský diplom a že rektor veřejné vysoké školy je oprávněn jej zrušit podle § 156 odst. 2 správního řádu, jestliže byl vydán v rozporu s právními předpisy.

I zdejší soud tedy vycházel z přípustnosti podané žaloby, nicméně s ohledem na argumentaci vedenou žalovaným, dle které usnesením vydaným dle § 156 odst. 2 správního řádu se dotčené osobě nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti ani se vůči ní nevydává deklaratorní akt, považoval za nutné předestřít svůj pohled na potvrzení o státním občanství a možnost jeho zrušení. A na tomto pohledu nic nemění ani žalovaným zmíněná skutečnost, že v „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu nevystupují klasičtí účastníci řízení, ale toliko dotčené osoby ve smyslu § 2 odst. 3 a § 7 správního řádu. Tato skutečnost nemá z hlediska přípustnosti žaloby žádný vliv a stejně tak je tomu i z hlediska otázky aktivní žalobní legitimace žalobkyně, jež je nutnou podmínkou řízení před správními soudy.

Podle ustanovení § 95 odst. 4 správního řádu jsou účastníky přezkumného řízení účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, jichž se přezkumné řízení týká, nebo jejich právní nástupci. A analogicky je nutno hledět též na osoby dotčené na svých právech provedením příslušného úkonu – zde: vydáním potvrzení o státním občanství M. D., jimiž nepochybně byli a jsou její právní nástupci, tj. H. D., potažmo žalobkyně a další osoby zúčastněné na řízení. Ostatně žalovaný s nimi fakticky jednal jako s „účastníky řízení“, připustil jejich odvolání a není důvod nepřipustit též jejich legitimaci k podání žaloby. Opačný postup by byl v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu, které právě v zájmu ochrany práv nabytých v dobré víře počítá se zrušením osvědčení, resp. potvrzení při přiměřeném použití ustanovení o přezkumném řízení.

Jinými slovy, jakkoli se na osvědčení i potvrzení o státním občanství hledí jako na úkony podle části čtvrté správního řádu vydávané s větší či menší mírou neformálnosti (odvislé od toho, zda vůbec a příp. jak podrobně bylo prováděno zjišťování státního občanství), při opravě, resp. zrušení těchto osvědčení/potvrzení právní jistota dotčených osob vyžaduje alespoň minimální formu – a ta odvíjí od formy přezkumného řízení, v němž jsou účastníci původního řízení „vtaženi“ i do následného řízení přezkumného. Obdobně tedy dotčené osoby v případě původně vydaného potvrzení o státním občanství musí být „vtaženy“ do posléze probíhajícího „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu a musí jim být dát prostor vyjádřit se, resp. brojit proti zrušení daného potvrzení, a to odvoláním. To se také v projednávané věci stalo a podání správní žaloby na to již jen logicky navazuje s tím, že posouzení státního občanství zde sice nemá přímé dopady statusové, ale má dalekosáhlé dopady majetkové. Žalobkyně totiž společně s dalšími právními nástupci M. D. od československého státního občanství jmenované (ke dni jejího úmrtí) odvozuje své restituční nároky. Není proto pochyb o tom, že zrušení potvrzení o státním občanství jmenované negativně zasahuje do práv a právní sféry žalobkyně, jejíž aktivní žalobní legitimace je tímto dána.

Závěrem z hlediska podmínek řízení je nutno ještě pro úplnost poznamenat, že krajský soud se zabýval také tím, zda nebyla žaloba podána předčasně, neboť žalovaný ve svém vyjádření upozornil, že napadené rozhodnutí není v právní moci z důvodu jeho nedoručení některým dotčeným osobám. Samotná vada doručení není důvodem pro odmítnutí žaloby pro předčasnost; krajský soud v takovém případě pouze uloží správnímu orgánu řádně doručit napadené rozhodnutí a po jeho doručení pokračuje v řízení o žalobě, jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 12. 10. 2004, č. j. 2 As 27/2004 – 78, publ. pod č. 450/2005 Sb. NSS.

V daném případě však krajský soud řádné doručení napadeného rozhodnutí žalovanému neukládal, neboť vycházel z jeho následného vyjádření, dle kterého lze mít za to, že daným osobám bylo odvolací rozhodnutí doručeno. Ostatně jednalo se o osoby zúčastnění na řízení ad i) a ii) a rovněž z jejich následného procesního postupu v této věci lze usuzovat, že byla naplněna materiální funkce doručení, tj. že se seznámili s obsahem napadeného rozhodnutí žalovaného. Na platnost doručení se všemi jeho účinky, včetně nabytí právní moci, tedy nemůže mít vliv to, že v případě osoby zúčastněné na řízení ad ii) provozovatel poštovních služeb nezaslal doklad o doručení, ani nevrátil zásilku jako nedoručenou. To znamená, že jako splněnou vzal zdejší soud též podmínku právní moci napadeného rozhodnutí.

V. b) Postup podle § 156 odst. 2 správního řádu a jeho limity

Z hlediska meritorního posouzení lze shrnout, že všechny věcné námitky – žalobní body, resp. jejich posouzení se odvíjí od toho, jakým způsobem má probíhat a jak v právě projednávané věci probíhalo „řízení“ o zrušení potvrzení o státním občanství podle § 156 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně totiž primárně zpochybnila postup žalovaného v tom smyslu, že nepřezkoumal meritum věci, tj. státní občanství M. D., ale vycházel pouze z toho, že původně při vydání potvrzení o státním občanství jmenované neměl Okresní úřad Brno-venkov k dispozici všechny dostupné doklady a tudíž nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci v souladu s § 3 odst. 4 a 5 starého správního řádu (a nedodržel tak zásadu materiální pravdy).

Jinak řečeno, základním předpokladem postupu žalovaného, resp. správního orgánu I. stupně je zde rozpor s právními předpisy spočívající v tom, že Okresní úřad Brno-venkov neměl při vydávání potvrzení o státním občanství k dispozici veškeré doklady. Proto žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil zrušení předmětného potvrzení o státním občanství M. D., aniž by se blíže zabýval vlivem chybějících dokladů na státní občanství jmenované.

Tuto skutečnost žalovanému vyčítá žalobkyně, které lze dát za pravdu v tom, že nepochybně nelze bez dalšího vycházet pouze z toho, že v mezidobí byly získány další doklady, které při vydávání neměl tehdy příslušný okresní úřad k dispozici. Není možné nevidět jasnou návaznost postupu podle § 156 odst. 2 správního řádu na předchozí zjišťování státního občanství ve smyslu § 24 zákona o státním občanství, jež spolu vzájemně velmi úzce souvisí, jak ostatně připustil i sám žalovaný ve vyjádření k žalobě. Je proto nutno hledět na „kvalitu“ dokladů získaných dodatečně na základě archivního šetření a jejich relevanci ke státnímu občanství M. D. V opačném případě by byla popřena mj. právě zmíněná zásada materiální pravdy, která stojí na tom, že je třeba vycházet ze zjištění všech právně významných skutečností pro posouzení a rozhodnutí v dané věci. To považuje krajský soud za podstatné a poukazuje na skutečnost, že každé procesní pochybení (vada řízení) nemusí mít vliv na zákonnost a nemusí nutně znamenat, že vydané potvrzení je ve výsledku v rozporu s právními předpisy, jak stanoví § 156 odst. 2 správního řádu – viz citace výše.

Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné (samonosné), ale vždy v souvztažnosti s normami hmotnými, k jejichž porušení v důsledku procesního postupu Okresního úřadu Brno-venkov vůbec nemuselo dojít; rozhodné v tomto ohledu totiž bylo to, zda dodatečně získané podklady, které existovaly již v době zjišťování státního občanství Okresnímu úřadem Brno-venkov, odůvodňují jiné řešení otázky státního občanství M. D. – tzn., zda mohou být důvodem pro zrušení již jednou vydaného potvrzení o státním občanství jmenované. Žalovaný se proto mýlí, pokud tvrdí, že se nemusel vůbec zabývat státním občanstvím M. D. ve světle nově získaných podkladů a že je nemusel nijak vyhodnocovat. Tento postup nejen, že by byl přepjatě formálním uplatňováním práva, ale popíral by též doktrínu správního práva, dle které obecně platí, že proti osvědčení (byť zde ve formě potvrzení) se nelze bránit žádným formálním opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku. Prokázáním opaku přitom nemůže být pouhé zjištění, že správní orgán při vydávání osvědčení nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, neboť mu nebyly předloženy všechny podklady. Podle přesvědčení krajského soudu bylo nutno zohlednit nejen to, že tehdejšímu okresnímu úřadu nebyly předloženy všechny podklady, ale také to, o jaké podklady se jedná, resp. zda jsou právně významné z hlediska závěru o československém státním občanství M. D. ke dni jejího úmrtí (v roce 1949).

Žalovaný byl tudíž povinen posoudit, zda dodatečně získané podklady jsou skutečně podklady z hlediska státního občanství jmenované právně významné (relevantní), což sice na straně jedné odmítl s tím, že nezjišťuje její státní občanství. Na druhé straně se však k občanství M. D. vyjádřil a s odkazem na dodatečně získané podklady konstatoval, že jmenovaná měla německou národnost; současně připustil aplikovatelnost aktů okupační moci v návaznosti na ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Taktéž správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí tvoří spolu s rozhodnutím žalovaného odvolacího orgánu jeden celek, vycházel z německé národnosti M. D., která tak podle předpisů cizí okupační moci nabyla státní příslušnosti německé a v důsledku toho pozbyla ex lege československé státní občanství.

Krajský soud se tak ve vazbě na včas a řádně uplatněné žalobní body zabýval i těmito otázkami, které byly pro zjištění státního občanství M. D. podstatné a které ve světle nově získaných podkladů vyhodnotil ve shodě s žalovaným potažmo správním orgánem I. stupně

takto:

V. c) K otázce německé národnosti M. D.

Z hlediska posouzení celé věci je velmi podstatná otázka německé národnosti M. D., přičemž při vydání potvrzení o státním občanství jmenované vyšel tehdy Okresní úřad Brno-venkov z toho, že: „[n]ebylo prokázáno, že by se hlásila k německé národnosti“, jak je uvedeno v přípisu Ministerstva vnitra ze dne 9. 3. 1999, č. j. VS/2-51/512/95, opatřeného v rámci zjišťování údajů o státním občanství.

Naproti tomu nyní rozhodující správní orgán I. stupně konstatoval, že: „…nemá žádné pochybnosti o německé národnosti M. D.“ (str. 8 rozhodnutí správního orgánu I. stupně); vycházel přitom z údajů získaných při sčítání lidu v roce 1930 a 1921, které Okresní úřad Brno-venkov neměl k dispozici a ze kterých vyplývá, že se jmenovaná hlásila k německé národnosti. Obdobně též žalovaný vyšel z posléze doložených údajů o sčítání osob, a to nejen v roce 1930 a 1921, ale i v roce 1910, přičemž uzavřel: „[l]ze tak konstatovat, že jmenovaná měla německou národnost“ (str. 8 rozhodnutí žalovaného).

S těmito závěry obou rozhodujících správních orgánů o německé národnosti M. D. se zdejší soud zcela ztotožňuje a doplňuje, že skutečnost, k jaké národnosti se ta která osoba v dané době hlásila, lze zpětně zjistit primárně právě v materiálech sčítání lidu, jež se standardně řadí mezi doklady prokazující státní občanství v minulosti (srov. Černý, J., Valášek, M.: České státní občanství, LINDE Praha, a. s. 1996, str. 146). Materiály ze sčítání lidu, zejm. ze sčítání lidu Republiky československé ke dni 1. 12. 1930, jež se nalézají ve Státním ústředním archivu, nyní Národním archivu v Praze, tak mají zásadní vypovídací hodnotu pro posouzení toho, k jaké národnosti se daná osoba hlásila, a je s podivem, že tyto materiály nebyly zajištěny již dříve ze strany Okresního úřadu Brno-venkov v rámci zjišťování státního občanství M. D. Z jakého důvodu se tak stalo, ovšem není předmětem nyní souzené věci; v ní je podstatné, že následně doložené doklady o sčítání lidu prokazují, že se M. D. hlásila k německé národnosti, což žalobkyně zpochybňuje, a to především s poukazem na zdravotní stav jmenované, která byla pro duševní poruchu několikrát zbavena svéprávnosti.

K tomu krajský soud konstatuje, že M. D. byla svéprávná až do roku 1934, kdy byla poprvé zbavena svéprávnosti, a proto je nutno striktně právně na její dosavadní jednání hledět jako na jednání osoby svéprávné, není-li prokázán opak – což s odstupem času prakticky není možné. Žalobkyně sice namítá, že její duševní porucha se u ní začala projevovat již od roku 1919 a z toho důvodu strávila větší část svého života v psychiatrických léčebnách, vč. sanatoria Thersch, kde byla také v roce 1930 sčítána a kde za ni měl být bez jejího vědomí vyplněn sčítací arch (komisařkou M.). Nereflektuje však, že M. D. se k německé národnosti hlásila setrvale, jak se podává z obsahu předloženého správního spisu:

-„Arch popisný pro sčítání lidu a nejdůležitějších domácích zvířat podle stavu ze dne 31. prosince 1910“, vyplněný v Hajanech, uvádí v kolonce pod poř. č. 2 „M. hraběnka D.“ s tím, že v rubrice 18 je jako obcovací řeč uvedeno „německá“ (pozn. před vznikem Československa se národnost zjišťovala prostřednictvím jazyka, kterým osoba hovořila – obcovací řeč, jak je zřejmé z rozhodnutí žalovaného);

-„Sčítací arch“ ze sčítání lidu 1921, vyplněný v Hajanech, uvádí v kolonce pod poř. č. 1 „D. M.“ s tím, že v rubrice 11 je jako národnost (mateřský jazyk) uvedeno „německá“; -„Sčítací arch“ ze sčítání lidu 1930, vyplněný v Hajanech, uvádí v části B. „Obyvatelé bytu, kteří jsou v noci z 1. na 2. prosince 1930 dočasně nepřítomni“, kolonce pod poč. č. 1 „D. M.“ s tím, že v rubrice 15 je jako národnost (mateřský jazyk) uvedeno „německá“;

-„Sčítací arch“ ze sčítání lidu 1930, vyplněný v sanatoriu v Brně, místní část Velká Nová, ulice Sadová/Parkstraße 330/38, uvádí v kolonce pod poř. č. 42 „M. D.“ s tím, že v rubrice 15 je jako národnost (mateřský jazyk) uvedeno „deutsch“, tj. německá.

Je zde tedy evidentní, dlouhodobá kontinuita hlášení se k německé národnosti v případě M. D., kterou nelze zpochybnit prostým odkazem na dušení stav jmenované, byť by bylo i připuštěno, že byl problematický již od r. 1919, jak tvrdí žalobkyně. V tomto ohledu se jeví jako důležité sčítání lidu z roku 1910, během kterého se jmenované přihlásila k německé národnosti, jež byla následně opakovaně potvrzena při dalších sčítáních lidu, o nichž nemá zdejší soud důvodu pochybovat. Žalobkyně sice v tomto kontextu výslovně zpochybnila výsledky, resp. údaje získané během sčítání lidu v roce 1930 s tím, že v daném roce byla jmenovaná sčítána dvakrát, avšak ani jedno z nich nebylo provedeno v souladu s tehdejší právní úpravou.

K tomu lze ovšem odkázat na rozsudek Správního soudu v Bratislavě ze dne 18. 5. 1951, č. 1966/47-5, který konstatoval, že: „…žalovaný úřad měl ve výsledcích řízení pro svůj úsudek, že stěžovatelka je německé národnosti dostatečný poklad a že tvrzení stížnosti, že bylo znemožněno prokázat, že jsou zde převažující znaky, že M. D. je považovati za osobu české národnosti, neobstojí.“ Proto také jako bezdůvodnou zamítl stížnost jmenované proti rozhodnutí – výměru Zemského národního výboru v Brně ze dne 15. 7. 1947, č. j. 30287/VII/44/46, o konfiskaci zemědělského majetku. V odůvodnění tohoto výměru přitom bylo připuštěno zpochybnění zápisu na sčítacím archu z roku 1930 provedeném v Hajanech; současně však bylo odmítnuto zpochybnění zápisu na sčítacím archu z roku 1930 provedeném v sanatoriu – viz výše; konkrétně k tomu tehdejší Zemský národní výbor v Brně uvedl, že předložené potvrzení ředitele sanatoria – Dr. B. nelze považovat za přesvědčivý důkaz, protože jmenovaný, jakož i další podepsaná osoba (Ing. K. B.) „…v něm přímo nedosvědčují skutečnost samovolného vyplňování sčítacího archu paní M., nýbrž povšechně uvádějí, že se toto dozvěděli od jejich osazenstva, aniž by v něm byly uvedeny jednotlivé osoby a jejich přímé výpovědi. Musel proto odvolací úřad při hodnocení tohoto důkazu přikloniti se k názoru, že tvrzení o samovolném vyplňování sčítacích archů nelze pokládati za plně prokázané a nutno proto míti za to že M. D. sama při sčítání lidu v r. 1930 v Brně, Velká Nová č. 330, přihlásila se k národnosti německé.

To znamená, že obstojí i zjištění učiněná v návaznosti na údaje ze sčítání lidu v roce 1930, přičemž odkazem na shora citovaný rozsudek Správního soudu v Bratislavě se žalovaný implicite vypořádal též s potvrzením vydaným sanatoriem Dr. B. a nelze říci, že by ho ignoroval, jak tvrdí žalobkyně. A pokud žalobkyně namítá, že předmětný rozsudek byl vydán po únoru roku 1948, je potřeba v prvé řadě poznamenat, že vycházel z výměru Zemského národního výboru, který tomuto datu předcházel. Navíc prostá skutečnost, že byl vydán až po únoru roku 1948, sama o sobě ještě neznamená, že by byl tendenční. Jak správně připomněl již žalovaný ve svém rozhodnutí, i tyto důkazy je nepochybně možné kriticky hodnotit „jako každý důkaz jednotlivě a spolu s dalšími důkazy v jejich vzájemné souvislosti, zejména pokud důkaz pocházející z období po únoru 1948, obstojí ve srovnání s ostatními důkazy ve věci“.

S tímto závěrem žalovaného se krajský soud ztotožňuje a doplňuje, že ze strany žalobkyně jde zjevně o účelovou námitku, o čemž svědčí, že je-li to v její prospěch, vychází z rozsudku Správního soudu v Bratislavě, sp. zn. 166/47, a poukazuje, že v předmětném řízení, resp. v řízení předcházejícím tomuto rozsudku byl zpochybněn zápis M. D. ze sčítání lidu v roce 1930 v Hajanech (z důvodu rozporu s ustanoveními vládního nařízení č. 86/1930 Sb.). Naopak, není-li to ve prospěch žalobkyně, brojí proti jiným závěrům, ke kterým Správní soud v Bratislavě v předmětném rozsudku dospěl, a to s odkazem na jeho tendenčnost. Tuto však krajský soud neshledal a v daném kontextu mu nezbývá než poznamenat, že shora přijaté závěry Správního soudu v Bratislavě korespondují s dalšími důkazy, a sice s výše uvedenými zápisy obsaženými v materiálech ze sčítání lidu v roce 1921 a roce 1910. Žalobkyní namítaná skutečnost, že byl předmětný správní rozsudek vydán až po únoru 1948, tedy v daném případě ničeho nemění stejně tak jako skutečnost, že byl vydán až po smrti M. D. v roce 1949; není jasné, proč by se právě z tohoto důvodu mělo jednat o paakt, jak dovozuje žalobkyně.

Ve světle všech těchto skutečností lze stručně shrnout, že jak sčítací archy (z let 1910, 1921 a 1930), tak zmíněný rozsudek správního soudu (z roku 1951), navazující na výměr o konfiskaci zemědělského majetku (z roku 1947), nepochybně byly právně významné z hlediska závěru o státním občanství M. D. a jejich absence při zjišťování státního občanství jmenované ve výsledku vedla k tomu, že Okresní úřad Brno-venkov nesprávně vycházel z toho, že nebylo prokázáno, že by se jmenovaná hlásila k německé národnosti.

V. d) K otázce pozbytí československého státního občanství dle dekretu č. 33/1945 Sb. /aplikovatelnost aktů cizí státní moci z období okupace/

Již bylo uvedeno výše že, otázka německé národnosti je v dané věci velmi důležitá, a to především proto, že všichni českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti pozbyli československého státního občanství ve smyslu § 1 ústavního dekretu 33/1945 Sb. (ledaže by spadali pod § 1 odst. 3 a 4, příp. by jim bylo občanství zachováno ve smyslu § 2 tohoto ústavního dekretu). U většiny těchto osob – německé či maďarské národnosti – došlo k pozbytí československého státního občanství zpětně dnem nabytí státního občanství německého nebo maďarského v souladu s § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., neboť dle něho: „[č]eskoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství“ (pozn. zvýraznění doplněno krajským soudem).

To znamená, že daný ústavní dekret výslovně uznal předpisy cizí státní moci z dob okupace – vyšel z jejich aplikovatelnosti a tím vyloučil dotčené osoby z československého státoobčanského svazku. Zbývající dotčené osoby uvedených národností, jež nenabyly podle předpisů cizí okupační moci její státní příslušnosti, pozbyly podle § 1 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. československé státní občanství dnem, kdy tento dekret nabyl účinnosti, tj. dnem 10. srpna 1945.

V případě M. D. žalovaný, resp. správní orgán I. stupně vyšel jednak z toho, že se hlásila k německé národnosti, jednak z toho, že měla domovskou příslušnost v obci Dolní Olešnice, okres Trutnov, přičemž tato obec v říjnu 1938 ležela na bývalém československém pohraničním území a byla přiřazena k Německé říši. Podle nařízení ze dne 20. dubna 1939, říšského zákoníku I., str. 815, přitom platilo, že: „[d]řívější česko-slovenští státní příslušníci německé národnostní příslušnosti, kteří měli 10. října 1938 domovské právo v některé obci bývalých česko-slovenských zemí Čech a Moravy-Slezska, nabývají s účinností od 16. března 1939 německé státní příslušnosti, pokud této nenabyli již na základě § 1 smlouvy německo-československé o státní příslušnosti a opci z 20. listopadu 1938 (říšský zákoník II. str. 895) s účinkem od 10. října 1938“.

V návaznosti na citované nařízení se lze tedy důvodně domnívat, že u M. D. s účinností od 10. října 1938 (jako osoby německé národnosti z pohraničních území Čech a Moravy), příp. s účinností od 16. března 1939 došlo ke ztrátě československého státního občanství, a to v důsledku nabytí cizí státní příslušnosti – německé. Žalobkyně sice rozporuje, že by se na ni shora uvedené nařízení ze dne 20. dubna 1939 vztahovalo, a vychází z toho, že (i) M. D. se nikdy k německé národnosti nepřihlásila a že (ii) dané nařízení coby předpis okupační moci z doby nesvobody nebyl a není součástí československého právního řádu a byl zcela vyloučen z užívání.

Podle přesvědčení krajského soudu ani jeden z těchto důvodů nemůže obstát. Ad (i) otázka německé národnosti M. D. již byla podrobně rozebrána výše v bodě V. c), na který soud pro stručnost odkazuje s tím, že lze na základě doložených dokladů ve správním spise dovodit, že se setrvale hlásila k německé národnosti. Proto se na ni nepochybně vztahovalo nařízení o nabytí německé státní příslušnosti dřívějšími česko-slovenskými státními příslušníky německé národnosti ze dne 20. dubna 1939. Ad (ii) je pravdou, že tento i jiné akty cizí státní moci z doby okupace byly obecně z hlediska československého právního řádu nepoužitelné, neboť bylo prohlášeno, že: „…nejsou součástí československého právního řádu“; viz ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl. o obnovení právního pořádku, ve znění vyhlášky ministra vnitra ze dne 27. července 1945 č. 30/1945 Sb. Následně však ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., ze dne 2. srpna 1945, o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tj. jako předpis později vydaný a speciální (pouze pro oblast státního občanství), výslovně akty cizí okupační moci uznal (§ 1 odst. 1) a tím automaticky (ex lege či ex decreto) vyvázal dotčené osoby z československého státního občanství (shodně srov. Černý, J., Valášek, M.: České státní občanství, LINDE Praha, a. s. 1996, str. 146).

Konstrukcí citovaného ústavního dekretu se opakovaně zabývala i judikatura, která v zásadě vyšla z téhož – tedy, že dekret rozlišuje několik skupin československých státních občanů, přičemž jako rozlišující kritérium používá pojem „národnost“ s tím, že v případě československých státních občanů národnosti německé nebo maďarské pak přímo na základě právních předpisů okupační moci ve spojení s retroaktivními účinky § 1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. tyto osoby pozbyly československé občanství; viz rozsudky Nejvyššího správního soudu z dne 25. 1. 2013, č. j. 5 As 61/2011 – 133, publ. pod č. 2813/2013 Sb. NSS a ze dne 8. 10. 2014, č. j. 3 Aa 106/2013 – 412.

O aplikovatelnosti právních předpisů z období okupace – Protektorátu Čechy a Morava – v kontextu ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. tak krajský soud nemá žádné pochybnosti a dodává, že v opačném případě by ustanovení § 1 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. pozbývalo smyslu. A pokud žalobkyně v doplnění žaloby k této otázce poukazuje na dekonstitucionalizaci – „odústavnění“ tzv. Benešových dekretů, jakož i další okolnosti na to navazující, nezbývá zdejšímu soudu než připomenout následující.

Při posuzování státního občanství se vychází z právního stavu platného v době, kdy daná osoba měla občanství nabýt nebo pozbýt. Je proto potřeba jít často do historie a aplikovat právní úpravu, která otázky státního občanství upravovala v minulosti. Někdy se v tomto směru hovoří o tzv. ultraaktivitě, která zásadně ovlivňuje prameny právní úpravy státního občanství a přeneseně lze říci, že „oživuje“ některé právní předpisy a mezinárodní dokumenty, které již pozbyly platnosti a které nelze hodnotit dnešnímu měřítky. To ostatně potvrdil i Nejvyšší správní soud v již výše zmíněném rozsudku pod č. j. 5 As 61/2011 – 133, v němž vyjádřil, že příslušné správní orgány potažmo soudy nemohou hodnotit právní předpisy vydané v době druhé světové války a v poválečném období, jako je ústavní dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb., ani přezkoumávat postup tehdy příslušných orgánů podle tohoto ústavního dekretu presidenta republiky či posuzovat správnost nebo spravedlivost jejich případných rozhodnutí. Úkolem správních orgánů, a následně v mezích uplatněných námitek i správních soudů, je zabývat se toliko otázkou, zda na základě citovaného ústavního dekretu presidenta republiky, případně na základě s ním souvisejících právních skutečností žadatel pozbyl v uvedeném období československé státní občanství či nikoliv.

V. e) K otázce právní jistoty /přiměřenost, ochrana nabytých práv v dobré víře a další/

Poslední žalobní námitkou, která byla řádně a včas uplatněna a kterou jako jedinou shledal krajský soud důvodnou, je námitka týkající se právní jistoty potažmo ochrany dobré víry dotčených osob, jak rozvedla žalobkyně v doplnění žaloby. Tato námitka se objevila už v odvolání (resp. jeho doplnění ze dne 11. 2. 2013) proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že ke zrušení potvrzení o státním občanství M. D. došlo s delším časovým odstupem (14 let), k čemuž se několikrát vyjadřovaly vyšší soudy, vč. Ústavního soud, a to tak, že postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu nesmí být zasaženo do právní jistoty dotčených osob, zejména s ohledem na to, že státní občanství je otázkou statusovou – tudíž velmi citlivou.

Žalovaný se ve svém rozhodnutí s touto námitkou nijak nevypořádal a na rozdíl od ostatních námitek [viz body V. c) a V. d)] ji zcela opomněl. Patrně přitom mylně vycházel z toho, že účelem řízení podle ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu není přezkum merita věci [viz bod V. b)] a nezohlednil, že i v případě, že je potvrzení o státním občanství M. D. v rozporu s právními předpisy, bylo na místě ho zrušit postupem podle § 156 odst. 2 správního řádu pouze za předpokladu posouzení přiměřenosti takového postupu a ochrany práv nabytých v dobré víře, jakožto jednoho ze základních projevů principu právní jistoty.

Právní jistota se projevuje celou řadou požadavků jak na tvorbu práva, tak na jeho aplikaci a v projednávaném případě se pojí především s absencí lhůty, kdy lze usnesením ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu zrušit osvědčení/potvrzení o státním občanství; podle citovaného ustanovení totiž platí, že „takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky“ takového osvědčení/potvrzení. Jinými slovy – pro vydání usnesení ve smyslu § 156 odst. 2 správního řádu, jímž se ruší osvědčení/potvrzení o státním občanství, které je v rozporu s právními předpisy, zde není žádného časového omezení než toho, že musí trvat účinky předmětného osvědčení/potvrzení; to je ostatně logické, neboť jinak by nemělo smyslu uvedené usnesení vůbec vydávat (a rušit tak akt, jehož účinky již netrvají). Prakticky lze tedy dané osvědčení/potvrzení zrušit v podstatě kdykoli a lhůty uvedené v ustanoveních upravujících přezkumné řízení se zde nepoužijí; k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 A 86/2011 – 42, dle něhož je vyloučena aplikace ust. § 96 odst. 1 správního řádu a ust. § 97 odst. 2 správního řádu, která zakotvují lhůty pro rozhodování v „obecném“ přezkumném řízení.

Uvedené není samo o sobě podle názoru krajského soudu nijak problematické a rozporné s principem právní jistoty. Tento princip není principem absolutním a vždy je nutné poměřovat ho s dalšími principy a hodnotami, především s principem legality, tj. požadavkem na soulad aktů orgánů veřejné moci s právními předpisy; koneckonců právě rozpor s právními předpisy je důvodem k vydání usnesení dle § 156 odst. 2 správního řádu. Zmíněný požadavek na zajištění legality aktu orgánu veřejné moci ovšem v čase klesá a naopak vzrůstá požadavek na právní jistotu – tedy požadavek na zajištění neměnnosti předmětného aktu (zde: potvrzení o státním občanství). A povinností žalovaného bylo, aby se těmito požadavky podrobně zabýval jednak proto, že přímo porušení principu právní jistoty bylo obsahem podaného odvolání, navíc – i přes vyloučení lhůt pro rozhodování v „obecném“ přezkumném řízení (viz výše) – je nutno stále přiměřeně postupovat podle přezkumného řízení, tj. i podle ustanovení § 94 odst. 2, 4 a 5 správního řádu.

V tomto směru tedy nelze důvodně odkazovat na prvorepublikovou judikaturu, jako to činí žalovaný ve svém vyjádření. Tato judikatura vycházela zjevně z jiných právních předpisů, navíc – a to je podstatné – v případě obou rozhodnutí tehdejšího Nejvyššího správního soudu zmíněných žalovaným, č. j. 5913/37 a č. j. 5830/31, byla primárně řešena otázka, zda již jednou vydané osvědčení o státním občanství lze vůbec odvolat či popřít – pokud úřad shledá, že jeho rozpor se skutečným stavem (zjistí, že úředně získané zprávy byly mylné). A odpověď na tuto otázku byla kladná jak tehdy, tak nyní – tj., že takové osvědčení/potvrzení zrušit lze. Jediný rozdíl spočívá v tom, že v nyní souzené věci je jeho zrušení podmíněno výslovným posouzením naznačených požadavků reflektovaných právě výše uvedenými ustanoveními správního řádu.

Požadavek na legalitu a požadavek na právní jistotu, resp. dobrou víru je třeba zvažovat při provádění přezkumného řízení, pro jehož zahájení platí objektivní lhůta 1 roku (od právní moci rozhodnutí ve věci). V daném případě lze „řízení“ podle § 156 odst. 2 správního řádu zahájit v podstatě kdykoli (bez omezení lhůtou) a tím spíše pak vystupují v popředí uvedená ustanovení, dle kterých platí, že:

-„[p]řezkumné řízení není přípustné…, jestliže bylo rozhodnuto ve věci osobního stavu a žadatel nabyl práv v dobré víře“ (§ 94 odst. 2 správního řádu); -„[j]estliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví“ (§ 94 odst. 4 správního řádu);

-„[p]ři rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře…“ (§ 94 odst. 5 správního řádu).

Z obsahu citovaných ustanovení, které se přiměřené použijí i pro postup podle § 156 odst. 2 správního řádu, je zřejmé, že představují jistý korektiv ve vztahu k tomu, že osvědčení/potvrzení o státním občanství správní orgán zruší, je-li v rozporu s právními předpisy. Tento korektiv nelze pominout, jak potvrdil již jednou zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 – 58, který připustil, že osvědčením ve smyslu části čtvrté správního řádu je též vysokoškolský diplom, který se lze zrušit pro zřejmý rozpor s právními předpisy podle § 156 odst. 2 správního řádu, „ovšem za předchozího individuálního zvážení souladnosti takového postupu s imperativem přiměřenosti a ochrany práv absolventa, jichž bylo nabyto v dobré víře (srov. § 2 odst. 3, 4, § 94 odst. 2, 5 za použití věty poslední § 156 odst. 2 správního řádu).“ Tuto premisu akceptoval a aplikoval Nejvyšší správní soud i v dalším rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 154/2015 – 50, v němž uzavřel, že jednalo-li by se o případ, kdy neměl být vysokoškolský diplom vydán, pak by „za podmínky dodržení zásad proporcionality a ochrany práv nabytých v dobré víře, bylo možno rozhodnout o zrušení vysokoškolského diplomu podle § 156 odst. 2 správního řádu s přiměřeným použitím ustanovení o přezkumném řízení.

K uvedenému korektivu je třeba ještě pro úplnost doplnit, že: „[p]okud rozpor rozhodnutí s právními předpisy má mít původ výlučně v postupu správního orgánu, aniž by k tomu stěžovatelka svým přičiněním jakkoli přispěla, a je v dobré víře, že rozhodnutí bylo vydáno správným postupem, je třeba její dobrou víru v intencích § 94 odst. 5 a § 99 odst. 2 správního řádu reflektovat“, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015 – 141, publ. pod č. 3454/2016 Sb. NSS. To znamená, že bylo na místě zabývat se též tím, zda zjištěný rozpor s právními předpisy nemá původ toliko v činnosti příslušného správního orgánu – zde: tehdejšího Okresního úřadu Brno-venkov, který v dané době prováděl archivní šetření a nedohledal, resp. nebyly mu poskytnuty relevantní materiály ohledně národnosti M. D.

V daném případě žalovaný všechny tyto skutečnosti pominul, což nelze akceptovat tím spíše, že právě tímto směrem mířila jedna z odvolacích námitek, když poukazovala na dlouhou dobu, které uplynula od vydání potvrzení od státního občanství, jakož i na dobrou víru ve správnost vydaného potvrzení a z toho plynoucí právní jistotu M. D., resp. právních nástupců. Za této situace nemůže rozhodnutí žalovaného obstát. Nelze přijmout závěr, že vydané potvrzení o státním občanství M. D. je v rozporu s právními předpisy, a na základě toho ho zrušit podle § 156 odst. 2 správního řádu, aniž by byla zohledněna doba, po jaké by mělo ke zrušení dojít, vč. dalších shora naznačených okolností, a to nejen v návaznosti na zmíněnou odvolací námitku, ale i s ohledem na výjimečný statusový charakter této věci; viz závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, který se zabýval mj. distinkcí mezi skutečným a funkcionálním státním občanstvím.

Funkcionální občanství je faktická situace, kdy Česká republika s někým jedná jako se svým občanem, ačkoliv dotčená osoba státním občanem být nemusí, a bylo by proto možno dovozovat dobrou víru a legitimní očekávání této osoby či jejich právních nástupců – zde: podpořenou vírou ve správnost a zákonnost potvrzení o státním občanství M. D. Nicméně, jak konstatoval Ústavní soud, dobrá víra v tomto kontextu nabývá ústavního rozměru a ochrany čl. 12 odst. 2 Ústavy až uplynutím „určité doby“ od vydání původního chybného osvědčení/potvrzení; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, publ. pod č. 133/37 SbNU 675, ve věci restitučních nároků rodu Salmů, v níž se po dobu 56 let pohlíželo na právního předchůdce žalobců (stěžovatelů) tak, že jeho státní občanství zůstalo během nacistické okupace Čech a Moravy zachováno, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, publ. pod č. 182/54 SbNU 267, ve věci posuzování státního občanství v řízení o vydání věci dle restitučních předpisů, v níž československé a české státní orgány nakládaly se žalobkyní (stěžovatelkou) jako se státní občanskou opět po dobu 56 let.

O takto dlouho dobu se v případě M. D., jakožto právní předchůdkyně žalobkyně, nejednalo; šlo o dobu řádově významně kratší, konkrétně 14 let (vyjde-li krajský soud z data vydání potvrzení o státním občanství a jeho pravomocného zrušení), to ovšem nic nemění na tom, že bylo povinností žalovaného se touto otázkou zabývat.

Současně se měl žalovaný zabývat též otázkou osvědčení o státním občanství jmenované, neboť správní orgán I. stupně v závěru odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 12. 2012, č. j. JMK 140980/2012, sp. zn. S-JMK 1319000/2012 OSP, uvedl, že: „…bude pokračovat v řízení o žádosti o vydání osvědčení o československém státním občanství M. D., podané 09.10.1945 a ve věci rozhodne“. Jedná se o otázku, která rozhodně není bez významu, a to tím spíše, že již z podání H. D., v zast. JUDr. Vladimíra Jablonského, ze dne 11. 6. 1998, které iniciovalo vydání potvrzení o státním občanství M. D. (viz výše – bod II.), plyne, že jmenovaná podala dne 9. 10. 1945 žádost o: (i) vydání osvědčení o československém státním občanství, (ii) vydání osvědčení o národní spolehlivosti (dle § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.) a (iii) zjištění, že se jí československé státní občanství zachovalo (podle § 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.). Následně M. D. vzala své žádosti ad (ii) a (iii) zpět a zbývala tak právě její žádost ad (i) o vydání osvědčení o československém státním občanství. I tyto okolnosti měl žalovaný zohlednit a příp. vyčkat na avizované rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci osvědčení o státním občanství M. D.

Je třeba si totiž uvědomit, že zrušení potvrzení o státním občanství M. D. je velmi významným zásahem do právní jistoty jmenované, resp. jejich právních nástupců a mělo by k němu dojít až v situaci, kdy bude skutečně zcela zřejmé, že toto potvrzení je v rozporu s právními předpisy (jmenovaná nebyla ke dni úmrtí československou státní občankou) a že jeho zrušení obstojí z hlediska přiměřenosti, ochrany dobré víry v nabytá práva, jakož i dalších relevantních okolností naznačených výše (jako je doba, která od vydání původní potvrzení uplynula, či původ rozporu s právními předpisy).

V. f) K opožděně uplatněným námitkám /otázka národní spolehlivosti a postavení neodsunutých Němců/

Závěrem již jen pro úplnost konstatuje krajský soud, že daleko po lhůtě pro podání žaloby uplatnila žalobkyně další, nové námitky týkající se jednak otázky národní spolehlivosti M. D. ve smyslu § 1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., jednak otázky postavení neodsunutých Němců. Jedná se o opožděně uplatněné námitky, jimiž žalobkyně nepřípustně rozšířila svoji žalobu o další žalobní body, nicméně alespoň v krátkosti k nim lze – zejm. s ohledem na kontext celé věci a její výjimečný, statusový charakter – uvést toto:

Skutečnost, že neodsunutí Němci – bezdomovci německé národnosti – nabyly přímo na základě zákona č. 34/1953 Sb., konkrétně ke dni jeho účinnosti, tj. 7. 5. 1953, československé státní občanství, na posouzení státního občanství M. D. nemá a ani nemůže mít vliv, neboť jmenovaná zemřela již dne 26. 9. 1949. Zákonodárcem zvolené jednorázové řešení situace osob německé národnosti, které pozbyly československého státního občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., a měli v den nabytí účinnosti citovaného zákona bydliště na území Československé republiky, se na jmenovanou vůbec nevztahovalo a nelze z něho dovozovat žádné důsledky. Ohledně osvědčení o národní spolehlivosti M. D. krajský soud pouze odkazuje na to, že sám syn jmenované – H. D., jakožto její právní nástupce, uvedl, že žádost v předmětné věci byla vzata zpět (již v roce 1945, resp. 1946); zbývalo proto dokončit toliko řízení ve věci vydání osvědčení o československém státním občanství jmenované, o čemž již bylo pojednáno výše – viz bod V. e), in fine.

VI. Shrnutí a závěr

Ve světle všech výše uvedených skutečností lze shrnout, že žalovaný pochybil, pokud opomenul vypořádat v odvolání uplatněnou námitku právní jistoty a současně zcela pominul individuální posouzení přiměřenosti zvoleného postupu, stejně jako ochranu práv nabytých v dobré víře (§ 94 odst. 2, 4 a 5 za použití poslední věty § 156 odst. 2 správního řádu), jakož i další relevantní okolnosti rozebrané v podrobnostech pod bodem V. e).

Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (a ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu I. stupně ponechal další postup na žalovaném odvolacím orgánu); současně dle § 78 odst. 4 rozhodl, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, v němž je vázán právním názorem vysloveným výše.

VII. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch a přísluší jí proto právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila proti žalovanému jakožto účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Za účelně vynaložené náklady lze nepochybně považovat zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, jakož i mimosmluvní odměnu zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby [(i) převzetí a příprava zastoupení a (ii) písemné podání žaloby a (iii) další písemné podání ve věci samé (doplnění žaloby) po 3 100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době)], včetně paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. částku ve výši 10 200 Kč, zvýšenou o DPH v sazbě 21 %, celkem tedy 15 342 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osob zúčastněných na řízení se opírá o § 60 odst. 5, větu první, s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože krajský soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O právu státu na náhradu nákladů za tlumočné, které platil, proti neúspěšnému účastníkovi (§ 60 odst. 4 s. ř. s) krajský soud nerozhodoval, neboť tímto účastníkem je organizační složka státu, které se týká osvobození od soudních poplatků poskytnuté ze zákona České republice [§ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 12. 1. 2017

Mgr. Milan Procházka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru